49 Az 95/2015 - 34

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: R. N., státní příslušník X, bytem S. K. N., B. n. L., zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem společnosti Hladík & Tauber advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem náměstí 28. října 9, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-209/ZA-ZA14-K07-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá jeho nezákonnost. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení žalobcovy žádosti. Žalobce má za to, že jsou v jeho případě splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť mu v případě návratu do vlasti hrozí přímé ohrožení zdraví a života. Žalovaný sice v rozhodnutí vyjmenoval veškeré důvody, proč žalobci není možné udělit mezinárodní ochranu, nezabýval se však hlavním žalobcovým důvodem k podání žádosti. Žalobce se ve své vlasti stal obětí podvodu, tento podvod posléze vyšetřovala policie. Podvodníci následně žalobci opakovaně telefonicky vyhrožovali, že ho zlikvidují, pokud je prozradí. Žalobce tuto skutečnost sdělil policii, předal jim i telefonní číslo, ze kterého mu bylo voláno. Avšak ani policisté ani soud se skutečností, že je kvůli probíhajícímu řízení svědkovi opakovaně vyhrožováno, téměř vůbec nezabývali. Žalobce má za to, že se touto okolností policie nezačne zabývat ani v budoucnu. Obává se, že v případě návratu do vlasti bude skutečně zabit. Přestože je Ukrajina demokratickým státem, je obecně známo, že se potýká s problémy s korupcí a nečinností státních orgánů. Podklady shromážděné žalovaným jsou ve vztahu k žalobcem uváděnému důvodu irrelevantní. Žalobce dále namítá, že již od počátku řízení jako důvody své žádosti uváděl obavu z povolání do armády, současnou bezpečnostní situaci v zemi a touhu zůstat na území České republiky se svou matkou. Žalobce brojí proti závěru žalovaného, že žalobcův rodinný život s matkou je možno realizovat kdekoliv, tedy i v jejich vlasti. V případě nuceného návratu na Ukrajinu žalobci hrozí fyzická likvidace osobami, jež mu vyhrožují, a nasazení v bojích se separatisty. Je tedy zřejmé, že rozvíjení rodinného života na území Ukrajiny není pro žalobce možné. Neudělení mezinárodní ochrany žalobci je v takovém případě porušením mezinárodních závazků České republiky, konkrétně čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“). Žalovaný popírá oprávněnost podané žaloby a nesouhlasí s ní, neboť žalobcem uplatněné námitky nikterak neprokazují nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. K žalobcově námitce, že se zabýval zjevně nerelevantními důvody proč mezinárodní ochranu neudělit, žalovaný uvádí, že jednotlivé formy mezinárodní ochrany jsou vzájemně provázány, proto je každou žádost potřeba posuzovat z hlediska naplnění podmínek každé z nich. Žalovaný má i nadále za to, že v žalobcově případě podmínky pro přiznání doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu naplněny nejsou. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že hlavním důvodem žalobcovy žádosti jsou problémy s neznámými soukromými osobami, jimiž byl v minulosti podveden a jež mu nyní vyhrožují smrtí. Důvodem výhružek je skutečnost, že podvodné jednání je vyšetřování policií a tyto osoby mají obavy, aby žalobce neprozradil jejich totožnost. Hrozba vážné újmy v případě navrácení do vlasti však musí být reálná, nepostačuje pouhá možnost takového ohrožení. Žalobce přitom tyto osoby osobně nezná, setkal se s nimi pouze jednou. Tvrzené spory jsou pouze verbálního charakteru, k použití fyzického násilí nedošlo. Tvrzený počátek konfliktu spadá již do roku 2010, coby svědek měl být policií vyslýchán v roce 2011 či 2012 – výpovědi žalobce se v tomto rozcházejí. Od té doby žalobce již několikrát navštívil svoji matku, která žije na území České republiky, a následně se opět vrátil do vlasti. Pokud by se v zemi původu vážně cítil ohrožen, pak mohl žádost o mezinárodní ochranu podat již dávno. Z výpovědi žalobce je navíc patrné, že ukrajinské státní orgány na žalobci spáchaný podvod vyšetřují. Pokud policie v návaznosti na oznámení vyhrožování nepostupovala tak jak měla, pak měl žalobce podat stížnost u nadřízeného orgánu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41, je třeba vyčerpat veškeré dostupné prostředky ochrany, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu původu. To však žalobce neučinil. Žalobcem tvrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob či případně z jejich násilného jednání by se mohly stát důvodem pro udělení doplňkové ochrany pouze za předpokladu, že by státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod. Případnou nižší efektivitu takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země, stejně jako nedůvěru občana ve státní instituce, nelze podřadit důvodům pro udělení doplňkové ochrany, které se žalobce domáhá. O touze zůstat na území České republiky s matkou se žalobce poprvé zmiňuje až v žalobě. Ve správním řízení žalobce pouze uvedl, že na území České republiky pobývá jeho matka, občanka Ukrajiny, u které nyní bydlí. V případě, že žalobce hodlá realizovat své právo na rodinný život na území České republiky, nezbavuje jej to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v České republice. Mezinárodní ochrana je zcela mimořádným institutem, který slouží k ochraně cizinců pociťujících důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Tento zcela specifický důvod pobytu cizinců na území České republiky proto nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, tak jak jsou upraveny například v zákoně o pobytu cizinců. K tomu žalovaný cituje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2008, č. j. 48 Az 70/2008-37, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, č. j. 5 A 322/2011-26. Co se týče obav z nástupu do armády, žalovaný podotýká, že branná povinnost je legitimní občanskou povinností uznávanou nejen Ženevskou konvencí, ale i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 7 Azs 321/2004. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 10. 3. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je ukrajinským státním příslušníkem. Na území České republiky přicestoval 4. 1. 2015. Žije zde jeho matka, kterou v minulosti v České republice již několikrát navštívil – v letech 2011, 2013 a 2014. Má nedokončené vysokoškolské vzdělání, dosud se živil po brigádách a vypomáhala mu matka. Vlast opustil kvůli obavám o svůj život. Ještě v průběhu studií si chtěl přivydělat peníze, nabídli mu, že pokud bude svědkem převodu firmy z jednoho majitele na druhého, tak mu zaplatí. Po nějaké době zjistil, že byl zneužit jeho občanský průkaz - jeho jménem byla založena firma, která si jeho jménem vzala u banky úvěr 3 miliony ukrajinských hřiven. V roce 2012 začal věc řešit trestní soud. V průběhu soudního řízení zjistil, že v té věci bylo zainteresováno asi 30 osob. Opakovaně ho předvolávali k výslechům, musel kvůli tomu přerušit studium. Následně policie obvinila v tomto případu člověka, kterého však žalobce neznal. Pak mu začali telefonicky vyhrožovat lidé, kteří do toho byli zapleteni. Rozhodl se, že půjde do armády, a doufal, že se zatím situace uklidní. Po návratu ale začalo vše od znovu. Odjel tedy na půl roku do České republiky k matce. Tehdy se ten případ trochu uklidnil. Zřejmě se však začíná znovu rozvíjet, protože od jeho posledního příjezdu mu znovu začali telefonovat a vyhrožovat. Dále se žalobce obává předvolání do armády. Přišla mu již dvě předvolání, on však do války jít nechce, protože nechce zabíjet lidi. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Jeho zdravotní stav je dobrý. K žádosti žalobce přiložil potvrzení z vojenské správy, předvolání k soudu jako svědek, povolání k výkonu základní vojenské služby, vojenskou knížku. V průběhu pohovoru žalobce doplnil, že mu o možnosti přivýdělku řekl spolužák na medicíně. Šel s dvěma lidmi k notáři a tam podepsal papíry, dostal peníze a odešel. To, co měl podepsat, si přečetl, ale jak později vyšlo najevo, tak ti podvodníci k tomu ještě přidali stoh zfalšovaných papírů. Potom za ním jednou přišli policisté, aby zjistili, jaký má majetek. Řekli mu, že jeho spolužák s těmi podvodníky spolupracoval. Kolikrát byl na výslechu, si přesně nepamatuje, ale mohlo to být i desetkrát. Na prvním byl začátkem října 2011. Výslechy trvaly třeba i 2 hodiny. Pak odjel na měsíc na pozvání své matky do České republiky a doufal, že se situace nějak uklidní. Vyhrožováno mu bylo mnohokrát, ti lidé volali na jeho domácí telefon, takže ví, kde bydlí. Na mobil mu volali dvakrát, pak si vyměnil SIM kartu. Začátkem roku 2015 znovu volali, ale to už byl v České republice. Oznámil to na policii, předal jim i telefonní číslo, ze kterého mu bylo voláno, ale oni řekli, že nemá smysl volat zpátky. Když u soudu řekli, že se pokoušeli na to číslo volat, tak se jim soudce vysmál. U soudu byl žalobce dvakrát. Předvolání dostal více, ale to už byl v České republice. Soudní řízení podle žalobce ještě neskončilo. Dále žalobce uvedl, že v letech 2012 – 2013 sloužil v armádě. V roce 2012 totiž dostal povolávací rozkaz, tak přerušil studium a na rok dobrovolně odešel sloužit. Nyní mu žádný povolávací rozkaz nepřišel, pouze pozvánky na pravidelnou lékařskou prohlídku. Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 2. 2015, informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině dne 15. 1. 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 29. 5. 2014 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, ze dne 1. 8. 2014 o politické situaci na Ukrajině, možnosti přestěhování se v rámci Ukrajiny a dalších tématech, a ze dne 16. 4. 2014 o aktuální bezpečnostní, politické a ekonomické situaci na Ukrajině, zprávu organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015, zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015, výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 – Ukrajina ze dne 25. 2. 2015, výpis z infobanky ČTK „Země světa – Ukrajina“ dle stavu ke dni 16. 3. 2015. S těmito podklady byl žalobce dne 12. 6. 2015 seznámen. Jejich doplnění nenavrhnul, ani se k nim nijak nevyjádřil. Dne 4. 8. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 10. 3. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu platí: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje […]b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, […]“ K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Žalobce předně brojí proti neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V případě návratu do vlasti mu hrozí nebezpečí vážné újmy spočívající v ohrožení na zdraví a životě soukromými osobami. Soud tuto námitku neshledal důvodnou. Doplňková ochrana je nižší formou mezinárodní ochrany. Je udělována cizincům, v jejichž případě nejsou naplněny podmínky stanovené ustanoveními § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, a kterým postačuje nižší úroveň ochrany. Pro její udělení zákona stanoví celkem pět předpokladů, jež je třeba naplnit kumulativně (tzn. při nesplnění některého z nich nelze doplňkovou ochranu udělit), tj., že žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule“(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62). V případě žalobce však čtvrtá podmínka není naplněna. Žalobce v průběhu správního řízení opakovaně uvedl, že s policií či státními orgány nikdy problém neměl. S obavou z ohrožení soukromými osobami se policii koneckonců svěřil a ta se jeho podnětem zabývala. Pokud vyšetřovatelé na základě tohoto neučinili potřebné úkony, bylo na místě domáhat se nápravy u příslušného orgánu. Jak vyplývá z podkladů rozhodnutí shromážděných žalovaným, konkrétně z informace ministerstva vnitra ze dne 1. 8. 2014, proti postupu policejních složek je možno podat stížnost u prokuratury či u útvaru vnitřní kontroly policejního okrsku. Aby bylo možno shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41). V rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008, Nejvyšší správní soud také dovodil, že „[p]ro posouzení otázky, zda je či není stát schopen zajistit ochranu před pronásledováním, či vážnou újmou, stanoví [kvalifikační] směrnice určité výkladové vodítko ve svém článku 7 odst.

2. Podle tohoto ustanovení se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 (stát; strany nebo organizace, které ovládají stát) učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“. V dané věci lze na základě shromážděných informací na jedné straně dovodit, že na Ukrajině je zaveden právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a na straně druhé lze konstatovat, že žalobce možností, které tento systém poskytuje, v celé jeho šíři ani nevyužil (stížnost na postup policie nepodal). Navíc nelze zcela opominout, že v průběhu doby, kdy mělo být žalobci vyhrožováno, tento již dvakrát přicestoval na území České republiky, přičemž o mezinárodní ochranu však požádal až nyní. S tímto souvisí žalobcova námitka, že žalovaný v jeho případě nevzal v potaz konkrétní okolnosti případu a neopatřil si k nim odpovídající podklady. Žalovaný jako podklady rozhodnutí shromáždil materiály vyjmenované výše v části konstatující správní spis, jež jsou dle názoru soudu dostatečné jak svým rozsahem, tak svoji aktuálností. Zprávy pocházejí jak od vládních, tak od nevládních organizací, jsou vzhledem k autoritě zpracovatelů a způsobu sběru informací zprávami objektivními. Zabývají se obecnou situací v zemi, vývojem konfliktu, úrovní lidských práv, tak i problematikou vnitřně a externě vysídlených osob, možnostmi vnitřního útěku anebo přesídlení, možnostmi obrany před obecnou trestnou činností. Rozsah témat je tedy širší a nedotýká se pouze žalobcem namítaných obav, z velké části jde však o podklady potřebné k posouzení relevantnosti jednotlivých forem mezinárodní ochrany. Žalobce měl navíc v průběhu správního řízení možnost se k podkladům vyjádřit a navrhnout jejich doplnění, pro případ, že by je shledal nedostatečnými. Jak však vyplývá z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 12. 6. 2015, žadatel proti těmto podkladům rozhodnutí nic nenamítal. Samotné rozhodnutí je dostatečně a přesvědčivě zdůvodněno. Žalovaný se vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, jež žalobce v průběhu řízení uváděl z pohledu všech druhů mezinárodní ochrany. Žalobce dále namítal nebezpečí vážné újmy, jež by mu vznikla nuceným návratem do země původu. Za tuto vážnou újmu považoval v souladu s ustanovením § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu rozpor svého nuceného vycestování s mezinárodními závazky České republiky, jež spatřoval v porušení svého práva na rodinný a soukromý život zaručeného čl. 8 Úmluvy. Soud shledal tuto námitku nedůvodnou. Ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu nemá na rozdíl od ostatních alternativních hypotéz § 14a odst. 2 definujících pojem vážná újma předobraz v tzv. kvalifikační směrnici. Tato skutková podstata pro udělení doplňkové ochrany jde nad rámec požadavků kvalifikační směrnice, což je podle čl. 3 kvalifikační směrnice s touto směrnicí slučitelné. Za mezinárodní závazek České republiky lze považovat i ochranu soukromého a rodinného života jednotlivce, která je zaručena čl. 8 Úmluvy. Závazek státu poskytnout ochranu soukromému a rodinnému životu žadateli o mezinárodní ochranu má nicméně pro účely aplikace § 14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu redukovaný obsah oproti běžnému pojímání tohoto práva v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, které se užije např. i v cizineckých věcech (k tomu viz dále). Soud považuje za nutné zdůraznit, že žádná z forem mezinárodní ochrany [ani doplňková ochrana založená na naplnění podmínek § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu] není prostředkem, jehož primárním účelem by bylo zajistit žadateli o mezinárodní ochranu oprávnění pobývat na území České republiky. Takový účel mají instituty upravené v zákoně o pobytu cizinců. Účelem zákona o azylu je poskytnout žadatelům ochranu před blíže definovanými hrozbami, s nimiž by byl spojen jejich další pobyt v zemi původu. Řízení ve věci mezinárodní ochrany nepředstavuje jakési ultima ratio, v němž by se žadatel mohl domáhat ochrany svého soukromého a rodinného života poté, co s touto argumentací neuspěl (popř. ji ani neuplatnil) v řízeních dle zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nezakládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost vycestovat z území České republiky (žadatel si může upravit pobyt na území České republiky v režimu zákona o pobytu cizinců) a již vůbec ne právní překážku pro povolení následného vstupu žadatele na území České republiky. K tomu soud dodává, že právo na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, primárně chrání právě § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který znemožňuje uložení správního vyhoštění v případech nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Pouze v případě, že by návratem do země původu byl znemožněn rodinný či soukromý život v zemi původu, je legitimní zvažovat, zda přijímající stát není povinen umožnit žadateli o mezinárodní ochranu přenést jeho rodinný, resp. soukromý život na území přijímajícího státu, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, dále rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Ostatně z § 2 odst. 9 a 10 a § 14a odst. 1 zákona o azylu plyne, že z pohledu přiznání doplňkové ochrany je relevantní pouze hrozba vážné újmy, jejímž původcem je stát, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu občanem, resp. soukromé osoby na území tohoto státu. Stát, jehož je žadatel občanem, může být původcem hrozby vážné újmy spočívající v zásahu do rodinného či soukromého života pouze v situacích, na které dopadá extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy. Cizí stát nemůže ohrožovat rodinný a soukromý život, který žadatel o mezinárodní ochranu udržuje na území státu, v němž žádá o mezinárodní ochranu. Závěrem se soud zabýval také žalobcem tvrzenou obavou z povolání do ukrajinské armády. Byť žalobce tento žalobní bod příliš nerozvedl, zmínil jej. K otázce, do jaké míry je obava žadatele o mezinárodní ochranu z povinnosti nastoupit vojenské služby a z nasazení do válečného konfliktu relevantní z pohledu jednotlivých forem mezinárodní ochrany, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, a to právě ve vztahu k situaci na Ukrajině. V uvedeném rozhodnutí navázal především na rozhodnutí SDEU dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd (C-472/13). Soud při posouzení této žaloby vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, resp. Soudního dvora Evropské unie, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvod odklonit se od nich. Úvodem považuje soud za významné předeslat, že branná povinnost je jednou z významných povinností státních občanů ke státu, jehož jsou občany. V době ozbrojeného konfliktu, do něhož je tento stát zavlečen, resp. hrozby konfliktu je tato povinnost ještě významnější a naléhavější. Požadavek státu, aby občan splnil brannou povinnost a případně se z toho titulu i aktivně zapojil v rámci mobilizace do ozbrojeného konfliktu, v němž je ohrožena svrchovanost státu a jeho územní celistvost, je zcela legitimní a nemůže bez dalšího představovat akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44). Azylové právo neposkytuje právní ochranu jednání žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří, bez relevantních důvodů odpírají státu, jehož jsou občany, splnění své základní povinnosti, tj. podílet se na jeho obraně [při dodržení všech mezinárodněprávních pravidel vedení ozbrojeného konfliktu, zejména těch, které jsou součástí mezinárodního humanitárního práva, kdy je nepřípustné, aby výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 (tj. zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech, vážný nepolitický zločin, čin, který je v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN)]. V opačném případě by aplikace azylového práva destruovala obranyschopnost cizího státu. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská jednotka bezprostředně podílí na bojových operacích na východě Ukrajiny a že v této jednotce v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo je na základě známých skutečností pravděpodobné, že k tomu dojde v budoucnu). Žalobce nicméně ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (ve výše uvedeném smyslu), natož aby je prokázal, pouze obecně uvedl, že se obává výkonu vojenské služby. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že žalobce bude nucen podílet se při výkonu vojenské služby na páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Soud uzavírá, že žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení