49 CO 62/2021 - 333

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: ; [obec] u [obec], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1/ [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] 2/ [země] – [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaných 1/ a 2/ proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 1. 2021, č. j. 7 C 413/2015-303, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

II. Nařizuje se, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce než JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., LL.M.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] vše v rozsahu původní parcely PK [číslo], je [země] – [anonymizována tři slova] (výrok I.), a žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši 53.482 Kč, rovným dílem, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.)

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, jako právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova] a oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhá určení vlastnictví žalovaného 2/ k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. napadeného rozsudku (dále též pouze„ pozemky“ či„ předmětné pozemky“), jejichž současným vlastníkem je podle zápisu v katastru nemovitostí žalovaný 1/. Žalobu založila na tvrzení, že smlouva o bezúplatném převodu pozemku ze dne 28. 5. 2008, [číslo] kterou žalovaný 2/ převedl do vlastnictví žalovaného 1/ předmětné pozemky představující tzv. původní majetek registrované církve ve smyslu § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., je v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon č. 229/1991 Sb.“), a tedy absolutně neplatná.

3. Soud I. stupně rozhodl ve věci již dříve rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 7 C 413/2015-111, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 49 Co 107/2017-160, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není přezkoumatelný. Soud I. stupně uvedl, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována jako osoba potenciálně oprávněná ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., aniž by se blíže zabýval skutečností, že žalobkyně své právo uplatňuje jako právní nástupce [příjmení] [jméno] [příjmení] při farním chrámu ve [obec] na opravu kostela a mše svaté (dále též jen„ [příjmení] [jméno] [příjmení]“), která byla, resp. měla být původním vlastníkem nemovitých věcí. Ve vztahu k této nadaci soud I. stupně nezjišťoval, zda byla právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (§ 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) či jiný subjekt splňující definiční znaky oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Rozsudek soudu I. stupně byl pro nepřezkoumatelnost zrušen a soudu I. stupně bylo uloženo, aby se nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně v uvedeném smyslu (zejména povahou [příjmení] [jméno] [příjmení]), a bude-li odůvodněn závěr, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, aby se dále zabýval otázkou, zda k převodu či přechodu předmětných pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

4. Soud I. stupně poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 7 C 413/2015-252, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 49 Co 122/2019-286, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl opět k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není přezkoumatelný. Soud I. stupně v rozsudku uvedl, že žalobkyně je právním nástupcem [příjmení] [jméno] [příjmení] a že„ církevní charakter nadace (§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.) byl prokázán listinnými důkazy provedenými u jednání dne 18. prosince 2018 …“, neuvedl však jaké důkazy (skutková zjištění) z provedených listin plynou a jakým způsobem byly zhodnoceny a nezabýval se blíže otázkou právní povahy nadace a zdůvodnění svého závěru, že jde právě o nadaci podle § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb. (a nikoli podle § 3 písm. c/ tohoto zákona). Soud dále dospěl k závěru, že„ dobrá víra žalovaného 1) při převodu pozemku nebyla dána. Žalovaný 1) se měl seznámit s dostupnými podklady [příjmení] [příjmení] před převodem pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1). Stát je potenciální povinnou osobou v restitučních záležitostech a podklady od Ministerstva kultury, údaje v katastru nemovitostí neměly být pro žalovaného 1) dostačující.“ K tomuto závěru odvolací soud uvedl, že není zřejmé, proč v daném případě vyjádření Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2014, které je aktem státního orgánu, nemělo být dostatečné přesvědčení žalovaného 1/, že pozemky nebudou v budoucnu podléhat církevním restitucím, stejně tak není zřejmé, proč by další pátrání žalovaného 1/ v podkladech brněnského biskupství mělo být potřebné pro zachování obvyklé míry opatrnosti. Závěr o nutnosti takového postupu by mohl být namístě pouze tehdy, pokud by zde byly konkrétní důvody, které by takový postup žalovaného 1/ vyžadovaly, žádné takové důvody však soud I. stupně neuvedl, takže je ani nelze přezkoumat. Soud I. stupně se konečně nezabýval ani okolnostmi případu, které by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. Odvolací soud s odkazem na závěry soudní praxe upozornil, že dobrá víra ve spojení s mimořádnými okolnostmi případu by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. Soud však v odůvodnění rozsudku uvedl pouze to, že„ pozemky jsou stále vedeny jako zahrada nebo orná půda. Sama skutečnost, že jsou zatíženy věcným břemenem a územní plán směřuje k výstavbě, pouze podtrhuje nedostatečnou obezřetnost žalovaného 1/ v relaci k restituční úpravě v průběhu času a nemůže být k tíži žalobkyně“. Soud se tedy nezabýval konkrétními okolnostmi věci (užitek pozemků pro žalobkyni, důsledky, které by mělo vydání pozemků na činnost žalovaného 1/, umístění, velikosti a tvar pozemků, délka užívání žalovaným 1/), ani nepřihlížel k tvrzením žalovaných (že pozemky jsou potřebné k realizaci potřeb města a jeho občanů, že jsou určeny k výstavbě a k dalšímu rozvoji obce či že se v jednom případě jedná o pozemek již zastavěný), i tyto závěry tedy byly nepřezkoumatelné. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně a v této souvislosti i otázkou, zda [příjmení] [jméno] [příjmení] naplňovala znaky některé z právnických osob uvedených v § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Pokud soud dospěje k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, bude se dále zabývat otázkou, zda k převodu pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a pokud ano, zda nejsou splněny předpoklady pro prolomení účinků tohoto ustanovení (dobrá víra žalovaného 1/ při nabývání pozemků ve spojení s případnými mimořádnými okolnostmi věci), přitom se bude řídit závěry soudní praxe citovanými ve zrušovacím usnesení.

5. V novém rozsudku ve věci, který je předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení, soud I. stupně dospěl opět k závěru, že žalobkyně je právním nástupcem [příjmení] [jméno] [příjmení] a že„ církevní charakter nadace (§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.) byl prokázán listinnými důkazy provedenými u jednání dne 18. prosince 2018“, čemuž dodal, že z provedených listin (z Kodexu kanonického práva ve spojení zejména s výkazem jmění a dluhů pozemkové nadace [jméno] [příjmení] ze dne 26. října 1926, stvrzenkou ze dne 18. ledna 1948, přípisem z biskupské konsistoře v [obec] ze dne 16. března 1899) byla„ jednoznačně prokázána subjektivita a fungování nadace jako součást registrované církve na základě zakládací listiny nadace. Byla vyvíjena činnost průběžně do doby aktu odnětí státem v roce 1949 a z rozhodnutí biskupa v roce 2002 byla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně. Námitky žalovaných, že se jednalo o účelový akt biskupa v roce 2002, prázdnou schránku, a že si [jméno] [příjmení] předplatila mše, nadace sloužila ve prospěch faráře, nejsou důvodné. Farář vykonával činnost ve prospěch církve, jednal v souladu se zakládací listinou nadace.“ K otázce dobré víry žalovaného 2/ soud uvedl, že„ dobrá víra žalovaného 1) při převodu pozemku nebyla dána. Žalovaný 1) se měl seznámit s dostupnými podklady [příjmení] [příjmení] před převodem pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1). Stát je potenciální povinnou osobou v restitučních záležitostech a podklady od Ministerstva kultury, údaje v katastru nemovitostí neměly být pro žalovaného 1) dostačující“. K otázce mimořádných okolností, které by mohly odůvodnit prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. soud uvedl, že„ pozemky jsou stále vedeny jako zahrada nebo orná půda. Sama skutečnost, že jsou zatíženy věcným břemenem a územní plán směřuje k výstavbě, pouze podtrhuje nedostatečnou obezřetnost žalovaného 1) v relaci k restituční úpravě v průběhu času a nemůže být k tíži žalobkyně“, čemuž dodal, že„ územní plán v roce 2007 zahrnul pozemek do lokality výstavby rodinných domů a odpovídající infrastruktury … V roce 2007 (a dříve) mělo [územní celek] přistoupit ke schvalovacímu procesu územního plánu s vědomím možnosti vydání pozemku podle restitučního zákona … [územní celek] jako základní samosprávné společenství občanů … mělo vycházet z historických pramenů, znalostí občanů města ohledně nadace a její činnosti v relaci k celospolečensky diskutované otázce církevní restituce. K dispozici byly podklady dostupné veřejně v roce 2007 na [anonymizována dvě slova], v [anonymizováno] archívu v [anonymizováno], před bezúplatným převodem pozemku z vlastnictví státu jako subjektu potenciálně povinného v restitučním řízení do vlastnictví žalovaného 1). [územní celek] vědělo nepochybně o existenci [anonymizována dvě slova], [příjmení] biskupství a historii [územní celek], včetně církevní činnosti a církevních právních poměrů … Město se nemělo spoléhat za těchto specifických okolností na údaje sdělené státem z dat dostupných pouze na Ministerstvu kultury (práva náleží bdělým). Obvyklá míra opatrnosti žalovaného 1) nebyla zachována, a nelze se tak odvolávat na dobrou víru jednotlivce (jednotka územní samosprávy) ve správnost aktů veřejné moci … Nejsou dány mimořádné okolnosti na straně žalovaného 1) vzhledem k jeho osobě, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání a dopadu pozbytí majetku způsobilé vyvolat závěr upřednostnění dobré víry [územní celek] [územní celek] mělo možnost v roce 2007, 2008 zjistit relevantní podklady pro církevní restituci v budoucnu. [územní celek] nezachovalo obvyklou míru opatrnosti, postupovalo dále k realizaci záměrů dle územního plánu a nevyčkalo skončení církevního restitučního řízení.“ 6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný 1/ i žalovaný 2/. Žalovaný 1/ v odvolání předně upozornil na„ bezprecedentní postup soudu“ v závěru jednání, kdy poté, co žalobce přednesl závěrečný návrh, a dále přednesl závěrečný návrh i žalovaný 1/, dala soudkyně slovo opět žalobci, aby mohl komentovat závěrečné slovo žalovaného 1/, což není procesně přípustné. V dané věci byl již dvakrát rozsudek vrácen soudu I. stupně, přesto soud k názoru odvolacího soudu nepřihlížel, a bez ohledu na provedené dokazování setrvává na svém stanovisku, které ještě umocňuje nedovoleným postupem. O názorové předpojatosti svědčí fakt, že přes poměrně významné doplnění dokazování soudkyně bez přerušení jednání vynáší obsahově totožný rozsudek ve věci samé, aniž by se s novými důkazy nějak vypořádala. Vyšší soudy jasně vyslovily, že v individuálně daných poměrech konkrétní věci mohou existovat mimořádné okolnosti případu, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku. V daném případě nebyla soudem dostatečně zodpovězena zpochybněná aktivní legitimace žalobkyně ani otázka upřednostnění vlastnického práva [územní celek] jako dobrověrného nabyvatele. Obtíže, které by byl způsobeny městu, které hodlalo a hodlá pozemky využít ve veřejném zájmu, by byly značné, zatímco v případě vydání by toto úsilí bylo„ věnováno“ zdarma a v rozporu s dobrými mravy žalobkyni. Okolnostmi, které by mohly být důvodem pro poměřování dvou proti sobě stojících práv žalobkyně a žalovaného 1/, se soud v předcházejících jednáních ani v tomto posledním vůbec nezabýval. Žalovaný 1/ trvá na tom, že pozemky nabyl řádně dvoustrannou smlouvou, k převodu byly splněny všechny zákonné podmínky, proto se stal vlastníkem pozemků. Z důvodu opatrnosti vznesl žalovaný 1/námitku promlčení, když námitka neplatnosti smlouvy měla být vznesena do tří let. Při přijetí restitučního zákona nikdo nepředpokládal, že by byl vydáván majetek jednotek územní samosprávy nabytý v dobré víře. K fotografiím a listinným důkazům, včetně územního plánu, soud vůbec nepřihlédl a z průběhu řízení je zřejmé, že měl rozsudek předem připraven. Jedinou cestou, jak může žalobkyně pozemky využít, je pozemky prodat, s největší pravděpodobností žalovanému 1/, který by o ně měl zájem, protože je potřebuje. To samo o sobě činí ze sporu vše, jen ne nápravu jakýchkoli historických křivd. Závěrem žalovaný 1/ navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

7. Žalovaný 2/ v odvolání namítl, že v průběhu řízení několikrát uvedl, že mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že nadace ke dni sloučení s žalobcem již nenaplňovala účel, pro který byla zřízena (využití vloženého majetku polovinou na opravy„ chrámu [anonymizováno] šlapanského“ a druhou polovinou na mše za zemřelou [jméno] [příjmení] a konkrétně vyjmenované členy její rodiny) a jednalo se pouze o tzv.„ prázdnou schránku“ a není správné, pokud je status žalobce, jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., odvozován od právního nástupnictví na takovýto subjekt. Lze také oprávněně pochybovat, že nadace svůj účel plnila i ke dni majetkové křivdy, který nastal téměř 77 let po jejím založení. Z provedených důkazů vyplývá, že vydáním pozemků by žalobci vzniklo pouze holé vlastnictví, což není účelem naturální restituce majetku. Soud nepřihlédl rovněž k situaci, kdy u některých pozemků je zcela jednoznačně dán výlukový důvod podle § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pro nevydání majetku (p. [číslo] p. [číslo] na jejichž části je situována přístupová komunikace ke stavbě). Pokud je takto rozhodováno o nerestituovatelném majetku, nemůže být v takovém případě určením vlastnického práva státu naplněn účel sledovaný § 18 odst. 1 cit. zákona č. 428/2012 Sb., tj. odstranění překážky pro uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu církvi a následná náprava majetkové křivdy. Žalovaný 2/ navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, popř. aby jej změnil a žalobu zamítl. Žalobkyně ve vyjádření k podaným odvoláním uvedla, že pokud se u výjimečných případů nabytí od nevlastníka zkoumají mimořádné okolnosti, pak se zkoumá také to, jakou újmu by pocítila ta která strana sporu, pokud by přišla o vlastnictví sporného pozemku. Pokud srovnáme majetkovou podstatu žalobce [příjmení] [anonymizováno] [obec] u [obec] s majetkovou podstatou žalovaného 1/ [územní celek], dojdeme k jednoznačnému závěru: Žalobce je chudá farnost, která nemá většího majetku, avšak žalovaný 1/ je bohaté město. Smyslem církevních restitucí je vrátit církvím jejich historický majetek a zajistit jim tak majetkovou základnu, ze které se budou samy financovat, až stát přestane církve dotovat. Žalobce by bez dotčeného majetku, o který se vede tento spor, nebyl schopen ekonomicky přežít poté, co stát v roce 2031 skončí s financováním platů duchovních a financováním potřeb církve. Takže mimořádná okolnost (chudoba) je zde jednoznačně na straně žalobce. Pokud by mělo být důvodem pro nevydání majetku to, že si žalovaný 1/ v době, co byl majetek dotčený církevní blokací, naplánoval využití tohoto majetku (pozemků) pro svůj rozvoj, pak by restituční zákony ztratily jakýkoli smysl. Žalobci byly pozemky ukradeny a je absurdní zkoumat, jestli by po jejich vrácení žalobci, je žalobce využíval podle představ žalovaných. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil 8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c/, e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodnutí podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

9. Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

10. Podle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. je skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě, odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

11. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c/ a d/ vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

12. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

13. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě na určení vlastnictví státu (žalovaného 2/) k pozemku, jenž byl právní předchůdkyni žalobce ([příjmení] [jméno] [příjmení]) v minulosti odňat výměrem ze dne 14. 4. 1949 bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. a který stát přede dnem účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. převedl do vlastnictví jiné osoby (žalovaného 1/) v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Jedná se o žalobu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., k jejímuž charakteru judikatura dovodila, že není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 994/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 887/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3214/2017). V řízení o předmětné žalobě proto oprávněná osoba nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení a naléhavý právní zájem na takovém určení nezkoumá ani soud.

14. Ve sporu o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., pokud věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností; původním majetkem se pak dle ustanovení § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu je oprávněná osoba dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

15. V projednávané věci soud I. stupně vyšel – stejně jako v obou předchozích rozhodnutích – ze zjištění, že žalobkyně je osoba potenciálně oprávněná ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. a že se na základě rozhodnutí brněnského biskupa ze dne 25. 9. 2002, č. j. 1413/02, stala právní nástupkyní [příjmení] [jméno] [příjmení], která byla původním vlastníkem předmětných pozemků. Pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně proto bylo rozhodné zjištění, zda [příjmení] [jméno] [příjmení] naplňovala znaky některé z právnických osob uvedených v § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Povaha [příjmení] [jméno] [příjmení] je přitom významná i z hlediska možnosti soudního přezkumu otázky jejího zániku s právním nástupnictvím žalobkyně (k němuž mělo dojít na základě shora označeného rozhodnutí brněnského biskupa). Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (a skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3105/2019).

16. Otázkou právní povahy [příjmení] [jméno] [příjmení] se však soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku opět blíže nezabýval a omezil se na konstatování, že„ církevní charakter nadace (§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.) byl prokázán listinnými důkazy provedenými u jednání dne 18. prosince 2018 …“, k čemuž pouze dodal, že z provedených listin byla„ jednoznačně prokázána subjektivita a fungování nadace jako součást registrované církve na základě zakládací listiny nadace“ a že„ byla vyvíjena činnost průběžně do doby aktu odnětí státem v roce 1949“. Soud I. stupně tedy opět neuvedl jakékoli skutkové zjištění s odkazem na provedené listiny, z něhož by plynulo, že [příjmení] [jméno] [příjmení] byla právnickou osobou založenou jako součást [anonymizováno] církve, a nikoli právnickou osobou založenou za účelem podpory činnosti této církve. Z jakých důkazů a na základě jakých úvah dospěl soud k závěru o tom, že nadace tvořila přímo součást [anonymizováno] církve, není v rozsudku jakkoli odůvodněno. Žádným způsobem se soud nevypořádal ani s námitkou žalovaných, že nadace nevyvíjela jakoukoli činnost nejen ke dni sloučení se žalovanou, ale ani ke dni majetkové křivdy, který nastal téměř 77 let po jejím založení (žádný důkaz o tom, že nadace v této době vyvíjela faktickou činnost, pro kterou byla zřízena, tj. že by byly výnosy z majetku používány na opravy kostela a na mše za zemřelou [jméno] [příjmení] a její rodinu, ostatně v řízení zatím nebyl proveden). Odvolacímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že závěr soudu I. stupně o církevním charakteru [příjmení] [jméno] [příjmení] jako právnické osoby založené jako součást [anonymizováno] církve je stejně jako v předchozím rozsudku pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelný.

17. Stejně jako v předchozím rozsudku se odvolací soud zabýval i dalšími důvody, na jejichž základě soud I. stupně vyhověl podané žalobě, a s ohledem na prakticky identické odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že také v této části rozsudek není přezkoumatelný.

18. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze prolomit zákaz převodu pozemků podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., protože žalovaný 1/ nebyl v dobré víře, ani nejsou dány dostatečné mimořádné důvody, které by takový výjimečný postup odůvodňovaly.

19. Podle soudu I. stupně dobrá víra žalovaného 1/ při uzavírání smlouvy o převodu pozemků nebyla dána. Soud I. stupně zjistil, že žalovaný 2/ si před převodem vyžádal stanovisko Ministerstva kultury, které přípisem ze dne 30. 7. 2014 potvrdilo, že [příjmení] [jméno] [příjmení] nebyla v rejstřících jím vedených evidována jako církevní subjekt. Toto stanovisko však podle soudu nebylo dostatečné k tomu, aby založilo dobrou víru žalovaného 1/, protože se měl žalovaný 1/ dále„ seznámit s dostupnými podklady [příjmení] [příjmení] před převodem pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1/. Stát je potenciální povinnou osobou v restitučních záležitostech a podklady od Ministerstva kultury, údaje v katastru nemovitostí neměly být pro žalovaného 1/ dostačující“ …„ [územní celek] vědělo nepochybně o existenci [anonymizována dvě slova], [příjmení] biskupství a historii města Šlapanice, včetně církevní činnosti a církevních právních poměrů … Město se nemělo spoléhat za těchto specifických okolností na údaje sdělené státem z dat dostupných pouze na Ministerstvu kultury. Obvyklá míra opatrnosti žalovaného 1) nebyla zachována“.

20. Podle závěrů soudní praxe je oprávněným držitelem takový držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2298/2018).

21. Podle Ústavního soudu„ důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).

22. V případě majetku nabytého v kontextu tzv. velké privatizace Ústavní soud odmítl výklad, který nabyvatele majetku staví do pozice, která předpokládá, že by měl od počátku privatizačního vztahu zpochybňovat platnost a správnost rozhodnutí státu. Kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09).

23. Ústavní soud dále zdůraznil, že při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Závěry o absenci dobré víry v platnost přechodu privatizovaného majetku a o jeho vydržení nelze opřít toliko o nutnost objektivního hodnocení dobré víry. Z posuzování přítomnosti dobré víry, jako subjektivní kategorie, nejsou (ani za účelem jejího hodnocení z vnějšího – objektivního – pohledu) vyloučeny individuální okolnosti privatizace. Z hodnocení dobré víry z objektivního pohledu "se zřetelem ke všem okolnostem" neplyne, že se osoba mohla seznámit se všemi teoreticky dostupnými skutečnostmi. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v „ mechanický“ příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III.ÚS 2707/18).

24. Citované závěry soudní praxe je třeba použít i v projednávané věci. Skutečnost, že některé z nich byly vysloveny v kontextu tzv. velké privatizace, není v projednávané věci nijak zvláště významná, protože také žalovaný 2/ od počátku jednal v důvěře ve správnost aktů státních orgánů (vyjádření Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2014) a nelze jej stavět„ do pozice, která předpokládá, že by měl od počátku zpochybňovat platnost a správnost rozhodnutí státu“, stejně tak na něj nelze klást požadavek„ seznámit se se všemi teoreticky dostupnými skutečnostmi“.

25. Uvedené závěry však soud I. stupně v napadeném rozsudku nijak nezohlednil. Z odůvodnění rozsudku neplyne, z jakého důvodu vyjádření Ministerstva kultury, které jako akt státního orgánu osvědčovalo, že [příjmení] [jméno] [příjmení] nebyla v rejstřících vedených ministerstvem evidována jako církevní subjekt, nebylo dostatečné k tomu, aby založilo dobrou víru žalovaného 1/, že pozemky nebudou v budoucnu podléhat církevním restitucím. Stejně tak není v rozsudku odůvodněno, proč by další pátrání žalovaného 1/ v podkladech brněnského biskupství mělo být potřebné pro zachování obvyklé míry opatrnosti, kterou měl žalovaný 1/ v daném případě (tedy i přes vyjádření Ministerstva kultury) zachovat. Dobrou víru žalovaného 1/ přirozeně nevylučuje samotná skutečnost, že nezjistil určitý údaj, který byl na určitém místě (u brněnského biskupství) v době převodu dostupný. Již v předchozím rozsudku odvolací soud uvedl, že tento závěr by mohl být namístě pouze tehdy, pokud by zde byly konkrétní důvody, které by takový postup žalovaného 1/ vyžadovaly (zejm. by bylo třeba zjistit, že žalovaný 1/ o existenci takových podkladů brněnského biskupství věděl či alespoň vědět měl a že měl důvod i přes vyjádření Ministerstva kultury v takových podkladech dále pátrat). Soud I. stupně uvedený názor odvolacího soudu nijak nezohlednil a závěr o nedostatku dobré víry žalovaného 2/ nezaložil na důvodech, které by byly v této souvislosti významné.

26. Současně je ale třeba uvést, že samotná dobrá víra žalovaného 1/ by pro nabytí vlastnického práva k pozemkům dostatečná nebyla. Podle závěrů Ústavního soudu„ k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by se vztahovaly např. k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod., a které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17).

27. Podle Nejvyššího soudu„ má-li být nakládání s věcmi podléhajícími ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Mohlo by přitom jít např. o situaci, v níž by nezákonně převedené nemovitosti měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrného nabyvatele. Mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, se mohou vztahovat též kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnost i dalšího podnikání v zemědělství, případně i k původnímu pozbytí majetku církví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2141/2019). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že výčet okolností okolnosti, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, nemůže být z povahy věci nijak uzavřen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2650/2018).

28. Nejvyšší soud konečně dovodil, že pokud převedený majetek není způsobilý k vydání oprávněné osobě v režimu zákona č. 428/2012 Sb., tak tato skutečnost může být v závislosti na okolnostech případu považována za výjimečné prolomení blokačních účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky disponováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018).

29. Ani uvedenými mimořádnými okolnostmi případu, které by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. se soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku opět blíže nezabýval. V této souvislosti uvedl zcela shodně jako v předchozím rozsudku pouze to, že„ pozemky jsou stále vedeny jako zahrada nebo orná půda. Sama skutečnost, že jsou zatíženy věcným břemenem a územní plán směřuje k výstavbě, pouze podtrhuje nedostatečnou obezřetnost žalovaného 1/ v relaci k restituční úpravě v průběhu času a nemůže být k tíži žalobkyně“. K tomu dodal, že nejsou dány mimořádné okolnosti na straně žalovaného 1), protože„ [územní celek] mělo možnost v roce 2007, 2008 zjistit relevantní podklady pro církevní restituci v budoucnu. [územní celek] nezachovalo obvyklou míru opatrnosti, postupovalo dále k realizaci záměrů dle územního plánu a nevyčkalo skončení církevního restitučního řízení.“ 30. Přestože bylo soudu I. stupně odvolacím soudem uloženo, aby zhodnotil všechny výše uvedené relevantní okolnosti případu (tj. užitek pozemků pro žalobkyni, důsledky, které by mělo vydání pozemků na činnost žalovaného 1/, umístění, velikosti a tvar pozemků, délka užívání žalovaným 1/ apod.), jakož i okolnosti, které žalovaný 1/ v řízení tvrdil (zejm. tvrzení, že pozemky jsou potřebné k realizaci potřeb města a jeho občanů, že jsou určeny k výstavbě a k dalšímu rozvoji obce či že se v jednom případě jedná o pozemek již zastavěný), soud I. stupně k těmto okolnostem opět nepřihlížel a do svého rozhodnutí je nepromítl. Soud také nijak nereagoval ani na námitku žalovaných, že pozemky, resp. některé z nich, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, přestože i toto je okolnost, která může odůvodňovat závěr o prolomení blokačního ustanovení. Pokud soud uvedl, že mimořádné okolnosti případu nejsou dány, protože si žalovaný 2/ měl možnost v roce 2007, 2008 zjistit relevantní podklady pro církevní restituci v budoucnu, jedná se pouze o opakování toho, co soud uvedl již v souvislosti s odmítnutím dobré víry žalovaného 1/, nijak to ale nesouvisí s hodnocením výše uvedených (a žalovanými tvrzených) mimořádných okolností. Pro nedostatek důvodů tedy nelze přezkoumat ani závěr, že mimořádné okolnosti, které by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb., ve věci dány nejsou.

31. Odvolacímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že závěry soudu I. stupně o aktivně věcné legitimaci žalobkyně, o nedostatku dobré víry žalovaného 1/ a o absenci mimořádných okolností, jsou založeny na identickém„ odůvodnění“ jako v rozsudku předchozím. Odvolací soud proto nemůže tyto závěry hodnotit jinak, než jak to učinil ve svém předchozím zrušovacím usnesení, tedy jako závěry nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

32. Odvolací soud proto napadený rozsudek za použití § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

33. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl zrušen proto, že soud I. stupně opakovaně nedodržel závazný právní názor odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

34. V dalším řízení bude soud I. stupně vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v tomto rozhodnutí (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

35. Na soudu I. stupně v dalším řízení bude, aby se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně a v této souvislosti i otázkou, zda [příjmení] [jméno] [příjmení] naplňovala znaky některé konkrétní právnické osoby uvedených v § 3 zákona č. 428/2012 Sb. (zejm. tedy zda šlo o nadaci založenou jako součást církve či jako nadaci založenou za účelem podpory církve). Odvolací soud přitom poukazuje na závěry soudní praxe, které by mohly být v projednávané věci použitelné. Z hlediska právní povahy [příjmení] [jméno] [příjmení] bude třeba zohlednit, že Nejvyšší soud připouští existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3105/2019, nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 194, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Vyloučeno přitom nebylo ani zřízení takovéto právnické osoby formou závěti pořízené osobou fyzickou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06). K tomu je třeba dodat, že definitivní závěr ohledně statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019).

36. Pokud soud I. stupně dospěje k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, bude se dále zabývat otázkou, zda k převodu pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a pokud ano, zda nejsou splněny předpoklady pro prolomení účinků tohoto ustanovení (dobrá víra žalovaného 1/ při nabývání pozemků ve spojení s případnými mimořádnými okolnostmi věci). Soud se přitom bude důsledně řídit výše citovanými závěry soudní praxe, v případě dobré víry žalovaného 2/ intenzivně zohlední, že žalovaný 2/ jednal v důvěře v potvrzení státního orgánu a že na něj nelze klást požadavek„ seznámit se se všemi teoreticky dostupnými skutečnostmi“. Z hlediska mimořádných okolností soud zohlední také námitku žalovaných, že pozemky, resp. některé z nich, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě. Své závěry soud podpoří konkrétními skutkovými zjištěními a právními úvahami a vypořádá se s námitkami žalovaných.

37. V novém rozhodnutí soud I. stupně rozhodne znovu též o nákladech řízení, a to včetně nákladů vzniklých účastníkům v průběhu odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř).

Poučení