49 Co 201/2024 - 237

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2024, č. j. 4 C 290/2023-133, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 73.620 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku převést do výlučného vlastnictví žalobce bezúplatně pozemky p. č. [číslo] a ideální spoluvlastnický podíl o velikosti na pozemku p. č. [číslo], vše v katastrální území a obci [adresa] (dále též jen „pozemky“) (výrok I.), a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 104.888,28 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce a žalovaná uzavřeli v roce 2008 dohodu, že žalovaná bude pro žalobce obstarávat nákup pozemků v k. ú. [adresa] tak, že je nakoupí z prostředků žalobce pro sebe a poté je převede do vlastnictví žalobce. Žalovaná takto nakoupila v období 2008 až 2010 předmětné pozemky za částku 2.167.325 Kč, kterou jí žalobce poskytl, svoji povinnost k převodu pozemků na žalobce však nesplnila.

3. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, druh pozemku orná půda a trvalý travní porost. Žalobce je občanem Slovenské republiky, který nepodnikal v zemědělství, pozemky chtěl vykupovat za účelem jejich vlastnění. Pozemky nakoupila žalovaná v období od 2008 do 2010, v tomto období dával žalobce žalované finanční prostředky. Žalobce v období let 2008 až 2010 nemohl nabývat v ČR zemědělskou půdu, protože mu to zakazoval § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona (dále jen „devizový zákon“). Devizový zákon byl sice zrušen dne [datum], ale vzhledem k tomu, že dohoda mezi účastníky měla být uzavřena v roce 2008, vztahuje se devizový zákon i na ni. Žalobcem tvrzená dohoda z roku 2008 je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem. Na základě této dohody žalované nevznikla povinnost, jejíhož splnění se nyní žalobce domáhá. Žalobce chtěl vykupovat zemědělskou půdu, což je zřejmé z charakteru pozemků, které byly výhradně ornou půdou nebo travním porostem, což však nemohl, neboť jako cizozemec nesplňoval výjimky stanovené devizovým zákonem. Je zřejmé, že právě proto chtěl, aby žalovaná nakupovala pozemky v dané době, které měla následně převést na žalobce. Jiný motiv by byl dost těžko pochopitelný. Dalším důvodem pro zamítnutí je promlčení případného nároku žalobce. Žalovaná měla pozemky nakoupit do roku 2010, k převodu pozemků na žalobce mělo dojít na jeho žádost. V takovém případě je za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty považován den, který následuje po vzniku dluhu (a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu). Je tak zřejmé, že i kdyby tvrzené právo žalobce vzniklo, je již dávno promlčeno. Žalobce mohl vyvolat splatnost dluhu, resp. požádat o splnění povinnosti a uplatnit své právo u soudu kdykoliv a první objektivní možností vykonání tohoto práva byl den následující po vzniku právního vztahu, tedy v roce 2008 – 2010, kdy došlo k tvrzenému nákupu pozemků pro žalobce. Promlčecí doba je podle § 101 obč. zák. tříletá, a proto došlo nejpozději v roce 2013 k promlčení. Námitka žalobce, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Nemůže obstát tvrzení žalobce, že došlo k dohodě o prodloužení lhůty splatnosti pokaždé, když se účastníci měli dohodnout, že převod provedou později, a to pro neurčitost takové dohody. Nemohlo jít ani o lstivé odkládání splnění povinnosti podle § 650 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). I kdyby žalovaná odsunovala splnění své povinnosti odkazem na právní úpravu, svůj zdravotní stav, hospitalizaci v nemocnici a právní pomoc advokáta, jak uvedl žalobce, nejednalo by se o důvody lstivé. Je jenom chybou žalobce, že se svým tvrzeným nárokem čekal více než 10 let (když zákaz nabývat nemovitosti cizozemcem platil do července 2011) a že se po tak dlouhou dobu nechal dle svého tvrzení takzvaně „vodit za nos“. Soud proto dospěl k závěru, že žalobu je nutno zamítnout, a to pro obcházení zákona a pro promlčení. Nebylo tak vůbec třeba zkoumat, zda uplatňované právo žalobce jako věřitele vůbec existuje či nikoliv.

4. Proti rozsudku soud I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil následující odvolací námitky: [právnická osoba] otázce rozporu se zákonem 6. a) Ustanovení § 17 devizového zákona na převod pozemků vůbec nedopadá. Bylo sjednáno, že pozemky nakoupí z prostředků poskytnutých žalobcem žalovaná, což se také stalo. Žalovaná jako občanka ČR nebyla nijak omezena v nabývání nemovitostí v ČR. Devizový zákon se neuplatní ani na převod, kterého se aktuálně domáhá žalobce, a to především proto, že devizový zákon je již více než 13 let zrušený. Není zde přitom žádný důvod pro to, aby se třináct let zrušený zákon uplatnil na převod, kterého se žalobce domáhá dnes. 7. b) Smyslem a účelem devizového zákona nebylo zabránit tomu, aby mohli nabývat nemovitosti na území ČR občané SR. Důvodem pro přijetí regulace nabývání nemovitostí na území ČR cizinci byla obava z toho, aby příliv západního kapitálu nezpůsobil hromadné skupování nemovitostí na území ČR, důvodová zpráva k § 17 devizového zákona hovoří o „nesouměřitelnosti kupní síly tuzemců a cizozemců“. Po vstupu do EU si Česká republika vyjednala, že může po dobu sedmi let ode dne přistoupení ponechat v platnosti pravidla stanovená devizovým zákonem č. 219/1995 Sb. V souladu s tímto ujednáním byl devizový zákon zrušen s účinností k červenci 2011. Z historického kontextu plyne, že smyslem a účelem § 17 devizového zákona nikdy nebylo, aby byli v nabývání nemovitostí na území ČR omezeni občané Slovenské republiky, protože cílem bylo zabránit v nákupu občanům západních zemí s významně vyšší kupní silou. Za takovou zemi nelze označit Slovenskou republiky, a to ani geograficky, ani ekonomicky. 8. c) Devizový zákon zakládal pouze dočasnou překážku převodu. V době uzavírání dohody mezi žalobcem a žalovanou bylo zřejmé, že omezení dané devizovým zákonem je pouze dočasné a nejpozději v létě 2011 zanikne. I pokud by se tedy na předmětný vztah uplatnilo, je nutno jej chápat nikoliv jako zákonný zákaz, ale pouze jako dočasnou překážku, o níž je známo, kdy odpadne. 9. d) Žalobce o existenci devizového zákona nevěděl a neměl tak ani potřebu jej jakkoliv obcházet. Žalobce mohl zajistit nákup nemovitostí na některou ze společností, ve kterých v té době působil, takový postup by byl bez rizika, že převod pozemků na žalobce bude odmítnut. Snaha vyhnout se regulaci devizového zákona žalobcem nebyla v řízení prokázána. 10. e) Je nutné aplikovat ustanovení § 2 o. z. ve spojení s § 3030 o. z., který přikazuje pohlížet optikou dnešních zásad soukromého práva i na právní vztahy dřívější (konkrétně zásady autonomie vůle smluvních stran, zásady, že se nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu, či zásady, že výklad práva nesmí zjevně urážet obyčejné lidské cítění a cit pro spravedlnost každého člověka, k čemuž by došlo výkladem, že žalovaná, která přijala prostředky na koupi pozemků, které následně skutečně nakoupila, není povinna je žalobci vydat).

11. K otázce promlčení 12. Žalobce se v průběhu času domáhal plnění (tj. převodu pozemků na svoji osobu), avšak žalovaná jej vždy pod různými záminkami (zákaz převodu na občana SR, nová právní úprava, COVID-19, nemoc, nutnost součinnosti s právním zástupcem apod.) odkládala. Nakonec se pak účastníci vždy dohodli na tom, že k převodu dojde později, což lze právně hodnotit několika způsoby: 13. a) Dohoda o prodloužení splatnosti (sjednání nové doby plnění), což se událo nejpozději v komunikaci na přelomu let 2022 a 2023, kdy ještě na jaře 2023 žalovaná činí kroky k tomu, aby k převodu došlo, a vyjadřuje tak vůli pozemky převést. Alternativně lze věc posoudit tak, že došlo vždy znovu k dohodě o převodu pozemků či uznání povinnosti tyto převést na žalobce. 14. b) Žalovaná mohla vůli k převodu pouze předstírat, pak se ale jednalo o lstivé a nepoctivé jednání žalobkyně uvádějící žalobce v omyl v tom, že k převodu v budoucnu dojde. Takovou situaci popisuje například § 650 o. z., podle něhož promlčecí doba po tuto dobu neběží. Toto ustanovení či minimálně jeho myšlenku lze použít i na posuzovaný případ. Podle § 6 odst. 2 o. z. nesmí nikdo těžit ze svého protiprávního či nepoctivého činu. Jednání žalované, která úmyslně uváděla žalobce v omyl, lze bezesporu kvalifikovat jako jednání nepoctivé. Tento korektiv poctivosti je nutné v souladu s § 3030 o. z. aplikovat i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dřívějších právních předpisů. Nejsou proto vůbec podstatné konkrétní důvody odkladu uzavření dohody, jak dovodil soud I. stupně (např. nakolik jsou či nejsou potřebné právní služby či jak významná omezení přinesl COVID-19), ale to že žalovaná jednala lstivě a nepoctivě. 15. c) Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Podle Nejvyššího soudu odporuje námitka promlčení dobrým mravům, jestliže je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 126/2009), uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné, pokud účastníkovo nejednání je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možno považovat za projev služnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti či nepoctivosti druhého účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu (rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4776/2014). V posuzované věci je na straně žalobce zcela pochopitelné, že důvěřoval žalované a jejímu ujišťování v tom smyslu, že k převodu pozemků nakonec dojde. Naopak z pozice žalované je její jednání, kdy přijala milionové částky, nakoupila za ně pozemky, odkládala jejich převod a nyní zpochybňuje svou povinnost k převodu, zcela zjevně nepoctivé a rozporné se všemi zásadami, na kterých stojí občanské právo i společnost jako taková. 16. d) Zjevné zneužití práva a výklad práva v rozporu s dobrými mravy. Závěr o promlčení práva by vedl ke stavu, kdy žalovaná nakoupila za prostředky žalobce ve výši přesahující 2 miliony korun pozemky, dostatečně dlouho se jí podařilo odrazovat žalobce od soudního uplatnění jeho požadavku a dnes nemá žalobce ani peníze, ani pozemky. Taková stav nelze než označit za zjevné zneužití práva a výklad práva v rozporu s dobrými mravy vedoucí ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z. ve spojení s § 3030 o. z.).

17. K otázce nákladů řízení 18. Soud vycházel z tarifní hodnoty pozemků ve výši 2.167.325 Kč údajně oceněných žalobcem. Žalobce se v této souvislosti důrazně ohrazuje proti tomu, že by předmětné pozemky jakýmkoliv způsobem oceňoval či jinak určoval jejich tržní cenu. [adresa].167.325 Kč byla žalobcem označena pouze jako suma prostředků, kterou předal žalované a za kterou žalovaná údajně měla předmětné pozemky nakoupit, nejedná se tedy o hodnotu pozemků, a žalobce toto nikdy netvrdil. Tržní hodnota pozemků žalobci není známa, ani to nevyplývá z obsahu spisu. Soud měl postupovat dle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), neboť hodnota předmětu řízení není známa.

19. Závěrem podaného odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že dohoda účastníků měla spočívat v povinnosti převést vlastnické právo osobě, která nebyla oprávněna vlastnické právo nabývat, jiný důvod absolutní neplatnosti než rozpor se zákonem tedy nepřipadá v úvahu. Žalovaná nepotvrdila existenci dohody o obsahu tvrzeném žalobcem, naopak trvá na tom, že prostředky poskytnuté žalobcem byly investicí do podnikání žalované za účelem budoucí spolupráce na společném projektu. Při uzavření dohody devizový zákon nebyl brán v úvahu, je ale možné, že motivace žalobce spočívala v obcházení devizového zákona. Námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalovaná jednala nepravdivě nebo lstivě ještě v průběhu promlčecí doby, nic takového se však nestalo. Z předložené mailové komunikace nelze identifikovat srozumitelné a určité právní jednání, zejména nebyla uzavřena žádná dohoda o odkladu plnění. Je zcela pochopitelné, že právně nevzdělaná žalovaná se jen neobratně vyjadřovala proti nově vzneseným požadavkům žalobce, který najednou po 12 letech od poslední platby přišel s požadavkem na převod pozemků. Žalovaná „netahala žalobce za nos“, vždy uváděla pouze objektivní skutečnosti. Těžko se mohla vymlouvat na změnu právní úpravy, které do značné míry nerozuměla, také v době pandemie spolu účastníci běžně komunikovali. Žalovaná měla zájem na plném vypořádání mezi účastníky, zmínky o převodu pozemků žalobce vytrhuje z kontextu. Byl to naopak žalobce, kdo žalovanou ubezpečoval, že za vykonanou práci, služby a výkony se vyrovnají, z toho vycházelo přesvědčení žalované, že poskytnuté prostředky splácela formou prací a služeb, ze kterých žalobce měl a má značný prospěch, a to nejen finanční.

21. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

22. Předmětem řízení je nárok žalobce na splnění povinnosti žalované převést na žalobce v žalobě specifikované pozemky z titulu dohody uzavřené mezi žalobcem a žalovanou v roce 2008 (dále též jen „Dohoda“), podle níž se žalovaná zavázala pro žalobce obstarávat nákup pozemků v k. ú. [adresa] tak, že je z prostředků žalobce nakoupí pro sebe (svým jménem a bude zapsána do katastru nemovitostí) a poté je převede do vlastnictví žalobce [čl. I. a III. žaloby a čl. II písm. a) doplnění žaloby ze dne [datum] na č. l. 66]. Podle žalobce se jednalo o příkazní smlouvu podle § 724 a násl. obč. zák., případně s aplikací ustanovení o obstarání věci podle § 733 obč. zák. (čl. IV. žaloby). K výslovnému ujednání doby, kdy žalovaná převede pozemky žalobci, nedošlo, bylo dohodnuto, že se tak stane na žádost žalobce [čl. II. písm. f) doplnění žaloby]. Převod na žalobce mohl být bezplatný (darovací smlouva), protože pozemky byl nakoupeny z finančních prostředků poskytnutých žalobcem, alternativně úplatný (kupní smlouva), kdy kupní cena by byla ujednána tak, aby ji bylo možno uhradit započtením na prostředky, které byly předané žalované již k nákupu pozemků. „Z logiky věci však musí jít o převod ji bez další úplaty“ [čl. IV. žaloby a čl. II písm. f) doplnění žaloby].

23. V projednávané věci došlo (mělo dojít) k uzavření Dohody, podle které měla vzniknout žalované povinnost převést žalobci pozemky, v roce 2008, tj. před [datum], proto je třeba právní vztah účastníků řízení posoudit podle právní úpravy účinné do [datum] (srov. § 3028 odst. 1 a 2 o. z.). Touto předchozí právní úpravou se řídí i promlčecí lhůta k uplatnění práva žalobce na převod pozemků, bez ohledu na to, zda začala běžet před, anebo až po [datum] (§ 3036 o. z.).

24. Podle § 724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.

25. Podle § 727 obč. zák. příkazník je povinen podat příkazci na jeho žádost všechny zprávy o postupu plnění příkazu a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu; po provedení příkazu předloží příkazci vyúčtování.

26. Vzhledem k tomu, že podle Dohody měla žalovaná nabýt pozemky do svého vlastnictví a teprve poté je převést žalobci, jednalo se o nepřímé zastoupení žalobce jako příkazce žalovanou jako příkazníkem. Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní jednání jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce (příkazník) právní jednání svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním jednáním vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal (příkazce). Při následném vypořádání má příkazce právo na to, aby na něj podle § 727 obč. zák. příkazník převedl všechny užitky z provedeného příkazu a předložil mu o tom vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Odo 635/2003).

27. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

28. Podle § 17 devizového zákona, ve znění účinném do [datum], pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou nabývat a) tuzemci, s výjimkou osob uvedených v písmenu c), b) cizozemci s českým státním občanstvím, c) cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství, pokud jsou evidováni v evidenci zemědělských podnikatelů u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v tuzemsku podle zvláštního zákona, a jejichž trvalý pobyt je alespoň 3 roky, d) ostatní cizozemci pouze 1. děděním, 2. pro diplomatické zastoupení státu za podmínky vzájemnosti, 3. do společného jmění manželů, z nichž pouze jeden je českým státním občanem nebo tuzemcem, 4. od příbuzného v řadě přímé, sourozence nebo manžela, 5. výměnou za jiný zemědělský pozemek v tuzemsku, jehož cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu nepřevyšuje cenu původního zemědělského pozemku zjištěnou podle zvláštního právního předpisu, 6. na základě předkupního práva z titulu podílového spoluvlastnictví, 7. jde-li o zemědělský pozemek, který tvoří jeden funkční celek s nemovitou stavbou v jejich vlastnictví, nebo 8. pokud tak výslovně stanoví zvláštní zákon.

29. Soud I. stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobcem tvrzená Dohoda je v rozporu se zákonem, protože žalobce chtěl vykupovat zemědělskou půdu (šlo o ornou půdou či travní porost, druh pozemků jako zemědělské půdy není mezi stranami sporný), jako cizozemec však nesplňoval podmínky pro nabytí pozemků stanovené devizovým zákonem. Dohoda je pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná a žalované nevznikla povinnost pozemky na žalobce převést (zejm. body 5. až 9. napadeného rozsudku). Druhým důvodem pro zamítnutí žaloby je promlčení případného nároku žalobce. Žalovaná měla pozemky nakoupit do roku 2010, k převodu pozemků na žalobce mělo dojít na jeho žádost, promlčecí lhůta by v takovém případě začala běžet dnem, který následuje po vzniku dluhu (závazku žalované k převodu pozemků na žalobce) a uplynula by nejpozději v roce 2013. Námitka žalobce, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. I kdyby žalovaná odsunovala splnění své povinnosti odkazem na právní úpravu, svůj zdravotní stav, hospitalizaci v nemocnici a právní pomoc advokáta, jak uvedl žalobce, nejednalo by se o důvody lstivé, ani dostatečné pro výjimečný závěr o nemravnosti námitky promlčení. Nemůže ani obstát tvrzení žalobce, že došlo k dohodě o prodloužení lhůty splatnosti pokaždé, když se účastníci měli dohodnout, že převod provedou později, a to pro neurčitost takové dohody (zejm. body 15. až 17. napadeného rozsudku). S ohledem na tyto závěry se soud žalovaným nárokem dále věcně nezbýval a nezjišťoval, zda právo žalobce na převod pozemků vůči žalované existuje a zda je způsobilé k přiznání v projednávané věci.

30. Odvolací soud se v odvolacím řízení omezil na přezkoumání uvedených důvodů pro zamítnutí žaloby (rozpor dohody se zákonem a promlčení práva žalobce) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je v obou případech věcně zcela správné. Se závěry soudu I. stupně se odvolací soud ztotožňuje (s dále uvedenou výhradou týkající se posouzení žalobcem tvrzené dohody o prodloužení splatnosti) a pro stručnost na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje (zejm. body 5. až 9. a 15. až 17. napadeného rozsudku).

31. K závěru soudu o rozporu Dohody se zákonem lze dodat, že právní jednání (úkon) může být v rozporu se zákonem svým obsahem nebo účelem (§ 39 obč. zák.). Obsahem právního jednání je určení jeho právních následků, tedy vymezení subjektivních práv a povinností, které má právní jednání zakládat (měnit, rušit). Pokud má právní jednání založit následek, který porušuje zákaz stanovený kogentní právní normou, pak jeho obsah takovému zákonu odporuje (jde o právní jednání contra legem).

32. Tak je tomu i v případě Dohody uzavřené účastníky řízení, která měla založit právo žalobce jako cizozemce na nabytí zemědělských pozemků (a korespondující povinnost žalované k převodu pozemků na žalobce), tedy následek, který devizový zákon v době uzavření Dohody zakazoval (žádnou z výjimek stanovených zákonem žalobce nesplňoval). Dohoda je proto podle § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem (jednáním). Neplatnost právního úkonu je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového právního úkonu (včetně práva žalobce na nabytí pozemků) vůbec nevzniknou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Závěr soudu, že žalobci právo na převod pozemků podle Dohody nevzniklo, je tedy správný.

33. K námitkám uvedeným v odvolání odvolací soud dále uvádí následující.

34. K otázce rozporu se zákonem 35. a) Ustanovení § 17 devizového zákona na převod pozemků vůbec nedopadá, protože devizový zákon je již více než 13 let zrušený.

36. Platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, které existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2., sp. zn. 26 Cdo 586/99).

37. Pro posouzení platnosti Dohody je podstatné, že v době uzavření Dohody devizový zákon převod zemědělských pozemků na cizince nedovoloval. Pokud se žalobce se žalovanou přesto dohodli na převodu pozemků, jednalo se o plnění nedovolené (v rozporu se zákonem). Skutečnost, že byl devizový zákon následně zrušen a nyní již na takové převody nedopadá, nemá žádný vliv na závěr, že v době uzavření Dohody byl její předmět nedovolený a Dohoda pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Dohoda účastníků tedy právo žalobce na nabytí pozemků nikdy nezaložila, následná změna právní úpravy na tomto závěru ničeho změnit nemůže. 38. b) Smyslem a účelem devizového zákona nebylo zabránit tomu, aby mohli nabývat nemovitosti na území ČR občané SR.

39. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že i po vstupu do EU byla účelem regulace nabývání zemědělských pozemků na území ČR cizozemci v devizovém zákoně mj. i obava z toho, aby zemědělská půda na území ČR nebyla ve větším rozsahu cizozemci nakupována, nikoli však v tom, že by se účel zákona omezoval na „občany západních zemí s významně vyšší kupní silou“. Ani zákon, ani důvodová zpráva, ani příloha č. V Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii takové omezení zákazu stanoveného v § 17 devizového zákona nenaznačují. Pokud by zákaz nabývání nemovitostí měl být omezen pouze na určité státy či určité skupiny osob, pak by takové omezení právní úprava devizového zákona nepochybně reflektovala. Je třeba upozornit, že ustanovení § 17 devizového zákona bylo v souvislosti se vstupem ČR do EU novelizováno zákonem č. 354/2004 Sb., který výjimky ze zákazu nabývání zemědělských pozemků pro dobu od [datum] (po vstupu ČR do EU) upravil, avšak jednotně pro všechny příslušníky členských států EU (není ostatně ani zřejmé, jakým způsobem by se žalobcem navrhované kritérium „západní země s významně vyšší kupní silou“ mohlo uplatňovat, a proč by mělo dopadat např. na chudé [adresa] či Francouze, nikoli však na bohaté Slováky či [adresa] „s významně vyšší kupní silou“).

40. Lze uzavřít, že účelem § 17 devizového zákona bylo i pro dobu po vstupu ČR do EU zamezit převodu zemědělských pozemků na cizozemce se zákonem stanovenými výjimkami. Tato právní úprava byla přímo určena k omezení autonomní vůle dotčených osob ve stanoveném rozsahu, k naplnění smyslu a účelu § 17 devizového zákona bylo proto nezbytné, aby převodní smlouvy porušující tuto právní normu nevyvolávaly právní následky (neumožňovaly převod zemědělských pozemků na cizozemce), tedy aby byly absolutně neplatné. 41. c) Devizový zákon zakládal pouze dočasnou překážku převodu.

42. Jak bylo uvedeno výše, pro posouzení platnosti Dohody je rozhodný právní stav, který existoval v době jejího uzavření a který převod zemědělských pozemků na cizince neumožňoval. Vzhledem k tomu, že Dohoda měla zakládat povinnost žalované převést na žalobce zemědělské pozemky, byl její obsah v rozporu se zákonem.

43. Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že v době uzavírání Dohody bylo zřejmé, že omezení dané devizovým zákonem je pouze dočasné a nejpozději v létě 2011 zanikne, takže šlo jen o překážku bránící převodu dočasně.

44. Tato námitka je bezpředmětná již proto, že účastníci nesjednali Dohodu tak, že žalovaná bude nabývat pozemky ihned po jejím uzavření, ale žalobci je převede až po zrušení devizového zákona. Tato možnost je vyloučena již tvrzením samotného žalobce, který přímo v odvolání uvedl, že „sám nevěděl o existenci devizového zákona, a neměl tak ani potřebu jej jakkoliv obcházet“. Je zřejmé, že pokud žalobce nevěděl o existenci devizového zákona, pak ani nemohl v Dohodě sjednat převod pozemků na svoji osobu ve vazbě na jeho zrušení. Také tvrzení uvedená v žalobě i v jejím doplnění nevyvolávají pochybnost, že žalovaná měla mít (dle tvrzení žalobce) povinnost převést pozemky na žalobce na jeho výzvu učiněnou kdykoli po uzavření Dohody.

45. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby účastníci v Dohodě sjednali, že žalovaná sice bude pozemky nabývat ihned po jejím uzavřením, ale povinnost k jejich převodu jí vznikne až po zrušení devizového zákona, byla by taková dohoda neplatná.

46. Podle odvolacího soudu nelze uzavřít příkazní smlouvu, jejímž předmětem by bylo nepřímé zastoupení při realizaci příkazu (jehož podstatou je právní jednání příkazníka, který je z takového jednání sám zavázán, přitom má ale povinnost vzniklé účinky převést na příkazce), u něhož by povinnost příkazníka převést vzniklé účinky na příkazce nevznikala spolu s příkazem, ale až v budoucnu po odpadnutí zákonného zákazu takového převodu (nemůže tedy dojít k tomu, aby právní povinnost plynoucí z nepřímého zastoupení nebyla založena dohodou o nepřímém zastoupení, protože by jejímu vzniku bránil zákonný zákaz). Možnost uzavření takové příkazní smlouvy vylučuje samotná povahu jejího předmětu, kterým má být nepřímé zastoupení při realizaci příkazu, které ke svému vzniku pojmově vyžaduje existenci povinnosti příkazníka k převodu užitků na příkazce.

47. I kdyby však taková konstrukce příkazní smlouvy byla přípustná, byla by Dohoda účastníků neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona.

48. Podle závěrů soudní praxe je obcházení zákona jednáním, jež formálně odpovídá právu, ale je vedeno záměrem dosáhnout zákonem nepředvídaného a nežádoucího výsledku, při obcházení zákona dochází k vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 119/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1772/2004).

49. V daném případě v době uzavření Dohody existoval zákonný zákaz převodu zemědělských pozemků na cizozemce, zákon tedy bránil tomu, aby v době platnosti zákazu cizozemci nabývali v ČR zemědělské pozemky, teprve po odpadnutí takového zákazu měli mít cizozemci volný přístup na trh se zemědělskými pozemky. Pokud měla Dohoda za cíl zajistit žalobci přístup k pozemkům, ke kterým mít přístup ještě neměl, pak směřovala k naplnění výsledku zákonem nepředvídaného a nežádoucího. K uvedenému lze dodat, že žalovaná podle Dohody neměla koupit pozemky s tím, že je od ní žalobce následně získá za tržních podmínek, které zde budou po odpadnutí zákazu nabývání podle devizového zákona (tedy v době, kdy nabytí pozemků žalobcem již bude legální). Podle žalobních tvrzení měla žalovaná naopak žalobci převést zakoupené pozemky za (cenových) podmínek, za kterých je nabyla, tedy za stejných cenových podmínek, které zde byly v letech 2008 až 2010 (tedy v době zákazu nabývání pozemků cizozemci). Dohoda účastníků tedy měla přivodit zcela stejný stav, jako by žalobce pozemky nabyl v době zákonného zákazu, nesměřovala tedy k ničemu jinému než k jeho obcházení. 50. d) Žalobce o existenci devizového zákona nevěděl.

51. Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Vědomost či nevědomost žalobce o rozporu Dohody s ustanovením § 17 devizového zákona tedy nemá na závěr o její absolutní neplatnosti vliv. 52. e) Je nutné aplikovat ustanovení § 2 o. z. ve spojení s § 3030 o. z.

53. Podle závěrů Nejvyššího soudu přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až § 14 o. z. na dříve (do [datum]) vzniklé právní vztahy (poměry). Vznik právních vztahů a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do [datum] se i v době od [datum] řídí dosavadní právní úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1987/2016).

54. Bezpředmětná je námitka žalobce, že nelze akceptovat výklad Dohody, že žalovaná, která přijala prostředky na koupi pozemků, které následně skutečně nakoupila, není povinna je žalobci vydat. V projednávané věci je řešena pouze otázka, zda žalované vznikla a stále trvá povinnost převést žalobci pozemky, naopak otázka, zda je žalovaná oprávněna ponechat si určité peněžní prostředky (dle tvrzení žalobce poskytnuté na nákup pozemků), není vůbec předmětem řízení, proto ani soud v projednávané věci nemůže dospět k jakémukoli závěru ohledně této otázky (tedy ani k závěru, že žalovaná je oprávněna si tyto peněžní prostředky ponechat).

55. Přestože je rozpor Dohody se zákonem působící její absolutní neplatnost zcela dostatečným důvodem pro zamítnutí žaloby, zabýval se odvolací soud s ohledem na dosavadní průběh řízení, odůvodnění napadeného rozsudku i podaného odvolání také promlčením práva žalobce na převod pozemků a uplatněnou námitkou promlčení.

56. Žalobce namítl, že jeho nárok promlčen není, popř, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy či není přípustná. Žalobce tvrdí, že se v průběhu času domáhal převodu pozemků na svou osobu, avšak žalovaná jej vždy odkládala pod různými záminkami (zákaz převodu na občana SR, nová právní úprava občanského zákoníku, pandemie COVID-19, nemoc žalované, nutnost součinnosti s právním zástupcem apod.). Nakonec se ale účastníci vždy dohodli na tom, že k převodu dojde později. Tento skutkový stav lze podle žalobce právně hodnotit několika způsoby. 57. a) Dohoda o prodloužení splatnosti, popř. nová dohoda o převodu pozemků či uznání povinnosti převést pozemky na žalobce.

58. Splatnost závazku představuje dobu, kdy je dlužník povinen závazek splnit. Pokud dlužník v této době závazek nesplní, porušuje svou povinnost splnit závazek včas a dostává se do prodlení (§ 517 obč. zák.). Dohoda o prodloužení splatnosti tedy vyžaduje ujednání o době, kdy je dlužník povinen splnit, v projednávané věci tedy ujednání, kdy je žalovaná povinna žalobci převést pozemky, a pokud tak neučiní, dostane se do prodlení.

59. Soud I. stupně možnost uzavření nové dohody či dohody o prodloužení splatnosti odmítl pro neurčitost takové dohody. Podle odvolacího soudu však jde o procesní situaci, kdy žalobce neuvedl dostatečně rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení, zda dohoda o prodloužení splatnosti byla účastníky uzavřena, a proto jej o tom poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

60. Žalobce v reakci na poučení doplnil svá tvrzení podáním ze dne [datum] a popsal ta jednání účastníků, na kterých měla být dohoda uzavřena.

61. Konec roku 2011 – po pracovní schůzce konané dne [datum] žalovaná kontaktovala žalobce a „utvrdila jej v tom, že k převodu pozemků dojde“. Konec roku 2013 – na pracovní schůzce bylo vzneseno i téma převodu pozemků, žalovaná uvedla, že „nyní pozemky převádět nechce“, došlo tedy k dohodě o tom, že „převod proběhne později“. Jaro 2015 – na schůzce účastníků došlo „ke shodě účastníků na budoucím převodu“. V průběhu let 2015 – 2018 – schůzky účastníků se konaly nejméně jednou za půl roku. Žalovaná nikdy „nepopírala svou povinnost pozemky převést“ a vždy „byl závěr diskuze takový, že na budoucí výzvu žalobce dojde k převodu“. Podzim 2020 – jaro 2021 - proběhly nejméně 3 schůzky účastníků řízení a došlo k „potvrzení žalované, že k převodu dojde“. [adresa] – dne [datum] žalovaná žalobci opětovně přislíbila, že „převod zařídí“. Dne [datum] si účastníci na schůzce opětovně „potvrdili vůli po převodu pozemků a přesně si specifikovali i okruh převáděných pozemků“.

62. Podle odvolacího soudu z uvedených tvrzení neplyne, že by účastníci uzavřeli dohodu o čase, ve kterém by žalovaná byla povinna žalobci převést pozemky a po němž by se dostala do prodlení. Pokud žalovaná žalobce „utvrdila, že k převodu pozemků dojde“, řekla mu, že „převod proběhne později“, účastníci se „shodli na budoucím převodu“, žalovaná potvrdila, že „k převodu dojde“ či že „převod zařídí“, neplyne z takových ujednání žádný údaj o čase plnění závazku žalované. Výjimkou by mohlo být pouze tvrzení, že v letech 2015 - 2018 na schůzkách účastníků „byl závěr diskuze takový, že na budoucí výzvu žalobce dojde k převodu“, i v tomto případě však platí, že by se právo žalobce promlčelo nejpozději tři roky po takové dohodě, tedy v roce 2021, a v době podání žaloby v roce 2023 by již bylo promlčené (i zde by bylo nutno navíc posoudit, zda se jednalo skutečně o dohodu o změně splatnosti, tedy zda účastníci projevili vůli právně jednat a změnit již existující a dávno promlčený závazek žalované).

63. Lze uzavřít, že z tvrzení žalobce neplyne, že by mezi účastníky byla uzavřena taková dohoda o změně splatnosti, která by měla za následek, že promlčecí lhůta v době podání žaloby ještě neuplynula.

64. Pokud žalobce v odvolání uvedl, že mezi stranami mohla být uzavřena nová dohoda o převodu pozemků či uznání povinnosti převést pozemky na žalobce, jedná se o nová tvrzení uplatněná po koncentraci řízení, ke kterým nelze v odvolacím řízení přihlížet (nikoli pouze o jiný způsob hodnocení již tvrzeného skutkového stavu, když nová dohoda o převodu pozemků či uznání dluhu by předpokládaly i jiný okruh skutkových tvrzení než dohoda o změně splatnosti). Z hlediska uznání dluhu lze dodat, že by vyžadovalo pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu, která zřejmě dodržena nebyla (§ 558 a § 40a věta třetí obč. zák. a contrario). 65. b) Lstivé a nepoctivé jednání žalobkyně uvádějící žalobce v omyl v tom, že k převodu v budoucnu dojde s odkazem na § 650 o. z.

66. Jak uvedeno výše, promlčení práva žalobce se neřídí právní úpravou nového občanského zákoníku, a to ani skrze aplikaci § 3030 o. z. Jednání, kterým by žalovaná žalobce lstivě a nepoctivě uváděla v omyl, že na nej pozemky převede, by však bylo možno (v intencích předchozí právní úpravy) považovat za jednání zakládající nemravnost námitky promlčení (k tomu dále). 67. c) Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.

68. Soud I. stupně vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu, že je-li splatnost závazku vázána na výzvu věřitele, promlčuje se právo ode dne, který následuje po vzniku právního vztahu, takovému závěru nemá odvolací soud co vytknout. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl žalovanou vyzvat k plnění v roce 2010, uplynula promlčecí lhůta nejpozději v roce 2013.

69. Soud správně odkázal i na závěry Nejvyššího soudu, podle kterých dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení uplatňovaného práva. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004). Nejvyšší soud dále dovodil, že uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možno považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti druhého účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4776/2014).

70. I v tomto případě podle odvolacího soudu nastala situaci, kdy žalobce v řízení před soudem I. stupně neuvedl dostatečně rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a v této souvislosti, že žalovaná svým jednáním udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že svoji povinnost dobrovolně splní, a proto jej o tom poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

71. Žalobce v reakci na poučení doplnil svá tvrzení podáním ze dne [datum] a popsal okolnosti, ze kterých nemravnost námitky promlčení podle něj plyne.

72. Konec roku 2011 – po pracovní schůzce konané dne [datum] žalovaná kontaktovala žalobce a „utvrdila jej v tom, že k převodu pozemků dojde“, nicméně nyní na to není vhodná doba z důvodu, že „aktuálně trpí zdravotními problémy a současně že by převodu na žalobce jakožto slovenského občana mohl bránit zákon“. Konec roku 2013 – na pracovní schůzce bylo vzneseno i téma převodu pozemků, žalovaná uvedla, že „nyní pozemky převádět nechce, neboť je jednak před Vánoci a jednak má od začátku roku 2014 nabýt účinnosti nový občanský zákoník, který může věc zkomplikovat“. Jaro 2015 – na schůzce účastníků došlo „ke shodě účastníků na budoucím převodu“. V průběhu let 2015 – 2018 – schůzky účastníků se konaly nejméně jednou za půl roku. Žalovaná nikdy „nepopírala svou povinnost pozemky převést“ a vždy „byl závěr diskuze takový, že na budoucí výzvu žalobce dojde k převodu“. Podzim 2020 – jaro 2021 - proběhly nejméně 3 schůzky účastníků řízení a došlo k „potvrzení žalované, že k převodu dojde, nicméně odůvodnění nevhodnosti aktuální situace odkazem na pandemii Covid-19“. [adresa] – dne [datum] žalovaná žalobci opětovně přislíbila, že „převod zařídí“. Dne [datum] si účastníci na schůzce opětovně „potvrdili vůli po převodu pozemků a přesně si specifikovali i okruh převáděných pozemků“. Komunikace ohledně převodu měla pokračovat i na jaře 2023, kde již žalovaná vyjadřovala nespokojenost například s některými ujednáními navrhované smlouvy (typicky zajištění) a situací kolem nedořešeného pozemku, který z poloviny platila ona. Současně poukazovala na svůj špatný zdravotní stav (zranění nohy), nicméně přislíbila, že jakmile bude moci na nohu došlápnout, zajde za právníkem a pošle návrh smlouvy. Ještě v dubnu 2023 žalovaná uváděla, že na smlouvách pracuje právník, zde však žalovaná již vyjadřuje pochybnosti o své povinnosti pozemky převést.

73. Z těchto tvrzení žalobce podle odvolacího soudu skutečnosti zakládající nemravnost námitky promlčení neplynou. Samotná skutečnost, že žalovaná měla žalobci opakovaně sdělovat, že na něj pozemky převede, nemůže být dostatečným důvodem, pro který žalobce odkládal vymáhání svého práva deset let od uplynutí promlčení lhůty (promlčecí lhůta uplynula nejpozději v roce 2013). Nemravnost námitky promlčení naopak předpokládá jednání, na jehož základě věřitel oprávněně uvěří, že dosud nesplněná povinnost dlužníka bude v budoucnu splněna (důvody pro takovou důvěru věřitele přitom musí být tím závažnější, čím déle věřitel vymáhání svého práva odkládá), takovým jednáním pak nemůže být pouhé, byť opakované prohlášení dlužníka, že bude plnit, trvající déle než třináct let (od doby první možné výzvy žalobce jako věřitele).

74. Stejně tak nemůže být relevantním důvodem, pro který žalobce odkládal vymáhání svého práva na převod pozemků deset, resp. třináct let, pokud žalovaná po tuto dobu odmítala svoji povinnost splnit, protože „je jednak před Vánoci a má od začátku roku 2014 nabýt účinnosti nový občanský zákoník“ či poukazem na „nevhodnost aktuální situace odkazem na pandemii Covid-19“ (tyto důvody nejsou vůbec způsobilé reálně bránit žalované ve splnění její povinnosti uzavřít se žalobce smlouvu na převod pozemků) či že žalovaná „aktuálně trpí zdravotními problémy“ či „nemůže došlápnout na nohu“ (tyto důvody by nemohly reálně bránit žalobkyni ve splnění její povinnosti po delší dobu, z hlediska desetiletého odkladu vymáhání práva žalobce tedy nemohou být právně relevantní).

75. Odvolací soud dále uvádí, že vzájemná jednání účastníků, jejichž výsledkem by byl odklad realizace práva žalobce, by byla z hlediska promlčení významná, pokud by mezi stranami existovalo více nevypořádaných vzájemných práv či právních vztahů a strany očekávaly, že taková práva budou řešena společně, proto by i realizace jednoho práva byla legitimně odkládána do doby, kdy bude aktuální řešit práva ostatní. V pojednávané věci však žalobce setrval na stanovisku, že jiná nevypořádaná práva mezi účastníky nejsou, proto je třeba i promlčení práva žalobce řešit samostatně ve vztahu k právu uplatněnému v projednávané věci, kde desetiletý odklad s vymáháním práva po uplynutí promlčecí lhůty nemůže být ospravedlnitelný pouze na základě výše uvedených formálních důvodů a nemůže vést ke zcela výjimečnému závěru o nemravnosti námitky promlčení. Zbývá dodat, že žalobce netvrdil, že by mezi účastníky existovaly osobní vztahy tak vysoké intenzity, že by k jejich narušení mohlo dojít podáním žaloby (přátelský kontakt odehrávající se v rámci obchodních vztahů naznačený žalobcem v doplnění skutkových tvrzení takovou osobní vazbu rozhodně založit nemůže). 76. d) Zjevné zneužití práva a výklad práva v rozporu s dobrými mravy.

77. Jak bylo uvedeno výše, bezpředmětná je snaha žalobce vyvolat dojem, že zamítnutí žaloby nastolí vrcholně nespravedlivý stav, kdy si žalovaná bude oprávněna ponechat peněžní prostředky poskytnuté dle žalobce na nákup pozemků i pozemky samotné. V projednávané věci je řešena pouze otázka povinnosti žalované k převodu pozemků na žalobce, nikoli otázka, zda je žalovaná oprávněna ponechat si určité peněžní prostředky poskytnuté žalobcem (nutno dodat, že tato otázka mezi stranami nebyla řešena ani v jiném řízení), rozhodnutí v této věci tedy uvedený stav z povahy věci nastolit nemůže.

78. Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně uzavírá, že žalobce nemá právo na převod pozemků od žalované, protože Dohoda účastník u roku 2008 je absolutně neplatná, případné právo žalobce na převod pozemků nelze přiznat ani proto, že žalovaná důvodně namítla jeho promlčení, a proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ve věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

79. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl správně podle úspěchu žalobců ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), kdy žalovaná byla ve věci zcela úspěšná a má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

80. Z hlediska výše náhrady a odměny zástupce žalované se odvolací soud netotožnil s námitkou žalobce, že hodnota předmětu řízení (předmětných pozemků) nečiní částku 2.167.325 Kč. Žalobce se sice v podaném odvolání ohradil proto tomu, že by pozemky jakýmkoliv způsobem ocenil či jinak určil jejich tržní cenu, odvolacímu soud však nezbývá než konstatovat, že to byl právě žalobce, kdo předmět řízení ocenil. Předmětem řízení je smluvní převod pozemků na žalobce, žalobce sám uvedl hodnotu plnění (smluvní cenu), jehož se takovým převodem domáhá. Žalobce požadoval převod pozemků buď bezplatně, protože pozemky byly nakoupeny právě za částku 2.167.325 Kč již poskytnutou žalobcem žalované, anebo úplatně, kdy kupní cena měla být stanovena tak, aby ji bylo možno uhradit započtením na tyto peněžní prostředky – v každém případě se částka 2.167.325 Kč měla použít jako ekvivalentní protiplnění za převod pozemků. Jako přílohu podání ze dne [datum] (č. l. 43) pak žalobce přiložil návrh i kupní smlouvy s podpisem žalobce (č. l. 45), který by žalované umožnil splnit její povinnost k převodu pozemků, o niž jde v projednávané věci, a v němž žalobce výslovně uvedl, že kupní cena pozemků činí právě částku 2.167.325 Kč. Se soudem I. stupně lze souhlasit i v tom, že je obecně známo, že cena zemědělských pozemků za období od roku 2008 neklesla, ale naopak se zvýšila.

81. Soud I. stupně tedy postupoval správně, pokud za předmět řízení pro účely výpočtu odměny advokáta považoval částku 2.167.325 Kč, která podstatně lépe vystihuje hodnotu předmětu řízení než postup podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Vzhledem k tomu, že soud správně určil výši nákladů řízení žalované (bod 20. napadeného rozsudku), odvolací soud napadený rozsudek i v této části potvrdil.

82. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná a mají právo na náhradu jeho nákladů v plné výši (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

83. Náklady žalované zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 4 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření k doplnění skutkových tvrzení žalobce ze dne [datum], účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] a dne [datum]), která podle § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 16.980 Kč/úkon, dále náhradu hotových výdajů zástupce žalované za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum], a za 3 úkony právní služby ve výši 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum], cestovné za cestu zástupce žalované vozidlem k jednání odvolacího soudu dne [datum] a dne [datum] (trasa [adresa]-[adresa] a zpět celkem 150 km, spotřeba dle TP, výše základní náhrady a cena paliva vždy dle platné vyhlášky), ve výši 2.250 Kč, náhradu za čas promeškaný cestou k jednáním a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu za 12 započatých půlhodin ve výši 150 Kč/půlhodina, celkem tedy 73.620 Kč.

Poučení