5 A 105/2015 - 117

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Ing. B. Š., zastoupen: Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 973/41, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2015, č.j. 444/500/15 13469/ENV/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, ředitelství, odboru ochrany přírody, oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES (dále jen „ČIŽP“), ze dne 9. 12. 2014, č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.072/14/RZN, kterým ČIŽP podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“), zabavila žalobci exempláře papoušků, které se nacházely dne 26. 7. 2011 na adrese jeho bydliště a v jeho vlastnictví, neboť žalobce neprokázal jejich zákonný původ dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, a to výroky: I. živý exemplář papouška druhu amazoňan žlutokrký (Amazona auropalliata) s celistvým kroužkem č. A655F050004CDE11.0 (dále jen „exemplář č. 1“) II. živý exemplář papouška druhu amazoňan žlutokrký (Amazona auropalliata) s osičkovým kroužkem č. CZ116339 (dále jen „exemplář č. 2“) III. neživý exemplář papouška druhu amazoňan rudoocasý (Amazona brasiliensis) bez označení (dále jen „exemplář č. 3“) IV. živý exemplář papouška druhu amazoňan rudoocasý (Amazona brasiliensis) s celistvým kroužkem č. NL40-99-028 (dále jen „exemplář č. 4“) V. živý exemplář papouška druhu amazoňan rudoocasý (Amazona brasiliensis) s celistvým kroužkem č. NL40-99-026 (dále jen „exemplář č. 5“) VI. neživý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. 434 (dále jen „exemplář č. 6“) VII. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s čipem č. 941000002689063 (dále jen „exemplář č. 7“) VIII. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s čipem č. 203098100240566 (dále jen „exemplář č. 8“) IX. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. CZ092120 a čipem č. 956000001166046 (dále jen „exemplář č. 9“) X. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s čipem č. 941000002741048 (dále jen „exemplář č. 10“) XI. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. 435 a čipem č. 941000002790822 (dále jen „exemplář č. 11“) XII. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. CZ040880 a čipem č. 941000012050646 (dále jen „exemplář č. 12“) XIII. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. CZ100061 a čipem č. 941000002687397 (dále jen „exemplář č. 13“) XIV. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s čipem č. 941000002050595 (dále jen „exemplář č. 14“) XV. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s celistvým kroužkem č. CS90546 a čipem č. 941000012050588 (dále jen „exemplář č. 15“) XVI. živý exemplář papouška druhu kakadu palmový (Probosciger aterrimus) s čipem č. 941000012050738 (dále jen „exemplář č. 16“) XVII. živý exemplář papouška druhu ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthius) s čipem č. 040098100298875 (dále jen „exemplář č. 17“) XVIII. živý exemplář papouška druhu ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthius) s čipem č. 040098100302025 (dále jen „exemplář č. 18“) XIX. živý exemplář papouška druhu ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthius) s celistvým kroužkem č. A14116001IVOE (dále jen „exemplář č. 19“) XX. živý exemplář papouška druhu ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthius) s nečitelným celistvým kroužkem bez označení (dále jen „exemplář č. 20“) a ve výroku XXI. uložila ČIŽIP povinnost žalobci nahradit náklady řízení dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. ve výši 1.000,- Kč. Žalobce v žalobě namítal, že správní řízení bylo zahájeno a vedeno nezákonně. ČIŽP si totiž obstarala podklady pro zahájení řízení nezákonně, jelikož pocházely z trestního řízení a nikoli z vlastního zjišťování ČIŽP dle § 30 zákona o obchodování s ohroženými druhy, ani nebyly získány v rámci kontroly § 34 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Tím, že již podklady pro zahájení řízení byly získány nezákonně, dovodil nezákonnost i navazujícího správního řízení a věcnou nepříslušnost ČIŽP v daném řízení. Vysvětlil, že k zajištění exemplářů došlo v rámci trestního řízení a orgány činné v trestním řízení nevydaly usnesení dle § 80 zák. č. 141/1960 Sb., trestní řád ve znění rozhodném (dále jen „trestní řád“), tudíž exempláře jsou nadále předmětem trestního řízení. Upozornil, že orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny k vydání protokolu, v němž předaly exempláře ČIŽP s tím, že již nejsou dále důležité pro trestní řízení. Zdůraznil, že exempláře byly zabaveny při domovní prohlídce u žalobce dne 26. 7. 2011, která byla provedena v rámci trestního řízení. Pracovníci ČIŽP zde měli postavení toliko odborných konzultantů dle § 157 odst. 3 trestního řádu s povinností mlčenlivosti. Tuto povinnost však porušili, jelikož použili informace, se kterými se seznámili v průběhu trestního řízení, pro následné správní řízení a již během domovní prohlídky činili úkony pro účely správního řízení např. odběr vzorků peří. ČIŽP neměla v trestním řízení postavení zúčastněné osoby ani poškozené osoby dle § 42 či § 43 trestního řádu. Pracovníci ČIŽP tak nebyli v postavení odborných konzultantů oprávněni si činit opisy, výpisy, kopie, tudíž veškeré takto získané důkazy jsou nezákonné. Namítal, že právní řád neumožňuje správním orgánům získat spisový materiál trestního řízení, neboť správní orgán není osobou zúčastněnou na řízení. Přesto správní orgány opakovaně požadovaly po celním ředitelství zasílání materiálů z trestního spisu a do trestního spisu samy nahlížely. Postup správních orgánů tak měl za nezákonný a v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť měly dle § 89 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) vyčkat skončení trestního řízení a teprve poté zahájit řízení správní. Přičemž trestní řízení nebylo doposud skončeno, tudíž žalobou napadené rozhodnutí bylo předčasné, jelikož exempláře mohou být žalobci v trestním řízení vráceny. Navíc nebyly splněny podmínky pro zahájení správního řízení dle § 34 zákona o obchodování s ohroženými druhy, neboť žalobci mělo být vydáno potvrzení o zadržení exempláře, což se nestalo. Odmítl správními orgány provedené posouzení jeho podání, jímž doplnil své odvolání, jako vyjádření. Uvedl, že již v odvolání upozornil, že bude odvolací námitky doplňovat z důvodu velkého rozsahu rozhodnutí ČIŽP. Žalovaný měl povinnost posuzovat podání dle jeho obsahu dle § 37 odst. 1 správního řádu, navíc odvolání i doplnění odvolání mu byly postoupeny současně. Nezákonné posouzení předmětného podání jako pouhého vyjádření mělo za následek stručné vypořádání se žalovaného s uplatněnými odvolacími námitkami. Namítal, že jím předložené důkazy nebyly řádně posouzeny dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ani v souladu se zákazem retroaktivity. Nesouhlasil s požadavkem ČIŽP, aby u každého exempláře bylo předloženo potvrzení ES, neboť jediným dokumentem, kterým musí chovatel povinně disponovat, je registrační list. Navíc u exemplářů získaných před účinností úmluvy CITES, darem či z vlastních odchovů nemá chovatel k dispozici jiné dokumenty než registrační list a záznamy o chovu. Tvrdil, že původ exempláře lze prokázat i jinak, například záznamy o chovu, které žalobce předložil u exemplářů č. 9 a č. 13, avšak ČIŽP se jimi vůbec nezabývala. Poukázal na to, že správními orgány vyžadované potvrzení ES chovatel k legálnímu držení exempláře nepotřebuje, pokud s ním nehodlá obchodovat. Poukázal na čl. 8 odst. 3 písm. a) nařízení Rady č. 338/97, v němž není obsažena povinnost správních orgánů zkoumat původ v případě vydání potvrzení ES u exemplářů nabytých před účinností úmluvy CITES. Dovodil, že správní orgány tím, že požadovaly předložení dokladů, které není povinen vlastnit, porušily čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Upozornil, že vycházel z publikace CITES zveřejněné na webových stránkách žalovaného. Tvrdil, že jím předložený znalecký posudek MVDr. L. B. ve správním řízení má vyšší důkazní sílu než jiné listinné důkazy, přestože nebyl zadán dle § 56 správního řádu. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného o nedostatečné vypovídací hodnotě posudku, jelikož jeho předmětem bylo posouzení metody použité ČIŽP při provádění testu snímatelnosti kroužku exemplářů. Z posudku jednoznačně vyplývá, že tato metoda je týráním zvířat, proto je její použití nezákonné a tím i její výsledek. Správní orgány navíc nevzaly v potaz žalobcem předkládaný videozáznam, ani doporučení Agentury na ochranu přírody a krajiny ČR ohledně velikosti kroužků. Namítal, že správní orgány nerespektovaly zákonnou lhůtu pro označení exempláře státními orgány. Uvedl, že během domovní prohlídky byl nalezen exemplář bez označení, přitom k sejmutí kroužku došlo ze zdravotních důvodů na základě rozhodnutí veterinárního lékaře ze dne 23. 7. 2011. Ke dni konání domovní prohlídky dne 26. 7. 2011 tak neuběhla třicetidenní lhůta k označení a nahlášení změny značení exempláře. Nesouhlasil s názorem správních orgánů, že exempláře musí být ihned po sejmutí kroužku označeny čipem a poukázal na odlišnou a správními orgány tolerovanou praxi v záchranných centrech. Žalobce namítal, že pochybení Krajského úřadu Plzeňského kraje jsou mu kladena k tíži, jelikož tento orgán opravil dokumenty ES tak, že ČIŽP na jejich základě nebyla schopna exempláře ztotožnit, a proto měla dokumenty za neplatné a neprokazující původ exemplářů. Zdůraznil, že opravené dokumenty musí být považovány za platné, neboť změnu provedl Krajský úřad v Plzni jako příslušný výkonný orgán. Odkázal na čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení Komise (ES) č. 865/2006 a čl. 2 písm. g) nařízení Rady (ES) č. 338/97 z nichž vyplývá věcná příslušnost Krajského úřadu v Plzni k provedení opravy dokumentů ES. Nesouhlasil s právním posouzením opravených dokumentů ES jako nepravdivých dokladů, neboť jejich neplatnost měla jediný následek, a to že exemplář nesměl být předmětem obchodu. V dané věci změna potvrzení ES spočívala toliko v doplnění nového označení k původnímu, tedy exemplář bylo možno bez dalšího ztotožnit. Případné neautorizované změny považoval za administrativní chybu a s odkazem na zápis z porady žalovaného s krajskými úřady ze dne 11. 4. 2013 č.j. 32928/ENV/13 1400/630/13 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013, č.j. 2 As 61/2013-31 uvedl, že administrativní chyby nemohou založit odpovědnost za přestupek, a tudíž ani odůvodnit zabavení exemplářů. Uzavřel, že správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem a nešetřily práva žalobce, čímž byl jejich postup v rozporu s tzv. dobrou správou. Žalobce namítal porušení povinnosti mlčenlivosti a podjatost pracovníků ČIŽP Mgr. Z. N. a jeho nadřízené Mgr. P. Ř. Důvod podjatosti u Mgr. N. spatřoval v tom, že se zúčastnil domovní prohlídky jako odborný konzultant a opakovaně porušil povinnost mlčenlivosti dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Povinnost mlčenlivosti zneužil pro účely jím vedeného správního řízení. Navíc Mgr. N. nemůže být oprávněnou osobou v žádném správním řízení zahájeném na základě domovní prohlídky u žalobce dne 26. 7. 2011, rovněž je vyloučen z rozhodování i přípravy rozhodování a vedení spisového materiálu. Mgr. Ř. vytkl, že ve správním řízení přebírala informace a dokumenty z trestního řízení; odpovídala na dotazy orgánů činných v trestním řízení; rozhodla o zaslání správního spisu na ředitelství ČIŽP; nevyloučila Mgr. N. ze správních řízení vedených proti žalobci. Uzavřel, že uvedeným jednáním tyto osoby nejednaly nestranně, čímž porušily základní zásady správního řízení a právními předpisy. Namítal, že právní úprava v zákoně o obchodování s ohroženými druhy vztahující se k propadnutí zabavení exemplářů je v rozporu s ústavním pořádkem a s nařízením Rady č. 338/97, proto jej nelze aplikovat. Konstatoval, že neprokázání původu exempláře je přestupkem, přesto ČIŽP nezahajuje přestupkové řízení, nýbrž rozhoduje o zabavení exemplářů. Vysvětlil, že propadnutí či zabavení exemplářů je dle čl. 16 nařízení Rady č. 338/97 sankcí. Správní orgány však řešily zabavení exempláře nesprávně dle § 34 v návaznosti na § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jako ochranné opatření. Ochranným opatřením však lze upravit vztahy pouze během řízení a jen do doby vydání rozhodnutí ve věci samé. Zabavení exempláře nemá vliv na předcházení vzniku škody, nýbrž je významným zásahem do základních práv a svobod, zejména do majetkových práv. Zabavit exemplář tedy lze pouze za náhradu dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nebo jako sankci dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jelikož § 34 zákona o obchodování s ohroženými druhy není sankcí a za propadnutí exempláře není poskytována náhrada, dovodil jeho aplikaci za protiústavní a rozpornou s právem EU. Názor žalovaného, že čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nutno vykládat ve smyslu jeho odstavce 3, měl za účelový. Odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-532/13, v němž soud považoval zabavení exempláře za nejzazší sankci, kterou lze za porušení nařízení Rady č. 338/97 uložit. Dále vytkl ČIŽP, že u exempláře č. 2 neověřila na Magistrátu hl. m. Prahy důvod jeho přeznačení, přičemž u jiných exemplářů tuto informaci požadovala od zahraničních úřadů. Vytkl ČIŽP pochybení při provádění výkonu státní správy a v navazujícím řízení. Připustil, že v jednom jeho vyjádření byly překlepy a drobné nepřesnosti, jejich následné vysvětlení však nebylo správními orgány zohledněno. Zdůraznil, že takovéto formální chyby, zejména v rozsáhlých dokumentech, nemohou odůvodnit zabavení exemplářů. Upozornil na pochybení ČIŽP, která u exemplářů č. 19 a č. 20 opakovaně nesprávně uvedla, že žalobce k nim předkládal shodné dokumenty, přitom jak při kontrole dne 16. 3. 2011, tak při domovní prohlídce dne 26. 7. 2011 byly žalobcem předloženy správné doklady, což bylo zaprotokolováno. ČIŽP však tyto doklady přes vysvětlení žalobce odmítla, čímž znemožnila prokázání skutečného stavu. Dále namítal, že u exemplářů č. 19 a č. 20 ČIŽP pouze konstatovala snímatelnost či nečitelnost kroužku a již nepřipustila další důkazy jako rentgenové posouzení nečitelného kroužku či analýzu DNA. Přitom se jednalo o shodné exempláře, které byly již v rámci kontroly dne 16. 3. 2011 shledány v pořádku. Za situace, kdy ČIŽP odebírala vzorky peří u exemplářů a poté nechala zpracovávat nákladné DNA testy v zahraničí, bylo s podivem, že neprovedla testy i u těchto exemplářů. Namítal, že mu ČIŽP bránila v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, jelikož mu neposkytla dostatečnou součinnost při obstarávání dalších důkazů a vyžadovala nemožné důkazy. Přičemž ČIŽP měla v dispozici jak kontrolní vzorky DNA exemplářů z kontroly dne 16. 3. 2011, tak zajištěné exempláře. ČIŽP tak svým jednáním porušila § 3 a § 6 odst. 2 správního řádu, neboť nezjistila objektivní stav věci a navíc se zaměřila na zjišťování skutečností, jež byly v neprospěch žalobce. Vytkl ČIŽP nesprávný výklad dopisu rakouského orgánu CITES ze dne 10. 5. 2011, týkající se exemplářů č. 17 a č. 18, v němž dotázaný orgán uvedl, že o změně značení těchto exemplářů nevěděl. Odpověď totiž nelze vykládat jako potvrzení neoprávněné změny značení exemplářů a rozhodně nelze na jejím základě exempláře zabavit. Zdůraznil, že změna značení byla doložena písemným sdělením úředního veterináře, a že exempláře byly řádně označeny, čímž byl prokázán jejich původ. Přičemž zpráva veterinárního lékaře včetně jeho prohlášení o změně značení exemplářů byla žalobcem doložena již na začátku řízení. Zdůraznil, že mu nelze klást k tíži, že je dlouhodobým a zkušeným chovatelem. ČIŽP totiž nesprávně dovodila, že by tak měl znát právní úpravu lépe než běžný občan. Žalobce vysvětlil, že odborností a kvalitou chovatele se rozumí kvalita a úspěchy v chovu, nikoli znalost právních předpisů. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí ČIŽP zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě trval na správnosti a zákonnosti napadených rozhodnutí a odkázal na jejich odůvodnění. Odmítl námitku nezákonnosti správního řízení. Zdůraznil, že domovní prohlídka proběhla v souladu s právními předpisy a důkazy či skutečnosti při ní zjištěné mohly být podkladem pro rozhodnutí správních orgánů dle § 50 správního řádu. Důkazy byly ČIŽP předány celním ředitelstvím v rámci spolupráce orgánů při vedení řízení o zabavení exemplářů. Podklady pro řízení tak nebyly získány protiprávně a mohly být použity ve správním řízení. Navíc řízení o zabavení věci je řízení sui genesis, jehož účelem je reparace nezákonného stavu. Rozhodně se nejedná o správní trestání a neexistuje pro něj ani výluka souběhu s trestním řízením, neboť zabavení exemplářů není řízením o přestupku. Rovněž tak není řízení o zabavení věci shodné s institutem propadnutí věci v trestním řízení. Smyslem zabavení věci je včasné znemožnění dispozice s nelegálně drženými exempláři chráněných druhů a živočichů, jejich ochrana a reparace nezákonného stavu. Žalovaný připustil, že žalobci nebylo vydáno písemné potvrzení o zadržení exemplářů, nepovažoval to však za vadu mající vliv na zákonnost řízení, jelikož řízení bylo zahájeno až po zadržení exemplářů. Za absurdní označil postup, při němž by zadržené exempláře musely být orgány činnými v trestním řízení žalobci vráceny a poté mu opětovně odejmuty správními orgány. Odmítl, že by ze strany pracovníků ČIŽP došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti. Poukázal na to, že z žaloby nevyplývá, z jakého konkrétního důvodu žalobce usuzuje, že došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti dotčených pracovníků ani, že porušení této povinnosti vedlo k zahájení správního řízení. Žalovaný zdůraznil, že správní řízení bylo zahájeno pro důvodné pochybnosti ČIŽP o původu exemplářů, což vyplynulo z podkladů ve spise. Nesouhlasil s tím, že doplnění odvolání žalobce ze dne 30. 1. 2015 a doručené ČIŽP dne 26. 2. 2015 by mělo být posouzeno jako odvolání, neboť bylo správnímu orgánu doručeno po uplynutí odvolací lhůty. Přičemž odvolací námitky mohou být uplatněny pouze v odvolací lhůtě, pozdější podání je proto třeba považovat za vyjádření účastníka. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č.j. 4 Ads 36/2012-31 uvedl, že neměl povinnost vyzývat k doplnění odvolání, když obsahovalo alespoň jednu projednatelnou námitku. Taktéž neměl správní orgán povinnost posečkat na doplnění odvolacích námitek ve lhůtě, kterou si žalobce sám sobě stanovil. Konstatoval, že správní řád neumožňuje prodloužit lhůtu pro podání odvolání ani v případě obsáhlosti napadeného rozhodnutí. Zároveň odkázal na strany 25 až 29 žalobou napadeného rozhodnutí, kde námitky žalobce podané po odvolací lhůtě vypořádal a zohlednil. K námitce nesprávného posouzení žalobcem předložených dokladů, které jím byly předloženy za účelem prokázání původu exemplářů, žalovaný uvedl, že registrační list bez dalšího nepotvrzuje zákonný původ exempláře dle § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně prokázání legálního původu exemplářů tíží žalobce. Poukázal na strany 9 až 12 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se s námitkou vypořádal a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013 – 43. K odkazu žalobce na odlišnou informaci v publikaci Ministerstva životního prostředí uvedl, že je to politováníhodný omyl, který však nemá vliv na povinnost žalobce řádně prokázat původ exemplářů. Žalovaný trval na tom, že znalecký posudek předložený účastníkem není znaleckým posudkem dle § 56 správního řádu, nýbrž pouze listinným důkazem. Konstatoval, že předložený znalecký posudek neposkytuje dostatečně konkrétní závěry o testu snímatelnosti kroužků v posuzované věci, jelikož se testu věnuje pouze v obecné rovině. Adekvátnost a neškodlivost metody správních orgánů je přitom prokázána fotografiemi a videozáznamem ve správním spise. Odmítl, že by záměrně ignoroval žalobcem předložený videozáznam a doporučení Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, neboť se k nim vyjádřil v žalobou napadeném rozhodnutí tak, že videozáznam se netýkal případu žalobce a že soulad velikosti kroužku s doporučením nemůže zajistit jeho nesnímatelnost kvůli individuálním morfologickým a růstovým vlastnostem každého jedince. Tvrzení žalobce o odstranění kroužku neoznačeného exempláře č. 3 žalovaný označil za účelové, neboť veterinární zásah nebyl jednoznačně doložen a exemplář nebyl nikterak označen např. čipem. Zdůraznil, že žalobce jako chovatel musí v kterýkoli okamžik prokázat původ exempláře, přičemž lhůta k provedení značení nemá na tuto povinnost žádný vliv. Odmítl, že by toleroval nedodržování zákona o obchodování s ohroženými druhy záchrannými centry. Odkázal na § 23 odst. 8 zákona o obchodování s ohroženými druhy s tím, že pokud exemplář zůstává majetkem státu, nevztahuje se na zabavené exempláře povinnost registrace, tedy na rozdíl od soukromého chovatele záchranné centrum není povinno hlásit změnu, pokud exemplář doznačí. Ke změnám v potvrzení ES uvedl, že autorizovaná změna ze strany Krajského úřadu Plzeňského kraje proběhla pouze u exempláře č.

16. Tato změna byla provedena v rozporu s právními předpisy, jelikož ji mohl provést jen německý výkonný orgán CITES dle čl. 51 odst. 1 nařízení Rady č. 338/97. Ostatní změny v potvrzení ES nebyly autorizovány Krajským úřadem Plzeňského kraje ani jiným výkonným orgánem CITES, nelze je tudíž považovat za administrativní chyby. Připustil, že postup správních orgánů byl v rozporu s principem dobré správy, na druhou stranu ČIŽP ani žalovaný nemohly rozpor s právními předpisy přehlížet a odkázal na strany 17 až 21 napadeného rozhodnutí, kde se s námitkou vypořádali. Zároveň žalovaný zdůraznil, že ani u exempláře č. 16 nebylo důvodem jeho zbavení pochybení Krajského úřadu Plzeňského kraje při provedení změny v potvrzení, nýbrž skutečnost, že žalobce nabyl exemplář bez jakéhokoli označení. Odmítl tvrzení žalobce o podjatosti pracovníků ČIŽP a podotkl, že žalobce v průběhu správního řízení nepředložil konkrétní důvody zakládající pochybnosti o jejich podjatosti. Tvrzení žalobce, že odborný pracovník ČIŽP vystupoval v průběhu domovní prohlídky jako konzultant a jeho nadřízená komunikuje s orgány činnými v trestním řízení, nepovažoval za důvody zakládající podjatost v dané věci. Uvedl, že právní řád nezakazuje, aby se odborník vystupující jako konzultant v trestním řízení nemohl podílet na správním řízení, přestože z komentáře citovaným žalobcem tato skutečnost nevyplývá. Námitku chybějící nestrannosti při rozhodování považoval žalovaný za nepodloženou a nedůvodnou. Zdůraznil, že o námitce podjatosti bylo v řízení řádně rozhodnuto usnesením ČIŽP ze dne 30. 11. 2012. Žalovaný k námitce protiústavnosti a rozporu zákona o obchodování s ohroženými druhy s evropskými předpisy uvedl, že zabavení exemplářů je speciální opatření reparačního charakteru, které není sankcí ukládanou v přestupkovém řízení. Zásah do majetkového práva dle žalovaného odůvodňuje zájem na ochraně ohrožených druhů, což ospravedlňuje i přísné důsledky za porušení povinností chovatelů. Zdůraznil, že mu nepřísluší hodnotit soulad zákonných ustanovení s ústavními předpisy. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013-43, který se vyjádřil k povaze zabavovacího řízení. Odmítl i další výtky žalobce. Uvedl, že zpracovávat testy DNA je mimo finanční možnosti správních orgánů, tedy bylo na žalobci, aby k takovému důkazu přistoupil. Konstatoval, že žalobci nebylo bráněno v zajištění potřebných vzorků a prokázání skutečného stavu. Vysvětlil, že k odmítnutí důkazů týkající se exempláře č. 20 došlo proto, že nebyl řádně označen dle čl. 66 nařízení Rady č. 338/97. K interpretaci dopisu rakouského orgánu CITES ze dne 10. 5. 2011 uvedl, že je nezbytné vycházet z celého textu dopisu, tedy že rakouský orgán o změnách ve značení nevěděl. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že u exemplářů č. 17, č. 18 jím byl prokázán jejich původ na základě řádného označení, jelikož v žalobcem předložených dokumentech byly provedeny neautorizované změny, které je zneplatnily. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu pro nedůvodnost zamítl. V replice ze dne 25. 10. 2015 žalobce zopakoval zásadní žalobní námitky. Nadto poukázal na čl. 12 Listiny základních práv a svobod s tím, že domovní prohlídka slouží jen k účelu trestního řízení, nikoli k účelu správního řízení. Nově uplatnil námitku, že příkaz k domovní prohlídce neobsahoval kontrolu exemplářů druhu Amazon, přesto tyto exempláře byly kontrolovány, zajištěny a zabaveny. Namítal, že správní orgány při hodnocení důkazů neužily správní uvážení a vykládaly právní předpisy takovým způsobem, aby žalobci způsobily škodu. K neoznačenému exempláři č. 3 uvedl, že pokud měl správní orgán pochybnosti o věrohodnosti písemného potvrzení veterinární lékařky, měl přistoupit k jejímu výslechu, což neučinil. Odkázal na dopis Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21. 6. 2013, který prokazuje nahlášení a zaznamenání změn příslušným úřadem do registračního listu a do potvrzení ES. K tvrzení žalovaného, že je nad jeho finanční možnosti zpracovat testy DNA, uvedl, že má-li správní orgán pochybnosti, je na něm, aby své pochybnosti provedením testu DNA odstranil. Na ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku a zdůraznil, že správní řízení bylo v dané věci vedeno nezákonně, jelikož až novelou trestního řádu z roku 2016 bylo možné předat exempláře získané v trestním řízení do správního řízení. Byl přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení měly exempláře žalobci nejprve vrátit a teprve poté je mohla ČIŽP žalobci zabavit. Poukázal na to, že dosud je žalobcem vedeno řízení o vydání exemplářů. Nesouhlasil s tvrzením správních orgánů, že vyjma registračních listů nepředložil další listiny k prokázání původu exemplářů. Upozornil na to, že žalobce neměnil značení exemplářů v jejich dokladech, nýbrž je jen doplňoval. Zdůraznil, že při domovní prohlídce byly exemplářům brutálním způsobem odebírány kroužky, naproti tomu v rámci domovní prohlídky u pana N. byla ze strany správních orgánů přijata mírná forma zjišťování snímatelnosti kroužků, což žalobce prokazoval videozáznamem z domovní prohlídky konané u pana N. Žalovaný na ústním jednání rovněž setrval na svém procesním stanovisku a doplnil, že novelou trestního řádu v roce 2016 bylo navíc umožněno předat z trestního řízení ČIŽP nejen exempláře CITES. Uvedl, že žalobcův názor o povinnosti orgánů činných v trestním řízení vrátit mu nejprve exempláře a teprve poté je od žalobce opět požadovat zpět, je nelogický. Navíc měl za to, že v mezidobí by žalobce mohl s exempláři nedovoleně manipulovat, čímž by mohlo dojít ke zmaření účelu správního řízení. Soud usnesením návrh žalobce na provedení dokazování videozáznamem z domovní prohlídky konané u pana N. pro nadbytečnost zamítl. Soud dospěl k závěru, že průběh domovní prohlídky provedené u třetí osoby je pro předmět daného řízení zcela nadbytečný. Soud na ústním jednání přistoupil k přehrání videozáznamů z domovní prohlídky konané dne 26. 7. 2011 u žalobce, konkrétně byly přehrány videozáznamy, na nichž byli nafilmováni pracovníci ČIŽP, kteří snímali exemplářům kroužky z končetin. Soud z videozáznamů nezjistil, že by při snímání kroužků byla ze strany pracovníků ČIŽP použita jakákoli nepřiměřená či brutální opatření, která by způsobila poranění exemplářů. Naopak kroužky byly z končetin exemplářů snímány lehce, za použití pomalého krouživého pohybu a bez vynaložení jakéhokoli násilí vůči exempláři. Žalobce na ústním jednání k exemplářům získaným ze SRN doplnil, že v SRN je stanovena určitá norma pro velikost kroužku exemplářů, pokud se tak pracovníkům ČIŽP přesto podařilo kroužek z nohy exemplářů ze SRN sejmout, nemůže být tato skutečnost kladena k jeho tíži. Konstatoval, že u jednoho exempláře došlo vlivem nešetrného zacházení při snímání kroužku k pohmoždění nohy a další exemplář byl devíti měsíčním mládětem, které musí mít kroužek větší, jelikož mu končetiny dorůstají. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Soud pouze poznamenává, že v následujícím textu čísla exemplářů uvedená v závorkách jsou čísla, pod nimiž byly uvedeny ve správních rozhodnutích: Z dílčího protokolu z kontroly ze dne 16. 3. 2011 konané u žalobce dne 16. 3. 2011 č.j. ČIŽP/43/OOP/1103874.001/11/ZPK, soud zjistil, že podle způsobu označení bylo zkontrolováno deset shodných exemplářů, které byly následně rozhodnutím ČIŽP ze dne 9. 12. 2014 zabaveny. Z protokolu o kontrolním zjištění ČIŽP ze dne 16. 3. 2011 č.j. ČIŽP /43/OOP/1103874.002/11/ZPK vyplynulo, že ČIŽP u žalobce provedla kontrolu, jejímž předmětem bylo dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkající se druhů chráněných dle mezinárodních úmluv, konkrétně kakadu palmový a ara hyacintový. Kontrolovány byly exempláře uvedené ve výše uvedeném dílčím protokole. Závěrem ČIŽP konstatoval, že žalobce nepředložil platnou výjimku k exemplářům pod čísly č. 4 (č. 13), č. 7, č. 8 (č. 8), č. 23 (č. 18), č. 24 (č. 17); nepředložil platnou výjimku k exemplářům pod č. 19, 20 (č. 15) a ke dni kontroly neprokázal jejich původ dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy a neautorizované změny na výjimce byly neoprávněně provedeny Krajským úřadem Plzeňského kraje; neoznačil exemplář pod č. 20 (č. 15) dle § 23c odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy; u exemplářů pod č. 2 (č. 11) a č. 12 použil potvrzení podle nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy pro jiné exempláře, než pro které byl doklad vydán; v rozporu s čl. 4 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 856/2006 použil neplatné, resp. pozměněné potvrzení o výjimce ze zákazu obchodních činností, bez souhlasu vydávajícího orgánu, a to u exemplářů pod č. 4 (č. 13), č. 7, č. 8 (č. 8), č. 19, č. 22 (č. 16), č. 23 (č. 18), č. 24 (č. 17). Porušení zákona nebylo shledáno u exemplářů pod č. 16 (č. 9), č. 26 (č. 19). Dopisem ze dne 21. 4. 2011 ČIŽP požádala Spolkové ministerstvo zemědělství, lesního hospodářství, životního prostředí, odboru ochrany přírody a živočišných druhů, národní parky ve Vídni o potvrzení pravosti certifikátů ES č. AT10-B 2346 a AT10-B 2347 vydaných rakouským výkonným orgánem CITES a zdali úřad autorizoval přeznačkování dotčených exemplářů mikročipem. Rakouský úřad dopisem ze dne 10. 5. 2011 jednak potvrdil vydání předmětných certifikátů CITES, a dále uvedl, že nemá žádné informace o přeznačkování u dotazovaných exemplářů s tím, že v Rakousku je tento úřad jediným oprávněným k vydávání certifikátů CITES. Z protokolu Celního ředitelství v Praze (dále jen „celní ředitelství“) o provedení domovní prohlídky na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. PH 1734/TS-3/2011 a z Protokolu o předání zajištěných exemplářů ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. PH 1734/TS-3/2011 vyplývá, že tento den proběhla dle § 83 trestního řádu domovní prohlídka v bydlišti žalobce. Domovní prohlídky se účastnil Mgr. Z. N. jako konzultant dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Při domovní prohlídce bylo celnímu ředitelství vydáno 20 exemplářů papoušků jakožto věcí důležitých pro trestní řízení. Zajištěné exempláře byly týž den předány ČIŽP k dalšímu řízení dle zákona o obchodování s ohroženými druhy, jelikož byly řádně zadokumentovány a ke dni předání nebyly třeba k dalšímu šetření. ČIŽP převzala od celního orgánu dne 1. 8. 2011 protokoly o provedení domovní prohlídky a o předání zajištěných stop a dne 21. 10. 2011 fotodokumentaci z domovní prohlídky. Z dopisu Ministerstva hospodářství, zemědělství a inovací Nizozemí ze dne 24. 10. 2011 vyplynulo, že nizozemské certifikáty ES vydané pod čísly 46196 a 46198 nejsou platné, jelikož povolení s předmětnými čísly byly vydány výkonným orgánem CITES pro dovoz řemínků k náramkovým hodinkám vyrobených z hadí kůže. Z dopisu Federální agentury pro ochranu přírody v SRN ze dne 16. 12. 2011 soud zjistil, že doklady pod č. DE-DA-06121219 a č. DE-DA-05021608 jsou padělky, jelikož tato čísla nebyla pro dokumenty CITES nikdy použita; majitelé na dokladech uvedených exemplářů nejsou příslušným orgánům známí; příslušný orgán nevydal od roku 1994 potvrzení pro kakadu palmového; podpisy na dokumentech jsou zfalšované. K potvrzení č. DE-KS-1101171295 uvedl, že bylo vedeno jako ztracené mezi panem G. a S., ale nyní je zřejmé, že jej má k dispozici držitel exempláře. U dokumentů pod č. DE-KH-051027882, DE- KH-051027883, DE-KS-05/827, DE-KS-05/830 konstatoval, že údaje o čísle transpondéru byly doplněny později a příslušné vydávací orgány nebyly o tomto označení mikročipem nikdy informovány. Dále uvedl, že dva kakadu palmoví s kroužky č. 434, 435 byli zabaveni v roce 1996, jelikož nebyli označeni kroužky, resp. se jednalo patrně o kroužky vlastní výroby, proto Federální agentura pro ochranu přírody navrhla, aby potvrzení č. 36/1986 nebylo uznáno jako důkaz legálního původu těchto exemplářů, neboť není jisté, zda se jedná skutečně o původní exempláře, jimž bylo vystaveno. Oznámením ze dne 19. 12. 2011 ČIŽP jakožto příslušný orgán státní správy dle § 25 odst. 4 písm. f) a § 30 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy zahájila dle § 46 správního řádu se žalobcem správní řízení o zabavení 20 exemplářů papoušků podle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy z důvodu neprokázání původu dotčených exemplářů dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Žalobce ve vyjádření ze dne 19. 1. 2012 vznesl námitku podjatosti Mgr. Z. N. Podjatost spatřoval v tom, že Mgr. Z. N. se dříve účastnil kontrolních prohlídek u žalobce; vystupoval při domovní prohlídce jako odborný konzultant; překračoval svou pravomoc odborného konzultanta, jelikož provedení domovní prohlídky vedl a spolurozhodoval, které exempláře mají být zabaveny. O námitce podjatosti rozhodla Mgr. P. Ř. jako příslušný představený usnesením ze dne 30. 11. 2012 č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.048/12/RZN tak, že Mgr. Z. N. není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci zabavení exemplářů žalobce. Uvedla, že nezjistila žádné skutečnosti dle § 14 odst. 1 správního řádu, jež by odůvodnily jeho vyloučení, tj. jeho poměr k věci, účastníkům, který by zakládal důvodný předpoklad, že má zájem na výsledku řízení. Přičemž důvodem vyloučení není jeho účast na úkonech před zahájením řízení a kontrolách dle § 14 odst. 5 správního řádu ani jeho působení odborného konzultanta na domovní prohlídce. Upozornila, že správním orgánům nepřísluší posuzovat zákonnost a způsob provádění úkonů orgánů činných v trestním řízení. Konstatovala, že z dostupných podkladů nevyplývá, jakékoli překračování pravomoci ze strany Mgr. Z. N. při domovní prohlídce. Dne 14. 12. 2012 vydala ČIŽP rozhodnutí pod spisovou značkou č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.053/12/RZN, kterým podle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy zabavila žalobci 20 exemplářů papoušků. Předmětné rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 4. 2014, č.j. 907/500/14 24945/ENV/14 a vráceno ČIŽP k novému projednání a rozhodnutí, a to pro nedostatečná skutková zjištění o snímatelnosti kroužků některých exemplářů a vadu výroku. Žalobce zaslal ČIŽP dne 15. 8. 2014 znalecký posudek MVDr. L. B. ve věci posouzení snímání kroužků u papoušků a vyjádření se k časovému vývoji a změnám tvaru, průměru a tvrdosti nohy papouška kakadu palmový ze dne 6. 8. 2014. Znalec v posudku uvedl, že z jeho pohledu lze považovat zkoušku snímání kroužku u nedospělých jedinců, kde není očividný nesoulad a případné násilné snímání kroužku, za týrání zvířat. Rovněž konstatoval, že vývoj končetiny u velkých papoušků je završen přibližně 6 měsíců po vylétnutí z hnízda, u kakadu palmových ve stáří 8 až 9 měsíců. Dne 9. 12. 2014 ČIŽP vydala ve věci žalobou napadené rozhodnutí, jímž bylo žalobci zabaveno 20 exemplářů papoušků, které byly všechny zařazené v příloze A nařízení Rady č. 337/97, jedná se tak o druhy přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením dle § 2 písm. c) zákona o obchodování s ohroženými druhy. Rozhodnutí o zabavení exemplářů bylo odůvodněno neprokázáním jejich původu. Upozornila, že registrační listy nejsou dle § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy úředním potvrzením o zákonném původu exemplářů, nýbrž jsou vydávány za účelem registrace konkrétních exemplářů v České republice. K jednotlivým zabaveným exemplářům uvedla následující. Ohledně exempláře č. 1 vycházela při posuzování původu z registračního listu č. PLK/00084/2010, ze kterého vyplynulo, že exemplář má být označen kroužkem č. A 655 05 0004 a je k němu vydáno potvrzení ES č. FR0508500565-K. Exemplář však byl označen kroužkem č. A 655 F 050004 CDE 11.

0. Dále vycházela z vyjádření výkonného orgánu Francie ze dne 7. 7. 2012, dle kterého je potvrzení ES platné, pokud popis v kolonce č. 4 odpovídá papouškovi. Jelikož v kolonce č. 4 potvrzení ES je uvedeno značení exempláře a čísla na kontrolovaném kroužku neodpovídala údajům v dokladech, nemohly být doklady přiřazeny k exempláři, tudíž nebyl prokázán jeho původ. U exempláře č. 2 vycházela ČIŽP z registračního listu č. 8873/5759/03-Vr-15, ze kterého vyplynulo, že exemplář má být ode dne 13. 10. 2008 označen kroužkem č. CZ 116 339, a z potvrzení ES č. CZ/PHA/01649/2004. U tohoto exempláře nebyl prokázán jeho původ, jelikož exemplář byl označen dle nařízení ES nepřípustným typem kroužku, tj. děleným s osičkou, který je snímatelný a zaměnitelný. Žalobce žádné jiné důkazy o původu exempláře nepředložil, proto u něj nebyl původ prokázán. Důvodem neprokázání původu u exempláře č. 3 byla skutečnost, že exemplář nebyl jakkoli označen, a proto k němu nebylo možné předložený registrační list č. 2804/15366/03- Vr-1 přiřadit, nadto registrační list samotný není způsobilý prokázat původ exempláře. Jako zcela účelovou obranu hodnotila ČIŽP tvrzení žalobce, že jím předložená darovací smlouva, kroužek a platební výměr byly pracovníky ČIŽP odmítnuty. ČIŽP zdůraznila, že tato tvrzení žalobce nebyla zaznamenána v protokolu z prohlídky a žalobce zaslal ČIŽP toliko platební výměr jako přílohu k vyjádření ze dne 19. 1. 2012. ČIŽP posoudila žalobcem předložený platební výměr za veterinární činnost ze dne 23. 7. 2011, dle kterého byl amazoňanovi sejmut kroužek č. CLP 306, za listinu bez vypovídací hodnoty, když z ní nebylo možné určit, jakému konkrétnímu exempláři byl zákrok proveden. Připustila, že žalobce ve vyjádření ze dne 19. 1. 2012 uvedl, že exemplář se udeřil hlavou o pletivo, proto měl na hlavě lysinu a kroužek mu musel být odstraněn. Kroužek však předložen ČIZP nebyl a nikterak neoznačený exemplář nemohl být ztotožněn s registračním listem. U exempláře č. 4 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00204/2009 a potvrzení ES č. 46198 a u exempláře č. 5 z registračního listu č. PLK/00205/2009 a potvrzení ES č. 46196. Důvodem neprokázání původu obou těchto exemplářů byla absence platného potvrzení ES, neboť obě potvrzení jsou dle vyjádření výkonného orgánu Nizozemí ze dne 24. 10. 2011 falsifikáty, když byla vydána pro povolení dovozu řemínků k náramkovým hodinkám vyrobených z hadí kůže. Jelikož žalobce žádné další důkazy k prokázání původu těchto exemplářů nepředložil, tak jejich původ neprokázal. U exempláře č. 6 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00173/2009, dle kterého měl být exemplář označen kroužkem č. 434, z potvrzení ES č. 36/1986 a z vyjádření výkonného orgánu Německa č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.025/12/RNZ ze dne 1. 4. 2011, dle kterého byl pták s tímto značením zkonfiskován v Rakousku z důvodu chybějícího kroužku. Podstatným pro posouzení původu exempláře byla absence nezaměnitelného značení, když kroužek č. 434 byl natolik velký, že jej bylo možné z exempláře sejmout a opět jej nasadit. Jelikož byl exemplář označen toliko snímatelnou značkou a žádné jiné důkazy o jeho původu žalobce v řízení nedoložil, nedošlo k prokázání jeho původu. U exempláře č. 7 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00136/2008 a potvrzení ES č. DE-KS-05/827. Důvodem neprokázání původu byla neplatnost potvrzení ES, jelikož v něm byly provedeny neautorizované změny v části značení exempláře, když původní číslo čipu bylo přelepeno novým číslem a ruční změny byly provedeny bez podpisu a razítka. ČIŽP vysvětlila, že změny může provádět jen ten výkonný orgán, který potvrzení vydal. Přičemž výkonný orgán Německa, který potvrzení vydal, ale žádné změny neprováděl ani o nich nebyl informován. Zdůraznil, že exemplář byl označen jiným číslem čipu, než na které bylo vydáno potvrzení ES a žalobce další důkazy k prokázání jeho původu nedoložil, tudíž nebyl prokázán jeho původ. Ke stejnému závěru došla ČIŽP i u exempláře č. 8, u kterého vycházela z registračního listu č. PLK/00137/2008 a potvrzení ES č. DE-KS-05/830. U exempláře č. 9 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00250/2009, dle kterého měl být exemplář označen kroužkem č. CZ 092120 a z potvrzení ES č. CZ/PLK/00187/2010. Původ exempláře nebyl prokázán vzhledem ke snímatelnosti kroužku. Dále byl exemplář označen i čipem, přičemž doplnění čipového označení nebylo ani v registračním listě ani v potvrzení ES zaznamenáno. Další důkazy žalobce k prokázání jeho původu nedoložil. Navíc celní správa zajistila u třetí osoby exemplář kakadu palmového se stejným číslem kroužku, exemplář neměl žádné doklady a jeho vlastníkem byl žalobce. U exempláře č. 10 vycházela ČIŽP z registračního listu č. Eko 2438/7/2002-Dm, dle kterého byl ode dne 19. 5. 2010 exemplář označen čipem č. 941000002741048, a z potvrzení ES č. CZ/PLK/112/04, dle kterého byl exemplář označen čipem č. ID 000143D05C. Poukázal na to, že v registračním listě je v popisu exempláře samolepka s novým číslem čipu bez autorizace. Označení exempláře neodpovídá jeho označení v potvrzení ES, proto nebylo možné potvrzení ES k exempláři přiřadit, tudíž nebyl ani prokázán původ exempláře. U exempláře č. 11 zjistila ČIŽP, že exemplář byl označen čipem a snímatelným kroužkem. Z potvrzení ES č. 36/1986 vyplynulo, že exemplář má být označen toliko kroužkem č. 435, jelikož byl kroužek u exempláře snímatelný a číslo jeho mikročipu nebylo ani v potvrzení ES ani v registračním listu č. PLK/00174/2009 uvedeno, nebyl prokázán jeho původ. Navíc z vyjádření výkonného orgánu Německa ze dne 1. 4. 2011, vyplynulo, že exemplář s tímto značením byl zkonfiskován v Rakousku Původ nebyl dle ČIŽP prokázán ani u exempláře č. 12, u kterého vycházela z registračního listu č. 040/97, dle kterého byl ode dne 4. 4. 2011 exemplář označen čipem č. 941000012050546, a potvrzení ES č. CZ MSK 119/2004, dle kterého byl exemplář označen kroužkem č. CZ 040 880. Původ nebyl prokázán, jelikož exemplář byl označen snímatelným kroužkem č. CZ 040 880 a nezaměnitelným čipem č. 941000012050546, který však nebyl v potvrzení ES vyznačen a jiné důkazy nebyly předloženy, proto nebylo možné exemplář k potvrzení ES přiřadit. U exempláře č. 13 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/40/07 a potvrzení ES č. CZ/PLK/18/2007. Důvodem neprokázání původu byla neplatnost potvrzení ES z důvodu neautorizovaných změn v oblasti značení exempláře, když číslo čipu bylo přilepeno na potvrzení bez podpisu a razítka. U exempláře č. 14 ČIŽP došla k závěru, že nebyl prokázán jeho původ pro neplatnost potvrzení ES z důvodu neautorizovaných změn, které může provádět jen výkonný orgán země, která potvrzení ES vydala. V tomto případě potvrzení ES č. DE-KH-051027883 vydal výkonný orgán Německa, změnu značení však provedl Krajský úřad Plzeňského kraje, tudíž se jedná o změnu neautorizovanou. ČIŽP zároveň vycházela z registračního listu č. PLK/00040/2011, kde byla změna značení vyznačena, vzhledem k tomu nebylo možné doklady s exemplářem spárovat, nadto žalobce převzal exemplář od dánského chovatele bez označení. U exempláře č. 15 ČIŽP vycházela z registračního listu č. 205/97 a darovací smlouvy ze dne 6. 5. 2010. Jeho původ však nebyl prokázán pro absenci potvrzení ES či jiného dokumentu prokazující jeho původ, darovací smlouva totiž informace o původu neobsahovala. Nad to byl exemplář označen snímatelným kroužkem č. CS 90546. U exempláře č. 16 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00039/2011, který žalobce sice sám nepředložil, ČIŽP však měla k dispozici jeho fotokopii získanou v rámci kontroly konané dne 16. 3. 2011, a z potvrzení ES č. DE-KH-051027882 a došla k závěru, že nebyl prokázán jeho původ pro neplatnost potvrzení ES kvůli neautorizovaným změnám, které může provádět jen výkonný orgán země, která potvrzení ES vydala. V tomto případě potvrzení ES č. DE-KH-051027882 vydal výkonný orgán Německa, změnu značení však provedl Krajský úřad Plzeňského kraje, tudíž se jedná o změnu neautorizovanou, nadto žalobce převzal exemplář od dánského chovatele bez označení. Důvodem neprokázání původu u exempláře č. 17 byla neplatnost potvrzení ES č. AT 10-B 2346 z důvodu neautorizovaných změn v oblasti značení exempláře, když číslo čipu bylo přilepeno na potvrzení bez podpisu a razítka. V registračním listu č. PLK/00037/2011 ze dne 8. 3. 2011 nebyla změna značení provedena, jelikož žalobce doklad o očipování exempláře nepředložil. Přitom žalobce ČIŽP doložil dopis rakouského veterinárního lékaře o odstranění kroužku a očipování exempláře pro třetí osobu již ze dne 6. 12. 2010. Příslušným úřadům v Rakousku však nebyla žádná změna označení exempláře oznámena. K obdobnému závěru dospěla ČIŽP i u exempláře č. 18, u kterého vycházela z potvrzení ES č. AT 10-B 2347, kde byly provedeny neautorizované změny v označení exempláře, dále vycházela z registračního listu č. PLK/00036/2011 vydaným po odstranění kroužku č. A-04-0001 a přesto v registračním listě nebyla žádná změna značení zohledněna. U exempláře č. 19 vycházela ČIŽP z registračního listu č. PLK/00035/2011, dle kterého má být exemplář označen kroužkem č. A14116001 IVOE, a z potvrzení ES č. AT10- B-3217. Vzhledem ke snímatelnosti kroužku nemohl být prokázán původ exempláře. U exempláře č. 20 nebyl prokázán jeho původ vzhledem k tomu, že exemplář byl označen kroužkem bez čísla, tudíž nemohl být k jakýmkoli dokladům přiřazen. K výtce žalobce, že ČIŽP nenechala u exempláře vypracovat znalecký posudek na čitelnost kroužku či měla zajistit přečtení čísla pod rentgenem, uvedla, že provedení těchto důkazů není její povinností. Navíc navržené důkazy považovala za neadekvátní, jelikož nezaměnitelné značení celistvým kroužkem s jedinečným označením na exemplářích musí být zjistitelné běžnými způsoby kontroly, tj. odečtení zrakem bez použití speciálních metod. K výtkám žalobce ohledně neprovedení ztotožnění exempláře testem DNA konstatovala, že břemeno důkazní k prokázání původu exempláře tíží žalobce, nikoli správní orgán. ČIŽP uvedla, že správní řízení bylo zahájeno na základě výsledku domovní prohlídky, fotodokumentace, sdělení výkonného orgánu CITES Rakouska ze dne 11. 5. 2011, potvrzení výkonného orgánu CITES Nizozemí ze dne 24. 10. 2011, jímž bylo potvrzeno, že certifikáty ES k exemplářům č. 4 a č. 5 nebyly platné, jelikož pod předmětnými čísly byla vydána povolení k dovozu řemínků z hadích kůží. Tvrzení žalobce, že při předchozích kontrolách ČIŽP u něj nebyla zjištěna žádná pochybení u exemplářů, ČIŽP odmítla a odkázala na závěr protokolu z kontroly dne 16. 3. 2011 s tím, že naopak byla u žalobce shledána mnohá pochybení, jež vyústila v následné trestní řízení proti žalobci. K žalobcem vytýkanému nesprávnému postupu Krajského úřadu Plzeňského kraje ČIŽP připustila, že u exemplářů č. 14 a č. 16 došlo k pochybení Krajského úřadu Plzeňského kraje, jelikož jím byly autorizovány změny značení u dvou německých potvrzení ES, což je nezákonné. Poukázala na čl. 4 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, dle nějž nesmí formuláře dokumentů CITES, tj. i potvrzení ES, obsahovat žádné změny, pokud tyto nebyly ověřeny razítkem a podpisem vydávajícího výkonného orgánu, jež potvrzení vydal, a takové změny musí být náležitě autorizovány. Podle čl. 11 odst. 2 písm. d) nařízení Komise (ES) č. 865/2006 je stanoveno, že potvrzení přestanou být platná, pokud položky v kolonkách 2 a 4 již neodráží skutečný stav. ČIŽP uzavřela, že pokud došlo k neautorizovanému pozměnění potvrzení ES v nejdůležitější části, tj. identifikaci exempláře, znamená to, že identifikační označení ztratilo svou vypovídací hodnotu a pozměněné potvrzení ES je neplatné. Zdůraznila, že není předmětem tohoto řízení řešit, kdo za neplatnost potvrzení nese odpovědnost. Ohledně relevantních dokladů původu uvedla, že dle § 24 a § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy je každý kdo chová exempláře povinen prokázat jejich původ, přičemž tento původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře dle nařízení Rady (ES) č. 338/97 včetně jejího prováděcího nařízení Komise (ES) č. 865/2006. Žalobcem předložené registrační listy však nejsou úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. K námitce podjatosti Mgr. N. poukázala na usnesení, jímž byla tato námitka zamítnuta. Zdůraznila, že žalobce je dlouholetým chovatelem, který by si měl být vědom všech náležitostí týkajících se právní problematiky CITES při chovu exemplářů. Zdůraznila, že zabavení exemplářů není sankcí, nýbrž krokem k nápravě protiprávního stavu dle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy. K označování exemplářů konstatovala, že dle čl. 66 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 je zapotřebí je označit nejen čipem, nýbrž i celistvými nesnímatelnými kroužky. K výtce znevýhodnění důkazní pozice žalobce zabavením dokumentů ze strany ČIŽP, uvedla, že veškeré dokumenty byly součástí správního spisu, do kterého měl žalobce možnost nahlížet, což učinil. Odmítla, že by při použité metodě snímání kroužků z exemplářů byla použita hrubá síla či vznikla exemplářům jakákoli poranění a odkázala na fotodokumentaci a protokol z domovní prohlídky. K žalobcem předloženému znaleckému posudku konstatovala, že k němu nebude přihlížet, jelikož je obecnou informací o metodě snímání kroužků, zcela bez souvislosti s posuzovaným případem. Upozornila, že znalec nebyl přítomen domovní prohlídce, kde ke snímání kroužků docházelo, tudíž není oprávněn si ohledně jednání ČIŽP na prohlídce činit jakékoli závěry. Proti rozhodnutí ČIŽP podal žalobce odvolání ze dne 29. 12. 2014, které bylo postoupeno žalovanému dne 20. 2. 2015 a doplnění odvolání ze dne 30. 1. 2015, které bylo postoupeno žalovanému dne 19. 3. 2015. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný dne 24. 4. 2015 žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil, neboť žalobce v řízení neprokázal původ exemplářů dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, když předložené doklady byly shledány falešnými u exemplářů č. 4, č. 5; doklady byly pozměněny bez náležité autorizace u exemplářů č. 1 – neshoda označení kroužku s údaji v potvrzení; u exemplářů č. 7, č. 8, č. 10, č. 14, č. 16 změna značení čipu; u exemplářů č. 17, č. 18 změna původního označení kroužkem na čip; dokumenty nebylo možné přiřadit k exemplářům kvůli zaměnitelnosti jejich značení u exempláře č. 2 – označen kroužkem s osičkou, exemplář č. 3 nebyl vůbec označen; exempláře č. 6, č. 9, č. 11, č. 12, č. 13, č. 15, č. 19 byly označeny celistvými kroužky, které bylo možné sejmout a u exempláře č. 20 označení zcela chybělo. Přičemž dalšími žalobcem předloženými listinami jako registračními listy, darovacími smlouvami, doklady od veterináře, se žalobci nepodařilo původ exemplářů prokázat. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vypořádal jednotlivé námitky žalobce obsažené v odvolání a rovněž námitky nové obsažené v jeho podání označeném jako doplnění odvolání. Konstatoval, že povinnost prokázat zákonnost původu exemplářů má ten, kdo je drží, a to bez ohledu na způsob nabytí držby či vlastnického práva k exemplářům, nemusí sice předkládat potvrzení ES, musí však předložit doklady potvrzující zákonný původ exempláře. Konstatoval, že dle spisového materiálu žalobce všechny exempláře nabyl až po účinnosti úmluvy CITES, nadto u exemplářů z vlastního odchovu č. 9 a č. 13 potvrzení ES doložil. Odmítl námitku žalobce ohledně nezákonně vedeného řízení a protiprávně získaných dokladů, neboť podklady byly získány dle § 50 odst. 1 správního řádu. Připustil, že exempláře byly též předmětem trestního řízení, souběh trestního řízení a řízení o zabavení však vzhledem k jejich rozdílnému účelu je dle žalovaného možný. K námitce týkající se znaleckého posudku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014, č.j. 1 As 54/2014-36 uvedl, že nebyl vypracován znalcem ustanoveným správním orgánem, proto se jedná o listinný důkaz, jehož vypovídací schopnost je nedostatečná, neboť se netýká exemplářů v dané věci, nýbrž je toliko obecného charakteru. Zcela odmítl nařčení z týrání zvířat, neboť z fotografií i videozáznamů zachycující snímání kroužků nevyplývá jakékoli poškození končetin exempláře metodou provedenou pracovníky ČIŽP. Poukázal na to, že neautorizované změny v potvrzení ES k exemplářům č. 14 a č. 16 provedené Krajským úřadem Plzeňského kraje nebyly pro neprokázání původu klíčové, neboť oba exempláře žalobce převzal od dánského chovatele bez označení. Odmítl rovněž námitky podjatosti Mgr. Z. N. a Mgr. P. Ř. Upozornil na to, že o nepodjatosti Mgr. Z. N. bylo rozhodnuto dne 30. 11. 2012. Konstatoval, že námitka podjatosti vůči Mgr. P. Ř. byla žalobcem vznesena až v odvolacím řízení, přestože se tato podílela na řízení od jeho zahájení. Důvody žalobcem tvrzené podjatosti vyhodnotil jako nepodložené, obecné, nekonkrétní a podjatost Mgr. P. Ř. ani ředitelství ČIŽP jako celku neshledal. K námitce rozporu zákona o obchodování s ohroženými druhy s nařízením Rady (ES) č. 338/97 uvedl, že při porušení právních předpisů je zabavení exemplářů povinností správních orgánů, nejedná se o řízení o správním deliktu, ale o řízení svého druhu, kdy zabavení není sankcí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013-46 uvedl, že zásah do vlastnického práva je odůvodněn veřejným zájmem na ochraně vyhynutím ohrožených druhů. Dále se žalovaný vyjádřil k doplnění odvolání žalobcem v podání ze dne 30. 1. 2015 tak, že je považuje za vyjádření žalobce, jelikož nebylo žalobcem podáno v odvolací lhůtě. Přesto se žalovaný k námitkám obsaženým v tomto vyjádření vypořádal následujícím způsobem. Jako neopodstatněné odmítl námitky týkající se snímatelnosti kroužků exemplářů s tím, že zohlednění doporučení velikosti kroužku každého exempláře nemůže být osvědčením o nesnímatelnosti kroužku. Poukázal na individuální vlastnosti každého exempláře. Zdůraznil čl. 66 odst. 2 nařízení Komise č. 865/2006, kde je jednoznačně stanoveno, že označení exempláře musí být trvalé (nesnímatelné) již u mladého exempláře. Odmítl poukaz na výsledky předchozích opakovaných kontrol u žalobce, neboť ty na předmětné řízení vliv nemají, k důkazu videozáznamem z domovní prohlídky u A. N. pak uvedl, že se netýká tohoto řízení, přičemž cílem tohoto řízení ani není prokázat úmyslné opatřování exemplářů snímatelnými kroužky. Konstatoval, že povinnost oznámit změny značení u exempláře č. 3 ve třicetidenní lhůtě nemá vliv na povinnost prokázat původ exempláře, přičemž zákonem stanovená lhůta se vztahuje na všechny chovatele, včetně záchranných center. K dalším výtkám uvedl, že k exemplářům č. 19 a č. 20 neposkytl žalobce žádné doklady, což vyplývá z Protokolu o domovní prohlídce, protokolu o předání zajištěných stop a z protokolu o předání exemplářů. Přičemž později doložené listiny RL PLK/00038/2011 a potvrzení AT10-B3218 vydané rakouským výkonným orgánem byly ČIŽP hodnoceny. Dále u těchto exemplářů ČIŽP nepřipustila rentgenové posouzení nečitelného kroužku. Návrh na provedení testu DNA žalobce nepodal a ani se nedomáhal odebrání vzorků pro test paternity. Upozornil, že u těchto exemplářů nebyly žalobcem rodičovské exempláře v dokladech uvedeny. Dle žalovaného vyjádření rakouského orgánu ze dne 10. 5. 2011 a sdělení rakouského veterinárního lékaře o přeznačkování vyložila ČIŽP správně, když vycházela z toho, že rakouský orgán výslovně uvedl, že informace o přeznačkování nemá, a proto sdělení rakouského veterinárního lékaře pro prokázání původu nepostačuje. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“). Žaloba není důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 23 odst. 3 věta pátá zákona o obchodování s ohroženými druhy registrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Podle § 24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy kdo drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu, je povinen na výzvu inspekce nebo celního úřadu prokázat jejich původ. Bez tohoto prokázání původu je zakázáno exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovce, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu držet, chovat, pěstovat, přepravovat, veřejně vystavovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovávat. Podle § 24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy koupě, prodej, darování, směna nebo jiný převod vlastnictví (dále jen „převod“), zapůjčení nebo pronájem exempláře, jiného jedince, výrobku z kytovců, výrobku z tuleně a regulované kožešiny jsou možné jen s písemným dokladem původního vlastníka nebo dlouhodobého držitele nebo držitele, jako například stvrzenkou nebo fakturou prodejce, nájemní smlouvou, smlouvou o půjčce, směnnou smlouvou, darovací smlouvou, které mají listinnou podobu a na nichž je uvedena identifikace původního držitele, datum, podpis, značení a podrobnosti o původu těchto exemplářů, jiných jedinců, výrobků či kožešin. Původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy9) a tohoto zákona, zejména uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí nebo byl uměle vypěstován, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Podle § 24 odst. 6 zákona o obchodování s ohroženými druhy doklady podle odstavců 3 až 5 musí vlastník nebo dlouhodobý držitel anebo držitel exempláře, jiného jedince, výrobku z kytovců, výrobku z tuleně a regulované kožešiny uschovat pro případnou kontrolu po celou dobu držby takového jedince. Původní držitel je povinen uschovat kopie těchto dokladů alespoň 24 měsíců od doby převodu nebo po celou dobu zapůjčení nebo pronajmutí a umožnit jejich kontrolu podle § 30 tohoto zákona. Podle § 25 odst. 4 písm. j) zákona o obchodování s ohroženými druhy inspekce spolupracuje s celními úřady při kontrole, zda exemplář, jiný jedinec, výrobek z tuleně nebo regulovaná kožešina odpovídají údajům uvedeným na příslušných dokladech. Podle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy inspekce zabaví nelegálně získaný, dovážený, vyvážený, zpětně vyvážený nebo držený exemplář, exemplář, který nebyl zaregistrován podle § 23, anebo exemplář, u něhož nebyl prokázán původ ve smyslu § 24 zákona. Pouze v odůvodněných případech a pokud to není v rozporu s jinými právními předpisy, může inspekce od zabavení upustit. Stejně postupuje inspekce v případě, že bylo porušeno právo Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů. Rozhodnutí o zabavení vydá inspekce do 90 dnů ode dne zahájení řízení o zabavení. V odůvodněných případech může ministerstvo tuto lhůtu přiměřeně vzhledem k požadavkům šetření prodloužit. Odvolání proti rozhodnutí o zabavení nemá odkladný účinek. Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 56 správního řádu závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také vyslechnout. Podle § 82 odst. 2 správního řádu odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka. Podle § 83 odst. 1 věta prvá správního řádu odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Podle § 80 odst. 1 věta prvá trestního řádu není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Podle § 80 odst. 3 trestního řádu rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Podle § 157 odst. 3 trestního řádu v závažných a skutkově složitých věcech může státní zástupce nebo policejní orgán využít odborné pomoci konzultanta, který má znalost ze speciálního oboru. O návrh na výběr určité osoby jako konzultanta může též požádat správní úřad, jiný orgán, vědeckou nebo výzkumnou instituci. O přibrání konzultanta sepíše státní zástupce nebo policejní orgán úřední záznam. Se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu může konzultant v rozsahu nezbytném pro výkon jeho funkce nahlížet do spisu a být přítomen při provádění úkonů trestního řízení. Do provádění úkonů však nesmí zasahovat. O všech skutečnostech, o nichž se konzultant v průběhu trestního řízení dozvěděl, je povinen zachovávat mlčenlivost. Na vyloučení konzultanta se přiměřeně užijí zvláštní předpisy o znalcích a tlumočnících. Účast konzultanta nezbavuje státního zástupce a policejní orgán odpovědnosti za zákonný průběh trestního řízení. Podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen „o.s.ř.“) jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku. Podle čl. 2 písm. g) nařízení č. 338/97 pro účely tohoto nařízení se rozumí "výkonným orgánem" státní správní orgán ustanovený v případě členského státu podle čl. 13 odst. 1 písm. a) nebo v případě třetí země, která se stala smluvní stranou úmluvy, podle článku IX uvedené úmluvy. Podle čl. 11 odst. 2 písm. d) nařízení č. 865/2006 potvrzení podle čl. 47, 48, 49 a 63 přestanou být platná, jestliže jakákoli z položek v kolonkách 2 a 4 již neodráží skutečný stav. Podle čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 865/2006 v případě rozdělení zásilky, na niž se vztahuje kopie pro držitele (formulář č. 2) dovozního povolení nebo kopie pro dovozce (formulář č. 2) oznámení o dovozu nebo potvrzením, nebo v případě, že z jiných důvodů položky uvedených dokladů již neodrážejí skutečnou situaci, může výkonný orgán podniknout některý z těchto kroků: a) může učinit nezbytné změny uvedených dokladů v souladu s čl. 4 odst. 2; b) může vydat jedno nebo více odpovídajících potvrzení pro účely uvedené v čl. 47 a 48. Pro účely písmene b) musí výkonný orgán nejprve zjistit platnost dokladu, který se má nahradit, v případně nutnosti po konzultaci s výkonným orgánem jiného členského státu. Podle čl. 66 odst. 2 nařízení č. 865/2006 ptáci narození a odchovaní v zajetí jsou označováni v souladu s odstavcem 8 nebo, pokud je příslušný výkonný orgán ubezpečen, že tuto metodu vzhledem k fyzickým vlastnostem živočicha nebo přirozenému chování, které je pro takového živočicha typické, nelze používat, jedinečně číslovanými nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry, které splňují normy ISO 11784:1996 (E) a 11785:1996 (E). Podle čl. 66 odst. 8 nařízení č. 865/2006 ptáci narození a odchovaní v zajetí stejně jako jiní ptáci narození v kontrolovaném prostředí se označují pomocí individuálně značeného bezešvého uzavřeného kroužku na noze. Bezešvým uzavřeným kroužkem na nohu se rozumí kroužek nebo pásek v souvislém kruhu, bez přerušení nebo skloubení, které nejsou žádným způsobem porušeny a které jsou tak veliké, aby se nedaly sejmout, až končetina plně doroste, pokud se aplikují v prvních dnech života, a které byly pro tento účel komerčně vyrobeny. Podstatou sporu mezi účastníky řízení je, zda žalobce v průběhu řízení prokázal původ 20 exemplářů papoušků ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013-43, jehož právní věta zní: „Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový). Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům.“ K povinnostem držitelů exemplářů papoušků prokázat jejich původ se Nejvyšší správní soud vyjádřil následovně: „

23. Z výše uvedených právních předpisů jasně vyplývá, že žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (č. 572/1992 Sb.) a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu správního orgánu I. stupně prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli. Následkem neunesení tohoto důkazního břemene je zabavení exemplářů chráněných druhů. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že bylo povinností správních orgánů prokázat, že původ zadržených exemplářů papoušků druhu kakadu palmový nebyl legální. Nepochybně se přitom jedná o zákonné omezení práv vlastníků, na něž jsou kladeny zvýšené nároky ohledně evidence, označování a dokumentace jimi chovaných exemplářů chráněných živočichů. Takové omezení vlastnického práva a zásahy do něj jsou odůvodněny důležitým veřejným zájmem na ochraně vyhynutím ohrožených druhů živočichů prostřednictvím omezení, respektive zákazu obchodu s těmito chráněnými živočichy, v jehož důsledku jsou decimovány populace chráněných živočichů v jejich přirozeném prostředí (často v rozvojových zemích). Touto právní úpravou se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku z 27. 9. 2007, čj. 8 As 62/2006-97, č. 1443/2008 Sb. NSS, ve věci Orel skalní, a shledal ji legitimní. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „[z]ákon pro tento ptačí druh proto stanoví vysokou míru ochrany a je i ve veřejném zájmu tuto ochranu zachovávat. Z tohoto důvodu je také umožněno orgánům ochrany přírody kontrolovat chov a dispozice se zvláště chráněnými živočichy a za tím účelem mimo jiné vést evidenci jedinců v přímé péči člověka. Je třeba znovu zdůraznit, že prvotním účelem této zákonné úpravy je poskytování ochrany živočichům, a jsou proto také stanoveny přísné požadavky na zařazení konkrétního jedince do evidence.“ V posuzovaném případě se nejednalo o registraci exempláře chráněného druhu, nýbrž o jeho zabavení v důsledku neprokázání jeho zákonného původu, nicméně smysl obou zákonných institutů je stejný.

24. Pokud by bylo na správním orgánu, aby prokázal, že zadržené exempláře nebyly získány v souladu s právními předpisy, znamenalo by to rezignaci na účinnou kontrolu chovu a dispozic s jedinci chráněných druhů. V praxi by totiž zpravidla bylo velmi obtížné až nemožné prokázat takový nelegální původ, pokud by se nepodařilo obchodníky přistihnout přímo při pašování exemplářů chráněných druhů. Pokud se již právnická či fyzická osoba rozhodne věnovat se chovu zvlášť chráněných druhů živočichů, musí proto věnovat zvýšenou pozornost předpisům upravujícím na mezinárodní, evropské i národní úrovni jejich evidenci a kontrolu. Byť se tyto předpisy mohou zdát velmi přísné a formalistické, z výše uvedených důvodů je nelze považovat za samoúčelné. Intenzita zájmu na ochraně ohrožených druhů pak odůvodňuje i přísné postihy porušení povinností osob chovajících chráněné živočichy včetně možnosti zabavení jedinců, u nichž jejich držitel není schopen prokázat jejich původ v souladu s právními předpisy.

25. Povinnost prokázání původu se pak nezbytně vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu. Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s unijními a národními předpisy. V případě ptáků právní předpisy stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců (pokud by implantování čipu ohrozilo zdravotní stav exempláře) pak je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. V daném případě tak správní orgány nemohly akceptovat k prokázání původu předmětných papoušků registrační listy, u nichž nebylo možné ověřit, zda se vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům. Stěžovatel proto původ papoušků registračními listy neprokázal. Výpověď stěžovatele jakožto hodnověrný důkaz původu papoušků nepostačuje (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Orel skalní).

26. Již z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem uplatněné důvody pro obnovu řízení o zabavení papoušků nepostačovaly, neboť zjištění ohledně nemožnosti přesného určení stáří papoušků nemohlo nic změnit na závěru správních orgánů, že stěžovatel původ jedinců druhu kakadu palmový neprokázal. Na tom nic nemění ani to, že správní orgán I. stupně použil ve správním řízení posudek Agentury ochrany přírody a krajiny, který stáří papoušků určoval, a že v rozhodnutí I. stupně byl použit argument stářím papoušků nekorespondujícím s registračními listy jako jeden z pěti důvodů, proč správní orgán I. stupně neakceptoval registrační listy jako důkaz původu papoušků. I kdyby byl totiž tento jeden z pěti důvodů vyvrácen, stále by důkaz zákonného původu konkrétních zajištěných jedinců absentoval, neboť stále existují (další) důvody nemožnosti akceptovat předložené registrační listy jako důkaz legálního původu. Výsledek správního řízení, tedy rozhodnutí o zabavení papoušků, nemohl být důvody uplatněnými stěžovatelem nijak ovlivněn. Proto nebyly v posuzovaném případě dány podmínky pro obnovu správního řízení, jíž se stěžovatel domáhal. (...)“ Městský soud v Praze si je vědom zrušení nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 ke dni 8. 8. 2006, tudíž v dané věci aplikoval nařízení Rady (ES) č. 338/97, kde v čl. 66 bod 2 a 8 je stanovena povinnost označovat exempláře ptáků bezešvým uzavřeným kroužkem – bez přerušení, bez porušení a tak velké, aby se nedaly sejmout, až končetina plně doroste, pokud se aplikují v prvních dnech života. Přesto má soud za to, že právní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013 - 43, týkající se povinnosti prokázat zákonný původ exempláře lze vztáhnout i na posuzovaný případ. Taktéž soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 č.j. 11 A 159/2011 – 53, jehož právní věta zní: „Zákonný původ ve smyslu § 24 zákona č. 100/2004 Sb. nelze prokázat registračními listy, když způsob prokázání zákonného původu jednoznačně a srozumitelně upravuje § 54 zákona č. 114/1992 Sb., z něhož je patrné, že zákonný původ lze prokázat nabývacím titulem, jímž registrační listy, v původním správním řízení předložené žalobcem, nepochybně nejsou.“. V odůvodnění rozhodnutí soud k otázce registrace a ztotožnění konkrétních zabavovaných ptáků konstatoval následující: „Registrační list má sloužit k tomu, aby z něho bylo možno dovodit či určit, že se vztahuje ke zcela konkrétními exempláři, který musí být označen takovým způsobem, aby příslušný registrační list bylo možno bez pochybností ke konkrétnímu exempláři přiřadit. K takovému ztotožnění však v posuzovaném případě nemohlo dojít, jestliže exempláře následně zabavené nebyly označené způsobem, upraveným v právních předpisech a způsobem nezpochybnitelným. Povinnost doložit registraci ptáků registračními listy tíží chovatele, respektive držitele ptáků.“ Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že původ exempláře tak nelze bez dalšího prokázat pouze registračním listem vydaným dle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Povinnost registrace exempláře dle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy a povinnost prokázat původ exempláře dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy jsou zcela odlišnými a na sobě nezávislými povinnostmi, přičemž porušení každé z nich je důvodem pro zabavení exempláře dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy. Registrace exempláře dle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy prokazuje toliko skutečnost, že žalobce přihlásil exemplář k registraci, tj. že existence exempláře byla řádně zaevidována. Oproti tomu při prokazování původu exempláře je nezbytné, aby jeho oprávněný držitel prokázal právní titul získání daného exempláře. Demonstrativní výčet údajů či listin, jimiž lze prokázat původ exempláře je uveden v § 24 odst. 3 věty druhé zákona o obchodování s ohroženými druhy. V dané věci spadaly veškeré zabavené exempláře do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 865/2006, tj. mezi exempláře zařazené i v příloze I Úmluvy CITES č. 572/1992 Sb., jedná se tedy o exempláře nejpřísněji chráněné či druhy ohrožené vyhubením. Dle § 24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy se původ exemplářů prokazuje dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře, mimo jiné i dokumenty osvědčující kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Žalobce u některých exemplářů předložil k prokázání jejich původu právě jeden z dokladů CITES, konkrétně potvrzení ES. Správní orgány posoudily potvrzení ES dle § 37 odst. 3, 4 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy jako veřejnou listinu. Žalobce nesouhlasil s posouzením neplatnosti potvrzení ES, v důsledku provedených změn Krajským úřadem Plzeňského kraje v popisu exempláře. Z čl. 4 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 2 písm. d) a čl. 51 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 je zřejmé, že Krajský úřad Plzeňského kraje je oprávněn provést změny v údajích týkajících se popisu exemplářů uvedených v potvrzeních ES, avšak pouze v případě, pokud je výkonným orgánem CITES, který dotčené potvrzení ES vydal a pokud provedené změny řádně ověří razítkem a podpisem. Přičemž v dané věci Krajský úřad Plzeňského kraje nebyl výkonným orgánem CITES, který vydal žalobcem předložená potvrzení ES pro exempláře č. 7, č. 8, č. 13, č. 14, č. 16, č. 18, tudíž nebyl oprávněn provádět jakékoli změny v těchto potvrzeních ES. Změny, které v popisu exempláře nezákonně provedl, tak jsou neplatné a nelze k nim přihlížet. Ohledně exempláře č. 3 bylo žalobcem předložené potvrzení ES sice vydáno Krajským úřadem Plzeňského kraje, avšak změny v rubrice 4. potvrzení, týkající se popisu exempláře byly provedeny tak, že zde bylo ručně vepsáno „nové označení“ a přilepena samolepka s novým číslem mikročipového čísla, aniž by tyto změny byly jakkoli autorizovány otiskem razítka a podpisem oprávněné osoby Krajského úřadu Plzeňského kraje, která změny provedla. Tedy opět Krajský úřad Plzeňského kraje nedostál povinnosti dle čl. 4 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, čímž provedl na potvrzení ES neplatnou změnu. Soud tak má shodně se správními orgány za to, že pokud byla potvrzení ES shledána v části popisu exemplářů neplatná, nelze z nich, pro dané řízení, učinit či dovodit žádná relevantní zjištění týkající původu exemplářů. Rovněž tak nelze v dané věci přijmout názor žalobce, že absence řádných ověření změn popisu exempláře je u potvrzení ES v dané věci bagatelní administrativní vadou. Odkaz žalobce na zápis z porady žalovaného ze dne 11. 4. 2013 soud hodnotí shodně se žalovaným za nepřiléhavý, jelikož zápis z porady rozhodně nezavazuje Krajský úřad Plzeňského kraje ke konání v rozporu s právními předpisy. Taktéž není přiléhavý odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013, č.j. 2 As 61/2013 – 31, neboť v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval provedení úpravy krajského úřadu v registračním listě exempláře dle § 23 odst. 12 zákona o obchodování s ohroženými druhy ve spojení s § 9 vyhlášky Ministerstva životního prostředí, a nikoli v potvrzení ES. Soud se tak ztotožňuje s právním posouzením neplatnosti výše uvedených potvrzení ES správními orgány a neshledává ve výše uvedeném postupu správních orgánů nezákonnosti ani nešetření práv žalobce či porušení zásady dobré správy. Soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou, že žalobci bylo dáno za vinu pochybení Krajského úřadu Plzeňského kraje. Je pravdou, že Krajský úřad Plzeňského kraje změnil části některých z žalobcem předložených potvrzení ES tak, že tím způsobil jejich neplatnost. ČIŽP však správně upozornil, že řízení o zabavení exempláře dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy je řízením o uložení opatření k nápravě protiprávního stavu, když dle § 24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy je zakázáno držet exemplář bez prokázání jeho původu. Předmětem tohoto řízení tak je pouze posouzení prokázání původu exemplářů, nikoli posouzení odpovědnosti příslušného správního orgánu za nesprávný úřední postup při vyznačování změn na dokladech. Námitku žalobce o rozpornosti právní úpravy zabavení exemplářů v zákoně o obchodování s ohroženými druhy s ústavním pořádkem a nařízením Rady (ES) č. 338/97 má soud rovněž za nedůvodnou. Soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013 č.j. II ÚS 3218/13, který odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č.j. 4 As 79/2013-43, v němž se Nejvyšší správní soud v bodech [23] až [26] zabýval výkladem dotčených ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ústavní soud v citovaném usnesení jednoznačně konstatoval, že: „námitky stěžovatele směřující proti právnímu posouzení věci ze strany obecných soudů, je třeba poznamenat, že i ty podrobil kasační soud náležitému přezkumu, a to jak co do výkladu § 32 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., tak i co do výkladu § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., a to v bodech 20 až 26 napadeného rozsudku; jde přitom o výklad provedený v souladu s ústavním pořádkem.“ Ústavní soud tak nejenže nenalezl nesoulad zákonných ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy s ústavním pořádkem České republiky, ale rovněž tak měl i výklad dotčených ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy provedený obecnými soudy v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s tehdy platným nařízením Komise (ES) č. 1808/2001. V dané věci správní orgány z výše uvedených právních závěrů Nejvyššího správního soudu vycházely, a to za současného zohlednění zrušení nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 dne 8. 8. 2006 a aplikace nařízení Rady (ES) č. 338/97. Soud rovněž nenalezl rozpor dotčené právní úpravy ani s nařízením Rady (ES) č. 338/97, když § 24 odst. 3 věta druhá zákona o obchodování s ohroženými druhy v rámci potvrzení o původu exemplářů přímo odkazuje na dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy, čímž jsou nařízení Rady (ES) č. 338/97 a nařízení Komise (ES) č. 865/2006, na něž je konkrétně pod čarou daného zákonného ustanovení poukázáno. Dále žalobce namítal, že ČIŽP s ním nezahájila přestupkové řízení a nesprávně postupovala dle § 34 zákona o obchodování s ohroženými druhy, neboť zabavení exempláře není ochranným opatřením, nýbrž sankcí. Soud zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu v dané věci bylo pouze řízení o zabavení exemplářů dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy, nikoli přestupkové řízení dle § 34c zákona o obchodování s ohroženými druhy či řízení o správních deliktech právnických a podnikajících fyzických osobách dle § 34d zákona o obchodování s ohroženými druhy. Zabavení exempláře dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy je pro vlastníka exempláře ve své podstatě potrestáním, jelikož rozhodnutím o zabavení exempláře dochází k zániku jeho vlastnického práva k zabaveným exemplářům, jak uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2013, č.j. 6 As 52/2013. Avšak základním cílem zákona o obchodování s ohroženými druhy je zavedení co nejširšího režimu ochrany mimo jiné i pro exempláře zařazené do přílohy A nařízení Rady (ES) č. 338/97. Řízení o zabavení exemplářů je tak ochranným opatření pro exempláře, aby jim tímto způsobem byla zajištěna ochrana před nedovoleným nakládáním s nimi v rozporu s právními předpisy. Poskytnutím ochrany exempláři před tím, než by mu nezákonným jednáním vznikla újma, je předcházením vzniku škody. Soud tak odmítá tvrzení žalobce, že se v dané věci jedná o porušení zákazu tzv. dvojího trestání. Rovněž tak soud s odkazem na žalobcem uvedené čl. 11 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod konstatuje, že v demokratickém právním státě je ultima ratio připuštěna možnost zabavení vlastnictví bez náhrady jako trest za jednání v rozporu se zákonem. Soud shodně se žalobcem odkazuje rozsudek ESD ze dne 4. 9. 2014 ve věci č. C-532/13, v němž ESD podrobil výkladu čl. 11 odst. 2 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 338/97. ESD v bodě 36 uvedeného rozsudku jednoznačně konstatoval povinnost příslušných orgánů členského státu v případě exemplářů, pro které existuje důvod neplatnosti dovozního povolení podle čl. 11 odst. 2 písm. a), b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, tyto chránit a nařídit jejich zadržení a případně i zabavení. Tedy jinými slovy v zájmu ochrany exemplářů nařídit jejich zabavení. Soud považuje za lichou také námitku žalobce o nezákonně vedeném správním řízení, kterou spatřoval v neoprávněnosti orgánů činných v trestním řízení spolupracovat se správními orgány a předat jimi získané podklady v rámci trestního řízení správním orgánům pro účely řízení správního. Soud upozorňuje, že ČIŽP má dle § 25 odst. 4 písm. j) zákona o obchodování s ohroženými druhy povinnost spolupracovat s celními úřady při kontrole, zda exemplář odpovídá údajům uvedeným na příslušných dokladech. Taktéž je ČIŽP oprávněna dle § 50 odst. 1 správního řádu jako podklady pro vydání rozhodnutí použít mimo jiné i podklady od orgánů veřejné moci, tj. i od orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č.j. 1 As 168/2014 – 27, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil k otázce použití důkazních prostředků opatřených v souladu se zákonem v trestním řízení ve správním řízení následovně: „

22. K možnosti správního orgánu rozhodovat na základě důkazů provedených v trestním řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 1 As 97/2014 - 39, v němž uvedl, že „souhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž obecně nic nebrání tomu, aby správní orgán, kterému je postoupena věc, v níž bylo původně vedeno trestní řízení, v navazujícím přestupkovém řízení rozhodl na základě důkazů provedených v trestním řízení. Lze předpokládat, že zpravidla bude skutkový stav zjištěný orgány činnými v trestním řízení možno považovat za dostatečný a bylo by nehospodárné a nadbytečné provádět dokazování ve správním řízení opětovně. Samozřejmě nelze vyloučit, že v konkrétních případech bude nutné dokazování doplnit, v nynějším případě však správní orgány neshledaly, že by tomu tak bylo. Obecně není v takovém případě povinen znovu provádět dokazování (či dokazování doplňovat) ani krajský soud při následném přezkumu rozhodnutí správního orgánu, neboť správní soudnictví (byť se v něm uplatňuje zásada plné jurisdikce a soud může za určitých okolností dokazování doplnit) je založeno převážně na kasačním principu. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a tento svůj závěr řádně odůvodnil.“

23. Možnost využití důkazů získaných v trestním řízení i v řízení vedeném správním orgánem ostatně připustil Nejvyšší správní soud i ve svých rozsudcích ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, a ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 - 57. Přesto, že se uvedené rozsudky vztahují k řízení daňovému a k odlišné skutkové situaci, přisvědčují závěru, že obecně je možné ve správním řízení použít jako podklad rozhodnutí i důkazy získané v souladu se zákonem v řízení trestním.“ V dané věci tak v rámci kontroly nad dodržováním ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy byly celní orgány povinny s ČIŽP spolupracovat, a jelikož měly důvodné pochybnosti o původu exemplářů, byly celní orgány oprávněny je zadržet a o zadržení neprodleně ČIŽP uvědomit dle § 26, § 36 odst. 2, 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy. V dané věci je tak námitka žalobce, že ČIŽP nebyla oprávněna disponovat informacemi z trestního řízení, jelikož nebyla účastníkem či vedlejším účastníkem trestního řízení, zcela nedůvodná. Správní orgány tím, že v daném řízení použily jako podklady pro své rozhodnutí i listiny získané od celního orgánu, jednaly na základě výše citovaných zákonných ustanovení, tedy zcela po právu. Činnost ČIŽP, v rámci které si pořizovala opisy, kopie či nahlížela do spisu vedeného v trestním řízení proti žalobci, rovněž spadá pod shora uvedené získávání podkladů od orgánů veřejné moci, a nelze proto souhlasit, že postup správních orgánů je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že nevydaly usnesení dle § 80 trestního řádu a nebyly oprávněny vydat ani protokol o předání exemplářů ČIŽP. Na ústním jednání právní zástupce žalobce poukázal, že až novelou trestního řádu č. 264/2016 Sb., došlo k doplnění odstavce 2 do § 81b trestního řádu, v němž byl pro orgány činné v trestním řízení přímo upraven postup při vydání či odnětí exemplářů tyto postoupit ČIŽP. Soud zdůrazňuje, že posuzovat zákonnost jakéhokoli úkonu provedeného orgány činnými v trestním řízení je do podání obžaloby v trestní věci oprávněn pouze dozorový státní zástupce a poté soud v rámci vedeného trestního řízení, ale nikoli soud v rámci správního řízení. Výtky žalobce na adresu orgánů činných v trestním řízení v nyní vedeném správním řízení tak nejsou důvodné. Zároveň soud konstatuje, že je pro dané řízení zcela bezpředmětné, zdali bylo trestní řízení vedené proti žalobci skončeno či nikoli, správní orgány nemají zákonem stanovenu povinnost vydat zabavené exempláře v závislosti na stavu trestního řízení. Exempláře totiž byly žalobci zabaveny v rámci samostatně vedeného řízení dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy pro neprokázání jejich původu. Taktéž pokud žalobce namítal, že ve správním řízení nebylo postupováno dle § 34 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jelikož o zadržení exempláře mu nebylo vydáno ČIŽP písemné potvrzení, pak soud dle § 34 odst. 3 věta prvá zákona o obchodování s ohroženými druhy upozorňuje na to, že exempláře byly zadrženy celním orgánem, tedy potvrzení měl žalobci vydat právě celní orgán a nikoli ČIŽP. ČIŽP totiž byly exempláře předány celním orgánem poté, co jimi bylo shledáno, že již nejsou potřebné pro trestní řízení, jak vyplývá z Protokolu o předání zajištěných exemplářů ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. PH 1734/TS-3/2011. Jelikož správní orgány v řízení o zabavení exemplářů dle § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy žádné potvrzení o zadržení exemplářů nevydaly, tak v odůvodnění svých rozhodnutí uznaly tuto skutečnost jako svou chybu, což je zcela bagatelní pochybení, bez jakéhokoli dopadu na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Přičemž i v případě, kdyby ČIŽP skutečně nedostála svým procesním povinnostem v souladu s § 34a zákona o obchodování s ohroženými druhy a potvrzení o zadržení exemplářů by nevydala, nebylo by toto pochybení takové intenzity, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo. K námitce nezákonného zahájení správního řízení soud předně poukazuje na § 42 správního řádu, jímž byla všem správním orgánům uložena povinnost přijímat podněty, tedy i od jiných správních orgánů, aby mohlo být eventuelně zahájeno řízení ex offo. V dané věci ze správního spisu vyplývá, že k zahájení správního řízení došlo oznámením ze dne 19. 12. 2011 až poté, co byly dne 1. 8. 2011 ČIŽP předány protokoly z domovní prohlídky ze dne 26. 7. 2011, dále protokol o předání zajištěných stop a fotodokumentace z domovní prohlídky, z nichž mimo jiné vyplynulo, že některé exempláře nejsou řádně zákonem stanoveným způsobem označeny, rovněž tak až poté, co ČIŽP obdržela dne 21. 4. 2011 vyjádření rakouského, dne 16. 12. 2011 vyjádření německého a dne 24. 10. 2011 nizozemského výkonného orgánu CITES, z nichž vyplynulo, že některá žalobcem předložená potvrzení ES jsou falzifikáty. Tedy, k zahájení správního řízení o zabavení exemplářů došlo z moci úřední dle § 46 správního řádu na základě četných zjištění o nesrovnalostech v žalobcem předložených dokladech k prokázání původu exemplářů, nikoli pouze na základě informací poskytnutých správnímu orgánu orgánem činným v trestním řízení, tj. celním orgánem. Soud tak má za to, že ČIŽP, jakožto věcně příslušný orgán dle § 25 odst. 4 a § 30 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy zahájila správní řízení o zabavení exemplářů dle §34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy v souladu se zákonem. Rovněž tak nelze přisvědčit ani žalobní námitce porušení mlčenlivosti odborného konzultanta z řad pracovníků ČIŽP, který byl přítomen domovní prohlídce konané dne 26. 7. 2011 u žalobce. Možnost, že odborným konzultantem v trestním řízení je pracovník správního orgánu, do jehož působnosti daná odborná problematika spadá, naznačuje již přímo trestní řád, když „státní zástupce nebo policejní orgán se v případě potřeby přibrání konzultanta obrátí na některý ze zde uvedených subjektů [tj. na správní úřad, jiný úřad, vědeckou či výzkumnou instituci, pozn. soudu], zda by nemohl poskytnout některého ze svých zaměstnanců jako konzultanta a navrhnout konkrétní určitou osobu jako konzultanta v trestním řízení“ (Šámal, P. akol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.). Soud nezpochybňuje, že odborný konzultant je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, o nichž se dozvěděl při činnosti odborného konzultanta dle § 157 odst. 3 trestního řádu. Žádný právní předpis však nezakazuje, aby tentýž správní orgán, jehož pracovník působil v trestním řízení jako odborný konzultant, nemohl zahájit správní řízení, jestliže pro jeho zahájení shledá důvody a jestliže se jedná o řízení, které lze vést nezávisle na trestním řízení. Soud se neztotožnil ani s námitkou porušení mlčenlivosti a podjatosti žalobce vůči pracovníkům ČIŽP, a to Mgr. N. a Mgr. Ř. Ohledně námitky podjatosti uplatněné vůči Mgr. N., kterou žalobce spatřoval v jeho účasti na domovní prohlídce dne 26. 11. 2011 ve funkci odborného konzultanta, soud shodně se žalovaným odkazuje na usnesení ČIŽP ze dne 30. 11. 2012 č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.048/12/RZN. Tímto usnesením totiž byla tato námitka již zamítnuta. Její zamítnutí bylo zcela správně odůvodněno tak, že u Mgr. N. nebyly zjištěny žádné skutečnosti dle § 14 odst. 1 správního řádu, jež by odůvodnily jeho vyloučení, tj. jeho poměr k věci, účastníkům, který by zakládal důvodný předpoklad, že má zájem na výsledku řízení. Přičemž za důvod jeho vyloučení nelze považovat jeho účast na úkonech před zahájením řízení a kontrolách dle § 14 odst. 5 správního řádu a ani jeho působení odborného konzultanta na domovní prohlídce. Co se týče v odvolání žalobcem vznesené námitky podjatosti vůči Mgr. Ř., kterou žalobce spatřoval v jejím přebírání informací a dokumentů z trestního řízení; v jejím rozhodnutí o zaslání správního spisu na ředitelství ČIŽP; v nevyloučení Mgr. N. ze správních řízení proti žalobci, žalovaný se s ní řádně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný správně nejprve upozornil na opožděnost této námitky dle § 14 odst. 2 správního řádu, jelikož Mgr. Ř. se na správním řízení podílela od jeho počátku, tudíž její podjatost nebyla v odvolání namítána v zákonem stanovené lhůtě, tj. jakmile se o důvodu podjatosti žalobce dozvěděl. Dále žalovaný konstatoval obdobně, že jednání Mgr. Ř. namítané jako její podjatost není jednak nikterak ze strany žalobce podložené, a rovněž tak v něm nelze shledat důvod pochybovat o její nepodjatosti dle § 14 správního řádu. Z žalobcem tvrzených důvodů podjatosti totiž nevyplývá, že by Mgr. Ř. měla poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům či takový zájem na výsledku řízení, pro který by zde byl důvod pochybovat o její nepodjatosti. Soud k námitce žalobce ohledně porušení povinnosti mlčenlivosti Mgr. N. a Mgr. Ř. uvádí, že ji s ohledem na již výše uvedené právní posouzení neshledal důvodnou. K námitce nesprávného posouzení podání žalobce ze dne 30. 1. 2015 označeného jako doplnění odvolání za pouhé vyjádření účastníka, soud považuje za nezbytné uvést, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal všechny stěžejní námitky žalobce, a to jak ty obsažené přímo v odvolání ze dne 29. 12. 2014, tak i další obsažené v podání žalobce ze dne 30. 1. 2015. Ze správního spisu vyplynulo, že rozhodnutí ČIŽP ze dne 9. 12. 2014 bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 9. 12. 2014, což vyplývá z doručenky rozhodnutí do datové schránky právního zástupce. Dle § 83 správního řádu lhůta pro podání odvolání žalobci proti tomuto rozhodnutí uplynula dne 30. 12. 2014. Žalobce podal včas odvolání ze dne 29. 12. 2014, které bylo téhož dne prostřednictvím datových schránek právního zástupce žalobce odeslané ČIŽP. Oproti tomu doplnění odvolání ze dne 30. 1. 2015, doručené ČIŽP dne 26. 2. 2015 nebylo podáno v odvolací lhůtě. Přičemž mezi účastníky nebylo sporu o pozdním doručení doplněného odvolání správnímu orgánu. Soud přitakává žalobci, že obecná 15 denní lhůta pro podání odvolání nemusí být, zejména ve složitých věcech, dostatečná, nicméně se jedná o zákonem stanovenou závaznou a neměnnou lhůtu. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č.j. 2 As 11/2008-42, v němž soud konstatoval následující: „Uvedené lhůty jsou ve správním řádu výrazem principu právní jistoty. Správní rozhodnutí jakožto akt veřejné moci totiž nemůže být napadáno "donekonečna", a to ani tehdy, kdy je vadné. Opak by znamenal ztrátu důvěryhodnosti těchto rozhodnutí jakožto celku a nejistotu v právním postavení účastníků i třetích osob.“. Soud tak dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, a to že za odvolání je možné považovat jen to, které je podáno řádně v zákonem stanovené lhůtě. I později doručené podání žalobce, byť nazvané doplnění odvolání, má v řízení význam, ale pouze jako stanovisko žalobce k věci dle § 36 ve spojení s § 93 odst. 1 správního řádu. Správní orgány tak nepochybily, když podání žalobce nazvané doplnění odvolání ze dne 30. 1. 2015 neposoudily jako součást odvolání žalobce, nýbrž jako vyjádření či stanovisko žalobce k věci. Dále soud k tvrzení žalobce o nedostatečném, konkrétně příliš stručném vypořádání odvolacích námitek obsažených v doplnění odvolání ze dne 30. 1. 2015, resp. uvedených v jeho stanovisku ze dne 30. 1. 2015, poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, a to zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č.j. 9Afs 70/2008-13, na nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 a ze dne 28.5.2009, sp. zn. II ÚS 2029/08 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2013, č.j. 8Afs 41/2012- 50, rozhodnutí ze dne 6.6.2013, č.j. 1Afs 44/2013-30. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že nelze povinnost řádného vypořádání uplatněných námitek interpretovat jako požadavek na detailní odpovědi na každou námitku. Soud zdůrazňuje, že požadavky kladené na správní orgány, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takovéto přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost orgánů, především pak jejich schopnost efektivně, zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu, plnit zákonem jim uložené úkoly. Žalobce ostatně ani v podané žalobě netvrdil, že by některá jeho konkrétní dílčí námitka nebyla žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádána, pouze nesouhlasil se stručností jejich vypořádání. Soud tak má za to, že veškeré námitky žalobce byly v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádány zcela dostatečně, když soud i z tohoto vypořádání v rozsudku vycházel. Soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou nesprávného posouzení znaleckého posudku MVDr. L. B. o posouzení snímání kroužků u papoušků a časového vývoje a změny tvaru průměru tvrdosti nohy papouška kakadu palmový ze dne 6. 8. 2014, který byl žalobcem ve správním řízení k důkazu předložen. Správní orgány znalecký posudek správně hodnotily jako každý jiný listinný důkaz, jelikož pouze odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku nepodléhají jejich hodnocení. Správní orgány se se znaleckým důkazem vypořádaly tak, že jej posoudily jako nadbytečný, jelikož znalec nebyl přítomen domovní prohlídce, kde ke snímání kroužků došlo, ani se se zajištěnými exempláři jinak nesetkal, jeho znalecké závěry tak měly za ryze obecné, bez jakékoli vazby na v řízení zabavené exempláře. Rovněž tak poukázaly na nedostatečné závěry znalce o ukončení vývoje končetin papoušků u kakadu palmových až v 9 měsících, jinak kolem 6 či 8 měsíce, a o zmenšení běháků a kloubů u starých papoušků, neboť nebyly náležitě podpořeny odkazy na odbornou literaturu či na jiný pramen, z nějž znalec tyto informace čerpal. ČIŽP uvedla, že dle sdělení žalobce bylo nejmladšímu exempláři 2 roky, tedy se jednalo o stáří, kdy již byl vývoj jeho končetiny ukončen, přičemž ve správním řízení žalobce toto nesporoval. Až na ústním jednání žalobce tvrdil, že jednomu z exemplářů bylo v době domovní prohlídky 9 měsíců, proto se soud touto nově po zákonem stanovené lhůtě uplatněnou námitkou nebude dle § 72 správního řádu zabývat. Nad rámec však soud uvádí, že z žalobcem doložených listin stáří 9 měsíců ani u jednoho z exemplářů nevyplývá. Při posuzování metody snímání kroužků správní orgány vycházely z protokolu z domovní prohlídky, kde došlo ke snímání kroužků u posuzovaných exemplářů; z fotodokumentace z domovní prohlídky; z videozáznamu snímání kroužků z domovní prohlídky a konstatovaly, že na základě těchto důkazů mají za vyvrácené tvrzení žalobce o použití hrubé síly pracovníků ČIŽP při snímání kroužků u jednotlivých v řízení zabavených exemplářů. Soud podotýká, že dospěl ke stejnému závěru, když na ústním jednání přehrál k důkazu videozáznamy z domovní prohlídky. Správní orgány tak zjistily, že znalecký posudek není přesvědčivý, jelikož problematiku zkoušky snímatelnosti kroužků u papoušků znalec popsal toliko v obecné rovině bez jakékoli vazby na posuzované správní řízení, a proto z něj v řízení nevycházely. Žalovaný dospěl ke stejnému posouzení i v případě dalšího žalobcem navrženého důkazu, a to videozáznamu z domovní prohlídky u pana N. Žalovaný jej měl rovněž za nadbytečný, jelikož se opět netýká předmětu daného řízení. Soud podotýká, že na ústním jednání rovněž dospěl ke stejnému závěru, a proto nepřistoupil k provedení tohoto důkazu. Soud zdůrazňuje, že správní orgány nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, jsou však povinny odůvodnit, proč tak neučinily, a této povinnosti v dané věci plně dostály. Nad to soud upozorňuje, že žalobce správním orgánům předložil neověřenou kopii znaleckého posudku. Soud neshledal, že by se správní orgány nezabývaly doporučením Agentury na ochranu přírody a krajiny ČR ohledně velikosti kroužků, na které žalobce odkazoval. Správní orgány se v odůvodnění rozhodnutí doporučením Agentury náležitě zabývaly, když uvedly, že ani dodržení doporučené velikosti nemůže zaručit nesnímatelnost kroužků. Soud zároveň ověřil tvrzení správních orgánů, že doporučení Agentury na ochranu přírody a krajiny ČR na tuto skutečnost výslovně upozorňuje, a zjistil, že doporučení z roku 2006 s názvem „Jak značit exempláře CITES? Metodická příručka“ skutečně obsahuje na str. 13 následující upozornění „Vnitřní průměry kroužků jsou doporučené, chovatel vždy musí zohlednit individuální velikost každého jedince a přizpůsobit tomu zvolenou velikost kroužku. Upozorňujeme, že pokud bude možné kroužek již dospělému jedinci z nohy sejmout, bude tento exemplář považován za neoznačený. Viz čl. 66 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, který stanoví, že celistvý kroužek má být nasazen v prvních dnech života ptáka a má mít velikost neumožňující jej sejmout, až končetina ptáka plně doroste.“. Vycházel-li tak žalobce při značení exemplářů z uvedeného doporučení a použil-li doporučené velikosti kroužků, musel přesto přihlédnout k individuálním morfologickým vlastnostem nohou každého exempláře. Odvolávání se na doporučené velikosti tak nemůže obstát, neboť je na odpovědnosti každého chovatele, aby zvolil takovou velikost kroužku, která by v souladu s evropskými předpisy a právním řádem České republiky zajistila jejich nesnímatelnost, a tudíž i nezaměnitelnost jednotlivých exemplářů. Nesprávné posouzení důkazů dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v rozporu se zákazem retroaktivity namítal žalobce u exemplářů č. 9 a č.

13. Soud odmítá tvrzení žalobce, že by správní orgány po žalobci požadovaly za účelem prokázání původu exemplářů toliko potvrzení ES. Jak vyplývá ze správního spisu, po žalobci byly požadovány jakékoli důkazy, jimiž prokáže původ exemplářů dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Původ exempláře č. 9 nebyl žalobcem prokázán vzhledem ke snímatelnosti kroužku; navíc byl označen čipem, což nebylo ani v registračním listě ani v potvrzení ES exempláře zaznamenáno. Žalobce další doklady k původu exempláře č. 9 nepředložil. Navíc bylo správním orgánům z úřední činnosti známo, že celní správa zajistila u třetí osoby exemplář kakadu palmového se stejným číslem kroužku, avšak bez jakýchkoli dokladů a jehož vlastníkem byl rovněž žalobce, což žalobce v řízení ani nesporoval. Takto zjištěný skutkový stav, tj. v rozporu se zákonem snímatelné označení exempláře č. 9, nesrovnalosti mezi údaji v označení exempláře č. 9 v listinných důkazech a skutečném stavu označení exempláře č. 9 a duplicita jeho označení s jiným exemplářem stejného druhu, rovněž ve vlastnictví žalobce, nemohl vést správní orgány k závěru, že by byl původ exempláře č. 9 prokázán, a ani k závěru o věrohodnosti doložených listinných důkazů. Co se týče exempláře č. 13, byla správními orgány opět zjištěna snímatelnost jeho kroužku; neplatnost žalobcem doloženého potvrzení ES v části, kde byly provedeny neautorizované změny v údajích značení exempláře, proto bez dalších žalobcem předložených důkazů nebylo možno pouze na základě registračního listu prokázat původ ani u exempláře č.

13. Správní orgány žalobcem předložená potvrzení ES hodnotily řádně a soud se již výše k jejich závěru o neplatnosti potvrzení ES vyjádřil. Dále žalobce s odkazem na čl. 8 odst. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 388/97 namítal, že správní orgány nemají povinnost zkoumat původ exemplářů č. 9 a č. 13 nabytých před účinností úmluvy CITES. S ohledem na nevěrohodnost částí listinných důkazů, z nichž by jinak bylo možno zjistit datum narození dotčených exemplářů, nelze učinit žádná relevantní zjištění o datu narození exemplářů, proto má soud shodně se správními orgány námitku porušení zákazu retroaktivity za nedůvodnou. Žalobce v žalobě tvrdil, že k exemplářům č. 9 a č. 13 předložil chovatelské záznamy, žalovaný však jejich předání ze strany žalobce popřel a soud takovéto záznamy ve správním spise nenalezl. Soud upozorňuje, že v žádném vyjádření a ani v odvolání žalobce ze dne 29. 12. 2014 a jeho doplnění ze dne 30. 1. 2015 není toto tvrzení obsaženo, navíc žalobce chovatelské záznamy neuvedl ani mezi důkazními materiály. Tedy, jelikož žalobce neuvedl a ani nedoložil, kdy a jakému správnímu orgány příslušné záznamy předal, posoudil soud tuto námitku jako ryze účelovou. Žalobce namítal, že při posouzení původu exempláře č. 3, nebyla dodržena lhůta pro jeho označení. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce k prokázání původu exempláře č. 3 doložil registrační list č. 2804/15366/03-Vr-1. Exemplář č. 3 nebyl v době konání domovní prohlídky označen kroužkem, což žalobce zdůvodnil tím, že k sejmutí kroužku exempláře č. 3 došlo ze zdravotních důvodů, což prokazoval dokladem od veterinárního lékaře ze dne 23. 7. 2011. Proto žalobci ke dni domovní prohlídky neuběhla třicetidenní lhůta k označení a nahlášení změny značení exempláře. Správní orgány však posoudily doklad od veterinárního lékaře jako listinu, kterou nebylo tvrzení žalobce o nezbytnosti sejmutí kroužku konkrétně u exempláře č. 3 prokázáno, jelikož z dokladu nebylo možné zjistit, na jakém konkrétním exempláři byl zásah proveden. Soud opět zdůrazňuje, že povinnost registrace dle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, včetně povinnosti hlásit změny značení dle § 23a citovaného zákona, a povinnost prokázat původ dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy jsou zcela odlišnými a na sobě nezávislými povinnostmi. Vzhledem k tomu, že registrační list bez dalšího původ exempláře neprokazuje, není skutečnost, že žalobci teprve počala běžet lhůta ke hlášení změny značení registračnímu úřadu, který by změny značení na registračním listu náležitě vyznačil, ve vztahu k žalobcově povinnosti prokázat původ exempláře relevantní. Pokud žalobce v obecné rovině sporoval odlišnou praxi v záchranných centrech, správní orgány toto tvrzení odmítly s poukazem na povinnost center okamžitě neoznačené exempláře očipovat. Žalobce ohledně exempláře č. 2 nesouhlasil s postupem správních orgánů, které si v tomto případě neověřily důvod jeho přeznačení na rozdíl od jiných exemplářů. Soud poukazuje na to, že důvodem pro závěr správních orgánů o neprokázání původu u exempláře č. 2 nebylo jeho nesprávné přeznačení, nýbrž jeho označení děleným kroužkem s osičkou, což není nesnímatelné a nezaměnitelné označení exempláře v souladu s právními předpisy. Správní orgány správně upozornily, že v žalobcem předložených listinách k exempláři č. 2 nebylo u změny označení exempláře, které spočívalo v uvedení jiného číselného údaje na kroužku, uvedeno, že nový kroužek je nepřípustným typem značení. Tedy s ohledem na výše uvedené správní orgány neměly důvod činit dokazování za účelem zcela nadbytečného zjištění, na základě jakého důvodu došlo k přeznačení dotčeného exempláře. Soud posoudil i námitku neprovedení řádného dokazování u exemplářů č. 19 a č. 20 jako nedůvodnou. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce ve svých vyjádřeních či odvoláních proti rozhodnutím ČIŽP a ani v doplněném odvolání ze dne 30. 1. 2015 výslovně nenavrhl provedení důkazu analýzou DNA u exemplářů č. 19 a č.

20. Žalobce pouze ČIŽP vytýkal, že ve správním řízení z úřední povinnosti neprovedla veškeré důkazy k prokázání původu exemplářů. Oproti tomu v odvolání ze dne 4. 3. 2012 proti (předchozímu) rozhodnutí o zabavení exemplářů ČIŽP ze dne 14. 12. 2012 žalobce navrhl provedení důkazu rentgenovým posouzením čitelnosti kroužku. Správní orgány se s tímto důkazním návrhem řádně vypořádaly, když uvedly, že jej považují za nadbytečný. Vysvětlily, že nezaměnitelné označení exempláře celistvým kroužkem s jedinečným označením musí být na exemplářích zjistitelné běžným způsobem kontroly bez použití speciálních metod. Nad to žalovaný správně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zdůraznil, že pokud v žalobcem předložených listinách k exemplářům nebyly uvedeny jejich rodiče, nemohl by z podstaty věci výsledek testu DNA vést k jejich ztotožnění. Soud se rovněž ztotožnil s názorem správních orgánů, že za zjištěného skutkového stavu věci, kdy dotčené exempláře byly označeny tak, že jejich nezaměnitelné identifikační údaje s nimi nebyly nesnímatelně spojeny, nemohla být jejich totožnost, natož jejich původ prokázán. Pokud žalobce odkazoval na výsledky kontroly provedené ČIŽP dne 16. 3. 2011, pak soud shodně se správními orgány uvádí, že v dané věci nelze vycházet ze zjištění učiněných ČIŽP v rámci jiné kontroly, navíc správní orgány správně uvedly, že i při předchozí kontrole ze dne 16. 3. 2011 byla na straně žalobce shledána mnohá pochybení, jež dokonce vedla k zahájení trestního řízení proti žalobci. Pokud žalobce tvrdil, že k zabavení exemplářů č. 19 a č. 20 došlo na základě formálních vad obsažených v jeho vyjádření, přičemž ani neuvedl, v jakém konkrétním vyjádření se jich měl dopustit, nezakládá se s ohledem na výše uvedené jeho tvrzení na pravdě. Soud shodně se správními orgány na závěr zdůrazňuje, že v dané věci důkazní břemeno k prokázání původu exemplářů tíží žalobce, což vyplývá i z bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č.j. 4 As 79/2013-43. Namítal-li žalobce dále to, že mu bylo bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků; nebyla mu poskytnuta součinnosti při obstarávání dalších důkazů; byly po něm vyžadovány nemožné důkazy; byly vyhledávány důkazy toliko v jeho neprospěch, měl tyto řádně konkretizovat a uvést jakým konkrétním způsobem mu mělo být bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků; kdy a jakou součinnost mu při obstarávání dalších důkazů správní orgány odmítly poskytnout; jaké nemožné důkazy po něm byly požadovány; objasnit i své tvrzení o vyhledávání důkazů toliko v jeho neprospěch. Soud zdůrazňuje, že břemeno důkazní tížilo v daném řízení žalobce, přičemž soud ze správního spisu nezjistil žádné šikanózní jednání správních orgánů proti žalobci. Dále nad rámec soud poukazuje na správní spis, ze kterého vyplývá, že veškeré zabavené exempláře byly rozmístěny do záchranných center, tj. zoologických zahrad v České republice, kde byly ze strany správních orgánů činěny kontrolní prohlídky, o čemž svědčí protokoly z kontrol zajištěných exemplářů v záchranných centrech např. ze dne 5. 9. 2012 v ZOO Praha a Jihlava, ze dne 10. 9. 2012 v ZOO Ústí nad Labem. Žalobci, resp. jeho právnímu zástupci bylo písemně dne 7. 3. 2012 oznámeno úmrtí jednoho ze zabavených exemplářů. Soud upozorňuje, že po žalobci bylo ze strany správních orgánů v rámci důkazního řízení požadováno toliko předložení důkazů k prokázání původu jeho exemplářů, což je zákonem stanovená povinnost každého chovatele zvlášť ohrožených exemplářů, nejednalo se tedy o vyžadování „nemožných“ důkazů ze strany správních orgánů. Zároveň soud ze správního spisu nezjistil, že by žalobce po správních orgánech požadoval předání či zapůjčení vzorků exemplářů za účelem provedení testů DNA u exemplářů. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že správní orgány nesprávně vyložily obsah dopisu rakouského výkonného orgánu CITES ze dne 10. 5. 2011. Soud opakuje, že správní orgány v řízení zjistily nesoulad mezi údaji, týkajícími se označení exemplářů v registračních listech a potvrzeních ES, neboť v potvrzeních ES byly bez příslušné autorizace nově uvedena mikročipová čísla exemplářů. Správní orgány tak postupovaly zcela správně, když doplnily dokazování dotazem na výkonný orgán CITES Rakouska, za účelem zjištění věrohodnosti potvrzení ES vydaných tímto orgánem. Rakouský orgán odpověděl na dotaz dopisem ze dne 10. 5. 2011. Jeho obsahem bylo jednak potvrzení pravosti certifikátů ES č. AT10-B 2346 a AT10-B 2347 rakouským úřadem, a rovněž tak sdělení, že úřad nedisponuje informacemi o přeznačkování dotčených exemplářů. Správní orgány z takto formulovaného obsahu dopisu vycházely. Přičemž dopis správně neposuzovaly pouze izolovaně, ale také v souvislosti s dalšími žalobcem předloženými důkazy k exemplářům č. 17, č.

18. Na základě takto provedeného dokazování dospěly správní orgány k závěru, že exempláře č. 17, č. 18 nebyly řádně zákonem stanoveným způsobem označeny, neboť zpráva veterinárního lékaře, byť s jeho prohlášením o změně značení, není způsobilá za zjištěného skutkového stavu věci vyvrátit skutečnost, že rakouskému orgánu nebyla řádně ohlášena změna značení exemplářů. S ohledem na výše uvedené soud posoudil i tvrzení žalobce, že správní orgány přistoupily k zabavení exemplářů č. 17, č. 18 pouze na základě dopisu výkonného orgánu CITES Rakouska, za ryze účelové. Soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že mu byla kladena k tíži neznalost příslušné právní úpravy proto, že je dlouholetým a zkušeným chovatelem. ČIŽP v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatovala, že by si měl být žalobce, jakožto dlouholetý chovatel, vědom právní problematiky CITES při chovu exemplářů. Přičemž Nejvyšší správní soud v bodě [24] rozsudku ze dne 24. 7. 2013, čj. 4 As 79/2013-43, vědom si velmi přísných a formalistických příslušných právních předpisů, přímo akcentoval zvýšenou odpovědnost chovatelů zvlášť chráněných živočichů za znalost předpisů upravujících na mezinárodní, evropské i národní úrovni evidenci a kontrolu exemplářů. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, bylo vydáno v souladu se zákonem, základními zásadami správního řízení a ustálenou judikaturou soudů, dále soud ve správním řízení neshledal ani procesní pochybení takové intenzity, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení pod bodem II. rozhodnutí je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve věci samé úspěšný a úspěšnému žalovanému však prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.

Poučení