4To 45/2019

Rubrum

V rozsudku o vině obviněného vydaném v řízení ovládaném principem zákazu reformace in peius nemůže v žádném z jeho výroků dojít oproti rozsudku původnímu k žádné změně, která by zhoršovala postavení obviněného. To se týká v případě výroku o vině nejen změny právní kvalifikace spojené s možností uložení přísnějšího trestu, ale též změny skutkových zjištění v popisu skutku, v jejímž důsledku by skutek oproti skutku původnímu byl závažnější (např. co do rozsahu jeho spáchání nebo způsobených následků), i kdyby soud ponechal shodnou právní kvalifikaci skutku.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. října 2019 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a Mgr. Romana Raaba odvolání obžalovaného T. K., narozeného XXX v XXXXX, trvale bytem XXXXX, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, č.j. 37 T 1/2017-844, a rozhodl takto:

Odůvodnění

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. se z podnětu odvolání obžalovaného T. K. napadený rozsudek zrušuje. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaný T. K., narozený XXX v XXXXX, jednatel společnosti T. s.r.o., je vinen, že dne 1. 1. 2015 v době od 03.00 do 04.00 hodin v O. - M. - srozuměn s možností způsobení závažného zranění - opakovaně až plnou silou fyzicky napadl R. M., a to nejprve v prostoru motobaru podniku Garage Restaurant & Music club na ulici M., kde se nacházelo několik desítek osob, a to tak, že jej nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, a následně pak před samotným objektem podniku, kam za ním R. M. vyšel a dožadoval se po něm vysvětlení svého napadení, kdy R. M. srazil na zem a napadl jej blíže nezjištěným mechanismem spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity síly proti jeho hlavě a obličeji, a způsobil mu tak poranění v podobě tříštivé zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním, tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka, vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí, přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obžalovaného, R. M. způsobením tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice nezpůsobil dlouhodobý nebo trvalý následek v podobě dvojitého vidění vyššího stupně, který by významným způsobem omezil obvyklý způsob života poškozeného zejména závratěmi, nevolností, zvracením, ztěžováním chůze po schodech, znemožňováním řízení motorového vozidla, sledováním filmu v kině, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006, sp.zn. 11 Tm 35/2006, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2006, odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle § 222 odstavec 1 trestního zákona a provinění výtržnictví podle § 202 odstavec 1 trestního zákona, jichž se dopustil skutkem ze dne 18. 2. 2006, k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců, tedy jednak dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a spáchal takový čin opětovně, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, jednak veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného, a spáchal takový čin opětovně, tím spáchal jednak pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku, jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, a za to se odsuzuje podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný povinen zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným: - Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, částku ve výši 73 516 Kč. - R. M. částku ve výši 23 048 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. se poškozený R. M. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, č.j. 37 T 1/2017-844, byl obžalovaný T. K. uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g)tr.zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že: dne 1. 1. 2015 v době od 03.00 do 04.00 hodin v O. - M. - srozuměn s možností způsobení jeho závažného zranění - opakovaně až plnou silou fyzicky napadl R. M., a to nejprve v prostoru motobaru podniku Garage Restaurant & Music club na ulici M., kde se nacházelo několik desítek osob, a to tak, že jej nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, a následně pak před samotným objektem podniku, kam za ním R. M. vyšel a dožadoval se po něm vysvětlení svého napadení, kdy R. M. srazil na zem a napadl jej blíže nezjištěným mechanismem spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity síly proti jeho hlavě a obličeji, a způsobil mu tak poranění v podobě tříštivé zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním, tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka, vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí, přičemž v případě zlomeniny spodiny levé očnice se jednalo o zranění těžké, v jehož důsledku byl poškozený dvojitým viděním a pracovní neschopností podstatným způsobem omezen v běžném způsobu života nejméně do 30. 6. 2015, tedy po dobu více než pěti měsíců, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládeže, ze dne 11. 8. 2006, sp.zn. 11 Tm 35/2006, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2006, odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.zák. a provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., jichž se dopustil skutkem ze dne 18. 2. 2006, k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Za toto jednání mu byl uložen podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, částku ve výši 73 516 Kč a R. M. částku ve výši 23 048 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byl poškozený R. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obžalovaného T. K. (dále též odvolatele). Tento v písemném zdůvodnění opravného prostředku prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně nesprávný a nezákonný, a proto ho napadá v celém rozsahu, tj. ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. Nalézacímu soudu vytkl podstatné vady způsobující porušení ustanovení zabezpečující objasnění věci a právo obhajoby. Skutková zjištění považuje za nejasná a neúplná s tím, že nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí /§ 258 odst. 1 písm. b) tr.ř./, lze mít tak pochybnosti o správnosti skutkových zjištění /§ 258 odst. 1 písm. c) tr.ř./, došlo k porušení ustanovení trestního zákona /§ 258 odst. 1 písm. d) tr.ř./ a trest uložený obžalovanému je nepřiměřený /§ 258 odst. 1 písm. e) tr.ř./. Dle odvolatele nalézací soud nepostupoval dle § 2 odst. 5 tr.ř. a ani dle § 2 odst. 6 tr.ř. Odvolatel tak soudu prvního stupně vytkl vadný procesní postup a rovněž i užitou právní kvalifikaci označil za nesprávnou.

3. Obžalovaný poukázal na významné judikáty především Ústavního soudu, které se týkají dokazování v trestním řízení, především hodnocení provedených důkazů (nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp.zn. I. ÚS 455/05, ze dne 4. 6. 1998, sp.zn. III. ÚS 398/97, ze dne 29. 4. 2009, sp.zn. I. ÚS 3094/08).

4. Odvolatel uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ještě doplněno poté, co odvolací soud zrušil předešlý odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Soudu prvního stupně odvolatel vytkl, že v rámci odůvodněnínapadeného rozsudku reprodukoval provedené důkazy neúplně a nepřesně. Úměrnou formou výše uvedenému se potom nalézací soud dopustil pochybení při hodnocení provedených důkazů, kdy vybral některé jejich aspekty, které na první pohled mylně vzbuzují dojem, že do sebe navzájem logicky zapadají. V dané souvislosti připomněl, že popřel, že se dopustil trestného jednání ve skutkové větě napadeného rozsudku. K první části jednání, jež se měla odehrát v prostoru baru, kde měl napadnout poškozeného, a to konkrétně tak, že poškozeného nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, uvedl, že výpovědi jednotlivých osob ohledně první části incidentu se poměrně odlišují, popřel, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, připustil pouze, že se ohnal a poškozeného uhodil, v důsledku čehož poškozený upadl. Na poškozeném nepozoroval žádnou krev a chování poškozeného bylo agresivní a oplzlé. Odvolatel dále poukázal na výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k tomuto incidentu, přičemž se ohradil vůči způsobu, jakým nalézací soud v odst. 87 na straně 36 napadeného rozsudku výpověď svědkyně L. hodnotí. Odvolatel uvedl, že svědkyně bez jakýchkoliv pochybností popsala, že pozorovala, jak u baru proti sobě stojí dva muži (starší a mladší) s tím, že nebylo zřejmé, kdo na koho útočí. Potom tyto muže vyvedla ochranka. Dle odvolatele se muselo jednat o konflikt poškozeného M. s jiným mužem (nikoliv s obžalovaným), jelikož obžalovaného ochranka nikdy nikam nevyváděla. Odvolatel se domnívá, že se nejedná o nic jiného, než o deformaci obsahu dané svědecké výpovědi, jelikož nalézací soud tuto výpověď po obsahové stránce přetváří, aby nepodporovala obhajobu, a dovozuje z ní něco, co z ní reálně vůbec nevyplývá. Nalézací soud v rámci hlavního líčení vyslechl k první části údajného napadení celou řadu svědků. Svědci K., S., K. a B. neuvedli k incidentu, který se měl odehrát u baru, nic podstatného. V případě svědka K. je vhodné zmínit snad jen to, že popsal určitý konflikt u WC, který popsal i svědek Š. Svědek Š. popsal poškozeného jako jednoho z nejopilejších lidí v podniku, s nímž se nedalo mluvit. V tomto směru výpověď svědka podporuje tvrzení obžalovaného a svědka Ř. o kondici poškozeného inkriminovaného večera. Současně svědek Š. uvedl, že jeden z účastníků žďuchance u WC byl pozdější napadený před barem venku. Dle odvolatele je tedy zřejmé, že poškozený musel mít konflikt u WC, přičemž se muselo jednat o osobu odlišnou od obžalovaného. Svědek Ž. popsal konflikt u baru s tím, že tento řešila ochranka. V tomto směru se rovněž jedná o výpověď potvrzující tvrzení obžalovaného, jelikož to byl právě obžalovaný, který o zásahu ochranky v rámci své výpovědi hovořil. S ohledem na proběhnuvší důkazní řízení proti sobě stojí verze popisovaná obžalovaným na straně jedné a poškozeným na druhé straně. Dle vyjádření barmanky L. nebylo zřejmé, který z mužů byl útočníkem. Jmenovaná u staršího z mužů pozorovala šrám na nose. Útok však neviděla a popsala, že oba muži byli ochrankou vyvedeni. Samotný útok viděl pouze svědek Ř., který útok popisuje ve shodě s obžalovaným. Ve shodě s obžalovaným tento svědek popsal, že na poškozeném nebyla patrná krev. Svědek H. útok samotný neviděl, všiml si pouze krve na poškozeném. Svědkyně M. popisuje, že pozorovala poškozeného, krvácel, nicméně v rámci hlavního líčení připustila, že neviděla útok samotný, nýbrž až pád poškozeného ze židle na zem. Obhajobu obžalovaného podporují svědkyně K. a N. Dle odvolatele tak nebylo dosaženo jistoty v tom, že jednání popsaného ve skutkové větě se dopustil obžalovaný. V tomto směru panují s ohledem na popsané rozpory mezi důkazy poměrně vzácné pochybnosti, které je nutno vyložit ve prospěch obžalovaného. Druhá část jednání se měla odehrát venku před barem, kde měl obžalovaný nečekaně srazit na zem a napadnout poškozeného blíže nezjištěným mechanismem, spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity proti jeho hlavě a obličeji. I v případě druhé části údajného napadení se jednotlivé výpovědi poměrně odlišují. Obžalovaný jednání popsané ve skutkové větě popírá a hájí se tím, že poškozený se choval v šatně agresivně, dokonce z jeho strany padly výhrůžky. Venku před barem poškozeného chytil za ruce a ten potom spadl na zem. Poškozený si událost před barem nepamatuje. Svědkyně M. popisuje pouze tolik, že poškozený šel ven za obžalovaným. Po pár minutách šla za ním a již ho nalezla v šatně, o útočníkovi nemluvil. Svědek H. popsal, že když přišel ven před bar, tak zde již M. ležel v krvi. M. před svědkem o útočníkovi nemluvil. U M. byla pouze jeho přítelkyně, nikdo jiný. Uvedené tvrzení svědka H. je však v rozporu s tvrzením svědkyně M., která popisuje, že našla svého přítele zraněného v šatně. Svědkyně M. před soudem výslovně uvedla, že venku před barem se zraněným M. vůbec nebyla. Svědek Ř. popisuje celou událost před barem ve shodě s obžalovaným. Popsal rovněž agresivní chování M. v prostorách šatny a jeho povalení na zem venku před barem ze strany obžalovaného. Svědkyně K. samotný incident před barem neviděla. Nalézací soud výpověď svědkyně K. vyhodnotil naprosto účelově, jednostranně a v neprospěch obžalovaného. Svědek B. popsal, že v prostoru šatny se snažil starší muž napadnout mladšího muže. Popsal, že mladší muž měl venku před barem klečet na starším muži s tím, že samotné napadení neviděl. Muže by nepoznal. Navíc svědek B. v přípravném řízení popsal, že venku na ležícím muži klečel obkročmo mladší muž, kterého další muž zezadu zvedl a odešli společně k tramvajím. Z tohoto popisu plyne, že by měl útočník odejít po incidentu před barem k tramvajím. K osobě obžalovaného však vyplynulo z důkazů něco odlišného, a to, že odjížděl v taxi a šel ke stanovišti taxi. Stanoviště taxi je naproti vchodu do baru přes cestu. Tramvajová zastávka je zcela jinde, a to vlevo od vchodu do baru, několik desítek metrů. V rámci doplněného dokazování byla k důkazu provedena fotodokumentace znázorňující právě prostory před barem. Svědek Ř. nalezl zkrvaveného M. asi 5 m od hlavních dveří, kdy kolem zraněného byli lidé. Svědkyně L. jako barmanka incident venku před barem nepozorovala. Svědek S. venku uviděl muže, který klečel a měl obličej v dlaních. U něj byl další muž a jedna žena. Svědek Š. jen popsal, že venku byl značně podnapilý muž, kterému tekla krev. Svědek K. k incidentu před barem neuvedl nic. Dle odvolatele tak nebylo s potřebným stupněm jistoty prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil obžalovaný. Sám poškozený neoznačil osobu, která ho venku před barem napadla. V tomto směru lze poukázat rovněž na výpovědi svědků, se kterými poškozený hovořil bezprostředně po napadení. Ani jedné z těchto osob však poškozený nesdělil, kdo byl útočníkem. Napadení M. žádný ze svědků přímo neviděl, žádný ze svědků tak nebyl schopen útočníka identifikovat.

5. Odvolatel poukázal na to, že hodnocení provedených důkazů musí být vždy prosto jakékoliv deformace ze strany soudu. Ani vysoký stupeň podezření není spolehlivým podkladem pro odsuzující výrok. Pokud totiž přetrvávají i po provedení všech důkazů rozumné pochybnosti o vině, tak je potřeba tyto pochybnosti vyložit ve prospěch obžalovaného. Obhajoba se neztotožnila s tvrzením nalézacího soudu, že výpověď poškozeného je věrohodná, jelikož tato výpověď je v souladu s výpovědí svědkyně M. a svědka H. Odvolatel poukázal na stranu 36 odst. 86 napadeného rozsudku, kde nalézací soud hodnotí výpovědi svědků s tím, že se jedná o svědky v pozici zaměstnanců baru. Obžalovaný namítl, že nalézací soud deformuje obsah těchto výpovědí. Je nesporné, že poškozený určitá zranění utrpěl, nelze však s jistotou uzavřít, že byl v prostoru před barem napaden obžalovaným a že mu obžalovaný tímto napadením tato zranění způsobil. Zranění musel poškozený utrpět až venku před restaurací. Odvolatel dále poukázal na to, že z důkazů vyplývá řada dalších konfliktů, kterých se poškozený účastnil a při nichž mohl svá zranění s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou utrpět hned. Několika svědky bylo potvrzeno, že M. měl být účasten konfliktu u WC, v němž však obžalovaný nijak nefiguroval. Bylo rovněž prokázáno, že M. měl mít konflikt v prostoru šatny. Dle výpovědi svědkyně K. měl potom vybíhat z prostoru šatny ven a měl být pronásledován mužem, který na něj měl křičet, že ho zabije. Nad ležícím M. venku před barem potom měl klečet muž, který odešel zcela jiným směrem, než šel obžalovaný. Dle odvolatele tak není žádný uzavřený řetězec nepřímých důkazů, z nichž by plynula, bez důvodných pochybností, jediná varianta skutkového děje, a to ta, že zranění byla poškozenému způsobena obžalovaným a že poškozený s nikým jiným v dané době neměl konflikt, při němž mohla jeho zranění vzniknout. Obžalovaný se ohradil vůči způsobu, jakým nalézací soud vyhodnotil svědeckou výpověď svědka Ř. Podotkl, že určité rozpory mezi výpovědí svědka Ř. na straně jedné a výpovědí obžalovaného na straně druhé zvyšují věrohodnost jmenovaného svědka. Nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů přistoupil i k hodnocení výpovědí svědkyň K. a N. Nalézací soud zcela pominul, že svědkyně K. popsala, že s manželem se dlouhodobě neúspěšně snaží o početí dítěte s tím, že jí lékařka doporučila, aby měla klidový režim a vyhýbala se stresovým situacím, což byl také důvod, proč v řízení původně nevypovídala. Dále odmítl tvrzení soudu, že výpověď svědkyně o tom, že poškozeného v šatně držela ochranka, je v příkrém rozporu s verzí obhajoby, že poškozený měl mít v prostoru šatny další konflikt. Dále odvolatel odkázal na odst. 92 odůvodněnínapadeného rozsudku s tím, že je poměrně logické, když svědkyně N. popsala, že se s poškozeným v prostoru baru nebavila a hovořila především se svým přítelem. Dění venku před klubem popisuje shodně jako ostatní svědci, tedy, že obžalovaný poškozeného odhodil na zem. I tato svědkyně však zcela popírá, že by obžalovaný poškozeného v prostoru před klubem bil do hlavy a obličeje. Tuto skutečnost ostatně neuvedl ani jeden ze slyšených svědků. Dle odvolatele tak nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se obžalovaný jednání popsaného ve skutkové větě napadeného rozsudku dopustil.

6. K užité právní kvalifikaci a souvisejícím otázkám předně odvolatel poukázal na zpracované znalecké posudky, a to MUDr. Smatanové a znaleckého ústavu II. stupně Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, přičemž k nim uvedl, že zpracovatelé posudku Univerzity Palackého měli na věc jiný názor, než MUDr. Smatanová. Nalézací soud přistoupil ke zpracování dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k jehož zpracování přibral znalecký ústav Nemocnice České Budějovice, a.s. Tento postup nalézacího soudu, který přistoupil ke zpracování dalšího znaleckého posudku, vnímá obhajoba jako „hrubou“ procesní vadu a procesní postup soudu tak nemá žádnou oporu v § 110 tr.ř. Dle obžalovaného tak není možné, aby znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem druhého stupně byl přezkoumáván jiným znaleckým ústavem druhého stupně, což potvrzuje i odborná komentářová literatura. Odvolatel uvedl, že jeho názor podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydané ve věci sp.zn. 6 Tz 315/2001, v němž Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že k přibrání znaleckého ústavu druhého stupně je nutné přistoupit za situace, pokud jsou zde 2 posudky znalců a panuje mezi nimi rozpor.

7. Další procesní pochybení spatřuje odvolatel ve způsobu, jakým nalézací soud naložil se znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem Univerzity Karlovy Lékařské fakulty v Plzni. Odvolatel poukázal na to, že nalézací soud dospěl k závěru, že daný posudek vykazuje vady ve smyslu § 109 tr.ř., a proto předvolal zpracovatele za účelem odstranění pochybností o správnosti posudku. Následně od tohoto výslechu upustil, což zdůvodnil tím, že před plánovaným výslechem přestala být Univerzita Karlova Lékařská fakulta v Plzni znaleckým ústavem. Obhajoba se domnívá, že tato skutečnost nebránila provedení výslechu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2007, sp.zn. 25 Cdo 2719/2005. Dle tohoto rozhodnutí není vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže po podání písemného znaleckého posudku ústavu byl vyslechnut zpracovatel tohoto posudku v době, kdy již ústav nebyl zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost. Odvolatel uvedl, že není možné činit rozdíl mezi způsobem, jakým má být naloženo se znaleckým posudkem ústavu v řízení občanskoprávním a řízení trestním. Dle obžalovaného nalézací soud postupoval nesprávně, pokud zcela pominul závěr posudku Univerzity Palackého a vycházel pouze a jedině z posudku, který zpracovala Nemocnice v Českých Budějovicích. Odvolatel nesouhlasí s argumenty nalézacího soudu o údajné „zaujatosti“ olomouckého znaleckého ústavu. Pokud obhajoba požádala určitý znalecký ústav o zpracování ústavního znaleckého posudku, tak je zcela logické, že mu poskytla kompletní spisový materiál, včetně důkazů do spisu následně založených. Obžalovaný odkázal na znalecký posudek Nemocnice v Českých Budějovicích. Uvedl, že zlomenina spodiny očnice představuje dle tohoto znaleckého posudku zranění těžké. Zlomenina spodiny očnice vzniká malou až střední silou. Tento závěr koresponduje se závěrem posudku Univerzity Palackého a je v rozporu se závěrem posudku MUDr. Smatanové. Úder čelem zlomeninu očnice způsobit nemohl. Tento závěr znaleckého posudku Ústavu v Českých Budějovicích koresponduje se závěrem posudku Univerzity Palackého a je v rozporu s posudkem zpracovaným MUDr. Smatanovou. Názory znaleckých ústavů se liší v tom, zda přichází do úvahy jako příčina vzniku zlomeniny očnice pád na předmět ležící na zemi, koleno či loket. Posudek Univerzity Palackého pak na předmět ležící na zemi jako příčinu zranění připouští, posudek v Českých Budějovicích však nikoliv. Pokud se jedná o intenzitu síly, která je potřebná ke vzniku zranění v podobě zlomeniny nosních kůstek a poranění zubů, tak v tomto směru se oba znalecké ústavy v podstatě shodují. Nic nesvědčí pro to, že jednotlivá zranění byla způsobena více útoky, ačkoliv takovou skutečnost není možné soudně lékařskými metodami vyloučit. Odvolatel k tomu podotkl, že v původním odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu bylo poukazováno na to, že útok na poškozeného byl veden opakovaně, a to nejméně 3×. Obžalovaný dále uvedl, že v posudku znaleckého ústavu v Českých Budějovicích je vysloven jednoznačný závěr, že není pravděpodobné, aby za stejné intenzity síly a stejného zraňujícího předmětu mohlo dojít k podstatně závažnějšímu zranění. Tento znalecký závěr je ve shodě se závěry posudku Univerzity Palackého a vyvrací závěry MUDr. Smatanové v tom směru, že mohlo u poškozeného vzniknout mnohem závažnější poranění v podobě tříštivé zlomeniny skeletu obličeje, apod. Závěry MUDr. Smatanové o velké intenzitě síly a možném vzniku mnohem závažnějších poranění jsou zcela vyloučené znaleckým posudkem Ústavu v Českých Budějovicích. Dle obžalovaného, s ohledem na doplněné dokazování, je nesporné, že zranění poškozeného byla způsobena malou až střední intenzitou síly, což je ve shodě s posudkem znaleckého posudku ústavu, nebylo tedy potřeba vynaložit velkou intenzitu síly, o čemž hovořila MUDr. Smatanová. Bylo tak dle odvolatele postaveno najisto, že nemohla vzniknout závažnější poranění, o nichž hovořila MUDr. Smatanová, je rovněž nesporné, že zlomenina spodiny očnice nemohla vzniknout úderem čela. Právě s ohledem na posudek zpracovaný Nemocnicí v Českých Budějovicích nalézací soud upravoval znění skutkové věty. Dle názoru obžalovaného tak bylo provedenými důkazy postaveno najisto, že zranění poškozeného byla způsobena malou až střední intenzitou síly a nehrozil vznik závažnějších zranění, například tříštivé zlomeniny skeletu obličeje. Pokud se jedná o to, že ke vzniku poranění postačovala malá až střední intenzita síly, tak nalézací soud se tuto skutečnost pokouší bagatelizovat v odst. 98 na straně 43 napadeného rozsudku. Nalézací soud uvádí, že je nutné rozlišovat intenzitu síly, kterou vynaloží útočník při svém útoku, a intenzitu úderu v okamžiku kontaktu s tělem poškozeného, kdy mezi těmito intenzitami může být zásadní rozdíl, jelikož může dojít ke ztrátě původní energie, kupříkladu díky sebeobraně poškozeného, či oděvu. Dle nalézacího soudu uvedený rozdíl mezi intenzitou síly plyne z posudku v Českých Budějovicích i posudku MUDr. Smatanové s tím, že v nich bylo respektováno, že v případě zlomeniny očnice postačovala v době dopadu na tělo poškozeného střední intenzita síly a síla útočníka musela být velká, resp. muselo se jednat o plnou sílu dospělého muže. Dle odvolatele se ze strany soudu jedná o čisté spekulace, které ze znaleckých posudků v žádném případě neplynou. V dané věci se muselo jednat o nízkou, až střední intenzitu síly. Z posudku znaleckého ústavu v Českých Budějovicích vyplynulo, že závažnější zranění při této intenzitě síly nehrozila. Nebylo prokázáno, že by intenzita síly útočníka byla tlumena překážkou v podobě oblečení či sebeobranou poškozeného. Pokud by za této situace byla vyvinuta velká intenzita síly ze strany útočníka a současně by tato velká intenzita síly nebyla tlumena oblečením či sebeobranou, tak by logicky muselo i k dopadu na tělo poškozeného dojít velkou intenzitou síly, což by způsobilo závažnější poranění. K ničemu takovému však nedošlo, a proto lze v předmětném případě uvažovat pouze o malé až střední intenzitě síly. Dle obžalovaného právní posouzení dané věci bylo provedeno chybně. Nebylo bez důvodných pochybností prokázáno citelné omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu delší šesti týdnů. Pokud se jedná o uváděné dvojité vidění, tak toto samo o sobě nelze považovat za citelné omezení v obvyklém způsobu života, ale vždy je nutno povahu tohoto omezení posuzovat s ohledem na specifika konkrétního případu. Navíc „závažnost“ dvojitého vidění by dle názoru odvolatele bylo nutné dále podrobněji posuzovat. V této souvislosti poukázal na doplnění znaleckého posudku Univerzity Palackého ze dne 28. 2. 2019, v němž je k problematice tzv. dvojitého vidění uvedeno, že literatura udává přetrvávání dvojitého vidění u takto poraněných pacientů v počtu mezi 5-9 %, tento údaj podle názoru členů odborné komise však nelze validně použít, neboť by bylo nezbytné objektivizovat konkrétní míru dopadu eventuálního dvojitého vidění. V mnohých případech se jedná o tzv. reziduální dvojité vidění při pohledech extrémně nahoru či extrémně dolů, což je následkem se zanedbatelným efektem pro každodenní život poraněných. Obžalovaný s ohledem na tento odborný znalecký názor konstatoval, že v předmětném případě vůbec nebylo objasněno, o jaký charakter tzv. dvojitého vidění se v případě poškozeného vlastně jednalo. Dle názoru obhajoby nelze uvažovat o posouzení zlomeniny očnice jako o těžké újmě na zdraví. Za tohoto stavu věci by tak připadala do úvahy maximálně právní kvalifikace dle § 146 odst. 1 tr.zákoníku. Obžalovaný uvedl, že i pokud by byl závěr nalézacího soudu o tom, že došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, správný, tak i za takové situace je použitá právní kvalifikace nesprávná. Nesprávnost spočívá v tom, že nalézací soud nesprávným způsobem vyhodnotil subjektivní stránku skutkové podstaty, tzn. zavinění obžalovaného. Nesprávný je závěr, že úmysl obžalovaného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Odkázal na rozhodnutí sp.zn. R 16/1964, dle něhož při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 5 Tz 49/2001 a sp.zn. 8 Tdo 1501/2008. Dále uvedl, že neměl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Je zřejmé, že jeho jednání bylo výsledkem momentálního selhání v reakci na konfliktní, agresivní a neslušné jednání poškozeného. Jednalo se o hospodskou rvačku v rámci silvestrovské oslavy. Poškozený byl navíc silně ovlivněn alkoholem. Obžalovaný se na jednání vůči poškozenému nikterak nepřipravoval, jednalo se o jednání předem nepromyšlené. Nepoužil žádnou zbraň. Jakýkoliv úmysl na straně obžalovaného vylučuje rovněž to, že dle zpracovaných znaleckých posudků byla zranění způsobena malou až střední intenzitou síly, nelze proto uvažovat ani o nepřímém úmyslu. Bylo prokázáno i to, že poškozený vyběhl za obžalovaným ven, ačkoliv obžalovaný vzhledem k tomu, že bar již opouštěl, o žádný konflikt s agresivně se chovajícím poškozeným a ani o jeho přítomnost evidentně neměl žádný zájem. Rovněž tato velice podstatná skutečnost jakýkoliv úmysl přímý či nepřímý na straně obžalovaného zcela vylučuje. Ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví odkázal odvolatel dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 6 Tdo 921/2018, sp.zn. 4 Tdo 471/2018, sp.zn. 6 Tdo 921/2018, sp.zn. 4 Tdo 471/2018. Obžalovaný dále odkázal na výpověď svědka B., z níž neplyne, že by tento pozoroval útok, kdy poškozený leží hlavou na pevné podložce a obžalovaný či kdokoliv jiný by jej v této poloze napadl útoky mířenými na hlavu. Pokud by mělo být na hlavu poškozeného útočeno silou dovozovanou nalézacím soudem za situace, kdy jmenovaný měl hlavu na pevné podložce, tak by to muselo zcela jistě zanechat na zadní části hlavy stopy. Žádná taková zranění však u poškozeného nalezena nebyla. Tyto skutečnosti dle obžalovaného tak vylučují, že by k úderům do hlavy poškozeného došlo za situace, pokud by tato byla na pevné podložce v podobě země nebo silnice. S ohledem na malou až střední intenzitu síly je tak úmyslné zavinění vyloučeno. V daném případě tak připadá do úvahy maximálně právní kvalifikace dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku, čemuž nebrání zásada zákazu reformace in peius. Odkázal na nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 670/2005.

8. Výrok o trestu považuje za nepřiměřeně přísný. Dle obžalovaného byly splněny veškeré podmínky § 58 odst. 5 tr.zákoníku, zejména okolnosti případu. Jako mladistvý se dopustil trestného činu, nicméně stalo se tak v únoru roku 2006, tj. před více než 13 lety, od té doby žije naprosto spořádaným, bezúhonným a klidným rodinným životem. Vzhledem k povaze činu a současně jeho závažnosti je tedy uložení trestu i na spodní hranici zákonné trestní sazby nepřiměřeně přísné a mělo by být postupováno podle § 58 odst. 5 tr.zákoníku. Závěrem navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d), písm. e) tr.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Alternativně navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a rozhodl se zohledněním navržené změny právní kvalifikace uložení podmíněného trestu.

9. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Odvolací soud zjistil, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podané odvolání splňuje i náležitosti § 249 odst. 1 tr.ř., proto odvolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr.ř. a k jeho projednání nařídil veřejné zasedání.

10. U veřejného zasedání před odvolacím soudem setrval obžalovaný prostřednictvím svého obhájce na odvolacích námitkách uvedených v písemném vyhotovení opravného prostředku, a to včetně závěrečného návrhu.

11. Obžalovaný T. K. sám před odvolacím soudem uvedl, že u Vrchního soudu v Olomouci se ocitá po nekonečných čtyřech letech a 10 měsících plných stavu totální frustrace, úzkosti a zoufalství, s nemožností jasně prokázat svoji nevinu. Jako občan vede zcela řádný a slušný život. Sdílí se svou ženou krásný a harmonický sedmiletý vztah plný lásky, který po třech letech vyústil ve spokojené a šťastné manželství, ve kterém se již od počátku snaží založit rodinu. Od jeho prvního odsouzení v roce 2017 se jeho život absolutně změnil, žijí s nejistotou nadcházejících dnů. Od ukončení studia je zaměstnaný, nikdy nečerpal ani nemocenskou. Dnes sám zaměstnává lidi, vůči kterým cítí plnou zodpovědnost. Jediný střet se zákonem měl jako hloupý nezletilý kluk v 17 letech za rvačku, za kterou byl odsouzen k podmínečnému trestu. Do dnešního dne této události lituje a velice se za ni stydí. Po přečtení prvního odsuzujícího rozsudku si připadal, jakoby byl označen za agresora, alkoholika a lháře. Během jednoho měsíce po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku zhubl 9 kilo, začala mu stagnovat firma, členové jeho rodiny, přátelé, kolegové z práce, sousedé, celé jeho okolí, všichni jej označují za slušného a společenského člověka, který se snaží druhému pomoci a ne ublížit.

12. Intervenující státní zástupce před odvolacím soudem uvedl, že akceptuje rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání obžalovaného označil za polemiku s hodnocením důkazní situace, tak jak ji provedl nalézací soud. Doplněné dokazování před soudem prvního stupně v podobě učinění svědeckých výpovědí svědkyně K., manželky obžalovaného, a svědkyně N. nepřineslo nic zásadního, co by mělo změnit pohled odvolacího soudu na otázku pachatelství obžalovaného. Manželka obžalovaného vypovídala až po odvolacím řízení, což považuje za zarážející, to stejné platí i u svědkyně N., která je přítelkyní jednoho ze svědků, který vypovídal ve prospěch obžalovaného. Navíc tato svědkyně zcela bezelstně v úvodu poznamenala, že jde pomoci obžalovanému, a že si v podstatě na nic již nepamatuje. Stěžejní z hlediska hodnotící pasáže nalézacího soudu je to, že tyto svědkyně v kontextu svých vlastních výpovědí i v kontextu svědecké výpovědi svědka Ř. a samotného obžalovaného obsahují zásadní a závažné rozpory, pro které tyto výpovědi nemohly být použitelné při vytváření zásadních skutkových zjištění. K otázce znaleckého zkoumání, které je stěžejní z hlediska utváření skutkových zjištění i právních závěrů, odkázal na odůvodněnínapadeného rozsudku a doplnil, že pokud bychom přistoupili na tvrzení obžalovaného, že revizní znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem druhého stupně nemůže být přezkoumáván znaleckým ústavem druhého stupně, pak by do budoucna docházelo ke zcela absurdním situacím, kdy obzvláště uvědomělý podezřelý, který má v zádech silnou advokátní kancelář, by si již v prvopočátku trestního řízení nechal vypracovat znalecký posudek od znaleckého ústavu a tento znalecký posudek by v následujícím průběhu trestního řízení nebyl přezkoumatelný. Obhajoba tvrdí, že tento postup byl nesprávný, nezákonný, ale nic jí nebránilo v tom, aby poté, co byl vypracován tento znalecký posudek soudně lékařského oddělení Nemocnice České Budějovice, který vyzněl v neprospěch obžalovaného, nechal vypracovat další znalecký posudek ústavu - Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Plzni. Obhajoba si tak osvojuje právo přezkoumávat znalecký posudek znaleckého ústavu jiným znaleckým ústavem, ale soudu, který toto trestní řízení vede, toto oprávnění upírá. Poměrně významná část odvolací argumentace se vztahuje k problematice intenzity síly. De facto všechny znalecké ústavy, které v určitých otázkách měly vzájemné rozpory, se shodnou na tom, až na MUDr. Smatanovou, že jednání, kterého se měl dopustit obžalovaný, bylo učiněno maximálně střední intenzitou síly. K tomuto závěru nedospívá intervenující státní zástupce, neboť znalecký posudek Nemocnice v Českých Budějovicích, který uvádí, že „abychom mohli hovořit o použité velké intenzitě síly, pak můžeme hovořit o působení kinetické energie na tělo člověka v důsledku dopravních nehod, pádů z velkých výšek, apod., jinými slovy, útok člověka proti člověku nikdy nemůže být veden velkou intenzitou síly“. Tento znalecký ústav pracuje s jinou terminologií, kdy konstatuje, že v posuzovaném případě jde o jednání, které bylo přejato do skutkové věty v podobě útoku až střední intenzity, jde o jednání dosahující střední až plné intenzity, resp. intenzity učiněné plnou silou, kterou může vyvinout dospělý muž. Tento znalecký posudek Nemocnice České Budějovice se kriticky vyjadřoval jak ke znaleckému posudku MUDr. Smatanové, tak se důrazně vyhrazoval vůči znaleckým závěrům přijatých odbornou komisí, tedy znaleckého ústavu v podobě Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Vysvětlil, proč a z jakých důvodů má výhrady k těmto znaleckým posudkům. Tato zjištění byla přejata do hodnotící pasáže nalézacího soudu a intervenující státní zástupce se s těmito závěry zcela ztotožnil. K námitkám obžalovaného dále uvedl, že to, že byl poškozený opilý, není možné vyhodnotit tak, že pachatel se může dopustit těžké újmy na zdraví pouze vůči střízlivému člověku. To, že byl oplzlý a otravný, mohl i zaútočit sám na obžalovaného, popřípadě hrubě urazit jeho manželku, nemá žádný význam z pohledu, zda chtěl nebo věděl, že může způsobit těžkou újmu na zdraví a pro tento případ byl s tím následkem srozuměn. Naopak, kritéria a hlediska prezentována nalézacím soudem v rámci hodnotící pasáže jsou signifikantní pro učinění závěru, že skutečně šlo o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví. Intervenující státní zástupce nesdílí úvahy obhajoby v tom směru, že nešlo v případě druhého útoku o útok, kde byla hlava fixována tvrdou podložkou. Útok byl činěn v takové intenzitě, jakou může vyvinout dospělý muž. Dle jeho názoru je právní kvalifikace zvolená nalézacím soudem zcela adekvátní všem okolnostem případu. K možné aplikaci § 58 tr.zákoníku uvedl, že obžalovaný se po celou dobu trestního řízení nedoznal, neomluvil se, neprojevil absolutně žádnou sebereflexi. Z tohoto důvodu není možné jít tzv. pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Trest je zcela vhodně a přiměřeně uložen za jednání, pro které byl prozatím nepravomocně odsouzen. Trest, který mu byl uložen, byl uložen správně a odpovídá všem hlediskům při ukládání trestu. Adhezní výrok rovněž považuje za správný a odvolání obžalovaného tak za nedůvodné s tím, aby bylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto.

13. Vrchní soud v Olomouci z podnětu podaného opravného prostředku ve veřejném zasedání podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno.

14. Předně je nutno podotknout, že napadený rozsudek je druhým meritorním rozhodnutím v dané trestní věci, neboť poprvé nalézací soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č.j. 37 T 1/2017-429, který byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2017, sp.zn. 4 To 68/2017, z podnětu odvolání obžalovaného T. K., manželky obžalovaného M. K. a poškozeného R. M. podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Již zde odvolací soud předesílá, že poté, co věc byla vrácena nalézacímu soudu, tento postupoval v souladu s ustanovením § 264 odst. 1 tr.ř., provedl úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

15. Pokud se týká řízení napadenému rozsudku předcházející, v tomto nebyly shledány takové podstatné vady, které by spočívaly zejména v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že obžalovaný ústy svého obhájce, ať již v písemně podaném opravném prostředku, či posléze v rámci veřejného zasedání, vznesl celou sérii námitek proti postupu nalézacího soudu ve vztahu ke znaleckému zkoumání, nicméně k těmto námitkám se soud odvolací vyjádří níže. Odvolací soud tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že v řízení vedoucím k nyní přezkoumávanému rozsudku a ani v rozsudku samotném neshledal žádných takových vad, na které bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dle odvolacího soudu v průběhu přípravného řízení, ani v řízení před soudem prvního stupně tak nedošlo k žádným závažným podstatným porušením procesních předpisů, jež by mohly mít za následek nesprávnost napadených výroků. Dále je třeba uvést, že byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu, která se práva obžalované na obhajobu týkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, doručení obžaloby a rozsudku, dodržení zákonných lhůt k přípravě hlavního líčení, jakož i další jednotlivá práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv v průběhu trestního řízení. Nelze tedy z ničeho dovodit, že by obžalovaný byl na své obhajobě jakkoliv zkrácen.

16. Odvolací soud však shledal vadu rozsudku, a to nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., jak bude rozvedeno níže.

17. K podanému odvolání obžalovaného T. K., který svými odvolacími námitkami brojí zejména proti skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, soud druhého stupně nejprve v obecné rovině podotýká, že zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, je prvořadým úkolem soudu prvního stupně. Plyne to ostatně i z omezení, která zákon stanoví pro odlišně vyznívající rozhodnutí soudu druhého stupně. Ten je podle § 259 odst. 3 tr.ř. oprávněn se „odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy již provedené v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení“.

18. Přitom provádění důkazů odvolacím soudem je limitováno jednak z hlediska jeho rozsahu (odvolací soud musí věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátit soudu prvního stupně, „jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování“, resp. není podle § 263 odst. 7 tr.ř. oprávněn provést dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně“), tak z hlediska jeho důvodů (odvolací soud nemůže důkazy opakovat jen proto, aby je mohl hodnotit odlišným způsobem), neboť „odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl“.

19. Do hodnotící činnosti soudu prvního stupně může odvolací soud zasahovat jen v těch případech, kdy toto hodnocení nesplňuje požadavky § 2 odst. 6 tr.ř. Dle něj soud, resp. orgány činné v trestním řízení obecně, „hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“. Nadřízený soud proto může vytknout nalézacímu soudu např. nelogičnost jeho hodnocení, nepřihlédnutí k okolnostem významným pro rozhodnutí, opomenutí nějakého důkazu či zkreslení jeho obsahu, nemůže však žádným způsobem zavazovat soud prvního stupně, jak má ten či onen důkaz hodnotit. Z pohledu požadavku na jiné hodnocení důkazů odvolacím soudem je nutno uvést to, že odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř., neboť v takovém případě nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz též R 53/92).

20. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na danou trestní věc, potom odvolací soud musí konstatovat, že rozsah dokazování provedený krajským soudem je třeba pokládat za dostačující a splňující požadavky § 2 odst. 5 tr.ř. Odvolací soud dále zjistil, že provedené dokazování soudem prvního stupně nedává podklad k závěru, že by trestní řízení bylo jednostranně vedené. Zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem ohledně pachatelství obžalovaného ve vztahu k žalovanému skutku plně odpovídá (jak vyplývá z níže uvedeného) znění § 2 odst. 6 tr.ř. Současně je nutno uvést, že odůvodněnínapadeného rozsudku splňuje požadavky, kladené na zdůvodnění rozsudku § 125 odst. 1 tr.ř. Dle odvolacího soudu nepřisvědčil obžalovanému, že odůvodněnínapadeného rozsudku nelze označit za transparentní a logické. Rovněž nebyly shledány ani tzv. „opomenuté důkazy“. Ústavní soud ve svém rozhodnutí, sp.zn. 11 Tdo 1095/2015, ze dne 3. 2. 2016 vyložil, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr.ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odvolací soud jejich existenci neshledal, neboť nalézací soud se zabýval všemi provedenými důkazy a řádně je vyhodnotil.

21. Odvolací soud se nejprve vyjádří k otázce pachatelství obžalovaného ve vztahu k žalovanému skutku.

22. Obžalovaný svými odvolacími námitkami opakuje zvolenou obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, resp. polemizuje s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Uvedené odlišné stanovisko obhajoby stran interpretace provedených důkazů však samo o sobě nemůže odůvodnit zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem a vydání rozhodnutí, které by vyznělo ve směru požadavků obhajoby, neboť nalézací soud ve svém rozhodnutí důsledně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů a z jakých důkazů při rozhodování o vině obžalované vycházel, přičemž z odůvodněnínapadeného rozsudku je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

23. Jak již bylo konstatováno výše, orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je nalézací soud. Pokud je hodnocení důkazů soudem prvního stupně konformní s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., odvolací soud je takovým hodnocením důkazů vázán. Odvolací soud již výše zmínil, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je nutno vnímat jako zákonné, souladné s kritérii § 2 odst. 6 tr.ř. V hodnotící činnosti soudu prvního stupně nelze shledávat prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů. Naopak nalézací soud hodnotil provedené důkazy podrobně, pečlivě a zejména v logickém souladu s jejich obsahem. Vzhledem k tomu, že se nalézací soud v odůvodněnínapadeného rozsudku s námitkami obžalovaného řádně vypořádal, je možno, v reakci na odvolací námitky odvolatele, do značné míry odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku. Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srovnej kupříkladu sp.zn. II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, II. ÚS 2947/08, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, případně ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997). Zejména v posledně zmíněné věci Evropský soud pro lidská práva deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodněnínižšího soudu. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodněnísoudu nižšího stupně.

24. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodněnínapadeného rozsudku a uvádí pouze následující.

25. Po přezkoumání dané trestní věci odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že obhajoba obžalovaného, že se nedopustil vytýkaného jednání vůči poškozenému R. M., byla vyvrácena provedenými důkazy, podrobně rozvedenými v odůvodněnínapadeného rozsudku, o jejichž pravdivosti a věrohodnosti ani soud odvolací neshledává důvodných pochybností.

26. Obžalovaný je tak ze svého jednání, spočívajícího v nečekaném a prudkém udeření čelem do obličeje poškozeného v prostoru motobaru, usvědčován výpovědí poškozeného R. M. Poškozený popsal, že jej obžalovaný zcela nečekaně a bezdůvodně udeřil čelem do obličeje, přičemž v důsledku toho spadl na zem, následně se zvedl a šel se ošetřit na toaletu. Poškozený si pak nepamatuje na napadení, ke kterému došlo před restaurací. Nalézací soud při hodnocení svědecké výpovědi poškozeného z hlediska její věrohodnosti a pravdivosti vyšel z obvyklých kritérií hodnocení věrohodnosti svědka, přičemž u poškozeného nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že poškozený má zájem vypovídat křivě nebo dokonce přímo křivě obvinit z trestné činnosti právě obžalovaného, a proto zcela správně dospěl k závěru, že obžalovaný je z trestného jednání usvědčován výpovědí tohoto poškozeného, která je v souladu s ostatními provedenými důkazy, o jejichž pravdivosti a věrohodnosti i soud odvolací neshledává důvodných pochybností. Jedná se zejména o důkazy, jež nalézací soud rozvádí pod body 85. až 88. odůvodněnínapadeného rozsudku. Mezi tyto soud prvního stupně zcela správně řadí výpověď svědkyně K. M., tehdejší přítelkyně poškozeného, z níž bylo zjištěno, že přímo viděla obžalovaného, jak udeřil poškozeného čelem do obličeje, poškozený šel hned na toaletu a poté šel hledat obžalovaného a vyžadoval vysvětlení, z jakého důvodu byl napaden. Svědkyně rovněž potvrdila, že i když nešla ven před restauraci hned s poškozeným, šla za ním za chvíli a našla ho již zbitého. Rovněž tato svědkyně na soud působila naprosto věrohodně, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by její věrohodnost snižovaly či zcela vylučovaly.

27. Obžalovaný je usvědčován i výpovědí svědka P. H., který potkal poškozeného cestou na toaletu a viděl na něm krvavé zranění v obličeji, poté jej našel venku před restaurací, kde byl ještě více zakrvácený. Svědek tedy potvrdil, že poškozený již z prostoru motobaru odcházel s krvavým zraněním v obličeji, což je v přímém rozporu s tvrzením obžalovaného, že poškozený po prvotním konfliktu v baru neměl žádné zranění v obličeji, že toliko spadl na zem a zase se zvedl.

28. Obžalovaný svými odvolacími námitkami brojí i proti hodnocení svědeckých výpovědí osob, které měly předmětného dne nějaký pracovní vztah ke klubu Garage, kde došlo k žalovanému jednání. Jedná se o svědky T. L., E. B., M. K., R. Ž., R. M. a do znaleckého zkoumání, jež bylo jejich podkladem.

29. Odvolací soud se v bodech 48. až 76. odůvodněnínapadeného rozsudku podrobně zaobírá zpracovanými znaleckými posudky, jež byly provedeny v dané trestní věci za účelem posouzení závažnosti zranění poškozeného a mechanismu jejich vzniku, a to jednak ze strany orgánů činných v trestním řízení a rovněž i znaleckým zkoumáním, jež bylo provedeno z popudu obžalovaného.

30. Prvním znaleckým posudkem vypracovaným k dané problematice již v rámci přípravného řízení byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaný znalkyní MUDr. Margitou Smatanovou, Ph.D. V průběhu prvního odvolacího řízení předložila obhajoba znalecký posudek znaleckého ústavu Univerzity Palackého v Olomouci, Lékařské fakulty, který se vyjádřil k utrpěným zraněním poškozeného, k mechanismu jejich vzniku a též ke znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Margitou Smatanovou, Ph.D. Vzhledem ke skutečnosti, že závěry těchto znaleckých posudků byly zjištěny rozpornými, co do násilí, které mělo být v případě napadení poškozeného použito, a rovněž co do možných daleko závažnějších poranění, která mohl poškozený utrpět, nalézací soud poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem, nepochybil, když ve snaze odstranit tyto rozpory vyslechl jak MUDr. Margitu Smatanovou, Ph.D., tak zpracovatele znaleckého posudku ústavu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Avšak ani jejich výslechy se nepodařilo odstranit rozpory v závěrech těchto posudků, když všichni slyšení znalci a pracovníci ústavu setrvali na svých postojích. Nalézací soud pak zcela správně přistoupil k vypracování posudku revizního. Za tímto účelem krajský soud přibral znalecký ústav - Oddělení soudního lékařství, Nemocnice České Budějovice, a.s., přičemž tento znalecký ústav měl za úkol přezkoumat správnost závěrů výše zmíněných posudků, dále se vyjádřit k mechanismu vzniku zranění poškozeného R. M., závažnosti zranění jmenovaného poškozeného, použité intenzity síly a možným dalším zraněním, ke kterým mohlo použitou intenzitou síly dojít. Závěry tohoto znaleckého posudku nalézací soud podrobně rozebírá v bodech 59. až 71.

31. Nalézací soud nepochybil, když u zpracovaných znaleckých posudků ověřoval jejich věrohodnost a pravdivost, neboť i když je znalecký posudek významným druhem důkazních prostředků, je nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, neboť nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale také věcné správnosti. Touto problematikou se zabývá např. nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 299/06, v němž ústavní soud konstatuje: „Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, odst. 5 tr.ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.“ 32. Pokud budou výše uvedené teoretické premisy vztaženy na danou trestní věc, potom vrchní soud musí konstatovat, že nalézací soud nepochybil, když ohledně znaleckého posudku ústavu - Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a to i na základě výslechu všech zástupců znaleckého ústavu, nabyl dojmu o jisté zaujatosti a jednostrannosti jím podávaných závěrů, neboť pracovníci ústavu opomíjeli skutečnosti, jež svědčí v neprospěch obžalovaného a zmiňovali jen fakta svědčící v jeho prospěch. Soud prvního stupně proto ani z tohoto pohledu nepochybil, když přibral znalecký ústav Oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice, který ostatně ve svých závěrech potvrdil dojem soudu z výslechů pracovníků olomouckého znaleckého ústavu, neboť se ve svých závěrech sám zmiňuje o nekorektnosti tvrzení MUDr. Svatopluka Loyky, CSc., přičemž tento závěr podporuje i fakt, že MUDr. Svatopluk Loyka, CSc., se u hlavního líčení snaží o vypnutí nahrávacího zařízení, aby mohl hovořit mimo protokol. Z tohoto jednání znalce nalézací soud nabyl oprávněného dojmu o chybějící nestrannosti. Rovněž tak o jisté nekorektnosti pak svědčí i doplněk posudku zpracovaný olomouckým znaleckým ústavem a předložený u posledního hlavního líčení, neboť opět se v závěrech pracovníci ústavu zmiňují o těžkých poraněních příkladmo jen tak, aby to vypadalo, že v případě poškozeného rozhodně nemohlo jít o těžké poranění. A naprosto bez souvislostí zmiňují zranění, která v dané věci vůbec nepřicházela v úvahu (např. polytrauma).

33. Nalézacímu soudu nelze vytknout ani to, že po všestranné prověrce právní korektnosti a věcné správnosti nepřijal znalecký posudek vypracovaný Univerzitou Karlovou, Lékařskou fakultou v Plzni (bod 76 odůvodněnínapadeného rozsudku). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tento posudek znaleckého ústavu, jenž byl předložen obhajobou (č.l. 633-641), již v písemném vyhotovení vykazuje vady vzbuzující pochybnosti o správnosti posudku ve smyslu ustanovení § 109 tr.ř. Soud prvního stupně se oprávněně vymezil již proti jeho označení v úvodu posudku, kde je uvedeno, že znalecký posudek je z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie, následně však z textu posudku vyplývá, že se jedná o posudek z oboru zdravotnictví, oboru stomatologie, obličejové chirurgie a traumatologie, přičemž znalecký ústav neměl v seznamu znaleckých ústavů zapsánu specializaci na odvětví obličejové chirurgie a traumatologie. Dále ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že byl vypracován jediným pracovníkem tohoto ústavu, MUDr. Danielem Hrušákem, Ph.D., tento lékař pak není zapsán v seznamu znalců, což sice neznamená, že by se nemohl jako pracovník ústavu podílet na vypracování znaleckého posudku ústavu, avšak tuto skutečnost lze zmínit pro dokreslení, že ani tento lékař (stejně jako znalecký ústav) nemá specializaci na vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví obličejové chirurgie a traumatologie. Dále bylo zjištěno, že položené dotazy ze strany obhajoby, jako zadavatele znaleckého zkoumání, jsou zavádějící. Nelze rovněž přehlédnout, že doplnění znaleckého posudku tohoto ústavu ze dne 28. 2. 2018 (č.l. 677-678) spočívá pouze v doplnění zpracovatelů posudku o přednostu stomatologické kliniky UK LF v Plzni a FN Plzeň doc. MUDr. Antonína Zichu, CSc., a o přednostu Ústavu soudního lékařství UK LF v Plzni a FN Plzeň MUDr. et MUDr. Miroslava Dvořáka, aniž by však došlo k jakékoliv změně či doplnění samotných závěrů znaleckého posudku, jak podotkl nalézací soud. Současně je nutno uvést, že Univerzita Karlova, Lékařská Fakulta v Plzni, před samotným výslechem znalce u hlavního líčení sdělila, že již nejsou znaleckým ústavem zapsaným v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti pro obor zdravotnictví, specializace všeobecné lékařství (s dalšími specializacemi - mimo jiné soudní lékařství) a pro obor zdravotnictví, specializace stomatologie, a to na základě jejich písemné žádosti doručené ministerstvu dne 15. 2. 2018. Při hodnocení předmětného posudku nalézací soud vzal v úvahu i tu skutečnost, že doplnění znaleckého posudku je datováno dnem 28. 2. 2019, přičemž již dne 15. 2. 2018 požádal ústav o vyškrtnutí ze seznamu znaleckých ústavů. Tedy doplnění posudku je datováno posledním dnem, kdy byla zmíněná lékařská fakulta ještě znaleckým ústavem.

34. Vzhledem k tomu, že výše uvedená zjištění zpochybňují výrazným způsobem právní korektnost a věcnou správnost znaleckého posudku zpracovaného Univerzitou Karlovou, Lékařskou fakultou v Plzni, nalézací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci z tohoto posudku nelze nevycházet.

35. Odvolací soud však nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že skutečnost, že Univerzita Karlova, Lékařská Fakulta v Plzni, před samotným výslechem znalce u hlavního líčení sdělila, že již nejsou znaleckým ústavem zapsaným v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti pro daný obor, znemožňuje připuštění tohoto důkazu u hlavního líčení jako důkazu, když de facto „neexistuje“ osoba, která by jeho správnost mohla stvrdit u výslechu v rámci hlavního líčení. V tomto směru odvolací soud přisvědčil odvolateli, že lze v dané věci postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2007, sp.zn. 25 Cdo 2719/2005, dle něhož „jestliže soud za účelem upřesnění či doplnění odborných závěrů písemně podaného znaleckého posudku nařídí důkaz výslechem znalce, jenž posudek vypracoval, nejde o zadání nového posudku a není rozhodující, zda tento výslech provede v době, kdy znalec vykonává znaleckou činnost, či poté, kdy již znalcem není. Má-li se znalec vyjádřit ve své výpovědi k odborným otázkám, jejichž zkoumání bylo předmětem podaného posudku, nelze jej vyslýchat jako svědka či mu v řízení připisovat jiné procesní postavení. Znamená to, že znalec, jenž před soudem v podstatě pouze „stvrzuje“ podaný písemný posudek, činí tak jako znalec, a to i v době, kdy již znaleckou činnost nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat. Jestliže je tato osoba vyslechnuta soudem jako znalec k obsahu podaného znaleckého posudku, je i taková výpověď znaleckým důkazem. Totéž platí i v případě, že po podání písemného ústavního znaleckého posudku soud provede důkaz výslechem jeho zpracovatele v době, kdy znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké činnosti nemá.“ Dle rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci osobu, která má být v případě potřeby vyslechnuta jako osoba, jež vypracovala posudek ústavu vyžádaný postupem podle § 110 odst. 1 tr.ř., stačí před výslechem poučit podle § 106 tr.ř. Přibrání této osoby k podání posudku podle § 105 odst. 1 tr.ř. není namístě, neboť její oprávnění vystupovat jako znalec vyplývá z předchozí aplikace § 110 tr.ř. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2009, sp.zn. 6 To 73/2009).

36. Odvolatel ve svém opravném prostředku brojí i proti procesnímu postupu soudu nalézacího, jímž došlo k přezkoumání posudku znaleckého ústavu, a to Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jiným znaleckým ústavem zapsaným v témže druhém oddílu v seznamu znaleckých ústavů vedeném Ministerstvem spravedlnosti, a to Oddělením soudního lékařství Nemocnice České Budějovice, a.s. Jedná se o totožnou námitku, kterou obžalovaný uplatnil i před soudem prvního stupně. Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím považuje daný postup za zcela zákonný, neboť mu nebrání žádné zákonné ustanovení, rovněž ani z dostupné judikatury nevyplývá, že tento postup není možný. Je zarážející, že obžalovaný zvolený postup nalézacímu soudu vytýká, když sám postupoval shodně a nechal zpracovat ústavní znalecký posudek Univerzitou Karlovou, Lékařskou fakultou v Plzni, k přezkoumání vypracovaných znaleckých posudků, mj. i ústavního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

37. Vrchní soud znalecký posudek Oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice, a.s., v rámci odvolacího řízení hodnotil z hlediska celého procesu utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, způsobu vyvozování závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy a dospěl k závěru, že při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci lze z něj vycházet, když splňuje i veškeré náležitosti - obsahuje nejen vlastní závěry, ale reaguje na obsah předešlých posudků, Závěry soudu nalézacího o mechanismu vzniku poranění poškozeného M., jakož i závažnosti utrpěných zranění, tak vycházejí z důkazu, u něhož nevznikly žádné pochybnosti o jeho věcné správnosti a právní korektnosti.

38. Odvolací soud však shledal, že nalézací soud z předmětného znaleckého posudku veškerá zjištění nevyhodnotil dostatečným způsobem, zejména ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 tr.zákoníku. Proto odvolací soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování předmětným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, číslo 2/2018, Nemocnice České Budějovice, a.s., jež je založen ve spise na č.l. 741 až 798, zejména č.l. 786 až 787. Z tohoto znaleckého posudku bylo zjištěno, že poškozený R. M. předmětného dne utrpěl poranění v podobě tříštivé zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním, tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka, vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí.

39. Ze znaleckého posudku bylo dále zjištěno, že zlomeninu spodiny očnice samu o sobě znalci považují ze soudně lékařského hlediska za zranění těžké, jednak pro poškození důležitého orgánu a jednak pro delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví. Bez včasné specializované stomatochirurgické pomoci by došlo k trvalému závažnému následku v podobě dvojitého vidění. Pokusit se odstranit takové dvojité vidění je možné dodatečnou operací s nejistým výsledkem. Dvojité vidění v takovém případě považují za dlouhodobý nebo trvalý závažný následek, který v některých aspektech stěžuje a v některých aspektech omezuje obvyklý způsob života. I při dvojitém vidění mírného stupně a jen při pohledu určitým směrem bývají obtíže při chůzi na schodech, při řízení auta, při návštěvě kina, apod. Při vyšším stupni dvojitého vidění dochází i k závratím, nevolnosti a zvracení. Tyto obtíže jsou odstranitelné zakrytím postiženého oka, což vede ke ztrátě prostorového vidění. Závažný dlouhodobý nebo trvalý následek v podobě dvojitého vidění hrozí i při včasně provedené specializované operaci. V odborném článku zlomeniny spodiny očnice je uvedeno, že z operovaných 29 pacientů s tímto typem zlomeniny, kteří měli dvojité vidění před operací, došlo k úplnému odstranění dvojitého vidění pouze u 9 postižených, k významnému zlepšení u 15 postižených a k částečnému zlepšení u 3 pacientů. Z konzultace s odborníkem v oboru stomatochirurgie MUDr. P. S. vyplývá, že k úpravě dvojitého vidění po několika měsících nedochází u více než 10 % zraněných. Ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že při lékařském vyšetření dne 30. 6. 2015 poškozený stále trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů doleva. Znalci konstatovali, že ze soudně lékařského hlediska lze tuto obtíž považovat za podstatným způsobem omezující v obvyklém způsobu života. Stěžuje chůzi zejména po schodech, prakticky znemožňuje řídit motorové vozidlo, znemožňuje sledovat film v kině. Ze soudně lékařského hlediska, tedy vzhledem k délce trvání a závažnosti těchto obtíží, jde o delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví.

40. Nalézací soud v odůvodněnísvého rozhodnutí správně konstatoval, že je rozdíl mezi pojmem „těžké poranění“ a pojmem „těžká újma na zdraví“. V prvém případě jde o závěr soudně lékařský, pojmenovávající faktické poranění způsobené poškozenému, v druhém případě jde o pojem právní, související s právní kvalifikací jednání útočníka. Závěry o tom, jakou povahu má zranění poškozeného z útoku obžalovaného ve vztahu k právní kvalifikaci, může učinit jen soud, a to právě na základě lékařského posudku. Jen soud tedy může učinit závěr o tom, zda v daném případě došlo k ublížení na zdraví či k těžké újmě na zdraví.

41. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že zlomeninu spodiny očnice znalci považovali ze soudně lékařského hlediska za zranění těžké, jednak pro poškození důležitého orgánu a jednak pro delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví.

42. Ve smyslu vymezení v § 122 odst. 2 tr.zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které nabylo podoby některé z alternativ taxativního výčtu uvedeného pod písm. a) až i) citovaného ustanovení.

43. Pokud znalci konstatovali, že se u poškozeného jednalo o poškození důležitého orgánu, je nutno uvést, že podle konstantní judikatury „poškození důležitého orgánu“ je takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déle trvající nebo trvalý následek. Patří sem např. zhmoždění mozku, poranění míchy, ztráta řeči, poranění srdce a velkých cév, poranění pronikající do dutých orgánů (žaludku, střev), poranění jater, ledvin, sleziny, břišní slinivky, ztráta jednoho oka, apod. Zlomenina spodiny očnice z tohoto pohledu nepředstavuje poškození důležitého orgánu, proto se nejedná o těžkou újmu na zdraví dle § 122 odst. 1 písm. e) tr.zákoníku.

44. Tato porucha zdraví dle odvolacího soudu nenaplňuje ani požadovaná kritéria ve vztahu k naplnění znaku „delší dobu trvající porucha zdraví“ dle § 122 odst. 2 písm. i) tr.zákoníku. V obecné rovině je nutno konstatovat, že by muselo jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které poškozený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, a za splnění této podmínky lze považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví (R 18/1969). Je třeba zdůraznit, že po celou tuto dobu musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a léčení tak v průběhu této doby nesmí mít již jen charakter pouhé rehabilitace, ale musí stále výrazně a podstatně poškozeného omezovat.

45. Nalézací soud poruchu zdraví u poškozeného vyhodnotil jako delší dobu trvající poruchu zdraví.

46. Je skutečností, že poškozený dle lékařských zpráv ještě nejméně dne 30. 6. 2015 trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů doleva. Sám poškozený při výslechu v rámci přípravného řízení dne 15. 6. 2015 uvedl, že stále dochází k očnímu lékaři do Fakultní nemocnice Ostrava, stále je v pracovní neschopnosti, na levé oko vidí špatně periferně, dále zmiňoval, že se mu špatně dýchá nosem a chyběl mu zubní implantát, což souvisí s dalšími poraněními poškozeného. U hlavního líčení pak uvedl, že byl na nemocenské 9 měsíců a že pokud jde o přetrvávající dvojité vidění při pohledu dolů, bylo mu řečeno, že jde již o stav setrvalý. Svědkyně M. ve své výpovědi potvrdila, že poškozený viděl dvojitě, nebyl schopen řídit, měl s tím dlouhodobé problémy a nemohl skutečně po dobu nemocenské pracovat. Odvolací soud závěru soudu nalézacího o naplnění kritéria těžké újmy na zdraví z důvodu naplnění znaku „delší dobu trvající porucha zdraví“ dle § 122 odst. 2 písm. i) tr.zákoníku nepřisvědčil, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, provedenými důkazy nebylo prokázáno, že u poškozeného šlo po dobu výše zmíněnou o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, kdy léčení stále výrazně a podstatně poškozeného omezovalo.

47. Ze znaleckého posudku Nemocnice České Budějovice, a.s., bylo zjištěno, že poškozený utrpěl dvojité vidění mírného stupně, u něhož jen při pohledu určitým směrem bývají obtíže při chůzi na schodech, při řízení auta, při návštěvě kina. Tento závěr znaleckého ústavu je podporován i dalšími provedenými důkazy. V předmětném znaleckém posudku je dále konstatováno, že při „vyšším stupni dvojitého vidění“ dochází i k závratím, nevolnosti a zvracení. Tyto obtíže jsou odstranitelné zakrytím postiženého oka, což vede ke ztrátě prostorového vidění a dle odvolacího soudu jen tyto obtíže vyššího stupně by bylo možno vyhodnotit jako „delší dobu trvající poruchu zdraví“, neboť by výrazně a podstatně poškozeného omezovaly v obvyklém způsobu života.

48. Odvolací soud tak shledal, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. a jeho skutkové závěry, že „v případě zlomeniny spodiny levé očnice se jednalo o zranění těžké, v jehož důsledku byl poškozený dvojitým viděním a pracovní neschopností podstatným způsobem omezen v běžném způsobu života nejméně do 30. 6. 2015, tedy po dobu více než pěti měsíců“, nejsou správné.

49. Nesprávnost skutkových závěrů o způsobení těžké újmy na zdraví, jež se odrazily v popise skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku, je shledávána odvolacím soudem i z toho důvodu, že postupem soudu prvního stupně došlo k porušení zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), který je principem nedovolujícím zhoršit postavení osoby, která podala opravný prostředek, nebo v její prospěch byl opravný prostředek podán jinou oprávněnou osobou. Takové zhoršení je zakázáno jak v opravném řízení samotném, tak i v následujícím řízení, pokud se koná po zrušení napadeného rozhodnutí a po vrácení věci k novému projednání orgánu nižšího stupně.

50. Odvolací soud dále v obecné rovině podotýká, že v žádném z výroků rozsudku týkajících se obžalovaného tedy nemůže dojít k jakékoli změně, která by zhoršovala postavení obžalovaného (viz rozhodnutí č. 44/2014 Sb. rozh. tr.). Takovou by byla nejen změna v právní kvalifikaci spojená s možností uložení přísnějšího trestu, ale též změna skutkových zjištění v popisu skutku, v jejímž důsledku by skutek, kterým soud prvního stupně uznal obžalovaného vinným, byl závažnější (např. co do rozsahu jeho spáchání nebo způsobených následků), i kdyby odvolací soud ponechal shodnou právní kvalifikaci tohoto skutku (viz rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Ke změně v neprospěch obžalovaného nemůže dojít jak vlastním rozhodnutím odvolacího soudu, tak ani v dalším řízení poté, co byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného ve smyslu § 259 odst. 4 tr.ř. a § 264 odst. 2 tr.ř. je nutno považovat i posouzení žalovaného skutku odvolacím soudem nebo soudem prvního stupně v řízení po zrušení napadeného rozsudku jako dokonaného trestného činu, ač byl obžalovaný uznán vinným pouze jeho pokusem (viz FENYK, I., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní, 6 vyd. Praha: Wolters Kluver, a.s., 2015, 631s.).

51. Napadený rozsudek je druhým meritorním rozhodnutím v dané trestní věci, neboť poprvé nalézací soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č.j. 37 T 1/2017-429, jímž obžalovaného uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2017, sp.zn. 4 To 68/2017, z podnětu odvolání obžalovaného T. K., manželky obžalovaného M. K. a poškozeného R. M. podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Tedy proti rozsudku soudu nalézacího byla podána odvolání do výroku o vině a trestu jen ve prospěch obžalovaného.

52. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska tak nelze v napadeném rozsudku, který je druhým meritorním rozhodnutím v téže věci, uznat obžalovaného vinným dle přísnější právní kvalifikace, tedy dokonaným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku, jak sám uvádí nalézací soud (bod 99 odůvodněnínapadeného rozsudku), ale nelze učinit ani změnu v popisu skutku ve výroku o vině, v jejímž důsledku by skutek byl závažnější, tedy nelze zahrnout do popisu skutku zjištění o dokonaném trestném činu, a to ani za situace, kdyby byl obžalovaný uznán vinným pouze jeho pokusem, jak učinil nalézací soud v napadeném rozsudku. Rovněž v rozporu s principem zákazu reformationis in peius by byly i úvahy o spáchání dvou skutků ve vztahu k prokázaným skutkovým zjištěním.

53. Pokud tedy nalézací soud ve výroku napadeného rozsudku v části právní kvalifikace uvedl, že obžalovaný spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku, ačkoliv ze skutkové části výroku rozsudku vyplývá, že spáchal dokonaný trestný čin, pochybil a jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2006, sp.zn. 11 Tdo 1158/2005, není případný, neboť řeší zcela jinou právní situaci.

54. Odvolací soud proto zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. a nově za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr.ř. uznal obžalovaného vinným tím, že dne 1. 1. 2015 v době od 03.00 do 04.00 hodin v Ostravě-Martinově - srozuměn s možností způsobení závažného zranění - opakovaně až plnou silou fyzicky napadl R. M., a to nejprve v prostoru motobaru podniku Garage Restaurant & Music club na ulici M., kde se nacházelo několik desítek osob, a to tak, že jej nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, a následně pak před samotným objektem podniku, kam za ním R. M. vyšel a dožadoval se po něm vysvětlení svého napadení, kdy R. M. srazil na zem a napadl jej blíže nezjištěným mechanismem, spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity síly proti jeho hlavě a obličeji, a způsobil mu tak poranění v podobě tříštivé zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním, tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka, vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí, přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obžalovaného, R. M. způsobením tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice nezpůsobil dlouhodobý nebo trvalý následek v podobě dvojitého vidění vyššího stupně, který by významným způsobem omezil obvyklý způsob života poškozeného zejména závratěmi, nevolností, zvracením, ztěžováním chůze po schodech, znemožňováním řízení motorového vozidla, sledováním filmu v kině, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006, sp.zn. 11 Tm 35/2006, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2006, odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.zák. a provinění výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., jichž se dopustil skutkem ze dne 18. 2. 2006, k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců.

55. Provedenými důkazy tak bylo prokázáno, že obžalovaný se jednak dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a spáchal takový čin opětovně, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, a jednak veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného, a spáchal takový čin opětovně (viz výše zmiňovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, sp.zn. 11 Tm 35/2006). Obžalovaný tak jako plně trestně odpovědný pachatel v jednočinném souběhu naplnil veškeré zákonné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku.

56. Obžalovaný svými odvolacími námitkami brojí i proti závěru soudu nalézacího o naplnění subjektivní stránky daných trestných činů v požadované formě zavinění, tedy úmyslné (§ 15 tr.zákoníku).

57. V obecné rovině odvolací soud podotýká, že „při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr.zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu; dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. O zavinění pachatele trestného činu proti životu a zdraví může svědčit i okolnost, že věděl o tom, že osoba, vůči níž podniká útok, je tělesně i psychicky indisponována (např. je podnapilá). Možnost vzniku protiprávního následku v podobě újmy na životě a zdraví takové osoby je přitom mnohem pravděpodobnější než u jiné osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 8 Tdo 82/2017 ).

58. Odvolací soud přisvědčil soudu nalézacímu, že pro naplnění subjektivní stránky v podobě minimálně nepřímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku svědčí zejména to, že obžalovaný opakovaně útočil proti hlavě poškozeného, přičemž mu muselo být zřejmé, že oblast hlavy je oblastí lidského těla mimořádně významnou, kdy zásah do takové oblasti může mít pro člověka i fatální následky. Obžalovaný navíc útočil na poškozeného před klubem za situace, kdy tohoto již dříve viditelně zranil uvnitř baru, tedy útočil již na zraněný obličej poškozeného a obžalovaný tak musel být minimálně srozuměn i s hrozícími následky svého agresivního počínání vůči poškozenému. Navíc provedenými důkazy bylo objektivizováno, což potvrzuje i sám obžalovaný, že poškozený byl v podnapilém stavu, dle obžalovaného silně, a tudíž si musel být vědom i toho, že v důsledku požitého alkoholu je poškozený tělesně i psychicky indisponován a možnost vzniku újmy na jeho zdraví v případě fyzického útoku na jeho osobu je tak u něj pravděpodobnější, než kdyby pod vlivem alkoholu nebyl. Dále je nutno přihlédnout i k tomu, že obžalovaný byl pro způsobení těžké újmy na zdraví již odsouzen, neboť byl uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.zákona, jak je uvedeno výše, má tak osobní zkušenost, jaký následek může způsobit jiné osobě svým fyzickým útokem.

59. Pokud jde o sílu útoku, znalecký posudek Nemocnice České Budějovice, a.s., konstatoval, že nejzávažnější poranění, a to zlomenina očnice, byla způsobena tupým oblým předmětem velikosti srovnatelné se zevním otvorem očnice, který působil na očnici zepředu silou malé až střední intenzity (ze stupnice malá, střední, velká intenzita síly, která obecně může působit na lidské tělo). Úder pěstí vedený zpředu střední až plnou silou, jakou je schopen vyvinout dospělý muž, vznik tohoto poranění dobře vysvětluje. Zlomenina nosních kůstek poškozeného byla způsobena tupým předmětem, který obecně silou malé až střední intenzity působil na nos. Úder čelem (tzv. hlavička) vedený střední až plnou silou, jakou je schopný vyvinout dospělý muž, vznik uvedeného poranění v plném rozsahu vysvětluje. Odvolacím námitkám obžalovaného, jimiž snižuje sílu svého fyzického útoku vůči poškozenému, odvolací soud vzhledem k závěrům výše uvedeného revizního znaleckého posudku nepřisvědčil. Odvolací soud má tak s ohledem na sílu útoku ze strany obžalovaného dostatečně prokázanou i subjektivní stránku jednání obžalovaného, obžalovaný byl tedy minimálně srozuměn s tím, že může porušit zájem společnosti na ochraně zdraví a veřejného pořádku, jednal tedy minimálně v nepřímém úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku.

60. Odvolací soud se zabýval i tím, zda měl soud prvního stupně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr.zákoníku), přičemž vyšel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp.zn. Tpnj 301/2012, v němž zaujal Nejvyšší soud autoritativní výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu „společenská škodlivost činu“ a výkladu aplikace principu „ultima ratio“. Nejvyšší soud ČR ve zmíněném stanovisku judikoval, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.zákoníku, podle nějž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dále pak Nejvyšší soud konstatoval, že znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je jí třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.zákoníku. Za zásadní je nutno, pokud se týče zmíněného stanoviska, pokládat závěr o tom, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

61. Při aplikaci těchto teoretických východisek na trestní věc obžalovaného T. K. dospěl odvolací soud k závěru, že společenská škodlivost jednání, jímž byl uznán vinným, je takového charakteru, že jiné prostředky postihu než prostředky trestněprávní povahy, nepřipadají v úvahu. Podle přesvědčení odvolacího soudu se v daném případě jedná o v podstatě zcela standardní protiprávní jednání, které je sankciováno prostředky trestního práva. Rovněž tak ani osoba obžalovaného nemůže dávat podklad pro závěr o případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Byť má samozřejmě obžalovaný právo hájit se, jak uzná za vhodné, přesto nelze přehlédnout, že po celou dobu trestního řízení zaujímá ke svému jednání zcela nekritický postoj, na kterém koneckonců setrval i při svém vystoupení před odvolacím soudem v rámci veřejného zasedání. V daných souvislostech poukazuje odvolací soud na skutečnost, že na prakticky totožných závěrech jako výše zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu stojí i další judikatura, ať již Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu. Odvolací soud tedy uzavírá, že na straně obžalovaného nelze shledávat takovou společenskou škodlivost jednání, kterým byl uznán vinným, že by nebylo nutno toto jednání sankcionovat prostředky trestního práva.

62. Odvolací soud se z důvodu změn ve výroku o vině v napadeném rozsudku opětovně zabýval i výrokem o trestu.

63. Dle obžalovaného je uložený trest nepřiměřeně přísný a navrhoval aplikaci § 58 tr.zákoníku.

64. Odvolací soud při úvaze o trestu, který má být obžalovanému uložen, přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a poměrům obžalovaného, neboť jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá. Povahu a závažnost spáchaného trestného činu blíže určují hlediska, která jsou demonstrativně vypočtena v ustanovení § 39 odst. 2 tr.zákoníku. Patří k nim především objektivní znaky blíže charakterizující spáchaný trestný čin (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za jakých byl čin spáchán), intenzita subjektivního vztahu pachatele k činu (míra jeho zavinění, jeho pohnutka, záměr, cíl) a osoba pachatele. Druhým limitem přiměřenosti trestu stanoveným v § 38 odst. 1 tr.zákoníku jsou poměry pachatele. Poměry pachatele jsou okolnosti charakterizující osobu pachatele a ovlivňující citelnost uloženého trestu. Jde o osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele (§ 39 odst. 1 tr.zákoníku). Rozhodující je jejich existence nikoliv v době činu, ale v době ukládání trestu. Dle ustanovení § 38 odst. 2 tr.zákoníku trestní sankci je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele a tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. V souladu s ustanovením § 39 odst. 3, odst. 6 písm. c) tr.zákoníku přihlédl odvolací soud též k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo.

65. Odvolací soud po zvážení všech výše uvedených hledisek dospěl k závěru, že nalézací soud se zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro ukládání trestu, logicky vyhodnotil polehčující a přitěžující okolnosti (body 101. až 103. odůvodněnínapadeného rozsudku).

66. Obžalovaný T. K. svým trestným jednáním porušil zájem společnosti na ochraně lidského zdraví a zájem společnosti na veřejném pořádku. Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím neshledal u obžalovaného žádné polehčující okolnosti. Shodně jako soud prvního stupně přihlédl k délce doby, která uběhla mezi jeho předchozím (a jediným) odsouzením a nynějším protiprávním jednáním, k délce doby, která uběhla od nyní projednávaného trestného činu, a po kterou vede obžalovaný řádný život. U obžalovaného byla zjištěna jediná přitěžující okolnost ve smyslu ustanovení § 42 písm. n) tr.zákoníku, a to, že spáchal více trestných činů.

67. Odvolací soud se u obžalovaného zabýval též existencí podmínek pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1, odst. 5 tr.zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby).

68. Podle § 58 odst. 1 tr.zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 tr.zákoníku tak umožňuje individualizaci trestu v případech, kdy trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby by byl nepřiměřeně tvrdý vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Jde o ty případy, kdy by byl trest uložený v rámci trestní sazby ve zřejmém nepoměru ke společenské škodlivosti činu, za který je ukládán, a pachatelem i veřejností by nutně byl pociťován jako trest nespravedlivý a neplnil by svůj účel. Ustanovení § 58 tr.zákoníku tak umožňuje odstranit zjevnou tvrdost zákona v těch případech, kdy společenská škodlivost činu z konkrétních závažných důvodů výjimečně neodpovídá typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení trestního postihu. V obecné rovině odvolací soud dále podotýká, že okolnostmi případu se rozumí takové okolnosti, které spoluurčují povahu a závažnost trestného činu. Jejich demonstrativní výčet je uveden v § 39 odst. 2 tr.zákoníku. Patří mezi ně i osoba pachatele, jeho psychický stav v době spáchání činu, osobní a rodinné poměry, míra jeho zavinění a pohnutka k činu, protože spoluurčují povahu a závažnost trestného činu. Pod poměry pachatele uvedené v § 58 odst. 1 jako další důvod pro mimořádné snížení trestu je naopak třeba podřadit ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu a nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, nýbrž charakterizují pachatele jako objekt trestu, resp. výkonu trestu, např. pachatel trpí vážnou chorobou, vzhledem ke které by byl výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zvlášť obtížný, nebo pachatel řádně a již po delší dobu zabezpečuje výchovu a výživu početné rodiny, která je na něm závislá, apod. (podrobněji srov. výklad k § 39 odst. 1 tr.zákoníku a z judikatury zejména sp.zn. R 35/1963, R 36/1963, R 19/1967, R 48/1974, R 41/1976).

69. Zákon při úvaze o tomto postupu vyžaduje splnění alespoň jedné podmínky, a to okolností případu nebo poměrů pachatele. V této souvislosti odvolací soud připomíná poměrně striktní judikatorní přístup k aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 550/2014, 11 Tdo 459/2017 a další).

70. Odvolací soud po vyhodnocení všech rozhodných hledisek u obžalovaného T. K. nedospěl k závěru, že by trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby § 145 odst. 2 tr.zákoníku od 5 do 12 let byl pro obžalovaného nepřiměřeně tvrdý vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům obžalovaného, tedy že by byl ve zřejmém nepoměru ke společenské škodlivosti činu a obžalovaným i veřejností by tak nutně byl pociťován jako trest nespravedlivý a neplnil by svůj účel. Společenskou škodlivost trestného jednání obžalovaného vzhledem k výše uvedeným okolnostem nelze hodnotit jako neodpovídající typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení trestního postihu. Současně je nutno poukázat i na tu skutečnost, že obžalovaný nevyužil ani základní polehčující okolnosti, a to doznání, a jeho rodinné poměry rovněž nelze vyhodnotit jako mimořádné. U obžalovaného tak nejsou dány takové okolnosti případu a ani poměry, aby bylo možno aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku a uložit mu trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby.

71. Podle § 58 odst. 5 tr.zákoníku „soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán“.

72. Vzhledem k tomu, že obžalovanému byl ukládán úhrnný trest i za v jednočinném souběhu spáchaný dokonaný trestný čin výtržnictví dle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici § 145 odst. 2 tr.zákoníku za aplikace § 58 odst. 5 tr.ř. tak u něj není možná.

73. Vrchní soud proto přisvědčil soudu nalézacímu, že s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti, jež spoluurčují povahu a závažnost trestného činu obžalovaného a stupeň jeho narušení, nelze úhrnný trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců (v rámci trestní sazby § 145 odst. 2 tr.zákoníku od 5 do 12 let), považovat za trest nepřiměřeně přísný ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.zákoníku, a proto uložil obžalovanému úhrnný trest za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku ve stejné výměře. Pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

74. Pokud jde o výroky realizované v tzv. adhezním řízení, ty byly odvolacím soudem po jejich přezkoumání shledány správnými a souladnými s obsahem spisového materiálu.

75. Protože bylo ověřeno, že k trestnímu řízení se řádně a včas připojila poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a to s částkou ve výši 73 516 Kč za náklady vynaložené na léčení poškozeného R. M. a svůj nárok doložila příslušnými listinnými materiály, byl výrok podle § 228 odst. 1 tr.ř., jímž soud zavázal obžalovaného k náhradě škody této pojišťovně, shledán správným a byl v tomto rozsudku zopakován.

76. Poškozený R. M. se k trestnímu řízení připojil s částkou ve výši 407 689 Kč, a to za ušlý zisk po dobu léčení zranění, za náklady vynaložené s léčením u zubního lékaře, za náklady na právní pomoc související s uplatňováním práva poškozeného v trestním řízení a náhradu škody na zdraví. Poškozený ke svým nárokům nalézacímu soudu doložil příkazní smlouvu ze dne 3. 1. 2015, uzavřenou mezi jeho osobou a společností A. O. s.r.o., zastoupenou jednatelem M. M., na správu bytového domu za částku 8 000 Kč měsíčně a s tím související výzvy k úhradě odměn a k úhradě smluvní pokuty. Dále doložil příkazní smlouvu ze dne 3. 1. 2015, uzavřenou mezi společností K. M. s.r.o., zastoupenou jednatelem R. M. a společností A. O. s.r.o., zastoupenou jednatelem M. M. na vedení obchodního závodu příkazce za částku 15 000 Kč měsíčně a s tím související výzvy k úhradě odměn a k úhradě smluvní pokuty. Současně doložil potvrzení a kopii příjmových pokladních dokladů deklarujících, že skutečně společnosti A. O. s.r.o. zaplatil částku dne 6. 5. 2017, a to částky 135 000 Kč, 93 796 Kč, 72 000 Kč a 50 025 Kč. K požadované náhradě za náklady vynaložené s léčením u zubního lékaře pak předložil potvrzení zubních lékařů na celkovou částku 23 048 Kč. Dále předložil faktury vystavené jeho zmocněncem Mgr. B. v celkové výši 26 620 Kč.

77. Nalézací soud zcela správně uzavřel, že poškozený se k trestnímu řízení připojil včas, přičemž řádně doložil a prokázal pouze výši nákladů vynaložených na léčení u zubních lékařů ve výši 23 048 Kč.

78. K ušlému výdělku nalézací soud uvedl, že nemá dostatek podkladů pro rozhodnutí, zda v důsledku jednání obžalovaného došlo u poškozeného k majetkové škodě spočívající v ušlém zisku, tedy v tom, co poškozenému vlivem jednání obžalovaného ušlo. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.

79. Odvolací soud k tomu dodává, že podle § 43 odst. 3 tr.ř., musí být z návrhu poškozeného patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje, přičemž důvod a výši škody či nemajetkové újmy, stejně jako bezdůvodného obohacení, je poškozený povinen doložit.

80. Podle § 2953 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

81. Ušlý zisk nepředstavuje snížení aktuálního majetkového stavu, nýbrž spočívá v tom, že poškozený v důsledku škodné události své majetkové hodnoty nerozmnoží, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk z podnikání znamená ztrátu očekávaného přínosu za situace, že poškozený buď již výdělečnou činnost provozoval a škodná událost znamenala její přerušení, anebo měl již alespoň zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy byl nejen ochoten, ale i schopen výdělečnou činnost provozovat. Poškozený tak musí prokázat, že měl zajištěny potřebné předpoklady, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost.

82. Pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo skutečně dojít, zabránilo počínání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný prospěch poškozený přišel. Ušlý zisk totiž nelze odvozovat z jen tvrzeného zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za pracovní činnost, musí tu být zpravidla i zmíněný „pravidelný běh věcí“, tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat. Ušlým ziskem totiž není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost, pro jehož dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával. V každém skutkově jedinečném případě půjde o posouzení reálných možností poškozeného a vzhledem k místním poměrům o rozumné vyjádření, zda je výše ušlého zisku skutečně vyvolána jeho nečinností.

83. Pokud výše uvedené teoretické premisy vztáhneme na nárok poškozeného R. M., je tak nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že když připustíme, že poškozený založil příkazní smlouvy, na základě kterých měl místo něj vykonávat podnikatelskou činnost jeho syn, respektive společnost, v níž je syn poškozeného jediným společníkem a jednatelem, pak takové smlouvy nejsou dostatečným podkladem potvrzujícím, jaký je pravidelný zisk poškozeného za určité období a jakého zisku tedy poškozený v důsledku jednání obžalovaného nemohl dosáhnout, když poškozený ani nepředložil, jaký je jeho obvyklý příjem a ani které činnosti nemohl v důsledku jednání obžalovaného vykonávat, případně po jakou dobu nebo s jakým omezením. Pro přiznání požadovaného ušlého zisku poškozeného R. M. tak není dostatek podkladů, jejich opatření a další dokazování v tomto směru by řízení před soudem nalézacím podstatně protáhlo.

84. Nalézací soud nepochybil ani v tom, když poškozenému nepřiznal částku 33 880 Kč za vynaložené náklady na právní pomoc související s uplatňováním práva poškozeného v trestním řízení. V případě této částky se totiž nejedná o samotnou škodu vzniklou protiprávním jednáním obžalovaného. Tuto částku pak může poškozený v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 tr.ř. žádat až po právní moci rozsudku, a to jako náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody. O této povinnosti odsouzeného rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně po právní moci meritorního rozhodnutí usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 155 odst. 4, odst. 5 tr.ř.).

85. Odvolací soud proto ve vztahu k poškozenému R. M. zavázal obžalovaného povinností podle § 228 odst. 1 tr.ř. k náhradě škody ve výši 23 048 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr.ř.

86. Odvolací soud proto z důvodů výše rozvedených podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného T. K. zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, jak je uvedeno výše.