49 Co 46/2025 - 148

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobců: a/ [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b/ [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupení advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému[právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva k nemovité věci, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 7 C 237/2023-104, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a/ a b/ společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 39 558,28 Kč (nesprávně vyhlášeno 39 735 Kč) do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a/ a b/ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32 598 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku p. č. [číslo], vymezeném v geometrické plánu ze dne [datum], vypracovaném [tituly před jménem] [jméno FO], číslo plánu 1942-262/2022 v k. ú. [adresa], obec a [adresa], který je nedílnou přílohou tohoto rozsudku, a to tak, že každý z nich je vlastníkem podílu ideální (výrok I.) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 38 662,20 Kč.

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí p. č. [číslo] jejíž součástí je stavba bez čp./če, zapsaných na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], a to každý v rozsahu ideální podílu na nemovitostech. Žalobce a/nabyl vlastnické právo na základě darovací smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum], žalobce b/nabyl vlastnické právo na základě usnesení soudu ve věci projednání dědictví Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. D 183/1999, darovací smlouvy NZ-46/2013 ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum] a darovací smlouvy ze dne [datum]. Žalobci jsou dále vlastníky st. parc. č. [číslo] jejíž součástí je stavba rodinného domu čp. [číslo] parcely č. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], přičemž žalobce a/ má spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/4 a žalobce b/ v rozsahu ideálních 3/4. Žalobce a/ nabyl tyto nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne [datum] NZ 326/2019 s právními účinky vkladu ke dni [datum], žalobce b/jednak výše uvedenou darovací smlouvou, jednak usnesením Okresního soudu ve [adresa] ve věci projednání dědictví sp. zn. D 183/1999 ze dne [datum] a darovací smlouvou NZ-46/2013 s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] který sousedí s pozemky žalobců. Na pozemku žalovaného se nachází oplocení (zděný plot s kovanými mřížemi) zbudované právními předchůdci žalobců, a to směrem do ulice. Geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], č. plánu 1942-262/2022 pro k. ú. [adresa], který byl odsouhlasen Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] dne [datum], došlo k rozdělení pozemku p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2 na pozemek p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2 a pozemek p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2. [právnická osoba] [adresa], stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby zděného plotu s kováním, prohlídka se uskutečnila dne [datum]. Tento zděný plot byl zbudován v období let 1976-1979 právními předchůdci žalobců. Právní předchůdci žalobců a žalobci nemovitosti po celou dobu řádně užívali, udržovali je, plnili veškeré zákonné povinnosti a nemovitosti po celou dobu držby řádně pojišťovali. Soud také konstatoval, že žalovaný nepředložil žádné jím avizované doklady či jiné důkazy k podpoře svých tvrzení o nepoctivém úmyslu žalobců.

3. Po právní stránce soud posoudil věc dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k části pozemku p. č. [číslo] neboť řízení o odstranění plotu zahájené v roce 2023 vytvořilo potřebu autoritativně vyřešit vlastnický vztah k vymezené části pozemku. Dále dospěl k závěru, že byly splněny podmínky mimořádného vydržení, neboť uplynula dvojnásobná doba pro vydržení řádné a žalobci či jejich právní předchůdci po celou tuto dobu nemovitost řádně užívali Soud přitom dovodil, že žalobci byli při nabytí spoluvlastnických podílů v dobré víře a že žalovaný neprokázal nepoctivý úmysl žalobců. Na tomto základě soud žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky p. č. [číslo] každý ideálním podílem 1/2, a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch procesně úspěšných žalobců.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalovaný. Namítl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním i k nesprávnému právnímu posouzení věci, zejména pokud jde o splnění podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., kterou je absence nepoctivého úmyslu. Uvedl, že z okolností zjištěných v řízení před soudem prvního stupně vyplývalo, že právní předchůdci žalobců museli vědět, že připlocují část cizího pozemku. Za významné považoval, že podle stavebního zákona účinného v době výstavby oplocení bylo třeba stavebnímu úřadu ohlásit záměr drobné stavby, přičemž žádné ohlášení se nepodařilo dohledat ani ve správním řízení, a žalobci sami následně potvrdili protiprávnost stavby tím, že dne [datum] podali žádost o dodatečné povolení plotu. Z toho žalovaný dovozoval účelové jednání právních předchůdců žalobců směřující k vybudování rovného oplocení souběžně s komunikací, a tedy vědomé svévolné přivlastnění části cizího pozemku v nepoctivém úmyslu. Žalovaný dále vytkl soudu prvního stupně, že otázku absence nepoctivého úmyslu neposuzoval v objektivní rovině, tj. zda držitel při běžné opatrnosti neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že sporná část náleží někomu jinému. Zdůraznil, že při dodržení stavebně právních povinností, resp. při běžné opatrnosti, by právní předchůdci žalobců museli zjistit, že plot zasahuje na cizí pozemek. Nesouhlasil rovněž se závěrem soudu, že nepoctivý úmysl neprokázal, a namítl, že jej bylo možné dovodit z celkového kontextu zjištěných skutečností, aniž by musel existovat „tvrdý“ přímý důkaz. Konečně žalovaný namítl, že žalobci se dovolávají mimořádného vydržení, aby těžili z protiprávního jednání a z protiprávního stavu vyvolaného jejich právními předchůdci, což mělo být posouzeno i prizmatem § 6 o. z., zákazu těžit z nepoctivosti a protiprávního stavu, nad nímž mají kontrolu. Poukázal též na to, že žalobci sami usilovali o narovnání situace žádostí o odkup části pozemku, což podle něj zpochybňovalo jejich tvrzené přesvědčení o vlastnictví. Žalovaný proto soudu vytkl, že nezvažoval rozpor žalobního návrhu s dobrými mravy a že žalobci namísto standardního řešení (posunutí či odstranění oplocení tak, aby odpovídalo hranici jejich pozemku) zvolili mimořádné vydržení až poté, co se projevily důsledky nesplnění veřejnoprávní povinnosti při zřízení stavby.

5. Žalobci ve vyjádření k odvolání považovali napadené rozhodnutí ve výroku I. za správné. Uvedli, že nemovitosti v jejich spoluvlastnictví tvoří dlouhodobě funkční celek rodinného domu s přilehlými zahradami, zatímco sousední pozemek ve vlastnictví žalovaného slouží jako příjezdová komunikace. Zdůraznili, že tento faktický stav existuje po desítky let a že pozemky byly po celou dobu oploceny plotem vybudovaným právními předchůdci žalobců již v letech 1976–1979. Po celou dobu existence oplocení nebylo jeho umístění nikým zpochybněno, žalobci i jejich právní předchůdci prostor za plotem pokojně užívali, udržovali a žalovaný se o dotčenou část pozemku nikdy nezajímal ani ji neužíval. Teprve v roce 2023 zahájil stavební úřad řízení o odstranění plotu, čímž vznikl naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva. Závěr soudu I. stupně o splnění podmínek mimořádného vydržení považovali za správný. Poukázali na to, že oplocení i nemovitosti byly opakovaně předmětem znaleckých posudků a právních převodů, přičemž vlastnictví oplocení nikdy nebylo zpochybněno, a že žalobci při nabytí spoluvlastnických podílů jednali v dobré víře, což bylo potvrzeno i svědeckými výpověďmi. Držba byla až do roku 2023 pokojná a poctivá a žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně existence nepoctivého úmyslu žalobců. K námitkám žalovaného žalobci zdůraznili, že mimořádné vydržení nevyžaduje poctivou držbu v užším smyslu, ale pouze absenci prokázaného nepoctivého úmyslu, přičemž důkazní břemeno v tomto směru leží na tom, kdo vydržení popírá. Argumentace žalovaného je dle žalobců založena na záměně pojmů poctivé držby a nepoctivého úmyslu, přičemž ten žalovaný neprokázal, a proto navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. Současně navrhli s ohledem na Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS – st. 60/24, aby odvolací soud změnil rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I. stupně tak, že žalobcům bude náhrada nákladů řízení přiznána se zohledněním skutečnosti, že na straně žalobců vystupují dvě osoby, tedy postupem dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do [datum]. Dále navrhli, aby odvolací soud přiznal žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání v celém rozsahu (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1, 2 o. s. ř. zopakoval dokazování Znaleckým posudkem číslo 374 o ceně nemovitosti vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], připojeným spisem Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. Nd 65/99, zejména v něm obsaženým znaleckým posudkem číslo 1139-66/99 vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO] a rozhodnutím Okresního národního výboru ve [adresa], odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství č. j. Zem. 724/82/201/2-Lin ze dne [datum].

8. Ze znaleckého posudku č. 374 bylo zjištěno, že byl zpracován [datum] a jeho předmětem bylo ocenění rodinného domu [adresa]. V pasáži označené Ploty, zjistil znalec, že se zde nachází uliční plot, který je drátěný, v rámech na podezdívce se dvěma bránami, stáří 16 let.

9. Z připojeného spisu Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. Nd 65/99 ve věci dědictví po [jméno FO] bylo zjištěno, že byl mimo jiné součástí dědictví spoluvlastnický podíl zůstavitelky na pozemcích p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2, p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2 a p. č. [číslo] o výměře [číslo] m2 v obci [adresa]. V rámci tohoto dědického řízení byl vypracován znalecký posudek č. 1140-66/99 ze dne [datum], z nějž odvolací soud zjistil, že při oceňování výše uvedených nemovitostí byly oceňovány rovněž venkovní úpravy, a to mimo jiné plot drátěný, plot rámový, plotová brána a plotová branka. Stáří plotu rámového bylo zjištěno v délce 20 let. Plot byl popsán jako plot z ocelových plotových rámů s pletivem nebo dřevěné hoblované rámy na ocelové sloupky do betonových patek.

10. Z rozhodnutí Okresního národního výboru ve [adresa], odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství č. j. Zem. 724/82/201/2-Lin ze dne [datum] bylo mimo jiné zjištěno, že došlo ke změně kultury v případě parc. č. 670/2 a 670/4 z role na kulturu zahrada. V odůvodnění bylo uvedeno, že se jedná o pozemky přilehlé k rodinnému domku, které jsou oploceny.

11. Po zopakování tohoto dokazování odvolací soud jako správná přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění). Zpochybňoval-li žalovaný dobu výstavby předmětného plotu na části sporného pozemku, znaleckými posudky a rozhodnutím Okresního národního výboru ve [adresa] byla dostatečně jeho existence k určitým mezníkům a přibližné stáří prokázány. V roce 1992 bylo pro potřeby ocenění nemovitosti stáří plotu uváděno jako 16 let (tj. výstavba rok 1976). V roce 1999 v rámci projednání dědictví znalecký posudek potvrdil existenci stejného typu plotu, přičemž jeho stáří odhadoval na 20 let (tj. výstavba rok 1979). Rozhodnutí Okresního národního výboru ve [adresa] pak rovněž potvrzovalo oplocení pozemků právních předchůdců žalobců, a to v roce 1982. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že ke zbudování plotu došlo někdy v letech 1976-1979, je jeho závěr opřený o dostatečně provedené dokazování a je zcela logický. Existenci tohoto plotu v nezměněné podobě potvrdily svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], která od roku 1999 nemovitosti žalobců pojišťovala. Svědkyně [jméno FO] rovněž potvrdila, že nebylo pochyb o vlastnictví pozemku. Je tak zřejmé, že právní předchůdci žalobců a následně žalobci užívali spolu s pozemky v jejich vlastnictví i část pozemku, tak jak byla vymezena geometrickým plánem č. 1942-262/2022 vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum], nejpozději od roku 1979.

12. Dle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

13. Dle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

14. Právní předchůdci žalobců a následně žalobci užívali nerušeně spornou část pozemku ve vlastnictví žalovaného více než 30 let před datem [datum], kdy v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 3066 o. z. bylo možno nemovitou věc dle § 1095 o. z. mimořádně vydržet.

15. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalovaného, že nepoctivý úmysl žalobců, resp. jejich právních předchůdců vyplývá z kontextu celého zjištěného stavu a není tedy třeba žádných „tvrdých“ důkazů.

16. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3387/2021-221 Nejvyšší soud konstatoval, že „[p]odmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek [srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1465/98 (tato i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Tento závěr platí i pro posuzování držby "nikoliv v nepoctivém úmyslu". Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo - při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností - vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu "musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží". Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).“ 17. V témže rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že „[p]ři výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že „[d]ůkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.“ 18. Žalovaný nepoctivý úmysl dovozuje ze skutečnosti, že nedošlo k ohlášení (povolení) stavby plotu, postaveného na sporné části pozemku, ač se jednalo o banální úkon. Jeho úvahy o tom, že k tomu nedošlo ze strany právních předchůdců žalobců úmyslně, tak aby mohli postavit plot rovně se silnicí a tím zabrat část pozemku ve vlastnictví žalovaného, jsou však čistě spekulativní. Skutečnost, že právní předchůdci žalobců zbudovali před více než 40 lety plot bez ohlášení (povolení) stavebnímu úřadu, je otázkou veřejnoprávní regulace stavební činnosti a může mít nanejvýš správněprávní důsledky, nikoli však automaticky soukromoprávní dopady na posouzení „nikoliv nepoctivého úmyslu“ právních předchůdců žalobců při chopení se držby. Z pouhého porušení veřejnoprávní povinnosti nelze bez dalšího dovozovat nepoctivý úmysl právních předchůdců žalobců, neboť ten vyžaduje vědomí držitele, že mu právo (držby) nenáleží, popřípadě úmysl přivodit si výkon práva lstí či násilím, což žalovaný v tomto řízení nijak konkrétně netvrdí, a tedy ani neprokazuje. Žalovaný již v průběhu řízení před soudem I. stupně sdělil, že nebyly žádné důkazy dohledány. Jeho argument, že žalobci „vědomě“ neohlásili stavbu za účelem posunu hranice pozemku, tak zůstává toliko spekulativním tvrzením, které nemůže nahradit důkaz o jejich vědomé držbě cizí věci.

19. K otázce porušení správních předpisů ve vztahu k vydržení se již vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], č. j. 22 Cdo 3512/2013, v němž konstatoval, že dobrá víra držitele není zpochybněna na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení. Tento souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy. Jako nesprávné shledal dovolací soud úvahy o tom, že by v případě zažádání o potřebný souhlas byli držitelé ve svém vlastnickém právu „zpochybnění“, když takový závěr označil za čistě hypotetický, neboť z okolnosti, že by bylo zahájeno správní řízení, bez dalšího nevyplývá závěr, že by byli držitelé ve své dobré víře zpochybněni.

20. Argumentace ohledně okolností vylučujících dobrou víru držitele použitá ve výše uvedeném dovolacím řízení je tak zcela shodná s argumentací žalovaného v tomto řízení. Neobstojí-li ve vztahu k existenci dobré víry při řádném vydržení, tím méně může být způsobilá vést k závěru o existenci držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, jakožto méně přísné formy držby.

21. O nepoctivosti úmyslu žalobců nesvědčí ani skutečnost, že podali žádost o odkup sporné části pozemku. V soudní praxi není v případech týkajících se vydržení nijak výjimečné, že držitelé, kteří vlastnické právo již vydrželi, přistupují např. na nabídku koupě pozemku, který jim však na základě vydržení již patří. Je tomu tak z toho důvodu, že buď chtějí předejít soudnímu řízení, nebo ani nemusí být schopni právně posoudit, že podmínky pro vydržení splnili. Proto ani nabídka na odkup pozemku, který držitelům již patří, není sama o sobě okolností, která by mohla zpětně zpochybnit dobrou víru (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3275/2019). Žalovaný přitom v řízení netvrdil, že by k nabídce odkupu došlo i ještě v rámci běhu vydržecí doby.

22. Nepoctivý úmysl na straně právních předchůdců žalobců nelze seznat ani z ostatních v řízení před soudem I. stupně zjištěných skutečností. Část pozemku, k jehož připlocení právními předchůdci žalobců došlo, je o rozloze 27 m2. Pozemky žalobců, k nimž byl sporný pozemek připlocen a které tvoří jeden funkční oplocený celek, jsou o rozloze 890 m2. S ohledem na poměr výměr těchto pozemků je zřejmé, že zvětšení výměry o 27 m2 nebylo zcela zjevné a nemůže samo o sobě vypovídat o nepoctivém úmyslu právních předchůdců žalobců.

23. Namítá-li žalovaný, že soud dostatečně neposoudil jednání žalobců z pohledu ustanovení § 6 odst. 2 o. z., podle nějž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu; nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, je třeba si uvědomit, že § 6 o. z. představuje obecnou zásadu poctivosti a zákazu těžit z protiprávního stavu, § 1095 o. z. upravuje speciální výluku mimořádného vydržení při „nepoctivém úmyslu“. Nejvyšší soud v rámci výkladu pojmu „nikoliv nepoctivý úmysl“ u § 1095 přitom výslovně používá ve své judikatuře § 6 (princip poctivosti) jako interpretační vodítko (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Považuje-li žalovaný za vyvolání protiprávního stavu stavbu plotu bez ohlášení (povolení) stavby, pak nejsou splněny podmínky pro odepření ochrany podle § 6 o. z., neboť v projednávané věci žalobci netěží z porušení stavebních předpisů, nýbrž z dlouhodobé, faktické a právně relevantní držby pozemku splňující zákonné předpoklady mimořádného vydržení. Mezi neohlášením stavby a vznikem vydrženého vlastnického práva zde není taková příčinná ani hodnotová souvislost, která by odůvodňovala odepření ochrany podle § 6 o. z. Považuje-li žalovaný za vyvolání protiprávního stavu skutečnost, že žalobci a jejich právní předchůdci užívali dlouhodobě pozemek, jenž byl ve vlastnictví žalovaného, pak právě na takovouto situaci zákon reaguje stanovením pravidel pro řádné a mimořádné vydržení. Sama tato skutečnost tak nemůže být důvodem pro odepření mimořádného vydržení s odkazem na § 6 o. z., neboť v takové situaci by byla ustanovení upravující řádné a mimořádné vydržení fakticky obsoletní. Projednávaná věc přitom nijak skutkově nevybočuje z jiných věcí, v nichž bylo soudy opakovaně rozhodováno o splnění podmínek mimořádného vydržení. Stejně tak nelze ve skutečnosti, že žalobci přistoupili k podání žaloby na určení vlastnického práva a tvrdí mimořádné vydržení, spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy, když takto žalobci pouze realizují právo, které jim zákon v souvislosti s dlouhodobou nerušenou držbou pozemku v nikoli nepoctivém úmyslu poskytuje.

24. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

25. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení postupoval soud prvního stupně správně, když zcela úspěšným žalobcům přiznal v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odvolací soud se zabýval rovněž výší přiznaných nákladů. O nákladech řízení je soud povinen rozhodovat ze své úřední povinnosti dle § 151 o. s. ř. Lze přisvědčit žalobci, že v tomto ohledu soud nepostupoval, neboť žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení, kde odměna advokáta nereflektuje skutečnost, že ve věci zastupoval dva účastníky. Byť žalobci nepodali proti výroku o nákladech řízení odvolání, odvoláním žalovaného zůstal výrok o nákladech řízení otevřený přezkumu, a to i v neprospěch žalovaného (srovnej Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24). Odvolací soud pak shledal důvodnou námitku žalobců, že v případě stanovení odměny mělo být postupováno dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do [datum]. Dle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době učinění všech úkonů v rámci řízení před soudem I. stupně) jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Advokát žalobců učinil ve věci 5 úkonů právní služby, které odvolací soud posoudil jako účelné a nezbytné k uplatnění a bránění práva žalobců. Jedná se o přípravu a převzetí věci, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci samé ze dne [datum], účast při jednání dne [datum] a dne [datum]. Správné shledal odvolací soud závěry soudu I. stupně ohledně nepřiznání 2 úkonů, a to písemného doplnění ze dne [datum] a prostudování spisu. Nad rámec výše uvedeného nepovažoval odvolací soud za účelně vynaložené náklady za podání ze dne [datum], neboť se jednalo o úkon, jímž byly doplňovány důkazy s popisem skutkového stavu, které měly být fakticky připojeny již k samotné žalobě. Rovněž nebyla přiznána náhrada nákladů za účast advokáta při prvním setkání žalobců s mediátorem a náhrada jeho cestovních výdajů k tomuto setkání, neboť účast advokáta je na mediačním jednání dobrovolná, není povinná, a nelze je tak považovat za náklady vynaložené účelně v souvislosti s uplatněním a bráněním práva žalobců (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3658/17 či ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 150/20). Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně tak spočívají v: uhrazeném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, odměně za zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 4 960 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum], přičemž odměna činí 3 100 Kč, s ohledem na zastupování dvou účastníků je dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum], tato odměna ve výši 80 % x počet účastníků, tj. 2 480 x 2, náhradě hotových výdajů v paušální výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum] za 5 úkonů právní služby, celkem 1 500 Kč, náhradě promeškaného času zástupce žalobce při cestě ke dvěma jednáním soudu z [adresa] a zpět v délce 8 započatých půlhodin ve výši 800 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu účinného do [datum], náhradě cestovních výdajů zástupce žalobce k jednání dne [datum] a [datum] z [adresa] a zpět v délce 2 x 100 km osobním vozidlem Peugeot M1 registrační značka [SPZ] s průměrnou spotřebou 4,4 l motorové nafty na 100 km ve výši 1 460,56 Kč (základní náhrada činí 1 120 Kč při sazbě 5,60 Kč/km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024, a náhrada za pohonné hmoty činí 340,56 Kč při ceně nafty dle výše uvedené vyhlášky ve výši 38,70 Kč/l), náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 5 997,73 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 39 558,28 Kč.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud dle § 220 o. s. ř. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 39 558,28 Kč. Vzhledem k tomu, že při výpočtu nákladů řízení byla ve výroku o nákladech řízení učiněna zřejmá chyba v počtech, a na místo částky 39 558,28 Kč bylo uvedeno 39 735 Kč, odvolací soud postupem dle § 164 o. s. ř. tuto chybu opravil, a to přímo ve výroku tohoto rozsudku. Tyto náklady je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám jejich advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byli žalobci zcela úspěšní. Proto jim odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, spočívajících v odměně advokáta za tři úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání ze dne [datum], návrh ve věci samé ze dne [datum] (s ohledem na změnu judikatury Ústavního soudu) a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu ve znění účinném do [datum]. Při určení výše odměny se v souladu s § 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu ve znění účinném do [datum] vychází z tarifní hodnoty 113 000 Kč, přičemž v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] náleží advokátovi odměna za první zastupovanou osobu v plné výši a za druhou zastupovanou osobu ve výši 80 %, tj celkem za jeden úkon právní služby 10 116 Kč (5 620 + 4 496 Kč). Dále tyto náklady spočívají v náhradě hotových výdajů v paušální výši 3 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] a náhradě za zmeškaný čas při cestě advokáta žalobců k jednání odvolacího soudu dne [datum] ze [adresa] a zpět v délce 6 započatých půlhodin při sazbě 150 Kč/půlhodina dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobců činí 32 598 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobcům náhradu cestovních výdajů jejich advokáta k jednání odvolacího soudu dne [datum], neboť tyto výdaje nebyly odvolacímu soudu doloženy (nebyl předložen technický průkaz vozidla, uvedeny údaje o vozidle, jímž měla být cesta uskutečněna atd.). Rovněž nebyla přiznána požadovaná náhrada nákladů řízení za úkon, jímž bylo převzetí věci, neboť změna advokáta v průběhu řízení nezakládá právo účastníků na opětovnou náhradu nákladů za seznámení se s věcí. Nadto v tomto případě advokát žalobců (byť v pozici substituenta) se seznámil s věcí již v řízení před soudem I. stupně. Všechny ostatní náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšných žalobců před odvolacím soudem a uložil žalovanému zaplatit je k rukám advokáta žalobců v 3denní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení