49 CO 79/2021 - 233

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odškodnění pracovního úrazu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. dubna 2021, č. j. 13 C 139/2017-211, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.134 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci náhradu za vytrpěnou bolest ve výši 69.750 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 1.000 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši 16.988 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 67.632,21 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] (výrok II.). Dále soud I. stupně zavázal žalovaného zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za řízení ve výši 4.387 Kč (výrok III.) a doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 2.387 Kč (výrok IV.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem, konkrétně uplatnil nárok na bolestné, na náhradu nákladů léčení a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Žalobu skutkově žalobce odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného dne 20. 5. 2015 při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz – poranění levého oka, když se při páčení okenní mříže bodnul do levého oka majzlíkem; v souvislosti s úrazem vznikla žalobci škoda spočívající v utrpěné bolesti, ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a účelně vynaložených nákladech spojených s léčením. Žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že k úrazu nedošlo při plnění pracovních úkolů žalobce pro žalovaného, nýbrž pro jiný subjekt (společnosti [právnická osoba]) nebo šlo o soukromou pracovní činnost žalobce; žalovaný tedy za škodu vzniklou pracovním úrazem žalobce neodpovídá, případně se o pracovní úraz vůbec nejednalo.

3. Soud I. stupně poté při svém rozhodování vyšel ze skutečností, které mezi účastníky nebyly sporné, a z nichž vyplývalo, že žalobce byl od 1. 11. 2014 do 12. 7. 2016 zaměstnancem žalovaného na pozici pomocného zedníka, že dne 20. 5. 2015 v dopoledních hodinách utrpěl žalobce úraz levého oka, který si nechal téhož dne v cca 14:00 ošetřit v [nemocnice] [anonymizováno] [obec], že žalobce byl pro následky úrazu v době od 20. 5. 2015 do 8. 6. 2016 v pracovní neschopnosti, a že žalovaného vyzval k úhradě bolestného a náhrady mzdy.

4. Jde-li o věcnou opodstatněnost základu nároku žalobce na náhradu škody, zde soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, ve vztahu k nimž odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2020, č.j. 49 Co 149/2018-153, kterým rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 5. 2018, č. j. 13 C 139/2017-109 (dále jen„ kasační rozhodnutí odvolacího soudu“) konstatoval, že mají oporu v provedeném dokazování a dále (po doplnění dokazován v odvolacím řízení) označil za správný závěr, že základ nároku žalobce na náhradu škody je dán. V dalším řízení proto na soudu I. stupně bylo, aby se v souladu s pokynem odvolacího soudu, zabýval otázkou výše jednotlivých uplatněných nároků na náhradu škody.

5. Ve vztahu k nároku na odškodění bolesti soud I. stupně vyšel ze zjištění, že úrazem ze dne 20. 5. 2015 u žalobce došlo k poranění oka, které bylo diagnostikováno jako„ vulnera lacera periorbitalis l. sin, kontuze bulbu l. sin, susp. protětí frontální větve m. facialis s rozvojem ptosy obočí, susp. fisura přední stěny levého frontálního sinu bez dislokace“, že v důsledku předmětného úrazu se žalobce dne 4. 2. 2016 podrobil operaci za účelem„ korekce a závěsu obočí a čela vlevo“ v důsledku diagnostikované ptózy levého obočí jako následku úrazu z května roku 2015, že následně byl žalobce léčen pro následky úrazu v období od 25. 7. 2017 do 18. 9. 2017, a to s diagnózou„ ptóza horního víčka vlevo po úraze – operaci“, přičemž žalobce byl z důvodu operace hospitalizován v období od 25. 7. 2017 do 27. 7. 2017, kdy 26. 7. 2017 podstoupil operaci - korekci samotného horního víčka levého oka prováděnou za účelem odstranění diagnostikované ptózy horního víčka po úraze z 20. 5. 2015, že dne 13. 12. 2017 žalobce podstoupil operaci katarakty vlevo (diagnóza pohmoždění levého oka s následným poškozením čočky a operací), a to opět v souvislosti s úrazem ze dne 20. 5. 2015, a že předchozí zdravotní stav žalobce neměl vliv ani na vznik úrazu ani na rozsah a následky úrazu. Dále vyšel ze zjištění, že dne 14. 3. 2017 vystavila praktická lékařka MUDr. [jméno] [příjmení] žalobci posudek o bolestném, z něhož je patrné, že žalobce byl v té době i nadále sledován na oční ambulanci, jako diagnózy tělesného poranění způsobeného úrazem byly v posudku uvedeny následující položky:„ vulnera lacera periorbitalis l. sin, kontuze bulbu l. sin, susp. protětí frontální větve m. facialis s rozvojem ptosy obočí, susp. fisura přední stěny levého frontálního sinu bez dislokace“ a tyto diagnózy byly ohodnoceny celkovým počtem 125 bodů, s tím, že jedna z položek související s rozvojem ptózy obočí byla v rámci hodnocení zvýšena o 10 % s ohledem na nutnost operačního řešení. Posudek předpokládal, že úraz zanechá trvalé následky, a to ve formě ptózy levého horního víčka a zhoršování zraku. Při vyhotovení posudku měla lékařka k dispozici odborné nálezy očního lékaře a neurologa a dále kliniky plastické chirurgie, kde proběhla zmíněná operace. Další posudek o bolestném byl vystaven dne 3. 11. 2017, a to rovněž praktickou lékařkou MUDr. [jméno] [příjmení], která při hodnocení bolestného vyšla ze skutečnosti, že žalobce v souvislosti s úrazem oka byl opětovně léčen v období od 25. 7. 2017 do 18. 9. 2017, a to s diagnózou„ ptóza horního víčka vlevo po úraze – operaci“, kterou ohodnotila 70 body s tím, že současně konstatovala, že žalobce byl před úrazem zdráv a do budoucna lze předpokládat trvalé následky ve formě poruchy vidění. Poslední posudek o bolestném byl vystaven dne 29. 3. 2018 odbornou oční lékařkou MUDr. [jméno] [příjmení], posudek navazuje na operaci katarakty vlevo provedenou dne 13. 12. 2017, hodnocená byla diagnóza„ pohmoždění lev. oka s následným poškozením čočky a operací“ a to celkem 84 body s tím, že bylo provedeno zvýšení o 20 % za středně těžké komplikace vymezené jako„ komplikovaný šedý zákal s následnou operací“. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce v souvislosti s úrazem zaplatil dne 7. 3. 2016 částku 500 Kč za vyšetření očí a zrakového nervu a dále zaplatil MUDr. [jméno] [příjmení] částku 150 Kč za posudek o bolestném ze dne 14. 3. 2017 a dne 21. 11. 2017 další částku 350 Kč za další posudek o bolestném. V neposlední řadě vyšel soud I. stupně ze zjištění, že v období rozhodném pro zjištění průměrného výdělku žalobce, tj. v období 1-3/ 2015, žalobce pro žalovaného odpracoval v 1/ 2015 18 dnů (144 hodin) a na hrubé mzdě mu byla zúčtována částku 7.341 Kč, v 2/ 2015 byl v pracovní neschopnosti (neodpracoval žádnou dobu a na mzdě mu nebyla zúčtována žádná částku) a v 3/ 2015 odpracoval 12 dnů (96 hodin), za které mu byla zúčtována hrubá mzda 4.636 Kč. Zároveň soud zjistil, že hrubá mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána částkou 8.500 Kč měsíčně a pracovní úvazek žalobce u žalovaného činil 40 hodin týdně, a že hrubou mzdu ve výši 8.500 Kč měsíčně žalovaný žalobci vyplácel i po 1. 1. 2015, od kdy byla nařízením vlády určena výše minimální mzdy na částku 9.200 Kč měsíčně. Výše dávek nemocenského pojištění vyplacených za dobu trvání pracovní neschopnosti Okresní správou sociálního zabezpečení činila podle potvrzení ze dne 22. 3. 2017 celkem 56.544 Kč. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: - Jde-li o nárok na bolestné, soud I. stupně uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že všechny posudky o bolestném byly vydány po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., je třeba při určení výše odškodnění bolesti postupovat v souladu se zmíněným nařízením vlády, které stanoví hodnotu 1 bodu na 250 Kč. Pokud tedy bylo bolestné v projednávané věci posudky ohodnoceno celkem 279 body (125+70+84), činí celková výše bolestného, na které má žalobce nárok 69.750 Kč (279x 250 Kč), tj. částku, kterou žalobce učinil předmětem řízení. - Ve vztahu k nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů léčení soud I. stupně uzavřel, že požaduje-li na této náhradě žalobce po žalovaném částku 1.000 Kč, je jeho nárok rovněž oprávněný, neboť žalobce prokázal, že uvedenou částku za lékařské vyšetření (500 Kč) a za 2 posudky o bolestném (150 Kč a 350 Kč) vynaložil. - Konečně jde-li o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, zde soud I. stupně uzavřel, že mzda žalobce byla v projednávané věci sjednána v rozporu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, neboť po 1. 1. 2015 byla žalobci žalovaným vyplácena nižší částkou než na kterou byla od 1. 1. 2015 určena minimální mzda. Žalovaný tak nijak nereflektoval na skutečnost, že od 1. 1. 2015 byla výše minimální mzdy nařízením vlády určena částkou 9.200 Kč měsíčně. Soud I. stupně proto při svém rozhodování zohlednil zákonnou úpravu § 357 odst. 1 zákoníku práce, podle které jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355). S ohledem na výše uvedené soud I. stupně konstatoval, že za situace, kdy žalovaný žalobci v roce 2015 vyplácel hrubou mzdu 8.500 Kč měsíčně, žalobce pro žalovaného v rozhodném období, kterým je I. čtvrtletí roku 2015, odpracoval celkem 30 dnů (240 hodin) a za tuto odpracovanou dobu mu byla k výplatě zúčtována hrubá mzda ve výši 11.977 Kč, činil průměrný hodinový výdělek žalobce 49,90 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek 8.678,61 Kč. Žalobce pracoval na plný úvazek, tj. 40 hodin týdne, 8 hodin denně a konkrétní výpočet je představován násobkem čísla 49,90 (průměrný hodinový výdělek v korunách), čísla 40 (týdenní pracovní doba v hodinách) a čísla 4,348 (koeficient pro převod na měsíční výdělek). Dále konstatoval, že s ohledem na to, že žalovaný v rozporu se zákonem práci žalobce honoroval částkou nižší, než kolik činila minimální mzda, měl být ve skutečnosti průměrný měsíční výdělek žalobce vyšší než částka 8.678,61 Kč určená z hrubé mzdy vyplácené žalobci v nižší výši, než mu po právu náležela. Jelikož však žalobce při vyčíslení ztráty na výdělku vycházel z průměrného hrubého výdělku 5.684 Kč, tedy z částky nižší než je částka 8.678,61 Kč, nezabýval se soud výpočtem, který by vedl k určení průměrného výdělku při zohlednění minimální mzdy, a stejně tak nezjišťoval, zda by pro žalobce nebylo výhodnější použít jako rozhodné období předchozí kalendářní rok, neboť i pokud by tomu tak bylo, nemohl by žalobci přiznat více, než kolik v žalobě žádal. Z těchto důvodů soud proto i při dalším výpočtu použil jako průměrný výdělek žalobce částku 8.678,61 Kč. Vzhledem k tomu, že pracovní neschopnost žalobce trvala od 20. 5. 2015 do 8. 6. 2016, tj. celkem o dvanáct měsíců a jedenáct pracovních dnů (po osmi hodinách denně), pokud by žalobce pracoval, při průměrném hrubém výdělku 8.678,61 Kč měsíčně by si za tuto dobu vydělal celkem 108.534,52 Kč. Na nemocenských dávkách mu bylo vyplaceno 56.544 Kč a ztráta na výdělku za dobu pracovní neschopnosti tedy činí 51.990,52 Kč. Za situace, kdy žalobce jako ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti požadoval zaplacení částky 16.988 Kč, soud I. stupně uzavřel, že je jeho nárok nepochybně v celé této výši důvodný. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně s ohledem na jeho výsledek za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. (za situace, kdy bylo nároku žalobce na náhradu škody zcela vyhověno, nelze zamítnutí žaloby na určení, že základ nároku je dán, považovat za neúspěch ve věci) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle § 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.