49 CO 56/2021 - 510

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] o zaplacení částky 1.221.617 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, č. j. 234 C 168/2012-447, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 30.879,20 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 183.617 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky do [datum] do zaplacení (výrok I.), že se zamítá návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku ve výši 1.038.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky do [datum] do zaplacení (výrok III.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 203.066 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok III.), že žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 23.125 Kč (výrok IV.) a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výše 5.891 Kč (výrok V.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalovaný je vlastníkem nebytového prostoru v suterénu domu [adresa] v k. ú. [část obce], obec Brno, sestávajícího se ze 4 místností o výměře 115,6 m2 (dále též jen„ nebytový prostor“). Dne [datum] uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce [jméno] [příjmení] nájemní smlouvu, kterou mu byl nebytový prostor přenechán do užívání za účelem provozování restauračního zařízení, a dne [datum] uzavřeli novou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Smlouvou o prodeji části podniku ze dne [datum] prodal [jméno] [příjmení] společnosti [právnická osoba] část podniku - provozovnu restaurace provozovanou v předmětných nebytových prostorech. Další smlouvou o prodeji části podniku ze dne [datum] pak společnost [právnická osoba] prodala tutéž provozovnu restaurace žalobci, čímž na něj přešlo právo nájmu k nebytovým prostorám z nájemní smlouvy ze dne [datum]. Nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným byl ukončen ke dni [datum]. V průběhu trvání nájmu provedl [jméno] [příjmení] se souhlasem žalovaného investice do předmětu nájmu za účelem vybudování restaurace. Dne [datum] žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o právu provést stavbu a na základě ní provedla se souhlasem žalovaného změny na pronajaté věci (zavedení plynu, zřízení etážového topení plynovým kotlem, zavedení teplé a studené vody, vyvložkování komínu, výměna elektroinstalace, instalace digestoře, provedení nových omítek a související práce, provedení nového vchodu a mříže, rekonstrukce schodiště, pořízení příslušenství kuchyně - velkokapacitní deska s hořáky, předsazení zdi a okna, zhotovení odvětrání, zřízení zázemí k výčepu, zřízení chladící jednotky). Žalovaný se vůči žalobci nezavázal, že uhradí náklady na změnu nebytových prostor na restauraci, žalobce proto poté, co byl nájemní vztah ukončen, požaduje po žalovaném úhradu toho, oč se v důsledku investic provedených [jméno] [příjmení] a žalobcem zvýšila hodnota nebytového prostoru oproti původnímu stavu, a to částku 2.500.000 Kč, jak byla vyčíslena znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení].

3. Soud I. stupně rozhodl ve věci již dříve rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 234 C 168/2012-295, kterým žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 1.547.000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal přiznání částky 953.000 Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k závěru, že žalovaný a [jméno] [příjmení], právní předchůdce žalobce, uzavřeli dne [datum] nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytového prostoru za účelem provozování restauračního zařízení. Dne [datum] uzavřeli stejné osoby novou nájemní smlouvu na dobu neurčitou, ve které sjednali, že všechny vzájemné dosavadní smlouvy a dohody týkající se nebytových prostor se ruší. Podle soudu byla nájemní smlouva ze dne [datum], včetně jejího dodatku [číslo] absolutně neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas příslušného orgánu podle § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění do [datum], a rovněž i proto, že nebytové prostory nebyly při uzavření smlouvy stavebně určeny k provozování restaurace (staly se jimi až [datum], kdy k tomuto účely byly kolaudovány). Žalobce se přesto může domáhat i zhodnocení pronajatých nebytových prostorů, k němuž došlo v důsledku investic provedených [jméno] [příjmení] v době od roku 1994, protože uzavření nové nájemní smlouvy v roce 2000 neznamenalo automaticky i zánik veškerých práv a povinností z dosud realizovaného právního vztahu (jako je tomu např. při odstoupení od smlouvy). Vůle stran při uzavření nové nájemní smlouvy dne [datum] směřovala k tomu, aby se ve faktickém užívání nebytového prostoru nadále pokračovalo. Na základě této smlouvy, která žádnou vadou způsobující neplatnost netrpí, byl [jméno] [příjmení] nájemcem nebytového prostoru. Právo na zhodnocení přísluší nájemci v okamžiku absolutního zániku nájemního vztahu, tedy bez ohledu na změnu subjektu na straně nájemce. Toto právo tedy náleží poslednímu z případné řady po sobě nastupujících nájemců, kterým byl v daném případě žalobce. Výši obohacení soud určil na základě posudku ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který výši zhodnocení nebytových prostor stanovil jako rozdíl zjištěné obvyklé ceny v roce 1994 a v roce 2009.

4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 49 Co 203/2016-331, rozsudek soudu I. stupně zrušil v části napadené odvoláním žalovaného, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1.221.617 Kč s příslušenstvím a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nájemní smlouva ze dne [datum] včetně jejího dodatku [číslo] je absolutně neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas příslušného orgánu a nebytové prostory nebyly při uzavření smlouvy stavebně určeny k provozování restaurace. Odvolací soud však konstatoval, že napadený rozsudek obsahuje rozpor mezi správným závěrem, že nájemní smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná a nový nájemní vztah byl platně založen až novou nájemní smlouvou ze dne [datum], a závěrem, že žalobce má právo na zhodnocení nebytových prostor ke dni [datum] oproti původnímu stavu v lednu 1994. Zhodnocení nemovitosti musí být zjištěno podle stavu ke dni skončení nájmu (k [datum]) a pouze za dobu trvání nájemního vztahu (od [datum]). Zhodnocení nemovitostí za dobu od [datum] provedené soudem I. stupně zohledňuje zhodnocení investic provedených žalobcem a jeho právním předchůdcem [jméno] [příjmení] nejen při realizaci nájemního vztahu na základě smlouvy ze dne [datum], nýbrž i za předcházející období od [datum] do [datum], kdy [jméno] [příjmení] užíval nebytové prostory na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. Případné zhodnocení za toto období je bezdůvodným obohacením, kterého se žalovanému dostalo na úkor [jméno] [příjmení], který úpravy provedl. K uplatnění tohoto nároku žalobce není oprávněn.

5. V novém rozsudku ve věci, který je předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení, soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem předmětného nebytového prostoru a že dne [datum] uzavřel ohledně tohoto nebytového prostoru nájemní smlouvu s [jméno] [příjmení], který na základě této smlouvy se souhlasem žalovaného stavebně upravil původní holé sklepní prostory domu na restauraci. Nebytové prostory nebyly při uzavření smlouvy stavebně určeny k provozování restaurace, staly se jimi až [datum], kdy byly k tomuto účely kolaudovány po úpravách provedených [jméno] [příjmení]. Dne [datum] uzavřel [jméno] [příjmení] s žalovaným další smlouvu o nájmu nebytových prostor. V čl. IX/2 této nájemní smlouvy byla ujednáno, že touto smlouvou se všechny dosavadní smlouvy a dohody týkající se předmětných nebytových prostor ruší. [jméno] [příjmení] provozoval v nebytových prostorech restauraci až do [číslo], kdy prodal část podniku společnosti [právnická osoba] Smlouvou o prodeji části podniku ze dne [datum] pak společnost [právnická osoba] prodala část podniku - provozovnu restaurace v nebytových prostorech žalobci. Žalobce tak vstoupil jako nájemce do práv založených nájemní smlouvou ze dne [datum], žalovaný takový stav akceptoval a umožnil žalobci, aby v nebytovém prostoru provedl stavební úpravy ujednané v inominátní smlouvě ze dne [datum]. Žalobce tyto povolené změny - výměna elektroinstalace, nové omítky a výmalba, nový vchod včetně mříže, rekonstrukce schodiště, předsazení zdi a okna - provedl, nad rámec toho však provedl i další práce, ke kterým však již souhlas žalovaného neměl (zavedl plyn, zřídil etážové topení plynovým kotlem, zavedl teplou a studenou vodu, provedl vyvložkování komínu, instaloval digestoř, zhotovil odvětrání, zázemí k výčepu, což jsou rozvody vedené v podlaze a zřízena chladící jednotka rovněž v podobě rozvodů spojených pevně s nebytovým prostorem). Nájemní vztah založený smlouvou ze dne [datum] zanikl výpovědí žalobce dnem [datum]. Žalobci tedy jako nájemci, který na věci provedl změny, náleží protihodnota toho, oč se v důsledku jeho investice z roku 2007 (investice jeho právního předchůdce [jméno] [příjmení] žalobci pro neplatnost první nájemní smlouvy nenáleží) zvýšila hodnota věci, a to podle stavu a cen ke dni skončení nájmu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), neboť k úhradě vlastních nákladů, resp. vlastní investice se žalovaný nezavázal (ani vůči žalobci ani vůči jeho právnímu předchůdci). Výši náhrady soud určil podle posudku ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] částkou 509.000 Kč. Jelikož žalobci byla částka 325 383 Kč s příslušenstvím pravomocně přiznána již předchozím rozsudkem soudu I. stupně, bylo žalovanému uložena, aby zaplatil žalobci zbývající částku 183 617 Kč, ve zbývající části soud žalobu zamítl.

6. Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně i odvolacím soudem ohledně závěru, že nájemní smlouva z roku 1994 uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce [jméno] [příjmení] je absolutně neplatná pro rozpor s § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, a pro absenci kolaudačního rozhodnutí na užívání nebytových prostor jako restaurace. Tyto závěry jsou v rozporu s konzistentní rozhodovací praxí zejména Ústavního soudu, který dovozuje, že souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. není nutný v případě, že je to právě obec, která vystupuje na straně pronajímatele. Opačný názor je zcela absurdní a vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 290/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3233/2006). Není správná úvaha ani odvolacího soudu, že předmětné nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování restaurace. Jak vyplývá ze stavebního spisu ÚMČ [obec] č. j. 4227/94/TO-294 a č.j. 3418/94/TO/-247, je v něm mj. založen projekt stavby z [datum] s názvem„ [ulice] restaurace – adaptace části suterénu ve stávající budově“ stavebníka [jméno] [příjmení], obsahující stanoviska a rozhodnutí dotčených orgánů státní správy, ze kterých vyplývá souhlas těchto subjektů s tímto stavebním záměrem. Nadto z těchto listin vyplývá, že se mělo jednat o adaptaci„ části suterénu a bývalé prodejny papíru“. V části suterénu se tak historicky zřejmě nacházely místnosti určené k provozování obchodu a služeb, avšak vzhledem k tomu, že tyto prostory byly dlouhodobě neužívány a umístěny v podzemním podlaží, došlo takovou měrou k jejich znehodnocení, že musely být v roce 1994 kompletně rekonstruovány. Navíc smlouva o nájmu z roku 1994 zcela explicitně počítala s tím, že bude provedena rekonstrukce v tom smyslu, že předmětné nebytové prostory budou sloužit jako restaurace. K tomu se žalobkyně odkázala na závěry Nejvyššího soudu, podle něhož při posuzování platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor z hlediska souladu s účelem, ke kterému jsou stavebně určeny, soud vychází z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není bezvýjimečně vázán (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002). Podle žalobce tedy smlouva o nájmu nebytových prostor z roku 1994 byla uzavřena po právu a je platná, také žalovaný jako subjekt znalý veřejného práva se choval v souladu s nájemní smlouvou z roku 1994 a cítil se být jí vázán. Proto také mají být zohledněny investice vložené do předmětu nájmu také právním předchůdcem žalobkyně, [jméno] [příjmení], a je třeba vycházet z ocenění provedeného soudním znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] ve znaleckém posudku [číslo] ze dne [datum], podle něhož se hodnota pronajímaného nebytového prostoru ke dni [datum] oproti stavu ke dni [datum] zvýšila o částku 1.547.000 Kč. Žalobce dále namítl nesprávný procesní postup soudu, pokud jde o znalecké dokazování. Soud nejprve uložil znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] doplnit předchozí znalecký posudek, což znalec učinil znaleckým posudkem [číslo] ze dne [datum]. Soud následně přisvědčil argumentaci žalovaného, že tento znalecký posudek nebyl podán správně, přesto nepostupoval podle § 127 odst. 2 o.s.ř. a nenechal tento znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Na místo toho soud zadal nový znalecký posudek, který vypracoval dne [datum] soudní znalec [příjmení] [příjmení] pod číslem [číslo]. Tím, že byly zpracovány dva znalecké posudky, oba zadané soudem, aniž by mezi nimi existoval vztah revize, soud porušil ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. Žalobce zpochybnil také výrok o náhradě nákladů řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu u statutárních měst platí presumpce existence dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil a neprokazoval, z jakého důvodu nemůže jeho jednání před soudem realizovat odborný pracovník žalovaného a proč si musel zvolit právní zastoupení advokátem. Žalobce dále namítl, že je to žalovaný, kdo by měl mít právo na náhradu nákladů soudního řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výsledek sporu byl odvislý od znaleckého zkoumání. O tom ostatně svědčí také to, že kromě znaleckých posudků zpracovávaných soudem předložila také každá ze sporných stran svůj znalecký posudek, přičemž stanovení částky, která by měla být žalobci zaplacena, se pohybovala od cca 325.000 Kč do 2.500.000 Kč. Pokud soud uváděl, že § 142 odst. 3 o. s. ř. na věc nedopadá, protože nebyla důvodná část základu nároku žalobkyně, která neprokázala existenci souhlasu žalovaného s částí svých investic, je třeba namítnout, že část investic provedených bez souhlasu žalovaného zhodnotila nebytový prostor v zásadě nevýznamně, neúspěch žalobce je tedy dán jen v nepatrné části. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II. a přiznal žalobci částku 1.038.000 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že otázka platnosti nájemní smlouvy z roku 1994 byla opakovaně posuzována soudem I. stupně i soudem odvolacím, s jejich závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy se žalovaný zcela ztotožňuje. Při ustanovení znalce [příjmení] [příjmení] soud postupoval v souladu se zákonem. Posudek původního znalce [příjmení] [příjmení] nebyl použitelný, když zjevně nepodával odpovědi na soudem položené zadání, posouzení takového posudku revizním posudkem by nutně vedlo k faktickému vypracování posudku nového, což se také v řízení stalo. Skutečnost, že by se ke znaleckému posudku Ing. [příjmení] nemělo přihlížet, jelikož nebyl označen jako revizní, považuje žalovaný za přepjatý formalismus. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

9. V projednávané věci došlo ke vzniku i zániku dotčených právních (nájemních) vztahů mezi účastníky, popř. jejich právními předchůdci před [datum], tyto vztahy je třeba posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“).

10. Soud I. stupně vyšel ze zjištění (která mají oporu v provedeném dokazování a která nebyla žádným z účastníků zpochybněna), že žalovaný uzavřel dne [datum] ohledně nebytového prostoru nájemní smlouvu s [jméno] [příjmení] (dále též jen„ první nájemní smlouva“), že dne [datum] uzavřel [jméno] [příjmení] s žalovaným další smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen„ druhá nájemní smlouva“), v jejímž čl. IX/2 bylo ujednáno, že„ touto smlouvou se ruší veškeré předcházející smlouvy a dohody týkající se pronajímaných prostor specifikovaných v čl. I. této smlouvy, které byly uzavřeny mezi smluvními stranami“. Žalovaný následně vstoupil jako nájemce do práv založených druhou nájemní smlouvou. V nebytovém prostoru byly provedeny změny zvyšující hodnotu nebytového prostoru nejprve [jméno] [příjmení] v době první nájemní smlouvy a poté žalobcem v době trvání druhé nájemní smlouvy. Žalobce se v řízení domáhá náhrady za obě tato zhodnocení, soud mu však v napadeném rozsudku přiznal pouze náhradu za zhodnocení, k němuž došlo v době druhé nájemní smlouvy, a to s odůvodněním, že první nájemní smlouva byla absolutně neplatná (a tedy nezpůsobilá založit nájemní vztah), protože k uzavřené smlouvy nebyl dán souhlas obecního úřadu a nebytový prostor nebyl při uzavření smlouvy stavebně určen k provozování restaurace (kolaudován k tomuto účelu byl až [datum]). Pokud v době (neplatné) první nájemní smlouvy [jméno] [příjmení] zhodnotil nebytový prostor, mohlo mu vůči žalovanému vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli však právo na zhodnocení předmětu nájmu, které přísluší pouze nájemci a předpokládá existenci platného nájemního vztahu. Takové právo se pak nemohlo stát ani součástí nového (a mezi stranami prvního) nájemního vztahu založeného druhou nájemní smlouvu, takže ani nemohlo následně přejít na žalobce.

11. Odvolací soud se ztotožnil s námitkami žalobce, že první nájemní smlouvu je třeba považovat za platnou.

12. Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného k datu uzavření první nájemní smlouvy, pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému smlouvou o nájmu (odst. 1). Nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen (odst. 2). Pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 je neplatná (odst. 4).

13. Podle závěrů soudní praxe podmínka souhlasu národního výboru s nájmem nebytového prostoru podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, byla splněna již tím, že pronajímatelem byla obec (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 290/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1194/2008).

14. Z uvedeného plyne, že podmínka souhlasu národního výboru byla v případě první nájemní smlouvy splněna, protože pronajímatelem byl žalovaný jako statutární město. Za splněnou lze považovat i podmínku pronájmu nebytového prostoru k účelu, ke kterému byl stavebně určen. Z obsahu první nájemní smlouvy se podává, že strany věděly, že v době uzavření smlouvy nebytové prostory nebyly způsobilé k provozování jako restaurace, strany proto sjednaly, že nájemce nejprve provede příslušné stavební úpravy a že po tuto dobu bude nájemné hrazenou formou provizoria. Ze smlouvy lze tedy dovodit, že strany sjednaly dvojí režim užívání nebytového prostoru, který nájemce dostal do užívání nejprve k tomu, aby jej adaptoval na provoz restaurace, a teprve následně aby jej jako restauraci také užíval (nájemce tedy neměl užívat nebytový prostor jako restauraci od uzavření smlouvy, ale až od provedení stavebních úprav). K takto sjednanému užívání byl nebytový prostor plně způsobilý, nájemce také uvedeným způsobem nebytový prostor užíval (tato skutečnost ostatně nebyla žalovaným relevantně zpochybněna). Odvolací soud proto první nájemní smlouvu považuje za platnou, tento závěr však přesto nezakládá důvodnost podaného odvolání.

15. Podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen. „obč. zák.“) nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.

16. Podle § § 667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.

17. Podle § 516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2).

18. Podle § 570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.

19. Dohoda o změně závazku podle § 516 obč. zák. (někdy označovaná jako tzv. kumulativní novace) působí tak, že přistupuje k obligační smlouvě a společně s ní je právním důvodem změněného závazku. Strany jsou nadále zavázány z původní obligační smlouvy, jejich závazek se však v určitém rozsahu mění v souladu s uzavřenou dohodou. Dohoda o změně závazku působí změnu obsahu již existujícího závazku, nevede však ke zrušení závazku původního. Obsah závazku je změněn pouze v tom rozsahu, který je v dohodě stranami sjednán, ostatní atributy dotčeného závazku zůstávají zachovány v nezměněné podobě.

20. Dohoda o zrušení závazku podle § 570 obč. zák. (privativní novace) je dohoda, kterou strany ruší původní závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem novým. Privativní novace se může vztahovat na samotné závazkové i na celé závazkové vztahy. Při privativní novaci musí vůle stran směřovat jednak ke zrušení původního závazku, jednak (a současně) ke zřízení závazku nového, který má původní závazek nahradit (animus novandi). [příjmení] v sobě nerozlučně spojuje prvek zrušení původního závazku a prvek založení závazku nového, má proto vždy část zrušující (ruší existující závazek) a část obligační (zakládá závazek jiný), tyto části od sebe nelze oddělit. Nedostatek zrušující nebo obligační části novace má za následek, že novace nevzniká a nevyvolává žádné právní následky. Přestože má novace dvojí právní účinek, jedná se o dohodu jedinou, která tyto právní účinky spojuje. Pokud po uzavření novace zanikne původní závazek s účinky ex tunc (odstoupením od původní smlouvy nebo dovoláním se její relativní neplatnosti), ztrácí od počátku právní následky také novace, kterou byl tento závazek nahrazen, a dochází o obnově závazku původního. Vzhledem k tomu, že novace je dohodou o zániku závazku (nikoli o jeho změně), vyvolává veškeré právní následky, které jsou standardně spojeny se zánikem závazků, nestanoví-li zákon jinak (tak je tomu u zajištění závazku podle § 572 odst. 1 obč. zák.) (srov. [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno] a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku, Komentář k § 1721 – 2893 OZ, [obec]: Leges, 2017, komentář k § 1901 a § 1902, Eliáš K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek, § [číslo] [obec]: [příjmení], 2008, s. [číslo]).

21. Smluvní strany však mohou uzavřít také dohodu, kterou sjednají nový závazek (závazkový vztah) a současně zruší původní závazek (závazkový vztah), aniž by uzavřená dohoda byla privativní novací. Jedná se o případy, kdy vůle stran směřuje samostatně ke zřízení závazku nového a samostatně ke zrušení závazku původního, aniž by měly strany v úmyslu novým závazkem ten původní nahradit, tedy aniž by chtěly sjednat nový závazek namísto toho předchozího (aniž by měly animus novandi). V těchto případech se ve skutečnosti nejedná o dohodu jedinou, ale o dvě samostatné dohody, z nichž první je dohoda o zrušení závazku, druhá je dohoda o zřízení závazku nového. Takové dohody mohou strany uzavřít postupně, stejně tak je ale mohou zahrnout do jednoho ujednání. U těchto dohod chybí vzájemné sepětí starého a nového závazku (které je u privativní novace pojmovým znakem), proto např. neexistence původního závazku (např. proto, že platně nevznikl), která u novace vede nutně k její neplatnosti, nemá sama o sobě vliv na platnost dohody o založení závazku nového (nový závazek může platně vzniknout, protože na rozdíl od novace v tomto případě nový závazek ten starý nenahrazuje). Na straně druhé ovšem platí, že u dohod, které samostatně ruší starý závazek a samostatně zakládají závazek nový, nedochází ke kontinuitě zajištění (ručení a zástavního práva) podle § 572 odst. 1 obč. zák., které zaniká společně se starým závazkem.

22. Pokud strany sjednávají nový závazkový vztah a současně ruší závazkový vztah původní, jedná se často o dvě samostatné dohody, nikoli o privativní novaci. Smluvní strany, které zakládají nový závazkový vztah, obvykle chtějí, aby byly vázány pouze tímto novým vztahem bez zřetele k závazku původnímu, nikoli aby nový závazkový vztah byl z právního hlediska přímým pokračováním závazku původního se všemi důsledky, které jsou s tím spojeny. Původní závazkový vztah nebývá rušen proto, aby plynule přešel v závazek nový, ale jako přirozený důsledek sjednání nového závazku, vedle něhož nemá starý závazkový vztah nadále místo. Typické je to právě u nájemních vztahů, kdy strany sjednávající nový nájemní vztah chtějí být obvykle vázány již pouze tímto vztahem, aniž by pro ně bylo dále významné, že mezi nimi byl v minulosti jiný nájemní vztah (i kdyby byl původní nájem neplatný, nebude to pro smluvní strany důvod, aby nechtěly být vázány novou nájemní smlouvou). Stejně tak bude odpovídat vůli stran, aby např. odstoupení od nové nájemní smlouvy (např. pro neplacení nájemného), mělo za následek zrušení jejich nájemního vztahu, nikoli obnovení nájemního vztahu původního apod. (srov. [příjmení], J. Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu, Praha: C. H. Beck, 2010, s. [číslo]).

23. Pro úplnost lze dodat, že strany mohou uzavřít také dohodu, kterou pouze založí nový závazkový vztah existující samostatně vedle závazku původního. Taková dohoda původní závazek nemění, ani neruší (o tuto situaci se v daném případě zjevně nejedná, protože druhá nájemní smlouva nemohla založit k témuž nebytovému prostoru nový, další nájemní vztah, který by současně existoval vedle nájemního vztahu původního).

24. V projednávané věci uzavřeli žalovaný a [jméno] [příjmení] dne [datum] první nájemní smlouvu a dne [datum] uzavřeli druhou nájemní smlouvu, ve které navíc výslovně sjednali, že tato druhá smlouva ruší veškeré předcházející smlouvy mezi smluvními stranami týkající se pronajímaných nebytových prostor. Smluvní strany tedy v druhé smlouvě výslovně projevily vůli nejenom k založení nového nájemního vztahu, ale také ke zrušení nájemního vztahu původního.

25. Za této situace nelze podle odvolacího soudu uvažovat o možnosti, že by druhá nájemní smlouva byla dohodou o změně první nájemní smlouvy podle § 516 obč. zák. (tzv. kumulativní novací). Vůle stran při uzavření druhé nájemní smlouvy nesměřovala k tomu, aby byly strany nadále zavázány z první nájemní smlouvy a jejich závazek se pouze změnil v rozsahu vymezeném ve druhé smlouvě (tedy aby druhá smlouva přistoupila k první smlouvě a společně s ní byla právním důvodem změněného nájemního vztahu), ale naopak k založení nového nájemního vztahu, který měl strany vázat místo nájmu původního. Tato skutečnost plyne zřetelně nejenom z označení druhé smlouvy a z jejího obsahu (ve druhé smlouvě strany sjednaly kompletně nově všechny atributy nového nájemního vztahu), ale i z výslovného a jednoznačně vyjádřeného projevu vůle stran původní nájem zrušit (uvedené lze vyjádřit i tak, že jediné, co lze ve vztahu k původnímu nájmu z druhé nájemní smlouvy dovodit, je snaha o jeho zrušení).

26. Druhá nájemní smlouva mohla být privativní novací, v případě, že strany zamýšlely, aby byl původní nájem zrušen a na jeho místě vznikl nájem nový (animus novandi), anebo mohlo jít fakticky o dohody dvě, o dohodu, kterou byl samostatně sjednán nový nájem bez vazby na nájem původní, a dohodu, kterou byl původní nájem zrušen, protože vedle nového nájmu již neměl místo (tedy aniž by strany měly animus novandi). V daném případě lze soudit, že pokud strany sjednaly nový nájem, u něhož nově upravily všechny podstatné atributy, a přitom vyjádřily vůli nebýt vázány předchozími dohodami o nájmu, nejednalo se o nerozlučně spjatou obligační a zrušovací část privativní novace (s tím důsledkem, že pokud by zrušovací část byla neplatná, třeba pro neplatnost původní nájemní smlouvy, pak by byla neplatná druhá nájemní smlouva jako celek), a tedy ani o privativní novaci. Naopak lze poměrně spolehlivě dovodit, že nový nájemní vztah se neměl odvozovat od vztahu původního, ale měl vzniknout nově a samostatně bez právní kontinuity se vztahem předchozím.

27. Uvedenou kvalifikaci druhé nájemní smlouvy však odvolací soud nepovažuje za významnou, protože v obou uvedených případech platí, že druhá nájemní smlouva zrušila první nájemní vztah se všemi důsledky, které jsou standardně se zánikem nájemního vztahu spojené. Podstatné je, že druhou nájemní smlouvou byl první nájemní vztah zrušen a jeho obsah se do druhého nájemního vztahu nepřenesl.

28. K uvedenému je třeba dodat, že zánik původního nájmu přirozeně neznamená, že by nemohla nadále existovat některá práva z původního nájmu, která skončením nájmu nezanikla (např. právo na neuhrazené nájemné, které vzniklo ještě v době trvání nájmu, či třeba v projednávané věci uplatněné právo nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, podle § 667 obč. zák.). Ze skutečnosti, že tato práva mohla trvat i po skončení původního nájmu, samozřejmě neplyne, že by se stala součástí dalšího nájemního vztahu mezi stranami, který byl nově založen druhou (další) nájemní smlouvou a jehož obsah se odvíjel od této nové nájemní smlouvy (lze ostatně sotva uvažovat o tom, že by původnímu nájemci [jméno] [příjmení] vzniklo právo požadovat po skončení prvního nájmu náhradu za zvýšení hodnoty nebytových prostor, které by mu uzavřením nové nájemní smlouvy zase zaniklo na dobu trvání nového nájmu a opětovně by v nové podobě vzniklo zase až po skončení tohoto nájmu).

29. Odvolací soud dodává, že kvalifikace druhé nájemní smlouvy jako privativní novace či jako dokumentu zahrnujícího samostatné dohody o zrušení původního a vzniku nového nájmu by byla významná pouze tehdy, pokud by první nájemní smlouva nebyla uzavřena platně. Pokud by byla první nájemní smlouva neplatná a druhá nájemní smlouva by byla dohodou zahrnující samostatnou dohodou o zrušení původního nájmu a dohodu založení nájmu nového, pak by žádná další otázka nevznikla, protože nový nájem bylo možno založit i v případě, že první nájem platně sjednán nebyl. Neplatnost první nájemní smlouvy by však byla významná, pokud by druhá nájemní smlouva byla privativní novací, jejíž uzavření by neplatnost původního smlouvy bránila (novaci lze uzavřít ve vztahu k platnému nájemnímu vztahu, nikoli však ohledně neexistujícího nájmu). Neplatnost první nájemní smlouvy by tak způsobila i neplatnost druhé nájemní smlouvy, která by mezi stranami nezaložila platný nájemní vztah, proto by se zhodnocení provedené žalobcem v roce 2007 posoudilo jako bezdůvodné obohacení, k němuž došlo již v okamžiku provedení zhodnocení (a nikoli jako právo nájemce požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, které vzniká až po skončení nájmu).

30. Odvolací soud uzavírá, že první nájemní smlouva byla uzavřena platně a založila mezi stranami ([jméno] Hronem a žalovaným) nájemní vztah, který však byl zrušen druhou nájemní smlouvou a jehož obsah se do nově založeného nájemního vztahu nepřenesl. Druhá nájemní smlouva mezi stranami založila nový nájemní vztah, a pokud v jeho průběhu provedl žalobce zhodnocení předmětu nájmu, má po jeho skončení právo na náhradu za toto zhodnocení podle § 667 obč. zák.

31. Soud I. stupně v této souvislosti zjistil (a mezi stranami nebylo sporné), že za trvání druhé nájemní smlouvy provedl žalobce v roce 2007 v nebytovém prostoru rekonstrukci, při níž provedl výměnu elektroinstalace, nové omítky a výmalbu, nový vchod včetně mříže, rekonstrukci schodiště a předsazení zdi a okna v nebytovém prostoru, a dále zavedl plyn, zřídil etážové topení plynovým kotlem, zavedl teplou a studenou vodu, provedl vyvložkování komínu, instaloval digestoř, zhotovil odvětrání, zázemí k výčepu, což jsou rozvody vedené v podlaze a zřízena chladící jednotka rovněž v podobě rozvodů spojených pevně s nebytovým prostorem.

32. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobce od žalovaného získal souhlas pouze k provedení výměny elektroinstalace, nových omítek a výmalby, nového vchodu včetně mříže, k rekonstrukci schodiště a předsazení zdi a okna, zatímco udělení souhlasu s provedením ostatních prací (zavedení plynu, zřízení etážového topení plynovým kotlem, zavedení teplé a studené vody, vyvložkování komínu, instalace digestoře, odvětrání, zřízení zázemí k výčepu a zřízení chladící jednotky) žalobce neprokázal. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný se k náhradě nákladů za provedenou investice nezavázal, proto nemá právo na úhradu nákladů spojených s investicí, ale pouze právo požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se v důsledku investice zvýšila hodnota věci podle § 667 odst. 1 poslední věta obč. zák. Tyto závěry byly soudem I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně odůvodněny a v odvolacím řízení nebyly zpochybněny, odvolací soud proto na odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku v podrobnostech odkazuje.

33. Odvolací soud se ztotožnil i s postupem soudu I. stupně, který výši náhrady za zvýšení hodnoty nebytového prostoru určil na základě znaleckého posudku ustanoveného znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo].

34. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015).

35. V daném případě znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] určil věcnou hodnotu nebytového prostoru ke dni [datum] a ke dni [datum] (tedy za dobu od počátku do skončení druhého nájemního vztahu) za použití nákladové metody a na tomto základě pak hodnotu toho, o co se v důsledku investic provedených nájemcem zvýšila hodnota nebytového prostoru, a to částkou 509.000 Kč. Znalec své závěry o výši zhodnocení nebytového prostoru v posudku dostatečně odůvodnil, závěry znalce jsou podloženy obsahem nálezu. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud ze závěrů znaleckého posudku vycházel, závěry znalce ostatně nebyly v odvolacím řízení zpochybněny.

36. Za důvodnou odvolací soud nepovažuje námitku žalobce, že soud I. stupně při ustanovení znalce [příjmení] [příjmení] nepostupoval procesně správně. Žalobce takto namítl, že soud nejprve uložil dříve ustanovenému znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] doplnit předchozí znalecký posudek, což tento znalec učinil. Soud poté dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing. [příjmení] není správný, přesto však nepostupoval podle § 127 odst. 2 o.s.ř. a nenechal tento znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, namísto toho ustanovil rovnou znalce nového.

37. Důvody uvedeného postupu soud I. stupně vysvětlil v napadeném rozsudku (bod 23). Soud I. stupně po vrácení věci odvolacím soudem zadal dříve ustanovenému znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] vyhotovení nového (dalšího) znaleckého posudku, kterým by byla zjištěna výše zhodnocení nebytového prostoru za dobu od [datum] do [datum]. V novém posudku ze dne [datum], [číslo], však znalec vycházel ze stavu jakoby se ke dni [datum] v nebytovém prostoru nacházel holý sklep bez vybavení, znalec tedy nezohlednil zhodnocení prostoru, které povedl v době původního nájmu tehdejší nájemce [jméno] [příjmení] Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že posudek Ing. [příjmení] fakticky posoudil jinou skutečnost, než byla požadována v zadání (provedl zhodnocení nebytového prostoru za jiné období), nešlo tedy o posudek, o jehož správnosti vznikly pochybnosti, či o posudek nejasný nebo neúplný, ale o posudek řešící jinou než zadanou otázku. Pokud soud I. stupně za této situace ustanovil nového znalce [příjmení] [příjmení] a z jeho posudku vycházel a řádně jej zhodnotil, nelze takový postup považovat za procesní pochybení.

38. K uvedenému odvolací soud dodává, že soudní praxe připouští, aby i v případech, kdy o znaleckém posudku existují pochybnosti, byl soudem ustanoven jiný znalec, aby věc znovu posoudil (výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015).

39. Odvolací soud konečně dodává, že za nedůvodní konečně považuje i námitky žalobce uplatněné při odvolacím jednání, že žalobce má být chráněn jako slabší smluvní strana a že žalovaný ve věci jendal v rozporu s dobrámi mravy. K těmto námitkám postačí uvést, že žalobce je právnickou osobou, která v daném případě jednala v rámci své podnikatelské činosti, a nemá tedy postavení slabší smluvní strany. Žalovaný jednal standardním způsobem, nebyla zjištěna žádná skutečnost, že by z jeho strany došlo ke zneužití práva či k jednání v rozporu s dobrými mravy. Lze přitom dodat, že uvedené námitky žalobce směřoval k názoru soudu, že první nájemní smlouuva byla uzavřena neplatně, odvolací soud však v tomto rozhodnutí dospěl k závěru o platnosti první nájemní smlouvy.

40. Odvolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci má žalobce právo požadovat po žalovaném částku za zvýšení hodnoty nebytového prostoru, k němuž došlo investicí žalobce v roce 2007, ve výši 509.000 Kč. [příjmení] 325.383 Kč byla žalobci v tomto řízení již dříve pravomocně přiznána rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 234 C 168/2012-295, proto zbývá k úhradě částka 183.617 Kč.

41. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

42. Odvolací soud jako věcně správný potvrdil i výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že náklady na zastoupení advokátem byly žalovaným vynaloženy neúčelně, protože sám disponuje dostatečným odborným aparátem.

43. Podle závěrů soudní praxe u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 376/12).

44. Podle názoru odvolacího soudu je v projednávané věci potřeba zastoupení žalovaného advokátem dána značně zvýšenou složitostí předmětu řízení vyžadující odborné posouzení řady nestandardních otázek týkajících se dohod působících změnu a zánik závazků i otázky znaleckého dokazování výše zhodnocení nebytového prostou, jež nelze očekávat u běžných pracovníků právního oddělení statutárního města. Uvedené potvrzuje i vlastní průběh řízení v projednávané věci, zejména délka řízení a skutečnost, že věc byla opakovaně projednávána soudem I. stupně a soudem odvolacím, jejichž právní názory na posouzení věci se navíc postupně vyvíjely. Pokud se žalovaný v takto skutkově i právně složité věci nechal zastupovat advokátem, nelze náklady na takový postup považovat za neúčelné.

45. Důvodná není ani námitka žalobce, že výsledek sporu byl odvislý od znaleckého zkoumání, a proto by měl být aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. V projednávané věci žalobce uplatnil právo na zhodnocení nebytového prostoru investicí provedenou [jméno] [příjmení] v roce 1994 a žalobcem v roce 2007, úspěšný však byl pouze ve vztahu k části vlastní investice z roku 2007, tedy ohledně menší části předmětu řízení.

46. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud o nákladech řízení mezi účastníky i o náhradě nákladů řízení placených státem rozhodl podle poměru, v jakém byli účastníci ve věci úspěšní (§ 148 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.). Ohledně specifikace výše nákladů řízení (která nebyla v odvolacím řízení zpochybněna) odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku.

47. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši (142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalovaného v odvolacím řízení zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]), která podle § 7 bod 6 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, činí [číslo] Kč/úkon, z náhrady hotových výdajů zástupce žalovaného podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby ve výši 300 Kč/úkon a z DPH 21% z odměny a náhrady ve výši 5.359,20 Kč, celkem tedy 30.879,20 Kč.

Poučení