49 Co 3/2025 - 65

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČ: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 29.958,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. srpna 2024, č. j. 12 C 158/2024-31, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé II. a ve výroku III. o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci 17.958,45 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 9.483,99 Kč od [datum] do zaplacení a s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 8.374,46 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplatit další částku 12.000 Kč (výrok II.) a žalovaný byl dále zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.462 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny uzavřené se žalovaným dne [datum] dodával žalovanému do odběrného místa na adrese [adresa] elektřinu. Smlouva o dodávkách elektřiny byla uzavřena na dobu 30 měsíců od data [datum], tj. na dobu určitou, a žalobce žalovanému dodal a následně fakturou ze dne [datum], variabilní symbol [var. symbol], splatnou [datum], vyúčtoval elektřinu v ceně 9.483,99 Kč včetně DPH, a dále žalobce žalovanému vyúčtoval fakturou dne [datum]. variabilní symbol [var. symbol], splatnou [datum], dodanou elektřinu v ceně 8.374,46 Kč včetně DPH. Kromě ceny dodané elektřiny žalobce žalovanému vyúčtoval smluvní pokutu 12.000 Kč, a to fakturou ze dne [datum], variabilní symbol [var. symbol], splatnou dne [datum] s tím, že smluvní pokuta byla žalobcem vyúčtována za každý měsíc od 3/2023, kdy došlo k odstoupení od smlouvy žalobcem pro opakované poručení platebních povinností žalovaným, do 7/2024, tedy za 15 měsíců á 800 Kč.

3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny do odběrného místa [adresa] na dobu 30 měsíců. Smlouva je graficky koncipována tak, že pod názvem Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny jsou vyjmenovány smluvní sankce při porušení mj. povinnosti odběratele. Zde je v jednolitém drobném textu uvedeno několik možností pokut. Oproti tomu na straně, kde jsou vyplněny konkrétní údaje o žalovaném, odběrném místě, sjednaném obchodním produktu a která je podepsána žalovaným, není uvedeno nic o smluvních pokutách a sankcích. Po předčasném ukončení smlouvy žalobce fakturou ze dne [datum], variabilní symbol [var. symbol], splatnou dne [datum], vyúčtoval žalovanému smluvní pokutu ve výši 12.000 Kč. Soud I. stupně dovodil, že se v daném případě jedná o spotřebitelskou smlouvu a žaloba je důvodná pouze co do částky 17.958,45 Kč (cena za elektřinu), dále za smluvní pokutu ve výši 100 Kč za opoždění s placením záloh. Co do částky 12.000 Kč však soud I. stupně žalobu zamítl. Uvedenou částku žalobce požaduje jako smluvní pokutu za porušení povinnosti žalovaného odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě. Požadavek na zaplacení uvedené částky není po právu, neboť k ujednání nelze přihlížet pro jeho nepřiměřenou a zneužívající povahu podle § 1815 o. z. Žalobce po určitou dobu omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele komodit, aniž by spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje „odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy, je na spotřebitele vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k dodržení sjednané doby smlouvy. Sám žalobce ale podobně ve smlouvě omezován (sankcionován) není. Takové ujednání je nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet. Nelze přijmout argumentaci, že smluvní pokuta kompenzuje škodu (potenciálně) vzniklou žalobci tím, že musel pro žalované s předstihem zajistit na trhu příslušnou komoditu. Smluvní pokuta působí nepřiměřeně na to, aby spotřebitel neměnil dodavatele elektřiny, i kdyby nabídka jiného dodavatele pro něj byla výhodnější. Tím je právo na svobodnou volbu dodavatele oslabeno, což vyvolává nerovnováhu ve vztahu účastníků. Navíc má soud I. stupně výhrady i k tomu, že smlouva je pro průměrného uživatele nepřehledná, velmi špatně se v ní lze orientovat, text týkající se smluvních pokut lze snadno přehlédnout a strana, na které je obsažen, není podepsána. K ujednání o smluvní pokutě se proto dle soudu I. stupně nepřihlíží a alternativní (jiné) právní posouzení téhož ujednání nepřichází v úvahu. Soud I. stupně proto nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 12.000 Kč zamítl.

4. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že v rozhodování soudu I. stupně mohl sehrát roli určitý automatismus a inspirace rozhodnutími Krajského soudu v Praze, která však vycházela ze smluvních ujednání obsažených v dříve uzavíraných smlouvách. V tomto řízení však jde o skutkově jiný případ, na který nelze bez dalšího aplikovat dosavadní právní závěry těchto rozhodnutí. Současná smlouva již obsahuje precizované ujednání o smluvní pokutě, které je přehlednější, nachází se na první straně smlouvy v oddíle výslovně nazvaném „SMLUVNÍ SANKCE“ a přináší též reciproční smluvní pokuty k utvrzení závazků žalobce. Smlouva zřetelně deklaruje vazbu mezi výhodou pro zákazníka v podobě garance nezvýšení ceny pro celé smluvní období a sankcí pro případ porušení závazku smlouvu dodržet ze strany zákazníka. Bezprostředně následuje část „PROHLÁŠENÍ ZÁKAZNÍKA“, v níž zákazník výslovně prohlašuje, že uzavřením smlouvy na dobu určitou získává výhodu v podobě jistoty nezvýšení ceny elektřiny po sjednanou dobu, oproti které však stojí povinnost zákazníka uhradit žalobci smluvní pokutu s náhradoškodovou funkcí v případě zapříčinění předčasného ukončení smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je psáno stejným písmem (velikost, font) jako ostatní části Smlouvy. Lze legitimně očekávat, že spotřebitelé v České republice ve 21. století umí číst a jsou schopni porozumět textu v úředním českém jazyce. Jak je patrné z vlastního textu ustanovení o smluvní pokutě, obsahuje několik skutkových podstat (hypotéz) řazených za sebou v rámci jednoho souvětí (s výjimkami uvedenými ve prospěch vyšší srozumitelnosti v závorkách), na které dopadá sjednaná jednotná smluvní pokuta (dispozice). Žalobce má bez jakýchkoliv pochybností za to, že ujednání je srozumitelné, textace není o nic složitější, než je jazyk, jímž jsou standardně psány v ČR právní předpisy. Žalobce se dovolává legitimního očekávání podle § 4 o. z., že každý může důvodně očekávat v právním styku, že jedná s osobou nadanou rozumem průměrného člověka, která jej užívá s běžnou péčí a opatrností. Soud také pominul veškeré reciproční sankce, které postihují žalobce v případě porušení jeho povinností vedoucích k předčasnému ukončení smlouvy. Vázanost smluvní pokuty utvrzující povinnosti žalovaného na opakované neplnění smluvených platebních povinností nebyla žalobcem stanovena svévolně, ale odpovídá zákonné definici neoprávněného odběru elektřiny, který je zákonem zakázán. V podmínkách českého energetického trhu nelze energie dodávat zákazníkovi, který kvalifikovaným způsobem poruší platební povinnosti ze smlouvy, naopak je třeba dodávku přerušit a od smlouvy odstoupit. Žalobce může pevnou cenu garantovat žalovanému jen za předpokladu, že elektřinu pro něj nakoupí předem na celé období trvání smlouvy. Tato skutečnost je hlavním důvodem, proč žalobci vznikají škody při předčasném ukončení smlouvy, a tedy důvodem, proč smluvní ujednání utvrzuje povinnost žalovaného setrvat ve smlouvě po sjednanou dobu. Nelze pominout také výši smluvní pokuty 800 Kč/měsíc a výši utvrzované povinnosti. Mezi stranami byla sjednána měsíční záloha ve výši [právnická osoba] Kč, smluvní pokutou se tak utvrzuje platební povinnost zákazníka dosahující bezmála její trojnásobné výše, smluvní pokuta tedy nemůže zdaleka naplňovat kritérium nepřiměřenosti a významné nerovnováhy práv nebo povinností stran ke škodě spotřebitele. Také ve spotřebitelských vztazích se uplatní moderace nepřiměřené výše smluvní pokuty soudem podle ustanovení § 2051 o. z. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. a výroku III. změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Podle § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „energetický zákon“ - smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce elektřiny se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice.

8. Podle § 72 odst. 2 energetického zákona smlouvou o sdružených službách dodávky plynu se zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat zákazníkovi plyn a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v plynárenství a zákazník se zavazuje zaplatit za dodávku plynu cenu a za související služby cenu uplatňovanou v souladu s cenovou regulací.

9. V projednávané věci uzavřeli účastníci dne [datum] smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny. Žalobce smlouvu uzavřel jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, proto mají uzavřené smlouvy povahu smluv spotřebitelských (§ 1810 o. z.).

10. Odvolací soud se předně zabýval otázkou, zda smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána platně.

11. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

12. Podle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Poctivé jednání v právním styku předpokládá „záměr neklamat druhého, jednat čestně, usilovat jenom o dosažení dovolených cílů dovolenými prostředky, chovat se v souladu se svými záměry a respektovat známé či presumované zájmy druhé strany“ či „šetřit práva a legitimní zájmy druhého a jednat tak, jak je to podle stavu vědomí jednajícího slušné a čestné (Pelikánová, I., Pelikán, R. in. Švestka, [právnická osoba], J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). 2. vydání. [adresa]: Wolters Kluwer, kom. k § 6). Princip poctivosti „usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo … objektivnímu standardu poctivosti, tj. především čestnosti, otevřenosti a imperativu zohlednění zájmů protistrany. Tento požadavek platí jak při uzavírání smlouvy, tak po celou dobu trvání právního vztahu, a to jak pro plnění povinností, tak i pro výkon či uplatňování práv“ (Lavický, P. in. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, kom. k § 6).

15. Podle závěrů Nejvyššího soudu ustanovení § 6 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva. Platí, že se jej lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. Poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek. Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu nezpůsobuje neplatnost právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Cdo 1984/2018).

16. Rozpor s dobrými mravy při právním jednání způsobuje absolutní neplatnost dle § 588 o. z. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. [adresa] mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 538/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2227/2018).

17. Ústavní rozměr principu poctivosti ve spotřebitelských smlouvách vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11. Podle Ústavního soudu ve spotřebitelském právu lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obch. zák. nebo § 6 obč. zák.). [adresa] poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách, na rozdíl třeba od obchodních smluv, mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

18. V projednávané věci smlouva o dodávce elektřiny, uzavřená mezi účastníky, je koncipována tak, že strana formálně označená jako „2/2“, tj. jako „druhá strana“ smlouvy, je v záhlaví označena textem „SMLOUVA O SDRUŽENÝCH SLUŽBCH DODÁVKY ELEKTŘINY“, a pod textem „(strana 2/2)“ psaným drobnějším písmen, je dále uvedeno „uzavřená mezi následujícími Smluvními stranami („Strany“)“, vedle je umístěno grafické logo žalobce a označeny smluvní strany – tato část smlouvy tedy obsahuje právě ty údaje, které se zcela standardně nachází na samém počátku smlouvy. Následují ujednání významná pro vymezení předmětu smlouvy, jako je uvedení platebních podmínek, včetně zálohy, a dále podstatné smluvní a technické podmínky, které smlouvu individualizují (produktová řada, obchodní produkt, distribuční sazba, odběrné místo termín zahájení dodávky). Tuto stranu smlouvy uzavírají podpisy smluvních stran. Celkový vzhled „druhé“ strany se zásadně liší od strany „první“. „Druhá strana“ smlouvy je psána větším písmem, je dále strukturovaná a využívá různé druhy písma. Pouze na této straně se nachází údaje, které smlouvu individualizují a které jsou doplňovány v součinnosti se spotřebitelem při jejím uzavření. U průměrného spotřebitele tato „druhá strana“ může snadno vyvolat dojem, že jde o kompletní smlouvu. 19. „První strana“ smlouvy působí naproti tomu vizuálně spíše jako obchodní podmínky, je uvedena čárkovým kódem, je psaná malým písmem, obsahuje dlouhé monotónní odstavce, které nejsou dále členěny, do této části smlouvy nejsou vkládány žádné údaje za součinnosti zákazníka. Nazíráno pohledem průměrného spotřebitele se nejedná o první stranu smlouvy, ale o podmínky technického a nedůležitého charakteru, které doplňují vlastní smlouvu o ujednání společná všem uzavíraným smlouvám, kterým spotřebitel nemusí věnovat zvýšenou pozornost. Ujednání o smluvní pokutě je zahrnuto do jednolitého odstavce s minimálním odlišením textu. Konečně lze dodat, že na konci „první strany“ smlouvy je prázdné místo, které by bylo vyplněno, pokud by „druhá strana“ smlouvy na tu první skutečně jako jeden pokračující smluvní text plynule navazovala.

20. Odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že poctivost v právním styku vyžaduje (jak uvedeno výše), aby každá ze stran při uzavírání smlouvy jednala otevřeně a s ohledem na zájmy druhé strany. V daném případě však žalobce koncipoval smlouvu tak, aby pozornost průměrného spotřebitele byla koncentrována pouze na jednu stranu, v níž jsou obsaženy náležitosti, které smlouvu individualizují (smluvní strany, logo žalobce, cena, produktová řada, odběrné místo, podpisy stran, a dokonce i v záhlaví uvedená věta o smlouvě „uzavřené mezi následujícími Smluvními stranami“), a které se jsou doplňovány za součinnosti spotřebitele při jejím uzavření. Spotřebitel tak nemá žádný důvod se podrobněji seznamovat se stranou opačnou a hledat v ní ujednání o smluvní pokutě. Je zřejmé, že ujednání o smluvních pokutách jsou zařazena na „první stranu“ smlouvy zcela účelově, aby jim spotřebitel nevěnoval pozornost. Současně je třeba uvést, že žalobce se uvedeným postupem pokusil obejít povinnost ujednat smluvní pokutu ve vlastním textu smlouvy, když text, který průměrný spotřebitel vnímá jako vlastní smlouvu, umístil pouze na jednu stranu (označenou jako strana „druhá“), přitom však smlouvu formálně koncipoval jako dvoustránkovou a na opačnou stranu (označenou jako strana „první“) umístil smluvní pokutu.

21. Je třeba zdůraznit, že žalobce sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude smlouva koncipována. Žalobce cíleně koncipoval smlouvu tak, aby vyvolal ve spotřebiteli mylný dojem, že vlastní smlouva je obsažena pouze na jedné, a to „druhé straně“, aby „první straně“ nevěnoval pozornost. Není zde žádný relevantní důvod, proč by – v rozporu se zvyklostmi a běžnou obchodní praxí – měla být smlouva „rozpůlena“ a proč by až doprostřed smlouvy (a „shodou okolností“ na úvod samostatné strany) byly vkládány právě ty údaje, které se jinak zcela standardně a samozřejmě uvádí na její začátek, a proč by smlouva byla koncipována právě tak, aby pro spotřebitele vše významné (pro průměrného spotřebitele je rozhodující především to, jaký produkt a za jakou cenu kupuje) bylo obsaženo pouze na této „druhé straně“, včetně podpisu smlouvy. Výsledkem je, že před spotřebitelem leží na stole dokument, jehož lícová strana vzbuzuje zdání „celé smlouvy“ (od nadpisu a vymezení smluvních stran až po její podpis), který ani zástupce žalobce ani spotřebitel během celého procesu sjednávání smlouvy nemají důvod otočit, resp. s ním jakkoli nakládat, takže jeho zadní strana pozornosti spotřebitele nejspíše unikne.

22. Za relevantní důvod nelze považovat, jak žalobce někdy (v jiných řízeních) uvádí, že tato forma smlouvy je praktická a shromáždění proměnných údajů na straně 2/2 je efektivní při kontrole údajů i při jejich přenášení do elektronického systému. Není zřejmé, jakým způsobem by kontrolu smlouvy narušilo, pokud by „začátek“ smlouvy (označení smluvních stran s logem žalobce a větou, že smlouvu uzavírají tyto smluvní strany) byl umístěn skutečně na její začátek a podpisy stran na její konec (na opačné straně téhož listu), či pokud by ve vlastním textu smlouvy mezi označením smluvních stran a podpisem bylo umístěno transparentní upozornění na smluvní pokuty, které by spotřebitel co nejspíše nepřehlédl. Závěr, že standardní smlouvy, které „začínají na začátku“, jsou nedostatečně efektivní či obtížně kontrolovatelné, nelze přijmout.

23. Odvolacímu soudu nezbývá než uzavřít, že jediným skutečným důvodem takové koncepce smlouvy je snaha spotřebitele oklamat a dosáhnout toho, aby se na „první stranu“ smlouvy buď ani nepodíval, nebo aby ji považoval za ujednání typu obchodních podmínek a nevěnoval jí zvýšenou pozornost očekávaje zde ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.

24. Z principu poctivosti plyne, že žalobce by měl zohledňovat zájmy spotřebitele a vyvinout odpovídající úsilí, aby se spotřebitel co nejspíše dozvěděl informace pro něj citlivé (mezi které patří i informace o smluvních pokutách), namísto toho ale postupuje právě opačným způsobem a pomocí „smlouvy začínající v polovině“ se snaží dosáhnout toho, aby právě tyto informace spotřebiteli co nejspíše unikly. Podle názoru odvolacího soudu se takový postup žalobce dostává do přímého rozporu s požadavkem na transparentnost a zohlednění zájmů druhé smluvní strany, jde tedy o postup porušující povinnost jednat v právním styku poctivě.

25. Není důvodná námitka žalobce, který odkazuje na „dříve uzavírané smlouvy“, a namítá, že současné smlouvy obsahují precizované ujednání o smluvní pokutě, které je přehlednější, je zřetelně označeno v oddíle výslovně nazvaném „SMLUVNÍ SANKCE“ a přináší též reciproční smluvní pokuty k utvrzení závazků žalobce, takže nelze aplikovat dosavadní právní závěry týkající těchto dřívějších smluv.

26. Odvolacímu soudu jsou z úřední činnosti známy „dříve uzavírané smlouvy“, které se od těch stávajících z hlediska jejich podoby a formálního vyhotovení lišily jen velmi omezeně. Žalobce v nových smlouvách v zásadě pouze zvětšil písmo, o něco zlepšil přehlednost textu na „první straně“ a zejména přejmenoval oddíl, ve kterém je obsažena smluvní pokuta, z „Ostatních ujednání“ (mezi která dříve smluvní pokutu ukrýval) na stávající „Smluvní sankce“. Stěžejní nedostatek smluv spočívající v jejich samotné koncepci a klamavém „rozdělení“ na „první stranu“ vzbuzující dojem obchodních podmínek, do kterých je smluvní pokuta zařazena, a „druhou stranu“ vyvolávající dojem celé smlouvy, však žalobce zachoval beze změny. Jinak řečeno, žalobce poté, kdy zjistil, že původní koncepce smlouvy v soudním řízení neobstojí, provedl pouze takové změny, které sice určité původní nepoctivé prvky smluv zmírňují, na podstatě jeho nepoctivého postupu však nic nemění.

27. Takový postup žalobce nelze akceptovat. Žalobce byl konfrontován s vadnou koncepcí původních smluv, a pokud by skutečně chtěl tento nepoctivý přístup změnit, mohl snadno koncipovat smlouvy standardním způsobem, tedy umístit „začátek“ smluv skutečně na jejich začátek, a spotřebiteli informaci o smluvních pokutách dostatečně zdůraznit ve vlastním textu smlouvy tak, aby ji co nejspíše nepřehlédl. Namísto toho žalobce netransparentní koncepci smluv ponechal a cestou drobných, avšak podstatu věci neměnících změn se snaží vyvolat dojem, že jedná poctivě. Postup, kdy se žalobce snaží zachovat co nejvíce z původní smlouvy, která byla shledána v rozporu s principem poctivosti, a zkouší, zda mu to tentokrát „projde“, není přijatelný. České právo se nevydalo cestou „ještě únosné“ nepoctivosti, ale cestou poctivosti, která vyžaduje jednání zohledňující zájmy druhé strany, což je požadavek, který smlouvy žalobce podle názoru odvolacího soudu rozhodně neplní. Lze přitom dodat, že právě v oblasti spotřebitelského práva při uzavírání adhezních smluv, u kterých se proces uzavření smlouvy omezuje na vyplnění několika individualizačních údajů a podpis, by se princip poctivosti a ohled na zájmy druhé strany měl uplatnit vůbec nejvíce a zcela samozřejmě.

28. Důvodné nejsou ani další námitky žalobce uvedené v odvolání. Odmítnou je třeba námitku žalobce, že spotřebitelé v České republice ve 21. století umí číst a jsou schopni porozumět textu v úředním českém jazyce, či poukaz na legitimní očekávání, že jedná s osobou nadanou rozumem průměrného člověka, který jej bude užívat s běžnou péčí a opatrností. Tyto námitky by mohly mít své opodstatnění, pokud by žalobce při uzavření smlouvy sám jednal poctivě, nemohou však ospravedlnit nepoctivý postup žalobce při uzavírání smlouvy a jeho snahu umístit ujednání o smluvních pokutách do smlouvy tak, aby pozornosti spotřebitele co nejspíše unikla (odpovědnost žalobce za tento nepoctivý postup na spotřebitele nelze přenášet).

29. Lze uzavřít, že postupem při sjednávání smluvních pokut došlo k narušení povinnosti žalobce jednat v právním styku poctivě. Za této situace se ujednání o smluvních pokutách dostává do rozporu se zákonem i veřejným pořádkem (jednání, kterým se jedna strana snaží nepotivě koncipovat smlouvu tak, aby druhá strana nevěnovala pozornost tomu ujednání, které má pro ni zvýšenou důležitost, nelze přiznat první ochranu), což působí jejich absolutní neplatnost. Stejně tak lze postup žalobce považovat za rozporný (také) s obecně uznávaným pravidly slušnosti, a tedy v rozporu s dobrými mravy, se stejným následkem (§ 588 o. z.). V každém případě platí, že žalobce nesmí z popsaného nepoctivého jednání těžit, pokud tedy vymáhá smluvní pokuty, které byly sjednány nepoctivým způsobem, nemůže takový postup požívat právní ochrany (§ 6 odst. 2 o. z.) a smluvní pokuty tak nelze žalobci přiznat.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku II. ve věci samé dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Věcně správným shledal rovněž výrok III. o nákladech řízení před soudem I. stupně, který byl rovněž potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 211 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení s ohledem na jeho nečinnost žádné náklady nevznikly, proto právo na jejich náhradu nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok II. tohoto rozsudku).

Poučení