49 Co 237/2024 - 118

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o 582.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2024, č. j. 38 C 77/2022-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 582.000 Kč (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 0 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném, jakožto právnímu nástupci jeho bývalého zaměstnavatele společnosti [právnická osoba], domáhal odškodnění následků pracovního úrazu, který se žalobci při výkonu práce pro zaměstnavatele stal dne [datum] a při kterém žalobce utrpěl poranění pánve, zápěstí a hlavy. Žalovaná částka představovala odškodnění bolesti ve výši 82.000 Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000 Kč.

3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností [právnická osoba] dne [datum] je neplatným právním jednáním z důvodu existence rozporu mezi zájmy zaměstnavatele a zaměstnance. Uvedenou pracovní smlouvu totiž žalobce uzavřel sám se sebou, tedy jak za zaměstnavatele, jehož byl jednatelem a jediným společníkem, tak za zaměstnance. Pokud žalobce i přesto pro uvedenou společnost konal práce odlišné od výkonu funkce jejího jednatele, konal je pouze v rámci tzv. faktického pracovního poměru, na který se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazem dle vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Pojišťovna proto není povinna za společnost [právnická osoba] žalobci odškodnit následky úrazu ze dne [datum].

4. Soud I. stupně při svém rozhodování vyšel ze stěžejních zjištění, že žalobce byl v období od [datum] do [datum] jediným statutárním orgánem (jednatelem) původního žalovaného společnosti [právnická osoba], a že dne [datum] byla mezi uvedenou společností, jako zaměstnavatelem, zastoupenou žalobcem jako jejím jednatelem na jedné straně a žalobcem jako zaměstnancem na straně druhé sepsána pracovní smlouva, na základě které měl žalobce jako zaměstnanec pro původního společnost [právnická osoba] od [datum] pracovat jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s místem výkonu práce [adresa], pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou se zkušební dobou v trvání tří měsíců. Na základě těchto zjištění se soud I. stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 11/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 nebo ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 313/2007) zabýval otázkou platnosti předmětné pracovní smlouvy, a to z hlediska, zda při jejím uzavření nedošlo ke střetu zájmů mezi žalobcem a společností [právnická osoba] Dospěl přitom k závěru, že sporné právní jednání, směřující ke vzniku pracovního poměru, které žalobce učinil jménem původního žalobce jako zaměstnavatele a současně jménem svým jako zaměstnancem, je neplatné dle § 580 odst. 1 o. z. (zde vyšel ze závěrů, vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 21 Cdo 2124/2018, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji rozvedl), a pokud žalobce pro právního předchůdce žalovaného konal práci odlišnou od výkonu funkce jednatele, jednalo se o výkon práce z tzv. faktického pracovního poměru, při kterém se na škodu vzniklou pracovním úrazem nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. Vzhledem k výše uvedeného proto žalovaný nemá povinnost žalobci škodu za poškození zdraví úrazem ze dne [datum] nahradit. Nadto soud I. stupně shledal předmětnou pracovní smlouvu neplatnou i z důvodu, že na ní nebyl úředně ověřený podpis osoby jednající za zaměstnavatele.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil. V odvolání polemizoval se závěry soudu I. stupně o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne [datum], na jejímž základě konal pro právního předchůdce žalovaného práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy. Zdůraznil, že české právo stojí na zásadě, že co není zakázáno je povoleno. Vzhledem k tomu, že česká legislativa výslovně nezakazuje souběh funkce člena statutárního orgánu a účastníka pracovněprávního vztahu, nemají závěry soudu I. stupně o domnělé neplatnosti předmětné pracovní smlouvy zákonnou oporu. I když strany pracovního poměru mohou mít obecně rozdílné zájmy, tato skutečnost dle žalobce sama o sobě nezakládá neplatnost pracovní smlouvy v případě, kdy je za obě smluvní strany podepsána jednou a tou samou osobou. Z logiky věci totiž dle žalobce plyne, že u jednočlenné obchodní společnosti nebylo objektivně ani jiné osoby, která by za zaměstnavatele dané právní jednání mohla učinit. Judikatura, na kterou odkazuje soud I. stupně, spatřuje při posuzování otázky platnosti takové pracovní smlouvy hlavní potíž v tom, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem existuje rozdílnost jejich zájmů, což zpravidla vylučuje uzavření platné smlouvy, ovšem vždy je třeba současně zkoumat otázku střetu zájmů v daném konkrétním případě. Takovýmto způsobem soud I. stupně však neposuzoval, když na jedné straně odkázal na judikaturní závěry o tom, že je otázku střetu zájmů posuzovat individuálně v každém jednotlivém případě, na straně druhé však k závěru o neplatnosti smlouvy pro střet zájmů jejích účastníků dospívá na základě toho, že z podstaty věci je vyloučeno, aby byla taková smlouva platná. Soud I. stupně dále při svém rozhodování zcela ignoroval závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 669/17, v němž Ústavní soud zdůraznil, že zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikaturně dotvořily až obecné soudy, nikoli zákonodárce, který je primárním normotvůrcem. Obecné soudy proto musí pro své závěry o zákazu tzv. souběhu funkcí předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože tímto zákazem jdou proti zájmům soukromých osob (ke stejným závěrům Ústavní soud dospěl i ve svých dalších nálezech, například sp. zn. I. ÚS 190/15 a II. ÚS 565/16). V neposlední řadě žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně o tom, že pracovní smlouva musí obsahovat úředně ověřený podpis osoby jednající za zaměstnavatele. Zdůraznil zejména to, že otázka úředně ověřeného podpisu v průběhu řízení vůbec nezazněla, a dle judikatury ústavního soudu není požadavek na úřední ověření podpisů u pracovní smlouvy reálně podložený, tento se vztahuje pouze na korporátní rovinu. Absence úředně ověřených podpisů na předmětné pracovní smlouvě proto nemohla způsobit její neplatnost, jak nesprávně dovodil soud I. stupně. S odkazem na výše uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, event. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný naopak navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ve svém vyjádření zrekapitulovat závěry, vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, i závěry, k nimž dospěl v napadeném rozsudku soud I. stupně. Za nedůvodné označil námitky žalobce, že se soud I. stupně nezabýval otázkou, zda v daném konkrétním případě existoval střed zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V této souvislosti zdůraznil, že v projednávané věci je naprosto evidentní, že co do podmínek pracovně-právního vztahu měly při uzavření pracovní smlouvy obě strany závazku rozdílné zájmy, což ostatně vyplývá již ze samotné podstaty pracovněprávního vztahu, v němž se uplatňuje zvýšená ochrana zaměstnance, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20, podle kterého je zaměstnanec v důsledku zvláštní právní úpravy (zákoník práce) do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). A contrario pravým účelem předmětné pracovní smlouvy pak nebyla realizace rozdílných zájmů stran pracovní smlouvy, ale falešné vytvoření „statutu“ zvláštní ochrany, resp. privilegovaného postavení, s nímž je spojeno právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo. Z tohoto úhlu pohledu pak absence pravé vůle realizovat zájmy zaměstnance a zaměstnavatele nabývá rozměru, který zcela podtrhuje žádoucí odmítnutí platnosti takového závazku, jakým je předmětná pracovní smlouva.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření pracovní smlouvy a ke vzniku pracovněprávního vztahu mělo dojít ke dni [datum] – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění účinném ke uvedenému dni (dále jen „zákoník práce“), podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., ve znění účinném ke [datum] (dále jen „vyhlášky).

9. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudem I. stupně zjištěno, a tato zjištění nebyla účastníky rozporována, že žalobce byl v období od [datum] do [datum] jediným společníkem a jediným statutárním orgánem (jednatelem) původního žalovaného společnosti [právnická osoba] (dále jen „zaměstnavatele“), a že dne [datum] byla mezi uvedeným zaměstnavatelem, zastoupeným žalobcem jako jeho jednatelem na jedné straně a mezi žalobcem jako zaměstnancem na straně druhé sepsána pracovní smlouva, na základě které měl žalobce pro zaměstnavatele od [datum] pracovat jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, měl tedy vykonávat práci odlišnou od výkonu funkce jednatele zaměstnavatele. Sporné nebylo ani to, že při výkonu práce řidiče žalobce utrpěl dne [datum] úraz, který nebyl zaměstnavatelem odškodněn dobrovolně, a proto učinil žalobce odškodnění poškození zdraví tímto úrazem předmětem řízení.

10. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že žalobce se odškodnění následků úrazu ze dne [datum] domáhal původně po subjektu, který označil za svého zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], tedy po společnosti [právnická osoba] Uvedená společnost v průběh řízení zanikla ke dni [datum] bez likvidace. Vzhledem k tomu, že žalobce tvrdil, že mezi ním a společností [právnická osoba] vznikl dne [datum] v souladu se zákoníkem práce pracovní poměr, odvolací soud (k zániku původního žalovaného došlo v průběhu předchozího odvolacího řízení) usnesením ze dne [datum], č. j. 49 Co 75/2023-54, které nabylo právní moci [datum], rozhodl za použití § 107 odst. 3 o. s. ř. o tom, že namísto původního žalovaného bude v řízení pokračováno na straně žalované se subjektem Kooperativa Pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, tedy se subjektem, který by byl povinen žalovaný nárok odškodnit v případě, pokud by byla v řízení skutková tvrzení žalobce prokázána, tj. v případě, že by v souvislosti s platně sjednaným pracovním poměrem žalobce společnosti [právnická osoba] vzniklo zákonné pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu. Uvedená otázka však byla mezi účastníky sporná a žalovaný namítal de facto nedostatek své pasivní věcné legitimace v řízení. Bylo proto třeba nejprve vyřešit otázku, zda mezi žalobcem a společností [právnická osoba] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] vznikl pracovněprávní vztah, tj. vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (srov. § 1 písm. a/ zákoníku práce), tedy základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce (pracovní poměr a vztahy založené dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr).

11. Podmínkou vzniku zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (§ 365 odst. 1 zákoníku práce) totiž není výkon jakékoli činnosti poškozeného zaměstnance. Zákonné pojištění jako vztah mezi zaměstnavatelem a příslušnou pojišťovnou vzniká teprve dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele (srov. § 1 odst. 3 vyhlášky). Tímto pracovněprávním vztahem je třeba rozumět právní vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [srov. § 1 písm. a) zák. práce], tedy základní pracovněprávní vztah ve smyslu ustanovení § 3 zák. práce (pracovní poměr a vztahy založené dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr). Tzv. faktický pracovní poměr, i když se jedná o pracovněprávní institut, za takový pracovněprávní vztah – jak vyplývá z výše uvedeného – považovat nelze; jedná se jen o faktický vztah, na jehož základě zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevzniká. Vznik zákonného pojištění zde nelze dovozovat ani ze shora uvedeného smyslu a účelu tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť k tomuto vypořádání dochází jen mezi účastníky faktického vztahu (zaměstnancem a zaměstnavatelem) a jeho výsledky nemohou žádným způsobem zasahovat do práv a povinností třetích osob (příslušné pojišťovny). Vykonává-li proto zaměstnanec práci pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, zaměstnavatel nemá právo, aby za něho příslušná pojišťovna podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky nahradila škodu, která zaměstnanci vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Jestliže zaměstnavatel nahradil takovému zaměstnanci škodu nebo její část, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah, nevzniká zaměstnavateli právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila zaměstnanci (srov. § 5 odst. 2 vyhlášky), neboť jde o plnění poskytnuté mimo pracovněprávní vztah, které zaměstnavatel uhradil jako důsledek urovnání mimoprávního (faktického) vztahu a které zákonné pojištění nepokrývá.

12. Vzhledem k výše uvedenému proto bylo pro rozhodnutí o žalobě stěžejní posouzení, zda pracovní smlouva ze dne [datum] byla platným právním jednáním, na jehož základě vznikl mezi zaměstnavatelem a žalobcem základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce, či zda žalobce pro zaměstnavatele konal práci řidiče pouze v tzv. faktickém pracovním poměru.

13. Podle § 1 písm. a/ zákoníku práce, upravuje tento zákon právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními.

14. Podle § 2 odst. 1 zákoníku práce závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

15. Podle § 3 odst. 1 zákoníku práce závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

16. Podle § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Jak vyplývá ze závěrů soudní praxe, z nichž soud I. stupně v projednávané věci vycházel, judikatura soudů (například i soudem I. stupně akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2124/2018 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 747/20) již dříve dospěla k závěru, že je vyloučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Uzavře-li proto jednatel společnosti za společnost smlouvu sám se sebou, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda zde nedošlo ke střetu zájmů. Jednatel totiž nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy obchodní společnosti; uvedené samozřejmě platí rovněž při uzavření pracovní smlouvy. Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.), a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 11/98, ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 313/2007, nebo ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3061/2010).

19. Uvedené závěry lze dle odvolacího soudu vztáhnout i na pracovní smlouvu posuzovanou v projednávané věci, uzavřenou v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Od platnosti o. z., tj. od [datum], však již neplatí, že každá pracovní smlouva uzavřená za zaměstnance a zaměstnavatele jednou a tou samou osobou je automaticky neplatná je-li dán střet zájmů mezi zaměstnavatelem a za něj jednající osobou, která současně vystupuje i na straně potenciálního zaměstnance, ale uplatní se zde vyvratitelná domněnka střetu zájmů (§ 437 odst. 2 o. z.). Platnost pracovní smlouvy tak závisí na tom, zda zaměstnavatel o střetu věděl a výslovně jej schválil (předem či dodatečně), nebo se podaří prokázat, že v konkrétní situaci skutečný rozpor zájmů nenastal.

20. Promítnuto do poměrů projednávané věc, má odvolací soud shodně se soudem I. stupně za to, že při uzavírání předmětné pracovní smlouvy dne [datum], byl zaměstnavatel a jeho statutární orgán (žalobce), který za zaměstnavatele (a též zaměstnance) při uzavírání smlouvy jednal, ve střetu zájmů. Za dané situace totiž žalobce nemohl řádně hájit práva zaměstnavatele, pokud vystupoval fakticky na obou stranách pracovní smlouvy. Pracovní smlouva je smlouvou, v níž se rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance projevuje nejen z podstaty věci, kdy obě smluvní strany pro sebe chtějí sjednat co nejvýhodnější podmínky, neboť jejich zájem je odlišný (zaměstnavatel se snaží smlouvu dojednat tak, aby dosáhl minimalizace nákladů za cenu co nejvyššího zákonem přípustného výkonu zaměstnance, zatímco zaměstnanec se snaží dosáhnout toho, aby jeho odměna za práci byla co nejvyšší a aby součástí pracovní smlouvy byly i další výhody a benefity včetně co nejlepších pracovních podmínek), ale také z faktu, že zaměstnanec je v pracovněprávních vztazích v určitém privilegovaném postavení, které vyplývá ze zvýšené ochrany, kterou mu právní úprava poskytuje, a proto jednatel zaměstnavatele, který má být současně i zaměstnancem, nemůže řádně hájit zájmy ani jedné ze smluvních stran, tedy ani zaměstnavatele, jehož jménem jedná. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že v projednávaném případě se zaměstnavatel a zaměstnanec na obsahu pracovní smlouvy shodli, neboť tato shoda vyplývá již ze samotné skutečnosti, že za obě smluvní strany jednala jedna a tatáž osoba.

21. Žalobce v odvolání navíc nedůvodně namítá, že se soud nezabýval otázkou existence střetu zájmů v projednávané věci konkrétně v poměrech posuzované věci (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 669/17, sp. zn. I. ÚS 190/15 nebo sp. zn. II. ÚS 565/16). Jde-li totiž o poměry projednávané věci, vyplývá konkrétní střet zájmů mezi zaměstnavatelem a jeho jednatelem jako osobou za zaměstnavatele při uzavírání sporné smlouvy jednající, ze skutečnosti, že sporná pracovní smlouva byla uzavřena dne [datum], tedy 14 dnů po vzniku zaměstnavatele, a to za situace, kdy z veřejně dostupných zdrojů (viz například registr ekonomických subjektů ARES) vyplývá, že žalobce v oboru, který byl předmětem činnosti zaměstnavatele, tj. v oboru silniční motorové dopravy, podnikal již od roku 2009 jako fyzická osoba. Je tedy zjevné, že žalobce chtěl na jedné straně soukromě podnikat, na druhé straně však chtěl současně dosáhnout i na privilegovaného postavení zaměstnance obchodní společnosti, kterou sám založil, neboť například o pracovní podmínky zaměstnance včetně ochrany jeho zdraví je povinen postarat se v souladu se zákonem zaměstnavatel, zatímco zabezpečení osoby samostatně výdělečně činné je výhradně na jejím rozhodnutí a v její režii. Jednou z výhod zaměstnance v pracovněprávním vztahu je i povinnost jeho zaměstnavatele nahradit mu škodu vzniklou pracovním úrazem, na což ostatně poukazoval v řízení i sám žalovaný. Je proto zjevné, že v daném konkrétním případě střet zájmů mezi zaměstnavatelem a žalobcem, jako osobou zaměstnavatele při uzavírání předmětné pracovní smlouvy zastupující, dán byl. Žalobce již nechtěl nést náklady spojené s podnikáním v oblasti silniční motorové dopravy sám, a bylo pro něj výhodnější, aby je nesl jiný podnikatelský subjekt, v daném případě zaměstnavatel [právnická osoba]

22. Vzhledem k tomu, že v průběhu celého řízení žalobce popíral neplatnost předmětné pracovní smlouvy pro střet zájmů mezi zaměstnavatelem a jeho osobou v postavení jednatele, je evidentní, že byl a je přesvědčen o tom, že zde žádný takový střet zájmů neexistoval. Je proto třeba vyjít z toho, že ač při uzavírání pracovní smlouvy ze dne [datum] střet zájmů objektivně i subjektivně mezi zaměstnavatelem a jednatelem (žalobcem), který zaměstnavatele při kontraktačním procesu zastupoval, existoval, zaměstnavatel (jehož byl žalobce jediným jednatelem a jediným společníkem) o tomto rozporu nevěděl. Je tedy možno uzavřít, že žalobce v postavení jednatele zaměstnavatele nemohl zaměstnavatele při uzavírání posuzované pracovní smlouvy ze dne [datum] zastoupit a uvedená smlouva proto je neplatným právním jednáním, jehož neplatnosti se žalovaný v řízení dovolal (§ 580 a § 586 o. z.).

23. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce byl nejen jednatelem zaměstnavatele, ale také jeho jediným společníkem, z čehož vyplývá, že byl v jakémsi „trojjediném“ postavení, ve kterém měl rozhodovat o právech a povinnostech jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance, a měl tak mimo jiné de facto přidělovat i sám sobě práci, sám měl kontrolovat své pracovní výsledky, sám měl rozhodovat o konečné výši svých mzdových nároků v jednotlivých měsících aj., což je v přímém rozporu s podstatou pracovněprávního vztahu, jehož charakteristickým rysem je výkon závislé práce. Toto „trojjediné“ postavení žalobce svědčí nejen o střetu zájmů zaměstnavatele a žalobce, jakožto osoby při uzavírání sporné smlouvy za zaměstnavatele jednající, ale dle odvolacího soudu též vylučuje, aby na základě takové smlouvy žalobce pro zaměstnavatele konal závislou práci v základním pracovním poměru. Ve skutečnosti se totiž činnost žalobce při výkonu práce řidiče ničím nelišila od situace, kdy by stejnou práci žalobce konal jako podnikající fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění, kterého byl v té době platným držitelem, která si o tom, jakou práci, kdy, jak a za kolik vykoná rozhoduje sama na základě pouze svého rozhodnutí. Za takového skutkového stavu lze dle odvolacího soudu dospět k závěru, že na základě smlouvy ze dne [datum], nemohl vzniknout mezi smluvními stranami základní pracovní poměr, v němž by žalobce v postavení zaměstnance konal pro zaměstnavatele závislou práci. To je další důvod pro závěr, že mezi zaměstnavatelem a žalobcem v době, kdy dne [datum] utrpěl při práci řidiče úraz, základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce mezi zaměstnavatelem [právnická osoba] a žalobcem neexistoval.

24. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti lze proto se soudem I. stupně souhlasit v tom, že na základě smlouvy ze dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a žalobcem nevznikl základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce. Odvolací soud pouze dodává, že se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom, že podpis osoby jednající za zaměstnavatele na pracovní smlouvě musí být úředně ověřen, neboť závěry, k nimž v napadeném rozsudku dospěl, nemají pro pracovněprávní vztahy zákonné opodstatnění, jak správně v odvolání namítá žalobce.

25. Za situace, kdy zde neexistoval mezi zaměstnavatelem a žalobcem základní pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce, vykonával-li žalobce jako jednatel zaměstnavatele pro zaměstnavatele i jinou, od výkonu funkce jednatele odlišnou práci, zde práci řidiče, konal tuto práci v rámci tzv. faktického pracovního poměru. Ve vztahu k osobě, vykonávající pro zaměstnavatele práci v tzv. faktickém pracovním poměru nevzniká zaměstnavateli zákonné pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na škodu vzniklou takovému zaměstnanci (zde žalobci) úrazem se proto zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje (obdobně například i závěry již výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2124/2018). Žalovaný proto není povinen nárok žalobce na náhradu škody za poškození zdraví úrazem ze dne [datum] odškodnit, neboť ve vztahu k žalobci vykonávajícímu pro zaměstnavatele práci řidiče zaměstnavateli nevzniklo zákonné pojištění odpovědnosti dle vyhlášky č. 125/1993 Sb. Následky úrazu ze dne [datum] tak mohl žalobci odškodnit pouze zaměstnavatel v rámci slušnosti bez toho, aby na tomto odškodnění byla povinna jakkoli participovat i pojišťovna. Povinnost k náhradě škody ze zaniklého zaměstnavatele [právnická osoba] proto na žalovanou pojišťovnu nepřešla.

26. Ze všech výše uvedených důvodů tak odvolací soud za použití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, který koresponduje se skutečností, že v řízení úspěšný žalovaný se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se svého práva na náhradu nákladů řízení opět výslovně vzdal.

Poučení