49 Co 57/2024 - 431

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: [právnická osoba] - [Jméno žalobce], IČ: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované A]., IČ: [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované B] 2/ [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B], IČ: [IČO žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 330.007 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 229 C 14/2019-362, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. v části o zamítnutí žaloby, aby byli žalovaní 1/ a 2/ povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 205.425 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, mění tak, že žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 205.425 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající části se výrok II. rozsudku soudu I. stupně potvrzuje.

II. Žalovaní 1/a 2/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3.990,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 2.263,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 3.731,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se řízení zastavuje co do částky 69.529,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), že se zamítá žaloba, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 260.477,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit rovným dílem žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 330.272 Kč k rukám zástupkyně žalovaných (výrok III.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 5.995 Kč na účet Městského soudu v Brně (výrok IV.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobce je vlastníkem pozemku [číslo] jehož součástí je budova č. p. [číslo], v k. ú. [adresa] (dále jen „budova“), že v budově jsou v 2. NP místnosti [číslo] m (dále jen „místnosti“), že žalovaní užívali místnosti v době od [datum] do [datum] bez právního důvodu a tím se na úkor žalobce obohatili. Protože vydání bezdůvodného obohacení není dobře možné, neboť obohacení záleželo ve výkonech, vzniklo žalobci právo na náhradu ve výši obvyklého nájemného, které za předmětnou dobu činí 330.007 Kč.

3. Žalobce vzal žalobu zpět za dobu od [datum] do [datum] s ohledem na uplatněnou námitku promlčení, soud proto řízení ve vztahu k částce 69.529,84 Kč odpovídající této době se souhlasem žalovaných zastavil.

4. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], jehož součástí je budova č. p. [číslo] vlastnictví nabyl výstavbou v letech 1988 až 1990. V budově se nachází místnosti č. [číslo] Výměry místností soud zjistil ze znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] ze dne [datum], č. 16062, a ze dne [datum], č. 2215 (dále jen „znalecký posudek [právnická osoba]“), na základě měření provedeného znalcem, kdy místnosti č. [číslo] m. Místnost č. [číslo] je podle polohy a stavebně-technické funkce v rámci budovy chodbou spojující schodiště v budově s prostory provozoven v 2. NP, včetně provozovny žalovaných, dále je v ní pojistková skříň rozvodů elektřiny pro prostory provozoven, místnost č. [číslo] je prodejna zlatnictví a klenotnictví s výlohou a zádveřím, místnost č. [číslo] je WC pro prodejce a jeho zaměstnance a místnost č. [číslo] je technická místnost (dílna) a zázemí (šatna) pro prodejce a jeho zaměstnance. V rozhodné době užívali oba žalovaní společně místnosti č. [číslo] neužívali však místnost[číslo]č. [číslo]

5. Z hlediska právního důvodu užívání budovy žalovanými soud vyšel ze zjištění, že Obvodní národní výbor [adresa] V a [právnická osoba] uzavřeli dne [datum] hospodářskou smlouvu, kterou se Obvodní národní výbor [adresa] V zavázal, že vybuduje stavbu „[právnická osoba] v [adresa], a [právnická osoba] se zavázalo, že ji převezme do správy. Na tuto smlouvu navazovala hospodářská smlouva z [datum], kterou se [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], Tělovýchovná jednota KSB a Obvodní národní výbor [adresa] V dohodli, že sdruží část svých prostředků za účelem výstavby výše uvedené stavby, že investorem výstavby je Obvodní národní výbor [adresa] V, že sdruženým organizacím po výstavbě vznikne právo užívat tu kterou část budovy vymezenou schválenou projektovou dokumentací, a to bezplatně po dobu trvání smlouvy, že po dokončení budovy bude jejím správcem [právnická osoba]. Strany neujednaly nic ohledně převodu práv nebo povinností stran smlouvy na jiné osoby (dále též jen „Hospodářská smlouva“). Budova byla dokončena někdy od prosince roku 1988 do roku 1990 a předána do užívání sdruženým organizacím v lednu 1991. Smlouvou ze dne [datum] se [právnická osoba] v likvidaci zavázalo převést na žalovaného 2/ svá práva a povinnosti z Hospodářské smlouvy za úplatu ve výši 230.642 Kč, kromě smluvních stran smlouvu podepsaly organizace Domácí potřeby, [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], chyběl však souhlas v té době sdružených organizací [právnická osoba] a města Brna, na které v mezidobí ze zákona přešla práva a povinnosti Obvodního národního výboru V. Na základě této smlouvy se tedy žalovaný 2/ nestal smluvní stranou Hospodářské smlouvy a nevzniklo mu oprávnění k bezplatnému užívání budovy, proto ani nemohl své užívací právo poskytnout žalovanému 1/. Soud odmítl i námitku žalovaného 2/, že místnosti č. [číslo] užíval z důvodu vydržení, protože právo užívat nebylo možno vydržet, neboť jde o obligační právo. Vydržet lze pouze právo věcné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Cdo 2958/2000, a ze dne [datum], 26 C do 3050/2000). Jde sice svou povahou o netypické právo užívat, neboť bylo součástí smlouvy o sdružení prostředků na výstavbu budovy, stále však jde o právo obligační, tj. právo vztahující se přímo k osobám, nikoli přímo k věci, tedy k její podstatě a vlastnostem. Žalovaní se tedy tím, že v rozhodné době užívali místnosti bez právního důvodu, na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Ze znaleckého posudku [právnická osoba] soud určil obvyklou cenu za užívání, která v roce 2015 činila 1.620,14 Kč/m, v roce 2016 činila 1.628 Kč/m, v roce 2017 činila 1.764,22 Kč/m a v roce 2018 činila 1.807 Kč/m. Výše náhrady za užívání místnosti č. [číslo] o výměrách [číslo] tak v rozhodné době činí celkem 260.477,16 Kč.

6. Soud přesto žalobu za užívání budovy v době od [datum] do [datum] zamítl, když dospěl k závěru, že žalobce zjevně zneužil právo a také těžil ze svých nepoctivých činů. Stát je v rovině veřejnoprávní ten, kdo tvoří právní úpravu, a i v rovině soukromoprávní musí být proto na něj kladeny vyšší nároky ohledně toho, zda ví nebo musí nebo má vědět, jaké mu svědčí právo, a pokud se jako v daném případě mnoho let o své právo nezajímá, neřeší mnoho let existující faktickou i právní nejistotu ohledně něho, zvláště v časech velkých změn ve společnosti a právní úpravy, a naopak své právo vůbec nevykonává, a až když zjistí, že mu může zpochybněním právních jednání mnoha třetích osob před desítkami let z jeho práva plynout užitek, nechá si jeho existenci deklarovat soudem, a až když je soudem deklarováno, zpochybní tato právní jednání, aby tím získal užitek, uplatní je u soudu, a když navíc zjistí či musel zjistit, že mu nebude u soudu užitek přiznáván, či ne zcela, svého práva se „zbaví“ prodejem budovy. Za této situace jde o jednání zjevně v rozporu s dobrými mravy a o zneužití práva.

7. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že rozsudek je nesrozumitelný, a tedy nepřezkoumatelný, protože nemá náležitosti podle § 157 odst. 12 o. s. ř. Z hlediska závěru o zneužití práva se úvahy soudu zakládají na zcela mylných východiscích a zčásti nemůžou být relevantní pro předmět sporu. Pokud byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník dotčené nemovité věci (v roce 2010 šlo ještě o samostatné nemovité věci – o pozemek č. p. [číslo] a budovu č. p. [číslo]) jiný subjekt (statutární město [adresa]), který odmítl dobrovolně uznat vlastnické právo žalobce (státu), neměl stát jinou možnost než se obrátit na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Pokud až v roce 2015 bylo pravomocným rozhodnutím soudu konstatováno vlastnictví žalobce, je zřejmé, že až po tomto datu reálně a důvodně mohl žalobce činit kroky vůči žalovaným směrem k vydání bezdůvodného obohacení. Přitom město [adresa] se domáhalo vydání bezdůvodného obohacení i vyklizené předmětných prostor (řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 119/2004), v uvedených řízeních strana žalovaná ([jméno FO]) namítala nedostatek aktivní legitimace statutárního města Brna s tím, že skutečným vlastníkem budovy je žalobce (stát). Žalovaní dostali od žalobce příležitost prokázat dostatečný titul k užívání nebytových prostor, a teprve poté po nich začal uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení. V takovém postupu nelze spatřovat zneužití práva, žalovaní dlouhodobě řadu let (minimálně od konce 90. let) museli mít minimálně důvodné pochybnosti o tom, že užívají bezplatně a bez oprávněného titulu nebytové prostory, které nejsou v jejich vlastnictví (bez ohledu na to, jestli byly a jsou ve vlastnictví města nebo státu) a nemůžou se proto spravedlivě dovolávat toho, aby za ně nemuseli nic platit. Bez významu je skutečnost, že se žalobce zbavil budovy, když zjistil, že mu nebude u soudu užitek přiznáván. Žalobce prodal předmětný pozemek i budovou v červnu 2019, zamítavý rozsudek ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání v budově se nacházejících nebytových prostor (tj. odvoláním napadený rozsudek) je z podzimu 2023. Pokud předmětné nebytové prostory užívali v rozhodném období oba žalovaní, tj. [právnická osoba]. a [Jméno žalované B], jsou vůči vlastníkovi nemovité věci (žalobci), k poskytnutí peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení zavázáni solidárně. Tento závěr učinil i soud s výjimkou toho, že neshledal za prokázané užívání „místnosti č. [číslo] žalovanými. I zde soud pochybil. Z provedených důkazů – výslechu svědka [jméno FO], kterému uvěřil, jakož i z projektové dokumentace, a nakonec i z výslechu svědky [tituly před jménem] [jméno FO], jejíž výpověď neměl soud za nevěrohodnou – totiž zjistil, že danou „místnost č. [číslo] (chodbu) užívali všichni uživatelé prostor provozoven v 2. NP, kde se nacházely i další prostory užívané žalovanými. Z tohoto skutkového závěru mělo být tedy při právním hodnocení také vycházeno a dospěno k tomu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení i za tento prostor chodby je důvodný, což potvrzuje i přiléhavá judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3141/2012). Navíc soud zcela pominul i skutečnosti zjištěné při provedeném šetření na místě samém dne [datum], že v „místnosti č. 16“ mají žalovaní umístěna i zařízení, která jim slouží (router, zvonek apod.). Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil v napadených výrocích II., III. a IV., popř. aby ho změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že žaloba měla být zamítnuta i z jiných důvodů, když se domnívají, že na právní jednání učiněné v roce 1992 nelze klást stejně vysoké nároky jako na právní jednání činěná dnes. Žalovaní prokázali existenci hospodářské smlouvy, podle které mělo předmětné prostory užívat [právnická osoba]. Žalovaný [Jméno žalované B] zaplatil v r. 1992, tj. téměř před 33 lety [právnická osoba] za postoupení práv a povinností z Hospodářské smlouvy částku, která tehdy odpovídala ceně za nabytí obdobného prostoru. Na smlouvě fakticky chyběl souhlas jediný, a to právního nástupce Obvodního výboru [adresa] V, přičemž nebylo zřejmé, kdo by takový souhlas měl vlastně poskytnout – zda město [adresa], městská část [adresa], či stát. Podle žalovaných však došlo k vydržení užívacího práva, které dle hospodářské smlouvy bylo ekvivalentem věcného břemene užívání. Žalovaný č. 2 je přesvědčen, že mu řádně uplynula 10letá vydržecí doba, když disponoval titulem domnělým – smlouvou z [datum]. Nepřešlo-li užívací právo na žalované, pak by měla být obnovena likvidace [právnická osoba] a toto užívací právo by mělo být coby aktivum v majetku této společnosti. Bylo na žalobci, aby prokázal, že Hospodářská smlouva byla nějakým způsobem ukončena, což nestalo. Žalovaní nesouhlasí s tvrzenou výměrou užívaných prostor, když žalobce se domáhá, aby žalovaní hradili BO za užívaní chodby, kterou však neužívají. Přístup do předmětných prostor je přímo z venkovních prostor, chodba není užívána. Žalovaný 2/ byl v r. 1992 mladým mužem, kterého vůbec nenapadlo, že by mu likvidátor státního podniku – tedy v jeho očích stát – mohl nabízet něco, co není oprávněn převést. V r. 1993 opakovaně jednal MMB o potřebě vypořádání této hospodářské smlouvy, k vypořádání však do dnešního dne nedošlo. V r. 2018 pak v očích žalovaných přišel tentýž stát a z prostoru, jehož užívání žalovanému 2/ – ať už platně či neplatně postoupil – žádal najednou bezdůvodné obohacení. Tento postup je v očích žalovaných opravdu v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný navíc řadu let podporoval ÚZSVM v nabytí vlastnického práva, veden ústními přísliby, že jakmile ÚZSVM nabude vlastnické právo k objektu, vypořádá nároky žalovaných, což se nestalo. Žalovaný 2/ nemůže svůj nárok uplatnit vůči [právnická osoba]., které bylo v r. 2014 zlikvidováno. Závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadené části a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

10. Odvolací soud předně uvádí, že napadený rozsudek považuje za přezkoumatelný. Podle závěrů soudní praxe měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 1805/2018).

11. Odvolací soud souhlasí se žalobcem, že odůvodnění napadeného rozsudku je velmi nepřehledné a že soud nedokázal souvisle a v některých případech zcela jednoznačně formulovat své závěry, důvody, pro které soud rozhodl, však jsou z odůvodnění zjistitelné (jak uvedeno dále). Tomu odpovídá i obsah podaného odvolání, ve kterém žalobce uvedl a podrobně odůvodnil jednotlivé odvolací důvody.

12. V projednávané věci je předmětem řízení nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými užíváním místností č. [číslo] v 2. NP budovy v době od [datum] do [datum].

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

15. Soudní praxe je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4573/2016). Vzhledem k tomu, že uživatel pozemku není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 odst. 1 o. z.). Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z., § 458 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 668/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4184/2018).

16. Ze skutkových zjištění soudu plyne (a mezi účastníky není sporné), že žalobce je vlastníkem budovy (budova č. p. [číslo] na pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa]), že v 2. NP budovy se nachází místnosti č. [číslo], že tyto místnosti mají výměry [číslo] m (původně žalovaní činili výměru jednotlivých místností spornou, od této námitky však upustili po vypracování znaleckého posudku, který výměru stanovil přímo na základě měření provedeného znalcem), že místnost č. [číslo] tvoří prodejna zlatnictví a klenotnictví s výlohou a zádveřím, místnost č. [číslo] WC pro prodejce a jeho zaměstnance a místnost č. [číslo] technická místnost (dílna) a zázemí (šatna) pro prodejce a jeho zaměstnance. Nesporné je, že v rozhodné době místnosti č. [číslo] užíval žalovaný 2/.

17. Mezi účastníky je sporné, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, z podaného odvolání žalobce a uplatněných odvolacích námitek i z vyjádření k odvolání žalovaných, zda místnosti č. [číslo] užíval v rozhodné době i žalovaný 1/, zda byla místnost č. [číslo] užívána žalovanými, zda existoval právní důvod pro užívání místností žalovanými (podle žalovaných byla důvodem užívání Hospodářská smlouva či vydržení užívacího právo podle Hospodářské smlouvy), výše případného obohacení a zda uplatnění případného práva na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobce není zneužitím práva.

18. Odvolací soud předně uvádí, že se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že místnosti č. [číslo][číslo]užíval společně se žalovaným 2/ také žalovaný 1/ (aniž by užívání prostor bylo mezi nimi určitým způsobem rozděleno). Odvolací soud přitom odkazuje na dostatečné odůvodnění tohoto závěru v napadeném rozsudku (zejm. bod 7.). Pokud soud vyšel ze zjištění (které má oporu v soudem označeném dokazování), že žalovaný 1/ měl v rozhodné době předmět podnikání zlatnictví a klenotnictví, že měl sídlo na adrese budovy, z náhledu na webové stránky žalovaného 1/ z [datum] dále zjistil, že žalovaný 1/ prezentoval, že provozuje zlatnictví a klenotnictví na adrese budovy, což potvrzuje i fotografie, která znázorňuje, že v rozhodné době při vstupu do prostoru provozovny v budově je jako provozovatel označen na dveřích žalovaný 1/ i žalovaný 2/, a dále zjistil z vyúčtování služeb, výzvy k zaplacení nedoplatků a zápisy stavu elektroměru z období z let 2014 - 2019, že správce adresoval vyúčtování služeb, výzvy a dopisy na jméno žalovaného 1/ i žalovaného 2/, tito je přebírali, podepisovali a platili za ně svým jménem, pak těmto zjištěním zcela koresponduje závěr, že místnosti č. [číslo] společně provozované jako zlatnictví a klenotnictví provozoval spolu se žalovaným 2/ i žalovaný 1/.

19. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že místnost č. [číslo] nebyla žalovanými užívána jako prostor pro provozování zlatnictví a klenotnictví. Z povedeného dokazování (zejm. popis místností zjištěný znalcem uvedený ve znaleckém posudku [právnická osoba] a zjištění soudu při místním šetření dne [datum], č. l. 314) plyne, že místnost č. [číslo] je podle polohy a stavebně-technické funkce chodbou spojující schodiště v budově s prostory provozoven ve 2. NP, včetně provozovny žalovaných, je v ní pojistková skříň rozvodů elektřiny pro část celého 2. NP, tedy pro prostory všech provozoven, které jsou zde umístěny. Do chodby není fakticky možný přímý přístup z provozovny či z dílny žalovaných, protože dveře jsou zastavěny nábytkem. Nebylo prokázáno, že by žalovaní místnost č. [číslo] určitým konkrétním způsobem využívali pro výkon své podnikatelské činnosti v oboru zlatnictví a klenotnictví, popř. že by tuto společnou chodbu užívali ke vstupu do prostor, ve kterých provozovali svoji podnikatelskou činnost (provozovna žalovaných je přístupná samostatným vchodem z [adresa]).

20. Pokud žalovaní neužívali místnost č. [číslo] ani k výkonu své podnikatelské činnosti, ani jako společnou chodbu ke vstupu do svých prostor (případný ojedinělý vstup přes chodbu či jiné ojedinělé, resp. z ekonomického hlediska nevýznamné užití chodby není tomuto závěru na újmu), pak na jejich straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání této místnosti.

21. Podle názoru odvolacího soudu by však žalovaným nevzniklo obohacení ani v případě, že by místnost č. [číslo] jako společnou chodbu skutečně užívali. Jak bylo uvedeno, místnost č. [číslo] je chodbou spojující schodiště s prostory provozoven ve 2. NP budovy, má tedy povahu prostoru určeného ke společnému užívání nájemci (uživateli) prostor sloužících podnikání umístěných v budově, resp. v jejím 2. NP (obdobně jako např. výtah či schodiště). Takové společné prostory tvoří zázemí nezbytné pro vlastní provozování prostor sloužících podnikání (nebytových prostor) a v případě standardního pronájmu prostor sloužících podnikání předmětem nájmu nebývají. Předmětem nájmu jsou obvykle pouze vlastní prostory sloužící podnikání, nikoli však společné prostory v budově jako je výtah, schodiště či společná chodba (obdobně jako u bytového domu jsou pronajímány obvykle pouze byty, nikoli však výtah, chodba, společná prádelna či sušárna).

22. Jak bylo uvedeno výše, bezdůvodné obohacení získané protiprávním užíváním cizí věci či její části představuje pouze takový prospěch, o který se majetek obohaceného (neoprávněného uživatele) na úkor vlastníka nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. V daném případě by za běžných okolností byly žalovaným pronajaty pouze místnosti č. [číslo] jako prostory sloužící podnikání určené ke společnému využití jako provozovna pro výkon jejich podnikatelské činnosti (provozování zlatnictví a klenotnictví), nikoli však místnost č. 16, která je společnou chodbou spojující ve 2. NP podlaží budovy schodiště a ostatní prostory sloužící podnikání využívané jinými provozovateli. Pokud by žalobci užívali i společnou chodbu, jednali by v rámci svého užívacího práva k prostoru sloužícímu podnikání bez povinnosti hradit žalobci jako pronajímateli za takové užití společné chodby zvláštní úplatu. Pokud žalovaní užívali místnosti bez právního důvodu a žalobci by bylo přiznáno samostatné obohacení i za užívání společné chodby, získal by více, než kdyby místnosti č. [číslo] pronajímal za obvyklých okolností na základě nájemní smlouvy.

23. Není proto důvodná námitka žalobce, že pokud společnou chodbu (místnost č. [číslo] užívali všichni uživatelé prostor provozoven v 2. NP, včetně žalovaných, měli by být všichni zavázáni společně a nerozdílně k vydání obohacení za takové užívání (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3141/2012). V daném případě nejde o to, že by společnou chodbu užívali všichni uživatelé provozoven v 2. NP, ale o to, že za běžných okolností není společná chodba vůbec předmětem samostatného nájmu (a tedy užívání, za které by vlastníkovi věci náležela úplata). Předmětem nájmu jsou pouze prostory provozoven a užívání společné chodby představuje užívání společných prostor nutné či potřebné k realizaci takového nájmu, za které se další úplata neposkytuje (odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu se ostatně vztahuje ke společnému užívání pozemku, tedy k předmětu, který je obvykle samostatným předmětem užívání, za který náleží vlastníkovi úplata).

24. Z hlediska právního důvodu užívání místností soud dovodil, že žalovaní nemají právo místnosti užívat ani na základě Hospodářské smlouvy, ani z důvodu vydržení užívacího práva. I s těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje.

25. Hospodářská smlouva ze dne [datum] byla uzavřena podle § 360a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hospodářský zákoník“). Tímto právním předpisem se Hospodářská smlouva řídí i po zrušení hospodářského zákoníku (§ 763 odst. 1 zákona č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník).

26. Podle § 360a hospodářského zákoníku, ve znění účinném od [datum], smlouva o sdružení vznikne dohodou o celém jejím obsahu. K platnosti smlouvy je třeba písemné formy (odst. 3). Pokud smlouva o sdružení nestanoví jinak, může zúčastněná organizace od smlouvy odstoupit nebo převést svá práva a povinnosti na jinou organizaci jen se souhlasem všech sdružených organizací (odst. 5).

27. Podle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve znění účinném od [datum], k platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak.

28. Z uvedeného plyne, že k platnosti smlouvy o převodu práv a povinností ze dne [datum], kterou se [právnická osoba] v likvidaci zavázalo převést na žalovaného 2/ svá práva a povinnosti z Hospodářské smlouvy, bylo třeba souhlasu všech organizací či jejich právních nástupců podle Hospodářské smlouvy, a to v písemné formě.

29. V daném případě Hospodářskou smlouvu uzavřely [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], Tělovýchovná jednota KSB a Obvodní národní výbor [adresa] V. Dne [datum] byl uzavřen dodatek, podle kterého přešla práva z Hospodářské smlouvy z Tělovýchovné jednoty KSB na [právnická osoba], tato dohoda byla písemně schválena všemi stranami Hospodářské smlouvy. Dohodou ze dne [datum] převedl [právnická osoba] svá práva a povinnosti z Hospodářské smlouvy na [právnická osoba], tato dohoda byla písemně schválena všemi stranami Hospodářské smlouvy. Smlouvou ze dne [datum], převedl státní podnik [právnická osoba] svá práva a povinnosti na společnost Oceán, a. s., tato dohoda byla písemně schválena všemi stranami Hospodářské smlouvy.

30. Smlouva o převodu práv a povinností z Hospodářské smlouvy uzavřená ze dne [datum] mezi Oděvnictvím města Brna a žalovaným 2/ (ve které bylo sjednáno, že podmínkou její účinnosti je souhlas všech účastníků sdružené investice či jejich nástupců) byla schválena tehdejšími stranami ([právnická osoba], Drogerie [adresa], Oceán, a. s., [právnická osoba] a [právnická osoba]), avšak s výjimkou Obvodního národního výboru [adresa] V, resp. jeho nástupce. Nástupcem Obvodního národního výboru [adresa] V. se stalo město [adresa] (§ 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., ve znění účinném od [datum]), na které přešla práva a závazky tohoto obvodního národního výboru. Vlastníkem budovy byl v této době stát. V řízení nebylo prokázáno, že by kterákoli z těchto osob projevila souhlas s převodem práv a povinností z Hospodářské smlouvy na žalovaného 2/. Nutno ovšem dodat, že případný souhlas by vyžadoval obligatorní písemnou formu, naopak neformální (konkludentní) souhlas by nebyl dostatečný (proto ani nebylo třeba udělení konkludentního souhlasu dokazovat). Písemnou formu zákon vyžadoval pod sankcí neplatnosti, která nastávala přímo ze zákona (§ 24 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve znění účinném od [datum]). Vzhledem k tomu, že smlouva o převodu práv a povinností ze dne [datum] mezi Oděvnictvím města Brna a žalovaným 2/ nebyla platně schválena všemi tehdejšími stranami, nemohla způsobit převod práv z Hospodářské smlouvy na žalovaného 2/, který následně nemohl své užívací právo k místnostem sdílet se žalovaným 1/, žalovaní proto užívali předmětné prostory bez právního důvodu.

31. Důvodná není ani námitka žalovaných, že užívací právo k místnostem žalovaný 2/ vydržel. Soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaný 2/ nemohl vydržet užívací právo k místnostem, resp. k části předmětné budovy (v podrobnostech lze odkázat na bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud dodává, že Hospodářská smlouva byla uzavřena podle § 360a hospodářského zákoníku a založila jednotlivým stranám pouze právo užívat vymezené nebytové prostory v budově podle ujednání ve smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Odo 748/2004). Toto ujednání je svou povahou závazkovým právem, nikoli právem věcným, které nebyl možno vydržet. Současně lze uvést, že právo užívat vymezené místnosti v budově zakládala přímo Hospodářská smlouva podle § 360a hospodářského zákoníku a nejednalo se o vztah trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku (proto nelze aplikovat § 876 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do [datum]).

32. Odvolací soud proto uzavírá, že žalovaný 1/ a žalovaný 2/ užívali společně v rozhodné době ([datum] – [datum]) místnosti č. [číslo] m, [číslo] m a [číslo] m, (celkem [číslo] m) bez právního důvodu, a tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili.

33. Výši náhrady za získané obohacení odvolací soud určil shodně se soudem I. stupně na základě znaleckého posudku [právnická osoba] jako obvyklou cenu nájemného v daném místě a čase, která činila v roce 2016 částku 1.628 Kč/m, v roce 2017 částku 1.764,22 Kč/m a v roce 2018 částku 1.807 Kč/m.

34. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).

35. V daném případě znalecký ústav [právnická osoba] postupoval tak, že určil obvyklou výši nájemného porovnávací metodou, kdy srovnal nájmy nabízené v realitní inzerci (v posudku za rok 2016 použil deset nabídek, v posudku za roky 2017 a 2018 použil osm nabídek), které upravil příslušnými koeficienty. U každé nabídky znalec uvedl charakteristiku srovnávané nemovitosti a vysvětlil výši použitých koeficientů. Znalec své závěry o výši obvyklé ceny (nájemného) v posudku řádně odůvodnil, tyto závěry jsou podloženy obsahem nálezu, posudek není v rozporu s výsledky ostatních důkazů. Závěry znalce nebyly v odvolacím řízení zpochybněny 36. Z uvedeného plyne, že výše náhrady za obohacení za užívání prostorů o výměře [číslo] m činila v roce 2016 (za 282 dnů) částku 53.398,20 Kč, v roce 2017 částku 75.102,80 Kč a v roce 2018 částku 76.924 Kč, celkem tedy částku 205.425 Kč.

37. Odvolací soud se konečně zabýval otázkou, zda uplatnění práva na vydání obohacení ze strany žalobce nepředstavuje jeho zjevné zneužití, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.).

38. Podle ustálených závěrů soudní praxe patří § 8 o. z. k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněné pod č. 54/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).

39. Soud I. stupně dospěl k závěru, že jsou naplněny důvody pro nepřiznání nároku na peněžitou náhradu, což dovodil ze skutečností popsaných v bodu 27. odůvodnění napadeného rozsudku (žalobce těžil ze svých nepoctivých činů, mnoho let se o své právo nezajímal, neřešil existující faktickou i právní nejistotu, zvláště v časech velkých změn ve společnosti a právní úpravy, naopak své právo nevykonával, a až když zjistil, že může zpochybněním právních jednání třetích osob před desítkami let získat užitek, nechal si existenci vlastnictví deklarovat soudem, poté své právo uplatnil u soudu, a když zjistil, že mu nebude užitek přiznáván, nebo ne zcela, svého práva se „zbavil“ prodejem budovy).

40. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že důvody pro zamítnutí žaloby pro zneužití práva dány nejsou. Z provedeného dokazování neplyne, že by žalobce těžil ze svých protiprávních činů, když žádný protiprávní čin žalobce nebyl zjištěn. V době, kdy byly uzavírány dohody o převodu práv z Hospodářské smlouvy z původních smluvních stran na jejich právní nástupce (v případě žalovaného 2/ smlouva o převodu práv a povinností z Hospodářské smlouvy uzavřená ze dne [datum] s Oděvnictvím města Brna), žalobce s žalovanými, resp. s osobami uzavírajícími takové dohody, žádným způsobem nejednal.

41. Uzavření smlouvy o převodu práv a povinností ze dne [datum] bylo dobrovolné rozhodnutí žalovaného 2/, které žalobce nijak neovlivnil. Bylo na žalovaném 2/, aby postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou a zajistil si písemný souhlas všech sdružených organizací, popřípadě jejich právních nástupců. Pokud takto nepostupoval, jde toto pochybení k tíži jemu (nikoli žalobci). Skutečnost, že žalobce začal vykonávat své vlastnické právo až poté, kdy o něm bylo rozhodnuto soudem, nemá na závěr o jeho poctivosti vliv, podstatné je, že v předchozí době neprovedl žádné jednání, kterým by postavení žalovaných zhoršil (skutečnost, že žalobce budovu následně prodal je výkonem jeho vlastnických práv, které postavení žalovaných v tomto řízení nijak neovlivňuje).

42. Podle názoru odvolacího soudu se v případě smlouvy o převodu práv a povinností ze dne [datum] jednalo o obchodní vztah mezi podnikateli, při kterém došlo ke zmaření investice žalovaného 2/ do jeho podnikatelského záměru (v důsledku neplatnosti smlouvy), nikoli však pro jednání na straně žalobce. Skutečnost, že žalovaný 2/ zaplatil úplatu za převod práv z Hospodářské smlouvy organizaci [právnická osoba], která byla zlikvidována, takže není schopna tuto částku žalovanému 2/ vrátit, se nepromítá do současných vztahů žalovaného 2/ se žalobcem. Pokud žalovaní po dvaceti pěti letech bezplatného užívání nyní čelí požadavku žalobce na placení obvyklého nájemného za užívané prostory, nelze takový postup považovat za nepřiměřený. Nedochází ani k jakémukoli rozporu mezi užitkem žalobce, k němuž výkon jeho práva směřuje, a užitkem, pro který mu právo ze zákona vzniklo. Z obsahu spisu pak nevyplývá ani žádné jiné zjevné zneužití práva žalobcem či jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy.

43. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že ohledně částky 205.425 Kč s úrokem z prodlení za užívání místností č. [číslo] č. [číslo]

44. O nákladech účastníků řízení odvolací soud rozhodl podle úspěchu ve věci a přiznal převážně úspěšnému žalobci poměrnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, rozhodoval vedle nákladů odvolacího řízení také o nákladech řízení u soudu I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

45. V řízení před soudem I. stupně žalobce požadoval částku 330.007 Kč, úspěšný byl ohledně částky 205.425 Kč (62,25 %), ve zbývající části byl neúspěšný (37,75 %). Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 24,5 %. Náklady žalobce v řízení před soudem I. stupně zahrnují paušální náhradu podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za 29 úkonů, celkem 8.700Kč, a náklady na znalecký posudek [právnická osoba] ve výši 5.467 Kč (dle specifikace na č. l. 344), celkem tedy 3.470,90 Kč.

46. V odvolacím řízení byla předmětem řízení částka 260.477,20 Kč, žalobce byl úspěšný ohledně částky 205.425 Kč (78,86 %), ve zbývající části byl neúspěšný (21,14 %). Žalobce má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 57,75 %. Náklady žalobce v odvolacím řízení zahrnují paušální náhradu podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za 3 úkony (odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu), celkem tedy 519,50 Kč.

47. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě stát zaplatil znalečné ve výši 5.995 Kč, z této částky bylo 62,25 % uloženo k náhradě žalovaným (tj. 3.731,90 Kč) a žalobci 37,75 % (tj. 2.263,10 Kč).

Poučení