49 Co 41/2020-60

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 379.800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, č. j. 48 C 66/2019-35, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.490,40 Kč k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 379.800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 91.965 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [rok], ostatní plocha o výměře [výměra], pozemku p. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], a pozemku p. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], vše v k. ú. [část obce] (dále též jen„ pozemky“). Na pozemku p. č. [rok] se nachází stavba silnice 1. třídy [anonymizováno] a na pozemcích p. [číslo] p. [číslo] se nachází stavba veřejně přístupné účelové komunikace, jejímž vlastníkem je žalovaný a správu vykonává městská část [územní celek] – [anonymizováno]. Pozemky jsou žalovaným užívány bez právního důvodu, čímž se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje. Žalobce požadoval vydání obohacení ve výši 75 Kč/m2 za rok za období od 1. 4. 2016 do 31. 12. 2018.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých se nachází veřejně přístupné účelové komunikace, jejichž vlastníkem je žalovaný, popř. komunikační zeleň. V důsledku zastavění nemůže žalobce s pozemky jakkoliv nakládat, ani je užívat. Veřejným prostranstvím se rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání a předem neomezeným okruhem uživatelů, příkladmo náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení. Takovým prostorem jsou tedy i předmětné pozemky, po kterých jsou vedeny účelové komunikace ve vlastnictví žalovaného. Z judikatury plyne, že uvedeným způsobem dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Výši obohacení soud určil na základě znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 12. 6. 2019, ve kterém znalec provedl ocenění srovnávacím způsobem a určil obvyklou cenu za užívání pozemků ve sledovaném období částkou 75 Kč/m2/rok, což činní celkem částku 379.480 Kč. Podle výměrů ministerstva financí 01/ 2016 a 01/ 2017 (část I. oddíl A), vydaných k provedení § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, činí maximální nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží jako občanské vybavení (zejména pro veřejnou správu, soudy, státní zastupitelství, policii, vězeňskou službu, pro ochranu obyvatelstva, pro sport, školy, předškolní a školská zařízení, pro kulturu, pro zdravotnictví a sociální služby), v [obec] pro rok 2016, 2017 a 2018 částku 75 Kč/m2/rok. Znalcem stanovená výše obohacení tedy odpovídá maximální výši podle cenové regulace. Soud nesdílí názor žalovaného, že by se žalobce koupí veřejnou komunikací zatíženého pozemku jakýmsi konkludentním činem vzdal práva na výnos z tohoto pozemku akceptací stávajícího stavu, naopak shledal důvod pro vyhovění návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o pozemky v blízkosti centra [územní celek], beze zbytku využívané jako veřejné prostranství. [jméno] skutečnost, že žalobce odmítá předmětné pozemky prodat žalovanému, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, případně stanovení nižší ceny za bezdůvodné obohacení.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání. Namítl, že v žádném ze svých podání netvrdil, že je vlastníkem stavby veřejně přístupné účelové komunikace jakožto samostatné věci. Je evidentní, že soud tento závěr bez toho, že by jej jakkoli kriticky zhodnotil, přejal ze sdělení [stát. instituce], Odboru [anonymizováno], ze dne 22. 02. 2019. Otázka povahy veřejně přístupné účelové komunikace je ale otázkou právní, kterou si měl soud zodpovědět sám. Žalovaný s odkazem na závěry Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a usnesení sp. zn. 28 Cdo 1906/2016) dovozuje, že zpevněná plocha (veřejně přístupná účelová komunikace) na předmětných pozemcích není stavbou ve smyslu občanskoprávním a ani samostatnou věcí ve smyslu práva, naopak je součástí předmětných pozemků. Pokud soud dospěl k opačnému závěru (tj. že stavba veřejně přístupné účelové komunikace je samostatnou věcí ve vlastnictví žalovaného), dopustil se nesprávného právního hodnocení, které ovlivnilo napadený rozsudek. Pokud by soud vyšel ze závěru, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemcích není stavbou (samostatnou věcí), ale součástí pozemků, potom by se nutně musely odvíjet úvahy soudu o tom, zda žalobci přísluší nějaká náhrada za to, že je v důsledku existence veřejně přístupné účelové komunikace omezen v užívaní předmětných pozemků, jiným směrem. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, podle něhož v případech, kdy vlastník pozemku poskytl výslovně anebo konkludentně souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace, respektive kdy nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas s takovým využitím pozemku, se jedná o ústavně konformní omezení vlastnického práva, neboť vlastník se tím dobrovolně zřekl oprávnění pozemek výlučně užívat a ostatní z jeho užívání vyloučit a naopak pozemek věnoval obecnému užívání. V daném případě je zřejmé, že žalobce nabyl předmětné pozemky v době, kdy se na nich veřejně přístupná účelová komunikace již nacházela. V době, kdy předmětné pozemky vlastnil některý z právních předchůdců žalobce a kdy byla na těchto pozemcích zbudována veřejně přístupná účelová komunikace, tento vlastník pozemku (právní předchůdce žalobce) poskytl přinejmenším konkludentní souhlas s takovým využitím předmětných pozemků a dobrovolně tedy předmětné pozemky věnoval obecnému užívání. Žalobce v okamžiku, kdy pozemky nabýval do svého vlastnictví, měl vědomost o právním stavu těchto pozemků, a tedy o tom, že jen stěží bude moci k těmto pozemkům jakožto veřejně přístupné účelové komunikaci vykonávat bez jakýchkoli omezení svá vlastnická oprávnění. Pak by nezbývalo než dovodit, že převod vlastnického práva k pozemkům na žalobce byl převodem spekulativním, uskutečňovaným výlučně s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s institucí veřejné moci. Touto optikou by pak bylo možno pohlížet na jednání žalobce jako na jednání nepoctivé, respektive zneužívající práva, a to se všemi důsledky, které z toho plynou (§ 6 odst. 2 a § 8 o. z.). Žalovaný uzavřel, že souhlas žalobce, respektive jeho právních předchůdců ke zbudování veřejně přístupné účelové komunikace byl v minulosti přinejmenším konkludentně udělen, což v kombinaci s existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, jež je předmětnými pozemky jakožto veřejně přístupnou účelovou komunikací uspokojována, vede k jednoznačnému závěru, že žalobci žádná náhrada za omezení jeho vlastnického práva k pozemkům nenáleží. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že není správné tvrzení žalovaného, že soud při svém rozhodování vycházel z toho, že veřejně přístupná účelová komunikace je samostatnou věcí. Soud dospěl k názoru, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím a že žalobce s předmětnými pozemky v jeho vlastnictví nemůže jakkoliv nakládat, ani je užívat. Napadený rozsudek vychází z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Žalobce se ztotožňuje s tvrzením žalovaného, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemcích není stavbou ve smyslu občanskoprávním a ani samostatnou věcí, ale naopak je součástí předmětných pozemků. Žalobce nabyl předmětné pozemky v době, kdy se na nich veřejně přístupná účelová komunikace již nacházela, a rozhodně nesouhlasí s tím, že by současně s nabytím vlastnického práva k předmětným pozemkům projevil konkludentní souhlas s takovým využitím pozemků. Uplatnění práva žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení zásadně nelze pokládat za zneužití vlastnického práva, neboť se jedná o vznesení legitimního požadavku na vydání majetkového prospěchu po obci, jímž je současně žalobci kompenzováno omezení jeho vlastnického práva. Žalobce dále upozornil na to, že vznik bezdůvodného obohacení v důsledku využití předmětných pozemků coby veřejného prostranství není podmíněn komunikační nezbytností, požaduje se pouze určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existence funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (např. rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. V projednávané věci je předmětem řízení nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vznikalo tím, že bez právního důvodu užíval pozemky v k. ú. [část obce] (na území [územní celek]). Soud I. stupně vyšel ze zjištění (které má oporu v provedeném dokazování a v odvolacím řízení nebylo zpochybněno), že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, na pozemcích se nachází veřejně přístupné účelové komunikace, jejichž vlastníkem je žalovaný (k tomu dále), popř. komunikační zeleň. V důsledku zastavění nemůže žalobce s pozemky jakkoliv nakládat, ani je užívat.

8. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

9. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

10. Podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

11. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2244/2020).

12. Citované závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byly jako ústavně konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Ústavní soud také dovodil, že uvedené závěry Nejvyššího soudu týkající se užívání veřejného prostranství jsou v plném rozsahu použitelné i na pozemky, po nichž jsou vedeny účelové komunikace (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2117/17).

13. Názor na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným prostranstvím, se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ustálil v závěru, že bezdůvodně obohaceným subjektem je územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015). Obohacení se odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, 28 Cdo 2304/2021 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021).

14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovozuje, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním veřejného prostranství tvořeného veřejnou zelení, případně pozemními komunikacemi, které nemají charakter samostatných staveb v občanskoprávním smyslu, jsou zásadně pasivně věcně legitimovány územní samosprávné celky, který jejich prostřednictvím zajišťují výkon svých veřejných funkcí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021).

15. Je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinna vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018).

16. V projednávané věci je žalobce vlastníkem předmětných pozemků, na kterých se nachází veřejně přístupné účelové komunikace, popř. komunikační zeleň, aniž by takové užívání pozemků ve vlastnictví žalobce bylo v občanskoprávní rovině jakkoli upraveno, v důsledku čehož v době rozhodné pro posouzení věci docházelo na úkor žalobce k bezdůvodnému obohacení.

17. Pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků je žalovaný, aniž by bylo rozhodné, zda účelové komunikace mají povahu stavby jako samostatné věci v právním smyslu, či zda představují součást předmětných pozemků (jak žalovaný namítal v podaném odvolání).

18. Pokud mají účelové komunikace povahu samostatných věcí ve vlastnictví žalovaného, jedná se o komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby (žalobce), aniž by žalovanému k umístění jednotlivých staveb komunikací (resp. k užívání pozemků formou umístění staveb komunikací) svědčil řádný právní titul, čímž dochází na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat žalobci jako vlastníku zatížených pozemků. Tento závěr platí nejen ohledně užívání pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikací nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí silniční vegetace.

19. Pokud účelové komunikace povahu samostatných věcí nemají, jde o nezastavěné pozemky, které jsou tzv. veřejným prostranstvím, a bezdůvodně obohaceným subjektem je územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu. Tímto samosprávným celkem je v daném případě žalovaný, který prostřednictvím pozemků, na kterých jsou umístěny veřejně přístupné a veřejně užívané účelové komunikace, zajišťuje výkon svých veřejných funkcí.

20. Z uvedeného plyne, že není významná odvolací námitka žalovaného, že se soud I. stupně nezabýval otázkou, zda pozemní komunikace na předmětných pozemcích jsou stavbami a samostatnými věcmi ve smyslu práva či naopak součástí předmětných pozemků. Uvedené posouzení je významné tam, kde se závěr o povaze komunikace jako samostatné věci promítá do posouzení, kdo je pasivně legitimovaným subjektem bezdůvodného obohacení (tedy tam, kde vlastníkem komunikace a obohaceným je jiná osoba než územně samosprávný celek, který by se obohacoval využíváním pozemků jako veřejného prostranství). V projednávané věci však není rozhodné, zda účelové komunikace umístěné na pozemcích jsou či nejsou samostatnými věcmi, protože v obou případech by se na úkor žalobce obohacoval žalovaný (buď jako vlastník komunikací, nebo jako samosprávný celek, který prostřednictvím pozemků, na kterých jsou komunikace umístěny, zajišťuje výkon svých veřejných funkcí).

21. Stejně tak není významná námitka žalovaného, že žalobci obohacení nepřísluší, protože on či jeho právní předchůdce vyslovil souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace (respektive nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas s takovým využitím pozemku). Uvedený názor je v rozporu s výše citovanou konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která dlouhodobě a opakovaně dovozuje, že zřízení veřejného prostranství sice zakládá obci právní důvod užívání pozemku, nejde však o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění k užívání bezplatnému.

22. Výše bezdůvodného obohacení nebyla v odvolacím řízení ze strany žalovaného zpochybněna, odvolací soud však přesto upozorňuje na ustálenou soudní praxi, podle níž výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti se určuje peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Je-li bezdůvodné obohacení realizováno skrze stavbu, je třeba při určení výše obohacení porovnávat pozemky zastavěné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016). Úvahu o výši bezdůvodného obohacení lze založit na znaleckém posudku, který za využití porovnávací metody konfrontoval hodnoty adekvátního počtu pozemků patřičných charakteristik (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019). Je-li nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce regulováno a výše nájemného omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).

23. V projednávané věci soud I. stupně postupoval v souladu s uvedenými závěry soudní praxe, když výši obohacení určil na základě znalecké posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 12. 6. 2019, ve kterém znalec provedl ocenění srovnávacím způsobem a určil obvyklou cenu za užívání pozemků ve sledovaném období částkou 75 Kč/m2/rok, což je částka, která odpovídá maximálnímu nájemnému podle příslušné (výše citované) cenové regulace. Znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] splňuje předpoklady podle § 127a o. s. ř. Posudek byl řádně odůvodněn, závěry znalce jsou podloženy obsahem posudku, ve kterém znalec použil srovnávací metody s dostatečným počtem srovnávaných případů, znalec zohlednil, že předmětné pozemky jsou zastavěny, své závěry odůvodnil a vysvětlil, jakým způsobem byla obvyklá cena pozemků určena (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).

24. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, o které bylo rozhodnuto správně podle úspěch ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) (výrok o náhradě nákladů řízení nebyl v odvolání samostatně zpochybněn, odvolací soud na tomto místě odkazuje na jeho odůvodnění v napadeném rozsudku).

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši (142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalobce v odvolacím řízení zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), která podle § 7 bod 6 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, činí 9.820 Kč/úkon, z náhrady hotových výdajů zástupce žalovaného podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby ve výši 300 Kč/úkon a z DPH 21% z odměny a náhrady ve výši 4.250,40 Kč, celkem tedy 24.490,40 Kč.

Poučení