49 Az 99/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: V. M., nar. x, státní příslušnost Arménská republika, t. č. x, zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Čihákova 871/15, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2015, č. j. OAM-72/ZA-ZA15-ZA14-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2015, č. j. OAM-72/ZA-ZA15-ZA14- 2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL. M., advokáta.

III. Ustanovené tlumočnici Mgr.

I. A. se přiznává odměna za tlumočení jazyka arménského u jednání soudu ve výši 770 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2015, č. j. OAM-72/ZA-ZA15-ZA14-2015, rozhodl žalovaný, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. Uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12, §13, § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu. V doplnění žaloby namítl, že žalobce je v Arménii zjevně obětí tzv. „krevní msty“, která je v Arménii vykonávána, a to v kombinaci se skutečností, že vykonavatelé tohoto aktu totální pomsty na žalobci jsou zároveň osoby s významnými kontakty a konexemi ve zcela korupčním justičním systému Arménie, který žalobci není schopen a ochoten zajistit ochranu před neustálými fanatickými a brutálními fyzickými i psychickými útoky proti jeho osobě. Otázkou, která tedy zásadně měla být správním orgánem v kontextu žalobcova příběhu hodnocena, je otázka vymahatelnosti práva, resp. dostupnosti ochrany občanů ze strany justice. Tato je, a upozorňují na to dokonce i zdroje citované žalovaným v napadeném rozhodnutí, terčem značné kritiky ze strany mnohých respektovaných institucí pro svou netransparentnost a obrovskou míru korupce. Pokud již se správní orgán k některým z článků justice v Arménii dostane, jedná se opět jen o zcela nepodložené a obecné hodnocení („žadatel měl řadu možností, jak jím popisované potíže vyřešit“). Označováním pronásledování žalobce v Arménii jako „potíže“ žalobce taktéž důrazně odmítá, v důsledku těchto „potíží“ (tedy nejkrutějšího fyzického a psychického týrání) je totiž trvale zdravotně omezen a jeho celkový zdravotní stav je zlý, jak správnímu orgánu doložil lékařskými zprávami. S výše popsanou neefektivitou justice souvisí i jinak špatná bezpečnostní situace v Arménii. Státní moc totiž takovým hrozbám, jakým čelí v Arménii žalobce v důsledku jednání jednotlivců, nedokáže efektivně zabránit. Nedostatečný stav dodržování lidských práv v Arménii a špatnou ochranu ze strany státní moci potvrzuje např. zpráva Human Rights Watch o Arménii. Tyto okolnosti dle žalobce představují skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho žádosti o azyl a mohou, a v jeho případě i představují, důvod pro udělení azylu, případně doplňkové ochrany. Rovněž namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádává i s jinými zásadními otázkami. Správní orgán dostatečně nezhodnotil možnost tzv. vnitřního přesídlení žalobce, pouze obecně konstatoval, že je možné. Zcela přitom odhlédl od skutečností, které k tomuto bodu uváděl žalobce, a které jsou zcela v rozporu se závěry žalovaného. Správní orgán jde však ještě dál, když žalobci přímo sděluje, že měl ochranu před bezprávím a pronásledováním hledat v jiné zemi než v České republice, a to v Turecku. Takový postup má žalobce za zcela nesprávný a podivný. Žalobce se rozhodl vyhledat pomoc před pronásledováním právě v České republice, není tedy žádný důvod, proč by měl český správní orgán posuzovat vhodnost jeho odchodu pro ochranu do jiné země. Navíc v případě žalobce dokonce „doporučovat“ aby se v této cizí zemi (v Turecku) žalobce usadil zcela sám mimo svoji rodinu (tedy se ukryl) a tu by tedy mohl občas navštěvovat (tedy aby je neohrozil). Žalobce má v České republice mimo jiné sestru, která je jeho jedinou členkou rodiny mimo Arménii a Turecko, kde žít nemůže. Stejně tak se správní orgán nedostatečně vypořádal s jeho zdravotním stavem, neboť lékařské zprávy dokonce ponechal (i při žalobcem tvrzených a popisovaných projevech týrání) bez překladu. Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce měl řadu možností, jak potíže, které popisoval, vyřešit a nadále jim předejít. Např. mohl využít institutu tzv. vnitřního přesídlení. Veškeré jím popisované skutečnosti se měly odehrávat na území místa jeho bydliště, tj. v Jerevanu, kde i pracoval a podnikal. Uvedl, že žalobce sice podotkl, že Arménie je malá země a původci výhrůžek by ho mohli najít i na jiném místě vlasti, ale nikdy tuto možnost nevyužil. Pokud své problémy považoval za natolik závažné, je zřejmé, že se měl a mohl pokusit je řešit v rámci pobytu ve vlasti. Arménská vláda nebrání svobodě cestování ani svobodnému výběru místa bydliště či zaměstnání svých občanů. Občané mají právo vlastnit soukromý majetek a zakládat podniky. Žalovaný připomenul, že žalobce nevyužil ani soudního projednávání případu úmrtí dvou osob při autonehodě, kde mohl a měl soudci objasnit příčiny svého jednání, resp. doznání, ke kterému měl být přinucen nátlakem ze strany pozůstalých. Jak sám žalobce podotkl, soudce nakonec rozhodoval pouze na základě jeho přiznání, proto mu uložil nejnižší možný trest. Žalobce také sám potvrdil, že by se v případě přestěhování na jiné místo vlasti mohl obrátit se žádostí o pomoc na policii, kde by již původci výhrůžek a útoků neměli osobní vazby a konexe, apod. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. U jednání soudu žalobce setrval na návrhu, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Namítl, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, žalovaný se nevypořádal se zprávami, které v řízení předložil, nenechal je přeložit, tyto doklady potvrzovaly jeho výpověď. Dále namítl, že žalovaný si pro rozhodnutí nezjistil dostatečně skutkový stav, neopatřil si dostatečné informace o zemi původu. Jeho argumenty, že mohl využít přesídlení v rámci země původu, jsou v rozporu s jeho výpovědí, nejsou ničím podloženy. Rovněž tvrzení žalovaného, že se mohl obrátit na státní orgány v zemi původu, není ničím podloženo a je v rozporu s jeho tvrzením, že se na tyto orgány obracel. Několikrát se obrátil se žádostí o ochranu na policii, dokonce i k jeho bití došlo na policii. Příbuzní zemřelých se dověděli, že si stěžoval a řekli mu, že bude hůř. Zpráva o jeho zdravotním stavu, kterou žalovanému předložil, se týká jeho psychického stavu, který se zhoršil po útocích na jeho osobu a začal koktat. Přestěhovat se v rámci Arménie nemělo význam, protože je to malá země, rodina zemřelých má mnoho známých a našli by ho. Několikrát se přestěhoval, bydlel na vesnici několik měsíců, stejně ho našli. Také bydlel u tety a kamarádů, nechodil ven a vždycky ho našli. U nadřízené policie si nestěžoval, protože neměl žádné důkazy. Vyhrožovali i jeho dětem. Zpočátku doufal, že když vezme vinu na sebe, vyhrožování skončí, ale bylo stále hůř a to i po propuštění z vězení. Vyhrožovali mu smrtí, a když zemřel otec jeho kamaráda, vinili ho i z této smrti. Zprávy o zemi původu, které žalovaný shromáždil, jsou ve vztahu k jeho situaci zcela nedostatečné. Korupce v Arménii je velkým problémem, systém ochrany práv občanů nefunguje a s tím se žalovaný nevypořádal. Efektivní ochrana občanům Arménie poskytována není. Žalovaný se nevypořádal ani s jeho zdravotním stavem v souvislosti s udělením humanitárního azylu. Pověřená pracovnice žalovaného u jednání soudu navrhla zamítnutí žaloby. Podle žalovaného se vypořádal v rozhodnutí se všemi skutečnostmi a také s tím, proč nenechal přeložit rozsudek, kterým byl v zemi původu žalobce odsouzen a to proto, že jej nezpochybnil. Problémy se soukromými osobami nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu, pokud žalobce nevyužil možnosti vnitřního přesídlení a stížnosti na státní orgány. Žalobce neprokázal nesprávnost jeho rozhodnutí. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti: Dne 23. 1. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), ve které uvedl, že je státním příslušníkem Arménské republiky (dále Arménie), arménské národnosti a vyznává víru arménské křesťanské církve. Ve vlasti žil v Jerevanu a nikdy nebyl členem žádné politické strany. V roce 2009 byl odsouzen k trestu odnětí svobody za způsobení autonehody, byl donucen vzít ji na sebe. Propuštěn byl v roce 2011. Je svobodný, družka se dvěma nezletilými syny se nyní nachází v Turecku. Jeho rodiče žijí v Jerevanu, starší sestra v Kralupech nad Vltavou. Dosáhl středoškolského všeobecného vzdělání, pracoval jako kuchař a podnikal v oblasti prodeje textilu, zeleniny a ovoce. Vojenskou základní službu vykonal v letech 1998-2000 v Karabachu. Vlast naposledy opustil dne 6. 1. 2015. Cestoval letecky přes Moskvu do Prahy, kam přicestoval téhož dne. Arménii opustil, protože jeho život byl v ohrožení. Ode dne 13. 10. 2008, kdy došlo k autonehodě, při níž zahynul jeho kamarád s přítelkyní, měl problémy s jejich příbuznými. Jejich smrt mu dávali za vinu. ČR považuje za svou cílovou zemi, chtěl by zde žít a pracovat. Potvrdil, že za svého pobytu v cizině spojení se zastupitelským úřadem své vlasti nenavázal, o mezinárodní ochranu nikdy v minulosti nežádal. Nyní tak učinil, protože ve vlasti by neměl klid, dokud by ho nezabili. V případě návratu do vlasti se obává o život. Děti jsou už tři roky v Turecku. Cestoval za nimi, ale jejich matka měla strach o jejich bezpečí v době jeho přítomnosti. Proto odjel a od března 2013 je neviděl. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že má srdeční arytmii a kolísavý krevní tlak. V průběhu pohovoru k žádosti uvedl, že k autonehodě, kvůli níž měl ve vlasti problémy, došlo dne 13. 10. 2008 v Jerevanu u koryta řeky H. Automobil řídil jeho kamarád H. Kromě žalobce v něm byla ještě H. přítelkyně A., která seděla na místě spolujezdce, žalobce seděl vzadu. Žalobce měl zlomenou krční páteř, byl hospitalizovaný dva měsíce v nemocnici, nemohl se hýbat. Řidič a jeho partnerka zemřeli. Už při hospitalizaci v nemocnici jej navštívili příbuzní zemřelých. Vyčítali mu, že tvrdí, že havarované auto řídil H. Tvrdili, že to není možné, že se má přiznat, že automobil řídil on. Pokud bude nadále tvrdit, že automobil řídil H., tzv. ho pošlou za ním, tzn. zabijí ho. Takto mu neustále vyhrožovali. Žalobce jim oponoval, že řídit nemohl, protože to neumí a nevlastní ani řidičské oprávnění. Proběhlo i vyšetřování autonehody, které prokázalo, že žalobce seděl vzadu a všichni měli určitá promile alkoholu v krvi. Po propuštění z nemocnice asi v prosinci 2008 H. příbuzní na žalobce nadále vyvíjeli nátlak, docházelo i k fyzickým útokům, aby změnil svou výpověď a přiznal se, že auto řídil on. H. příbuzní měli kontakty na policii. K bití docházelo téměř denně, kdekoli ho potkali - na ulici, doma, před rodiči. Od ohlášení této situace na policii jej odrazovali, protože na to neměl kromě rodiny svědky a neměl o bití ani žádné důkazy. Měl na těle modřiny a následkem bití trpí vadou řeči. Po asi sedmi až osmi měsících, někdy v červnu nebo červenci 2009, to nevydržel a aby měl klid, vyšetřovateli sdělil, že auto v době nehody řídil on. Vyšetřovatel už měl předem připravené písemné doznání, které mu přečetl, aby věděl, co je v něm uvedeno. Pak je podepsal. Před samotným rozhodnutím soudu o žadatelově vině mu vyhrožoval převážně H. bratr, ostatní příbuzné nezná. V srpnu 2009 byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody s nejmírnějším možným režimem. Tzn. během dne, mimo neděle, mohl věznici opouštět a vykonávat zaměstnání, pracoval jako kuchař v restauraci, na noc se do vězení vracel. I tak ho i čtyřikrát do týdne H. příbuzní někde zbili - např. v práci, nebo když šel po ulici. Proto žalobce napsal soudci i řediteli věznice žádost o převedení do přísnějšího režimu, tj. že by neměl možnost věznici opouštět a za ním by mohli jen jím schválené návštěvy. Řediteli věznice vysvětlil svou situaci a ten mu zařídil výjimku a nechal ho po několika měsících výkonu trestu převést do přísnějšího vězeňského režimu. Příbuzní H. a A. tímto svým jednáním chtějí docílit toho, aby si sám vzal život, nechtějí ho zabít. Jednou ho dokonce zavezli na most a chtěli, aby z něj skočil. Pozorovali, jestli to udělá nebo ne. Když žalobce bili i v restauraci, kde pracoval během výkonu trestu, požádal o pomoc zaměstnavatele. Majitel restaurace je ve městě váženou osobou. Promluvil si s H. a A. příbuznými, snažil se je přesvědčit, aby žadatele nechali být. Oni však stále trvali na svém, tj. že musí docílit toho, aby on spáchal sebevraždu. Dle nich nemá právo žít, když H. a A. jsou po smrti. H. otec a bratr měli přísahat na H. hrob, že i kdyby to mělo trvat roky, bude žalobce ležet na hřbitově vedle něj. Pokud by policie byla nezávislá a nestranná, soudu by předložili výsledky vyšetřování autonehody, ze kterého vyplývá, že žalobce za autonehodu nemůže, a soud by se nemusel opírat o jediný důkaz, a to o jeho přiznání. Soudce při soudním jednání pochopil, že něco není v pořádku, nechápal však důvody doznání. Proto žalobci uložil nejnižší možnou sazbu a v tzv. mírném režimu, kdy přes den z věznice odcházel. Díky amnestii byl žalobce z vězení propuštěn po dvou letech, asi v červnu nebo červenci 2011. Následně byl opět H. i A. příbuznými napadán. Družčina matka žije v Turecku. Když přijela do Arménie na návštěvu a viděla, jak žijí, odvezla družku s dětmi s sebou do Turecka, to bylo začátkem roku 2012. Žalobce je navštívil v březnu 2013. Byl v Turecku asi tři dny, ale tchýně ho tam nechtěla. Bála se, že by kvůli němu ublížili družce nebo dětem. Požádala ho tedy, aby odjel. Žalobce dále popsal, jak funguje policie a orgány jí nadřízené, tudíž nemělo pro něj smysl si někde stěžovat, protože neměl žádné známosti, které by dodaly jeho stížnostem a oznámením váhu. Po propuštění z vězení dál pracoval jako kuchař ve stejné restauraci jako při výkonu trestu. Majitel restaurace se několikrát pokusil s příbuznými zesnulých promluvit, ale nepomohlo to. Žalobce i nadále jako spolumajitel provozoval květinářství, o jehož provoz se starala spolumajitelka. Dům, kde žil s rodiči, byl rozdělený napůl a jednu polovinu pronajímali. Rodiče pobírali starobní důchod. Takže finančně byl zabezpečený, ekonomické problémy neměl. Uvažoval o přestěhování v rámci Arménie, ale je to malá země, nic by se tím nevyřešilo. A i kdyby ho potkali třeba až za 10 let, začalo by všechno znova. Jde jim čistě o pomstu. Ani jinde v zemi by se stížností u policie neuspěl, i když tam H. příbuzní konexe nemají, protože nemá jak dokázat, že na něj vyvíjejí nátlak, aby spáchal sebevraždu. O možnosti zůstat v Turecku, např. i na jiném místě než družka s dětmi neuvažoval, nezná jazyk a Turecko nemá moc dobré vztahy s Arménií. Zde má sestru. Tzv. poslední kapkou bylo, když v den výročí H. a A. smrti dne 13. 10. 2014 H. příbuzní vzali žadatele na hřbitov k jeho hrobu, kde ho strašně zbili. O tom ví jen rodiče a sestry, dvě žijí v Arménii a jedna v ČR už asi 22 let, má povolení k trvalému pobytu nebo už získala české občanství. Na základě toho se rozhodl odjet. Při odletu žádné problémy neměl, vědělo o tom minimum lidí. Veřejně ani politicky ve vlasti aktivní nebyl, neměl ani nikdy žádné potíže se státními orgány. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že při autonehodě si zlomil krční páteř a chodil proto na terapii. Má vadu řeči od r. 2009, řekli mu, že to je následek strachu a leknutí, neposkytli žádnou léčbu a poslali ho k léčiteli. Kromě toho má pravé oko podlité krví, na vyšetření mu řekli, že je to následek nárazu v hlavě a předepsali mu léky. V důsledku poškození páteře není práce plně schopen, byl mu přidělen II. stupeň invalidity. Dne 24. 8. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žádost žalobce zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobcem popsané problémy nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu. Žalobce měl řadu možností, jak jím popisované potíže vyřešit a nadále jim předejít. Např. mohl využít institutu tzv. vnitřního přesídlení. Veškeré jím popisované skutečnosti se měly odehrávat na území místa jeho bydliště, tj. Jerevanu, kde i pracoval a podnikal. Pokud své problémy považoval za natolik závažné, je zřejmé, že se měl a mohl pokusit je řešit v rámci pobytu ve vlasti. Navíc ze zprávy Freedom House vyplývá, že arménská vláda nebrání svobodě cestování ani svobodnému výběru místa bydliště či zaměstnání svých občanů. Občané mají právo vlastnit soukromý majetek a zakládat podniky. Žalobce poukázal také na náklonnost jerevanské policie k původcům výhrůžek, kteří měli mít v jejích řadách své známé. Nepokusil se však na jednání či nečinnost policie si stěžovat u orgánů jí nadřízených, nevyužil ani soudního projednávání případu úmrtí dvou osob při autonehodě, kde mohl a měl soudci objasnit příčiny svého jednání, resp. doznání, ke kterému měl být přinucen nátlakem ze strany pozůstalých. Dále žalovaný poukázal na možnost žalobcova pobytu v Turecku, kde žijí jeho děti s družkou. Pokud považoval své problémy ve vlasti za natolik vážné a nechtěl své blízké ohrozit, mohl se v Turecku usadit na jiném místě než oni a alespoň občasně je navštěvovat. K otázce možnosti udělení humanitárního azylu uvedl, že se zabýval především žalobcovým zdravotním stavem a zdůraznil, že své zdravotní problémy žalobce řešil za pomoci lékařů, předložil o tom lékařské zprávy, jež žalovaný ponechal z důvodu hospodárnosti řízení v původním znění, neboť žalobce dostatečně objasnil jejich obsah. Žalobce také potvrdil, že nikdy neměl problémy s dostupností lékařské péče. Vzhledem k tomu dospěl žalovaný k závěru, že zdravotní stav žalobce není důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Pokud jde o doplňkovou ochranu, zopakoval žalovaný svou (výše uvedenou) argumentaci a zdůraznil, že žalobce má možnost řešit své obtíže tzv. vnitřním přesídlením. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 23. 1. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno podle zákona o azylu, který upravuje podmínky, respektive důvody, za kterých lze některou z forem mezinárodní ochrany udělit / § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu / a současně upravuje i důvody, jejichž existence opravňuje správní orgán žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně nedůvodnou (§ 16 zákona o azylu). Důvody pro udělení azylu jsou stanoveny taxativně, což znamená, že z jiných důvodů, než důvodů stanovených v § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu, azyl udělit nelze. Žalovaný při hodnocení podmínek pro udělení azylu žalobci podle § 12 písm. a) a §12 písm. b) zákona o azylu žalobce vycházel jednak z jeho výpovědí, jednak z informací o zemi původu, které sice soud pokládá za zcela nedostatečné, ale pro posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu, s ohledem na obsah tvrzení žalobce, nebylo těchto zpráv zapotřebí. Žalobce netvrdil žádný důvod, pro který by mu mohl být udělen azyl podle výše citovaných ustanovení. Soud se dále zabýval námitkami žalobce, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a 14b zákona o azylu. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona a azylu „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Aby tedy pronásledování soukromými osobami bylo azylově relevantní, muselo by být v řízení prokázáno, že arménské státní orgány nejsou schopny či ochotny zajistit žalobci ochranu. Soud zde připomíná, že mezinárodní ochrana je výjimečným institutem a při tvrzeném pronásledování soukromými osobami je nutno nejprve hledat ochranu u státních orgánů země původu, leda by toto úsilí bylo zjevně bezvýsledným. Podle rozsudku NSS č. j. 3 Azs 48/2008-57 ze dne 16. 9. 2008, … „původci pronásledování, resp. vážné újmy, jsou podle čl. 6 směrnice definováni shodně jak pro určení osoby uprchlíka (osoby s nárokem na udělení azylu), tak pro účely vymezení osoby, která má nárok na podpůrnou (doplňkovou) ochranu…..soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování (§ 12 zákona o azylu), tak vážné újmy (§ 14a zákona o azylu).“ NSS dále uvedl: „Pro úplnost lze dodat, že pravidlo stanovené kvalifikační směrnicí ohledně soukromých původců reálného nebezpečí vážné újmy má svůj předobraz již v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně lze odkázat např. na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci HLR proti Francii, ze dne 29. 4. 2097, číslo stížnosti 24573/94, Reports 1997-III, odstavec 40: Vzhledem k absolutní povaze zaručeného práva nevylučuje Soud, že článek 3 Úmluvy může dopadat i na případy, kdy nebezpečí pochází od osob, či skupin osob, které nejsou veřejnými činiteli. Musí však být prokázáno, že nebezpečí je skutečné a orgány přijímajícího státu (myšleno přijímající vyhoštěnou osobu) nejsou schopny zamezit tomuto nebezpečí poskytnutím odpovídající ochrany. Na výše uvedené navazuje otázka o dostatečnosti poskytnuté ochrany před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen. …Pro posouzení otázky, zda je či není stát schopen zajistit ochranu před pronásledováním, či vážnou újmou stanoví směrnice určité výkladové vodítko ve svém článku 7 odst.

2. Podle tohoto ustanovení se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1(stát; strany nebo organizace, které ovládají stát) učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. Podle usnesení NSS č. j. 5 Azs 191/2015, hrozba vážné újmy tedy může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany i v případech, kdy jejím původcem je soukromá osoba, pokud lze podle § 2 odst. 9 zákona o azylu prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Z judikatury NSS týkající se otázky původců vážné újmy (resp. pronásledování) a otázky dostupnosti ochrany v zemi původu vyplývá, že, jde-li o původce hrozící vážné újmy nebo pronásledování z okruhu soukromých osob, musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve se žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny nebo ochotny účinnou ochranu poskytnout. Mezinárodní ochranu je nutno žadateli při splnění dalších zákonných podmínek udělit, pokud stát (strana nebo organizace, která ovládá stát) není schopen nebo ochoten poskytnout ochranu před vážnou újmou nebo pronásledováním ze strany soukromých osob, tzn., neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování.“ Ze správního spisu soud zjistil, že žalovaný si pro řízení obstaral zprávu Freedom House-Svoboda ve světě 2015, Arménie, ze které vyplývá, že korupce je v Arménii všudypřítomná. Úplatkářství a protekcionářství jsou údajně praxí mezi státními úředníky, kteří jsou jen zřídka stíháni nebo odvoláni kvůli zneužití úřední pravomoci. Má se za to, že korupce je také závažným problémem v orgánech činných v trestním řízení. Podle Výroční zprávy Human Rights Watch 2015, části týkající se Arménie, stav lidských práv v Arménii zůstal i v r. 2014 nevyrovnaný. Mučení a špatné zacházení ve vazbě představovaly problém i nadále a vyšetřování, i když jsou zahájena, jsou neúčinná. Po květnovém přezkumu Arménie Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva zdůraznil jednak obavy ohledně korupce, nedostatku nezávislosti soudní moci, jednak potřebu komplexních antidiskriminačních právních předpisů. Další dvě zprávy o Arménii, které žalovaný v řízení obstaral, a to Infobanka ČTK- Země světa, Arménie, stav k 16. 3. 2015 a zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR z 12. 6. 2016, se k žalobním bodům, které vznesl žalobce, vůbec nevztahují. Soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, pokud jde o zjištění, zda žadateli v případě návratu do země původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Dvě ze zpráv o zemi původu, které obstaral žalovaný pro řízení, se týkají problematiky fungování justice a policie a to velmi povšechně, dvě ze zpráv se námitek žalobce netýkají vůbec, vztahují se ke zcela jiným problémům. Především se žalovaný vůbec nezabýval otázkou existence krevní msty v Arménii. Žalobce ve správním řízení i před soudem také několikrát zopakoval, že v Arménii je korupce velkým problémem, vymahatelnost práva nefunguje, efektivní ochrana ze strany státních orgánů občanům poskytována není. Uvedl, že si ho pronásledovatelé najdou i za deset let. Na policii si na chování svých pronásledovatelů stěžoval, pronásledovatelé se to však dověděli a řekli mu, že bude ještě hůř. Musel vzít vinu za autonehodu na sebe, aby se zbavil jejich výhrůžek, ale ty pokračovaly dál, i když byl odsouzen za to, co neudělal. Žalobce také uvedl, jaké má zdravotní problémy po autonehodě, předložil o nich lékařské zprávy. Žalovaný se však nezabýval ani vymahatelností práva v Arménii, korupcí státních úřadů a ani obsahem zpráv o zdravotním stavu žalobce, nezabýval se především jejich možnou souvislostí s pronásledováním žalobce, která je zejména u vady řeči evidentní. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce se obrátil se svými problémy na policii, přesto byl pronásledován dále, byl stále napadán fyzicky, což mělo vliv na posléze jeho špatný psychicky stav. Soud se nedomnívá, že by skutečnost, že byl odsouzen k nejmírnějšímu možnému trestu, byla svědectvím toho, že by soud žalobci poskytl nějakou ochranu, jak uvedl žalovaný. Naopak, z toho vyplývá, že soud zůstal, pokud jde o ochranu žalobce před pronásledováním, nečinný. Stejně tak zůstal nečinný ředitel věznice, který byl žalobcem o jeho pronásledování informován, přesto proti pronásledovatelům nijak nezakročil, např. oznámením na některý státní orgán. Pouze žalobci vyhověl v jeho žádosti o přeřazení ve výkonu trestu. Neuspěl ani zaměstnavatel žalobce, který se snažil domluvit pronásledovatelům, aby s pronásledováním přestali. Z tohoto skutkového stavu vyplývá, že žalobce se ochrany u státních orgánů nedomohl, a že hrozba pronásledování příbuznými zemřelých je trvalá. Soud souhlasí se žalovaným, že „ze skutečnosti, že v některé zemi panuje problematická situace v oblasti ochrany lidských práv, případně některých jejich aspektů, nelze rozhodně obecně vyvozovat, že veškeří obyvatelé této země jsou státními orgány země pronásledováni ve smyslu zákona o azylu či mezinárodních právních předpisů z oblasti uprchlictví. Každá podaná žádost musí být posuzována individuálně, na základě žadatelem uvedených skutečností a na pozadí informací z nezávislých a objektivních zdrojů.“ V projednávané věci sice žádost žalobce byla posuzována individuálně, ale jeho tvrzeními se správní orgán dostatečně nezabýval, zejména ne „na pozadí informací z nezávislých a objektivních zdrojů.“ Pokud se vůbec některými tvrzenými skutečnostmi žalovaný zabýval, pak je vyvrátil zcela nesprávnými úvahami, jak bylo uvedeno shora. Zprávy o Arménii z „nezávislých a objektivních zdrojů“ sice žalovaný pro řízení obstaral, ale tyto zprávy neobsahovaly informace použitelné na tvrzení žalobce buď vůbec, nebo pouze okrajově. Přesto je jako zprávy, ze kterých v řízení vycházel, v odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyjmenoval. Předmětem tvrzení žalobce nebyly zásahy státních orgánů do svobody shromažďování nebo svobody projevu, či porušování práv menšin, ani žalobce netvrdil, že utrpí v případě návratu závažnou újmu z důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, což jsou okruhy problémů, kterými se shromážděné informace zabývají. Žalovaný se tedy v odůvodnění rozhodnutí zabýval zcela jinými skutečnostmi, než žalobce v průběhu řízení tvrdil. Tvrzenými skutečnostmi se však nezabýval, zejména ani slovem nezmínil, jak je v Arménii řešena ochrana před pronásledováním soukromými osobami z důvodu krevní msty. To je přitom základní otázka, od které pak je třeba odvíjet další dokazování tvrzení žalobce. Dokazování provedené žalovaným v tomto řízení pokud jde o tvrzené pronásledování žalobcem ze strany soukromých osob, je tedy nedostatečné. Závěr žalovaného, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí, nelze odůvodnit ani odkazem na možný pobyt v Turecku nebo vnitřní přesídlení, neboť jak správně uvedl žalobce, o udělení mezinárodní ochrany požádal v ČR, a proto není žalovaný oprávněn jej nutit odejít do Turecka a k otázce vnitřního přesídlení žalovaný nic podstatného nezjistil, přičemž se nevypořádal s námitkou, že ho pronásledovatelé i kdyby se přestěhoval, stejně najdou. Žalobce uvedl, že se několikrát v Arménii přestěhoval, bydlel u tety a kamaráda, nevycházel ven, přesto ho pronásledovatelé našli. Žalovaný k těmto námitkám žalobce pouze uvedl, že „měl řadu možností, jak své potíže vyřešit a nadále jim předejít, např. mohl využít institutu tzv. vnitřního přesídlení. Tato úvaha žalovaného je jednak v rozporu s tvrzením žalobce a jednak se neopírá o žádné zjištěné skutečnosti. Úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Pokud jde o zdravotní stav žalobce, on sám uvedl, že mu na problémy s páteří byly předepisovány v zemi původu léky a není tak důvod domnívat se, že žalobci nemůže být poskytnuta adekvátní lékařská péče v zemi původu. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že jeho zdravotní stav nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Jako pochybení žalovaného ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu soud nevidí ani ponechání žalobcem předložených lékařských zpráv v původním znění, jelikož žalovaný při svém rozhodnutí vyšel z informace o jejich obsahu poskytnutých přímo žalobcem a jeho zdravotní obtíže nikterak nezpochybňoval. S ohledem na výše uvedené soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s) z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu pokud jde o možnost udělení doplňkové ochrany žalobci a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení žalovaný obstará další a podrobnější objektivní zprávy, které se vztahují skutečně k problémům žalobce a na základě zjištěného skutkového stavu znovu posoudí, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu náleží náhrada nákladů řízení spočívající v náhradě odměny za poskytnutou právní službu zástupci žalobce a to za tři úkony po 3100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání doplnění žaloby a účast na jednání před soudem – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze tří paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Žalovaný úspěch ve věci neměl. Ustanovené tlumočnici jazyka arménského soud přiznal odměnu za tlumočení u jednání soudu v trvání dvou hodin zvýšenou o 10% za jazyk asijský podle vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů podle § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. b).

Poučení