5 A 100/2020– 246

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce proti žalovanému Bc. M. H., narozen dne X trvale bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 Holešovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto:

Výrok

I. Zásah policistů Policie České republiky z obvodního oddělení policie v Mělníku uskutečněný dne 22. 4. 2020 v L. spočívající v přiložení služebních pout žalobci při eskortě na policejní stanici a v odebrání mobilního telefonu žalobci po dobu umístění v policejní cele byl nezákonný.

II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal po soudu určení, že zásah žalovaného (resp. policejní hlídky) vůči žalobci dne 22. 4. 2020 v odpoledních hodinách (okolo 15 hod) v L. a posléze na obvodním oddělení policie v Mělníku spočívající ve výzvě, zajištění žalobce, včetně jeho spoutání, dvou osobních prohlídek, umístění do policejní cely a odebrání věcí, byl nezákonný.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce

2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 22. 4. 2020 měl v úmyslu spatřit své dítě, proto za ním přijel do obce L. Potvrdil, že v 14:21 hod telefonicky na tísňovou linku policie oznámil, že mu matka nezletilého brání ve styku s nezletilým, a že je přesvědčen, že nezletilému může být způsobena újma na zdraví. V 15:12 hod přijela na místo dvoučlenná policejní hlídka, načež byl žalobce policisty vyzván k upuštění od protiprávního jednání, konkrétně k ukončení hovoru na tísňovou linku s výstrahou použití donucovacích prostředků. Žalobce s výzvou policistů nesouhlasil, jelikož právě žádný hovor na tísňovou linku policie nevedl. Naopak se snažil policistům vysvětlit, že se žádného protiprávního jednání nedopouští, ti mu ale skočili do řeči a nedali mu možnost předložit rozsudek s doložkou právní moci, podle kterého měl být žalobce se svým dítětem.

3. Shora popsaný postup policistů vůči němu žalobce označil jako nepřiměřený, jelikož tito mu (v 15:15 hod) nejprve dali bezdůvodný pokyn k uložení telefonu do kapsy, a poté jej zajistili pro spáchání přestupku, jehož se nedopustil. Následně (v 15:16 hod) byl žalobce policisty spoután s odůvodněním, že se obávají jeho útěku, nesdělili mu však, před čím by utíkal. Policisté jej pak prohledali a bezdůvodně odvezli na policejní služebnu, kde byl umístěn do policejní cely. V 15:33 hod byl podruhé policisty prohledán, znovu umístěn do cely, kde byl spoután a byl mu odebrán telefon z batohu. V 15:47 hod byl z policejní cely uvolněn, byly mu vráceny věci a byl propuštěn ze zajištění.

4. Žalobce zasahujícím policistům vytkl, že byť mu předložili k podpisu úřední záznamy o zajištění a o umístění do policejní cely, odmítli mu dát kopie těchto záznamů, žalobce je proto odmítl podepsat. Přestože mu tyto úřední záznamy nebyly poskytnuty, označil je za lživé.

5. Žalobce také namítal, že zásah policistů těžce narušil jeho základní osobní svobody a rodičovskou odpovědnost. Na podporu svého jednání žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, jenž podle něj potvrzuje, že každý má právo neuposlechnout zjevně nezákonnou výzvu policisty, toto právo se opírá o ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR. Shrnul, že policisté jednali formalisticky a protiprávně, neboť žalobce se nedopouštěl protiprávního jednání, pouze realizoval ústavně zaručené právo na svobodu pohybu, a neměl tak povinnost uposlechnout zjevně nesmyslné protiprávní výzvy policistů. Zopakoval, že policisté jednali bez právního podkladu, neboť žalobce před policejní hlídkou v 15:05 hod netelefonoval na tísňovou linku, a logicky tak nemohl uposlechnout výzvy k ukončení hovoru na tísňovou linku.

6. Závěrem předestřel svůj názor na řešení dané situace, neboť byl přesvědčen, že policisté měli účelu ochrany tísňové linky dosáhnout tím způsobem, že by matku jeho dítěte požádali, aby přemístila dítě do místa, kde je žalobce uvidí.

7. Žalobce po soudu požadoval, aby určil, že zásah žalovaného vůči žalobci dne 22. 4. 2020 v odpoledních hodinách (okolo 15 hod) v L. a posléze na obvodním oddělení policie v Mělníku spočívající ve výzvě, jeho zajištění, včetně spoutání, dvou osobních prohlídek, umístění do policejní cely a odebrání věcí, byl nezákonný.

8. Žalovaný ve vyjádření ze dne 19. 11. 2020 nejprve shrnul skutkový stav věci s tím, že nesporuje žalobcovo tvrzení, že dne 22. 4. 2020 okolo 15 hod došlo v obci L. k zásahu vůči žalobci. Zásah spočíval ve výzvě podle ustanovení § 114 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o policii“), a v následném zajištění žalobce v souladu s ustanovením § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii.

9. Nesouhlasil s žalobním tvrzením žalobce, že na tísňovou linku před příjezdem policejní hlídky telefonoval toliko jednou. Žalobce totiž na tísňovou linku telefonoval celkem čtyřikrát, a to v časech 14:22 hod, 14:39 hod, 14:41 hod a 14:51 hod, vždy s obdobným podnětem. Ze strany policisty na tísňové lince bylo již na druhý žalobcův telefonát reagováno tak, že žalobce ubezpečil o tom, že jeho podnět byl prověřen a nebyl shledán důvodným. Zároveň byl žalobce poučen o tom, že v tomto případě (tj. shodného oznámení) již nemá kontaktovat linku tísňového volání.

10. Žalovaný konstatoval, že otázky vzájemných rodinných vztahů a případná porušování pravidel péče o dítě spadají primárně do působnosti k tomu zákonem určených subjektů, jako jsou orgány sociálně–právní ochrany dětí, případně civilní soudy. Působnost policie by byla dána pouze za předpokladu, že by nastalá situace svědčila o možném trestně–právním jednání, tato ale v daném případě naplněna nebyla. Tudíž zde neexistovaly skutkové ani právní důvody k žalobcem požadovaným výzvám policie, aby matka dítěte žalobci dítě ukázala.

11. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že policií zaujatý postup vůči němu byl nezákonným zásahem. Poukázal na to, že žalobce neuposlechl výzev policistů uložených v souladu s ustanovením § 114 zákona o policii, podle kterého je každý povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty, pokud zákon nestanoví jinak. O tom, že žalobce odmítl dané výzvy uposlechnout, svědčí i jeho vyjádření v žalobě. Žalovaný zdůraznil, že žalobce po příjezdu policejní hlídky svým jednáním eskaloval situaci, nespolupracoval s policisty na vyřešení předmětné věci a jednoznačně se tak dopouštěl (dalšího) přestupkového jednání. Tímto jednáním žalobce zároveň došlo k naplnění důvodů pro zajištění dle ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii.

12. Dále žalovaný uvedl, že žalobce opakovaným kontaktováním policie na tísňové lince naplnil skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. e) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), neboť uskutečňoval tzv. zlomyslná volání. V tomto směru odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2018, č. j. 11 Ad 6/2018–42, jenž se k naplnění tohoto přestupku vyjádřil blíže.

13. Navíc žalobce byl ještě před příjezdem policistů poučen o tom, že jeho podnět byl prověřen a nebyl shledán důvodným. Zdůraznil, že policie evidovala za rok 2019 celkem 30 obdobných oznámení ze strany žalobce a žádné z těchto oznámení nebylo shledáno důvodným.

14. Žalovaný citoval ustanovení § 10 odst. 1 zákona o policie s tím, že je nutné celý postup policistů hodnotit v kontextu skutkového děje, kdy žalobce opakovaně kontaktoval tísňovou linku; dokonce i poté, co mu byla dána příslušná výzva i poučení ze strany operátora tísňové linky. V dané věci tak nebylo rozhodné, zda žalobce volal na tísňovou linku v okamžiku, kdy přijela policejní hlídka. Z jednání žalobce na místě zásahu nebylo možné podle žalovaného dovozovat, že ve svém jednání nebude nadále pokračovat. Žalobce byl podezřelý jak ze spáchání přestupku na úseku zákona o elektronických komunikacích, tak z přestupku podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích ve znění rozhodném (dále jen „zákon o přestupcích“), kdy neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci [§ 5 odst. 1 písm. a) tohoto zákona].

15. Žalovaný uzavřel, že postup policie byl dle § 11 zákona o policii přiměřený, neboť k zásahu policistů (zajištění žalobce) došlo až po opakovaných výzvách, aby upustil od závadného jednání, čehož žalobce nedbal a v protiprávním jednání pokračoval.

16. K žalobcem namítanému bezdůvodnému přiložení pout žalovaný uvedl, že z podkladů ve spise vyplývá, že se žalobce od počátku projevoval konfrontačně, z jeho jednání bylo zřejmé, že se nehodlá ani v nejmenším řídit pokyny a výzvami policistů a řešit nastalou situaci pokojným způsobem. S poukazem na § 54 zákona o policii žalovaný vysvětlil, že v dané věci bylo přiložení pout z bezpečnostních důvodů zcela důvodné, neboť jejich použití má preventivní charakter a je upřednostňováno před použitím důraznějších donucovacích prostředků.

17. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl.

18. Žalobce ve vyjádření ze dne 21. 12. 2020 zopakoval, že neuskutečňoval zlomyslná volání na tísňovou linku. Podle žalobce je volání na tísňovou linku chráněným šířením informací, pokud nevybočuje z rámce dobré víry, a bylo na policii, aby prokázala zlomyslnost žalobcova telefonování. Taktéž byl přesvědčen, že nemohou obstát ani hodnocení žalovaného, že jeho dítě nebylo bezprostředně ohroženo na životě či zdraví ve smyslu § 33 odst. 1 věty třetí zákona o elektronických komunikacích. Byl přesvědčen, že operátoři tísňové linky nesprávně vyhodnotili jeho trestní oznámení na tísňovou linku. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 101 Co 224/2019–1979, uvedl, že je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, náleží mu rodičovská odpovědnost a má právo se se svým dítětem stýkat; přičemž v době jeho volání na tísňovou linku, kdy bylo jeho dítě ukrýváno a mohlo dojít např. ke zneužití dítěte nucením k pohlavnímu styku či mohlo být vydáváno v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti. Žalobce vysvětloval, že pohřešoval své nezletilé dítě, tudíž po něm vyhlásil pátrání, dítě podle něj bylo ohroženo na zdraví a životě a nebylo proto možné hodnotit jeho volání jako zlomyslné. Nesouhlasil s tvrzením policie, že oznámení prošetřila kontrolou na adrese, kde se dítě zdržuje, jelikož policisté ukončili s žalobcem hovor, aniž by se snažili získat další informace, čímž porušili závazný pokyn policejního prezidenta. Policie podle něj pochybila a nesprávně kvalifikovala závažnost oznámení. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by eskaloval situaci a nespolupracoval s policisty na vyšetření předmětné věci. III. Ústní jednání dne 26. 9. 2022 19. Na ústním jednání dne 26. 9. 2022 žalobce setrval na svém procesním stanovisku, zopakoval žalobní námitky a doplnil, že již od 7. srpna 2019 hlásil na tísňovou linku pohřešování a zmizení svého syna. Poukázal na to, že dle opatrovnického rozsudku se měl kontakt žalobce se synem odehrát v obci L.. Žalobce nesporoval, že dne 22. 4. 2020 volal na tísňovou linku a dožadoval se příjezdu policejní hlídky do obce L. kvůli jeho synovi. Potvrdil, že v době příjezdu policejní hlídky na místo, měl telefon v ruce, ale pořizoval jím záznam zásahu, tudíž logicky nemohl ukončit volání na tísňovou linku, jelikož tam právě netelefonoval. Byl přesvědčen, že jednáním policistů došlo k zásahu do jeho svobody pohybu a rodičovských práv. Výzvu policistů směřovanou proti němu označil za ultra vires. Tudíž k zákroku (zajištění) vůči němu policisté přistoupili bez zákonného zmocnění, neboť žalobce nebyl v době, kdy byl zajišťován, ani přistižen a ani zastižen při páchání nezákonného jednání. Vysvětlil, že v případě zastižení je obsažen prvek očekávání, oproti tomu v případě přistižení prvek očekávání absentuje. Za podstatné pro nezákonnost zásahu považoval časový nesoulad v minutách, které byly uváděny policií a jež měly dokumentovat časové údaje, kdy jednotlivé zákroky policie probíhaly. Žalobce popsal, že když dítě po delší dobu nevidí, v době zásahu to bylo již po dobu několika měsíců, pak je zcela pochopitelné, že má obavy o jeho život a zdraví. Uvedl, že tak malé dítě se není schopno bránit pro svůj nerozvinutý tělesný a duševní rozvoj útokům a lze mu pak snadno ublížit. Normální rodič si ani neumí představit, co se vše může s dítětem dít, pouhá představa, že s dítětem nemůže být v kontaktu po tak dlouhou dobu, vyvolá obavu a strach v každém rozumném rodiči.

20. Žalovaný rovněž na ústním jednání setrval na svém procesním stanovisku a zopakoval, že policie není orgánem, který by byl oprávněn žalobci pomoci ve věci styku s nezletilým synem. Žalobce místo toho, aby se s řešením této záležitosti obrátil na příslušný orgán sociálně–právní ochrany dětí, začal se opakovaně obracet na tísňovou linku s obdobnými oznámeními o možném ohrožení jeho nezletilého syna na zdraví a životě. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že o oprávněný zásah policistů vůči němu by mohlo jít toliko, kdyby byl přistižen s mobilem „u ucha“, jak telefonuje na tísňovou linku. Naopak žalovaný zdůraznil, že je zapotřebí jednání žalobce posuzovat komplexně, tj. i s ohledem na jeho předcházející zlomyslná volání na tísňovou linku.

21. Soud na ústním jednání k důkazu přehrál celý žalobcem pořízený a do soudního spisu doložený obrazovo–zvukový záznam ze dne 22. 4. 2020. Dále soud k důkazu přehrál zvukové nahrávky volání žalobce na tísňovou linku pořízené policií dne 22. 4. 2020. Soud rovněž konstatoval, že má k dispozici listinné podklady doložené ve věci žalovaným, žalobce však další provedení dokazování negoval, proto jej soud neprovedl. Účastníci k dotazu soudu shodně konstatovali, že nemají námitek k provedenému dokazování.

22. Soud na ústním jednání vyhlásil rozsudek ve věci pod č. j. 5 A 100/2020–78, v němž žalobu žalobce zamítl a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem

23. Ke kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 5 A 100/2020–78, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 As 326/2022–88, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že se Městský soud v Praze měl na ústním jednání provést k důkazu veškeré listiny, z nichž při odůvodnění rozsudku vycházel, jelikož není jasné, zdali žalobce měl tyto k dispozici. Jelikož se tak nestalo, řízení bylo zatíženo podstatnou vadou, a proto bylo rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k provedení řádného dokazování. Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo vhodné doplnit dokazování svědeckými výslechy zasahujícími policisty a ohledně rozvržení důkazního břemene v případech zadržení a zatýkání upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2015, č. j. 2015, č. j. 6 As 255/2014–42, č. 3240/2015 Sb. NSS.

24. Vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu je Městský soud v Praze při novém projednání věci vázán (§ 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V. Ústní jednání dne 16. 9. 2024 25. Soud na v pořadí druhém ústním jednání ve věci nejprve upozornil, že v mezidobí došlo ke změně obsazení senátu, a proto postupoval dle § 119 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“) a sdělil podstatný obsah přednesů a dosavadní průběh soudního jednání.

26. Soud předně přistoupil k provedení svědeckých výslechů zasahujících policistů. Ze svědecké výpovědi prap. T. F. vyplynulo, že mu bylo známo, že žalobce opakovaně telefonuje, a to i v den zásahu, na tísňovou linku č. 158 kvůli svému nezletilému synovi. Svědek již poněkolikáté řešil takovéto jednání žalobce. V týdnu, kdy se odehrál zásah, svědek obdržel informaci, že syn žalobce je nemocen; tudíž nebyl žádný důvod, aby žalobce neustále vytáčel tísňovou linku. Operační důstojník se snažil žalobci vysvětlil nedůvodnost jeho jednání, což žalobce nepřijal, a proto byla na místo zásahu přivolána policejní hlídka, aby vyřešila tuto situaci. Hlídku tvořil svědek a svědkyně prap. M. H. Když se hlídka dostavila na místo, nalezla zde, před domem paní P., žalobce. Svědek se byl osobně paní P. zeptat, zdali ji nastalá situace neobtěžuje a ta mu odpověděla, že ano, rovněž mu sdělila, že je nezletilý syn v domě a v pořádku. Když svědek přijel na místo zásahu, žalobce se nacházel v zatáčce před domem paní P., svědek jej po příjezdu upozornil, že nelze, aby opakovaně vytáčel tísňovou linku proto, že se chce vidět se synem, že tento je nemocný, přičemž jej poučil, že je zapotřebí, aby se ohledně syna obrátil na soud nikoli na policii. Taktéž mu sdělil, že paní P. vadí jeho častá přítomnost před jejím domem. Poté proběhla mezi svědkem a žalobcem debata, žalobce nechtěl přijmout názor policie, což vedlo k tomu, že jej svědek vyzval jménem republiky, následovalo zajištění žalobce bez donucovacích prostředků, což si nejprve natáčel jak žalobce, tak svědek, pak natáčení vypli a žalobce přistoupil ke zdi, kde mu svědek nasadil pouta a proběhla jeho eskorta. Popřel, že by se cítil jednáním žalobce ohrožen. Svědek k dotazu soudu na bližší okolnosti zásahu uvedl, že si s ohledem na značný časový odstup bližší skutečnosti nevybavuje. Uvedl, že žalobce na něj v době zásahu působil tak, že mu je nastalá situace jedno, ale nakonec uposlechl výzvu a vypnul si telefon. Fyzicky se s hlídkou nepral, neodcházel, otočil se a pouta si nechal nasadit. Svědek si nebyl jistý, zdali žalobci vůbec docházelo, že bude přistoupeno k jeho zajištění. Dle názoru svědka celá situace nedávala smysl, nerozuměl tomu, proč žalobce z místa neodešel dobrovolně a nechal ji zajít tak daleko. Akcentoval, že se s žalobcem nebylo možno vůbec dohodnout, žalobce totiž nebyl a není schopen přijmout jiný názor než ten, který zastává on sám. K nasazení pout svědek přistoupil jako k součásti zajištění, jelikož se jedná o jeho oprávnění dle § 54 zákona o polici, pouta měl žalobce nasazena během eskorty, jelikož zásadně nelze předjímat chování zajišťované osoby. Svědek žalobci pouta sejmul v policejní cele poté, co zde byl umístěn a dozorčímu bylo sděleno, že je zde umístěn. Před eskortou provedl zběžnou prohlídku žalobce ke zjištění, zdali má zbraň, je to standardní postup, který svědek běžně provádí, již si přesně nepamatoval, jestli provedl prohlídku žalobce před jeho umístěním do policejní cely a rovněž si nepamatoval, zdali byly žalobci odebrány nějaké věci po dobu jeho umístění v cele. Nicméně uvedl, že v případě umísťování osoby do policejní cely rutinně přistupuje jak k osobní prohlídce, tak k odebrání věcí; tudíž připustil, že je pravděpodobné, že tak postupoval i v případě žalobce.

27. Svědkyně prap. M. H. ve svědecké výpovědi potvrdila, že byla u zásahu přítomna, a to s kolegou prap. F. Pamatovala si, že žalobce opakovaně volal na tísňovou linku kvůli synovi, a proto jej vyzývali, aby toto jednání ukončil a taktéž jej vyzývali k tomu, aby opustil místo, kde se nacházel, jelikož jeho přítomnost před domem paní P. jí byla nepříjemná. Uvedla, že se žalobcem neustále řeší problém týkající se předání jeho syna ke styku. Připustila, že žalobce nebyl v době zásahu agresivní, žalobci bylo sděleno, že jeho syn je nemocný a byl vyzván, aby přestal telefonovat na tísňovou linku a aby opustil místo. Nicméně žalobce nereagoval na výzvy k opuštění místa, poté mu byla nasazena pouta kvůli eskortě a byl převezen na policejní oddělení. Svědkyně si již nepamatovala, kdy a kým byla žalobci pouta sejmuta taktéž si nepamatovala, zdali byl podroben osobní prohlídce a ani to, zdali mu byly odebrány nějaké osobní věci během jeho pobytu v policejní cele. Se žalobcem byly sepsány úřední záznamy na policejní stanici, následně byl propuštěn a jakmile opustil policejní stanici, volal žalobce opět na tísňovou linku.

28. Ze svědecké výpovědi npor. Bc. M. V. vyplynulo, že se jedná o nadřízeného na ústním jednání vyslechnutých svědků. Soud k jeho svědecké výpovědi přistoupil proto, že žalobce v podání ze dne 4. 9. 2024 sporoval úřední záznam 16. 10. 2020, jenž vypracoval svědek npor. Bc. M. V. Tudíž svědkovi byl soudem dán sporovaný záznam k nahlédnutí a tento k němu uvedl, že jej vypracoval na základě požadavku nadřízeného orgánu k jednání policistů za účelem vyhodnocení daného zásahu policistů; jednalo se v podstatě o analýzu podkladů, které měl svědek k dispozici a taktéž z nich při vypracování dokumentu citoval. Svědek uvedl, že videozáznam ze zásahu neviděl.

29. Dále soud na ústním jednání k důkazu přehrál celý žalobcem pořízený a do soudního spisu doložený obrazovo–zvukový záznam ze dne 22. 4. 2020. Záznam začíná tím, že kamera snímá dolní část těla žalobce a boty policisty, žalobce požaduje po policistovi zopakování výzvy, protože ji neslyšel. Policista uvádí: „Jménem zákona Vás vyzývám, abyste zanechal svého protiprávního jednání, a to v tom smyslu, abyste přestal opakovaně volat na linku 158 a opustil toto místo, v případě že neuposlechnete této výzvy, znovu vás poučuji, že bude použito donucovacích prostředků, následně budete zajištěn.“ V průběhu pronášení výzvy policistou mu žalobce vstupuje do řeči slovy s pejorativním nádechem: „ano“, „hmm“, „dobře“, „aha“. Poté, co policista výzvu dokončil, žalobce mu poděkuje s tím, že jej vyvede z omylu, neboť označení jeho jednání za protiprávní je toliko policistovo podezření, jeho názor; a žalobce pokračuje: „… takže ještě jednou“. Na to policista znovu opakuje výzvu, do níž žalobce opět pronáší slova: „ano“, „hmm“, „dobře“, a nakonec se ptá, z jakého konkrétního důvodu jej zajistí? Na žalobcovu otázku odpovídá policistka, že zajištění bude učiněno pro neuposlechnutí výzvy, žalobce se táže na to, podle kterého ustanovení? Policistka vysvětluje, že nyní se neřeší oznámení žalobce, jelikož toto bylo vyřešeno a žalobce s tím byl srozuměn, nýbrž se řeší jeho přestupek spočívající v jeho opakovaném volání na tísňovou linku. Na to je žalobci znovu zopakována výzva ze strany policistů, žalobce říká: „z jakého důvodu … takže dobře … používáte donucovacích prostředků“, policista žalobci sděluje, že neuposlechl jeho výzvy a přikazuje mu, aby přistoupil ke zdi. Žalobce souhlasí, že neuposlechl výzvy, policistka mu pak přikazuje, aby si uložil mobilní telefon do kapsy (kamera již zachycuje i tváře obou zasahujících policistů a žalobce, všichni mají nasazeny ochranné roušky), policisté přistupují k žalobci, žalobce uvádí, že se jedná o zjevně nezákonný zákrok, čte nahlas osobní čísla policistů, policistka opakuje pokyn, aby si žalobce okamžitě uložil mobilní telefon, následně záznam končí.

30. Jelikož na nosiči CD, kde byl tento obrazovo–zvukový záznam, byly ještě uloženy další nahrávky žalobce pořízené jeho mobilním telefonem z policejní stanice při svém zadržení, soud i tyto nahrávky k důkazu přehrál, přičemž z nich vyplynulo, že žalobce určité úřední záznamy, které s ním byly policisty sepisovány dostal k nahlédnutí a tyto nahlas přečetl, což bylo zaznamenáno na jeho mobilním telefonu. Policistka žalobci sdělila, že veškeré sepsané záznamy budou zkompletovány a jelikož (žalobce) nesouhlasí s pokutou udělenou mu za přestupek neuposlechnutí výzvy, spisový materiál bude zkompletován a odeslán k příslušnému správnímu orgánu k řízení o daném přestupku. Žalobce ve zvukovém záznamu výslovně potvrdil, že v policejní cele nebyl omezen ve volném pohybu připoutáním.

31. Dále soud k důkazu přehrál zvukové nahrávky volání žalobce na tísňovou linku pořízené policií dne 22. 4. 2020. Z první zvukové nahrávky z tísňové linky v 14:28:50 hod vyplynulo, že žalobce na tísňovou linku oznamuje, že se bojí o zdraví a život svého syna, jelikož se s ním může dít cokoliv. Žalobce uvedl, že se obrátil na obvodní oddělení v Mělníku, ale to mu pouze sdělilo, že syn je v pořádku. Připustil, že syn je pravděpodobně u matky, on jej však nemůže spatřit. Z druhé a třetí zvukové nahrávky z tísňové linky, a to v 14:39:58 hod, v 14:41:03 hod shodně vyplynulo, že žalobce činí stejné oznámení o ohrožení jeho syna na zdraví a na životě a žádá o zkontrolování syna policií. Žalobce byl policistou vyrozuměn, že ve věci bylo konáno a jeho obavy byly vyvráceny, byl v dané věci odkázán na příslušný orgán péče o děti. Rovněž tak byl žalobce požádán, aby tísňovou linku shodnými oznámeními již neblokoval.

32. Soud poté, co provedl dokazování přehráním audiovizuálních záznamů postupoval dle bodu [47] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2024, č. j. 8 As 60/2023–35, tudíž předsedkyně senátu účastníkům předestřela názor soudu ohledně podstatných skutkových zjištění plynoucích z provedených záznamů.

33. Dále soud k důkazu přečetl podstatný obsah následujících listin doložených soudu žalovaným.

34. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 22. 4. 2020 v 15:49 hod, v Mělníku, č. j. KRPS–94040–1/PŘ–2020–010613, obvodního oddělení Mělník, územní odbor Mělník, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje vyplynulo, že tento záznam byl se žalobcem jakožto podezřelým sepsán ve věci neuposlechnutí výzvy. Žalobce se v něm vyjádřil tak, že se žádný přestupek nestal, jde pouze o podezření policie.

35. Z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 22. 4. 2020 v 15:15 hod. v L., ul. T., č. j. KRPS–94040–2/PŘ–2020–010613, obvodního oddělení Mělník, územní odbor Mělník, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje soud zjistil, že záznam byl sepsán se žalobcem, jakožto zajištěnou osobou dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii. K okolnostem zajištění bylo uvedeno, že žalobce dne 22. 4. 2020 v 15:05 hod neuposlechl výzvy policejní hlídky k ukončení jednání spočívající v opětovném volání na tísňovou linku, na níž oznamoval, že je jeho dítě ohroženo na životě a zdraví a trvá na kontrole dítěte v místě bydliště (místo jeho zajištění); byl řádně poučen o tom, že jeho oznámení již bylo vyřízeno a nejedná se o tísňové volání, byl proto vyzván k zanechání telefonování na tísňovou linku a k opuštění daného místo, což nerespektoval, i přes výzvu s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků a bude zajištěn, tak neučinil. Žalobce na výzvy policistů odpověděl, že se jedná o názor policisty; opět byl proto vyzván, aby zanechal protiprávního jednání; žalobce na výzvu však znovu diskutoval s policistou o její nezákonnosti; ani na další výzvu žalobce nereagoval, proto bylo přistoupeno k jeho zajištění; žalobci byla nasazena služební pouta k eskortě, a to z důvodu bezpečnosti. Žalobce byl dle § 35 odst. 2 zákona o policii prohledán, přičemž nebyla nalezena žádná zbraň. Následně byl žalobce umístěn do policejní cely dne 22. 4. 2020 v době od 15:35 hod do 15:50 hod. Zajištění žalobce bylo ukončeno dne 22. 4. 2020 v 15:58 hod propuštěním na svobodu.

36. Z úředního záznamu o úkonech ze dne 23. 4. 2020, č. j. KRPS–94040–3/PŘ–2020–010613, obvodního oddělení Mělník, územní odbor Mělník, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje vyplynulo, že do obce L. byla vyslána policejní hlídka dne 22. 4. 2020 v 15:00 hod, jelikož žalobce byl podezřelý ze zneužití tísňové linky. Po příjezdu hlídky na místo, žalobce sdělil, že chce zkontrolovat syna, hlídka jej upozornila, že toto oznámení žalobce bylo prověřeno a o výsledku byl informován. Poté byl vyzván, aby zanechal protiprávního jednání, a to opakovaného volání na tísňovou linku a aby opustil místo, kde se nalézá. Žalobce po hlídce požadoval zopakování výzvy a informoval ji o tom, že pořizuje nahrávku. Hlídka výzvu zopakovala, současně s poučením, že v případě neuposlechnutí budou použity donucovací prostředky a zajištění. Žalobce reagoval upozorněním na to, že se jedná o podezření a názor policisty, proto byl opět vyzván, aby svého jednání zanechal, ani na tuto výzvu žalobce nereagoval a místo nehodlal opustit, s policisty nepřestával diskutovat o nezákonnosti výzvy. Znovu byl stejnou výzvou vyzván k nápravě, i tato zůstala bez reakce. V 15:15 hod hlídka přistoupila k jeho zajištění a k jeho eskortě na stanici, k eskortě mu byla přiložena pouta z bezpečnostních důvodů, a protože by mohl uprchnout. Do policejní cely byl umístěn v 15:35 hod a v 15:50 hod byl vyslechnut k protiprávnímu jednání. S uložením pokuty ve výši 5 000 Kč za přestupek nesouhlasil.

37. Z oznámení o přestupku ze dne 23. 4. 2020, č. j. KRPS–94040–5/PŘ–2020–010613, obvodního oddělení Mělník, územní odbor Mělník, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje vyplývá, že žalobce byl shledán podezřelým z přestupku na úseku – přestupky proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 22. 4. 2020 v době od 14:22 hod do 15:00 hod opakovaně na tísňovou linku oznamoval obavu o syna s žádostí o jeho zkontrolování, přestože byl vyrozuměn o tom, že jeho syn je v pořádku. Po příjezdu policejní hlídky na místo, byl žalobce několikrát vyzván, aby zanechal svého protiprávního jednání, čemuž nevyhověl, a proto byl v 15:15 hod zajištěn pro neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci a byl omezen na svobodě a za použití pout eskortován na policejní stanici.

38. Z písemného záznamu policie č. 2020 S 33727/124 – Zajištění H. r. X (CZ) § 26/1 – opakované oznámení, T. 313, L., M. (tj. písemný výtisk záznamů žalobce na tísňové lince ze dne 22. 4. 2020) vyplynulo, že žalobce dne 22. 4. 2020 telefonoval na tísňovou linku v 14:28:50 hod, v 14:39:58 hod, v 14:41:03 hod, v 14:51:05 hod, v 14:57:46 hod. Pokaždé žalobce oznamoval, že se obává, že jeho nezletilému synovi může být způsobena újma na životě a zdraví, jelikož druhým rodičem je mu bráněno ve styku s nezletilým a žádal, aby policejní hlídka přijela na místo a zkontrolovala jeho syna; pouze poslední hovor (v 14:57:46 hod.) obsahoval kromě oznámení obav žalobce o existenci nebezpečí na životě a zdraví jeho dítěte i trestní oznámení na své nezákonné omezení osobní svobody ze strany zasahujících policistů. Žalobce byl současně vyrozuměn o tom, že policejní hlídka je na cestě za ním; byl upozorněn, že problém ohledně styku s nezletilým synem je třeba řešit s příslušným orgánem ve věcech péče o děti; a bylo mu vysvětleno, že jeho obavy o syna byly vyvráceny. Za předchozí období policisté evidovali celkem 29 obdobných volání žalobce na tísňovou linku.

39. Z úředního záznamu o okolnostech a důvodech zajištění žalobce ze dne 16. 10. 2020, č. j. KRPS–94040–9/PŘ–2020–010613, obvodního oddělení Mělník, územní odbor Mělník, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje soud zjistil, že předmětné oddělení policie bylo požádáno analyticko–právním oddělením o vysvětlení důvodnosti zákroku vůči žalobci dne 22. 4. 2020. Zástupce vedoucího oddělení proto sdělil, že daný den bylo přijato telefonické oznámení žalobce o podezření z ohrožení života a zdraví jeho nezletilého syna, jelikož nebyl předán matkou do jeho péče. Telefonickým dotazem u matky nezletilého (Ž. P.) bylo zjištěno, že nezletilý je v pořádku u ní doma, a že probíhá opatrovnické řízení ohledně úpravy styku k nezletilému a kontakt syna s otcem neumožní. O této skutečnosti byl žalobce telefonicky vyrozuměn, čímž byla věc vyřešena s vyhodnocením, že již není dále v kompetenci policie. Téhož dne v 14:28 hod bylo operačním střediskem přijato na tísňové lince oznámení od žalobce na ohrožení života jeho nezletilého syna, podnět byl předán OOP Mělník. V 14:39 hod žalobce opětovně učinil na tísňovou linku stejné oznámení, věc však již byla vyřízena a hlášené podezření vyvráceno, o čemž byl žalobce dozorčí službou OOP Mělník informován; rovněž tak byl žalobce poučen o možném páchání přestupku na úseku zneužití tísňové linky. V 14:41 hod žalobce znovu na tísňovou linku oznámil stejné podezření z ohrožení svého nezletilého syna, podnět byl předán OOP Mělník. Taktéž v 14:51 hod žalobce učinil na tísňovou linku totožné oznámení; policista žalobce informoval o vyřízení věci, o vyslání hlídky do ul. T. v obci L., kde se žalobce nachází. Navázán byl i telefonický kontakt s Ž. P., která uvedla, že ji přítomnost žalobce obtěžuje, neboť se z jeho strany jedná o opakované vynucování kontaktu se synem. Dále konstatovala, že sice dosud na žalobce oznámena, a proto bude věc řešit osobním oznámením na OOP Mělník. V záznamu je dále uvedeno, ž v minulosti byly fyzické kontroly nezletilého u matky (Ž. P.) policií provedeny, nicméně nyní ji policie vyloučila, jelikož jejich četnost (s ohledem na počet žalobcových oznámení spojených s požadavkem na zkontrolování syna) by na nezletilého působila traumatizujícím způsobem. Následně byla na místo, kde se žalobce nacházel i z důvodu podnětu operačního střediska na zneužívání tísňové linky vyslána hlídka OOP Mělník. Hlídka vyslechla žalobcův podnět, a jelikož se jednalo o podnět totožného obsahu jako jím předešlé podněty uskutečněné na tísňovou linku, vyzvala žalobce k upuštění od protiprávního jednání zneužívání tísňové linky, a k opuštění místa (pro důvodné podezření z páchání přestupku proti občanskému soužití obtěžováním Ž. P. v místě bydliště). Žalobce na výzvu nereagoval, opakoval neodůvodněné oznámení z ohrožení života a místo neopustil. Na základě neuposlechnutí výzvy byl žalobce v 15:15 hod zasahující hlídkou policie zajištěn dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii. Poté byl eskortován na OOP Mělník za užití služebních pout. V 15:35 hod byl umístěn do policejní cely, kde mu byla služební pouta odňata a byla provedena jeho prohlídka za účelem zjištění, zdali nemá u sebe zbraň. Po provedení nezbytných úkonů byl žalobce v 15:58 hod propuštěn ze zajištění. Níže byl na záznamu připojen přehled oznámení učiněných žalobcem za předchozí období, např. dne 1. 6. 2019, kdy bylo dle oznámení žalobce o ohrožení jeho syna, který mu nebyl matkou předán, v tomto případě bylo přistoupeno k fyzické kontrole jeho syna; další volání žalobce na tísňovou linku byla zaznamenána např. dne 27. 7. 2019, dne 31. 7. 2019, dne 7. 8. 2019, dne 10. 8. 2019, dne 12. 8. 2019, dne 14. 8. 2019, dne 26. 8. 2019, i v těchto dnech žalobce telefonicky na tísňovou linku oznamoval nepředání syna, ve druhém a čtvrtém případě hlídka policie fyzicky stav nezletilého prověřila s tím, že je v pořádku. Z dalších záznamů přijatých volání žalobce (např. dne 16. 11. 2019, dne 4. 12. 2019,27. 12. 2019, 1. 1. 2020) vyplývá, že styk žalobce se synem je značně problematický a neuskutečňuje se v souladu s rozhodnutími opatrovnických soudů, přičemž žalobce se vždy obrací na tísňovou linku, kde oznamuje nepředání syna; v záznamu ze dne 27. 12. 2019 je uvedeno, že hlídka policie nebyla již na místo vyslána, a to z důvodu obav o zhoršení psychického stavu nezletilého, který po opakovaných šetřeních v místě bydliště matky ze strany policie reaguje na policejní hlídky velmi negativně s obavami o sebe a matku.

40. Z návrhu na vyřízení stížnosti ze dne 8. 6. 2020, KRPS–94899–8/ČJ–2020–10066–S–ME, odboru vnitřní kontroly, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje soud zjistil, že odbor vnitřní kontroly prošetřil četná podání žalobce (nazvané stížnost či trestní oznámení) na dva policejní příslušníky zasahující dne 22. 4. 2020 v obci L. (např. ze dne 29. 4. 2020, 4. 5. 2020 (tuto stížnost vzal žalobce zpět dne 7. 5. 2020), dne 7. 5. 2020). Prošetřující policistka shrnula zjištěný skutkový stav tak, že dne 22. 4. 2020 v 14:28 hod žalobce oznámil na tísňovou linku, že je mu bráněno v péči o syna, obává se proto o jeho zdraví a život a žádal policii o zkontrolování syna. Na OOP Mělník bylo provedeno šetření bez zjištěné obavy. Žalobce opět telefonoval na tísňovou linku v 14:40 hod, v 14:43 hod a v 14:53 hod s požadavkem na zkontrolování syna. Hlídka na místo přijela a v 15:15 hod byl žalobce zajištěn, v 15:58 hod byl propuštěn. Následuje doslovný přepis jednotlivých volání žalobce na tísňovou linku dne 22. 4. 2020 a odkaz na záznamy žalobcových hovorů na tísňovou linku v eKnize fonogramů; policie zjistila, že styk žalobce se synem je upraven předběžným opatřením, dle kterého je žalobce oprávněn se se synem stýkat za přítomnosti třetí osoby jednu hodinu v každém sudém týdnu, přičemž matka nezletilého na telefonický dotaz policie uvedla, že je se synem v místě bydliště, syn je v pořádku a jedná v souladu s právě platným předběžným opatřením. Žalobce byl o tomto zjištění vyrozuměn v 14:48 hod a zároveň poučen, že další jeho oznámení lze považovat ze zneužití tísňové linky. Součástí návrhu byl i přepis úředního záznamu obou zasahujících policistů dne 22. 4. 2020. Policistka v něm uvedla, že žalobce nerespektoval výzvu hlídky, aby zanechal protiprávního jednání, ačkoli byl upozorněn na možnost použití donucovacích prostředků. Proto bylo přistoupeno k jeho zajištění v 15:15 hod a byl vyzván k následování do služebního vozidla k eskortě, což uposlechl, k eskortě mu byla přiložena služební pouta z bezpečnostních důvodů, a že by mohl uprchnout. Na policejní stanici byl umístěn do krátkodobé cely, po přípravě výslechové místnosti (desinfekce) byl v 15:50 hod vyslechnut k protiprávnímu jednání, sepsané dokumenty odmítl podepsat. Taktéž druhý zasahující policista na základě telefonického hovoru potvrdil shora přepsaný záznam policistky s tím, že služební pouta byla žalobci nasazena pouze během eskorty a v cele byl hned rozpoután. K umístění žalobce do policejní cely bylo z úředního záznamu o umístění osoby do policejní cely – krátkodobé pod č. j. KRPS–94046/ČJ–2020–010613–CELA, v záznamu přepsáno, že do cely byl žalobce umístěn jako osoba zajištěná dle § 28 zákona o policii. Na osobní svobodě byl žalobce omezen v 15:15 hod, byla provedena jeho osobní prohlídka, nebyly mu odebrány věci, do cely byl umístěn v 15:35 hod a propuštěn na svobodu byl v 15:58 hod, kdy pominuly důvody jeho zajištění. Následoval přepis video záznamu pořízeného ze zásahu jedním ze zasahujících policistů, jímž byly nasnímány výzvy policisty vůči žalobci, aby zanechal protiprávního jednání (tj. volání na tísňovou linku) a aby opustil toto místo. Na výzvu žalobce nejprve reagoval tak, že neslyší, aby policista zopakoval to, co řekl. Policista proto výzvu znovu opakoval, kdy výslovně uvedl: „Jménem zákona Vás vyzývám, abyste zanechal svého protiprávního jednání, a to v tom smyslu, abyste přestal opakovaně volat na linku 158 a opustil místo, v případě, že neuposlechnete této výzvy, já Vás vyzvu opakovanou výzvou, že bude použito donucovacích prostředků a následně budete zajištěn“. Na to žalobce uvedl, že děkuje, ale že policistu vyvede z omylu, jelikož jeho jednání není protiprávní, je pouze podezřelým a jedná se tedy jen o názor policisty. Poté se policista s žalobcem odmítne bavit, že má jasný pokyn, jak postupovat a opět vyzve žalobce stejnou výzvou s tím, že pokud výzvě nevyhoví, bude zajištěn. Žalobce se ptá, z jakého důvodu bude zajištěn, policistka, odpovídá, že se jedná o neuposlechnutí výzvy, žalobce požaduje přesné uvedení ustanovení zákona, což policisté odmítnou. Policistka sděluje, že jeho oznámení na tísňovou linku nebudou nyní řešit, neboť bylo vyřešeno, nyní se řeší přestupek, kterého se dopouští voláním na tísňovou linku a potvrzuje výzvu druhého policisty, poté záznam končí. Závěrem bylo konstatováno, že stížnost žalobce na postup policistů dne 22. 4. 2020 byla vyhodnocena jako nedůvodná. Přičemž bylo zdůrazněno, že tvrzení žalobce o tom, že byl v policejní cele spoután, bylo dementováno policistou a žádný jiný důkazní prostředek, jímž by bylo možno toto tvrzení prokázat, není k dispozici, když na OOP Mělník není v krátkodobé cele nainstalováno žádné audio nebo video záznamové zařízení.

41. Soud k důkazu přečetl i Úřední záznam o umístění osoby do policejní cely – krátkodobé pod č. j. KRPS–94046–1/ČJ–2020–010613–CELA, jehož obsah je zcela totožný s výše uvedeným přepisem, tj. žalobce byl omezen na osobní svobodě dne 22. 4. 2020 v 15:15 hod., byl umístěn do policejní cely pprap. Bc. F.; byla provedena jeho osobní prohlídka a žádné věci mu nebyly odebrány, poté v 15:58 hod byl žalobce propuštěn na svobodu.

42. Z vyrozumění o prošetření podání ze dne 9. 6. 2020, č. j. KRPS–94899–9/ČJ–2020–010066–S–ME, vypracované ředitelem krajského ředitelství policie Středočeského kraje vyplynulo, že ředitel neshledal žádnou z žalobcem podaných stížností na nezákonný postup zasahujících policistů dne 22. 4.2020 důvodnou, mimo jiné konstatoval, že nemá za prokázané, že by služební pouta byla žalobci nasazena i po dobu umístění v policejní cele, a rovněž tak neměl za prokázané, že by mu byly během umístění v cele odebrány věci.

43. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 101 Co 4/2021–2424, v právní moci dne 8. 3. 2021, vyplynulo, že žalobce prostřednictvím soudu i OSPOD intenzivně řeší velmi vyhrocené vztahy s matkou svého nezletilého syna a úpravu styku s nezletilým synem již od roku 2013 kontinuálně, a to i v době, kdy proběhl zásah, jenž je předmětem řízení. V době, kdy zásah proběhl byl styk žalobce s nezletilým synem upraven usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 42 P 502/2012–2165, kdy byla předběžným opatřením uložena matce nezletilého povinnost strpět styk otce s nezletilým ve formě asistovaného styku vždy v každém druhém týdnu v kalendářním roce 1x na 1 hodinu (den a čas bude určený podle kapacit Sdružení na ochranu ohrožených dětí z.s.se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1) v prostorách tohoto pracoviště.

44. Na ústní jednání žalobce soudu předložil dvě mapy z domény mapy.cz, které zachycují místo, kde se zásah odehrál. Taktéž soudu předložil první a devátou stranu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 101 Co 224/1979, jímž prokazoval své tvrzení, že byl oprávněn se v den zásahu se svým synem setkat; dále oznámení o přestupku ze dne 21. 9. 2019, č. j. KRPS–250350–4/PŘ–2019–010613, jímž došlo ze strany policie k oznámení přestupku žalobce spočívajícího ve zneužití tísňové linky žalobce na Český telekomunikační úřad; a úřední záznam přepis audio nahrávek vložených do souboru Dpc v IS Zikmund ze dne 11. 9. 2019, č. j. KRPS–250353–2/PŘ–2019–010613, přičemž se jedná o výslovný přepis nahrávek telefonních hovorů žalobce na tísňovou linku. Soud na jednání přečetl podstatný obsah těchto listin.

45. Žalobce následně požádal soud, aby bylo ústní jednání odročeno na dobu 2 měsíců, aby se mohl s ohledem na obsáhlost provedeného dokazování ve věci k jednotlivým důkazům vyjádřit. Soud tedy ústní jednání za účelem doplnění vyjádření žalobce a ukončení dokazování odročil na 13. 10. 2024.

46. Žalobce po ústním jednání soudu zaslal podání ze dne 17. 9. 2024, v němž zopakoval v žalobě i v dalších podáních obsaženou argumentaci, zejména zde kategoricky popřel, že by při příjezdu policistů stále telefonoval na tísňovou linku a že by užíval pozemní komunikace k jinému účelu, než ke kterému byly určeny, konkrétně k pronásledování paní P. V této souvislosti poukázal na záznam zásahu, jímž podpořil svá tvrzení. Byl přesvědčen, že pokud netelefonoval v době příjezdu policistů, nebylo možné dovodit, že by neupustil od volání na tísňovou linku. Navíc měl za to, že z rozsudků soudu a ze záznamu zásahu bylo zřejmé, že se jeho nezletilý syn ukázal ve škole či u domu paní P., ale neukázal se, a proto zmizel, byl tak oprávněn oznámit pohřešování dítěte. Dle jeho názoru úřední záznamy nelze použít jako prameny důkazu pro jejich obsah, zejména pro absenci materiální důkazní síly, resp. materiální důkazní slabosti, z čehož plyne jejich nadbytečnost. Naopak podstatným důkazem je záznam zásahu. Dále uvedl, že požadavek proporcionality ve věci nebyl dodržen. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1398/17 s tím, že je to stát, kdo je povinen prokázat špatné zacházení se stěžovatelem.

47. Žalovaný se rovněž písemně k věci vyjádřil podáním ze dne 4. 11. 2024, v němž odmítl žalobcem prezentované právní posouzení jeho jednání. Zdůraznil, že dle § 54 písm. a) zákona o policii je policista oprávněn použít pouta i na základě pouze preventivního účelu, tj. z důvodu obav týkajících se osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista atp.). neboť v případě citovaného ustanovení na rozdíl od obecného ustanovení o podmínkách použití donucovacích prostředků nemusí policista zvažovat, zda jsou naplněny podmínky ohrožení určitých hodnot, protože k použití pout postačí, když na straně zajišťované osoby existuje důvodná obava ohrožení zákonem stanovených hodnot.

48. Následně se žalobce v podání ze dne 11. 11. 2024 vyjádřil ke svědeckým výslechům provedeným na ústním jednání. Svědecké výpovědi obou zasahujících policistů označil za nevěrohodné, jelikož jsou v přímém rozporu s jeho tvrzeními. Zejména při příjezdu policejní hlídky se nenacházel na pozemku před domem paní P., nýbrž na dětském hřišti T. v L., kde seděl na lavičce a klidně vyčkával příjezdu policistů, po jejich příjezdu byl jimi vyzván k opuštění místa u středu křižovatky tvaru „T“ na vozovce mezi rodinnými domy na místní komunikaci, tedy v době výzvy policistů byl obecným uživatelem pozemní komunikace, nacházel se tak na veřejném prostranství, nebyl tak důvod, aby opustil střed křižovatky na místní komunikaci. Nesouhlasil s tvrzením svědka prap. F., že v policejní cele nebyl spoután, jelikož byl, a to po celou dobu. Žalobce popřel, že by mu bylo policisty sděleno, že je jeho nezletilý syn nemocný. Ohledně svědka V. žalobce namítal neautentičnost jeho výpovědi, jelikož neladí s tvrzením žalobce a nebyl účasten zásahu. Taktéž veškeré úřední záznamy měl za neautentické a nevěrohodné, bez vypovídací hodnoty. IV. Ústní jednání ze dne 13. 10. 2024 49. Na odročeném ústním jednání soud v úvodu stručně připomněl průběh a důvody na předchozím ústním jednání provedených důkazů. Konstatoval, že se oba účastníci ve věci písemně vyjádřili.

50. Žalobce na výzvu soudu, zdali uplatňuje ve věci další důkazní návrhy uvedl, že tak činí a navrhl soudu provést svědecký výslech operačního důstojníka policie, který měl dle sdělení zasahujících policistů poskytnout informaci o tom, že žalobce měl spáchat přestupek; svědecký výslech paní P. k prokázání tvrzení zasahujících policistů, že se cítila být žalobcem obtěžována; přehráním audiovizuálního záznamu pořízeného zasahujícími policisty během zásahu.

51. Soud usnesením pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy na provedení obou svědeckých výslechů, jelikož měl tvrzení, která těmito důkazními návrhy měla být za prokázaná za dostatečně prokázaná z již provedeného dokazování, konkrétně v případě výslechu operačního důstojníka zejména záznamy z tísňové linky; a v případě výslechu paní P. zejména listinami z opatrovnického řízení.

52. Soud nejprve zamítl i návrh žalobce na přehrání audiovizuálního záznamu pořízeného zasahujícími policisty během zásahu, neboť tento nebylo možno soudem získat, jelikož dle dotazů soudu měl být předmětný záznam jako součást podkladových materiálů z daného zásahu předán policejním orgánem příslušnému správnímu orgánu za účelem vedení správního řízení se žalobcem, avšak záznam byl ztracen a správním orgánem pak nebyl policejnímu orgánu, potažmo žalovanému vrácen.

53. Na to žalobce soudu předložil CD disk s tím, že tento záznam pořízený policisty je na něm nahrán, vysvětlil, že si jej pořídil od žalovaného na základě žádosti o podání informace.

54. Soud následně přistoupil k přehrání žalobcem předloženého audio videozáznamu, poté soud v souladu s bodem [47] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2024, č. j. 8 As 60/2023–35, konstatoval, že předmětný záznam se svým obsahem shoduje s již na předchozím ústním jednáním přehraným obrazovo–zvukovým záznamem pořízeným ze zásahu žalobce, toliko se jedná o časově kratší úsek zachyceného zásahu.

55. Jelikož další návrhy na doplnění dokazování nebyly ze strany účastníků vzneseny, soud usnesením ukončil dokazování. Taktéž žádný z účastníků neuplatnil k dotazu soudu námitky k provedenému dokazování. Po přednesu závěrečných řečí soud ústní jednání odročil na vyhlášení rozsudku.

IV. Posouzení žaloby

56. Městský soud v Praze ve věci postupoval v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění rozhodném (dále jen „s. ř. s.“) a jelikož rozhodoval pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

57. Podle 82 s. ř. s. platí, že „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 58. Z výše citovaného ustanovení § 82 s. ř. s. vyplývá, že pro aktivní legitimaci je nezbytné tvrzení, že žalobce byl přímo (1) zkrácen na svých právech (2) nezákonným (3) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle ustanovení § 82 a následujících s. ř. s. soudem poskytnout (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65).

59. Žalobce spatřoval zásah v jednání policie namířené přímo proti němu a spočívající ve výzvě, aby ukončil volání na tísňovou linku a opustil místo, kde se nalézal (tj. před bydlištěm matky jeho nezletilého syna), v jeho zajištění, včetně spoutání, dvou osobních prohlídek, umístění do policejní cely a odebrání věcí (mobilního telefonu). Žalobci tedy v souladu se zákonnou definicí obsaženou v předchozím odstavci aktivní legitimace v dané věci bezesporu svědčí.

60. Soud považuje za potřebné na tomto místě připomenout, že podle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod platí, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Podle odst. 3 téhož článku platí, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Zákon o policii vymezuje pravomoc a působnost Policie České republiky k provedení zmíněného článku 2 Listiny. Podle § 2 zákona o policii je obecným úkolem policie chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony.

61. Žalobce v písemném podání ze dne 17. 9. 2024 vyjádřil své přesvědčení, že důkazní břemeno v dané věci musí nést žalovaný. Soud s tímto náhledem žalobce nesouhlasí, když jej upozorňuje, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je primárně ovládáno zásadou dispoziční; tudíž je to vždy žalobce, koho tíží břemeno důkazní ve vztahu k tvrzení, že k (nezákonnému) zásahu došlo (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 6 As 1/2014–30, ze dne 7. 1. 2016, č. j. 7 As 307/2015–31).

62. Nicméně soud si je vědom i judikatury Evropského soudu pro lidská práva viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, Bouyid proti Belgii, odst. 81–90) a navazující judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1398/17, nebo ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17, jehož právní věty zní následovně: „Pro větší praktickou ochranu osob omezených na osobní svobodě před nelidským nebo ponižujícím zacházením (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) se přistupuje k obrácení důkazního břemene. Pokud proto stát zadrží oběť v dobrém zdravotním stavu a při propuštění má zranění, pak je na státu, aby poskytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla tato zranění způsobena. Důkazní břemeno se v takovém případě přesouvá na stát, aby soud přesvědčil, že se stěžovatelem špatně nezacházel. Tento přesun důkazního břemene je odůvodněn tím, že policie má konkrétního jednotlivce zcela v moci. Obstarání důkazů o špatném zacházení by pro stěžovatele v takové situaci bylo krajně obtížné. Pokud jsou totiž jedinými svědky oběť a policisté, tak by zpravidla proti sobě stálo osamocené tvrzení stěžovatele a několika policistů, a stěžovatel by tudíž z povahy věci důkazní břemeno mohl unést jen výjimečně. K použití této vyvratitelné domněnky však musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí, prokázat, že se stopy po špatném zacházení objevily poté, co byly pod kontrolou policie. Osoba, která tvrdí, že ji stát podrobil špatnému zacházení během omezení její osobní svobody, musí v tomto smyslu vznést alespoň tzv. hájitelné tvrzení. Tím je tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. V případě, že poškozený vznese hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení, je povinností státu provést účinné vyšetřování. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, poté musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti.“ 63. Soud tedy shrnuje, že ze shora citované judikatury vyplývá, že v určitých případech tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“) fakticky dochází k obrácení důkazního břemene, kdy naopak stát musí prokazovat, že zranění osobě, která byla v jeho moci, nezpůsobil on svým špatným zacházením. Pro obrácení důkazního břemene by však žalobce musel vznést tzv. hájitelná tvrzení, která bývají zpravidla podložena lékařskými zprávami (viz již citovaný rozsudek Bouyid proti Belgii, odst. 92). O hájitelné tvrzení se zpravidla nemůže jednat v případě, kdy není věrohodně doloženo, že vůbec došlo k tvrzeným zraněním či jiné újmě na zdraví žalobce (viz rozhodnutí ESLP ze dne 13. 2. 2007, č. 34140/03, Jeong proti České republice) či není–li s ohledem na okolnosti přesvědčivě prokázáno, že k újmě na jeho zdraví došlo právě v době, kdy vůči němu strážníci vykonávali svoji pravomoc (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 4. 2. 2014, č. 43442/11, Svoboda a ostatní proti České republice).

64. K přenesení důkazního břemene v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu tak může dojít, pokud by žalobce tvrdil, že byl po dobu omezení na svobodě podroben nelidskému, ponižujícímu zacházení a stal se tak obětí násilí či špatného zacházení. V nyní posuzované věci však žalobce ničeho o takovémto zacházení natož o tom, že by mu byla způsobena jakákoli újma na zdraví po dobu jeho omezení na svobodě, soudu ani netvrdil a potažmo ani neosvědčil. Tedy břemeno tvrzení i důkazní leželo v dané věci na žalobci.

65. Podle § 10 odst. 1 zákona o policii: „[v] případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci (dále jen „úkon“) nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil.“ 66. Podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je–li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci.“ 67. Podle § 26 odst. 2 zákona o policii: „[p]olicista po pominutí důvodu zajištění osobu neprodleně propustí, nestanoví–li tento zákon jinak. Je–li pro to právní důvod, předá osobu příslušnému orgánu nebo zařízení pro výkon ochranného opatření.“ 68. Co se týče zjištěného skutkového stavu tak ze správního spisu, z dokazování provedeného na ústním jednání (zejména z obrazovo–zvukového záznamu pořízeného žalobcem a ze zvukových nahrávek hovorů žalobce na tísňovou linku) vyplynulo a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 22. 4. 2020 se žalobce nalézal v obci L., odkud v 14:21 hod a poté ještě třikrát telefonoval na tísňovou linku, aby oznámil své obavy o zdraví a život svého nezletilého syna a po policii požadoval, aby jeho syna zkontrolovala. Poté, co na místo přijela policejní hlídka, byl žalobce několikrát vyzván (na obrazovo–zvukovém záznamu žalobce je výzva zasahujícího policisty zachycena třikrát), aby upustil od protiprávního jednání a opustil místo s tím, že nevyhoví–li výzvě, budou vůči němu použity donucovací prostředky. Žalobce však výzvě odmítl vyhovět, jelikož byl přesvědčen, že je nezákonná. Policisté mu sdělili, že za nevyhovění výzvě bude zajištěn, žalobce opět s postupem policie nesouhlasil a neustále požadoval její řádné vysvětlení současně s právní kvalifikací. Na to již policisté přistoupili k zajištění žalobce, nasadili mu služební pouta a převezli jej na obvodní oddělení v Mělníku, kde byl prohledán, za účelem zjištění nemá–li u sebe zbraň, umístěn v 15:35 hod do policejní cely, byly s ním sepsány úřední záznamy, které odmítl podepsat a v 15:58 hod byl propuštěn na svobodu.

69. Nejprve se soud zabýval otázkou splnění zákonem stanovených podmínek pro zajištění žalobce zakotvených v § 26 zákona o policii. Ze shora citovaného ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii vyplývá, že k zajištění osoby lze přistoupit v případě, kdy je konkrétní osoba přistižena při jednání, jenž má znaky přestupku, a je–li zde důvodná obava, že v daném jednání bude pokračovat. Soud upozorňuje, že z citované právní úpravy nevyplývá povinnost zasahujícího policisty provádět na místě hmotněprávní kvalifikaci skutku, podstatné je, že policisté měli důvodné podezření, že došlo ke spáchání přestupku, což se následně může i nemusí potvrdit.

70. Policie jedná operativně a pro její postup je určující, jak se situace jeví v daném místě a čase. Úvahy ohledně zákonnosti výzvy lze vést až následně s lepší znalostí celé věci, tyto však nemohou určovat jednání policistů na místě (k tomu viz zásada policejní iniciativy podle § 10 zákona o policii, k níž se podrobně vyjadřoval Nejvyšší správní soud v rozsudku pod sp. zn. 6 As 255/2014, bod 35). Soud na tomto místě odkazuje i na právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015, která upozorňuje na nezbytnost respektování, ale i na vzájemné působení zásad přiměřenosti, zdrženlivosti a iniciativy při jednání policistů během zásahu, když uvádí že: „[č]innost policejního sboru při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je obecně ovládána dvojicí zásad, jimiž jsou zásada přiměřenosti a zdrženlivosti a zásada iniciativy. Tyto dvě zásady typicky působí každá v opačném směru a regulují činnost policejního sboru tak, aby na jedné straně nedocházelo k nečinnosti, a tím absenci ochrany práv osob, ale aby současně také nedocházelo k takovému aktivnímu plnění úkolů policie, které by zasahovalo nad míru nezbytnou do práv či svobod osob. Obě zásady je nutné aplikovat vždy současně. Zákon však nenařizuje přísnou proporcionalitu. Aby byl zákrok účinný, je z povahy věci nezbytné, aby byl o něco razantnější, než je útok či jiné nebezpečné jednání, proti němuž je zakročováno.“ K povaze přestupku podle § 119 odst. 1 písm. e) zákona o elektronických komunikacích 71. Při posouzení jednání žalobce soud vyšel z následující právní úpravy:

72. Podle § 2 zákona o policii: „[p]olicie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“)“.

73. Podle § 33 odstavec 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, jenž je v nyní posuzované věci třeba považovat za zvláštní právní předpis podle předchozího odstavce, je „[p]odnikatel poskytující veřejně dostupnou interpersonální komunikační službu založenou na číslech umožňující koncovým uživatelům volání na čísla v národním nebo mezinárodním číslovacím plánu je povinen poskytovat všem svým koncovým uživatelům, včetně zdravotně postižených uživatelů a uživatelů veřejných telefonních automatů, přístup k tísňovým službám prostřednictvím tísňové komunikace na tísňová čísla s centrem tísňové komunikace, který je bezplatný a který nevyžaduje použití jakéhokoliv platebního prostředku. Tento podnikatel je povinen zajistit přístup zdravotně postižených uživatelů k tísňovým službám, který je rovnocenný s přístupem dostupným ostatním uživatelům. Tísňovými čísly jsou jednotné evropské tísňové číslo 112 a národní tísňová čísla 150, 155, 158, popřípadě další čísla stanovená v číslovacím plánu. Tísňová čísla slouží k oznámení událostí v případech, kdy je ohrožen život, zdraví, majetek nebo veřejný pořádek.“ 74. Podle § 33 odstavec 12 zákona o elektronických komunikacích se „[z]lomyslným voláním na čísla tísňového volání rozumí volání na tato čísla za jiným účelem, než který je stanoven v odstavci 1.“ 75. Podle § 119 odst. 1 písm. e) zákona o elektronických komunikacích se „[f]yzická osoba dopustí přestupku tím, že uskutečňuje zlomyslná volání nebo jinou zlomyslnou komunikaci na tísňová čísla“. Podle odstavce 9 tohoto ustanovení lze za takový přestupek uložit pokutu do výše 200 000 Kč.

76. Jako červená niť se nyní posuzovanou kauzou táhne bezútěšná rodinná situace žalobce, který se nemůže s nezletilým synem vídat tak, jak by si přál. Žalobce se dne 22. 4. 2020 opakovaně v rozmezí několika málo minut obracel na tísňovou linku, kde pokaždé oznamoval možné ohrožení zdraví a života svého syna, neboť jej nemůže spatřit, a proto požadoval, aby syna zkontrolovala policie. Již během tohoto volání na tísňovou linku byl žalobce policistou z tísňové linky řádně a zcela srozumitelným způsobem zpraven o tom, že jeho obavy byly vyvráceny; byl poučen, že je třeba oznamovanou skutečnost řešit nikoli s policií, nýbrž s příslušným orgánem sociálně–právní péče o děti; zároveň byl informován, že na místo byla vyslána hlídka policie a byl požádán, nechť totožnými oznámeními neblokuje tísňovou linku. Sám žalobce připustil, že situace, když syna po delší dobu nevidí, v něm vyvolává obavy a strach, co by se vše mohlo se synem dít, že by mohl být ohrožován na zdraví, životě atp. Tyto tíživé subjektivní pocity jsou pak zřejmě spouštěčem k potřebě ujistit se, že je syn v pořádku, což žalobce činí voláním na tísňovou linku. Prostřednictvím tísňové linky totiž žalobce oznamuje, že jeho dítěti může být způsobena újma na zdraví a na životě a zároveň žádá policii, aby syna zkontrolovala, když tak nemůže učinit sám. Skutečným záměrem žalobcova volání na tísňovou linku tedy není oznámení o zjištěném bezprostředním faktickém ohrožení života a zdraví nezletilého syna, nýbrž vymožení si setkání (slovy žalobce alespoň spatření) s jeho synem na matce nezletilého. Byť by k tomuto postupu žalobce vedla neutěšená situace s ohledem na okolnosti nezdařeného výkonu soudního rozhodnutí o styku s nezletilým, nemohlo v žádném případě jít o naplnění podmínek, za nichž lze legálně a v souladu s jejím určením použít tísňovou linku policie. Zaujatý názor soudu je podpořen i obsahem úředních a zvukových záznamů, z nichž vyplývá, že žalobce se shodného jednání dopustil již v minulosti, když policie evidovala z jeho strany až 29 předchozích oznámení ohrožení života a zdraví jeho syna, které musela vyhodnocovat. Z obrazovo–zvukového záznamu zásahu pořízeného žalobcem, je patrné, že žalobce i při příjezdu policejní hlídky měl v ruce mobilní telefon, když na něj pořizoval tento záznam, nicméně policisté se mohli dle názoru soudu zcela oprávněně, zejména po předchozích negativních skutečnostech s jednáním žalobce, domnívat, že bude ve volání na tísňovou linku pokračovat. Přitom v dané situaci ani nebylo rozhodné, zdali žalobce volal na tísňovou linku přímo v okamžiku, kdy na místo, kde se nacházel, přijela policejní hlídka, neboť zákon o elektronických komunikacích obsahuje právní úpravu, podle které jednoznačně platí, že nejde–li o bezprostřední ohrožení života, zdraví, majetku či veřejného pořádku, je každé (jiné) použití bezplatné linky tísňového volání nutno považovat za volání zlomyslné (§ 33 odst. 12 citovaného zákona), které zakládá odpovědnost za přestupek podle § 119 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Bylo tudíž zcela irelevantní, zdali byl žalobce v době příjezdu policistů přistižen při telefonování na tísňovou linku či nikoli. Soud zdůrazňuje, že prostřednictvím tísňové linky nelze řešit problematiku úpravy a vymáhání si styku s nezletilým dítětem, k tomuto ostatně neslouží ani správní řízení, nýbrž toliko řízení ve věcech opatrovnických. S ohledem na shora uvedené pak bylo zcela na místě vyhodnotit jednání žalobce jako jednání, jímž naplnil zákonem stanovené předpoklady odpovědnosti za přestupek (zlomyslné volání na tísňovou linku) a policisté proto oprávněně měli důvodné podezření, že ze strany žalobce došlo a bude docházet k páchání přestupku.

77. Jak ostatně dovodil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 12. 2018, č. j. 11 Ad 6/2018–42, „[z]ákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, obsahuje právní úpravu, podle které zcela jednoznačně platí, že nejde–li o bezprostřední ohrožení života, zdraví, majetku či veřejného pořádku, je každé použití bezplatné linky tísňového volání nutno považovat za volání zlomyslné (§ 33 odst. 12 tohoto zákona), které zakládá odpovědnost za přestupek podle § 119 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Nebylo–li možno považovat důvody volání žalobce na tísňovou linku za souladné s jejím určením, je na místě závěr, že žalobce svým jednáním naplnil zákonem stanovené předpoklady odpovědnosti za přestupek.“. K povaze přestupku proti občanskému soužití 78. Při posouzení jednání žalobce soud vyšel z následující právní úpravy:

79. Podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona o přestupcích, se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.“ 80. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 84/2009–64, lze za hrubé jednání považovat takové jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Je proto třeba důsledně odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti). Nejvyšší správní soud také dovodil, že za jiné hrubé jednání, jež narušuje občanské soužití, považuje vyhrožování jinou újmou než újmou na zdraví, pomlouvání a vydírání, pokud se nejedná o trestný čin.

81. Jak již předestřeno výše žalobce vede s matkou nezletilého syna (Ž. P.) dlouhodobý a vyostřený soudní spor o výkon péče k nezletilému (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 101 Co 4/2021–2424). Soud v této souvislosti odkazuje na úřední záznam o okolnostech a důvodech zajištění žalobce ze dne 16. 10. 2020, č. j. KRPS–94040–9/PŘ–2020–010613, ze kterého plyne, že dne 22. 4. 2020 v 14:51 hodin byla (policií) „při telefonickém kontaktu Ž. P. dotázána k přítomnosti žalobce v místě jejich bydliště, vzhledem k opakovaným neodůvodněným obdobným oznámením z předchozí doby ze strany žalobce z podezření na ohrožení života a zdraví jeho nezletilého syna, byla dotázána, zdali jí přítomnost žalobce v místě jejich bydliště obtěžuje, k čemuž uvedla, že ano, jedná se o opakované vynucování kontaktu se synem i přes různé překážky, kdy syna nemůže otci předat a byla poučena o možnosti podat oznámení proti žalobci na úseku přestupku proti občanskému soužití. K tomu uvedla, že dosud tak neučinila, ale že jí újma jednáním žalobce vznikla a věc bude řešit osobním oznámením na OOP Mělník (dosud tak neučinila).“ Taktéž oba zasahující policisté v rámci svědeckého výslechu potvrdili, že jim bylo známo a svědkovi prap. F. i paní P. osobně sděleno, že jí přítomnost žalobce v místě před, resp. v blízkosti, jejího domu obtěžuje.

82. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 101 Co 4/2021–2424, má za prokázané, že v době, kdy zásah proběhl byl styk žalobce s nezletilým synem upraven usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 42 P 502/2012–2165, jímž byla předběžným opatřením uložena matce nezletilého povinnost strpět styk otce s nezletilým ve formě asistovaného styku vždy v každém druhém týdnu v kalendářním roce 1x na 1 hodinu (den a čas bude určený podle kapacit Sdružení na ochranu ohrožených dětí z.s.se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1) v prostorách tohoto pracoviště. Žalobce sice tvrdil, že byl oprávněn realizovat styk se svým nezletilým synem, což prokazoval první a devátou stranou rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 101 Co 224/2019–1979, avšak tento rozsudek již byl v době zásahu, tj. ke dni 22. 4. 2020, nahrazen shora zmíněným usnesením, dle kterého se styk měl odehrávat v prostorách Sdružení na ochranu ohrožených dětí. Tudíž v době zásahu žalobce nebyl oprávněn si vyzvedávat nezletilého syna v L., v místě faktického pobytu nezletilého a jeho matky.

83. Pokud za dané situace policisté pro účely svého zásahu na místě (před domem matky nezletilého v L.) předběžně kvalifikovali jednání žalobce taktéž jako přestupek proti občanskému soužití, považuje soud i tento postup za správný a logický. Dle názoru soudu je v tomto případě bez významu argumentace žalobce, v níž ospravedlňoval svůj pobyt charakterem daného místa, když poukazoval na to, že prostor, kde se nacházel měl být veřejným prostranstvím atp. Je nesporné, že se žalobce nenacházel na pozemku matky syna, nýbrž před ním na chodníku/silnici za jeho plotem; nicméně se žalobce nacházel v jeho bezprostřední blízkosti a současně se voláním na tísňovou linku dožadoval zjištění přítomnosti (a stavu) syna v domě. Přičemž matka žalobcova syna zasahujícímu policistovi prap. F. výslovně sdělila, že přítomnost žalobce v místě jejího bydliště (jinými slovy řečeno v bezprostřední blízkosti místa jejího faktického pobytu) vnímá jako obtěžující, a že „věc bude řešit osobním oznámením na OOP Mělník“, o tomto byla zpravena i druhá zasahující policistka, tudíž oba zasahující policisté mohli oprávněně předpokládat, že paní P. vnímá přítomnost žalobce jako silně obtěžující, a že učiní patřičné úkony a ohlásí jednání žalobce jakožto přestupek proti občanskému soužití; za dané situace tak s žalobcem jednali zcela legitimním způsobem, když jej vyzvali k ukončení závadného jednání a k opuštění daného místa.

84. Soud shrnuje, že na straně policie bylo v době zásahu dáno důvodné podezření z páchání přestupku zlomyslného volání na linku tísňového volání a přestupku proti občanskému soužití ze strany žalobce. Přijaté výzvy policistů vůči žalobci, aby ukončil protiprávní jednání (volání na tísňovou linku) a opustil místo (před domem matky nezletilého) soud s ohledem na hodnoty bezprostředně ohrožené tímto jednáním (tj. blokování tísňové linky pro skutečně potřebná volání o pomoc a obtěžující charakter jednání žalobce pro matku nezletilého) posoudil jako zcela souladné s nastalou konkrétní konfliktní situací a se zákonem.

85. Jak vyplývá z obrazovo–zvukového záznamu pořízeného žalobcem a z písemných podkladů k zajištění žalobce ze strany policistů došlo pro jeho opakované neuposlechnutí výzvy policistů k upuštění od protiprávního jednání a opuštění místa. Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného formou zajištění 86. Podle § 43 odst. 1 zákona o polici „vyžaduje–li to splnění konkrétního úkolu policie, je policista oprávněn přikázat každému, aby a) po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo (dále jen „určené místo“), b) se po nezbytnou dobu nezdržoval na určeném místě, nebo c) po nezbytnou dobu setrval na určeném místě, hrozí–li závažné ohrožení života nebo zdraví“.

87. Podle § 114 zákona o policii „každý je povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty; to neplatí, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis stanoví jinak. Nelze–li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout pro odpor osoby, je policista oprávněn tento odpor překonat.“ 88. Podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci“ 89. Z citovaného zákonného ustanovení § 114 zákona o policii tedy platí, že zásadně každý je povinen uposlechnout výzvy (pokynu nebo žádosti) policisty. Pokud osoba nesplní či odmítne splnit uvedenou povinnost, může její jednání naplnit zejména skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Neuposlechnutí výzvy lze vynutit (překonat odpor) silou, resp. použitím donucovacích prostředků. Všichni, jimž je výzva určena, jsou povinni ji uposlechnout; v okamžiku jejího vydání se jí nelze protivit, a to ani v případě přesvědčení dotčené osoby, že se jedná o neodůvodněný příkaz nebo o nedůvodné použití síly (viz např. I. ÚS 263/97). Současně je policista povinen při aplikaci tohoto ustanovení vždy zvažovat zásadu přiměřenosti (§ 11). Podle této zásady musí policista postupovat tak, aby žádné osobě v důsledku tohoto postupu nevznikla bezdůvodná újma, a aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo do práv a svobod osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.

90. V této souvislosti soud poukazuje na bohatou a ustálenou judikaturu, například na právní větu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 263/97 ze dne 6. 1. 1998, která zní následovně: [o]bčané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou–li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“ Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyšel i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007–66, v jehož druhé právní větě je uvedeno, že: „všichni občané jsou nepochybně povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou–li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, avšak zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě tohoto jejich pokynů neuposlechli (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, www.nalus.usoud.cz).“ Taktéž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011–90, daný závěr aproboval, když uvedl, že: „nelze nikdy vyloučit, že za úkonem policisty může stát nesprávná úvaha. To je ovšem řešitelné následně (stížností, náhradou škody dle zákona č. 82/98 Sb. atd.), primární je povinnost jednat hned s motivací předejít vzniku škodlivého následku. Veřejný činitel v postavení policisty při operativním zákroku nemá komfort správního orgánu, čas a různé prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle (formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění, pořádkové pokuty), a proto po něm také nelze požadovat v jednání limity, které existenci takových podmínek předpokládají“. Výjimkou by byl případ, kdyby orgán veřejné moci jednal zřetelně ultra vires [viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339), bod 40 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 As 216/2016–92, č. 3599/2017 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 97/2011–68].

91. Soud připomíná, že v nyní posuzovaném případě zasahující policisté byli přivoláni na místo zásahu za účelem ochrany veřejného pořádku, když žalobce byl podezřelý ze spáchání přestupku zlomyslného volání na linku tísňového volání a přestupku proti občanskému soužití. Při plnění úkolu ochrany veřejného pořádku je bezesporu policie povinna vystupovat aktivně a iniciativně, aby byl co nejdříve a co nejefektivněji obnoven nezávadný stav, a to za současného zachování zásad přiměřenosti a proporcionality takovéhoto jednání, i v případě výběru a použití donucovacích prostředků za účelem dosažení zákonem stanoveného cíle. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 255/2014–42, kde v bodě [32] soud konstatoval následující: „… Mezi úkoly policie nepochybně patří mimo jiné i ochrana bezpečnosti majetku a veřejného pořádku (§ 2 zákona o Policii České republiky). Při plnění těchto úkolů má policie povinnost vystupovat aktivně, jde o tzv. zásadu iniciativy (§ 10 zákona o Policii České republiky). Uplatnění iniciativy je však podmíněno existencí věcného důvodu pro policejní zásah a je vyvažováno zásadou přiměřenosti postupu policie zakotvenou v § 11 zákona o Policii České republiky. Při uplatňování této druhé zásady musí policista zvážit nejen újmu hrozící osobám, jež mají být předmětem zákroku, ale též újmu hrozící osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena. Zásada přiměřenosti je dále doplněna principem subsidiarity použitých donucovacích prostředků, podle něhož mají mírnější prostředky přednost před razantnějšími, samozřejmě za předpokladu, že použitím mírnějších prostředků lze ještě dosáhnout sledovaného cíle (srov. k tomu Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 483 s., s. 63 a násl.). Výsledkem vzájemného vyvažování zásady iniciativy a zásady přiměřenosti může být s ohledem na okolnosti nejen rozhodnutí policisty zasáhnout určitým způsobem, ale též nezasahovat vůbec, příp. odložit zásah na pozdější dobu. Ani chybné vyhodnocení situace nemusí vést vždy k označení policejního postupu za nezákonný, jestliže zvolené řešení odpovídalo (nutně neúplným) informacím známým zasahujícímu policistovi v době zásahu, a tomu, jak se situace musela jevit rozumně uvažujícímu a náležitě vycvičenému policistovi jednajícímu v dobré víře (srov. Fuchs, J. Přiměřenost při použití donucovacích prostředků a zbraně policisty a strážníky. Právní rozhledy, 2013, č. 9).“ 92. Ze shora citovaných zákonných ustanovení a judikatury je zcela zřejmé, že žalobce, byť by byl sebe víc přesvědčen o nesprávnosti a nezákonnosti výzvy učiněné policisty vůči němu, byl povinen jejich výzvy vyslyšet a uposlechnout je. Žalobce však po celou dobu zásahu odmítal s policisty jakkoliv dobrovolně spolupracovat, nikterak nereagoval na ujištění policistů, že je jeho nezletilý syn v pořádku, naopak neustále setrvával v opozici vůči nim, jejich pokusy o uklidnění a vyřešení nastalé situace zůstaly zcela bez odezvy. Žalobce na dotaz policisty, zda uposlechne vydané výzvy zůstal stát nehnutě na místě a výslovně odmítl výzvy uposlechnout. Proto bylo ze strany policistů přistoupeno k jeho zajištění. Soud konstatuje, žalobci při jeho zajištění nebyla způsobena žádná ať už fyzická či psychická újma, z obrazovo–zvukového záznamu pořízeného žalobcem je naopak patrné, že se zasahující policisté chovali zcela profesionálně, žalobci se nejprve snažili situaci vysvětlit, žalobce však nebyl přístupný konstruktivnímu vyřešení nastalé situace, proto policisté přistoupili k vydání výzvy, která byla pronášena několikrát (na obrazovo–zvukovém záznamu žalobce byla zachycena třikrát), nahlas a byla formulována zcela srozumitelně. Součástí výzvy bylo i řádné poučení o případném použití donucovacích prostředků ze strany policistů, pokud ji žalobce neuposlechne. Žalobce byl povinen uposlechnout výzvu policie podle § 43 zákona o policii. Jelikož tak neučinil, nelze s ohledem na okolnosti případu považovat jeho zajištění policisty za nezákonné či excesivní. Neuposlechnutím výzvy policie vydané podle § 43 odst. 1 zákona o policii žalobce porušil § 114 zákona o policii a zároveň se dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, pro které jej byli policisté v souladu s § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii oprávněni zajistit. Nejednalo se tedy v případě jeho zajištění o nezákonný zásah správního orgánu. Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného formou nasazení služebních pout policisty 93. Podle § 53 odst. 1 zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku.“ 94. Podle § 53 odst. 2 zákona o policii „[p]řed použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu.“ 95. Podle § 53 odst. 3 zákona o polici: „[p]olicista je oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje.“ 96. Podle § 54 písm. a) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby zajištěné, je–li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk.“ 97. Pokud jde o naplnění speciálních podmínek pro použití služebních pout jakožto donucovacího prostředku, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019–59, kde je k možnosti užití pout uvedeno následující: „zákon o policii obsahuje v § 53 obecné podmínky pro použití donucovacích prostředků a vedle toho v § 54 speciální úpravu pouze pro použití pout. Z dikce § 54 zákona o policii (viz použití slova „také“) lze dovodit, že pouta lze v souladu se zákonem použít jak v případě naplnění obecných podmínek, tak podmínek speciálních. Rozdílem je, že v případě obecných podmínek je nutná existence ohrožení hodnot uvedených v § 53 odst. 1 zákona policii, kdežto u speciálních podmínek postačuje s ohledem na postavení osoby, vůči níž je donucovací prostředek použit, „pouze“ důvodná obava z možnosti ohrožení uvedených hodnot. Jelikož se speciální podmínky týkají výlučně osob omezených na svobodě, zákon předpokládá zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahy o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout, i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích prostředků. Odborná literatura k tomu uvádí, že „důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání“ (Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky . 2. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 220).

98. V posuzované věci není mezi účastníky sporné, že k použití donucovacích prostředků vůči žalobci poté, co byl zajištěn, došlo, když mu byla nasazena služební pouta k eskortě; sporné však je to, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky (přiměřenosti a proporcionality) jejich použití.

99. Předně soud opakuje, že zasahující policisté vůči žalobci uplatnili opakovaně výzvu s výstrahou o možnosti použití donucovacích prostředků zcela v souladu se zákonem. V dané věci nebylo sporu o tom, že se žalobce dobrovolně této výzvě nepodrobil, což ostatně vyplývá i z žalobcem pořízeného obrazovo–zvukového záznamu i ze svědeckého výslechu zasahujících policistů.

100. Přičemž z tohoto záznamu i svědeckých výpovědí zasahujících policistů je rovněž zřejmé, že žalobce v době zásahu nastalou situaci bezvýhradně neguje, projevuje se vůči policistům arogantně, když je osočuje z neznalosti a vstupuje jim do řeči, dokonce i v okamžiku sdělování výzvy a zcela se odmítá jakkoli se podřídit udíleným pokynům. Soud jen připomíná, že před příjezdem policejní hlídky žalobce na tísňovou linku opakovaně oznamoval ohrožení svého syna na zdraví a životě, žalobce sám připustil, že když syna po delší dobu nevidí, začne si představovat, že by jeho syn mohl být vydáván v nebezpečí těžké újmy nebo smrti (toto tvrdil i ve vyjádření ze dne 21. 12. 2020 a na ústním jednání dne 26. 9. 2022). Přitom si žalobce i v době zásahu byl vědom toho, že jím podané oznámení o ohrožení zdraví a života jeho syna bylo již ze strany policie prověřeno a shledáno nedůvodným (viz oznámení žalobce na tísňovou linku dne 22. 4. 2020 v 14:28:50 hod). Soud shrnuje a akcentuje, že žalobce odmítal s policisty dobrovolně spolupracovat, nikterak nereagoval na ujištění policistů, že je jeho nezletilý syn v pořádku, veškeré jejich pokusy o navázání smysluplného slovního kontaktu za účelem uklidnění a vyřešení nastalé situace (zejm., aby odložil mobilní telefon, ustal s bezpředmětným voláním na tísňovou linku a opustil místo před domem paní P.) zůstaly zcela bez adekvátní odezvy, naopak žalobce se vůči policistům začal vymezovat, pejorativním způsobem se dožadoval podrobného právního výkladu jejich konání, poučoval je o nezákonnosti jejich jednání. Posléze žalobce na dotaz policisty, zda uposlechne vydané výzvy výslovně odpověděl, že ji neuposlechne. Žalobce tedy svým aktivním jednáním bezpochyby situaci na místě eskaloval a jednoznačně projevoval odpor jednat dle pokynů policistů. Nicméně zasahující policista prap. F., jenž žalobci pouta osobně přiložil uvedl, že nakonec žalobce uposlechl, mobil vypnul a položil. Konkrétně za důvod, pro který přistoupil k přiložení pout žalobci označil pouze to, že se jedná o jeho oprávnění dle § 54 zákona o polici, jelikož zásadně nelze předjímat chování zajišťované osoby během eskorty. Navíc oba zasahující policisté ve svědeckých výpovědích potvrdili, že žalobce vůči nim nebyl fyzicky agresivní, z místa zásahu neodcházel a pouta si nechal v klidu nasadit. Původně sice zasahující policisté v úředních záznamech odůvodňovali použití služebních pout i poukazem na možnost žalobcova uprchnutí, avšak tuto skutečnost oba zasahující policisté ve svědecké výpovědi popřeli a z obrazovo–zvukového záznamu žalobce je zřejmé, že neměl v úmyslu z místa zásahu uprchnout.

101. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 4 As 91/2022–45, kde bylo v bodech [19] a [20] uvedeno k zásadě přiměřenosti a subsidiarity použití donucovacích prostředků konstatováno následující: „v judikatuře Ústavního soudu lze nalézt vodítka pro posuzování přiměřenosti použití donucovacích prostředků příslušníky policie (ať již PČR či obecní policie, neboť výše citované zásady se uplatní v obou případech). Vzpomenout lze například nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15: „Jakékoli donucovací prostředky je nutno používat pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem (viz i podmínky pro použití donucovacího prostředku v § 53 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata, či trest za neuposlechnutí výzvy policisty. (…) Síla a donucovací prostředky by však měly být použity jen v nezbytné míře a měla by být zkoumána zákonnost, přiměřenost a vhodnost jejich použití [Standardy CPT, CPT/Inf/E (2002) 1 – Rev. 2015, s. 78]. (…) Podle ustálené judikatury ESLP nasazení pout obvykle není z hlediska čl. 3 Úmluvy problematické, pokud bylo toto opatření použito v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno užitím fyzické síly nebo vystavením dané osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. V tomto ohledu je například důležité, zda existuje důvod domnívat se, že se daná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy. ESLP vždy přikládá velký význam konkrétním okolnostem každého případu a zkoumá, zda bylo použití omezovacích prostředků nezbytné (viz rozsudek ESLP ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 63 a odkazy tam uvedené).“ Ústavní soud pak v usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 839/17, dále zopakoval apel, že „policie své zásahy musí vždy vést s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž vystupuje (…). V demokratickém právním státě je zcela nezbytné, aby si policie zachovávala důvěru ze strany veřejnosti, jíž má sloužit (…); a naopak se vyvarovala jednání a praktik působících svévolně, diskriminačně či dokonce šikanózně vůči osobám nacházejícím se na území České republiky. Za tím účelem musí policisté mimo jiné při každém svém jednání – včetně fyzicky neinvazivního požadavku na prokázání totožnosti – dbát též zásad zákonnosti a přiměřenosti a nezneužívat svých oprávnění zakotvených v zákoně o Policii České republiky či dalších zákonných předpisech (podtržení doplněno). K přiměřenosti donucovacích prostředků (byť ve vztahu k činnosti Policie ČR) se vyjádřil též Nejvyšší správní soud a to v tom smyslu, že „[z]ásada přiměřenosti je dále doplněna principem subsidiarity použitých donucovacích prostředků, podle něhož mají mírnější prostředky přednost před razantnějšími, samozřejmě za předpokladu, že použitím mírnějších prostředků lze ještě dosáhnout sledovaného cíle (…). Výsledkem vzájemného vyvažování zásady iniciativy a zásady přiměřenosti může být s ohledem na okolnosti nejen rozhodnutí policisty zasáhnout určitým způsobem, ale též nezasahovat vůbec, příp. odložit zásah na pozdější dobu. Ani chybné vyhodnocení situace nemusí vést vždy k označení policejního postupu za nezákonný, jestliže zvolené řešení odpovídalo (nutně neúplným) informacím známým zasahujícímu policistovi v době zásahu a tomu, jak se situace musela jevit rozumně uvažujícímu a náležitě vycvičenému policistovi jednajícímu v dobré víře (…). Zákonné zmocnění k použití donucovacích prostředků je nicméně nutno vykládat restriktivně (srov. FUCHS, J.: Použití donucovacích prostředků policisty a strážníky, Soudní rozhledy 7–8/2014, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu)“ (viz rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 As 255/2014–45, č. 3240/2015 Sb. NSS, podtržení doplněno).“ (podtržení doplněno soudem)

102. Pokud jde o naplnění speciálních podmínek pro použití služebních pout jakožto donucovacího prostředku, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019–59, kde je k možnosti užití pout uvedeno následující: „zákon o policii obsahuje v § 53 obecné podmínky pro použití donucovacích prostředků a vedle toho v § 54 speciální úpravu pouze pro použití pout. Z dikce § 54 zákona o policii (viz použití slova „také“) lze dovodit, že pouta lze v souladu se zákonem použít jak v případě naplnění obecných podmínek, tak podmínek speciálních. Rozdílem je, že v případě obecných podmínek je nutná existence ohrožení hodnot uvedených v § 53 odst. 1 zákona policii, kdežto u speciálních podmínek postačuje s ohledem na postavení osoby, vůči níž je donucovací prostředek použit, „pouze“ důvodná obava z možnosti ohrožení uvedených hodnot. Jelikož se speciální podmínky týkají výlučně osob omezených na svobodě, zákon předpokládá zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahy o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout, i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích prostředků. Odborná literatura k tomu uvádí, že „důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání“ (Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 220).

103. Soud je tak povinen posoudit, zda za shora popsané skutkové situace bylo nasazení služební pout zasahujícím strážníkem žalobci k eskortě nezbytným a přiměřeným postupem. Jelikož oba zasahující policisté a zejména policista prap. F., jenž osobně žalobci přiložil služební pouta ve svědeckých výsleších potvrdili, že předvedení na policejní služebnu se nakonec žalobce nebránil; jednání žalobce u nich nevyvolalo obavy z násilného jednání žalobce ani vůči nim a ani vůči sobě samému; taktéž popřeli obavu z jeho útěku; naopak svědek prap. F. výslovně uvedl, že se z jeho strany jednalo u přiložení pout žalobci o projev ryze preventivního opatření, nelze pak než uzavřít, že přiložení služebních pout žalobci nebylo nezbytným a přiměřeným úkonem zasahujících policistů.

104. Soud tedy shledal, že se policisté dopustili vůči žalobci nezákonného zásahu použitím donucovacího prostředku formou nasazení služebních pout při eskortě, neboť na straně policistů neexistovala důvodná obava o ohrožení bezpečnosti žalobce, jeho uprchnutí, jednalo se tak o nepřípustné ryze preventivní a paušální použití pout v rozporu s § 54 zákona o policii (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019–59). Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného, který spatřoval v tom, že bylo přistoupeno k jeho osobní prohlídce policisty před tím, než byl převezen na policejní služebnu 105. Dle § 35 odst. 2 zákona o policii konkrétně stanoví, že „policista je oprávněn provést prohlídku osoby a odebrat jí zbraň, pokud a) osobní svoboda osoby má být omezena, b) proti ní směřuje zákrok, nebo c) proti ní směřuje jiný úkon, hrozí nebezpečí, že osoba bude klást odpor, a je podezření, že má u sebe zbraň.“ 106. Ustanovení § 111 písm. c) zákona o policii pak vymezuje, že se „prohlídkou osoby rozumí prohlídka fyzické osoby prováděná osobou stejného pohlaví, a to včetně prohlídky oděvních svršků osoby a věcí, které má tato osoba u sebe v době prohlídky, 1. s využitím přímých fyzických kontaktů, nebo 2. je–li to nezbytné, přímým pozorováním odhaleného těla této osoby, při kterém je policista oprávněn vyzvat osobu k provedení pohybu sloužícího k odhalení zbraně nebo jiné věci způsobilé ohrozit život nebo zdraví.“ 107. Zasahující policista prap. F. ve svědecké výpovědi uvedl, že osobní prohlídku žalobce provedl jako rutinní úkon na základě oprávnění daného mu zákonem o policii, a to před převezením žalobce na policejní služebnu, ještě než žalobce nastoupil do policejního vozidla. Dle názoru soudu zasahující policista v tomto případě provedl osobní prohlídku žalobce v souladu s § 35 odst. 2 písm. a) zákona o policii. Žalobce byl omezován na osobní svobodě, jelikož byl z důvodu odmítnutí vyhovět výzvám k ukončení zlomyslného volání na linku tísňového volání a k opouštění místa před domem paní P., předváděn na policejní služebnu. Žalobce přitom ani netvrdil, že by tato prohlídka byla provedena policistou nepřiměřeným způsobem, toliko v obecné rovině nesouhlasil s tím, že k ní bylo vůbec přistoupeno.

108. Nezákonný zásah zasahujících policistů soud v provedení osobní prohlídky žalobce dle § 35 odst. 2 písm. a) zákona o policii tak nespatřuje. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 3 As 329/2020–37, k osobní prohlídce dle § 35 odst. 2 písm. a) zákona o policii lze přistoupit u osoby omezované na osobní svobodě, což „není podmíněno tím, že tato osoba klade odpor“. Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného, který spatřoval v tom, že byl po převezení na policejní stanici téhož dne umístěn v policejní cele, kde byl spoután, bezdůvodně prohledán a byl mu odebrán mobilní telefon z batohu 109. Dle § 28 písm. a) zákona o policii: „policista je oprávněn umístit do policejní cely (dále jen „cela“) osobu zajištěnou“.

110. Dle § 29 odst. 1 zákona o policii: „před umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je–li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.“ 111. Soud na tomto místě připomíná, že zákonné ustanovení § 28 zákona o polici obsahuje taxativní výčet možností, kdy je policista oprávněn umístit konkrétní osobu do policejní cely. V dané věci nebylo pochyb o tom, že žalobce byl do policejní cely umístěn jen a pouze proto, že byl tzv. zajištěnou osobou. A právě tato možnost je zakotvena pod písmenem a) dotčeného zákonného ustanovení, policisté tedy postupovali zcela v souladu se zákonem, když zajištěného žalobce umístili do policejní cely na policejní stanici. K umístění žalobce do policejní cely došlo dle záznamu policistů v 15: 35 hod (dle žalobního tvrzení žalobce v 15:33 hod) a k jeho propuštění z cely v 15:58 hod (dle žalobního tvrzení žalobce v 15:47 hod). Byť žalobce nesouhlasil a vnímal jako nezákonné jednání ze strany policistů skutečnost, že byl před umístěním do policejní cely prohledán, soud opět konstatuje, že policisté i v tomto případě postupovali zcela zákonným způsobem, neboť ustanovení § 29 odst. 1 zákona o policii umožňuje policistům provést před umístěním osoby do policejní cely její prohlídku, aby se přesvědčili, zda osoba nemá u sebe zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život či zdraví. Žalobce přitom netvrdil ničeho o nestandardních praktikách uplatněných policisty během provádění jeho osobní prohlídky. Taktéž žalobcovo tvrzení o tom, že byl během umístění v policejní cele spoután, zůstává jen v rovině jím neprokázaného tvrzení. Z úředních záznamů a svědecké výpovědi policisty prap. F. 112. je naopak zřejmé, že policisté, kteří žalobce umístili do cely, tuto skutečnost výslovně popřeli, toliko doplnili, že žalobci byla pouta sejmuta bezodkladně poté, co nahlásili nadřízenému jeho zadržení.

113. K výtce žalobce, že mu měl být nezákonně odebrán mobilní telefon z batohu soud konstatuje, že ustanovení § 29 odst. 1 zákona o policii dává policistům rovněž oprávnění odebrat zajištěným osobám věci, avšak jen ty, které jsou dle jejich názoru způsobilé ohrozit život nebo zdraví umístěných osob. Umístěné osobě tedy lze odebrat mobilní telefon pouze, pokud by policisté měli za to, že tato je v takovém stavu, že by si mobilním telefonem mohla ublížit na zdraví, např. že by mobilní telefon rozbila a střepy z rozbitého telefonu by se umístěná osoba úmyslně pořezala. Žalobce v nyní posuzované věci tvrdil, že mu byl mobilní telefon po dobu jeho umístění v policejní cele odebrán. Policista prap. F., který žalobce do policejní cely umísťoval ve svědeckém výslechu uvedl, že si s ohledem na časovou prodlevu přesně situaci nevybavuje; nicméně konstatoval, že zásadně při umísťování osob do policejní cely těmto odebírá osobní věci, tudíž měl za to, že je pravděpodobné, že i v tomto případě žalobci mobilní telefon odebral. Skutečnost, že žalobce měl odebrán mobilní telefon po dobu umístění v policejní cele navíc podporuje zvuková nahrávka pořízená žalobcem z pobytu na policejní stanici, jelikož žalobce si na mobilní telefon začal pořizovat záznam až od okamžiku, kdy již byl z policejní cely propuštěn a podával vysvětlení a byly vyhotovovány příslušné formuláře ze strany policistů.

114. Pokud žalobce nesouhlasil s časovými údaji uváděnými policisty v záznamech ze zásahu, jelikož se lišily s jím naměřenými časovými hodnotami v řádu minut, pak soud posoudil takovéto malé odchylky v časových údajích za pochopitelné, mohly být způsobené například rozdílným seřízením hodin. Soud je však nepovažuje za podstatné pro rozhodnutí ve věci, ostatně žalobce sám ani neuvedl, z jakého konkrétního důvodu by tyto odchylky měly být v dané věci zásadní.

115. Soud tedy neshledal, že by se policisté po dobu pobytu žalobce na policejní stanici dopustili vůči němu nezákonného zásahu jednáním spočívajícím v bezdůvodném prohledání a umístění v policejní cele, kde měl být spoután; naopak, co se týče odebrání mobilního telefonu žalobci po dobu jeho umístění v policejní cele ze strany policistů, soud nezákonný zásah shledal.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

116. Lze tak uzavřít, že žalovaný se v dané věci dopustil dílčího nezákonného jednání spočívajícího jednak v tom, že žalobci byla v rozporu se zákonem nasazena během převozu na policejní stanici služební pouta, a rovněž tak v odebrání mobilního telefonu po dobu jeho umístění v policejní cele, soud rozhodl ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku tak, že v tomto rozsahu byl zásah nezákonný dle § 87 odst. 2 s. ř. s.

117. Jelikož soud v dalších žalobcem tvrzených jednáních zásah neshledal, žalobu v tomto rozsahu ve výroku pod bodem II. pro nedůvodnost podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

118. Výroky o nákladech řízení pod bodem III. a IV. rozhodnutí jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žádná ze stran řízení neměla ve věci plný úspěch; přičemž žalovaný ve věci sice dosáhl většího poměrného úspěchu, avšak. prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal dle § 60 odst. 7 s. ř. s.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce III. Ústní jednání dne 26. 9. 2022 IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem V. Ústní jednání dne 16. 9. 2024 IV. Ústní jednání ze dne 13. 10. 2024 IV. Posouzení žaloby K povaze přestupku podle § 119 odst. 1 písm. e) zákona o elektronických komunikacích K povaze přestupku proti občanskému soužití Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného formou zajištění Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného formou nasazení služebních pout policisty Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného, který spatřoval v tom, že bylo přistoupeno k jeho osobní prohlídce policisty před tím, než byl převezen na policejní služebnu Posouzení žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného, který spatřoval v tom, že byl po převezení na policejní stanici téhož dne umístěn v policejní cele, kde byl spoután, bezdůvodně prohledán a byl mu odebrán mobilní telefon z batohu VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení