49 Co 36/2021- 308

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] advokátkou sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení] advokátkou sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o nařízení předběžného opatření, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. prosince 2020, č. j. 14 C 303/2019-127, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 78.913 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.658 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dvěma výpověďmi žalovaného datovanými dnem 15. 7. 2019 (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 58.584 Kč (výrok II.) a na účet Okresního soudu Brno-venkov doplatek soudního poplatku ve výši 2.000 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (zaměstnanec) domáhal určení neplatnosti dvou výpovědí z pracovního poměru, které od žalovaného převzal dne 15. 7. 2019. Důvod neplatnosti obou výpovědí spatřoval v neurčitém vymezení výpovědního důvodu a v nesplnění hmotněprávního předpokladu platnosti výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. f/ zákoníku práce věty za středníkem, spočívajícím v písemné výzvě k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků s tím, že některé důvody výpovědi lze podřadit i pod porušení pracovní kázně, které předpokládá zavinění a předchozí upozornění na možnost výpovědi (§ 52 písm. g/ zákoníku práce), na které žalobce žalovaným upozorněn nebyl. Navíc nebyl dle žalobce dán ani důvod výpovědi pro nesplňování požadavků pro řádný výkon práce, neboť pokud by žalobce tyto požadavky žalovaného nesplňoval, nebyl by mu pracovní poměr prodloužen na dubu neurčitou.

3. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že k oběma výpovědím z pracovního poměru přistoupil z důvodu dle § 52 písm. f/ věty před středníkem zákoníku práce, tj. proto, že nesplňoval bez zavinění zaměstnavatele požadavků pro řádný výkon práce žalobce. Ač žalobce v životopise uvedl, že má 20 let praxe v oboru centrální nákupčí, scházela mu schopnost komunikace s ostatními zaměstnanci, ochota podřídit se procesům ve společnosti a absence smyslu pro týmovou práci. Upozornil rovněž na skutečnost, že pozice, na které pracoval žalobce, byla u žalovaného vytvořena nově. Před jejím vytvořením, tj. před nástupcem žalobce, si každé oddělení žalovaného zajišťovalo příslušné nákupy samo, což vedlo k nekoordinovanosti a netransparentnosti celého procesu a zdržovalo od vlastní práce. Centrální nákupčí (žalobce) měl proto jako hlavní úkol nastavit strategii a proces nepřímého nákupu jako takový a starat se o vlastní realizaci takových nákupů (měl odpovědnost za postup a řízení celého procesu od začátku do konce.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2017 jako„ central buyer“ (centrální nákupčí), že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 29. 11. 2018 a dodatkem ze dne 28. 11. 2018 se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, že dne 15. 7. 2019 žalobce od žalovaného převzal dvě výpovědi z pracovního poměru, a že dopisem ze dne 27. 9. 2019 žalobce žalovanému oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání a skončení pracovního poměru považuje za neplatné. Dále vyšel ze zjištění, že obě předmětné výpovědi byly na samostatných listinách, které byly předány žalobci v odlišný časový moment (byť stejného dne), že obě výpovědi obsahují totožný text, avšak v pořadí druhá výpověď je doplněna o odkazy na konkrétní emailovou korespondenci, která měla dle žalovaného jednání žalobce, které se stalo předmětem výpovědi, dokreslovat. Na základě zjištění, která dále soud I. stupně učinil z provedených důkazů, dospěl k závěru, že obě výpovědi z pracovního poměru byly žalobci dány z důvodů dle § 52 písm. g/ a též z důvodů dle § 52 písm. f/ věta před i za středníkem zákoníku práce, přičemž pro platnost výpovědi dle § 52 písm. g/ a § 52 písm. f/ věty za středníkem zákoníku práce nebyly splněny zákonné hmotněprávní předpoklady, neboť žalobce nebyl ve lhůtách v zákoně uvedených písemně vyzván k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků (§ 52 písm. f/ věta za středníkem zákoníku práce), ani nebyl písemně upozorněn na možnost výpovědi (§ 52 písm. f/ zákoníku práce). Jde-li o důvod výpovědi spočívající v tom, že žalobce bez zavinění zaměstnavatele nesplňoval jeho požadavky pro řádný výkon práce, zde soud I. stupně uzavřel, že mezi požadavky žalovaného pro řádný výkon práce centrálního nákupčího, kterou žalobce zastával, patřila především schopnost spolupráce, komunikace, loajalita, schopnost kooperace a smysl pro týmovou práci, že žalobce tyto požadavky žalovaného nesplňoval, neboť se často choval a s ostatními zaměstnanci jednal arogantně a negativisticky, že jednání a chování žalobce roztmelovalo pracovní kolektiv do takové míry, že někteří zaměstnanci žalovaného s žalobcem dokonce odmítali spolupracovat, že žalobce byl hádavý a řešil nepodstatné věci na úkor pracovních povinností, že spolupráce se žalovaným byla velice obtížná, že pro výkon pozice, kterou žalovaný zastával, byla nutná komunikace se všemi odděleními žalovaného, že s žalovaným měli potíže manažeři dalších oddělení, že v důsledku problematického přístupu žalovaného došlo na oddělení lidských zdrojů a finančním oddělení žalovaného téměř k „ válečnému stavu“, a že žalobce obvinil jednatele žalovaného z korupce. Na základě uvedených zjištění potom uzavřel, že hlavním jádrem výpovědi byly povahové vlastnosti žalobce, které zaměstnavatel charakterizoval jako neschopnost komunikace, neschopnost spolupráce, napadání, urážení a pomlouvání kolegů, neochota přijmout odpovědnost za svoji práci. Dle soudu I. stupně požadavky, které žalovaný na výkon práce žalobce kladl, byly zcela jistě oprávněné pro řádný výkon práce ústředního nákupčího, žalobce je však bez zavinění zaměstnavatele nesplňoval, a to v takové intenzitě, která žalovaného opravňovala k postupu dle § 52 písm. f/ věta za středníkem zákoníku práce. Bylo by proto dle soudu I. stupně proti smyslu zákoníku práce i pracovněprávních vztahů, aby zaměstnavatel musel za každou cenu strpět ve svém kolektivu pracovníka, který i když třeba splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (vzdělání, kvalifikace, praxe, věk apod.), nesplňuje požadavky další, neméně důležité, dokonce možno tvrdit, že ve většině případů ještě důležitější než vzdělání či kvalifikace. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto soud I. stupně žalobu na určení neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru ze dne 15. 7. 2015, doručených žalovaným žalobci téhož dne, jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl v ohledem na jeho výsledek dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

Poučení