49 Co 241/2024 - 97

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČ: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 55.591,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2024, č. j. 116 C 69/2024-62, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé II. a ve výroku III. o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.396,17 Kč s příslušenstvím, částku 4.851,85 Kč s příslušenstvím, částku 7.743 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítnuta žaloba o zaplacení částky 500 Kč s příslušenstvím, částky 100 Kč, částky 22.400 Kč, částky 300 Kč s příslušenstvím a částky 18.400 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce uzavřel dne [datum] se žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky plynu a smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny se sjednaným odběrným místem [adresa], [adresa]. Obě smlouvy byly koncipovány tak, že strana označená jako 2/2, byla popsána větším písmem a byli na ní identifikováni účastníci, adresa pro doručování, platební podmínky a smluvní a technické podmínky, tj. o jaký odběr s jedná, jaká produktová řada byla sjednán, v jakém odběrném místě a od kdy bude dodávka uskutečňována. Na této straně byla i kolonka pro podpis zákazníka. Obě smlouvy byly smlouvami formulářovými. “První strana smlouvy“, vizuálně působila spíše jako smluvní podmínky a nelogicky předcházela konkrétním údajům o účastnících smlouvy, místě spotřeby apod., byla psaná velmi malým písmem, nebyly do ní uváděny žádné údaje za součinnosti zákazníka. Nazíráno pohledem průměrného spotřebitele vzbuzovala dojem, že se nejedná o první stranu smlouvy, ale o ujednání technického, nedůležitého charakteru, když všechny podstatné náležitosti smlouvy byly uvedeny v části psané větším písmem. Tato strana vzbuzovala dojem, že jsou v ní uvedeny údaje, kterým není potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Že se jedná o první stranu bylo lehce přehlédnutelné, neboť obě strany byly nadepsány jako smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny (plynu). Ujednání o smluvní pokutě bylo zahrnuto do jednolitého odstavce s minimálním odlišením textu. Zákazník tak není nikterak upozorněn na to, že tento závazek nad rámec závazku plynoucího ze smlouvy o sdružených dodávkách energií na sebe přebírá. Přitom cenovým podmínkám věnoval žalobce samostatný oddíl. Přehledně nebyla informace o smluvní pokutě zakotvena ani v Informaci pro zákazníka k návrhu smlouvy/dodatku. I samotná informace byla psána velmi malým písmem, hustým řádkováním. Dle soudu I. stupně by bylo logické očekávat případná ujednání o smluvní pokutě v logice struktury Informace koncipované dodavatelem v části nazvané Cenové podmínky, popř. v části smluvní povinnosti zákazníka. Celá první strana smlouvy byla koncipována mnohem méně přehledně než druhá strana smlouvy, obsahující rovněž údaje o zákazníkovi. Na základě těchto smluv žalobce vyúčtoval žalovanému odebraný plyn za období od [datum] do [datum] v rozsahu 125,63 m3 v částce 4 851,88 Kč, součástí faktury byla smluvní pokuta ve výši 500 Kč za prodlení se zaplacením záloh. Žalobce dále vyúčtoval žalovanému spotřebovanou elektřinu za období od [datum] do [datum] částkou 7 943,40 Kč představující cenu za odebranou elektřinu a související služby za 1,21900 MWh a 300 Kč smluvní pokutu za prodlení se zaplacením záloh z předchozí faktury.

3. Při právním hodnocení věci vyšel soud I. stupně z § 50 odst. 2, § 72 odst. 2 zákona č. 458/200 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), § 1811 odst. 1, § 1815, § 1813, § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně ohledně částek, jež představují vyúčtovanou cenu energií a souvisejících služeb včetně příslušenství. V části, v níž žalobce požadoval zaplacení smluvních pokutu, dospěl soud k závěru, že tato ujednání jsou neplatná dle § 588 o. z., neboť odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek, když žalovaný má postavení spotřebitele a žalobce vystupoval jako podnikatel. Jeho sdělení vůči spotřebiteli nebyla dána jasně a srozumitelně. Ujednání o smluvní pokutě bylo uvedeno v textu zcela účelově tak, že jej šlo lehce přehlédnout, v části navozující dojem, že jde o nedůležitá ujednání technického rázu, psaná nepřehledně, drobným písmem, hustým řádkováním, s dlouhými odstavci. Z pohledu informování spotřebitele o smluvní pokutě je přitom třeba hodnotit i způsob, jak je mu tato informace předestřena.

4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žádnému z účastníků právo na náhradu nepřiznal, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.

5. Proti výrokům II. a III. podal odvolání žalobce. Namítl, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Smlouvy o sdružených službách dodávky plynu a elektřiny byly uzavřeny na dobu určitou – smlouva o dodávce plynu na dobu 36 měsíců a smlouva o dodávce elektřiny na dobu 30 měsíců. V každé ze smluv byla výslovně obsažena část nazvaná „SMLUVNÍ SANKCE“, ve které se žalovaný jako zákazník zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 800 Kč za každý měsíc zbývající do konce trvání smlouvy, pokud z jeho strany či v důsledku jeho porušení povinností dojde k předčasnému ukončení smlouvy. Tyto pokuty plní funkci náhrady škody, která dodavateli vzniká při předčasném ukončení smluv uzavřených na dobu určitou, zejména v důsledku změn velkoobchodních cen energií, měnového rizika či marných akvizičních a administrativních nákladů. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s platbou delší než deset dní. Zjištění soudu prvního stupně o tom, že všechny podstatné náležitosti smlouvy se nacházejí na její druhé straně a žalovaný proto mohl ujednání na straně první považovat za technická a nepodstatná, odporuje provedeným důkazům. Jak je ze smlouvy o sdružených službách dodávky zřejmé, na její druhé straně, jež má být dle závěrů soudu prvního stupně kompletní smlouvou, se nenachází žádný vzájemný závazek. Právě na první straně smlouvy, kterou soud prvního stupně označuje za jakési skryté obchodní podmínky, se nachází samotný předmět smlouvy a další podstatné náležitosti smlouvy jako je její trvání, ujednání o ceně a další. První strana smlouvy tedy nepředstavuje jen formálně označené „obchodní podmínky“. Ujednání proměnná, obsažená na straně druhé straně smlouvy, nelze od zbytku smlouvy oddělit a neobsahují podstatné a povinné náležitosti dle energetického zákona. Proto první strana tvoří integrální součást smlouvy. Obě strany jsou provázány textovými odkazy. Žalobce uvedl, že smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným jsou smlouvami adhezními, o jejich obsahu se nevyjednává. Nicméně ujednání o smluvní pokutě jsou součástí hlavního smluvního dokumentu, nikoli obchodních podmínek či příloh, nacházejí se v oddíle „SMLUVNÍ SANKCE“, který je zřetelně označen hůlkovým písmem, a jsou formulována ve spisovném českém jazyce. Jsou přehledná, čitelná, psaná stejným písmem jako zbytek smlouvy a nevybočují směrem k horší čitelnosti. Text není komplikován dvěma jazykovými verzemi ve sloupcích vedle sebe. Smlouva je přehledně strukturovaná, má rozsah jednoho listu o dvou stranách a její obsah je pro spotřebitele srozumitelný. Nelze tak přičítat žalobci snahu ujednání o smluvní pokutě v textu skrývat. V části označené jako „Prohlášení zákazníka“ žalovaný výslovně potvrdil, že uzavřením smlouvy získává výhodu v podobě garance neměnné ceny energií po sjednanou dobu, a současně bere na vědomí, že v případě porušení smluvních povinností bude povinen zaplatit sjednanou smluvní pokutu s náhradoškodovou funkcí. Současně byl poučen, jaké činnosti je žalobce nucen konat v souvislosti se smlouvou uzavíranou na dobu určitou. Rovněž byl poučen, jaké škody žalobci vznikají v důsledku ukončení smlouvy před sjednaným datem. Žalovaný však své povinnosti opakovaně neplnil, v důsledku čehož došlo k ukončení dodávky plynu dne [datum] a elektřiny dne [datum]. Žalobce dále uvedl, že spotřebitel měl možnost se s obsahem smlouvy seznámit nejen při podpisu, ale i předem, jelikož smluvní formuláře jsou veřejně dostupné na webových stránkách žalobce, jak to vyžaduje § 11a odst. [právnická osoba] zákona. Podle žalobce jsou ujednání o smluvních pokutách dostatečně jasná a srozumitelná, neboť vymezují jak okolnosti, za nichž vzniká povinnost pokutu zaplatit, tak její výši. Odkázal na zásadu legitimního očekávání podle § 4 o. z., podle níž může každý účastník právního styku důvodně předpokládat, že jedná s osobou vybavenou průměrnou rozumovou schopností a jednající s běžnou péčí a opatrností. Pokud spotřebitel něčemu ve smlouvě nerozuměl, měl by své neporozumění rozpoznat a před uzavřením smlouvy si vyžádat odborné vysvětlení. Ochrana spotřebitele nemůže nahrazovat základní povinnost každého číst text smlouvy, kterou podepisuje. Odkazy na dřívější judikaturu Krajského soudu v Brně nepovažoval žalobce za přiléhavé, neboť se týkaly starších verzí smluvních vzorů, jejichž znění bylo odlišné. V nyní posuzovaných smlouvách byla ustanovení o smluvních pokutách nově přepracována, jsou přehlednější a vyváženější a obsahují i sankce vůči žalobci, čímž je posílena rovnost smluvních stran. Z těchto důvodů není podle žalobce možné mechanicky přebírat starší závěry o neplatnosti smluvních pokut. Žalobce z výše uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výrocích II. a III., žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

8. Podle § 50 odst. 2 energetického zákona smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce elektřiny se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice.

9. Podle § 72 odst. 2 energetického zákona smlouvou o sdružených službách dodávky plynu se zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat zákazníkovi plyn a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v plynárenství a zákazník se zavazuje zaplatit za dodávku plynu cenu a za související služby cenu uplatňovanou v souladu s cenovou regulací.

10. V projednávané věci uzavřeli účastníci dne [datum] smlouvu o sdružených službách dodávky plynu a smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny. Žalobce smlouvy uzavřel jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, proto mají uzavřené smlouvy povahu smluv spotřebitelských (§ 1810 obč. zák.).

11. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

12. Podle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Poctivé jednání v právním styku předpokládá „záměr neklamat druhého, jednat čestně, usilovat jenom o dosažení dovolených cílů dovolenými prostředky, chovat se v souladu se svými záměry a respektovat známé či presumované zájmy druhé strany“ či „šetřit práva a legitimní zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomí jednajícího slušné a čestné (Pelikánová, I., Pelikán, R. in. Švestka, [právnická osoba], J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). 2. vydání. [adresa] : Wolters Kluwer, kom. k § 6). Princip poctivosti „usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo … objektivnímu standardu poctivosti, tj. především čestnosti, otevřenosti a imperativu zohlednění zájmů protistrany. Tento požadavek platí jak při uzavírání smlouvy, tak po celou dobu trvání právního vztahu, a to jak pro plnění povinností, tak i pro výkon či uplatňování práv“ (Lavický, P. in. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022. [adresa] : [právnická osoba]. Beck, kom. k § 6).

15. Podle závěrů Nejvyššího soudu ustanovení § 6 odst. 1 ob. zák. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva. Platí, že se jej lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. Poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek. Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu nezpůsobuje neplatnost právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Cdo 1984/2018).

16. Rozpor s dobrými mravy při právním jednání způsobuje absolutní neplatnost dle § 588 o. z. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. [adresa] mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 538/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2227/2018).

17. Ústavní rozměr principu poctivosti ve spotřebitelských smlouvách vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11. Podle Ústavního soudu ve spotřebitelském právu lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obch. zák. nebo § 6 obč. zák.). [adresa] poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách, na rozdíl třeba od obchodních smluv, mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

18. V projednávané věci smlouva o dodávce elektřiny uzavřená mezi účastníky (stejně jako smlouva o dodávce plynu, pro kterou platí shodně všechny dále uvedené skutečnosti a závěry) je koncipována tak, že strana formálně označená jako „2/2“, tj. jako „druhá strana“ smlouvy, je v záhlaví označena textem „SMLOUVA O SDRUŽENÝCH SLUŽBCH DODÁVKY ELEKTŘINY“, a pod textem „(strana 2/2)“ psaným drobnějším písmen, je dále uvedeno „uzavřená mezi následujícími Smluvními stranami („Strany“)“, vedle je umístěno grafické logo žalobce a označeny smluvní strany – tato část smlouvy tedy obsahuje právě ty údaje, které se zcela standardně nachází na samém počátku smlouvy. Následují ujednání významná pro vymezení předmětu smlouvy, jako je uvedení platebních podmínek, včetně zálohy, a dále podstatné smluvní a technické podmínky, které smlouvu individualizují (produktová řada, obchodní produkt, distribuční sazba, odběrné místo, termín zahájení dodávky). Tuto stranu smlouvy uzavírají podpisy smluvních stran. Celkový vzhled „druhé“ strany se zásadně liší od strany „první“. „Druhá strana“ smlouvy je psána větším písmem, je dále strukturovaná a využívá různé druhy písma. Pouze na této straně se nachází údaje, které smlouvu individualizují a které jsou doplňovány v součinnosti se spotřebitelem při jejím uzavření. U průměrného spotřebitele tato „druhá strana“ může snadno vyvolat dojem, že jde o kompletní smlouvu. 19. „První strana“ smlouvy působí naproti tomu vizuálně spíše jako obchodní podmínky, je uvedena čárkovým kódem, je psaná malým písmem, obsahuje dlouhé monotónní odstavce, které nejsou dále členěny, do této části smlouvy nejsou vkládány žádné údaje za součinnosti zákazníka. Nazíráno pohledem průměrného spotřebitele se vůbec nejedná o první stranu smlouvy, ale o podmínky technického a nedůležitého charakteru, které doplňují vlastní smlouvu o ujednání společná všem uzavíraným smlouvám, kterým spotřebitel nemusí věnovat zvýšenou pozornost. Skutečnost, že se má jednat o první stranu smlouvy, je navíc snadno přehlédnutelná, protože obě strany jsou výrazně nadepsány „Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny“. Ujednání o smluvní pokutě je zahrnuto do jednolitého odstavce s minimálním odlišením textu. Konečně lze dodat, že na konci „první strany“ smlouvy je prázdné místo, které by bylo vyplněno, pokud by „druhá strana“ smlouvy na tu první skutečně jako jeden pokračující smluvní text plynule navazovala.

20. Odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že poctivost v právním styku vyžaduje (jak uvedeno výše), aby každá ze stran při uzavírání smlouvy jednala otevřeně a s ohledem na zájmy druhé strany. V daném případě však žalobce koncipoval smlouvu tak, aby pozornost průměrného spotřebitele byla koncentrována pouze na jednu stranu, v níž jsou obsaženy náležitosti, které smlouvu individualizují (smluvní strany, logo žalobce, cena, produktová řada, odběrné místo, podpisy stran, a dokonce i v záhlaví uvedená věta o smlouvě „uzavřené mezi následujícími Smluvními stranami“), a které se jsou doplňovány za součinnosti spotřebitele při jejím uzavření. Spotřebitel tak nemá žádný důvod se podrobněji seznamovat se stranou opačnou a hledat v ní ujednání o smluvní pokutě. Je zřejmé, že ujednání o smluvních pokutách jsou zařazena na „první stranu“ smlouvy zcela účelově, aby jim spotřebitel nevěnoval pozornost. Současně je třeba uvést, že žalobce se uvedeným postupem pokusil obejít povinnost ujednat smluvní pokutu ve vlastním textu smlouvy, když text, který průměrný spotřebitel vnímá jako vlastní smlouvu, umístil pouze na jednu stranu (označenou jako strana „druhá“), přitom však smlouvu formálně koncipoval jako dvoustránkovou a na opačnou stranu (označenou jako strana „první“) umístil ujednání o smluvních pokutách.

21. Je třeba zdůraznit, že žalobce sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude smlouva koncipována. Žalobce cíleně koncipoval smlouvu tak, aby vyvolal ve spotřebiteli mylný dojem, že vlastní smlouva je obsažena pouze na jedné straně, aby druhé straně nevěnoval pozornost. Není zde žádný relevantní důvod, proč by – v rozporu se zvyklostmi a běžnou obchodní praxí – měla být smlouva „rozpůlena“ a proč by až doprostřed smlouvy (a „shodou okolností“ na úvod samostatné strany) byly vkládány právě ty údaje, které se jinak zcela standardně a samozřejmě uvádí na její začátek, a proč by smlouva byla koncipována právě tak, aby pro spotřebitele vše významné (pro průměrného spotřebitele je rozhodující především to, jaký produkt a za jakou cenu kupuje) bylo obsaženo pouze na této „druhé straně“, včetně podpisu smlouvy. Výsledkem je, že před spotřebitelem leží na stole dokument, jehož lícová strana vzbuzuje zdání „celé smlouvy“ (od nadpisu a vymezení smluvních stran až po její podpis), který ani zástupce žalobce ani spotřebitel během celého procesu sjednávání smlouvy nemají důvod otočit, resp. s ním jakkoli nakládat, takže jeho zadní strana pozornosti spotřebitele nejspíše unikne.

22. Za relevantní důvod nelze považovat, jak žalobce uvádí, že tato forma smlouvy je praktická a shromáždění proměnných údajů na straně 2/2 je efektivní při kontrole údajů i při jejich přenášení do elektronického systému. Není zřejmé, jakým způsobem by kontrolu smlouvy narušilo, pokud by „začátek“ smlouvy (označení smluvních stran s logem žalobce a větou, že smlouvu uzavírají tyto smluvní strany) byl umístěn skutečně na její začátek a podpisy stran na její konec (na opačné straně téhož listu), či pokud by ve vlastním textu smlouvy mezi označením smluvních stran a podpisem bylo umístěno transparentní upozornění na smluvní pokuty, které by spotřebitel co nejspíše nepřehlédl. Závěr, že standardní smlouvy, které „začínají na začátku“, jsou nedostatečně efektivní či obtížně kontrolovatelné, nelze přijmout. Relevantní důvod pro takovou koncepci smluv žalobce neuvedl ani na dotaz odvolacího soudu při jednání v odvolacím řízení.

23. Odvolacímu soudu nezbývá než uzavřít, že jediným skutečným důvodem takové koncepce smlouvy je snaha spotřebitele oklamat a dosáhnout toho, aby se na „první stranu“ smlouvy buď ani nepodíval, nebo aby ji považoval za ujednání typu obchodních podmínek a nevěnoval jí zvýšenou pozornost očekávaje zde ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.

24. Z principu poctivosti plyne, že žalobce by měl zohledňovat zájmy spotřebitele a vyvinout odpovídající úsilí, aby se spotřebitel co nejspíše dozvěděl informace pro něj citlivé (mezi které patří i informace o smluvních pokutách), namísto toho ale postupuje právě opačným způsobem a pomocí „smlouvy začínající v polovině“ se snaží dosáhnout toho, aby právě tyto informace spotřebiteli co nejspíše unikly. Podle názoru odvolacího soudu se takový postup žalobce dostává do přímého rozporu s požadavkem na transparentnost a zohlednění zájmů druhé smluvní strany, jde tedy o postup zřetelně porušující povinnost jednat v právním styku poctivě.

25. Není důvodná námitka žalobce, který odkazuje na „starší verze smluvních vzorů“ a namítá, že v nyní posuzovaných smlouvách byla ustanovení o smluvních pokutách nově přepracována, jsou přehlednější a vyváženější a obsahují i sankce vůči němu, takže nelze přebírat starší závěry o neplatnosti smluvních pokut.

26. Odvolacímu soudu jsou z úřední činnosti známy „starší verze smluvních vzorů“, které se od těch stávajících z hlediska jejich podoby a formálního vyhotovení lišily jen velmi omezeně. Žalobce v nových smlouvách v zásadě pouze zvětšil písmo, o něco zlepšil přehlednost textu na „první straně“ a zejména přejmenoval oddíl, ve kterém je obsažena smluvní pokuta, z „Ostatních ujednání“ (mezi která dříve smluvní pokuty ukrýval) na stávající „Smluvní sankce“. Stěžejní nedostatek smluv spočívající v jejich samotné koncepci a klamavém „rozdělení“ na „první stranu“ vzbuzující dojem obchodních podmínek, do kterých je smluvní pokuta zařazena, a „druhou stranu“ vyvolávající dojem celé smlouvy, však žalobce zachoval beze změny. Jinak řečeno, žalobce poté, kdy zjistil, že původní koncepce smlouvy v soudním řízení neobstojí, provedl pouze takové změny, které sice určité původní nepoctivé prvky smluv zmírňují, na podstatě jeho nepoctivého postupu však nic nemění.

27. Takový postup žalobce nelze akceptovat. Žalobce byl konfrontován s vadnou koncepcí původních smluv, a pokud by skutečně chtěl tento nepoctivý přístup změnit, mohl snadno koncipovat smlouvy standardním způsobem, tedy umístit „začátek“ smluv skutečně na jejich začátek, a spotřebiteli informaci o smluvních pokutách dostatečně zdůraznit ve vlastním textu smlouvy tak, aby ji co nejspíše nepřehlédl. Namísto toho žalobce netransparentní koncepci smluv ponechal a cestou drobných, avšak podstatu věci neměnících změn se snaží vyvolat dojem, že jedná poctivě. Postup, kdy se žalobce snaží zachovat co nejvíce z původní smlouvy, která byla shledána v rozporu s principem poctivosti, a zkouší, zda mu to tentokrát „projde“, není přijatelný. České právo se nevydalo cestou „ještě únosné“ nepoctivosti, ale cestou poctivosti, která vyžaduje jednání zohledňující zájmy druhé strany, což je požadavek, který smlouvy žalobce podle názoru odvolacího soudu rozhodně neplní.

28. Důvodné nejsou ani další námitky žalobce uvedené v odvolání. Se žalobcem lze souhlasit, že mu žádný právní předpis takovou strukturu smlouvy nezakazuje, zákon mu však ukládá postupovat při uzavírání smlouvy poctivě, přičemž tomuto požadavku žalobce nedostál. Odmítnou je třeba také námitky žalobce, že spotřebitelé v České republice ve 21. století umí číst a jsou schopni porozumět textu v úředním českém jazyce, či poukaz na legitimní očekávání, že jedná s osobou nadanou rozumem průměrného člověka, který jej bude užívat s běžnou péčí a opatrností. Tyto námitky by mohly mít své opodstatnění, pokud by žalobce při uzavření smlouvy sám jednal poctivě, nemohou však ospravedlnit nepoctivý postup žalobce při uzavírání smlouvy a jeho snahu umístit ujednání o smluvních pokutách do smlouvy tak, aby pozornosti spotřebitele co nejspíše unikla.

29. Lze uzavřít, že postupem při sjednávání smluvních pokut došlo k narušení povinnosti žalobce jednat v právním styku poctivě. Za této situace se ujednání o smluvních pokutách dostává do rozporu se zákonem i veřejným pořádkem (jednání, kterým se jedna strana snaží nepotivě koncipovat smlouvu tak, aby druhá strana nevěnovala pozornost tomu ujednání, které má pro ni zvýšenou důležitost, nelze přiznat první ochranu), což by mělo působit jejich absolutní neplatnost, případně lze postup žalobce považovat za rozporný (také) s obecně uznávaným pravidly slušnosti, a tedy v rozporu s dobrými mravy, se stejným následkem (§ 588 o. z.). V každém případě platí, že žalobce nesmí z popsaného nepoctivého jednání těžit, pokud tedy vymáhá smluvní pokuty, které byly sjednány nepoctivým způsobem, nemůže takový postup požívat právní ochrany (§ 6 odst. 2 o. z.) a smluvní pokuty tak nelze žalobci přiznat.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku II. ve věci samé dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Věcně správným shledal rovněž výrok III. o nákladech řízení před soudem I. stupně, který byl rovněž potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 211 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení s ohledem na jeho nečinnost žádné náklady nevznikly, proto právo na jejich náhradu nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok II. tohoto rozsudku).

Poučení