49 C 55/2021-192

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Schön, Ph.D., a přísedících Mgr. Tomáše Zbořila a Mgr. Zity Bouškové v právní věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum], bytem v [obec], [ulice] [číslo] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] proti žalované: ; [IČO], se sídlem v [obec a číslo] – [část obce], [ulice] [číslo] zastoupená JUDr. [jméno] [jméno], advokátem se sídlem v [obec a číslo], [ulice] [číslo] o 27.275 Kč s úroky z prodlení, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 23.996 Kč s úroky z prodlení: - ve výši 8,5 % ročně z částky 2.866,15 Kč za dobu od 13. března 2018 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 2.468,41 Kč za dobu od 13. dubna 2018 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 1.682,10 Kč za dobu od 13. května 2018 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 2.252,60 Kč za dobu od 13. června 2018 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 1.570 Kč za dobu od 13. července 2018 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 2.033,90 Kč za dobu od 13. srpna 2018 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 2.355 Kč za dobu od 13. září 2018 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 1.413 Kč za dobu od 13. října 2018 do zaplacení, - ve výši 9 % ročně z částky 689,10 Kč za dobu od 13. listopadu 2018 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 1.362,90 Kč za dobu od 13. března 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 1.390,71 Kč za dobu od 13. dubna 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 1.526,90 Kč za dobu od 13. května 2019 do zaplacení, - ve výši 10 % ročně z částky 265,20 Kč za dobu od 13. července 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 3.279 Kč s úroky z prodlení: - ve výši 8,5 % ročně z částky 1.311,85 Kč za dobu od 13. března 2018 do zaplacení, - ve výši 8,5 % ročně z částky 1.129,89 Kč za dobu od 13. dubna 2018 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 1.463,70 Kč za dobu od 13. března 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 1.493,59 Kč za dobu od 13. dubna 2019 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25.507,20 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 27.275 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu., jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pro žalovanou podle pracovní smlouvy ze dne 29. 8. 2016 vykonával práci„ [číslo] řidič“ s místem výkonu práce v [obec], atrakční obvod [anonymizováno] [obec], den nástupu do práce byl 1. 9. 2016. Mzda byla splatná 12. dne měsíce následujícím po měsíci, za nějž byla mzda vyplácena. V žalovaném období (únor 2018 – červen 2019) byla přitom žalobci zúčtována základní tarifní mzda v nižší výši v porovnání s řidiči žalované, kteří na téže pozici jako žalobce vykonávají stejnou práci, ovšem v [obec]. Žalobce v této souvislosti poukázal na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, která se týkala zcela obdobné věci (ve věci sp. zn. 21 Cdo se rozdílu ve mzdě domáhal řidič zařazený na téže pracovní pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobce, pouze vykonávající práci v [anonymizováno] [obec]). Žalobce podrobně uvedl rozdíly v zúčtované základní tarifní mzdě v žalovaném období mezi řidiči v [obec] a žalobcem, celkem takto dospěl k částce 27.275 Kč (při výpočtu žalobce vycházel ze sdělení žalované ohledně průměrných základních tarifních mezd řidičů v [obec], dále zohlednil v jednotlivých měsících základní pracovní dobu a reálně žalobcem odpracovanou pracovní dobu). Žalobce vyzval před podáním žaloby žalovanou k zaplacení žalované částky, marně.

2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že rozdíly v základní tarifní mzdě jsou dány odlišnou složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, přičemž tyto rozdíly konkrétně spatřovala v následujícím: Řidiči v [obec] převážejí více zásilek v porovnání s řidiči v [obec] a jsou v pracovní době vytíženější než řidiči v [obec], v rámci jedné směny řidič v [obec] ujede více kurzů než řidič v [obec], v [obec] je náročnější dopravní obsluha a obtížnost tras (řidič musí komplexně znát lokalitu, možnost parkování a objížděk), v [obec] řidiči provádí i svozy a rozvozy firem, které se každý den mění, v [obec] je práce řidiče fyzicky namáhavější (během směny provede více nakládek a vykládek vozidla), v [obec] se přepravuje větší množství zboží, proto řidiči v [obec] mají vyšší individuální odpovědnost a riziko vzniku škody, práce v [obec] je organizačně náročnější (řidič náklad provádí na více místech), v [obec] je celkem pět výměnišť (zatímco v [obec] pouze jedno, v [obec] dvě), což znamená, že řidič musí vícekrát připravovat zdvižné čelo, řidič v [obec] přepraví za měsíc více zásilek než řidič v [obec], řidič v [obec] v jednom dni má více svozů než řidič v [obec], v [obec] mají řidiči obtížnější pracovní podmínky (více přesčasů, práce v noci, v den pracovního klidu). Konečně, žalovaná – stejně jako ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu - zopakovala názor na to, že při posuzování projednávané věci by měl soud zohlednit rozdílné socioekonomické podmínky ve vztahu k místu výkonu práce, neboť„ cenové hladiny jsou v [obec] obecně vyšší než cenové hladiny v ostatních místech republiky“ (srov. vyjádřené žalované při jednání dne 3. 2. 2022 a též bod 34 podání žalované ze dne 7. 3. 2022).

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že spolu uzavřeli pracovní smlouvu dne 29. 8. 2016, že v ní byl sjednán druh práce„ řidič [číslo]“, že žalobce byl zařazen v tarifním stupni 5 (tedy se jednalo o stejný druh práce a stejný tarifní stupeň jako u žalobce ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, pozn. soudu) a mzdovými výměry mu žalovaná stanovila a v žalovaném období rovněž zúčtovala základní tarifní mzdu v částkách, jak žalobce uvedl v žalobě (v tabulce pod bodem III. žaloby, sloupec 4). Dále mezi nimi bylo nesporné, že splatnost mzdy byla k 12. dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla práce odvedena (srov. vyjádření účastníků při jednání dne 12. 4. 2022), že žalobce má vysokoškolské vzdělání a řidičské oprávnění pro skupinu E a že po celé žalované období byl žalovanou hodnocen stupněm„ A“ (srov. vyjádření při jednání dne 12. 4. 2022). Tato skutková tvrzení tedy soud vzal za svá skutková zjištění a nevedl k nim dokazování (srov. ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.).

4. Soud nemohl přehlédnout, že prakticky týmiž otázkami jako v projednávané věci se zabývaly již soudy ve věci sp. zn. 17 C 57/2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (tj. sp. zn. 30 Co 8/2018 u Městského soudu v Praze a sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu; závěry dovolacího soudu pak byly přezkoumány Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 2820/20, v němž se se závěry obecných a dovolacího soudu Ústavní soud ztotožnil). Ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu (pro stručnost soud tuto věc dále soud označuje spisovou značkou dovolacího soudu a neuvádí již spisové značky u obecných soudů) byla žalovaná stejná jako v projednávané věci, žalobcem byl její zaměstnanec - řidič na stejné typové pozici ([číslo]) a ve stejném tarifním stupni (tarifní stupeň 05) jako žalobce v projednávané věci, jediný rozdíl spočíval v tom, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 byl žalobce zařazen v [anonymizováno] [obec], zatímco v projednávané věci byl žalobce zařazen v [anonymizováno] [obec]. V obou věcech žalobci řídili stejný typ vozidla (jak vyplývá již z označení typové pozice řidičů; jednalo se o vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun). Skutková tvrzení žalobce ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 byla obdobná jako v projednávané věci (žalobce tvrdil rozdílné zacházení, pokud jde o mzdu, mezi řidiči v [anonymizováno] [obec] a ostatních [anonymizováno], v jeho případě šlo konkrétně o [anonymizováno] [obec], tj. tvrdil, že řidiči mimo Prahu jsou za stejnou práci či práci stejné hodnoty odměňováni vyšší částkou než řidiči pracující u žalované v [anonymizováno] [obec]), rovněž obsah vyjádření žalované byl obdobný jako v projednávané věci (žalovaná poukazovala na skutečnosti, v nichž spatřovala odlišnost mezi prací řidiče v [obec] a prací řidiče v [obec]; zdůrazňovala přitom, že práce řidiče v [obec] se vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, což rozvedla v zásadě shodně jako v projednávané věci, dále uvedla, že odměňování zaměstnanců v [obec] navíc zohledňuje i reálnou výši mezd vzhledem k nezbytným životním nákladům, které jsou v [obec] a okolí výrazně vyšší než v jiných regionech). Ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 soud provedly rozsáhlé dokazování, po němž dovodily, že mzda řidičů žalované se skládala z tarifní a výkonové složky, přičemž řidiči v atrakčním obvodu [anonymizováno] [obec a číslo] ([část obce]) měli oproti řidičům v atrakčním obvodu [anonymizováno] [obec a číslo] vyšší obě složky mzdy, že řidiči v rámci svých sběrných přepravních uzlů ([anonymizováno]) nakládají zásilky na výměništích, kterých je v [obec] pět ve vzdálenosti do 500 m, zatímco v [obec] jsou tři pracoviště, rozmístěna ve vzdálenějších areálech po městě (ve vzdálenosti 4-6 km), jednotlivé počty zastávek se liší podle jednotlivých jízdních řádů, v [obec] je jejich počet jak vyšší, tak nižší v porovnání s Olomoucí. Rovněž délka tras je v některých jízdních řádech delší, v některých kratší jak v [obec], tak v [obec]. V [obec] řidiči pracují v třísměnném i jednosměnném provozu, v [obec] v dvousměnném a jednosměnném provozu, někteří řidiči v obou městech pracují i ve dnech pracovního klidu. Okolnost, zda řidič pracuje v jednosměnném či třísměnném provozu, se do výše mzdy řidiče v [obec] nijak nepromítá. Řidiči zařazení v [anonymizováno] [obec a číslo] jezdili podle určení vedoucího zaměstnance podle jízdních řádů uvnitř [obec] i mimo ni, přičemž jízdy mimo Prahu„ se vyznačovaly“ menším počtem zastávek (porovnáváno s jízdními řády„ uvnitř“ [obec]). Ani okolnost, zda řidič jezdil uvnitř či vně [obec] (a tedy počet zastávek při jeho jízdě) neměla vliv na určení výše mzdy (výše mzdy řidičů v [obec] se nelišily). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) dovodil, že„ práce řidiče v tarifním stupni 5 je ve své podstatě shodná, resp. srovnatelná jak v [obec], tak v [obec], kdy náplní práce je řízení vozidla, nakládka a vykládka zásilek na určených místech, a její náročnost se v zásadě v těchto aspektech v [obec] a [obec] objektivně neliší“, lišit se může pouze co do subjektivního vnímání a hodnocení jednotlivých řidičů. Prvostupňový soud proto – vzhledem k tomu, že tvrzení o vyšší výši mzdy řidičů v [obec] v porovnání s řidiči v [obec] bylo mezi účastníky nesporné – mezitímním rozsudkem rozhodl, že základ nároku žalobce je dán. K témuž závěru následně dospěl odvolací soud (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193), který shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v obou atrakčních závodech ([anonymizováno] [obec] a [anonymizováno] [obec])„ se principiálně jedná o práci srovnatelnou“, a proto by také měla být shodně odměňována v souladu s ustanovením § 110 zákoníku práce. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že byť se mohou pracovní činnosti, rozsah pracovní doby či výkon práce ve dnech pracovního klidu jednotlivých řidičů lišit, tyto rozdíly jsou vykazovány nejenom při porovnání [anonymizováno] [obec] versus [anonymizováno] [obec], ale též mezi jednotlivými řidiči v rámci jednoho atrakčního obvodu, aniž to však má vliv na určení výše mzdy. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že z provedeného dokazování neplyne objektivně vyšší náročnost práce řidičů v [obec] (v porovnání s řidiči v [obec]), která by odůvodňovala vyšší mzdové ohodnocení pražských řidičů. Odvolací soud dovodil, že náročnost práce není určena počtem výměnišť v daném [anonymizováno] (neboť není podstatné, zda je vozidlo naloženo na jednom či více výměništích, nakládka vozidla je určena nosností vozidla), ani potřebou uspořádání zásilek ve voze na kurzech s více zastávkami tak, aby jejich uspořádání zajistilo plynulejší vykládku (neboť tuto činnost musí provést i řidiči v [obec]). Odvolací soud dále dovodil, že při zvažování výše odměny za odvedenou práci podle ustanovení § 110 zákoníku práce není namístě zvažovat„ reálnou výši mezd“, neboť mzda je„ ohodnocením práce zaměstnance, nikoli toho, v jakém prostředí zaměstnanec žije a jaké jsou náklady na jeho uspokojování životních potřeb“. Tomuto závěru potom přisvědčil též dovolací soud (srov. rozsudek ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018), když zdůraznil, že ustanovení § 110 odst. 4 zákoníku práce obsahuje vlastní definici hledisek obtížnosti pracovních podmínek (ustanovení § 110 odst. 1, 2 a 4 zákoníku práce), přičemž jde o taxativní výčet, tedy s jinými hledisky zákonodárce nepočítal a extenzivní výklad v tomto směru nelze připustit. Dovolací soud proto uzavřel, že„ z hlediska zásady rovného odměňování podle ustanovení § 110 zákoníku práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práce stejné hodnoty, významné (…) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci. K tomuto výkladu se pak přihlásil též Ústavní soud, když usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2820/20 žalovanou podanou ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku dovolacího soudu odmítl. Pokud jde o výklad ustanovení § 110 zákoníku práce a kritéria pro učení výše mzdy (při zásadě stejné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty), Ústavní soud rovněž dovodil, že sociálněekonomické podmínky a výše životních nákladů v místě výkonu práce mezi kritéria, jež jsou taxativně uvedena v ustanovení § 110 odst. 4 zákoníku práce, zařadit nelze. Vyjma toho uvedl, že i kdyby žalovaná taková kritéria chtěla zohledňovat (navzdory ustanovení § 110 zákoníku práce), nečiní tak důsledně, když vyšší mzdy určuje pouze řidičům v [obec] a okolí, a odlišnosti v dalších regionech nijak nezohledňuje (srov. bod 41 odůvodnění usnesení Ústavního soudu). Konečně, Ústavní soud poukázal na okolnost, že mzdy řidičů v [obec] a v [obec] byly stejné, tzn. vykazovaly stejné rozdíly v porovnání se mzdami řidičů v [obec] (dokonce u řidiče, který přestoupil z [obec] do [obec], byla po jeho přechodu do [obec] snížena mzda na„ brněnskou úroveň“, srov. bod 39 odůvodnění usnesení Ústavního soudu).

5. Podle ustanovení § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

6. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

7. Podle ustanovení § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

8. Soud považuje za skutečnost obecně známou (a tedy nevyžadující dokazování, srov. ustanovení § 121 o. s. ř.), že žalovaná je státním podnikem a zaměstnává velké množství zaměstnanců. Jak plyne z provedeného dokazování (srov. například přehled řidičů jen v atrakčním obvodu [anonymizováno] [obec a číslo], jejichž mzdové výměry, resp. přehled základní tarifní mzdy byl proveden k důkazu, k tomu srov. skutková zjištění soudu níže). Soud považuje za zcela nehospodárné, nelogické a zejména s ohledem na požadavek, aby soudy v civilním řízení poskytovaly ochranu právům (srov. ustanovení § 6 o. s. ř.), aby se jednotliví řidiči – zaměstnanci žalované v každém samostatně vedeném řízení domáhali vůči žalované plnění typově stejného (doplatek mzdy), jestliže v typově obdobné věci (sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu) bylo provedeno rozsáhlé dokazování, skutkový stav věci byl podrobně zjištěn a rovněž bylo závazně vyloženo ustanovení § 110 zákoníku práce dovolacím soudem, jestliže současně v jednotlivých věcech jednotlivých řidičů nejsou dány skutkové odlišnosti od věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, které by odůvodňovaly odlišný skutkový (a následně též právní) závěr (srov. ustanovení § 13 o. z.). Soud považuje za neudržitelnou stávající praxi žalované, která zjevně i nadále nebere zřetel na závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 (z vlastní činnosti je soudu známo, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je v současné době vedeno několik skutkově obdobných řízení).

9. S ohledem na shora uvedené, na obecné zásady civilního řízení soudního (zejména zásadu poskytování ochrany právům ze strany soudu) a ustanovení § 13 o. z. se soud v projednávané věci – při zohlednění toho, že žalobce v projednávané věci byl zaměstnán na zcela stejné pozici a ve stejném tarifním stupni ([číslo] řidič, tarifní stupeň 5) jako žalobce ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu – zaměřil na zjištění rozdílů projednávané věci a věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. Tomuto postupu nijak nebrání požadavek individuálního posuzování v jednotlivé věci, na nějž opakovaně poukazovala žalovaná. Soud projednávanou věc posuzoval naprosto individuálně a dal žalované dostatečný prostor k tomu, aby podrobně popsala rozdíly projednávané věci od věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 u Nejvyššího soudu, což ovšem žalovaná neučinila, a z jejích vyjádření je naopak zřejmé, že žádné významné rozdíly v tomto směru dány nejsou.

10. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně rozdílu ve skutkových okolnostech mezi projednávanou věcí a věcí sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, pokud jde o (ne-) rovné zacházení a jeho důvody, žalovaná uvedla (srov. vyjádření ze dne 7. 3. 2022), že v [anonymizováno] [obec a číslo] jsou dvě výměniště (resp. tři pracoviště), v [anonymizováno] [obec a číslo] je výměniště pouze jedno (jedná se přitom o areál s jednou velkou budovou a rampami, kde řidič na jednom místě naloží/vyloží veškerý materiál pro danou provozovnu (…). Vedle centrálního objektu [anonymizováno] [obec a číslo] zahrnuje rovněž detašované pracoviště [ulice], které slouží ke zpracování nadrozměrných balíků a jako pracoviště dopravy, tj. výdej vozidla, pomůcek k vozidlu, základní instrukce k trase). Žalovaná dále zopakovala popis [anonymizováno] [obec a číslo], které sestává z několika pracovišť se svými výměništi, a to shodně jako ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. Dále uvedla, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 nebyla posuzována odlišnost pracovního prostředí ve vztahu k technologii přepravy bezpečnostních boxů, kdy v [obec] jsou používány dvě technologie přepravy (stojanová a bezstojanová, což podle žalované klade na řidiče nárok v podobě toho, že musí„ včas rozlišit, o jaký typ bezpečnostního boxu jde a dle toho zvolit technologii pro přepravu a uložení ve vozidle“, zatímco v [obec] se používá pouze stojanová technologie (kdy bezpečnostní box je po celou dobu uložen ve stojanu, který je pevně ukotven v podlaze). V obou případech jsou řidiči ihned při nástupu školeni na Centru cenin z manipulace s bezpečnostními boxy, bez absolvování školení nesmí s boxy manipulovat. Dále podle žalované ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 nebyl zohledněn celkový počet přepravených zásilek (podle žalované řidič vozidla nad 3,5 tuny v [anonymizováno] [obec a číslo] přepraví za měsíc větší počet zásilek než řidič [anonymizováno] [obec a číslo]) a svozů (v [anonymizováno] [obec a číslo] podle žalované řidič realizuje v jednom dni více svozů než řidič SPU [obec a číslo]). Ve zbytku žalovaná soustředila svou argumentaci opět na rozdíly mezi [anonymizováno] [obec a číslo] a [anonymizováno] [obec a číslo] (argumentaci lze v zásadě shrnout tak, že podle žalované řidič v [obec] vykonává fyzicky namáhavější, organizačně náročnější práci a má vyšší míru odpovědnosti při nakládce a vykládce nákladních předmětů než řidič na téže pracovní pozici v [obec]). Žalovaná rovněž tvrdila, že„ řidič v [obec] jede s menším vozidlem a jednoznačně s nižším množstvím nákladu“ než řidič v [obec] (srov. bod 19 vyjádření žalované ze dne 7. 3. 2022). Řidiči v [obec] používají ke své práci převážně vozidla vyššího objemu a velikosti než v [obec] (k tomu předložil a navrhl k důkazu přehled vozidel v obou atrakčních obvodech).

11. S přihlédnutím k právě uvedenému pak soud zjišťoval skutkový stav věci.

12. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

13. Z listiny„ název typové pozice: řidič“ a označení kódem [číslo] a tarifním stupněm 5 (listina žurnalizovaná na č. l. 124 spisu, bez uvedení data) soud vzal za prokázané, že základní tarifní mzda byla na této pozici stanovena v rozpětí 19.210 Kč – 30.740 Kč, výkonová mzda byla stanovena ve výši 10 %, že mezi základní pracovní činnosti na této pozici patřilo: řízení a obsluha motorového vozidla nad 3,5 t do 12 t, řízení silničních motorových vozidel s více než 9 místy k sezení včetně řidiče nebo vozidel o celkové hmotnosti nad 12 t, vykládka, nakládka a doprovod poštovních kurzů, třídění nákladních předmětů dle instradovací skupiny, zajištění procesů spojených s podáním na dodáním stanovených druhů zásilek, převzetí poštovních a nepoštovních zásilek u zákazníka podle poštovních, obchodních nebo smluvních podmínek a jejich předání stanovené podací provozovně aj. Mezi účastníky bylo nesporné, že jde o popis pracovní pozice žalobce. Za podstatné soud považuje dále to, že se zjevně jedná o obecný popis dané typové pozice s obecnou teritoriální působností na celém území České republiky, nikoli ve vazbě na jednotlivá SPU (z listiny nevyplývá, že by se vztahovala např. pouze k SPU [obec]; ostatně obecná působnost vyplývá mj. též z široce určeného rozpětí základní tarifní mzdy, srov. shora). Z obsahu této listiny ve spojení s listinou„ vysvětlivky ke zkratkám“ je pak zřejmé, že žalovaná u této pozice vyžadovala přinejmenším střední vzdělání s výučním listem dvouleté či tříleté a praxi v oboru (3 měsíce/2 roky), což žalobce splňoval (nesporné mezi účastníky).

14. Z přípisu žalované ze dne 28. 12. 2020 a přílohy soud zjistil, že jimi žalovaná k dotazu žalobce sdělila, že průměrná základní tarifní mzda na pozici„ řidič [číslo]“ v roce 2017 byla v [obec] 22.368 Kč a v [obec] 19.429 Kč, v roce 2018 byla v [obec] 24.265 Kč a v [obec] 21.730 Kč, v roce 2019 byla v [obec] 26.718 Kč a v [obec] 24.247 Kč a v roce 2020 (leden – září) byla v [obec] 27.942 Kč a v [obec] 25.373 Kč. Na první pohled je zjevné, že mzdy pražských řidičů byly průměrně cca o [číslo] – 2.900 Kč vyšší než mzdy brněnských řidičů na téže pozici (označené kódem [číslo]).

15. Z výplatních lístků žalobce za období 2018 – 2019 soud vzal za prokázané skutkové tvrzení žalobce o odpracované době v jednotlivých měsících (uvedeno ve sloupci 5 tabulky v bodě III. žaloby; tento rozsah pracovní doby je dále uveden v tabulce vypracované soudem, s výpočtem dlužné částky, srov. níže).

16. Z listiny„ minimální mzda pro jednotlivé tarifní stupně“ (příloha [číslo] k SM-1/ 2019) soud zjistil, že„ minimální měsíční mzda“ pro tarifní stupeň 5 byla stanovena v částce 16.280 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že základní tarifní mzda žalobce minimální mzdu převyšovala. Právě uvedené nicméně nic nevypovídá o tom, zda byli rovně odměňováni zaměstnanci v [obec] a ostatních částech republiky.

17. Ze směrnice SM-2/ 2018 2.0 soud zjistil, že mzda zaměstnance žalované byla tvořena základní mzdou, výkonovou mzdou, doplňkovými mzdovými formami a příplatky, pro jednotlivé tarifní stupně je pak stanovena minimální měsíční mzda. Základní tarifní mzda je obecně upravena v bodě [číslo] směrnice, je zde uvedeno, u kterých zaměstnanců se uplatňuje, že je stanovena mzdovým výměrem, že nesmí být nižší než minimum pro příslušnou typovou pozici a že se stanoví při nástupu do zaměstnání„ po zhodnocení plnění kvalifikačních požadavků – vzdělání a odborné praxe“. Směrnice neobsahuje – s výjimkou vzdělání, odborné praxe bod [číslo] odst. 3) a hodnocení zaměstnance (odst. 8 téhož bodu) žádné konkrétní okolnosti, které by měly výši základní tarifní mzdy zaměstnance ovlivňovat. Zde soud připomíná, že požadavek délky praxe i požadavek na vzdělání žalobce splňoval (mezi účastníky bylo nesporné, že měl vzdělání vyšší než požadované) a že byl hodnocen v žalovaném období vždy nejvyšším stupněm (A), což bylo mezi účastníky rovněž nesporné. Z hlediska shora uvedených kritérií tedy nebyl důvod žalobci základní tarifní mzda jakkoli krátit v porovnání s jinými zaměstnanci.

18. Z Bezpečnostního řádu [anonymizováno] [obec a číslo] – Odbor listovního provozu (č. j. ČP/ [spisová značka] BPP/PH) soud zjistil, že tato listina upravuje zabezpečení provozovny, neobsahuje pokyny či informace vztahující se k technologii přepravy, na kterou žalovaný poukazoval. Neučinil z něj proto žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

19. Ze seznamu výměnišť soud zjistil, že od 1. 1. 2015 bylo v [obec] pět výměnišť a jedno pracoviště„ Postkomplet“ (všechna tato výměniště jsou na ulici [ulice] v [obec a číslo], dvě výměniště na adrese [adresa] adrese [adresa] v [obec] jedno výměniště.

20. Z přehledu základních tarifních mezd řidičů na pozici [číslo] v [obec] soud zjistil, že řidiči, kteří nastoupili k žalované ve stejném roce jako žalobce, tj. 2016, měli následující základní tarifní mzdy: ; leden 2018; duben 2018; červen 2018; duben 2019 ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 300,00 Kč; 24 650,00 Kč; 24 650,00 Kč; 27 120,00 Kč ; 22 360,00 Kč; 24 710,00 Kč; 24 710,00 Kč; 27 180,00 Kč ; 22 360,00 Kč; 24 710,00 Kč; 24 710,00 Kč; 27 180,00 Kč ; 22 250,00 Kč; 24 590,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 270,00 Kč; 24 610,00 Kč; 24 610,00 Kč; 27 070,00 Kč ; 22 360,00 Kč; 24 710,00 Kč; 24 710,00 Kč; 27 180,00 Kč ; 22 050,00 Kč; 24 380,00 Kč; 24 380,00 Kč; 26 820,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 140,00 Kč; 24 470,00 Kč; 24 470,00 Kč; ; 22 210,00 Kč; 24 550,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 360,00 Kč; 24 710,00 Kč; 24 710,00 Kč; 27 180,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 300,00 Kč; 24 650,00 Kč; 24 650,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 800,00 Kč; 25 170,00 Kč; 25 170,00 Kč; 27 690,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 490,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 300,00 Kč; 24 650,00 Kč; 24 650,00 Kč; 27 120,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 800,00 Kč; 25 170,00 Kč; 25 170,00 Kč; 27 690,00 Kč ; 22 050,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 380,00 Kč; 24 380,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 150,00 Kč; 24 490,00 Kč; 24 600,00 Kč; ; 22 200,00 Kč; 24 540,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 060,00 Kč ; 22 200,00 Kč; 22 200,00 Kč; 24 600,00 Kč; 27 010,00 Kč Celkem; 867 260,00 Kč; 956 280,00 Kč; 960 460,00 Kč; 759 260,00 Kč Průměr; 22 237,44 Kč; 24 520,00 Kč; 24 627,18 Kč; 27 116,43 Kč 21. Z přehledu je zřejmé, že základní tarifní mzda u jednotlivých řidičů a v jednotlivých obdobích se v zásadě nelišila (lišila-li se, pak pouze zcela minimálně, v řádech desítek, maximálně stovek Kč). Nutno dodat, že z kompletního přehledu předloženého žalovanou je zřejmé, že ani základní tarifní mzda řidičů, kteří nastoupili k žalované v jiném období (před rokem 2016, případně po roce 2016), se rovněž nijak zásadně neliší. Z právě uvedeného je zjevné, že na výši základní tarifní mzdy u žalované nemá vliv délka praxe u žalované, ale dokonce ani další okolnosti (např. to, zda řidič pracuje v jednosměnném či vícesměnném provozu aj.). Základní tarifní mzda je totiž v zásadě u všech řidičů stejná, resp. velmi, velmi podobná. Ze shora uvedeného přehledu si pak soud provedl výpočet průměrné základní tarifní mzdy řidiče na pozici [číslo] v [obec], který začal pracovat u žalované v roce 2016, a tímto postupem zjistil průměrnou mzdu od ledna 2018 v částce 22.237 Kč měsíčně, od dubna 2018 v částce 24.520 Kč měsíčně, od června 2018 v částce 24.627 Kč měsíčně a od dubna 2019 v částce 27.116 Kč měsíčně.

22. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o správnosti údajů uvedených v tabulce – přehledu základních tarifních mezd pražských řidičů na pozici [číslo] předložených žalobcem, soud již s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení neprováděl důkaz jednotlivými mzdovými výměry všech řidičů uvedených v přehledu. Z přehledu počtu vozidel nad 3,5 t za měsíc únor 2018 soud zjistil, že v [anonymizováno] [obec a číslo] bylo celkem 74 vozidel, v [anonymizováno] [obec a číslo] celkem 152 vozidel, tzn. v [obec] bylo cca dvakrát více vozidel než v [obec] Tomu odpovídá v zásadě též rozložení vozidel v jednotlivých položkách: nákladních vozidel 12 t – 14,9 t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo] (pozn. zde tedy naopak v [obec] bylo vozidel výrazně méně, cca 4x při porovnání v poměru ke všem vozidlům), nákladních vozidel 15 t – 17,9 t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo], nákladních vozidel 6 t – 7,4 t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo], nákladních vozidel 7,5 t – 8,9 t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo] (jde o jediný případ, kdy počet pražských vozidel výrazně, a to též při zohlednění poměru celkového počtu brněnských a pražských vozidel, převyšuje počet brněnských), nákladních vozidel 9t – 11,9 t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo], nákladních vozidel nad 18t bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo], tahačů bylo v [obec a číslo], v [obec a číslo]. Obdobný poměr lze pak sledovat ve všech následujících měsících žalovaného období, až do června 2019. V celém tomto období nedošlo k žádné výrazné změně v počtu či složení vozidel. Po celou dobu zůstává celkový počet nákladních vozidel nad 3,5 t v [obec] přibližně poloviční v porovnání s pražskými vozidly, a tomu odpovídá též poměr počtu vozidel u jednotlivých subkategorií, jak shora uvedeny. Z přehledu by se tedy sice na první pohled by se mohlo jevit, že v [obec] je více vozidel vyšší nosnosti než v [obec] (srov. pravý sloupec označený„ rozdíl [obec] k [obec] v %“), jak zjevně dovozovala žalovaná, ovšem žalovaná v tomto jednoduchém výpočtu jaksi pomíjí a do výpočtu nijak nepromítá fakt, že v [obec] je celkově více vozidel: Zatímco v [obec] je vozidel s nosností nad 3,5 t celkem 74, v [obec] jich je celkem 151. Pokud tedy (s výjimkou nákladních vozidel 12 t – 14,9 t) je v [obec] v každém z jednotlivých typů přibližně dvakrát více vozidel než v [obec], odpovídá to též vzájemnému poměru celkového počtu vozidel (1:2) a nevypovídá to nic o tom, že by v [obec] řidiči více jezdili na větších vozidlech. Je-li v [obec] obecně více vozidel (a tedy zřejmě i více řidičů), je – v absolutním počtu – i více vozidel jednotlivých typů, včetně vozidel vyšší nosnosti. Pokud se tedy počet vozidel v jednotlivých kategoriích zvažuje s přihlédnutím k celkovému počtu vozidel v daném [anonymizováno], tj. rozpočítá se poměrně (a jinak to ani provést nelze), je zřejmé, že rozdíly ve skladbě vozidel mezi [anonymizováno] [obec] a [anonymizováno] [obec] jsou zcela marginální. Totéž pak vyplývá jednoznačně ze všech ostatních přehledů skladby vozidel nad 3,5 t v [obec] a v [obec] za jednotlivé měsíce, jak byly žalovanou předloženy a k důkazu provedeny.

23. Z předžalobní výzvy soud vzal za prokázané, že jí žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky. Podle vyjádření žalované byla tato výzva žalované doručena, neboť na ni reagovala (srov. vyjádření žalované při jednání dne 12. 4. 2022).

24. Z přehledu vyplacených dávek nemocenského pojištění soud nevzal za prokázané žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Žalobce od počátku tvrdil, že v žalovaném období neodpracoval plnou pracovní dobu, v žalobě uvedl, co konkrétně v jednotlivé žalované měsíce odpracoval, to doložil výplatními lístky, a žalovaná toto tvrzení ani obsah výplatních lístků nezpochybňovala. Výše vyplacených dávek nemocenského pojištění pak pro rozhodnutí ve věci byla zcela irelevantní.

25. Ze mzdových výměrů řidičů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (žurnalizováno na č. l. 126 – 129 soud nevzal za prokázané žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Podle tvrzení žalované jde o dva zaměstnance žalované působící na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobce, avšak v [anonymizováno] [obec]. Podle žalované z jejich mzdových výměrů vyplývá, že„ nikoli všichni řidiči v [obec] (…) dosahují alespoň průměrné mzdy, z níž při výpočtu (žalované částky, pozn. soudu) žalobce vychází. Taková okolnost – i kdyby k ní došlo, což není důvod zpochybňovat – jednak nijak neovlivňuje výši průměrné základní tarifní mzdy, z níž žalobce vycházel (je-li počítán průměr, je logické, že část porovnávaných částek bude pod průměrnou úrovní, část bude nad průměrnou úrovní; to je z povahy věci dáno tím, že je počítána průměrná částka), jednak – a to zejména – soud při výpočtu dlužné částky nevycházel z průměru uváděného žalobcem (který přitom ovšem vycházel z dat, která měl k dispozici od žalované, neprováděl vlastní výpočet), ale sám zjistil základní tarifní mzdy zaměstnanců pracujících na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni jako žalobce, kteří pro žalovanou začali pracovat ve stejném období jako žalobce, a z takto zjištěných dat soud sám provedl vlastní výpočet, jak uvedeno v přehledné tabulce shora. Vyjma právě uvedeného nelze přehlédnout, že i základní tarifní mzda žalovanou uváděných pražských řidičů byla v žalovaném období výrazně vyšší než základní tarifní mzda žalobce v projednávané věci, což rovněž svědčí o vyšší hladině základních tarifních mezd pražských řidičů v porovnání se žalobcem.

26. Z vyjádření žalované ve věci sp. zn. 17 C 16/2016 u Obvodního soudu pro Prahu 1 soud zjistil, že jde o obdobné řízení jako v projednávané věci a žalovaná v něm uplatňuje obdobnou argumentaci jako v projednávané věci (a rovněž ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018), odlišně od projednávané věci nicméně konstatovala, že je pro ni (obecně)„ cennější“ řidič s řidičským oprávněním skupiny E, který může v případě výpadku zastoupit řidiče v tarifním stupni 6 a„ tuto variabilitu je žalovaná oprávněna promítnout rovněž do výše mzdy (komparovaného řidiče, pozn. soudu). Nutno dodat, že žalobce v projednávané věci měl rovněž řidičské oprávnění skupiny E, což bylo mezi účastníky nesporné. Z právě uvedeného je zjevné toliko to, že tvrzení žalované jsou v jednotlivých řízeních zcela nekonzistentní, jinak z hlediska posouzení projednávané věci z listiny nic rozhodného neplyne.

27. Z opatření [číslo jednací], účinného od 1. 4. 2018, soud zjistil, že jím byla stanovena obecná pravidla pro stanovení a vyhodnocení ukazatelů pro výplatu výkonové mzdy. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla základní tarifní mzda, nikoli výkonová, obsah této listiny byl pro posouzení věci zcela irelevantní. Totéž se týká opatření [číslo jednací], účinného od 1. 1. 2019, které se vztahuje k následujícímu období, a dalších listin vztahujících se k výši variabilní mzdy, o niž v projednávané věci naprosto nejde.

28. Z listiny„ Systém hodnocení zaměstnanců“ soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění, jde o nevyplněný formulář bez zjevné vazby k projednávané věci.

29. Nad rámec shora uvedeného soud neprováděl důkaz listinami, které byly přílohou podání žalované ze dne 20. 5. 2021, neboť tvrzení, jež jimi měla být prokázána (že žalobce byl po celé žalované období odměňován v souladu s interními mzdovými předpisy žalované) byla mezi účastníky nesporná (žalobce toto tvrzení nijak nezpochybňoval, pouze poukazoval na to, že tyto interní mzdové předpisy umožňovaly rozdílné zacházení se zaměstnanci, což podle žalobce žalovaná skutečně činila).

30. Soud neprováděl dokazování dále těmito listinami: bezpečnostní řád (odbor poštovních kurzů), listinou„ Bez stojanová technologie“ (Režim a obsluha bezpečnostních boxů BB PHB 02 a BB PHB 03 – vedení provozní dokumentace), Záznam o událostech bezpečnostních boxů (destrukce, poruchy apod.), Režim a obsluha bezpečnostních boxů BB PHB 02M+ - vedení provozní dokumentace, Režim a obsluha bezpečnostních boxů BB PHB 03 – vedení provozní dokumentace, neboť jimi mělo být prokázáno tvrzení žalované o tom, že v [obec] jsou používány dvě technologie přepravy bezpečnostních boxů, zatímco v [obec] pouze jedna, přičemž tuto okolnost soud jednak nepovažuje za určující pro posouzení ve věci samé, jednak takové skutkové tvrzení žalovaného je – jak vyplývá z obsahu vyjádření žalobce – mezi účastníky nesporné. Sporná je pouze otázka, zda dvě technologie přepravy bezpečnostních boxů znamenají z hlediska řidiče zvýšení náročnosti práce (jak dovozovala žalovaná) či nikoli což dovozoval žalobce). Podle žalované pražský řidič musí včas rozlišit, o jaký typ přepravovaného boxu se jedná (tj. stojanový či bezstojanový), a podle toho zvolit technologii přepravy, zatímco brněnský řidič nikoli, když používá pouze stojanovou technologii. Podle žalobce je případný rozdíl ve způsobu přepravy bezpečnostních boxů natolik marginální, že nemůže odůvodňovat rozdílné stanovení základní tarifní mzdy. Stojanovou technologii přepravy žalobce popsal tak, že řidič do stojanu musí jednotlivé boxy umístit a zkontrolovat, zda tam správně„ zaklaply“, zatímco u bezstojanové technologie řidič„ rovnou naloží celou klec“ a nemusí do ní již nic rovnat apod. Nutno dodat, že žalovaný (poté, co tento popis žalobce při jednání dne 28. 6. 2022 přednesl, ani kdykoli později) tento popis provedený žalobcem nijak nerozporoval, neupřesňoval, neuvedl nic, co by popis ze strany žalobce jakkoli zpochybňovalo. Pokud jde o technologii přepravy bezpečnostních boxů, soud otázku, která z technologií je pro řidiče jednodušší, považuje za zcela subjektivní, resp. hodnocení této otázky považuje za subjektivní u každého jednotlivého řidiče. Zatímco pro jednoho se může jevit jednodušší stojanová technologie, pro jiného může být jednodušší tzv. bezstojanová. Nelze objektivně konstatovat, zda je některá z technologií jednodušší z hlediska práce řidiče. A zejména – a to je nutno zdůraznit – se zjevně nejedná o otázku, která by byla natolik významná, že by skutečně odůvodňovala výrazný rozdíl mezi základní tarifní mzdou pražských a mimo pražských řidičů. O tom svědčí již to, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 žalovaná argumentaci o stojanové a bezstojanové technologii přepravy bezpečnostních boxů vůbec neuvedla. Z toho lze dovodit, že buď pro ni vůbec (v době, kdy uváděla skutková tvrzení před obecnými soudy) tato okolnost nebyla významná (a tedy zjevně neměla vliv na určení výše základní tarifní mzdy řidičů, a teprve následně v projednávané věci byl tento rozdíl uveden k podpoření tvrzení o vyšší náročnosti, složitosti a odpovědnosti práce pražských řidičů), nebo i v jiných městech (v [obec] ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018) jsou používány dvě technologie přepravy, aniž to má vliv na výši základní tarifní mzdy řidičů (tato otázka zůstala neobjasněna, neboť žalovaná k dotazu soudu v tomto směru neuvedla ničeho, srov. její vyjádření při jednání dne 28. 6. 2022). S ohledem na závěr soudu o subjektivním vnímání rozdílu v náročnosti stojanové a bezstojanové technologie a marginalitě této otázky pro posouzení složitosti, namáhavosti a odpovědnosti práce, se soud nezabýval dále otázkou technologie přepravy bezpečnostních boxů v [obec] a v [obec], a nevedl k této otázce dokazování.

31. Soud neprováděl dokazování ani Domovními řády odboru poštovních kurzů, neboť tvrzení, jež jimi mělo být prokázáno („ že v rámci [obec] se jedná o mnohem složitější systém pracovišť a výměnišť, a že tedy situace v [obec] je z tohoto pohledu jednodušší“), bylo již posuzováno ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a soud nemá důvod se od závěrů soudů v tomto směru odchýlit. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 se soudy otázkou vlivu množství výměnišť a pracovišť zabývaly (rovněž v této věci žalovaná tvrdila větší množství výměnišť v [obec] než v [obec]), přičemž dospěly k závěru (stručně řečeno), že vyšší počet výměnišť neimplikuje vyšší náročnost, odpovědnost či složitost práce. Není totiž podstatné, zda vozidlo je řidiči naloženo na jednom či více výměništích, když nakládka zásilek je dána nosností vozidla (srov. závěry Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, jak uvedeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). S tímto názorem se soud v projednávané věci naprosto ztotožňuje a neshledává důvod na něm ničeho revidovat. Vzhledem k tomu, že žalovaná neuvedla ničeho, co by svědčilo o jakékoli odlišnosti od věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 v tomto směru, i s ohledem na ustanovení § 13 o. z. soud tuto otázku posuzuje shodně jako soudy ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. Nevedl proto dokazování k počtu výměnišť a pracovišť v [obec] a [obec]. Z týchž důvodů soud neprovedl důkaz fotodokumentací areálů v [obec] a [obec] (žalovaná jimi hodlala prokazovat tvrzení o rozlehlosti areálů, množství výměnišť v [obec]; uváděla-li žalovaná při jednání dne 28. 6. 2022 dále, že pracoviště v [obec] je„ velmi staré a nevyhovující“, zatímco v [obec] je cca patnáct let staré, tj. moderní a pro řidiče příznivější, k tomuto tvrzení žalované – bez ohledu na jeho případnou relevanci z hlediska posouzení v projednávané věci – soud nepřihlížel, neboť takové tvrzení žalovaná – v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 o. s. ř. – uplatnila až poté, co bylo řízení koncentrováno, aniž byla dána jakákoli z výjimek pro prolomení zásady koncentrace řízení) a listinou„ počet listovních zásilek“ (k prokázání tvrzení o tom, že řidič v [obec] přepraví více zásilek než řidič v [obec]; jak shora uvedeno, množství přepraveného nákladu je dáno nosností vozidla a složením nákladu).

32. Soud neprovedl důkaz pracovními výkazy žalobce a pražského řidiče [jméno] [příjmení]. Těmito listinami mělo být prokázáno tvrzení žalované o„ odlišnostech, zejména pokud jde o přesčasy, náročnost práce, délku najetých kilometrů, práce odpracované v noci a ve dnech pracovního klidu“. Pokud jde o jednotlivosti (přesčasy, délka tras, práce v noci a ve dnech pracovního klidu), nejde o okolnosti, které by byly kritérii pro stanovení základní tarifní mzdy, o niž v projednávané věci jde (srov. skutkové závěry učiněné ze směrnice„ Systém odměňování zaměstnanců“). Jde-li o přesčasy a práci v noci, případně ve dnech pracovního klidu, tyto okolnosti jsou reflektovány jinými nástroji (náhradním volnem, případně příslušnými příplatky, srov. ustanovení § 114 – § 116, § 118 zákoníku práce), nikoli tedy základní tarifní mzdou. Nadto nelze přehlédnout, že rozdíly, pokud jde o přesčasy, práci v noci atd. jsou i mezi jednotlivými řidiči v rámci [anonymizováno] [obec a číslo] (srov. skutková zjištění soudů ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018), aniž by to mělo vliv na výši jejich základní tarifní mzdy (rovněž srov. závěry soudů ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018; v projednávané věci to nadto jednoznačně vyplývá z přehledu základních tarifních mezd pražských řidičů, který předložila na výzvu soudu žalovaná a který soud provedl k důkazu). Je proto naprosto zjevné, že argument o vlivu přesčasů, délky tras, práce odvedené v noci a ve dnech pracovního klidu, je ze strany žalované zcela účelový a uměle vykonstruovaný, neodpovídající realitě. Z těchto důvodů se soud nezabýval otázkou rozdílu mezi přesčasy, délkou najetých tras, rozsahem práce v noci a ve dnech pracovního klidu mezi žalobcem a jedním, žalovanou vybraným, řidičem z [obec] ([jméno] [anonymizováno]). Vzhledem k tomu, že stejné tvrzení žalované mělo dále být prokázáno„ přílohou k rozvrhu práce [anonymizováno] [obec a číslo] od 1. 2. 2019“, listinami označenými jako„ A-P [číslo], A-P [číslo]“, listinou„ hodiny odpracované v pracovních režimech s příplatkem a práce přesčas u [anonymizováno] [obec a číslo] a [obec a číslo] TP [číslo] Řidič“, tabulkami s přehledy svozů a přílohou k rozvrhu práce [anonymizováno] [obec a číslo] od 1. 9. 2018, soud z týchž důvodů, jak shora uvedeny, důkaz těmito listinami neprovedl.

33. Pro nadbytečnost a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení pak soud neprováděl další dokazování, neboť skutkový stav věci – tak, aby bylo o věci možno rozhodnout – byl dostatečně zjištěn shora uvedenými důkazy.

34. Jestliže žalovaná dále trvala na provedení důkazu výslechem svědkyně [příjmení], tímto důkazem měla být prokázána tvrzení žalované o počtu výměnišť v [obec], [obec] a [obec] a organizaci práce v uvedených [anonymizováno], k tvrzení o svozu, rozvozu, typu vozidel, pracovním režimu řidičů v [obec] a vedení trasy, resp. kurzu přepravní sítě. Jde-li o počet výměnišť a jejich vliv na náročnost, odpovědnost a složitost práce, jak již shora uvedeno, soud – jednoduše řečeno – neshledává přímou úměru mezi počtem výměnišť a namáhavostí, složitostí a odpovědností práce řidiče. V podrobnostech odkazuje na své závěry shora. Z tohoto důvodu nebylo třeba důkaz výslechem svědkyně [příjmení] provádět. Jde-li o zbývající okolnosti (svoz, rozvoz, typ vozidel, pracovní režim, vedení trasy), z provedeného dokazování (jednak interní předpis stanovící kritéria pro stanovení základní tarifní mzdy, jednak přehled základních tarifních mezd řidičů v [obec], z nichž je zřejmé, že mezi nimi nejsou žádné výraznější rozdíly, ač jejich práce se liší) je zřejmé, že tyto okolnosti neměly vliv na stanovení výše základní tarifní mzdy. Z tohoto důvodu je zcela nadbytečné zjišťovat, zda v tomto směru byly rozdíly mezi pražskými a brněnskými řidiči (žalobcem). Jestliže tyto okolnosti žalovaná nezohledňovala mezi jednotlivými řidiči v [obec], není důvod je zohledňovat ani v jiných SPU.

35. Navrhovala-li žalovaná dále důkaz výslechy svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], tyto důkazy soud neprovedl již proto, že byly navrženy poté, co řízení bylo koncentrováno, aniž byly splněny podmínky pro prolomení koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. Dovozoval-li žalovaný splnění podmínky pro prolomení koncentrace z toho, že jde o důkazy, jimiž„ mají být vyvrácena tvrzení žalobce uvedená v replice“, žádnou takovou výjimku ustanovení § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. neupravuje.

36. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

37. Žalobce vykonával pro žalovanou práci řidiče na typové pozici [číslo], tj. řidiče vozidla nad 3,5 t, v tarifním stupni 5, podle pracovní smlouvy ze dne 29. 8. 2016 s místem výkonu práce (atrakční obvod [anonymizováno]) [obec a číslo]. Náplní práce typové pozice [číslo] (řidič) je řízení vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun, vykládka, nakládka a doprovod poštovních kurzů aj. (k tomu v podrobnostech srov. popis typové pozice a skutková zjištění soudu u této listiny). Tento popis (náplň) práce je pro celé území České republiky shodný. Mzda zaměstnanců žalované se skládá ze základní tarifní mzdy a dalších složek (výkonová mzda aj.), o ty však v projednávané věci nejde. Žalobci byla stanovena základní tarifní mzda v období únor – březen 2018 v částce 19.220 Kč, v období duben – květen 2018 v částce 21.910 Kč, v období červen 2018 – duben 2019 v částce 22.680 Kč a v období duben – červen 2019 v částce 24.950 Kč měsíčně. Z přehledu základních tarifních mezd řidičů zařazených v [anonymizováno] [obec a číslo], jak byl předložen žalovanou, je zřejmé, že základní tarifní mzdy pražských řidičů zařazených na stejné typové pozici a tarifním stupni jako žalobce, byly výrazně vyšší než žalobcovy (k jednotlivým částkám a jejich průměru srov. přehled v tabulce uvedené soudem shora). Žalobce vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky.

38. Po právní stránce soud věc posoudil takto:

39. Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá doplatku mzdy za období únor 2018 – červen 2019 – třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen„ zák. práce“).

40. Podle ustanovení čl. 28 věta první Listiny základních práv a svobod zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.

41. Podle ustanovení § 1a odst. 1 písm. c) zák. práce smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou (mj., pozn. soudu) spravedlivé odměňování zaměstnance.

42. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

43. Podle ustanovení § 109 odst. 1 zák. práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

44. Podle ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.

45. Podle ustanovení § 110 odst. 2 zák. práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

46. Podle ustanovení § 110 odst. 3 zák. práce složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce.

47. Podle ustanovení § 110 odst. 4 zák. práce pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.

48. Požadavek stejné odměny za stejnou práci či práci stejné hodnoty všech zaměstnanců u zaměstnavatele (srov. ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce) je konkrétním projevem zásady spravedlivého odměňování zaměstnance a požadavku rovného zacházení, jak plynou z ustanovení čl. 28 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 1a odst. 1 písm. c) a § 16 odst. 1 zák. práce. Zákoník práce pak obsahuje vlastní definici toho, co rozumí pod„ stejnou prací“ nebo„ prací stejné hodnoty“ (srov. ustanovení § 110 odst. 2 – 5 zák. práce). Z hlediska projednávané věci je významné, že výčet kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 4 zák. práce je výčtem taxativním, nikoli demonstrativním. Dovozovala-li tedy žalovaná, že by soud při posuzování projednávané věci měl zohlednit též socioekonomické podmínky, v nichž je práce odváděna, jde o názor nemající oporu v ustanovení § 110 odst. 4 zák. práce. Takový výklad jednoznačně uvedené ustanovení nepřipouští, ostatně to bylo dovozeno již Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. Je s podivem, že žalovaná za této situace (navíc když sama byla ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 účastníkem řízení, tedy jí musí být závazný právní názor dovolacího soudu v tomto směru nepochybně znám) právní názor dovolacího soudu nijak nereflektuje a setrvává na své argumentaci.

49. S ohledem na právě uvedené se soud nezabýval otázkou případné odlišnosti socioekonomických podmínek řidičů pracujících u žalované v [anonymizováno] [obec a číslo] a v [anonymizováno] [obec a číslo], neboť tato otázka pro posouzení věci není nijak relevantní.

50. Pokud jde o zbývající argumentaci žalované, týkající se odlišnosti ve složitosti, namáhavosti či odpovědnosti práce řidičů v [anonymizováno] [obec a číslo] a [obec a číslo], jak shora podrobně uvedeno u jednotlivých provedených důkazů, žádné významné odlišnosti, které by odůvodňovaly jinou výši základní tarifní mzdy mezi oběma [anonymizováno] soud nezjistil.

51. Pokud jde o názor žalované, že odlišnost je dána tím, že řidiči v [obec] převážejí více zásilek, provedou více svozů, jsou v pracovní době vytíženější než řidiči v [obec], případně že provedou během směny více nakládek a vykládek vozidla, nelze s tímto názorem souhlasit. Množství převážených zásilek je dáno nosností vozidla, která je stejná v [obec] i [obec]. Jestliže řidič veze více zásilek (provádí více svozů apod.), musí (z logiky věci) být menšího objemu či hmotnosti, nebo musí být převáženy na kratší trase (takže zbývající část trasy je již převáženo jiná zásilka). K témuž názoru dospěly soudy ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. Oba účastníci pak důvodně mohou očekávat, že tato otázka bude soudem v projednávané věci posouzena stejně (srov. ustanovení § 13 o. z.). Soud v projednávané věci neshledal žádný důvod, aby od závěrů soudů ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 odchýlil.

52. Totéž lze pak uvést ve vztahu k veškeré zbývající argumentaci žalované: Jestliže v rámci jedné směny řidič v [obec] ujede více kurzů než řidič v [obec], neimplikuje to vyšší složitost, namáhavosti či odpovědnost práce. (Základní) pracovní doba obou řidičů je totožná. Jestliže jede řidič v [obec] více kurzů, může tato okolnost být dána tím, že jde o kratší trasy (čím kratší trasa, tím více tras během jedné směny lze odjezdit), případně jinými okolnostmi (např. řidič nakládá méně zásilek v kratší době, takže stihne v rámci své směny odjezdit více tras). V každém případě, práce řidiče žalované na typové pozici [číslo] je jasně vymezena popisem práce, lze předpokládat, že řidič ve své (celé) pracovní době tuto práci vykonává, a to jak v [obec], tak v [obec] (tzn. že řidiči mimo Prahu netráví část své pracovní doby mimopracovními aktivitami, zatímco jejich pražští kolegové v té době jezdí kurzy„ navíc“), a popis práce řidiče na typové pozici [číslo] je totožný pro celou republiku.

53. Pokud jde o názor žalované na vyšší náročnost dopravní obsluhy a obtížnost tras (nutnost znát komplexně lokalitu, možnost parkování a objížděk), jde o subjektivní hodnocení žalované, nemající žádnou oporu v realitě. Sotva lze dovodit, že v jiných větších městech není obtížná dopravní obsluha a obtížnost tras. Problematická dopravní situace v [obec], o něž v projednávané věci jde, je pak skutečností obecně známou, přičemž soud neshledává žádný (rozumný) důvod pro závěr o tom, že situace v [obec] je z tohoto hlediska horší než v [obec].

54. Vyšší složitost, náročnost či odpovědnost práce soud neshledává ani v okolnosti, že řidiči v [obec] provádějí svozy či rozvozy z firem, které se každý den mění. Obdobně se totiž denně mění – z povahy věci – adresáti zásilek, přičemž z toho žádný z účastníků nedovozuje (ani soudu se nejeví) vliv této okolnosti na složitost, namáhavosti či odpovědnost práce.

55. Pokud jde o počet výměnišť (kdy z vyššího počtu výměnišť žalovaná dovozovala vyšší složitost, namáhavost a odpovědnost práce), ten jednoznačně nemá vliv na složitost, namáhavost ani odpovědnost práce, neboť není podstatné, zda je vozidlo naloženo na jednom či více výměništích, nakládka vozidla je určena nosností vozidla. Náročnost práce přitom nezvyšuje ani potřeba uspořádání zásilek ve vozidle, neboť uspořádat zásilky ve vozidle musí řidiči v [obec] i v [obec] (shodně srov. též závěry Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, od jehož závěrů nemá soud v projednávané věci důvod se jakkoli odchýlit). Vyjma toho je zjevné, že počet výměnišť na jednotlivých [anonymizováno] nemá vliv na výši základní tarifní mzdy řidičů žalované (v projednávané věci i ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 vyšlo najevo, že jsou v podstatě dvě hladiny základní tarifní mzdy u žalované, a to vyšší hladina v [obec], nižší v ostatních [anonymizováno], přitom, jak je zřejmé z přehledu výměnišť předloženého žalovanou, v jednotlivých [anonymizováno] na území České republiky se počet výměnišť liší).

56. Konečně, jde-li o obtížnější pracovní podmínky ve vztahu k práci přesčas, práci v noci, v den pracovního klidu atp., nejde o okolnosti, které by měly mít vliv na základní tarifní mzdu, ale naopak o okolnosti, které odůvodňují jiná mzdová plnění (příplatky za práci v noci atd., k tomu podrobně již shora).

57. Soud tedy po provedeném dokazování i s přihlédnutím k závěrům soudů ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 dospěl k závěru, že v projednávané věci skutečně došlo k nerovnému zacházení v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 zák. práce a že žalobci byla přiznána (a zúčtována) základní tarifní mzda v žalovaném období v nižší výši než jeho kolegům zaměstnaným u žalované na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, tj. řidičům vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 – 4 zák. práce. Žaloba je tak co do základu důvodná a žalobce má právo na doplatek mzdy podle ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce.

58. Dále se soud tedy zabýval otázkou výše tohoto doplatku.

59. Podle ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce náleží žalobci za odvedenou práci stejná odměna jako zaměstnancům žalované pracujícím na téže typové pozici (řidič [číslo]) a ve stejném tarifním stupni (5. tarifním stupni), tedy mj. takovým zaměstnancům pracujícím u žalované v [anonymizováno] [obec a číslo] na uvedené typové pozici a tarifním stupni.

60. Jak shora uvedeno, soud zjišťoval, jaká byla těmto zaměstnancům přiznána a zúčtována základní tarifní mzda v žalovaném období (únor 2018 – červen 2019). Vzhledem k množství zaměstnanců na téže typové pozici a v tomtéž tarifním stupni se soud soustředil na zaměstnance, kteří u žalované začali pracovat ve stejném roce jako žalobce, tj. v roce 2016. Takto soud zjistil, že základní tarifní mzda těchto zaměstnanců byla v uvedeném období ve výších, jak je uvedeno shora v přehledné tabulce. Vzhledem k tomu, že všichni tito zaměstnanci neměli základní tarifní mzdu shodnou, vypočítal soud její průměr a s tímto potom porovnával základní tarifní mzdu žalobce v žalovaném období. Je nutno zdůraznit, že výše základní tarifní mzdy zaměstnanců v [obec] (těch, kteří k žalované nastoupili v roce 2016, ale dokonce i ostatních, tzn. délka praxe u žalované zjevně neměla na stanovení výše základní tarifní mzdy žádný zásadní vliv, k tomu srov. skutková zjištění soudu shora) se od takto vypočteného průměru lišila jen minimálně (v řádu desítek, maximálně stovek Kč měsíčně). I proto soud pro porovnání základní tarifní mzdy pražských řidičů a žalobce považuje průměrnou základní tarifní mzdu za relevantní.

61. Níže soud uvádí tabulku s přehledným výpočtem dlužné částky: rok 2018; A) ZTM [obec]; B) ZTM [obec] (ŽB); C) hodin v měsíci; D) žalobcem odprac. hodin; E) žalobci zúčtovaná ZTM; F) byla by zúčtovaná ZTM v [obec]; G) rozdíl; H) žalováno; I) rozdíl (k zamítnutí u úroku z prodlení) 2; 22 237,00 Kč; 19 220,00 Kč; 146; 138,7; 18 259,00 Kč; 21 125,15 Kč; 2 866,15 Kč; 4 178,00 Kč; 1 311,85 Kč 3; 22 237,00 Kč; 19 220,00 Kč; 160,6; 131,4; 15 725,50 Kč; 18 193,91 Kč; 2 468,41 Kč; 3 598,30 Kč; 1 129,89 Kč 4; 24 520,00 Kč; 21 910,00 Kč; 157,5; 112,5; 15 650,00 Kč; 17 514,29 Kč; 1 864,29 Kč; 1 682,10 Kč; - 182,19 Kč 5; 24 520,00 Kč; 21 910,00 Kč; 172,5; 165; 20 957,40 Kč; 23 453,91 Kč; 2 496,51 Kč; 2 252,60 Kč; - 243,91 Kč 6; 24 627,00 Kč; 21 910,00 Kč; 157,5; 105; 14 606,70 Kč; 16 418,00 Kč; 1 811,30 Kč; 1 570,00 Kč; - 241,30 Kč 7; 24 627,00 Kč; 21 910,00 Kč; 165; 142,5; 18 922,30 Kč; 21 268,77 Kč; 2 346,47 Kč; 2 033,90 Kč; - 312,57 Kč 8; 24 627,00 Kč; 21 910,00 Kč; 172,5; 172,5; 21 910,00 Kč; 24 627,00 Kč; 2 717,00 Kč; 2 355,00 Kč; - 362,00 Kč 9; 24 627,00 Kč; 21 910,00 Kč; 150; 90; 13 146,00 Kč; 14 776,20 Kč; 1 630,20 Kč; 1 413,00 Kč; - 217,20 Kč 10; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 172,5; 75; 9 860,90 Kč; 10 707,39 Kč; 846,49 Kč; 689,10 Kč; - 157,39 Kč 11; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 165; 0; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč 12; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 157,5; 0; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč rok 2019; 1; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 172,5; 0; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč 2; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 150; 105; 15 876,00 Kč; 17 238,90 Kč; 1 362,90 Kč; 2 826,60 Kč; 1 463,70 Kč 3; 24 627,00 Kč; 22 680,00 Kč; 157,5; 112,5; 16 200,00 Kč; 17 590,71 Kč; 1 390,71 Kč; 2 884,30 Kč; 1 493,59 Kč 4; 27 116,00 Kč; 24 950,00 Kč; 165; 142,5; 21 547,70 Kč; 23 418,36 Kč; 1 870,66 Kč; 1 526,90 Kč; - 343,76 Kč 5; 27 116,00 Kč; 24 950,00 Kč; 172,5; 0; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč; 0,00 Kč 6; 27 116,00 Kč; 24 950,00 Kč; 150; 22,5; 3 742,50 Kč; 4 067,40 Kč; 324,90 Kč; 265,20 Kč; - 59,70 Kč ;;;;;;; 23 996,00 Kč; 27 275,00 Kč; 62. V levém sloupci tabulky jsou uvedeny jednotlivé měsíce, za něž žalobce doplatek žaluje (měsíce jsou označeny číselně, tzn. [číslo] označuje únor, [číslo] označuje březen atd.). V dalším sloupci (A) je uvedena průměrná základní tarifní mzda (zkratka„ ZTM“) řidičů v [obec], a to ve výši zjištěné provedeným dokazováním (srov. shora). V dalším sloupci (B) je uvedena základní tarifní mzda, která v daném měsíci byla přiznána mzdovým výměrem žalobci a z níž bylo vycházeno při zúčtování mzdy. V dalším sloupci (C) je uveden počet pracovních hodin v daném kalendářním měsíci (tzn. kdyby žalobce odpracoval celou tuto pracovní dobu, byla by mu zúčtována základní tarifní mzda v plné výši). V dalším sloupci (D) je uveden počet hodin, které v daném měsíci žalobce skutečně odpracoval (za dobu, po niž žalobce práci neodváděl, mu nepřísluší základní tarifní mzda, ale případně jiné plnění, což ovšem není předmětem tohoto řízení). V dalším sloupci (E) je uvedena základní tarifní mzda, která byla žalobci skutečně za daný kalendářní měsíc zúčtována. V dalším sloupci (F) je uvedena základní tarifní mzda, která by byla žalobci zúčtována vzhledem k odpracovaném počtu hodin, pokud by mu byla mzdovým výměrem určena základní tarifní mzda ve výši jako u pražských řidičů, tj. jako ve sloupci A (př. výpočet v únoru: základní tarifní mzda 22.237 Kč/146 pracovních hodin x 138,7 reálně odpracovaných hodin = 21.125,15 Kč; částka 21.125,15 Kč je tedy základní tarifní mzda, která by byla žalobci zúčtována s přihlédnutím k počtu odpracovaných hodin za únor 2018, kdyby žalovaná vycházela ze stejné základní tarifní mzdy jako u řidičů v [obec]). V dalším sloupci (G) je pak uveden rozdíl mezi skutečně zúčtovanou základní tarifní mzdou (sloupec E) a základní tarifní mzdou, která měla být žalobci podle výpočtu soudu správně zúčtovaná (sloupec F), např. tedy za únor 2018 mělo být zúčtováno 21.125,15 Kč – skutečně zúčtováno 18.259 Kč = rozdíl 2.866,15 Kč. Další dva sloupce potom mají význam z hlediska žalovaných úroků, k tomu srov. níže.

63. Sloupec G tedy obsahuje výpočet dlužných částek za jednotlivé měsíce. Celkem takto bylo žalobci zúčtováno za žalované období na základní tarifní mzdě celkem o 23.996 Kč méně, než být zúčtováno mělo, kdyby žalovaná postupovala podle ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 23.996 Kč.

64. Vzhledem k tomu, že jednotlivé částky za jednotlivé měsíce byly splatné vždy k 12. dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla práce odvedena (nesporné mezi účastníky), je žalovaná v prodlení se zaplacením jednotlivých částek, jak v tabulce uvedeny, vždy od 13. dne následujícího měsíce. Žalobce proto má právo na zaplacení úroku z prodlení (srov. ustanovení § 1970 o. z.) ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z jednotlivých částek, a to za dobu vždy od 13. dne následujícího měsíce do zaplacení.

65. Ze všech právě uvedených důvodů soud žalobě vyhověl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 23.996 Kč s úroky z prodlení, jak shora uvedeno (výrok I.).

66. Vzhledem k tomu, že žalobce žaloval v některých měsících úroky z prodlení z vyšších částek, soud do tabulky shora pro přehlednost uvedl ještě žalobcem žalované částky za jednotlivé měsíce (sloupec H) a rozdíl mezi žalovanou a přiznanou částkou (sloupec I). Tam, kde byl rozdíl kladný, tzn. žalobce žaloval za daný měsíc úrok z prodlení z vyšší částky, než na jakou mu vzniklo právo (jde o měsíce únor a březen 2018 a únor a březen 2019), soud žalobu částečně zamítl, pokud jde o úrok z prodlení. Dále výrokem II. soud žalobu částečně zamítl do částky 3.279 Kč (rozdíl mezi žalovanou částkou 27.275 Kč a přiznanou částkou 23.996 Kč).

67. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu ve věci. Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 88 %, žalovaná byla úspěšná v rozsahu 12 %, tzn. rozdíl je 76 % Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.364 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 23.310 Kč podle ustanovení § 7 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za deset úkonů právní služby po 2.220 Kč a jeden právní úkon po 1.110 Kč (soud při výpočtu podle ustanovení § 7 odst. 1 advokátního tarifu vycházel podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 27.275 Kč, která byla v době, kdy byly úkony činěny, předmětem řízení), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – žaloba, replika ze dne 27. 8. 2021, účast u jednání soudu dne 7. 9. 2021 (jeden úkon), dne 3. 2. 2022 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), dne 28. 6. 2022 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny) a dne 15. 9. 2022 (rovněž dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), jednoduchá výzva k plnění, a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 5.588,10 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. celkem 33.562,10 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 76 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 25.507,20 Kč.

68. Požadoval-li žalobce dále náhradu za další podání (podání ze dne 2. 2. 2022 a ze dne 4. 3. 2022), náhradu za tyto úkony mu soud nepřiznal, neboť skutková tvrzení, jež v nich byla uvedena, a důkazy, které v nich byly označeny, mohly a měly být uvedeny a označeny již v žalobě, případně při jednání ve věci. Neučinil-li tak žalobce a doplnil je teprve následně a vznikl-li mu tak tak jakýkoli náklad, nejde o náklad vynaložený účelně, který jediný lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ze stejných důvodů soud žalobci nepřiznal právo na náhradu za zaplacené znalečné. Nechal-li žalobce vyhotovit znalecký posudek, postupoval tak ze své vůle, nikoli na výzvu soudu, přičemž soud nedovodil, že by se jednalo o listinu, kterou by mělo být prokázáno (jakékoli) pro rozhodnutí ve věci určující skutkové tvrzení žalobce. Za této situace náklad vynaložený na znalečné není nákladem vynaloženým účelně a není namístě jej nahrazovat. Konečně, požadoval-li žalobce dále náhradu za dvě porady se svým zástupcem, nejde vůbec o úkony, za něž by náležela náhrada podle ustanovení § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. Zástupce žalobce v projednávané věci nebyl žalobci ustanoven soudem, nejde tedy o případ uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. S poradou mezi zástupcem a účastníkem řízení v případě smluvního zastoupení počítá ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), a za tento úkon žalobci soud náhradu přiznal (srov. shora).

69. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 25.507,20 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení