49 C 153/2018-139

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci žalobce: ; Statutární město Brno, [IČO], se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] zastoupené JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem ve [obec], [ulice] [číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum], bytem v [obec], [ulice] [číslo] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem v [obec], [obec] [číslo] o vzájemné žalobě žalovaného o určení vlastnictví, takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalovaný vzájemnou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo], ostatní plocha, o výměře 80 m2, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], katastrální území Černá Pole, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.000 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem ve [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalovaný se vzájemnou žalobou (v této části bylo řízení vyloučeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 49 C 7/2015-50, k samostatnému řízení) domáhal určení, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo], ostatní plocha, o výměře 80 m2, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro obec anonymizováno, katastrální území anonymizováno, v katastru nemovitostí vedeném anonymizováno. Žalob zdůvodnil zejména tím, že tento pozemek slouží jako oplocená předzahrádka domu na adrese [ulice] [číslo] v [obec], že pozemek pod domem ([parcelní číslo] v k. ú. [část obce]) nabyli do svého vlastnictví původně rodiče žalovaného ([jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]), ti na něm v roce 1936 postavili budovu [adresa], přitom„ byli jednoznačně přesvědčeni, že součástí tohoto pozemku je i pozemek (s dnešním) [parcelní číslo]“, tj. předzahrádka. Později vlastnictví k nemovitostem nabyl žalovaný (částečně darováním, částečně děděním). Po celou dobu byl žalovaný i jeho rodiče v dobré víře, že jsou vlastníky též pozemku s předzahrádkou. Toto své přesvědčení opírali„ o běžnou logiku uspořádání sousedních pozemků s obdobně vybudovanými a oplocenými předzahrádkami“, žalovaný pak též o to, že jeho rodiče se k předzahrádce„ vždy chovali jako oprávnění vlastníci a tuto nepřetržitě na svůj náklad udržovali a zvelebovali“. Žalovaný podle svého tvrzení zjistil, že v katastru nemovitostí je pozemek s předzahrádkou evidován jako pozemek žalobce teprve v roce 2012, kdy poté, co obdržel přípis žalobce, nahlédl do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobce se nikdy jako vlastník nechoval, byla tato informace pro žalovaného překvapivá. Žalovaný dovozoval, že u něj byly splněny podmínky vydržení pozemku podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalovaný spatřoval v tom, že žalobce nesdílí jeho právní názor o vydržení vlastnického práva k pozemku a bez požadovaného určení nelze provést zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí.

2. Žalobce navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zpochybňoval přitom zejména dobrou víru žalovaného a jeho rodičů ohledně vlastnictví pozemku. Poukazoval na to, že rodičům žalovaného byla – stejně jako ostatním majitelům domů na ulici [ulice] v [obec] – předzahrádka propůjčena rozhodnutím anonymizováno ze dne 24. 6. 1938, zn. VI – [číslo]. Žalobce je jako vlastník pozemku evidován v katastru nemovitostí, neboť vlastnické právo nabyl podle ustanovení § 5 zákona [číslo] ŠNR ze dne 24. 4. 1991, o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí. Žalobce vyzval žalovaného k doložení užívacího titulu přípisem ze dne 10. 9. 2012, na nějž žalovaný reagoval přípisem ze dne 26. 9. 2012, v němž mj. potvrdil, že si je vědom toho, že není vlastníkem pozemku, a odkázal na rozhodnutí anonymizováno a ze dne 24. 6. 1938. Následně mezi účastníky byla vedena jednání ohledně koupě či nájmu pozemku, žalovaný tehdy vlastnické právo žalobce nezpochybňoval. Žalovaný i jeho právní předchůdci (rodiče [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]) tedy po celou dobu věděli, že pozemek s předzahrádkou jim nepatří.

3. Soud se opakovaně pokoušel o smír mezi účastníky (srov. též ustanovení § 99 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), marně.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že v roce 1936 rodiče žalovaného postavili dům na adrese [adresa], naprostá většina jejich vlastníků se se žalobcem dohodla a pozemky s předzahrádkami koupila, pouze čtyři z nich nikoli a vedli či vedou spor se žalobcem ohledně vlastnictví, když tvrdí vydržení pozemků (srov. vyjádření žalobce při jednání dne 20. 5. 2021, jež žalovaný nijak nezpochybňoval).

5. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

6. Z přípisu Rady zemského [územní celek], zn. VI – [číslo],„ Zřízení předzahrádek v anonymizováno ulici V [část obce]“, adresovaného Dr. [příjmení] [jméno], [část obce], [ulice a číslo], soud zjistil, že jde o reakci na žádost Dr. [jméno] [příjmení] a dalších žadatelů, mj. [jméno] a [jméno] [příjmení] (srov. s. 5 přípisu), o propůjčení veřejného statku a o„ stavebně právní povolení ke zřízení jednotně řešených předzahrádek před domy [ulice a číslo] – 32 vč.“, v přípisu byly podrobně rozvedeny podmínky užívání předzahrádek, např. povinnost zřídit a udržovat zeleň na veřejném prostranství vlastními prostředky, propůjčení předzahrádek„ jako provisorium do odvolání“ (pro případ odvolání byla stanovena povinnost vlastníků domů odstranit zídky a uvést veřejný statek do původního stavu vlastním nákladem) aj. Ač z této listiny bez dalšího nelze dovodit, že by totožná listina byla doručena též rodičům žalovaného (tehdejším vlastníkům nemovitostí při ulici [ulice] v [obec]), je z ní nade vší pochybnost zřejmé, že rodiče žalovaného věděli, že jim pozemek před domem nepatří, chtěli tu situaci řešit a podali žádost, na niž [jméno] zemského hlavního města Brna reagovala shora uvedeným přípisem.

7. Z přípisu [anonymizováno] a [anonymizováno] správy [územní celek] ze dne 3. 12. 1979, adresovaného„ majiteli domu [ulice]“ soud zjistil, že se jím tehdejší správce pozemků (srov. též skutková zjištění soudu níže) obracel na vlastníky domů na ulici [ulice] v [obec], informoval je o tom, že má ve správě pozemky, které vlastníci domů užívají jako předzahrádky, a vyzval je, aby se dostavili k projednání otázky„ vypořádání majetkoprávního stavu“. Z listiny bez dalšího nelze vzít za prokázané, že by byla doručena též žalovanému či jeho matce, případně švagrové (tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí), nicméně při posuzování této otázky je nutno vzít v úvahu dobu, v níž listina vznikla, okolnosti, za nichž tehdy obdobné listiny byly obvykle doručovány (zpravidla prostým vhozením do schránky), jakož i dobu více než čtyřiceti let, která od té doby uplynula a v důsledku níž se přirozeně snižuje možnost ztráty důkazních prostředků ohledně doručení (s vysokou pravděpodobností již nežijí pamětníci, osoby, které listinu vyhotovovaly, doručovaly apod., nezachovaly se doklady o doručení atd.). Byť tedy z listiny bez dalšího neplyne, že by byla doručena též žalobci a ostatním tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí, považuje jejich doručení soud za vysoce pravděpodobné. Dále soud považuje za vysoce pravděpodobné, že – stejně jako v roce 2012, kdy se žalovaný obrátil na vlastníky domů s požadavkem dořešení vztahů k pozemkům s předzahrádkami – poté, co vlastníci domů na ulici [ulice] v [obec] v roce 1979 obdrželi tento přípis, otázku spolu přinejmenším v rámci běžných sousedských rozhovorů konzultovali. Respektive, naopak se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by kdokoli z vlastníků domů v dané lokalitě obdržel v roce 1979 takovýto přípis (přinejmenším pan [příjmení], který tento přípis žalobci zaslal jako přílohu mailu dne 2. 2. 2021, či jeho právní předchůdci) a nastíněnou otázku se sousedy neřešil.

8. Z přípisu žalobce ze dne 10. 9. 2012 soud zjistil, že jím žalobce informoval žalovaného o tom, že zjistil, že žalovaný užívá pozemek předzahrádky, jehož vlastníkem je žalobce, avšak nedohledal žádný doklad„ odůvodňující užívání“ tohoto pozemku žalovaným. Vyzval žalovaného, aby doložil užívací titul, a pokud jej nemá, informoval jej o dalším postupu. Podle připojené dodejky žalovaný tento přípis převzal dne 17. 9. 2012.

9. Z návrhu na dispozici s majetkem města soud zjistil, že jej dne 26. 9. 2012 podal žalovaný a že jím navrhl žalobci koupi či pronájem pozemku s předzahrádkou. V přípisu žalovaný podrobně rozvádí, že užívací vztah k pozemkům s předzahrádkami nemá žádný z vlastníků domů na ulici [ulice] v [obec] smluvně upraven„ vinou [anonymizováno] (…) a tento stav trvá pro některé z nás víc než sedmdesát let“. Žalovaný podrobně rozvedl, jak problém vznikl ve 30. letech 20. století, kdy podle původních plánů měl být vzhled ulice jiný (žalovaný jej podrobně popsal), nebyl však realizován a podle rozhodnutí ze dne 24. 6. 1938 byly pozemky předzahrádek„ jako veřejný statek propůjčeny jako provisorium do odvolání, pokud veřejné zájmy si nevynutí odstranění uličních zahrádek“, dále žalovaný konstatoval, že od roku 1938 žádný příslušný úřad neprojevil zájem věc dořešit,„ tj. dotyčné pozemky předzahrádek prodat majitelům domů“, ani v období 1945 – 2012 se„ žádný příslušný úřad nepostaral o narovnání majetkoprávních vztahů k těmto pozemkům“, stavební úřad„ dokonce vydával poválečným stavebníkům domů ve zbylých prolukách ve svých stavebních povoleních nařízení, co všechno musí stavebník na předzahrádce, která nebyla jeho, vybudovat na vlastní náklady (…). Ve stavebních povoleních nebyla uvedena nikdy jediná zmínka o tom, že předzahrádky patří městu“. Žalovaný vyjadřoval svou nelibost nad tím, že vlastníci domů se desítky let starali na své náklady o vzhled a vybavení předzahrádek, ač jim nepatřily a ač„ v Rakousku např. dostávají majitelé domů v takových případech finanční náhradu“. Ve zbytku je z přípisu zřejmé, že žalovaný zvažoval možnost koupě či pronájmu (v obou případech za částky zjevně výrazně nižší, než navrhoval žalobce, což mělo zohledňovat žalovaným popsané„ dlouhodobé nemalé finanční náklady“), případně pak odstranění plotu ohraničujícího předzahrádku s tím, že nadále by se o pozemek staral žalobce.

10. Z přípisu žalobce ze dne 14. 11. 2013 soud zjistil, že jím žalobce navrhl žalovanému prodej pozemku za kupní cenu 2.800 Kč/m2, případně pronájem za částku 45 Kč/m2/rok. Z připojené dodejky soud zjistil, že žalovaný přípis převzal dne 5. 12. 2013.

11. Z korespondence mezi účastníky ze dne 7. 5. 2014 soud zjistil, že žalobce navrhl žalovanému vyřešení vztahů k předzahrádce prodejem pozemku (za cenu 2.020 Kč/m2), či jeho pronájmem (za nájemné ve výši 20 Kč/m2/rok). Podle připojené dodejky byl přípis žalovanému doručen dne 21. 5. 2014.

12. Z přípisu Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 2. 7. 2014 soud zjistil, že jím jmenovaný (tehdejší zástupce mj. žalovaného v projednávané věci) vyzval žalobce k jednání o prodeji pozemků s předzahrádkami a upozornil jej na úmysl podat žalobu za zřízení služebnosti pěšího přístupu, příjezdu a parkování osobních automobilů. Z obsahu přípisu je opět patrné, že účastníci spolu jednali o prodeji pozemku s předzahrádkou, neshodli se však na výši kupní ceny (zatímco žalobce požadoval částku 2.113 Kč/m2, žalovaný navrhoval částku ve výši 200 Kč/m2).

13. Z přípisu žalovaného ze dne 2. 9. 2014 soud zjistil, že jím žalovaný sdělil žalobci, že nesouhlasí s navrhovanou kupní cenou cca 2.020 Kč/m2 ani s pronájmem za cenu 20 Kč/m2, a že sám navrhl kupní cenu ve výši 200 Kč/m2.

14. Ze žádosti žalovaného a dalších osob (vlastník nemovitostí a uživatelů předzahrádek na ulici [ulice] v [obec]) ze dne 6. 12. 2013 soud zjistil, že jím jmenovaní (společně čtrnáct osob, mj. žalovaný v projednávané věci) požádali žalobce o účast při jednání majetkové komise žalovaného, která bude řešit otázku majetkového vypořádání pozemků s předzahrádkami.

15. Ze„ Společného vyjádření k návrhu na majetkové vypořádání pozemků – předzahrádek na ulici [ulice]“ ze dne 9. 12. 2013 soud zjistil, že jím jmenovaní (společně čtrnáct osob mj. žalovaný v projednávané věci) sdělili žalovanému, že preferují koupi pozemků za částku 500 Kč/m2, případně pronájem za částku 20 Kč/m2/rok Tyto částky podle žadatelů zohledňovaly„ reálnou užitnou hodnotu“ pozemků a též„ minulé náklady spojené s jejich zvelebením a údržbou“.

16. Ze žádosti o zápis změn do evidence nemovitostí k. ú. [část obce] ze dne 8. 2. 1988 a připojené hospodářské smlouvy ze dne 1. 1. 1986 soud zjistil, že do začátku roku 1988 byly pozemky s předzahrádkami při ulici [ulice] v [obec] zapsané ve prospěch anonymizováno, podle hospodářské smlouvy ze dne 1. 1. 1988 byly převedeny do správy [anonymizováno] veřejného [anonymizováno] .

17. Z rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 13. 6. 1993 soud zjistil, že jím přešlo vlastnické právo z České republiky na [územní celek] k pozemkům, které byly do té doby spravovány [anonymizováno] veřejného majetku [územní celek], tj. mj. též pozemku s předzahrádkou, o nějž v projednávané věci jde.

18. Z rozhodnutí Státního notářství ze dne 2. 11. 1976, sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že podle něj v dědickém řízení po zemřelém Ing. [jméno] [celé jméno žalovaného] (tj. bratrovi žalovaného v projednávané věci, pozn. soudu) nabyla jeho manželka [jméno] [příjmení] mj.„ nemovitosti zapsané na listu vlastnictví [číslo] v obci (zřejmě k. ú., pozn. soudu) [část obce], okres [okres], s domem [adresa] na st. p. [číslo] a zahradou [parcelní číslo]“.

19. Z rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968, sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že podle něj žalovaný v projednávané věci stejně jako jeho bratr, Ing. [jméno] [celé jméno žalovaného], nabyl každý jednu čtvrtinu„ domu [adresa], or. [číslo] [ulice] ulice, se st. [číslo] [parcelní číslo] – zahrada (…) s tím, že pozemky jsou ve výměře celkem 462 m2“.

20. Z darovací smlouvy ze dne 31. 1. 2006 soud zjistil, že jí [jméno] [příjmení] (tj. pozůstalá manželka po bratrovi žalovaného) darovala žalovanému id. nemovitostí, a to„ rodinného domu [adresa] (…) na pozemku [parcelní číslo], pozemku [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2 a pozemku [parcelní číslo] – zahrada o výměře 344 m2 zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], k. ú. [část obce]“.

21. Z elektronické (mailové) zprávy [jméno] [příjmení] ze dne 2. 2. 2021 soud zjistil, že jí jmenovaný informoval žalobce o tom, že„ celá ulice“ samozřejmě po celou dobu věděla, že jim předzahrádky nepatří a že tuto otázku spolu„ často probírali“. Dále autor zprávy uvedl, že v roce 1979 všichni dostali výzvu k jednání o řešení vlastnických vztahů k předzahrádkám na [anonymizováno] a [anonymizováno] správě [územní celek].

22. Svědek [jméno] [příjmení] při výslechu dne 13. 4. 2021 uvedl, že předzahrádky vlastníci domů na [anonymizováno] ulici užívali po celou dobu, starali se o ně na svůj náklad a žalobce o ně nejevil nejmenší zájem až do roku 2012, kdy přišel s požadavkem dořešení vztahů k předzahrádkám. Tehdy se vlastníci domů spojili, sešli se společně na ulici a shodli se na tom, že žalobcem navrhovaná kupní cena je příliš vysoká a nemohou ji akceptovat. Postupně někteří z nich se se žalobcem dohodli, zbylo asi pět lidí, kteří nikoli. Pokud jde o žalovaného, svědek neuvedl nic konkrétního, z čeho svědek dovozoval, že by se žalovaný před rokem 2012 domníval, že pozemek s předzahrádkou je jeho, tuto otázku spolu podle svědka dříve neřešili.

23. Svědek [příjmení] [příjmení] při výslechu dne 20. 5. 2021 podrobně popsal okolnosti vztahující se k jejich předzahrádce: Svědek podrobně popsal, že původní vlastníci domů v podstatě od počátku, tj. od třicátých let dvacátého století, řešili otázku předzahrádek, a to i po roce 1947, před rokem 1989 to řešili s [anonymizováno] a zahradní správou, po roce 1989 pozemky převzal žalobce a ten to„ samozřejmě neřešil“. Podle svědka někteří vlastníci domů na [anonymizováno] (např. PhDr. [příjmení]) sami aktivně chodili za žalobcem a chtěli otázku vlastnictví k předzahrádkám řešit, z toho právě žalobce zjistil, že„ tam má zapomenuté pozemky“ a začal to v roce 2012 řešit. Svědek se svou manželkou (vlastníci jednoho z domů na ulici [ulice] v [obec]) po celou dobu věděli, že předzahrádka jim nepatří. Věděli to jednak od babičky (paní [příjmení], původní vlastník domu), jednak to bylo zřejmé, když kupovali polovinu nemovitostí od sestry svědkovy manželky v 80. letech 20. století, a též ve chvíli, kdy podávali daňové přiznání k dani z nemovitostí v 90. letech 20. století. Svědek shodně s ostatními svědky a též ve shodě s obsahem listin popsal, že ke vzniku problému došlo v roce 2012, kdy žalobce oslovil vlastníky domů s požadavkem řešení situace předzahrádek, popsal, že žalobce původně nabízel vysokou kupní cenu, avšak nakonec došlo k dohodě ohledně ceny a svědek s manželkou pozemek od žalobce koupili. Pokud jde o žalovaného v projednávané věci, o jeho předzahrádce, případně o vědomosti žalovaného a jeho manželky o vlastnictví k pozemku s předzahrádkou nebylo svědkovi ničeho známo.

24. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] (další z vlastník domů na ulici [ulice] v [obec]) při výslechu dne 20. 7. 2021 uvedl, že jejich dům je specifický v tom, že původně před ním nebyla předzahrádka jako u ostatních, ale v přední části domu byl obchod a do něj se vstupovalo přes pozemek„ předzahrádky“, teprve v osmdesátých letech dvacátého století (kdy tam již obchod nebyl) si jej svědek s rodinou oplotili (aby zamezili venčení psů na pozemku). Svědek a jeho rodina věděli, že jim pozemek nepatří. Svědek shodně s ostatními svědky popsal vývoj vztahů se žalobcem, který se se žádostí o řešení situace na ně obrátil až v roce 2012 (svědek uvedl rok 2014, nicméně tato drobná nepřesnost není pro posouzení věci zásadní, pozn. soudu), shodně s ostatními svědek popsal, že nabízená kupní cena se jim zdála příliš vysoká, shodně s ostatními popsal své zklamání z jednání se žalobcem (kdy svědek shodně s ostatními s ohledem na to, že do té doby se o pozemek řádně starali, očekával větší vstřícnost). Z výpovědi tohoto svědka bylo dále zřejmé, že nemá ideální vztah se sousedem V. [příjmení] (podle svědka si V. [příjmení] vystavěl na předzahrádce něco jiného, než na čem se předem dohodli) a že má přinejmenším základní právní povědomí o právní úpravě, která se na věc vztahuje (svědek uváděl, že jeho dcera je právnička, že spolu věc konzultovali, že jim říkala o institutu dobré víry a jejím významu apod.).

25. Svědkyně [jméno] [příjmení] (manželka žalovaného) při výslechu dne 20. 7. 2021 uvedla, že se do domu„ přivdala“ v roce 1969, tehdy nemovitosti patřily její tchýni, předzahrádka byla oplocená (stejně jako ostatní v ulici), svědkyně z toho dovozovala, že patří tchýni, nicméně nikdy se na to tchýně neptala, tchýně s nimi nikdy nehovořila o tom, že by předzahrádka nebyla jejich. Ostatní předzahrádky byly rovněž oplocené, z toho svědkyně dovozovala, že patří vlastníkům domů v ulici. Z výpovědi svědkyně bylo zřejmé – stejně jako v případě ostatních svědků – že byla zklamána postupem žalobce po roce 2012, že zpočátku se s žalobcem chtěli ohledně předzahrádky dohodnout, nicméně vzhledem k chování žalobce, které považovali za arogantní, ochotu k jednání ztratili. Dále byl z výpovědi zřejmý neideální vztah k sousedu [příjmení] (svědkyně ukazovala na fotkách přístřešek, který si soused [příjmení] na předzahrádce vystavěl, tento hodnotila negativně a dávala jej do kontrastu se svou upravenou předzahrádkou). Za podstatné soud dále považuje skutkové zjištění (které uvedla svědkyně), že v předzahrádkách jsou„ veškeré rozvody, kanalizace, UPC atd.“.

26. Ze spisu sp. zn. 54 C 233/2017 u Městského soudu v Brně soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 54 C 233/2017-76, bylo určeno vlastnictví [jméno] [příjmení] k pozemku s předzahrádkou před jeho domem na adrese [ulice] [číslo] v [obec], neboť soud dovodil, že [jméno] [příjmení] vlastnictví k pozemku vydržel, když jej po dostatečně dlouhou dobu držel v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním, řízení o odvolání bylo zastaveno (usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 54 C 233/2017-91, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2019, č. j, 21 Co 77/2019-100) pro nezaplacení soudního poplatku.

27. Z rozhodnutí Obvodního národního výboru III [obec], Odbor výstavby a územního plánování, ze dne 13. 8. 1990, [číslo jednací], soud zjistil, že jím bylo povoleno [jméno] [příjmení] provedení vestavby garáže pod rodinným domem [ulice] [číslo] v [obec]. Z tohoto rozhodnutí nijak nevyplývá ani nelze dovodit, že by pozemek před domem nepatřil [jméno] [příjmení], nicméně – a to nutno zdůraznit – nelze ani dovodit, že by z jakékoli části tohoto rozhodnutí [jméno] [příjmení] mohla dovozovat, že pozemek patří jí. Otázka vlastnictví k pozemku je rozhodnutím zcela neřešena 28. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jím byla oceněna id. nemovitostí, a to rodinného domu [adresa] při ulici [ulice], pozemku [parcelní číslo] (zastavěná plocha o výměře 129 m2) a [parcelní číslo] (zahrada o výměře 337 m2), vše v k. ú. [obec] – [část obce]. Přímo v posudku není uvedeno datum vyhotovení, nicméně je zde uvedeno stáří rodinného domu (49 roků) a informace, že byl postaven v roce 1934, takže lze dovodit, že posudek byl vyhotoven v roce 1983. Z posudku je zřejmé, že znalec rozlišoval zahradu za domem a předzahrádku. Existenci předzahrádky v posudku konstatuje, popisuje ji (uvádí, že je před domem, uvádí, že je na ní oplocení, porosty a vodovodní a kanalizační přípojka – u nich výslovně uvádí, že jde o soukromou část), avšak současně je z posudku nade vší pochybnost zřejmé, že tato předzahrádka není oceňována. Oceňováno je její oplocení a přípojky, u nichž je výslovně uvedeno, že jsou„ soukromé“, nikoli však pozemek předzahrádky či porosty na ní (zatímco porosty na zahradě za domem oceněny jsou, srov. str. 8 posudku). Ocenění oplocení odpovídá rozhodnutí z roku 1938, kdy bylo povoleno vlastníkům domů předzahrádky oplotit na vlastní náklad (takže oplocení bylo ve vlastnictví vlastníků domů) s tím, že toto oplocení jsou povinni opět vlastním nákladem odstranit, jakmile k tomu budou vlastníkem pozemků s předzahrádkami vyzváni. Ocenění je tedy zcela v souladu s obsahem rozhodnutí z roku 1938 a nelze z něj dovozovat, že snad oceněn byl též pozemek s předzahrádkou a nelze od tohoto posudku odvíjet dobrou víru kohokoli. Vyjma toho nutno dodat, že ocenění se týká nemovitostí jiných osob ([anonymizováno]), nikoli žalovaného v projednávané věci, a ve vztahu k jeho dobré víře je tato listina zcela bez vypovídací hodnoty.

29. Soud hodlal dále provést důkaz daňovým přiznáním k dani z nemovitostí, které žalovaný podával v roce 1992 či 1993, z něhož by bylo zřejmé, jaké nemovitosti žalovaný v té době považoval za předmět svého vlastnictví. Vzhledem k tomu, že sám žalovaný soudu tuto listinu nepředložil, obrátil se soud se žádostí o listinu na příslušný finanční úřad, který ji ovšem odmítl soudu vydat, aniž by žalovaný zprostil správce daně mlčenlivosti. Soud tedy požádal žalovaného o zproštění mlčenlivosti, což žalovaný odmítl s tím, že podle jeho názoru listina„ nemůže potvrdit ani vyvrátit tvrzení“ žalobce a„ jde o důkaz nadbytečný“, k opakované žádosti soudu při jednání ve věci dne 20. 7. 2021 pak žalovaný sdělil, že pokud někdy vyplňoval daňové přiznání,„ vyplňoval ho tak, jak to odpovídalo tehdy výpisu z katastru nemovitostí“. Ač tedy soud neměl k dispozici daňové přiznání žalovaného, tedy žalovaný svým postupem zabránil, aby soud z této listiny učinil skutková zjištění, je z vyjádření žalovaného zřejmé, že v době, kdy daňové přiznání vyplňoval, mu byl znám zapsaný stav. Bylo mu tedy známo, k jakým pozemkům v k. ú. [část obce] je jeho vlastnické právo evidováno, a nemohl si myslet, že by mu nad rámec zapsaného svědčilo vlastnické právo k čemukoli dalšímu.

30. Pokud jde o listiny, které žalovaný označil k důkazu, avšak soudu nepředložil (znalecký posudek z dědického řízení z roku 1968), tento soud neprovedl, neboť mu jej žalovaný nepředložil, soud jej sám k dispozici nemá a žalovaný nesdělil, kde by bylo možné tuto listinu obstarat, čímž soudu zabránil, aby tento důkaz soud obstaral a provedl.

31. Dokazování výslechy dalších svědků již soud neprováděl rovněž pro nadbytečnost, neboť otázka dobré víry žalovaného byla podle názoru soudu spolehlivě zjištěna jinými důkazy, a to zejména listinnými, navíc z dosud provedených důkazů výslechy svědků je zřejmé, že na ulici [ulice] jsou v podstatě dvě skupiny osob, a to skupina, která se se žalobcem dohodla a pozemky s předzahrádkami po roce 2012 koupila (např. svědek [příjmení] [příjmení], svědek [příjmení] [jméno] [příjmení]), a dále skupina, která nikoli a která se domáhá určení vlastnictví k pozemkům za současného tvrzení, že pozemky drželi po celou dobu do roku 2012 v dobré víře, že jim tyto pozemky patří (např. svědek [jméno] [příjmení], manželka žalovaného [jméno] [příjmení]). Je zřejmé, že tyto dvě skupiny mají vlastní zájem na výsledku řízení, což nepochybně ovlivňuje jejich výpověď, především však provedením jejich výslechu jsou dále vyostřovány již tak neideální vztahy mezi sousedy (o nedobrém vztahu svědků svědčí například narážky svědka [příjmení] [příjmení] či svědkyně [příjmení] ve vztahu ke svědku [příjmení] a jím vystavěném zastřešení parkovacího stání) a provedení dokazování výslechy dalších svědků by nejenže nevedlo k lepšímu zjištění skutkového stavu věci (tento je spolehlivě zjištěn listinami a vyjádřeními žalovaného), ale naopak jediným skutečným efektem by bylo další zhoršení sousedských vztahů na ulici [ulice], což soud považuje za nežádoucí. Důkaz výslechem svědka [příjmení] [příjmení] a svědkyně [příjmení] [příjmení] (která navíc sdělila, že s ohledem na zdravotní stav se již jednání soudu nemůže účastnit) z těchto důvodů soud tedy neprovedl.

32. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

33. Ve třicátých letech dvacátého století rodiče žalovaného koupili pozemky v [obec], nyní v [katastrální uzemí], na jednom z pozemků (nyní [parcelní číslo] v k. ú [část obce]) postavili řadový rodinný dům (nyní [adresa]). Jde o dům na ulici [ulice]. Město původně mělo určitou představu o vzhledu ulice [ulice], tuto však nakonec nerealizovalo a pozemky před domy zůstaly nevyužity. Tehdy (dne 23. 3. 1938) vlastníci domů (mj. též rodiče žalovaného v projednávané věci) požádali město o propůjčení části veřejného statku, totiž pozemků před domy. Tyto pozemky jim byly propůjčeny rozhodnutím, resp. přípisem Rady zemského [územní celek], zn. VI – [číslo], jímž byly„ zřízeny předzahrádky v [anonymizováno] ulici“ v [část obce] (nyní v [část obce], pozn. soudu), a to za podmínek v listině dále rozvedených (srov. shora). Za podstatné soud považuje, že propůjčení mělo být podle tohoto rozhodnutí dočasné (do odvolání), předzahrádky měly být ohrazeny (v rozhodnutí je podrobně definováno ohraničení) a měly mít jednotný vzhled (např. zde neměly být vysazovány vysokokmeny a polokmeny), v důsledku zřízení předzahrádek bly přeloženy chodníky (před projektované ohrady), po odvolání propůjčení měly být ohrady odstraněny a pozemky uvedeny do původního stavu na náklad vlastníků domů - uživatelů předzahrádek. V rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938 je též vlastníkům domů přiznáno„ uznatné“ ve výši 15 Kč ročně pro každého držitele předzahrádky, zohledňující jejich péči o veřejný statek (předzahrádku). Krátce poté byla válka, poválečná historie ve vztahu k předzahrádkám známa není, zda byla tato otázka mezi městem a tehdejšími vlastníky domů jakkoli řešena, není známo žádnému z účastníků (resp. žádný z nich k tomu ničeho neuváděl, žalobce k tomu žádné doklady nedohledal, ač to avizoval při jednání dne 13. 4. 2021). Nejpozději v roce 1979 se tehdejší správce, [ulice] a [anonymizováno] správa [územní celek], obrátila na tehdejší vlastníky domů na ulici [ulice], se žádostí o vypořádání vztahů k pozemkům předzahrádek. Ač nelze s jistotou dovozovat, že přípis ze dne 3. 12. 1979 byl doručen též žalovanému či jeho matce, považuje to soud za vysoce pravděpodobné z důvodů uvedených shora. Žalovaný nabyl nemovitosti postupně: Nejprve id. nemovitostí dědictvím po svém otci [jméno] [celé jméno žalovaného] (rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968), dále nemovitostí darovací smlouvou ze dne 31. 1. 2006 od své švagrové [jméno] [příjmení], dříve [příjmení] (která tuto nemovitostí nabyla dědictvím po svém manželovi – bratrovi žalovaného, Ing. [jméno] [celé jméno žalovaného], srov. rozhodnutí Státního notářství ze dne 2. 11. 1976). Zbývající nemovitostí žalovaný nabyl dědictvím po své matce (listina nebyla čtena k důkazu, jde o tvrzení žalovaného, které žalobce nijak nezpochybňoval a soud z něj tedy vychází; matka žalovaného zemřela dne 15. 8. 1996, což je uvedeno v darovací smlouvě ze dne 31. 1. 2006). V rozhodnutí státního notářství ze dne 15. 10. 1968 je jednoznačně uvedeno, že předmětem dědictví je spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech:„ dům [adresa], or. [číslo] [ulice] ulice, se st. [číslo] [parcelní číslo] – zahrada (…) s tím, že pozemky jsou ve vým. celkem 462 m2“. Žalovanému tedy z tohoto rozhodnutí muselo být zřejmé, které pozemky (resp. spoluvlastnický podíl k nim) a o jaké výměře nabyl. Pozemky jsou jednoznačně definované určením (stavební parcela a zahrada) i výměrou (celkem 462 m2). Obdobně pak v darovací smlouvě ze dne 31. 1. 2006 jsou převáděné nemovitosti (resp. spoluvlastnický podíl k nim) označeny jako„ rodinný dům [adresa] (…) na pozemku parc. [číslo] pozemek [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2, a pozemek [parcelní číslo] – zahrada o výměře 344 m2 (…). Soud považuje za zcela vyloučené, že by se při takovémto označení nemovitostí žalovaný mohl domnívat, že nabyl též vlastnictví k předzahrádce. O předzahrádce především v žádné z uvedených listin není uvedeno zcela ničeho, dále pozemky jsou zcela jednoznačně popsány účelem využití (stavební pozemek, resp. zastavěná plocha a nádvoří a zahrada, přičemž nelze rozumně předpokládat, že předzahrádka by byla součástí pozemku„ zastavěná plocha a nádvoří“, když její využití je zcela jiné a nepochybně by to žalovaný řešil, když platil daně, neboť využití pozemku má na výši daně z nemovitostí vliv) a též výměrou. U pozemku [parcelní číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) je uvedena výměra 117 m2. Výměra předzahrádky je 80 m2. Soud považuje za zcela vyloučené, aby žalovaný přehlédl takovou nesrovnalost ve výměrách (tj. že by se žalovaný mohl rozumně domnívat, že pozemek pod domem a předzahrádka jsou jedním pozemkem o výměře 117 m2, když ve skutečnosti mají celkem výměru 197 m2; výměra předzahrádky je takřka dvě třetiny výměry pozemku pod domem, tzn. jde o rozdíl ve výměrách zcela patrný na první pohled a je snadno zjistitelný bez vyvinutí jakékoli zvýšené námahy a úsilí). Vyjma nabývacích titulů pak žalovanému označení pozemků a jejich výměry musely být známy v roce 1992 či 1993, když podával daňové přiznání k dani z nemovitostí (srov. jeho vyjádření při jednání dne 20. 7. 2021, kdy uvedl, že při vyplňování formuláře daňového přiznání vycházel z výpisu z katastru nemovitostí. Tehdy mu tedy muselo být známo, jaké pozemky (resp. tehdy ještě spoluvlastnický podíl k nim) vlastní, jakou mají tyto pozemky výměru a jaké je jejich využití. Z důvodů shora uvedených soud považuje za zcela vyloučené, že by se žalovaný mohl domnívat, že vlastní též pozemek před domem, využívaný jako předzahrádka. V roce 2012 se žalobce obrátil na vlastníky domů na ulici [ulice] s požadavkem vyřešení vztahů k pozemkům s předzahrádkami. Tehdy se žalovaný spojil s ostatními sousedy a řešili nejprve záležitost společně. Z prvních vyjádření žalovaného adresovaného žalobci (ale též z jeho prvních podání adresovaných soudu ve věci sp. zn. 49 C 7/2015) nelze v ničem ani náznakem dovodit, že by se snad žalovaný domníval, že mu ve skutečnosti předzahrádka patří, naopak, je z nich zřejmé, že je srozuměn s tím, že předzahrádka patří žalobci (např. v přípisu ze září 2012 žalovaný konstatuje, že poválečným stavebníkům v prolukách na ulici stavební úřad ukládal ve vztahu k předzahrádkám povinnosti, které byli stavebníci povinni splnit, ač předzahrádky nebyly jejich), a jediné, co žalovaný řešil, byla výše úplaty při koupi pozemku. Teprve následně, v důsledku nedosažení shody ohledně kupní ceny a s ohledem na postup a chování žalobce, které žalovaný, jeho manželka a též další sousedé (srov. například výpověď svědka [příjmení]) postup žalobce a chování osob, které jej zastupovaly, považovali za nevhodné, se vlastníci domů na [anonymizováno] ulici„ rozhodli, že tak vysoké částky za odkup platit nebudou a budou to řešit jiným způsobem“ (srov. výpověď svědka [příjmení]). Ve věci je zcela zřejmé, že s tvrzením ohledně dobré víry ve vlastnictví pozemků žalovaný přišel teprve poté, dost pravděpodobně po konzultaci s osobou práva znalou. Z žádného dřívějšího vyjádření žalovaného každopádně ani náznakem neplyne, že by se snad žalovaný domníval, že mu předzahrádka patří.

34. Není pak především pravdivé (a provedeným dokazováním bylo vyvráceno) tvrzení žalovaného o tom, že jeho rodiče, [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného], byli vždy přesvědčeni o tom, že pozemek s předzahrádkou je součástí pozemku, na němž postavili budovu (srov. tvrzení žalovaného ve vzájemné žalobě ze dne 14. 9. 2018, toto tvrzení je vyvráceno rozhodnutím Rady zemského hlavního města Brna ze dne 23. 3. 1938, v němž je uvedeno, že rodiče žalovaného naopak požádali o propůjčení tohoto pozemku, tedy jim muselo být známo, že jim pozemek nepatří). Stejně tak bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o tom, že poprvé zjistil, že pozemek mu nepatří, až nahlédnutím do katastru nemovitostí v reakci na přípis žalobce v roce 2012 (srov. rovněž tvrzení uvedené ve vzájemné žalobě ze dne 14. 9. 2018). Sám žalovaný při jednání dne 20. 7. 2021 uvedl, že z údajů v katastru nemovitostí vycházel, když v roce 1992 či 1993 podával daňové přiznání, tedy musel tehdy zapsaný stav sám zjišťovat.

35. Poté, co soud dospěl k závěru, že žalovaný má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srov. ustanovení § 80 o. s. ř.), neboť podle jeho tvrzení stav evidovaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, se zabýval otázkou, zda vzájemná žaloba je důvodná.

36. Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že k okolnostem, z nichž žalovaný dovozuje vznik svého vlastnického práva, došlo před 31. 12. 2013 – třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.), dále jen „obč. zák.“.

37. Podle ustanovení § 135a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obsahově obdobná úprava pak byla v ustanovení § 134 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992.

38. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že od třicátých let dvacátého století žalovaný a před ním jeho rodiče a švagrová pozemek s předzahrádkou drželi. Nebylo mezi nimi sporu ani o tom, jakou právní úpravu je na věc třeba aplikovat. V podstatě jedinou spornou otázkou bylo, zda pozemek byl držen v dobré víře, že žalovanému, případně před ním jeho právním předchůdcům, patří.

39. Dobrou víru lze obecně charakterizovat jako vnitřní přesvědčení osoby, že jí věc či právo náleží, že nejedná protiprávně atp., ač ve skutečnosti tomu tak není (subjektivní hledisko), tedy jde vlastně o omluvitelný omyl o skutkových či právních okolnostech. Zároveň je však nutno posuzovat též z hlediska objektivního, zda osoba v dobré víře být může se zřetelem ke všem okolnostem. Je nutno zkoumat, zda omyl dané osoby je omluvitelný, zda osoba vyvinula běžnou (normální) opatrnost, kterou by v jeho postavení vyvinula jiná osoba a kterou po ní lze spravedlivě požadovat. Dobrá víra - obecně chápáno - je vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, a ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána "se zřetelem ke všem okolnostem", zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2002).

40. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

41. Dobrá víra rodičů žalovaného a též žalovaného je však podle názoru soudu vyvrácena hned několika okolnostmi. V první řadě rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze dne 23. 3. 1938, které reagovalo na žádost rodičů žalovaného. Rodiče žalovaného věděli nade vší pochybnost, že jim pozemek před domem nepatří (proto v roce 1938 žádali o jeho propůjčení). Je proto vysoce nepravděpodobné, že by tuto informaci žalovaný a jeho bratr (jehož spoluvlastnický podíl následně nabyla švagrová žalovaného a od ní darováním v roce 2006 pak žalovaný) od rodičů nepřevzali. Rovněž podle názoru soudu žalovanému muselo být rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938 známo, když na ně poukazuje ve svém přípise adresovaném žalobci v září 2012. V každém případě potom nastalo několik okolností, které dobrou víru žalovaného ve vlastnictví pozemku vylučují: označení nemovitostí v rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968 ve věci dědictví po otci žalovaného, v roce 1979 snaha tehdejšího správce ([ulice] a zahradní správa města Brna) vztahy k předzahrádkám vyřešit (srov. přípis ze dne 3. 12. 1979), vyplnění daňového přiznání v roce 1992 či 1993, kdy žalovaný vycházel z údajů v katastru nemovitostí, aj. Dále jsou tu i další okolnosti, které přinejmenším musely budit pochybnost žalovaného ohledně režimu pozemku s předzahrádkou: Sám žalovaný uváděl, že město vlastníkům domů určovalo, jak má předzahrádka vypadat, co na ní lze pěstovat, co je třeba na ní vybudovat apod. (srov. například vyjádření k žalobě ve věci sp. zn. 49 C 7/2015 u Městského soudu v Brně, přípis žalovaného adresovaný žalobci ze září 2012). Sotva si lze představit, že by žalobce taková omezení ukládal, pokud by šlo o pozemky, které nejsou jeho. Především je pak stěží představitelné, že by vlastníci pozemků s předzahrádkami takové omezení bez dalšího strpěli, kdyby pozemky byly jejich. V projednávané věci je však strpěli, neboť k tomu měli právní důvod – rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938, které jim to ukládalo. Kdyby všechny tyto okolnosti nevzbudily jakoukoli pochybnost žalovaného o vlastnictví pozemku s předzahrádkou, nelze to považovat za omyl omluvitelný, který jediný lze zohlednit z hlediska posouzení otázky dobré víry (srov. shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu).

42. Rovněž ta okolnost, že naprostá většina obyvatel na ulici [ulice] si po roce 2012 od žalobce pozemky koupila, svědčí o tom, že si byli vědomi toho, že jim pozemky s předzahrádkami nepatří (jinak by neměli důvod pozemky kupovat). Postup žalovaného v projednávané věci, kdy sám původně naprosto nezpochybňoval vlastnictví žalobce a v žádném z prvních vyjádření, která učinil (přípisy adresované žalobci, ale též jeho vyjádření ve věci sp. zn. 49 C 7/2015 u Městského soudu v Brně), neuváděl, že by snad měl být vlastníkem pozemku, pouze se bránil tomu, že by žalobci čehokoli platil za užívání pozemku, případně vyjadřoval nesouhlas s výší nabízené kupní ceny, rovněž svědčí o tom, že sám žalovaný si byl vědom vlastnictví žalobce k pozemku a svou dobrou víru ve své vlastní vlastnictví naopak začal tvrdit teprve později, když s tímto tvrzením přišli jeho sousedé ve skutkově obdobných věcech (srov. řízení vedená pod sp. zn. 54 C 233/2017 a sp. zn. 108 C 5/2020 u Městského soudu v Brně). S ohledem na specifika v projednávané věci, kdy žalovaný je synem původních vlastníků domu, kteří dům vystavěli, jimž poměry k pozemku byly nade vší pochybnost známy (když sami požádali o řešení vztahu k pozemku a pozemek jim byl následně rozhodnutím z roku 1938 propůjčen), a především který se po celou dobu sice choval jako oprávněný uživatel (je nesporné, že o předzahrádku pečoval, udržoval ji vlastním nákladem atd.), nikoli však vlastník (když je např. zřejmé, že po celou dobu neplatil daň z nemovitostí ve vztahu k tomuto pozemku, nepřiznával jej k této dani, předzahrádku užíval v souladu s omezeními, které stanovil žalobce či předchozí správci pozemku – zde soud poukazuje na omezení možnosti pozemek osadit porosty, limity stran oplocení apod.), s přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem, z nichž lze usuzovat na nedostatek dobré víry ve vlastnictví pozemku, soud dospěl k závěru, že žalovaný nemohl být v dobré víře ve vlastnictví pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce].

43. Pro úplnost soud dodává, že splnění podmínek pro vydržení, tj. desetiletou držbu a dobrou víru, je třeba – vzhledem k tomu, že žalovaný nabýval vlastnictví k nemovitostem postupně (id. v roce 1968 dědictvím po otci, id. v roce 1996 dědictvím po matce, id. v roce 2006 darováním od švagrové) – posuzovat zvlášť k uvedeným částem. Pokud jde o otce a matku žalovaného, tito nebyli dobrověrnými držiteli (srov. rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938 a skutkové závěry soudu shora), tedy nejenže nemohli vydržet vlastnické právo k pozemku, ale ani teoreticky nelze dobu jejich držby započíst do vydržecí doby. Ve vztahu k držbě nemovitostí žalovaným pak soud dovodil, že žalovaný v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem v projednávané věci být nemohl, tedy ani on nemohl splnit podmínky vydržení podle ustanovení § 135a, resp. později § 134 obč. zák. (srov. skutková zjištění a závěry soudu shora). Pokud jde o švagrovou žalovaného, od ní žalovaný převzal držbu v roce 2006 (uzavření darovací smlouvy). I kdyby ve vztahu ke švagrové žalovaného byly splněny podmínky vydržení (což je s ohledem na skutková zjištění shora stěží možné, pro nadbytečnost se však soud touto otázkou dále nezabýval), darovací smlouvou ze dne 31. 1. 2006 spoluvlastnický podíl na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] žalovanému převeden nebyl, žalovaný nemohl být v dobré víře, že předzahrádka a pozemek pod domem jsou jedním pozemkem (s přihlédnutím k jejich výměrám, srov. shora), tedy nemohl nabýt vlastnictví darováním v roce 2006 a podmínky pro vydržení vlastnického práva v následující době (počínaje okamžikem, kdy se žalovaný ujal držby po uzavření darovací smlouvy v roce 2006) již splněny nebyly, neboť sám žalovaný uvádí, že v roce 2012 zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku evidován žalobce. Není tedy splněna podmínka desetileté dobrověrné držby.

44. Ze všech shora uvedených důvodů soud dovodil, že v projednávané věci s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem, jež byly zjištěny, nejsou splněny podmínky pro vydržení podle shora citovaných ustanovení obč. zák., zejména není splněna podmínka dobré víry žalovaného ve vlastnictví pozemku. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil ani žádné jiné okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na jeho vlastnické právo k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], obci [obec], nezbylo soudu, než vzájemnou žalobu žalovaného zamítnout (výrok I.).

45. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů, jež mu v řízení vznikly, tj. náhradu hotových výdajů za deset úkonů, jež v řízení učinil (vyjádření k vzájemné žalobě, účast u jednání soudu dne 26. 3. 2019, příprava účasti u tohoto jednání, účast u jednání dne 13. 4. 2021 – dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny, příprava účasti u tohoto jednání, účast u jednání soudu dne 20. 5. 2021, příprava účasti u tohoto jednání, účast u jednání soudu dne 20. 7. 2021, příprava účasti u tohoto jednání) po 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb. Při vyčíslení výše nákladů řízení soud – vzhledem k tomu, že žalovaný v rozporu s tím, co přislíbil v rámci závěrečné řeči při jednání dne 20. 7. 2021, výši nákladů řízení nevyčíslil – soud vycházel z obsahu spisu. Náhradu za další podání, jež žalobce ve věci učinil, soud nepřiznal, neboť nešlo o návrhy ve věci samé podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb.

46. Byl-li žalovaný v řízení zastoupen advokátem, náklady na toto zastoupení soud nepovažuje za náklady vynaložené účelně, které jediné lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s ř.), neboť žalovaný je statutárním městem a má dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby ve sporech tohoto typu využilo práce svých zaměstnanců, aniž by musel využívat pomoci advokátů (shodně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/19, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publ. č. 232/2010, a mnohé další).

47. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 3.000 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení