49 Co 97/2025 - 49

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2025, č. j. 38 C 216/2024-22, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušené pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne [datum], doručeným žalobci [datum] (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, podané u soudu [datum], skutkově odůvodněné tím, že žalovaný u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako řidič nákladní dopravy, že dne [datum] bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního pomě žalovaného dopisem ze dne [datum] z důvodu nevyplacení mzdy za odpracovanou dobu v noci a o víkendech v měsíci 5/2020 a odpracovanou dobu v noci v měsíci 6/2020. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se žalobce domáhal proto, že důvod okamžitého zrušení nebyl dán, neboť žalobce žalovanému mzdu, na kterou mu v měsících 5,6/2020 vznikl nárok, ve výplatních termínech řádně zaplatil. Současně žalobce tvrdil, že určovací žaloba je podána ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce, neboť došlo ke stavění dvouměsíční prekluzivní lhůty k jejímu podání u soudu. Důvodem stavění prekluzivní lhůty pro podání určovací žaloby bylo lstivé jednání žalovaného, k němuž došlo poté, co ho po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce neprodleně kontaktoval a dohodli se na mimosoudním jednání. Žalovaný netrval na tom, aby byl dále zaměstnáván a vzájemně se dohodli, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nebyl naplněn a uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru ke dni [datum]; s ohledem na způsob rozvázání pracovního poměru žalovanému nevznikl nárok na náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že žalobce následně své mzdové nároky z rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, je žalobce přesvědčen, že jej žalovaný lstivě uvedl v omyl tím, že uzavřením dohody o skončení pracovního poměru dle § 49 zákoníku práce bude pracovní poměr skončen právě tímto způsobem.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku a na jejich základě dospěl k závěru, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne [datum], doručeným žalobci [datum], podaná u soudu [datum], byla podána opožděně, tedy po marném uplynutí dvouměsíční lhůty určení v § 72 zákoníku práce. Současně soud I. stupně konstatoval i to, že na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, neboť pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného dne [datum]. Následně podepsaná dohoda účastníků o skončení pracovního poměru ze dne [datum] proto již neměla vliv na dobu skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, neboť předmětná dohoda ze dne [datum] nebyla mezi účastníky sepsána jako dohoda o narovnání. Soud I. stupně vysvětlil, že za situace, kdy mezi účastníky byla souběžně uzavřena (podána) právní jednání vedoucí k ukončení pracovního poměru, má přednost takové právní jednání, dle kterého je pracovní poměr mezi účastníky ukončen dříve. V daném případě tedy dohoda o skončení pracovního poměru ze dne [datum] nemá právní relevanci. V neposlední řadě pak soud I. stupně konstatoval i to, že se nezabýval tvrzením žalobce, že byl při sepsání dohody o skončení pracovního poměru uveden žalovaným v omyl, když ani na jednání soudu dne [datum] žalovaný nedoplnil, jakým konkrétním způsobem se měl žalovaný lstivého jednání dopustit, resp. jen uvedl, že lstivé jednání žalovaného spočívalo v uzavření dohody o skončení pracovního poměru dne [datum]. Uvedené tvrzení žalovaného soud I. stupně označil za nedůvodné, neboť předmětná dohoda neobsahuje ujednání účastníků o narovnání sporu; v řízení tak nebylo prokázáno, by žalovaný při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru jednal ve vztahu k žalobci lstivě.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil; soudu I. stupně vytkl zejména nesprávné právní posouzení otázky včasnosti žaloby a rovněž neúplná skutková zjištění v důsledku neprovedení navržených důkazů. Uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovaným účelově odůvodněno tvrzeným nevyplacením příplatků (noční práce a víkendy za květen a červen 2020), přičemž bezprostředně po doručení tohoto úkonu mezi účastníky proběhlo jednání směřující k mimosoudnímu, smírnému vyřešení věci. Podle žalobce se účastníci shodli, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru nejsou splněny, a uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum], která měla nahradit doručené okamžité zrušení a věc definitivně uzavřít; účastníci měli projevit vůli, že k okamžitému zrušení nebudou přihlížet. Žalobce výslovně popírá tvrzený nátlak na žalovaného a poukazuje na emailovou komunikaci, z níž má vyplývat postupné připomínkování textu dohody a aktivní (až ofenzivní) přístup žalovaného; pozdější tvrzení žalovaného o bezvýznamnosti dohody považuje žalobce za účelové. Za stěžejní žalobce považuje okolnost, že žalovaný následně (dne [datum]) podal žalobu na zaplacení náhrady mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce, a to téměř tři roky po skončení pracovního poměru. Žalobce v tom spatřuje zneužití rozdílu mezi délkou promlčecí lhůty pro tento peněžitý nárok a dvouměsíční prekluzivní lhůtou podle § 72 zákoníku práce pro podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Současně uvádí, že žalovaný zvolil uplatnění nároku až poté, co v mezidobí skončilo jeho insolvenční řízení, a žalobce zdůrazňuje, že dle emailové komunikace měl žalovaný právě z důvodu probíhající insolvence původně náhradu mzdy/odstupné při skončení pracovního poměru nepožadovat. Teprve v návaznosti na uplatnění tohoto nároku a na vyjádření žalovaného v souvisejícím řízení (že uzavřená dohoda „neměla žádnou váhu“ a „nebylo možné“ ji uzavřít) podal žalobce dne [datum] žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru; její včasnost odůvodňuje tím, že v dané věci došlo ke stavění běhu dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce v důsledku lsti (§ 650 věta druhá občanského zákoníku), přičemž výslovně odkazuje i na judikaturu, podle níž lze tento mechanismus aplikovat i na uvedenou prekluzivní lhůtu. Jde-li o lstivé a nepoctivé jednání žalovaného, žalobce zopakoval své přesvědčení, že žalovaný při uzavírání „dohody“ jednal s cílem vyvolat u žalobce omyl, že věc bude definitivně vyřešena mimosoudně dohodou, a přimět jej tak k tomu, aby žalobu podle § 72 zákoníku práce v 9/2020 nepodal. V tomto směru poukázal na ustálený výklad pojmu „lest“, jehož podstatnou složkou je úmysl vyvolat omyl, a zdůraznil, že úmysl je stavem mysli, který nelze dokazovat přímo, nýbrž jen prostřednictvím vnějších okolností a následného chování. Právě z následného postupu žalovaného mělo podle žalobce vyplývat, jaký byl účel uzavření dohody: odložit uplatnění nároku navazujícího na okamžité zrušení pracovního poměru do doby, kdy žalobce již bude zbaven obranného prostředku (žaloby na určení neplatnosti) z důvodu uplynutí prekluze. V této souvislosti žalobce vytkl soudu I. stupně, že se omezil na závěr o absenci náležitostí dohody o narovnání, aniž by zjišťoval záměr žalovaného a hodnotil okolnosti jednání o dohodě a následné chování stran; zdůraznil, že formální kvalifikace dohody nemá sama o sobě vyloučit posouzení lsti a že při výkladu projevu vůle je třeba přihlížet i k tomu, jak strany následně dávaly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Z výše uvedených důvodů má žalobce za to, že skutkový stav nebyl pro posouzení včasnosti žaloby dostatečně zjištěn, soud I. stupně neprovedl potřebné důkazy a nevypořádal se s tvrzeným lstivým a nepoctivým jednáním žalovaného. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a žalovanému uloží povinnost nahradit náklady řízení.

5. Žalobce se ve vyjádření k podanému odvolání zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. V obsáhlém vyjádření, v němž rozebral právní úpravu zákoníku práce týkající se předmětu řízení, se žalobce ohradil proti tvrzení žalobce o účelovosti důvodu, pro který byl pracovní poměr ze strany žalovaného rozvázán okamžitým zrušením. Dále zdůraznil, že není pravdou, že by ho po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce neprodleně kontaktoval a že by se dohodli na mimosoudním řešení věci, nic takového se nestalo a na ničem takovém se s žalobcem nedohodl. Dohodu o skončení pracovního poměru s žalobcem uzavřel na jeho naléhání, kdy s návrhem dohody za ním přijela dr. [jméno FO] zaměstnankyně žalobce, přímo do bytu v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. Předtím mezi účastníky žádná komunikace neproběhla, což může žalovaný doložit výpisem ze svého mobilního telefonního čísla. Jde-li o samotné uzavření dohody, zopakoval, že dne [datum] se k němu do bytu dostavila paní [jméno FO] s návrhem dohody o skončení pracovního poměru, datovaným [datum] a podepsaným jednatelem žalobce s tím, že bez jeho podpisu na dohodě se nemůže vrátit a pokud žalovaný dohodu nepodepíše, zvolí žalobce jiné metody a postupy, což si žalovaný spojit s výhrůžným obsahem SMS jednatele žalobce z téhož dne, pochopil vážnost situace a dohodu podepsal, ale v jiném znění než v tom, v jakém ji paní [jméno FO] přinesla, konkrétně ve znění, v jakém on sám dohodu upravil s tím, že byl vypuštěn bod dohody v původním návrhu označený jako bod 6.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, 212a o. s. ř.), a po doplnění dokazování originálem návrhu dohody o rozvázán pracovního poměru, který žalobce předložil žalovanému [datum] a po zopakování dokazování dohodou, kterou téhož dne účastníci uzavřeli, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením mělo dojít dne [datum] – podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do [datum] (dále jen "zákoník práce") a podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.).

8. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

9. Podle § 654 o. z. nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne (odst. 1.). Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu (odst. 2).

10. Podle § 650 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.

11. Mezi účastníky je v projednávané věci nesporné, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako řidič nákladní dopravy, že dopisem ze dne [datum], doručeným žalobci [datum] žalovaný rozvázal pracovní poměr s žalobcem okamžitým zrušením s odůvodněním, že mu žalobce jako zaměstnavatel nezaplatil příplatky za práci v noci a o víkendech za měsíce 5/2020 a 6/2020, a že žalobu na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru žalobce uplatnil žalobou u soudu až dne [datum]. Z výše uvedených nesporných tvrzení je zřejmé, a v žalobě to uvedl i sám žalobce, že žalobu dle § 72 zákoníku práce na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného výše uvedeným okamžitým zrušením, žalobce u soudu uplatnil po uplynutí zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 72 zákoníku práce.

12. Z obsahu spisu však vyplývá i to, že žalobce má za to, že žalobu dle § 72 zákoníku práce u soudu uplatnil včas, neboť s ohledem na okolnosti případu v projednávané věci došlo ke stavění běhu prekluzivní lhůty k jejímu podání. Za skutečnost, která způsobila stavění běhu prekluzivní lhůty, žalobce považuje úmyslné lstivé jednání žalovaného, který měl žalobce po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru úmyslně uvést v omyl, že věc bude definitivně vyřešena mimosoudně uzavřením dohody o skončení pracovního poměru s tím, že k okamžitému zrušení nebude dále přihlíženo. V důsledku žalovaným vyvolaného omylu potom v roce 2020 nepodal žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne [datum], doručeným žalobci [datum]. Za okamžik, kdy odpadl důvod stavění běhu prekluzivní lhůty upravené v § 72 zákoníku práce žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze institut stavění běhu použít i na prekluzivní lhůtu dle § 72 zákoníku práce, považoval následné uplatnění nároků na náhradu mzdy žalovaným u Okresního soudu ve [adresa] a zpochybnění významu uzavřené dohody o skončení pracovního poměru.

13. Soud I. stupně se výše uvedenou námitkou žalobce nezabýval s odůvodněním, že žalobce „ani na jednání soudu dne [datum] nedoplnil, jakým konkrétním způsobem se měl žalovaný lstivého jednání dopustit, resp. jen uvedl, že lstivé jednání žalovaného spočívalo v uzavření dohody o skončení pracovního poměru dne [datum]“ a současně konstatoval, že „vzhledem k tomu, že tato dohoda neobsahuje ujednání o narovnání sporu, není toto tvrzení žalobce důvodné a soud tak nemá za prokázané, že žalovaný při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru jednal k žalobci lstivě.“ 14. S výše uvedeným závěrem soudu I. stupně odvolací soud nesouhlasí. Předně je třeba soudu I. stupně vytknout, že měl-li za to, že skutková tvrzení žalobce nejsou ve vztahu ke skutečnostem, pro které došlo ke stavění běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby na určení dle § 72 zákoníku práce, dostatečně neurčitá a či úplná, bylo na něm, aby žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní poučil, včetně následků spojených s jejich nesplněním, a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozsudku.

15. Náprava výše uvedeného pochybení soudu I. stupně však byla zjednána v odvolacím řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobce nedostatečná ani neurčitá nebyla, neboť žalobce tvrdil, a svá tvrzení v odvolacím řízení dále rozvedl, že po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru spolu účastníci aktivně jednali o mimosoudním řešení nastalé situace, že se shodli na tom, že důvody, pro které žalovaný rozvázal pracovní poměr předmětným okamžitým zrušením, dány nejsou a rozhodli se situaci vyřešit vzájemnou dohodou. Jde-li i o konkrétní úmyslné lstivé jednání žalovaného, to žalobce spatřoval v tom, že žalovaný měl prohlašovat, že si je vědom toho, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru ve skutečnosti neexistují, že se nechce soudit, a že uzavřením dohody o skončení pracovního poměru bude skončení pracovního poměru uzavřené a dále bude již po žalobci požadovat pouze nároky z pracovního úrazu, a též v tom, že žalovaný přistoupil na uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Tím vším žalovaný žalobce uvedl v omyl, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán právě dohodou dle § 49 zákoníku práce, a nikoli okamžitým zrušením dle § 56 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce, přičemž dle žalobce bylo lstivé jednání žalovaným vedeno v domnění, že žalobce ztratí možnost domáhat se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a nebude se mu moci bránit. Vše vyšlo najevo poté, co žalovaný u soudu uplatnil vůči žalobci nároky dle § 56 odst. 2 zákoníku práce.

16. Žalovaný s výše uvedenými tvrzeními žalobce nesouhlasil a předložil v řízení zcela jinou skutkovou verzi. Uvedl, že dohodu o skončení pracovního poměru neuzavřel dobrovolně, ale pod nátlakem jednatele žalobce, který mu pohrozil, že pokud dohodu neuzavře, informuje insolvenční soud o tom, že žalovaný „něco porušoval v odměnách žalobce“, tedy že informuje insolvenční soud o něčem, co nebyla pravda a proti čemu by se žalovaný vůči insolvenčnímu soudu nemohl bránit. Toto mu jednatel žalobce sdělil formou SMS zprávy a následně se k němu do bytu [datum] dostavila zaměstnankyně žalobce paní [jméno FO] s dohodou s tím, že bez jeho podpisu na dohodě neodejde. Uvedl, že není pravdou, že by ho po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce kontaktoval a že se dohodli na mimosoudním jednání, vše začalo až tím, že ho doma navštívila paní [jméno FO] s návrhem dohody o skončení pracovního poměru. Přestože neměl žádný důvod pro uzavírání takové dohody, naopak by jejím uzavřením přišel o peníze, přesto podlehl nátlaku, který ze strany žalobce pociťoval a aby měl klid, nakonec dohodu podepsal, ovšem ne ve znění původně navrženém žalobcem.

17. Žalobci lze přisvědčit v tom, že i v případě běhu prekluzivní lhůty může dojít k jejímu stavění, neboť ustanovení občanského zákoníku o běhu promlčecích lhůt lze použít obdobně i na prekluzi (srov. § 654 odst. 2 o. z.); jak promlčení, tak i prekluzivní lhůta proto neběží mimo jiné i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl. V případě lstivého uvedení v omyl musí jít o úmyslné klamavé jednání (předstírán něčeho neexistujícího či zastírání něčeho existujícího) se záměrem vyvolat omyl. Vztaženo na posuzovaný případ, žalobce by musel tvrdit a následně prokázat, že žalovaný aktivně (nikoli jen tím, že vyjednával) žalobce úmyslně uvedl v omyl ohledně toho, že nebude uplatňovat účinky okamžitého zrušení pracovního poměru v podobě uplatnění mzdových nároků dle § 56 odst. 2 zákoníku práce, a že právě kvůli tomu žalobce žalobu podle § 72 zákoníku práce nepodal, a konečně v případě, bylo-li by lstivé jednání žalovaného při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru prokázáno, musel by žalobce prokázat své tvrzení o tom, že jeho omyl vyvolaný žalovaným trval až do doby zahájení řízení o náhradu mzdy u Okresního soudu ve [adresa], a tedy žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, podaná u soudu I. stupně [datum], byla podána včas.

18. Ať už mezi účastníky probíhalo mimosoudní jednání o uzavření předmětné dohody bezprostředně po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nebo až od okamžiku, kdy byl žalovanému předložen k podpisu návrh na uzavření dohody o skončení pracovního poměru s datem [datum], bylo mezi účastníky nesporné, že se dne [datum] do bytu žalovaného dostavila pověřená zaměstnankyně žalobce paní [jméno FO] s návrhem dohody na skončení pracovního poměru, že žalobce s předloženým návrhem nesouhlasil, a proto vyhotovil nové znění návrhu, se kterým paní [jméno FO] odešla a který byl žalobcem následně akceptován a podepsán. Pokud bylo v odvolacím řízení doplněno dokazování návrhem žalovaného na uzavření dohody o skončení pracovního poměru s datem [datum] a účastníky ve finále uzavřenou dohodou (také s datem [datum], o kterém v odvolacím řízení účastníci navíc shodně potvrdili, že se nejednalo o datum uzavření dohody, neboť takto byla podepsána až někdy počátkem 9/2020), bylo zjištěno, že původní návrh dohody obsahoval celkem 7 bodů textu, zatímco finální podoba dohody měla takových bodů pouze 6 s tím, že z jejího textu byl vypuštěn bod v návrhu označený jako bod 6. obsahující text „Zaměstnavatel a zaměstnanec prohlašují, že neevidují vůči sobě sporná či nesporná práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru, a že splněním výše uvedených povinností považují vzájemné nároky za vypořádané“.

19. Skutečnost, že finálně uzavřená dohoda o skončení pracovního poměru neobsahuje prohlášení účastníků o tom, že se shodli, že okamžité zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne [datum], doručeným žalobci [datum], považují za neplatné, a že uzavřením dohody mezi nimi dále nejsou sporná práva a povinnosti a považují vzájemné nároky za vypořádané, vyvrací tvrzení žalobce o tom, že byl žalovaným ujišťován, že uzavřením dohody jsou veškeré jeho nároky z pracovního poměru vyjma nároků z pracovního úrazu vypořádány a že se k okamžitému zrušení pracovního poměru nebude dále přihlížet, protože důvody pro postup žalovaného dle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce dány nebyly. Uvedená skutečnost naopak svědčí o tom, že žalovaný neměl v úmyslu dohodnout se s žalobcem na jiném datu a způsobu skončení pracovního poměru, a nesouhlasil ani s tím, že mezi účastníky nadále již nejsou vzájemná sporná práva a povinnosti z pracovního poměru, jinými slovy, že nechtěl uvedeným způsobem narovnat vzájemně sporná práva a povinnosti. Žalovaný naopak nesouhlasil s prohlášením, že účastníci podepsáním dohody neevidují vůči sobě sporná či nesporná práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru, a že splněním výše uvedených povinností považují vzájemné nároky za vypořádané, proto také navrhl toto prohlášení z návrhu dohody vypustit, což bylo ve finální dohodě účastníků žalobcem akceptováno tak, že tato finální dohoda uvedené prohlášení již neobsahovala. Pokud se proto žalovaný na kontraktačním procesu, který byl zahájen z iniciativy žalobce, výše uvedeným způsobem podílel tak, že se snažil obsah dohody eliminovat o ustanovení o neexistenci vzájemných sporných práv a povinností účastníků z pracovního poměru a o tom, že všechny vzájemné nároky účastníků jsou vypořádané, nelze jeho chování či jednání označit za lstivé, vedené v úmyslu vyvolat u žalobce dojem, že pracovní poměr byl rozvázán nikoli okamžitým zrušením, ale dohodou, a že nebude vůči žalobci uplatňovat žádné finanční nároky. Pokud tohoto přesvědčení přesto žalobce nabyl, a správně nevyhodnotil obsah uzavřené dohody ani její dopady, a proto nepodal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze toto klást k tíži žalovanému a vinit ho snad z nějakého úmyslného lstivého jednání, ze snahy „zabránit“ žalobci podat žalobu dle § 72 zákoníku práce.

20. Zde na vysvětlenou odvolací soud dodává, že mimosoudně uzavřená dohoda účastníků o skončení pracovního poměru neměla pro jejich vzájemné vztahy žádný význam a nemohla nic změnit na skutečnosti, že pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil okamžitým zrušením dne [datum], i kdyby obsahovala náležitosti dohody o narovnání. Soudní praxe je totiž dlouhodobě ustálena na závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku nemůže být tím, kdo jej učinil, dodatečně odvolání (zrušeno). Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o narovnání (§ 585 a násl. o. z.) uzavřené u soudu v průběhu řízení o určení neplatnosti okamžitého rušení pracovního poměru. Výše uvedené závěry, k nimž judikatura dospěla v poměrech zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cdon 1155/96), a tyto závěry jsou použitelné i v poměrech projednávané věci, tj. v poměrech zákona č. 226/2006 Sb., zákoníku práce (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1619/2017, sp. zn 21 Cdo 2870/2015 a další).

21. Lstivé jednání žalovaného po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci nelze dovodit ani ze skutečnosti, že se žalovaný dosud nebránil proti uvedení nesprávných údajů o době a způsobu skončení jeho pracovního poměru u žalovaného v zápočtovém listu a dalších dokladech tak, jak na to žalobce v řízení upozorňoval. Je totiž právem, nikoli povinností účastníka požadovat po zaměstnavateli opravu údajů v zápočtovém listě event. v jiných dokladech, a proto pokud žalobce nesprávně uvedené údaje o době a způsobu ukončení pracovního poměru žalobce žádným způsobem nediskvalifikují na trhu práce (stejně jako by ho nediskvalifikovaly ani údaje odpovídající skutečnosti), lze postoj žalovaného, který uvedenou otázku i pochopit.

22. Konečně o tom, že by žalovaný v roce 2020 jednal se žalobcem lstivě v úmyslu vyvolat u něj omyl, v důsledku kterého by žalobce nepodal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a aby žalobce poškodil, nic nevypovídá ani skutečnost, že žalovaný uplatnil vůči žalobci u soudu mzdové nároky dle § 56 odst. 2 zákoníku práce v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru ke dni [datum] až po uplynutí delší doby. Zákoník práce totiž pro podání žaloby dle § 56 odst. 2 zákoníku práce nestanoví pro (bývalého) zaměstnance žádnou lhůtu, limitujícím faktorem pro její podání je ta pouze nebezpečí promlčení pozdě uplatněného nároku.

23. Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že v projednávaném případě nemohlo dojít ke stavění zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 72 zákoníku práce k podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž žalovaný přistoupil dopisem ze dne [datum], doručeným žalobci [datum], a tato lhůta žalobci marně uplynula [datum]. Pokud proto žalobce žalobu na výše uvedené určení u soudu I. stupně podal až [datum], učinil tak opožděně, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty k jejímu podání. Odvolací soud proto za použití § 219 o. s. ř. věcně správný rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

24. Odvolací soud neprovedl další žalobcem navržené důkazy, a to konkrétně e-mailovou komunikací mezi účastníky, neboť žalobce ani přes výzvu odvolacího soudu neuvedl konkrétní skutková tvrzení, která jí hodlal prokázat (řízení bylo ovládáno zásadou projednací, nikoli vyšetřovací), vyjma toho, že e-maily mají prokázat, že došlo ke stavění běhu prekluzivní lhůty (což je ovšem otázka právní a nikoli skutková). Dále nebylo dokazování doplněno o výpověď svědkyně [jméno FO], vedoucí dopravy, která dle žalobce měla být přítomna telefonátům s žalovaným týkající se snahy o uzavření dohody o vyhnutí se soudnímu řízení (ani zde žalobce neuvedl, které jeho konkrétní skutkové tvrzení má svědkyně prokázat, navíc otázka, že po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným mezi účastníky jednání s rozvázáním pracovního poměru související z iniciativy žalobce probíhala, nebyla mezi účastníky sporná, sporný byl pouze okamžik, kdy tato jednání začala, což ale nebylo pro posouzení věci relevantní); ze stejného důvodu nebylo dokazování doplněno ani výpovědí (natož čestným prohlášením, které nesplňuje požadavek bezprostřednosti soudního řízení) zástupců personálního oddělení, kteří telefonátům také „měli být pravděpodobně“ přítomni.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když žalovaný výslovně prohlásil, že mu v souvislosti s odvolacím řízením řádné náklady nevznikly.

Poučení