49 Co 30/2024 - 179

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený 31 10. 1969 bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČ: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 20.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. prosince 2023, č. j. 5 C 124/2022-138, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do 1 měsíce od doručení tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 41.935 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 20.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 24.000 Kč k rukám advokátky žalovaného [Jméno advokátky] (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dosud nevyplacené odměny 20.000 Kč, která mu byla přiznána rozhodnutím bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] ze dne [datum]. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil, resp. v průběhu řízení se ustálil na tvrzení, že žalobci nárok na odměnu nepřísluší, neboť neprokázal, že by splnil jakýkoli mimořádný pracovní úkol, naopak se v průběhu trvání svého pracovního poměru u žalovaného dopouštěl hrubého pochybení v rámci porušování pracovněprávních předpisů, v důsledku kterých žalobci vznikla škoda, což bylo zjištěno kontrolou zřizovatele žalovaného. U žalobce je dle žalovaného dáno též podezření ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, zpronevěry a neoprávněného užívání cizí věci s tím, že vše již bylo postoupeno Policii ČR, Krajskému ředitelství policie [právnická osoba], Územní odbor [adresa], oddělení hospodářské kriminality. Nadto žalovaný vyjádřil podezření, že předmětné rozhodnutí o odměně, která měla být kromě žalobce udělena dalším 20 lidem a žádnému z nich vyplacena nebyla, bylo vyhotoveno až zpětně poté, co [tituly před jménem] [jméno FO] již nebyla ředitelkou žalovaného, tj. po jejím odvolání z funkce, k němuž došlo [datum].

3. O žalobě soud I. stupně rozhodl poprvé rozsudkem ze dne [datum], č. j. 5 C 124/2022-99, který byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 49 Co 166/2022-122, zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena dalšímu řízení. V dalším řízení tak bylo na soudu I. stupně, aby se věcí zabýval z hledisek, vymezených ve zrušovacím usnesení, zejména pak aby napravil své pochybení při výslechu bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], kterou nesprávně vyslechl jako svědka, ač byla slyšena k událostem, které se staly v době, kdy byla statutárním zástupcem žalovaného, a měla proto být vyslechnuta jako účastník řízení (srov. § 126a odst. 1 o. s. ř.). Dále bylo soudu I. stupně uloženo, aby objasnil otázku, za jaké konkrétní období byla odměna žalobci rozhodnutím bývalé ředitelky žalovaného ze dne [datum] přiznána, jelikož její vyřešení má přímou souvislost s otázkou, zda pro přiznání odměny byly splněny podmínky stanovené v § 134 zákoníku práce. Pokud by při objasňování výše uvedených otázek soud I. stupně dospěl k závěru, žalovaný do řízení dosud nevnesl dostatečná skutková tvrzení, z nichž by vyplývalo jeho tvrzení, že rozhodnutí o přiznání odměny bylo antedatováno, že nebyly dány důvody pro přiznání odměny, neboť žalobce v daném období nesplnil žádný mimořádný nebo zvláště významný pracovní úkol, a že tedy rozhodnutí o odměně je nicotným právním jednáním, neboť bývalá ředitelka žalovaného předmětným rozhodnutím o přiznání odměny žalobci chtěla zastřít skutečný důvod přiznání odměny, s nímž pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny žalobci nespojují, anebo že žalovaný ve vztahu ke svým skutkovým tvrzením dosud neoznačil relevantní důkazy, bylo soudu I. stupně uloženo postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzvat žalovaného ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní a poučit jej o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

4. Soud I. stupně v dalším řízení poté, co mu bylo bývalou ředitelkou žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] sděleno, že byla ve věci již vyslechnuta jako svědek, na svou výpověď odkazuje a se svým účastnickým výslechem nesouhlasí, bez dalšího ve věci rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu znovu zamítl s tím, že vzhledem k nesouhlasu bývalé ředitelky žalovaného s účastnickou výpovědí, nebylo možno odstranit rozpor mezi jejím tvrzením jako svědkyně a textem tabulky o udělení odměn a nebylo možno blíže objasnit ani další okolnosti týkající se vyhotovení této tabulky.

5. Při svém rozhodování tak soud I. stupně vyšel ze zjištění, že předmětná odměna byla žalobci přiznána za období 1-9/2021, nicméně z tabulky označené jako přehled odměn nelze splnění žádné z podmínek pro udělení odměny stanovené v § 134 zákoníku práce a v souladu s ním i v čl. 5.8 platového předpisu žalovaného zjistit, neboť v části přehledu odměn v tabulce označené jako „hodnocení, odůvodnění“ není tabulka u žádného ze zaměstnanců, tedy ani u žalobce, vyplněna, navíc rozhodnutí o přiznání odměny s předmětnou tabulkou nebylo předáno ekonomickému úseku, což potvrdila ve své svědecké výpovědi [jméno FO], tehdejší vedoucí ekonomického úseku, která rovněž uvedla, že uvedené rozhodnutí nikdy ani neviděla. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žádné odměny vyplývající z rozhodnutí ze dne [datum] nebyly zaměstnancům žalovaného vyplaceny s tím, že soud I. stupně neměl důvod pochybovat o tom, že současnému řediteli žalovaného v rámci předání funkce bývalou ředitelkou [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], nebylo rozhodnutí obsahující tabulku s výpočtem odměn předáno a žalovaný se o jeho existenci dověděl až v souvislosti se soudním řízením. Na základě uvedených zjištění pak soud I. stupně uzavřel, že rozhodnutí bývalé ředitelky žalovaného ze dne [datum] o udělení odměn nebylo míněno z její strany jako vážné jednání a zjevně na základě předmětného rozhodnutí nemělo být postupováno u ostatních zaměstnanců žalovaného. Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním proto soud I. stupně dovodil, že rozhodnutí bývalé ředitelky žalovaného o přiznání odměn ze dne [datum] nerespektovalo žádnou z podmínek jeho platnosti vyplývajících ze zákoníku práce i vnitřního platového předpisu žalovaného, a jedná se proto o nicotné právní jednání. Za situace, kdy žádný jiný titul pro vyplacení sporné částky nebyl žalobcem tvrzen ani soudem zjištěn v rámci dokazování, soudem I. stupně žalobu opírající se o nicotné právní jednání ve věci samé zamítl. O nákladech řízení bylo s ohledem na jeho výsledek rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil. Soudu I. stupně vytkl, že nesplnil pokyny odvolacího soudu vyslovené v jeho kasačním rozhodnutí, a že svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na spekulativních závěrech popsaných v odstavci 9 odůvodnění napadeného rozsudku, tedy na závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování. Zcela pak pominul skutečnosti uvedené ředitelkou žalovaného v její prvotní výpovědi u soudu a namísto toho, aby se řádně zabýval otázkou udělení odměny žalovanému, zabýval se odměnou ostatních zaměstnanců žalovaného, ač toto bylo ve vztahu k předmětu řízení irelevantní. Soudu I. stupně žalobce v odvolání vytkl i to, že fabuloval o tom, že se žalovaný o udělení předmětné odměny dozvěděl až v souvislosti se soudním řízením, přestože z předložených listin vyplývá, že současný ředitel žalovaného o udělení odměny musel vědět, kdy ji „zrušil“ a akt, jímž tehdejší ředitelka žalovanému odměnu udělila, označil za nicotný. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, v průběhu odvolacího řízení však setrval na tvrzeních, které na svou obranu v průběhu řízení uplatnil.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů podřaditelných pod § 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a po doplnění dokazování korespondencí zástupců účastníků ze dne [datum] a [datum], zápisem o pohovoru ředitele žalovaného se žalobcem ze dne [datum] a výslechem bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

9. Vzhledem k tomu, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na vyplacení odměny, přiznané mu rozhodnutím žalovaného o jejím přiznání ze dne [datum], je třeba věc i v dnešní době posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákoník práce“) a podle zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“).

10. Podle § 4 zákoníku práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

11. Podle § 109 zákoníku práce plat je peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, nebo školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo území České republiky (3). Mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (4).

12. Podle § 134 zákoníku práce za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu.

13. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

14. Podle § 552 o. z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

15. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

16. Podle § 555 o. z. právní jednání se posuzuje podle obsahu (1). Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (2).

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Odměna představuje nenárokovou složku platu určenou zejména k motivaci zaměstnanců. Na rozdíl od ostatních složek platu nestanoví zák. práce pro výši odměny žádná omezení. Při rozhodování o četnosti a výši poskytovaných odměn je zaměstnavatel fakticky limitován pouze množstvím finančních prostředků určených na platy, které má k dispozici, a tím, že je přednostně povinen finančně pokrýt nárokové složky platů. Odměnu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci za splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu. Posouzení mimořádnosti či významnosti pracovního úkolu náleží plně do pravomoci zaměstnavatele. Mimořádnost se obvykle posuzuje ve vztahu k rozsahu běžně plněných úkolů, může však být spatřována i ve flexibilním přístupu zaměstnance k jednotlivým pracovním úkolům, které je potřeba splnit ihned nebo v krátkém termínu. Pouze na rozhodnutí zaměstnavatele také záleží, který z úkolů, jež v rámci své činnosti zajišťuje, bude považovat za zvlášť významný. Ačkoliv je rozhodnutí o poskytnutí odměny zákonnou úpravou svěřeno do pravomoci zaměstnavatele, důvody umožňující poskytnutí odměny jsou pro zaměstnavatele závazné a on je nemůže vlastním rozhodnutím měnit nebo rozšiřovat. V rozporu s platnou úpravou by bylo poskytování odměn z důvodů, které nesouvisejí s výkonem práce, popř. využití této složky platu k ocenění běžných pracovních úkolů zaměstnance, konaných za obvyklých podmínek (www.beck-online.cz).

19. Odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní).

20. Již ve svém předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že soudní praxe se již v minulosti ustálila na závěru, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny zaměstnanci podle § 134 zákoníku práce je právním úkonem, který je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 18 zákoníku práce v tehdy platném znění, § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný (§ 18 zákoníku práce, § 37 odst. 1 obč. zák.). O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu nebo „naoko“ nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný právní úkon) neplatný (§ 18 zákoníku práce, § 41a odst. 2 obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný, avšak za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani ho neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (§ 18 zákoníku práce, § 39 obč. zák.). Předstírá-li zaměstnavatel uvedený v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce v rozhodnutí o přiznání odměny zaměstnanci podle § 134 zákoníku práce, že mu tuto odměnu přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci uvedeného zaměstnavatele nespojují, je takové rozhodnutí o přiznání odměny neplatné, a právo zaměstnance na odměnu proto nemůže založit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 27/2017, str. 339, sv. 2, který je s ohledem na princip subsidiarity použitelný i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tou korekcí, že simulovaný právní úkon je jako zdánlivé právní jednání postižen tou sankcí, že se k němu nepřihlíží).

21. Z výpovědi bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], slyšené v odvolacím řízení jako účastnice řízení, bylo zjištěno, že odměny byly rozdělovány u žalovaného tak, že ekonomka jí oznámila baget, do jehož výše může udělit odměny, ona na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců vedoucími úseků, na kterých pracovali, rozhodla o udělení odměny a její výši. Odměny byly udělovány za různá období, bylo to v kompetenci jí jako ředitelky, za které období odměny udělí, bývalo to obvykle kvartálně, ale též za jiné časové úseky. Jmenovaná si nevzpomněla, zda ještě v některém z předchozích let udělila zaměstnancům odměny za delší než čtvrtletní období, uvedla však, že pokud jde o rok 2021, byl to rok mimořádný vzhledem k probíhající covidové epidemii, provoz žalovaného probíhal také v mimořádném režimu, a proto se rozhodla odměny udělit za období 1-9/2021, a to mimo další covidové odměny. Žalobce u žalovaného pracoval na vedoucí pozici a v roce 2021 zajišťoval mimo běžný provoz žalovaného i provoz v rámci mimořádných covidových opatření, a to i přesto, že byl po určitou dobu v pracovní neschopnosti. Činnost, kterou žalobce v období 1-9/2021 pro žalovaného konal vyhodnotila jako mimořádnou, a to právě s ohledem na v té době panující mimořádnou situace, a proto žalobci přiznala odměnu 20.000 Kč. [tituly před jménem] [jméno FO] po předložení rozhodnutí o odměnách za 1.-3. kvartál 2021 ze dne [datum] (čl. 6 a 94 spisu) označila za její autentické rozhodnutí. Poté, co na základě informací vedoucích úseků o práci jednotlivých zaměstnanců dne [datum] rozhodla o udělení odměn jednotlivým zaměstnancům uvedeným v tabulce v tam uvedené výši, bylo její rozhodnutí předáno ekonomickému úseku, jehož vedoucí byla v té době [tituly před jménem] [jméno FO], rozhodnutí o přiznání odměn bylo jak v papírové, tak v elektronické verzi, a poté, co byla z funkce ředitelky odvolána, veškeré doklady předala novému vedení žalovaného. [tituly před jménem] [jméno FO] dále uvedla, že o udělených odměnách byli zaměstnanci seznámeni buď prostřednictvím svých vedoucích, nebo osobně na schůzce, kterou do jídelny svolala [datum], kde přítomným zaměstnancům (tj. těm, kteří byli v té době v práci a na schůzku se dostavili) oznámila své odvolání z funkce ředitelky a též je seznámila s tím, že udělila odměny. V neposlední řadě [tituly před jménem] [jméno FO] ještě dodala, že odvolána byla rozhodnutím rady kraje ze dne [datum], oznámeno jí to však bylo až následující den, a že si není jistá, zda by u sebe doma dohledala písemnou či elektronickou verzi předmětného rozhodnutí ze dne [datum] o udělení odměn, není si jistá, zda ji vůbec má, neboť doklady byly předány novému vedení.

22. Z dalších důkazů provedených v odvolacím řízení bylo zjištěno, že před zahájením řízení v projednávané věci probíhala mezi účastníky mimosoudní jednání, v rámci kterých zástupce žalobce oznámil zástupkyni žalovaného dopisem ze dne [datum] mimo jiné, že žalobce trvá na vyplacení odměny, která mu byla dne [datum] udělena za mimořádné plnění pracovních úkolů za období 1-9/2021 ředitelkou [tituly před jménem] [jméno FO] a která měla být vyplacena v nejbližším výplatním termínu, tedy v 10/2021; současně pak žalovanému sdělil, že pokud odměna nebude vyplacena ani v lednovém výplatním termínu, bude zaslána předžalobní výzva a podána žaloba. V reakci na tento dopis zástupkyně žalovaného zástupci žalobce dopisem ze dne [datum] mimo jiné sdělila, že žalovaný a [jméno FO] žalovanému dosud nepředali svěřené pracovní prostředky a pomůcky, že žalovaný nemá vůči žalobci žádné závazky, a že pokud jde o odměnu za mimořádné plnění pracovních úkolů za období 1-9/2021, která měla být udělena dne [datum] tehdejší ředitelkou [tituly před jménem] [jméno FO], sdělila, že tato odměna byla z rozhodnutí nového ředitele bezodkladně zrušena, k čemuž je ředitel z hlediska pracovněprávních předpisů organizace oprávněn, a to i s ohledem na odvolání žalobce z příslušné pozice a následné řádné ukončení jeho pracovně právního poměru výpovědí. Ze zápisu o pohovoru ředitele žalovaného se žalobcem (zastupujícím též [jméno FO]) ze dne [datum] bylo zjištěno, že uvedeného dne provedl ředitel žalovaného pohovor se žalobcem, se kterým se dohodl mimo jiné na tom, že on i [jméno FO] ukončí pracovní poměr výpovědí v měsíci 10/2021 s dvouměsíční výpovědní lhůtou do [datum] s tím, že oba zaměstnanci si jsou vědomi, že jejich přítomnost na pracovišti ve výpovědní lhůtě nebude požadována a bude zvláštním dokumentem upravena jako překážka na straně zaměstnavatele. Dále bylo v zápise uvedeno, že „jako další podmínka splnění ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnanců je požadavek zaměstnanců na udělení odměny, žalobce 20.000 Kč, [jméno FO] 40.000 Kč“ za kterou v samostatném odstavci následovalo konstatování, že „odměna bude udělena a vyplacena v listopadovém výplatním termínu za předpokladu splnění podmínky podání výpovědi v měsíci říjnu“.

23. V projednávané věci žalovaný, který je příspěvkovou organizací, a tedy zaměstnavatelem uvedeným v § 109 odst. 3 písm. b/ zákoníku práce, jehož jménem jednala tehdejší ředitelka [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], rozhodl dne [datum] o poskytnutí odměny žalobci podle § 134 zákoníku práce ve výši 20.000 Kč. V rozhodnutí o přiznání odměny nebyly důvody, pro které byla odměna udělena jakkoli specifikovány, bylo tedy na místě se zabývat tím, na základě jakých konkrétních skutečností tehdejší ředitelka žalovaného žalobci předmětnou odměnu přiznala.

24. Soudem I. stupně bylo zjištěno a mezi účastníky není sporné, že žalobce u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy jako vedoucí provozního úseku a jeho pracovní poměr zanikl dnem [datum] výpovědí ze strany zaměstnance, k níž žalobce přistoupil dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému téhož dne. Dále bylo v řízení zjištěno, a to nejen z rozhodnutí tehdejší ředitelky žalovaného ze dne [datum] a s ním souvisejícího přehledu mimořádných odměn za období 1-9/2021 (1-3 kvartál), ale též z výpovědi tehdejší ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] (§ 126a o. s. ř.), že ředitelka žalovaného přiznala za uvedené období dne [datum] odměny za mimořádné plnění pracovních úkolů v celkové výši 380.000 Kč, s tím, že výše odměn pro konkrétní zaměstnance, jichž se rozhodnutí týkalo, stanovená na základě podrobného hodnocení jejich nadřízených, byla uvedena na přiloženém seznamu a odměny měly být vyplaceny v nejbližším výplatním termínu. Tehdejší ředitelka žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] slyšena odvolacím soudem podrobně popsala obecně, tak i ve vazbě na projednávaný případ, postup, který byl uplatňován při udělování odměn (v podrobnostech viz skutečnosti uvedené výše v odstavci 21 tohoto odůvodnění), vysvětlila, co ve vztahu k žalobci považovala za mimořádné pracovní nasazení a proč mu jako jeho nadřízená odměnu přiznala. S tím, že rok 2021 byl vzhledem k pandemii COVID-19 rokem zcela mimořádným není třeba polemizovat, a to zvláště ve vazbě na skutečnost, že žalovaný je příspěvkovou organizací, jejímž předmětem činnosti je poskytovat v domově se zvláštním režimem podle § 50 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby s tím, že režim v tomto zařízení při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. Je tak faktem, že zajistit provoz žalovaného v rámci stále se měnících epidemiologických opatření a omezení bylo velice složité, a to jak pro vedení žalovaného a vedoucí jeho jednotlivých úsek, ale i pro řadové zaměstnance a vyžadovalo nejen mimořádné pracovní nasazení a flexibilitu, ale též velkou dávku osobního a morálního odhodlání. Za takové situace bylo zcela v pravomoci tehdejší ředitelky žalovaného rozhodnout, zda a kteří zaměstnanci žalovaného se na je chodu a zajištění plynulého provozu v době covidové epidemie s cílem zajistit plnou péči jeho klientům podíleli s tak mimořádným nasazením, že si nad rámec tzv. covidových odměn z dotačního programu Ministerstva zdravotnictví, zaslouží i mimořádnou odměnu ve smyslu § 134 zákoníku práce. Pokud tedy ve vztahu k žalobci tehdejší ředitelka, jak vysvětlila, dospěla k závěru, že plnění pracovních povinností žalobce v roce 2021 bylo mimořádné, neboť mimo běžný provoz žalovaného zajišťoval právě i provoz v rámci mimořádných covidových opatření se všemi jejich specifiky, a to i v době, kdy byl dočasně práce neschopen, nelze dospět k závěru, že by svým rozhodnutím snad takto specifikovaný důvod pro udělení mimořádné odměny ve výši 20.000 Kč žalobci předstírala, nebo že by jím chtěla zakrýt důvod jiný (a jaký). Důvod přiznání mimořádné odměny ve výši 20.000 Kč žalobci mohla objasnit pouze tehdejší ředitelka žalovaného, která o udělení odměn [datum] rozhodla, neboť byla současně přímou nadřízenou žalobce a jako jediná tak mohla posoudit, zda žalobce v předmětném období splnil nějaký mimořádný nebo zvlášť významný pracovní úkol, za který by mu mimořádná odměna mohla být udělena.

25. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce v řízení prokázal, že mu byla platným rozhodnutím tehdejší ředitelky žalovaného ze dne [datum] udělena mimořádná odměna ve výši 20.000 Kč, a že zde existovaly zákonné důvody dle § 134 zákoníku práce pro její poskytnutí. Jak též uvedla tehdejší ředitelka žalovaného, o přiznání takto udělených mimořádných odměn se zaměstnanci žalovaného, kterých se rozhodnutí týkalo, dozvěděly od svých nadřízených (žalobce tedy od tehdejší ředitelky jakožto své nadřízené) a pokud se zaměstnanci dostavili na schůzku, kterou po svém odvolání z funkce dne [datum] svolala do jídelny, tak také na této schůzce přímo od ní. Žalovaný skutečnosti o mimořádných podmínkách fungování žalovaného v tzv. covidovém roce 2021 nezpochybňoval, bránil se pouze tím, že rozhodnutí o odměnách ze dne [datum] byla tehdejší ředitelkou antedatováno, že ve skutečnosti o udělení odměn rozhodla až po svém odvolání z funkce ředitelky žalovaného (odvolána byla rozhodnutím ze dne [datum], které jí bylo oznámeno [datum], což bylo mezi účastníky nesporné), přičemž tvrzení o ante dataci rozhodnutí dovozoval ze skutečnosti, že o předmětném rozhodnutí až do soudního řízení nevěděl a na základě uvedeného rozhodnutí nebyly žádnému zaměstnanci žalovaného odměny vyplaceny.

26. Mezi účastníky také nebylo sporné, že přiznaná mimořádná odměna nebyla žalobci vyplacena, a to ani v nejbližším výplatním termínu (jak bylo uvedeno v rozhodnutí ze dne [datum]), který byl dle tvrzení žalobce, které žalovaný nerozporoval, v úterý [datum], a ani kdykoli později. Pokud však žalovaný v řízení uváděl, že o rozhodnutí o přiznání mimořádných odměn ze dne [datum] bylo tehdejší ředitelkou žalovaného antedatováno, protože o něm nic nevěděl, dozvěděl se o něm až v soudním řízení a žádnému ze zaměstnanců žalovaného, kterých se mělo týkat žádné odměny vyplaceny nebyly, považuje uvedené tvrzení uplatněné na obranu žalovaného odvolací soud za zcela účelové s tím, že v řízení byl prokázán žalobcem opak. Jak totiž bylo zjištěno, v předžalobní korespondenci účastníků týkající se vyplacení sporné odměny 20.000 Kč žalovaný žalobci sdělil, že rozhodnutí bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] o odměnách zrušil. Pokud tedy žalovaný sám uvedl, že rozhodnutí o přiznání odměn ze dne [datum] zrušil, je logické, že o něm musel také vědět. Uvedené sdělení žalovaného tak současně nasvědčuje tomu, že [tituly před jménem] [jméno FO] dokumenty, které jako ředitelka k dispozici měla, včetně rozhodnutí pro vyplacení odměn, o jejichž udělení rozhodla [datum], novému vedení žalovaného předala, to je však neakceptovalo a rozhodnutí zrušilo. S výše uvedeným postupem žalovaného pak souvisí i další jeho tvrzení, že žádnému ze zaměstnanců odměny na základě předmětného rozhodnutí vyplaceny nebyly, neboť pokud žalovaný rozhodnutí bývalé ředitelky ze dne [datum] „zrušil“, logicky žádné odměny nikomu ani nevyplatil, což nejenže mezi účastníky nebylo sporné, ale potvrdila to i soudem I. stupně zmíněná svědkyně [jméno FO]. Ta však nebyla, jak uvádí chybně soud I. stupně, v době rozhodnutí o přiznání předmětné odměny vedoucí ekonomického úseku, tou byla, jak uvedla tehdejší ředitelka žalovaného a jak bylo zjištěno též z přehledu mimořádných odměn, který byl součástí rozhodnutí o jejich přiznání, [jméno FO]. [jméno FO] byla personální a mzdovou účetní, jako vedoucí ekonomického úseku, jak uvedla i sama slyšena jako svědkyně, u žalovaného pracuje až od 10/2021. Je tedy možné, že se skutečně jako „řadová“ účetní [jméno FO] o rozhodnutí o udělení mimořádných odměn ze dne [datum] nedozvěděla, když toto bylo tehdejší ředitelkou předáno její tehdejší nadřízené, tj. vedoucí ekonomického úseku. Uvedená svědkyně navíc potvrdila i skutečnosti uvedené tehdejší ředitelkou žalovaného, konkrétně to, že záleželo na rozhodnutí ředitelky, zda bude či nebude odměny krátit za dobu pracovní neschopnosti, což koresponduje s tím, co tehdejší ředitelka žalovaného uvedla ve své výpovědi, a sice, že odměnu přiznala žalobci i přesto, že byl určitou dobu v pracovní neschopnosti, neboť chod žalovaného v době mimořádných opatření zajišťoval i v této době. Nic z výše uvedeného však nemění nic na závěru, že mimořádná odměna udělená rozhodnutím tehdejší ředitelky žalovaného ze dne [datum] (o jejímž udělení se žalobce dozvěděl, v opačném případě by ji logicky ani nepožadoval), se stala nárokovou složkou mzdy žalobce, kterému tak vznikl nárok na její vyplacení (když rozhodnutí o jejím přiznání nebylo nicotným právním jednáním – viz výše).

27. Z obsahu spisu je zcela zjevné, že celý spor v projednávané věci je poznamenán tím, že zde existovaly, a stále existují, určité animozity nejen mezi tehdejší ředitelkou žalovaného a jeho současným vedením, ale též mezi současným vedením a žalobcem a potažmo též tehdejší vedoucí ekonomického úseku [jméno FO]. Pokud se tehdejší ředitelka žalovaného dopustila při jeho řízení pochybení, za které byl následně žalovaný sankcionován, samotný žalovaný v řízení uváděl, že udělené sankce nesouvisely s předmětným rozhodnutím tehdejší ředitelky o udělení mimořádných odměn. Samotná skutečnost, že se tehdejší ředitelka nějakých pochybení dopustila (zde odvolací soud neprováděl dokazování rozhodnutím příslušných orgánů, neboť žalovaný potvrdil, že se nejednalo o pochybení při udělení odměn ze dne [datum]) neznamená, že nezákonné či snad nicotné je i její rozhodnutí ze dne [datum], jak se snažil tvrdit žalovaný (žalobce v řízení prokázal, že tomu tak nebylo – viz shora). Naopak je zarážející postup žalovaného, který se na jedné straně brání vyplacení přiznané mimořádné odměny žalobci na základě dle odvolacího soudu zcela zákonného, a tedy i platného rozhodnutí tehdejší ředitelky, a na straně druhé žalobce a též vedoucí ekonomického úseku [jméno FO] sám finančně motivuje k rozvázání pracovního poměru tím, že akceptuje jejich požadavek na vyplacení částky 20.000 Kč a 40.000 Kč, pokud sami rozvážou v 10/2021 pracovní poměr se žalovaným výpovědí (viz zápis ze dne [datum] – blíže odst. 22 výše), to vše za situace, kdy oba jmenované viní z nepředání pracovních prostředků a pomůcek.

28. Pokud žalovaný navrhoval doplnění dokazování rozhodnutím o přiznání odměn ze dne [datum] na elektronickém nosiči tak, aby bylo možno zjistit datum jeho vytvoření, nebylo jeho návrhu odvolacím soudem vyhověno, neboť [tituly před jménem] [jméno FO] nepotvrdila, že by rozhodnutí v elektronické podobě měla ve svém držení, potvrdila pouze, že existovalo v písemné i elektronické verzi a setrvala na tom, že po svém odvolání z funkce ředitelky žalovaného jeho novému vedení veškeré doklady předala. Dalším důvodem byla skutečnost, že (jak vyplývá z výše uvedeného) ani sám žalovaný existenci rozhodnutí bývalé ředitelky o udělení odměny, jejíž zaplacení žalobce učinil předmětem řízení, nerozporoval, neboť na výzvu k plnění prostřednictvím své advokátky žalobci sdělil, že rozhodnutí o odměně, kterou žalobce požaduje, bylo novým ředitelem neprodleně zrušeno.

29. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení mimořádné odměny, přiznané mu rozhodnutím bývalé ředitelky žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], je po právu. Za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci částku 20.000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů) od [datum] (den následující po datu splatnosti mimořádné odměny dle rozhodnutí o jejím přiznání) do zaplacení do 1 měsíce od doručení tohoto rozsudku.

30. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení neúspěšný žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci na jejich náhradě částku 41.935 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1) k rukám advokáta [Jméno advokáta] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka sestává ze soudního poplatku 1.000 Kč z žaloby a 1.000 Kč z odvolání a dále z nákladů na zastoupení advokátem, které jsou představovány odměnou za 10 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu I. stupně [datum] a [datum], sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu [datum], účast u jednání soudu I. stupně [datum], sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum]) á 1.900 Kč (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 10 částkami paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhradou za ztrátu času 1.200 Kč při 3 cestách k jednání soudu I. stupně na trase [adresa] a zpět dne [datum], [datum] a [datum], každá cesta v rozsahu 4 započatých půlhodin (3x4x100 Kč), náhradou za ztrátu času 1.800 Kč při 3 cestách k jednání odvolacího soudu na trase [adresa] a zpět dne [datum], [datum] a [datum], každá cesta v rozsahu 6 započatých půlhodin (3x6x100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhradou hotových výdajů ve výši 8.004 Kč advokáta žalobce za 3 cesty k jednání soudu I. stupně dne [datum], [datum] a [datum] na trase [adresa] a zpět, každá zpáteční cesta o délce 130 km a k jednání odvolacího soudu [datum] na trase [adresa] a zpět o délce zpáteční cesty 220 km, všech absolvovaných osobním vozidlem BMW AC Kombi reg. značky [SPZ] s průměrnou spotřebou 5,3 l motorové nafty/100 km, a to konkrétně při cestě k soudu I. stupně na trase [adresa] a zpět ve dnech [datum] a [datum] (při doložené ceně 42,90 Kč/l motorové nafty a sazbě základních náhrad 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 116/2020 Sb. a č. 237/2022 Sb.) a dne [datum] (při ceně nafty 34,40 Kč/l a sazbě základních náhrad 5,20 Kč/km dle vyhlášky č. 191/2023 Sb.) a k odvolacímu soudu na trase [adresa] a zpět dne [datum] (při ceně nafty 34,40 Kč/l a sazbě základních náhrad 5,20 Kč/km dle vyhlášky č. 191/2023 Sb.) a dále náhradou hotových výdajů advokáta za 2 cesty k jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum] na trase Havlíčkův [adresa] a zpět, každé zpáteční cestě o délce 220 km, absolvované osobním vozidlem BMW XDrive reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 7,4l motorové nafty/100 km (při ceně nafty 38,70 Kč/l a sazbě základních náhrad 5,60 Kč/km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.); celkem tak advokátu žalobce vznikly v souvislosti s cestami k jednání soudů obou stupňů náklady ve výši 8.004 Kč (2x 906,5 Kč + 913 Kč + 1.554 Kč + 2x 1.862 Kč). Celkem tak žalobci v řízení vznikly náklady ve výši 35.004 Kč, zvýšené o částku 6.931 Kč, představující 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobce plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celková výše nákladů vzniklých žalobci v řízení před soudy obou stupňů tak činí 41.935 Kč.

Poučení