49 CO 82/2021 - 389

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] 2) [anonymizováno 6 slov] [obec], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3) [země] - [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa], [obec] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 3. 2021, č. j. 14 C 413/2015-347, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3/ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že [země] je výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemků: p. [číslo] trvalý travní porost, p. [číslo] trvalý travní porost, a [parcelní číslo], trvalý travní porost, vše v k. ú. [obec], zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] (výrok I.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.554 Kč (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 42.026 Kč k rukám zástupce žalovaného 2/ (výrok III.), a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3/ na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5.168 Kč (výrok IV.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, založené na tvrzení, že žalobce je historickým vlastníkem výše označených pozemků (dále též jen„ pozemky“), které mu byly neoprávněně odňaty státem za podmínek uvedených v ustanovení § 5 písm. a/, b/, c/, i/ a j/ zákona č. 428/2012 Sb., že pozemky byly převedeny do vlastnictví žalovaného 2/„ v rozporu s ustanoveními restitučních předpisů“, a tento převod je tudíž stižen absolutní neplatností, a že žalobce jako právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova] je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.; na základě určení vlastnického práva státu k těmto nemovitostem hodlá žalobce dále postupovat podle zákona o majetkovém vyrovnání, tj. vyzvat vlastníka k jejich vydání.

3. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova]. Žalobce je totožný s právnickou osobou označovanou též jako„ [obec] cisterciaček [příjmení] [jméno]“, případně„ [obec] [příjmení] [příjmení] [jméno]“. Předmětné pozemky (tehdy vedené jako parcela PK [parcelní číslo]) byly v roce 1948 ve vlastnictví [obec] [příjmení] [příjmení] [jméno]. Po provedeném přídělovém řízení podle dekretu [číslo] 1948 Sb. byly pozemky vydány [anonymizována dvě slova] v [obec], n. p. Na základě hospodářské smlouvy o převodu správy – vlastnictví národního majetku ze dne 10. 7. 1980 převedl [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] [obec] pozemky na [anonymizováno] národní výbor v [obec]. V současné době je jako vlastník pozemků zapsán žalovaný 2/, nabývacím titulem je hospodářská smlouva o bezúplatném převodu správy/vlastnictví národního majetku ze dne 3. 12. 1983 číslo 2023, kterou žalovaný 2/ nabyl pozemky od [anonymizována dvě slova] výboru v [obec]. Při hodnocení této hospodářské smlouvy soud I. stupně vyšel z názoru, že společenské organizace mohly získávat národní majetek buď převodem vlastnictví nebo odevzdáním národního majetku do trvalého nebo dočasného užívání. Naproti tomu„ převod správy národního majetku“ ve smyslu tehdejší právní úpravy se týkal výhradně tzv.„ státních socialistických organizací“. Pokud tedy hospodářská smlouva ze dne 3. 12. 1983 uvádí alternativně„ převod správy národního majetku“ a„ převod vlastnictví národního majetku“, je zřejmé, že se jednalo o převod vlastnictví národního majetku, neboť předávající organizací byl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] a přejímající organizací [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] jako zájmová socialistická organizace. Mezi těmito subjekty„ převod správy národního majetku“ nepřipadal v úvahu. Platnost hospodářské smlouvy nebyla nutně podmíněná úplatným převodem (podle § 15 odst. 7 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno majetek převést i bezplatně), ani schválením nadřízeného orgánu (podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. mohlo být stanoveno, že k účinnosti převodu není schválení třeba).

4. Soud I. stupně se ztotožnil i s obranou žalovaného 2/, že došlo k vydržení předmětných pozemků. Tvrzení žalovaného 2/, že již od uzavření hospodářské smlouvy dne 3. 12. 1983 byl v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, je velmi pravděpodobné. V pochybnostech se má přitom za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). K dobré víře postačuje i domnělý právní titul. Podle soudu je pravdou, že posuzováno dnešními měřítky, by hospodářská smlouva byla pro neurčitost absolutně neplatná. Při posouzení tehdejšími kritérii ve smyslu § 152 odst. 1 hospodářského zákoníku však není absolutní neplatnost smlouvy postavena zcela najisto. Jakkoli je hospodářská smlouva neurčitá, mohl být žalovaný 2/ v přesvědčení, že se stal vlastníkem pozemků. Toto jeho přesvědčení bylo navíc utvrzeno poté, co se vznikem katastru nemovitostí v roce 1993 byl zapsán jako skutečný vlastník do veřejného seznamu. Soud proto dospěl k závěru, že pokud žalovaný 2/ nenabyl vlastnictví k pozemkům již na základě hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 pro její neurčitost, tak toto vlastnictví nabyl vydržením (desetiletou vydržecí dobu je třeba počítat již od podpisu hospodářské smlouvy).

5. Soud I. stupně dále na uvedl, že podle ustálené soudní judikatury lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, jsou-li dány mimořádné okolnosti případu. V daném případě žalovaný 2/ drží a užívá pozemky již 40 roků, pozemky slouží k zájmové činnosti (rybářství), přičemž v průběhu držby do pozemků žalovaný 2/ investoval, mimo jiné na nich zbudoval zařízení pro odchov ryb. Největší část pozemků představuje vodní plocha, kterou by žalobce jako církevní právnická osoba jen stěží mohl tak dobře a intenzivně využívat jako žalovaný 2/. Odnětím pozemků by tak došlo k další křivdě, protože pozemky jsou zcela zásadní pro jeho činnost, tato křivda by byla větší než křivda způsobená žalobci na počátku padesátých let konfiskací.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí vlastnické právo žalovaného 2/ na jeho žádost, nevycházel však z žádné listiny o nabývacím titulu. Žalobce již mnohokrát prokázal, že v evidenci nemovitostí v letech 1985 a 1987 byl zapsán stát s právem správy nemovitého majetku rybářským svazem. Neexistuje přitom nabývací titul, kterým by mezi lety 1987 a 1992 stát pozbyl a právní předchůdce žalovaného 2/ nabyl vlastnictví k pozemkům. Převod pozemků, které byly národním majetkem, byl podle § 69 odst. 3 hospodářského zákoníku možný pouze tehdy, pokud to připouštěly prováděcí předpisy, žádný takový předpis však soud I. stupně nenalezl. Hospodářská smlouva byla neplatná i z dalších důvodů, a to pro neurčitost, [anonymizována čtyři slova] nebyla právnickou osobou, podle § 100 odst. 1 hospodářského zákoníku socialistické organizace nenabývaly vlastní majetek z národního majetku a nebyla splněna žádná taxativně uvedená podmínka pro převod vlastnictví podle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb. Hypotéza soudu, že v případě hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 snad došlo k aplikaci § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., nemá oporu v provedeném dokazování, taková výjimka ani nebyla tvrzena žádným z účastníků řízení. Absolutní neplatnost hospodářské smlouvy nemohl sanovat ani zápis do katastru nemovitostí, k němuž došlo po roce 1993. Žalobce odmítl i závěr soudu, že pozemky byly ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] n. p. [obec]. Podle § 8 zákona č. 51/1955 Sb., o národních podnicích, byl vlastníkem majetku národního podniku stát, národní podnik měl tento majetek státu pouze svěřen do správy. Státní statek [anonymizováno] [obec] se tedy nikdy nestal vlastníkem pozemků, stejně jako Národní výbor [obec], na který mohl [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] převést pouze správu národního majetku, nikoli vlastnické právo. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

7. Žalovaný 1/ ve vyjádření k odvolání uvedl, že v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 nebyl zaveden intabulační princip, v evidenci nemovitostí bylo zapsáno, že správu pozemků vykonával rybářský svaz. Pokud soud ne zcela přesně označil MO [anonymizována tři slova] [obec] za zájmovou socialistickou organizaci, pak se jedná o zájmový spolek, resp. ještě dříve za totalitního zřízení se jednalo o celospolečenskou organizaci s danou strukturalizací, kdy nejnižším článkem byly místní organizace coby předchůdce dnešních spolků. [ulice] spolky byly a jsou samostatnými subjekty práva a zároveň jako takové mohou být i organizačními složkami jiného spolku. Hospodářská smlouva může být neplatným právním úkonem, to ale nevylučuje možnost, aby takový právní úkon byl kvaziprávním titulem, na jehož základě by žalovaný 2/ mohl odvozovat i ve spojení s dalšími okolnostmi svou dobrou víru, že je vlastníkem, tedy svou oprávněnou držbu. Tento stav dobré víry a oprávněné držby trval přinejmenším do roku 2013, resp. do roku 2015, kdy žalobce podal žalobu. V rozhodnutí NS 2 Cdon 1134/96 bylo judikováno, že vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba (i stát), která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Žalovaný se po dobu několika desítek let choval jako řádný hospodář a s předmětným majetkem nakládal jako oprávněný držitel, když jej obhospodařoval, udržoval a opravoval, nepochybně proto došlo k vydržení. Naopak žalobce se o předmětný majetek nijak nezajímal, neobhospodařoval jej, neupozornil žalovaného 2/, že se jedná o jeho historický majetek, nežádal případně jeho blokaci pro následné vydání. Mimo to je třeba zdůraznit, že k převodu pozemků na žalovaného 2/ došlo hospodářskou smlouvou v roce 1983, nejpozději však dnem účinnosti zákona č. 83/1990 Sb., tedy ještě před účinností zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Nemohlo tak dojít k žalobcem namítanému porušení § 29 zákona o půdě. Pokud by nedošlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2/ již v 90. letech minulého století, mohl nabýt (i přes existenci § 29 zákona o půdě) na základě své dobré víry vlastnické právo k pozemkům i podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., podle něhož dnem 1. 1. 2003 přechází do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu (rybářské soutěže či vzdělávání mládeže atd. se za takovou činnost považují) z vlastnictví České republiky i majetek tohoto charakteru. Žalovaný 1/ navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Žalovaný 2/ ve vyjádření k odvolání uvedl, že podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 1951 vlastnická práva vznikala, měnila se nebo zanikala pouhou smlouvou, teprve v roce 1993 provedl příslušný katastrální úřad zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí k pozemkům ve prospěch žalovaného 2/, a to na podkladě hospodářské smlouvy uzavřené dne 3. 12. 1983. I s ohledem na takto provedený zápis nemohl mít žalovaný 2/ žádné pochybnosti o existenci svého vlastnického práva k pozemkům. V době uzavření hospodářské smlouvy byl žalovaný 2/ socialistickou (společenskou) organizací, která svou„ zájmovou“ činností přispívala k rozvoji socialistických vztahů a která vystupovala v hospodářských vztazích svým jménem a nesla majetkovou odpovědnost z těchto vztahů (viz § 14 a násl. hospodářského zákoníku). Pokud tedy soud žalovaného 2/ nepřesně označil jako„ zájmovou socialistickou organizaci“, je zcela evidentní, že tím bylo zcela nepochybně míněno označení žalovaného 2/ jako socialistické organizace, jejímž posláním byla zájmová činnost. S ohledem na tuto povahu žalovaného 2/, účel smlouvy a záměr vybudování vodních děl je zřejmé, že se jednak obecně, ale i v podmínkách [anonymizována tři slova] [obec] jednalo o využití pozemků mimo rámec obvyklého hospodaření. Je proto logický závěr soudu, že se v případě hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983 jednalo o převod vlastnictví národního majetku na žalovaného 2/. Námitce žalobce ohledně nedostatku schválení nadřízeným orgánem nelze přisvědčit, protože v kontextu hospodářské smlouvy je uvedeno, že„ tato smlouva se neschvaluje nadřízeným orgánem“. Soud v odůvodnění rozsudku rozvedl veškeré rozhodné skutečnosti, na jejichž podkladě přisvědčil námitce vydržení vznesené žalovaným 2/, tyto závěry jsou zcela správné, logické a odůvodněné. Žalovaný 2/ navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Žalovaný 3/ ve vyjádření k odvolání uvedl, že v projednávané věci jednoznačně nedošlo k převodu pozemků v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť skutečnost, že katastrální úřad převzal do katastru nemovitostí zápis z evidence nemovitostí, který byl proveden na základě hospodářské smlouvy z roku 1983, nenaplňuje znaky převodu vlastnictví. Žalobce tudíž nebyl k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. legitimován. Žalovaný 3/ navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

10. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

11. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

12. V projednávané věci podal žalobce žalobu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. založenou na tvrzení, že pozemky byly převedeny do vlastnictví žalovaného 2/„ v rozporu s ustanoveními restitučních předpisů“. Z provedeného dokazování plyne, že jako vlastník pozemků je v současné době zapsán žalovaný 2/, nabývacím titulem je hospodářská smlouva o bezúplatném převodu národního majetku ze dne 3. 12. 1983 číslo 2023, kterou žalovaný 2/ nabyl pozemky od [anonymizována tři slova] v [obec]. Na základě této hospodářské smlouvy byl v původní evidenci nemovitostí jako vlastník zapsán nejprve Čs. stát – Český [anonymizována dvě slova] – MO [obec], na základě žádosti o změnu jména vlastníka ze dne 14. 6. 2000 (č. l. 250) došlo ke změně označení evidovaného vlastníka na žalovaného 2/.

13. Podle závěrů Nejvyššího soudu uvedených v usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 501/2020, v platí, že není-li dispozice s pozemkem omezena blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ani ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., postrádá žalobce aktivní legitimaci k určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo totiž překlenutí dřívější rozhodovací praxí (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněný pod číslem 45/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018). Ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy nebyla založena aktivní legitimace oprávněných osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k majetku, jenž blokaci nepodléhal. Ostatně již ze samotného znění daného ustanovení se podává oprávnění podat žalobu na určení vlastnictví státu toliko z důvodu, že věc náležící do historického majetku církví byla zcizena z majetku státu do vlastnictví jiných osob„ v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.

14. Nejvyšší soud současně upozornil, že výjimku ve své rozhodovací praxi připustil na základě teleologicky opodstatněné analogie pouze proto, aby oprávněné osoby mohly zpochybnit také existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Posledně citovaná praxe totiž navazovala na judikaturní závěry, podle kterých se přechody majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. a na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb. neprotivily blokačním ustanovením. Účel této rozhodovací praxe tedy spočíval v tom, že umožnil zpochybnit přechody blokovaného majetku ze státu na obce v situaci, kdy je nelze zpochybnit poukazem na blokační ustanovení (protože se jim podle ustálené rozhodovací praxe neprotivily), čímž dochází v maximální možné míře k naplnění účelu zákona č. 428/2012 Sb. Generalizace těchto (mimořádných) závěrů by však ve svém důsledku vedla k oprávnění církevních právnických osob zpochybnit jakýkoliv přechod (i převod) historického církevního, ale blokací nedotčeného, majetku, a to z různorodých důvodů nesouvisejících se skutečností, že jde o historický církevní majetek (zcela logicky totiž dispozicí s neblokovaným majetkem nemohlo dojít k porušení blokace). Podobné dotvoření právní úpravy by představovalo nepřípustný zásah do právní jistoty dotčených subjektů (především soukromoprávních), neboť by umožnilo s velkým časovým odstupem zpochybnit nabytí vlastnického práva, ačkoliv jím nedošlo k porušení blokačních ustanovení. Ostatně s tou částí historického církevního majetku, jenž blokaci nepodléhal, bylo možno disponovat volně (v mezích případné další relevantní právní úpravy), čemuž také odpovídá předmět zákona č. 428/2012 Sb., jímž nebylo komplexní odškodnění veškerého bezpráví, nýbrž zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, uveřejněný pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2118/2019). Nejvyšší soud proto uzavřel, že neshledává důvod pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, dle níž je (až na výjimku týkající se přechodů majetku do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb., popř. krajů dle zákona č. 290/2002 Sb.) ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. založena aktivní legitimace oprávněných osob k určení vlastnického práva státu toliko v případě zcizení majetku podléhajícího blokaci (z důvodu porušení ustanovení § 3 zákona č. 92/1991Sb. nebo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.).

15. Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu vycházel i odvolací soud v projednávané věci. Jediným právním titulem, z něhož žalovaný 2/ odvozuje své vlastnické právo k pozemkům je hospodářská smlouva ze dne 3. 12. 1983, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce (MO [anonymizována tři slova] [obec]). Změny v zápisu vlastníka pozemků v původní evidenci nemovitostí a následně i v katastru nemovitostí byly provedeny právě (a pouze) na základě této hospodářské smlouvy.

16. Z uvedeného plyne, že hospodářská smlouva ze dne 3. 12. 1983 nemohla být uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., které bylo účinné od 1. 4. 1991, ani s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., které bylo účinné od 24. 6. 1991. V době účinnosti citovaných blokačních ustanovení nedošlo k žádné právní skutečnosti způsobilé založit převod či přechod vlastnického práva k pozemkům na žalovaného 2/, nemohlo tedy dojít ani k porušení těchto blokačních ustanovení.

17. Podle názoru odvolacího soudu za této situace žalobce postrádá aktivní legitimaci k určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť není splněn základní předpoklad vyžadovaný citovaným ustanovením, kterým je právě zcizení pozemků z majetku státu do vlastnictví jiných osob„ v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. … nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.“. Smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit církevním právnickým osobám žalovat na určení vlastnického práva státu k majetku, s nímž bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními, nikoli zpochybňovat převody majetku, ke kterým došlo v době minulé, kdy blokační ustanovení nebyla účinná a možnost církevních restitucí nebyla pro smluvní strany jakkoli předvídatelná.

18. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že pokud byl stát vlastníkem pozemků k 3. 12. 1983 a hospodářská smlouva ze dne 3. 12. 1983 je neplatná (jak žalobce dovozuje), pak byl pozemek ke dni 24. 6. 1991 stále ve vlastnictví státu, a je-li přesto nyní jako vlastník pozemků evidován žalovaný 2/, pak nutně muselo dojít„ nějakým“ převodem či přechodem k porušení citovaného blokačního ustanovení. K tomuto názoru je třeba předně uvést, že v řízení bylo prokázáno, že v době účinnosti blokačních ustanovení k žádnému převodu či přechodu pozemku ze státu nedošlo a že žalovaný 2/ je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník na základě původní hospodářské smlouvy ze dne 3. 12. 1983. K uvedenému lze dodat, že soudům v tomto řízení přezkum platnosti hospodářské smlouvy nepřísluší, protože nejsou splněny předpoklady pro podání žaloby uvedené v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce není k podání žaloby legitimován, nelze o žalobě rozhodnout jinak, než ji zamítnout.

19. Odvolací soud se dále nezabýval splněním dalších předpokladů podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ani otázkou nabytí vlastnického práva žalovaným 2/ podle hospodářské smlouvy či vydržením, neboť by to pro posouzení věci bylo nadbytečné.

20. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé je věcně správný, a proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně výroků o náhradě nákladů řízení, o kterých bylo rozhodnuto správně podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy na podrobné odůvodnění těchto výroků (které nebyly v odvolacím řízení blíže zpochybněny) odvolací soud odkazuje.

21. Také v odvolacím řízení mají úspěšní žalovaní právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

22. Náklady žalovaného 1/ v řízení před odvolacím soudem zahrnují paušální náhradu nezastupovaného účastníka podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 1 úkon (vyjádření k odvolání) ve výši 300 Kč.

23. Náklady žalovaného 2/ v řízení před odvolacím soudem zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 26. 10. 2022), která podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu činí [číslo] Kč/úkon, náhradu hotových výdajů zástupce žalovaného 2/ podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby ve výši 300 Kč/úkon a DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 1.428 Kč, celkem tedy 8.228 Kč.

24. Náklady žalovaného 1/ v řízení před odvolacím soudem zahrnují paušální náhradu nezastupovaného účastníka podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 26. 10. 2022) ve výši 300 Kč/úkon, celkem tedy 600 Kč.