5 A 110/2020– 76

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: Energetické Aukce s. r. o. v likvidaci, IČO: 03837319 se sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10 – Michle zastoupená Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 – Holešovice proti žalovanému: Energetický regulační úřad se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 14. 9. 2020, č. j. ČOI 123370/20/O100/1000/Ber/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Česká obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a Hlavní město Praha (dále jen „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020, č. j. ČOI 94491/20/100 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a to: a) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016, kterého se dopustila tím, že v předsmluvních informacích ze dne 3. 6. 2016 k přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti č. 201603968 a č. 201603969 uvedla neúplné informace o možnosti spotřebitele odstoupit od smlouvy, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; b) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016, kterého se dopustila tím, že dne 3. 6. 2016 poskytl v Berouně obchodní zástupce žalobkyně spotřebitelce M. K. nepravdivou informaci ohledně insolvenčního řízení, které mělo být vedeno proti stávajícímu dodavateli energií spotřebitelky, kdy v návaznosti na uvedené sdělení podepsala spotřebitelka s obchodním zástupcem dokumenty k zahájení procesu změny dodavatele, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; c) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016, kterého se dopustila tím, že v předsmluvních informacích ze dne 3. 6. 2016 k přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti č. 201603968 a č. 201603969 a v přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti č. 201603968 a č. 201603969 poskytla spotřebiteli rozporné informace o lhůtě trvání závazku s vítězným dodavatelem, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a odst. 4 ve spojení s § 5a odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele; d) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 15. 7. 2019, kterého se dopustila tím, že v Přihlášce k energetické soutěži/Rámcové smlouvě o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií ze dne 14. 8. 2018, ze dne 14. 9. 2018, ze dne 19. 9. 2018 a ze dne 26. 11. 2018 a ve Sdělení před uzavřením smlouvy pro zájemce v postavení spotřebitele o uzavření Rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií ze dne 14. 8. 2018, ze dne 14. 9. 2018, ze dne 19. 9. 2018 a ze dne 26. 11. 2018 uvedla neúplnou informaci, že od smlouvy může spotřebitel odstoupit pouze písemně, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 1 a odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele; e) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 15. 7. 2019, kterého se dopustila tím, že dne 14. 8. 2018 v Břuchotíně navštívil obchodní zástupce žalobkyně spotřebitele F. P. ohledně přihlášky k energetické soutěži s tím, že se ze strany stávajícího dodavatele energií nebude nic měnit a jde jen o přepravu energií, přičemž v návaznosti na toto sdělení uzavřel se spotřebitelem dokumenty k zahájení procesu změny dodavatele, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; f) z přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 15. 7. 2019, kterého se dopustila tím, že dne 14. 9. 2018 v Praze navštívili obchodní zástupci žalobkyně spotřebitelku L. Č. a představili se jako zástupci stávajícího dodavatele energií spotřebitelky, avšak v návaznosti na toto sdělení uzavřeli se spotřebitelkou dokumenty k zahájení procesu změny dodavatele, čímž porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; g) z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016, kterého se dopustila tím, že v přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti č. 201603968 a č. 201603969 ze dne 3. 6. 2016 a v Předsmluvních informacích ze dne 3. 6. 2016 neinformovala spotřebitele řádně o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění, čímž neinformovala spotřebitele podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele; h) z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 15. 7. 2019, kterého se dopustila tím, že v Přihlášce k energetické soutěži/Rámcové smlouvě o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií ze dne 14. 8. 2018, ze dne 14. 9. 2018, ze dne 19. 9. 2018 a ze dne 26. 11. 2018 a ve Sdělení před uzavřením smlouvy pro zájemce v postavení spotřebitele o uzavření Rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií ze dne 14. 8. 2018, ze dne 14. 9. 2018, ze dne 19. 9. 2018 a ze dne 26. 11. 2018 neinformovala spotřebitele řádně o rozsahu a podmínkách uplatnění práva z vadného plnění, čímž neinformovala spotřebitele podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele; i) z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. m) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016, kterého se dopustila tím, že v přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti č. 201603968 a č. 201603969 ze dne 3. 6. 2016 a v Předsmluvních informacích ze dne 3. 6. 2016 neinformovala spotřebitele o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů spolu s informací o internetové adrese tohoto subjektu, čímž neposkytla spotřebiteli informace podle § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Za uvedené přestupky uložil prvostupňový správní orgán žalobkyni úhrnnou pokutu ve výši 650 000 Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž Ústřední inspektorát České obchodní inspekce rozhodl tak, že změnil výši úhrnné pokuty z částky 650 000 Kč na částku ve výši 600 000 Kč a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce brojí žalobkyně podanou žalobou.

2. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) na tomto místě uvádí, že žalobkyně v žalobě za žalovanou označila Českou obchodní inspekci (dále jen „původní žalovaná“), nicméně v průběhu soudního řízení došlo k přechodu působnosti z České obchodní inspekce na Energetický regulační úřad, a to v důsledku novelizace zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „energetický zákon“), provedené zákonem č. 362/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Od 1. 1. 2022 byla proto ve smyslu § 3 odst. 1 zprostředkovatelská činnost v energetických odvětvích zařazena mezi podnikání upravená energetickým zákonem. Podle § 24b věty prvé zákona o ochraně spotřebitele přestupky podle tohoto zákona projedná správní orgán, který podle § 23 vykonává dozor nad dodržováním povinnosti, jež byla spácháním přestupku porušena. Podle § 17 odst. 7 písm. f) energetického zákona Energetický regulační úřad dále vykonává dozor v energetických odvětvích v rozsahu podle § 18 a dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele v oblasti podnikání v energetických odvětvích. Z výše citované právní úpravy vyplývá, že projednání přestupku spáchaného zprostředkovatelem energie na poli spotřebitelského práva spadá ode dne 1. 1. 2022 do výlučné působnosti Energetického regulačního úřadu. Podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. S ohledem na shora popsaný přechod působnosti původní žalované na Energetický regulační úřad je v současnosti žalovaným tento správní orgán.

3. Pro úplnost městský soud dodává, že k podané žalobě se ve vyjádření ze dne 4. 11. 2020, č. j. ČOI 136431/20/O100 vyjádřila původní žalovaná, přičemž po přechodu působnosti na žalovaného se tento přípisem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 00776–3/2024–ERU, vyjádřil tak, že se s vyjádřením původní žalované k žalobě ztotožňuje a ničeho více v rámci vyjádření k podané žalobě oproti původní žalované nedoplnila.

II. Obsah žaloby a vyjádření původní žalované

4. Žalobkyně v žalobě předně namítá, že původní žalovaná nedostatečně zjišťovala skutkový stav věci a nehodnotila veškeré důkazy zcela objektivně. Původní žalovaná opřela napadené rozhodnutí o důkazy svědčící pouze v neprospěch žalobkyně a důkazy svědčícími ve prospěch žalobkyně se původní žalovaná záměrně nezabývala, nebo jim bez jakéhokoliv rozumného zdůvodnění nepřikládala stejný význam, jako svědeckým výpovědím spotřebitelů. Dotčené obchodní zástupce pak původní žalovaná ani nevyslechla a skutková zjištění jsou v napadeném rozhodnutí zjevně tendenční. Zcela nekriticky vychází původní žalovaná z tvrzení spotřebitelů a důkazy ve prospěch žalobkyně bagatelizuje. Dle žalobkyně původní žalovaná zatížila napadené rozhodnutí podstatnou vadou, čímž byla žalobkyně dotčena na svých právech. Napadené rozhodnutí považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není nikterak zřejmé, jaký přestupek údajně spáchaný žalobkyní je nejzávažnější, resp. jaký poměr intenzity škodlivosti mezi sebou jednotlivé přestupky mají. Původní žalovaná se v napadeném rozhodnutí nikterak nezabývá absorpční zásadou jednotlivých sankcí za přestupky a žalobkyni proto není jasné, zda se uložená pokuta vztahuje na všechny přestupky, či zda pouze na některé nich, popřípadě v jakém poměru. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho původní žalovaná dovozuje úmysl při údajném uvádění nepravdivých informací. Žalobkyně své obchodní zástupce pravidelně školí, avšak není teoreticky vyloučeno, že by některý z nich nepostupoval správně. K vyloučení těchto okolností pak slouží právě verifikační hovory. Žalobkyně považuje za absurdní, aby byla nejpřísněji trestána za jednání, které bylo způsobeno jejím smluvním partnerem, tedy obchodním zástupcem. Žalobkyně považuje za nespravedlivé a nezákonné, že je pokutami trestána v nejvyšší intenzitě za jednání způsobené jejími smluvními partnery. U všech jednání kladených žalobkyni za vinu považuje tato závažnost těchto jednání za natolik marginální a nízkou, že uložená pokuta je zjevně nepřiměřená a napadené rozhodnutí je ve zjevném nepoměru k přestupkům, proto mělo být od potrestání upuštěno.

5. K přestupkům, kterých se žalobkyně dopustila tím, že uvedla neúplné informace, že od smlouvy může spotřebitel odstoupit pouze písemně, žalobkyně namítá, že informování spotřebitele v „Předsmluvních informacích“ o možnosti písemného odstoupení od smlouvy je dostatečné a v souladu s obecně závaznou právní úpravou, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že původní žalovaná nijak nekonkretizuje, jaká obecně závazná právní úprava je údajně porušována. Sjednání písemné formy odstoupení od smlouvy je nepochybně v zájmu obou smluvních stran, tedy i spotřebitele, neboť je tak zvyšována právní jistota např. z důkazního hlediska. Písemná forma je přitom dodržena jednak listinným dopisem prostřednictvím provozovatele poštovních služeb či kurýrem, tak i zprávou odeslanou elektronicky, tj. emailem, faxem či datovou schránou. Žalobkyně poukazuje na komentář k § 1820 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a uvádí, že sjednání písemné formy odstoupení od smlouvy ve smluvní dokumentaci žalobkyně je pro spotřebitele příznivější smluvní úpravou ve smyslu shora citovaného komentáře k tomuto ustanovení, když v případech použití jiné než písemné formy by byl spotřebitel v mnohem horší důkazní pozici oproti užití písemné formy. Ostatně i sama původní žalovaná na svých internetových schránkách doporučuje spotřebitelům dodržet z tohoto důvodu písemnou formu odstoupení od smlouvy. Žalobkyně se domnívá, že v případě informací o právu na odstoupení od smlouvy se z jeho strany nemůže jednat o neúplné informace, když § 1829 a následující ustanovení občanského zákoníku povinnost poučit spotřebitele o formě odstoupení od smlouvy neobsahují a neobsahuje ji ani § 1820 občanského zákoníku. Sjednání písemné formy pro odstoupení od smlouvy a poučení o tom, že odstoupení je třeba uplatnit písemně, není v rozporu s požadavky odborné péče a nijak nenarušuje, ani není způsobilé podstatně narušit, ekonomické chování spotřebitelů ve vztahu k poskytované službě a není tudíž nekalou obchodní praktikou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Uvedená informace ani není způsobilá vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, který by ji jinak neučinil, a není proto ani nekalou obchodní praktikou ve smyslu § 4 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Žalobkyně upozorňuje, že spotřebitelé v posuzované věci nijak nenapadali sjednání písemné formy odstoupení od smlouvy, resp. znění „Předsmluvních informací“ a jedná se jen o účelovou iniciativu původní žalované. Žalobkyně je toho názoru, že se předmětného přestupku nedopustila a poukazuje na to, že její snahou a úmyslem při textaci „Předsmluvních podmínek“ bylo chránit vyváženým způsobem oprávněné zájmy smluvních stran a v žádném případě se nejednalo o snahu spotřebitele poškodit.

6. K přestupku, kterého se žalobkyně dopustila tím, že dne 3. 6. 2016 poskytl v Berouně obchodní zástupce žalobkyně spotřebitelce M. K. nepravdivou informaci ohledně insolvenčního řízení, které mělo být vedeno proti stávajícímu dodavateli energií spotřebitelky, žalobkyně namítá, že od počátku uvedené popírá. Jediným „důkazem“, který by svědčil ve prospěch tohoto tvrzení, je svědecká výpověď M. K. Z uvedeného je zřejmé, že prvostupňový správní orgán nedostatečně zkoumal skutkový stav věci, a tedy jednal v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť u verze skutkového stavu prezentovaného původní žalovanou v napadeném rozhodnutí jsou dány důvodné pochybnosti. Tvrzení, že obchodní zástupce žalobkyně sdělil spotřebitelce M. K. informaci o údajném insolvenčním řízení stávajícího dodavatele energií považuje žalobkyně za zcela zcestné a za neprokázané. Žalobkyně podotýká, že podstatou její činnosti je zajištění levnějšího dodavatele energií, než má zákazník v době jejího uzavření, nikoliv změna dodavatele energií zákazníka. Není zde proto dán motiv, pro který by obchodní zástupce podával spotřebiteli uvedené nepravdivé informace, přičemž takové jednání by bylo v rozporu s cílem žalobkyně, kterým je zajistit pro zákazníka co nejlevnější dodavatele energií. Uvedenému pak svědčí mimo jiné i to, že v přihlášce pro zákazníka je vždy jako maximální cena uvedena cena nižší, než je cena stávajícího dodavatele. Touto skutečností se původní žalovaná nezabývala, resp. ji v napadeném rozhodnutí účelově ignorovala. Kromě toho z výpovědi M. K. vyplývá, že tato podepsala v rozhodné době i smlouvy se společností ČEZ, a. s., nepamatuje si, jak se obchodní zástupce žalobkyně představil a dále uvedla „…už si to nepamatuju, je to dva roky“ a nepamatuje si, že by podepisovala plnou moc. Žalobkyně má za to, že se výpověď M. K. jeví přinejmenším jako velmi nevěrohodná, neboť je reálné, že spotřebitelka M. K. připisuje obchodnímu zástupci žalobkyně jednání, kterého se mohla dopustit třetí osoba (např. zástupce společnosti ČEZ, a. s. vzhledem k tomu, že s touto podepsala M. K. v rozhodné době smlouvu). Žalobkyně podotýká, že v souvislosti se zajištěním dodavatele energií užívá výraz „aukce“ většina zprostředkovatelských společností a uvádí–li spotřebitelka M. K. ve své výpovědi, že obchodní zástupce byl za „Aukci“, nesvědčí to nijak o tom, že by se mělo automaticky jednat o zástupce žalobkyně. Původní žalovaná indicie o nepravdivosti a nevěrohodnosti výpovědi M. K. ignoruje a opomíjí a činí na základě této výpovědi závěr (a to pouze na základě této výpovědi) o spáchání přestupku žalobkyní. Původní žalovaná tímto porušila svou povinnost ve smyslu § 3 správního řádu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

7. K přestupku, kterého se žalobkyně dopustila tím, že poskytla spotřebiteli rozporné informace o lhůtě trvání závazku s vítězným dodavatelem, žalobkyně uvádí, že rozpor v informacích o lhůtě trvání závazku v přihláškách a v předsmluvních informacích vznikl zřejmě nedopatřením, přičemž smluvní dokumentace žalobkyně, která toto nedopatření obsahuje, vznikla a byla použita v době, kdy žalobkyni řídil a vlastnil jiný subjekt. Žalobkyně upozorňuje, že rozporné informace o lhůtě trvání závazku uvedené v přihláškách a předsmluvních informacích se netýkají přímo služeb, které žalobkyně nabízí svým zákazníkům, neboť se nejedná o lhůtu trvání závazku mezi žalobkyní a spotřebitelem vyplývající z přihlášky. Dle žalobkyně vzniká právní otázka, zda se jedná o podstatné informace, které spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí ohledně koupě služby poskytované žalobkyní ve smyslu § 5a odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Původní žalovaná tuto skutečnost nikterak nereflektuje, resp. se jí vůbec nezabývá. Uvedený rozpor v informacích o lhůtě trvání závazku v přihláškách a předsmluvních informacích je dle § 1822 občanského zákoníku ze zákona zhojen ve prospěch spotřebitele, když dle citovaného ustanovení v případě rozporu platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější. S touto argumentací se původní žalovaná nevypořádala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po změně vlastnické a řídící struktury učinila veškerá opatření, aby se podobným nedopatřením vyvarovala, domnívá se, že se přestupku nedopustila.

8. K přestupku, kterého se žalobkyně dopustila tím, že dne 14. 8. 2018 v Břuchotíně navštívil obchodní zástupce žalobkyně spotřebitele F. P. ohledně přihlášky k energetické soutěži s tím, že se ze strany stávajícího dodavatele energií nebude nic měnit a jde jen o přepravu energií, a k přestupku, kterého se dopustila tím, že dne 14. 9. 2018 v Praze navštívili obchodní zástupci žalobkyně spotřebitelku L. Č. a představili se jako zástupci stávajícího dodavatele energií spotřebitelky, žalobkyně namítá, že spáchání těchto přestupků je založeno jen na nejednoznačných svědeckých výpovědích spotřebitelů F. P. a L. Č. Původní žalovaná nedostatečně zkoumala skutkový stav věci a jednala v rozporu s § 3 správního řádu. Tvrzení, že obchodní zástupci žalobkyně jednali vůči těmto spotřebitelům tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, není prokázáno, přičemž žalobkyně opakuje, že podstatou její činnosti je zajištění levnějšího dodavatele, než má zákazník v době jejího uzavření, nikoliv změna dodavatele energií. Původní žalovaná opominula monitorované telefonické záznamy s předmětnými spotřebiteli, které byly ze strany žalobkyně pořízeny za účelem zkvalitnění služeb a kontroly postupů obchodních zástupců. Ze záznamu telefonického hovoru se spotřebitelem F. P. ze dne 15. 8. 2018 vyplývá, že spotřebitel je srozuměn s tím, že mu bude vybrán nový vítězný dodavatel energií, že mu obchodní zástupce vysvětlil průběh energetické soutěže a že jednání obchodního zástupce bylo korektní. Veškeré informace o předmětu smlouvy včetně ujednání o zmocnění k uzavírání a ukončování smluv s dodavateli energií byly tomuto spotřebiteli sděleny ještě před uzavřením smlouvy s žalobkyní v rámci předsmluvních informací. Tvrzení spotřebitele F. P. o tom, že mu obchodní zástupce sdělil, že se ze strany stávajícího dodavatele energií nebude nic měnit a jde jen o přepravu energií se jeví jako nevěrohodné a je v přímém rozporu s tím, že veškeré informace o předmětu smlouvy včetně ujednání o zmocnění k uzavírání a ukončování smluv s dodavateli energií byly tomuto spotřebiteli sděleny ještě před uzavřením smlouvy s žalobkyní v rámci předsmluvních informací. Kromě toho spotřebitel F. P. ve své svědecké výpovědi výslovně uvedl, že mu bylo známo, že se jedná o dodávku elektřiny a plynu, a nikoliv o jejich přepravu, která je regulována a aukce zde vůbec nepřipadá v úvahu. Ohledně spotřebitelky L. Č. žalobkyně uvádí, že ze záznamu monitorovaného telefonického hovoru ze dne 14. 9. 2018 vyplývá, že tato spotřebitelka byla naprosto transparentně seznámena s tím, že jedná se zástupci žalobkyně a že jí bude vybrán nový vítězný dodavatel energií v rámci energetické soutěže. Ve všech smluvních dokumentech žalobkyně včetně předsmluvních informací, které spotřebitelka L. Č. obdržela ještě před uzavřením smlouvy, je transparentně uvedeno, že poskytovatelem služeb je žalobkyně. Tvrzení spotřebitelky o tom, že jí byla ze strany obchodních zástupců žalobkyně sdělena informace, že jedná se zástupci svého stávajícího dodavatele energií, se jeví jako nevěrohodné. Nevěrohodným se uvedené tvrzení této spotřebitelky jeví rovněž v tom, že i v případě ostatních spotřebitelů dotčených napadeným rozhodnutím se obchodní zástupci těmto představili jako zástupci žalobkyně, proto uplatnění vytýkané praktiky pouze u spotřebitelky L. Č. by postrádalo jakoukoliv logiku. Nevěrohodnost výpovědi spotřebitelky L. Č. vyplývá i z rozporů v její výpovědi, v níž uvedla, že si myslela, že se jedná o soutěž o výhodnější cenu u jejího dodavatele, přičemž dále uvedla, že jí měli obchodní zástupci slibovat aukci všech společností. Takovou aukci by spotřebitelce stěží nabízeli zástupci jejího dodavatele. Skutečnost, že spotřebitelce bude vybrán nový dodavatel, pak vyplývá ze samotného monitorovaného hovoru. Za nevěrohodné považuje žalobkyně rovněž to, že si spotřebitelka L. Č. pamatovala, že jí obchodník s průběhem energetické aukce neseznámil, když současně uvádí, že si nepamatuje na výše uvedený monitorovaný hovor, v němž tvrdila opak. Za naprosto nesprávný a nepodložený považuje žalobkyně závěr správního orgánu ohledně kontextu monitorovaného hovoru, z něhož není zřejmé, že „energetickou aukcí“ je myšlen název společnosti, když na počátku hovoru se spotřebitelkou L. Č. se operátorka zcela srozumitelně představila slovy „u telefonu operátorka společnosti Energetické aukce“. Kromě toho z dalšího průběhu hovoru je zřejmé, že si operátorka stávajícího dodavatele spotřebitelky ověřuje, což by neměla důvod činit, představili–li by se obchodní zástupci žalobkyně jako zástupci stávajícího dodavatele. Původní žalovaná nevzala telefonické záznamy v potaz, napadené rozhodnutí postavila výlučně na svědeckých výpovědích L. Č. a F. P. a veškeré jiné důkazy ignorovala.

9. K přestupkům, kterých se žalobkyně dopustila tím, neinformovala spotřebitele řádně o rozsahu a podmínkách uplatnění práva z vadného plnění, žalobkyně namítá, že přihlášky uzavřené spotřebiteli mají povahu příkazu ve smyslu občanského zákoníku, kde v rámci úpravy příkazu občanský zákoník žádná práva z vad neupravuje a kde z povahy příkazu v přihláškách prakticky uplatnění práv z vad nepřipadá v úvahu. Splněním příkazu se zde rozumí výběr dodavatele, kde přihlášky nedávají spotřebitelům oprávnění zasahovat do tohoto výběru ani tento reklamovat a uzavření smluv o dodávkách energií, u nichž není možné jednostranně tyto smlouvy opravit či zrušit, a to ani v případě, že by neodpovídaly kritériím v přihláškách. V tomto případě by teoreticky připadala v úvahu náhrada škody, která však není právem z vadného plnění. Poskytnutí slevy by rovněž nebylo možné, neboť spotřebitel by v tomto případě žádnou cenu neplatil, a naopak by uplatňoval náhradu škody. Odstoupení od přihlášky by bylo bezpředmětné, když příkaz v ní obsažený byl již splněn a pro další období lze přihlášku vypovědět. Z platné právní úpravy tedy není zřejmé, o jakých konkrétních právech z vadného plnění by měla žalobkyně spotřebitele informovat. Žalobkyně dále dodává, že u spotřebitelky M. K. se jednalo o bezúplatné plnění, proto na tento případ není možné vztáhnout obecnou úpravu odpovědnosti za vady danou občanským zákoníkem pro úplatná plnění, ani úpravu odpovědnosti za vady týkající se smlouvy o dílo, resp. smlouvy kupní, kdy i zde se v obou případech jedná o smlouvy úplatné. Na posuzovanou věc nelze aplikovat § 1908 až § 1913 občanského zákoníku, neboť obecná ustanovení splnění závazku uvedená v občanském zákoníku práva z vadného plnění vůbec neobsahují. Původní žalovaná však na tato ustanovení odkazuje a zakládá na nich napadené rozhodnutí, přičemž je otázkou, zda lze neposkytnutí podrobnějších informací přičítat právě k tíži žalobkyni. Žalobkyně má dále za to, že původní žalovaná při stanovení sankce nezohlednila skutečnost, že kontaktní údaje, na které se spotřebitelé mohou s případnými „reklamacemi“ či nejasnostmi obracet, jak v předsmluvních informacích, tak v přihláškách žalobkyně uvedeny byly, a dále skutečnost, že u žalobkyně nebyl dán ani v těchto případech úmysl poškodit spotřebitele. Z uvedených důvodů se žalobkyně domnívá, že se přestupků nedopustila.

10. K přestupku, kterého se žalobkyně dopustila tím, že neinformovala spotřebitele o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů spolu s informací o internetové adrese tohoto subjektu, žalobkyně namítá, že i v tomto případě vznikla předmětná smluvní dokumentace v době, kdy byla žalobkyně ve vlastnictví předchozího jediného společníka. Přestože žalobkyně učinila veškeré kroky k tomu, aby se podobných nedopatření vyvarovala, původní žalovaná tuto skutečnost nikterak nezohlednila. Žalobkyně v čl. VII. předsmluvních informací spotřebitelku poučila o tom, že dohled nad dodržováním povinností vyplývajících ze zákona na ochranu spotřebitele vykonává Česká obchodní inspekce, na níž se spotřebitelka může obrátit se svou stížností, kde by jí bezpochyby informace o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů byla poskytnuta. Na svých právech proto spotřebitelé objektivně vzato nijak zkráceni nebyli, neboť internetová adresa České obchodní inspekce je široké veřejnosti poměrně známá a snadno dohledatelná, bez ohledu na to, zda je smlouva uzavřena písemně či dálkově prostřednictvím internetových stránek. Tomuto pak svědčí mimo jiné i to, že spotřebitelka M. K. se i přes neuvedení této internetové adresy dokázala na Českou obchodní inspekci ve věci přihlášek obrátit, byť prostřednictvím Energetického regulačního úřadu, a tato spotřebitelka s žalobkyní nevedla žádný spor ani polemiku, která by jako spor mohla být vnímána. Žalobkyně je toho názoru, že se daného přestupku nedopustila.

11. K výši pokuty žalobkyně namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých skutečností došlo ke snížení pokuty z původní výše 650 000 Kč na částku 600 000 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dospět k přesvědčivému závěru, že ponížení pokuty o 50 000 Kč bylo dostatečné, když není jasné, jaké skutečnosti vedly k takovému snížení. Původní žalovaná i v tomto ohledu učinila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Původní žalovaná dále nevzala v potaz, že dotčenými spotřebiteli bylo fakticky pouze pět osob a míra škodlivosti jednání žalobkyně by byla v případě spáchání veškerých přestupků spíše mizivá. To by se přitom mělo odrazit i ve výši uložené pokuty. Žalobkyně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008–133, č. 2092/2010 Sb. NSS, a je toho názoru, že původní žalovaná při ukládání pokuty dostatečně nezohlednila její majetkové poměry, kdy uložená pokuta je pro žalobkyni prakticky likvidační. Prvostupňový správní orgán pochybil, když majetkové poměry žalobkyně nezjišťoval a původní žalovaná tyto majetkové poměry při ukládání sankce zohlednila pouze formálně. Původní žalovaná si vytváří určité alibi pro uložení vysoké (a jinak snad i likvidační) pokuty tím, když uvádí, že je možné požádat o úhradu pokuty ve splátkách. Již však neuvádí, že na plnění ve splátkách nemá žádný subjekt právní nárok a je tedy plně na správním orgánu, zda bude exekvovat úhrady pokuty v plné výši. Hypotetická a ničím negarantovaná možnost plnění ve splátkách nemůže být odůvodněním možnosti udělení likvidační pokuty. S ohledem na průměrné příjmy žalobkyně za posledních pět let ve výši 14 638 Kč je zřejmé, že i pokuta 600 000 Kč je pro žalobkyni likvidační, a že původní žalovaná rozhodla v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

12. Původní žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že trvá na tom, že postup, kdy prodávající zúží spotřebitelovy možnosti, jde–li o formu, v níž má být odstoupeno od smlouvy, ačkoliv příslušné právní předpisy žádné takové omezení neobsahují, je v neprospěch spotřebitele, a nikoliv v jeho prospěch. Lze souhlasit s tím, že písemná forma je nejpraktičtější z hlediska následné průkaznosti spotřebitelova jednání, avšak tento způsob odstoupení od smlouvy nepatří k nejrychlejším ani k nejjednodušším, zvláště za situace, kdy žalobkyně přímo požadovala zaslání dopisu na jí uvedenou adresu. O emailu, faxu či datové schránce se žalobkyně zmínila teprve až v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a v podané žalobě, v předsmluvních informacích pro spotřebitele uvádí pouze dopis doručený na tam uvedenou poštovní adresu. Uvedeným námitkám se původní žalovaná věnovala již na straně 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Namítá–li žalobkyně, že jí není zřejmé, jakého porušení se svým jednáním dopustila, odkazuje původní žalovaná na výrok prvoinstančního rozhodnutí, kde jsou jednotlivá porušená ustanovení zákona o ochraně spotřebitele uvedena. Původní žalovaná upozorňuje, že sama žalobkyně v předsmluvních informacích spotřebitele instruovala, v jaké formě jsou povinni případné odstoupení od smlouvy učinit, proto jsou irelevantní úvahy, zda žalobkyni občanský zákoník či jiný předpis povinnost informovat spotřebitele o formě odstoupení od smlouvy ukládá či nikoliv. Uvedla–li žalobkyně takové informace, měla tak učinit řádně, s odbornou péčí, tedy uvést úplné a pravdivé informace, nikoliv spotřebitelům ukládat povinnost, jejíž plnění šlo k jejich tíži.

13. Původní žalovaná dále uvedla, že okolnosti, jimiž se snaží žalobkyně zpochybnit důvěryhodnost výpovědi spotřebitelky M. K., neignorovala, nýbrž se s nimi vypořádala na straně 10 napadeného rozhodnutí. Z protokolu o výpovědi svědkyně M. K. je zřejmé, že tato rozlišuje, s kým a kdy uzavřela jakou smlouvu. Skutečnost, že si nevybavila s časovým odstupem čtyř let, jak se jí obchodní zástupce představil a pamatovala si pouze, že to byl Slovák, nečiní dle názoru původní žalované její výpověď nevěrohodnou. Jde–li o podstatu služby poskytované žalobkyní spočívající ve výběru levnějšího dodavatele energií, tato skutečnost nikterak nevyvrací logiku ohledně primární snahy o získání co největšího počtu zákazníků, jimž by mohla službu poskytovat, neboť jinak by její činnost postrádala smysl. Nepravdivá informace měla spotřebitelku M. K. při úvodním kontaktu přesvědčit, aby si nabídku obchodního zástupce vyslechla, a tím mu dala šanci, že se mu podaří získat dalšího zákazníka. Z uvedeného pohledu je nerozhodné, zda žalobkyně poskytovala pouze službu spočívající v prosté změně dodavatele nebo zda garantovala, že vysoutěžená nová smlouva bude pro spotřebitele výhodnější. Aby ale obchodní zástupce vůbec mohl spotřebitelku lákat na zajištění výhodnější ceny energie, musel ji nejprve přesvědčit, aby s ním vstoupila v jednání, sdělila mu, jakou cenu za energie platí nyní a další rozhodné skutečnosti. K tomu právě sloužila předmětná nepravdivá informace. I kdyby byla nabídka žalobkyně sebevýhodnější a její úmysly se spotřebitelkou sebelepší, nelze spotřebitele přesvědčovat k jednání o uzavření předmětné smlouvy příkazního typu za pomoci nepravdivých informací.

14. Původní žalovaná dále trvá na tom, že změna vlastnické ani řídící struktury nemá žádný vliv na odpovědnost žalobkyně za předmětné přestupky, neboť se jedná o stále stejnou právnickou osobu s vlastní deliktní odpovědností. S uvedenými námitkami žalobkyně se původní žalovaná vypořádala na straně 10 až 11 napadeného rozhodnutí. Předmětem závazku mezi žalobkyní a spotřebitelem bylo uzavření smlouvy s dodavatelem energií, kdy jedním z parametrů byla délka trvání smlouvy s dodavatelem. Nelze se proto ztotožnit s názorem, že by se tento údaj netýkal přímo služby poskytované žalobkyní spotřebitelům, když je nedílnou součástí jejího obsahu. Pro spotřebitele je nepochybně důležité s jistotou vědět, na jak dlouhé období bude žalobkyně za spotřebitele poptávat a uzavírat smlouvu o dodávkách energií. Jde–li o § 1822 občanského zákoníku, jedná se až o možnou nápravu situace v soukromoprávní rovině, která by nemusela vůbec nastat, uváděla–li by žalobkyně řádně ve všech dokumentech údaje jednotně. Kromě toho by citované ustanovení bylo pro spotřebitele stěží záchranou v okamžiku, kdy už by žalobkyně jeho jménem s dodavatelem uzavřela smlouvu o dodávkách energií na delší dobu, než deklarovala v předsmluvních informacích k přihlášce k výběrovému řízení.

15. Ohledně nedostatečného zkoumání skutkového stavu a ignorace důkazů původní žalovaná uvádí, že žádné důkazy neignorovala a se všemi důkazy i námitkami žalobkyně se s odkazem např. na stranu 8 až 10 napadeného rozhodnutí vypořádala. Skutečnost, že původní žalovaná nepřisoudila určitým důkazům takovou váhu a nevyhodnotila je dle představ žalobkyně nelze nazývat ignorací důkazů. Původní žalovaná trvá na tom, že s ohledem na situaci, při níž byly předmětné nepravdivé údaje použity, měly i z pohledu odborníka zdánlivě naivní a krátkozraké nepravdivé informace vysoký potenciál ovlivnit spotřebitele a přesvědčit je, aby přistoupili na jednání o uzavření smlouvy s žalobkyní. Spotřebitel nečekaně vyrušený u sebe doma a nečekající žádné obchodní jednání má skutečně velice omezený prostor pro to, aby se nad pravdivostí informací sdělovaných obchodním zástupcem hlouběji zamyslel, natož si je ihned ověřil, než jej pozve dovnitř. Skutečnost, že žalobkyně možná neměla v úmyslu změnit dodavatele energií všem jejím zákazníkům, ale jen těm, u kterých se jí podaří vysoutěžit nižší cenu, nic nemění na tom, že k tomu, aby mohla vykonávat svou činnost, potřebovala co nejvyšší počet zákazníků, kteří by s ní uzavřeli předmětné smlouvy a na základě kterých se jim pokoušela vysoutěžit levnějšího dodavatele energií a uzavřít s nimi smlouvu. K tomu si dopomohla uvedením nepravdivých informací při prvotním oslovení spotřebitelů. U spotřebitele F. P. zůstává podstatné, že mu bylo nesprávně sděleno, co se bude soutěžit, tedy že se bude soutěžit přeprava energií, nikoliv dodávka, jak tomu bylo ve skutečnosti. Jde–li o skutečnost, že si spotřebitel F. P. zjišťoval, které dodavatele žalobkyně vybírá, zapomněla žalobkyně zmínit, že si to dle své výpovědi zjišťoval až v okamžiku, kdy mu přišlo oznámení o výsledku aukce, tedy více než půl roku od okamžiku, kdy ho oslovil obchodní zástupce a kdy v rychlosti přemýšlel, zda s ním bude dále jednat, zda vyslechne jeho nabídku, či zda se s ním odmítne dále bavit. Spotřebitelce L. Č. byla nepravdivá informace o tom, koho obchodní zástupci zastupují, sdělena při prvotním, nečekaném oslovení spotřebitelky na chodbě před jejím bytem a opět se jednalo o situaci, kdy tato spotřebitelka při obchodním rozhodování neměla téměř žádný prostor se nad tvrzením obchodních zástupců hlouběji zamyslet a ověřit si jejich pravdivost. Jde–li o monitorovaný hovor uskutečněný dne 14. 9. 2018, upozorňuje původní žalovaná na to, že se tento odehrál v průběhu jednání spotřebitelky a obchodních zástupců žalobkyně, přičemž telefonní číslo vytočil a s operátorkou nejprve jednak jeden z obchodních zástupců a až následně předal spotřebitelce operátorku žalobkyně k telefonu. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by operátor kontaktoval přímo spotřebitelku nebo opačně. Výpověď spotřebitelky proto nelze zpochybňovat z důvodu, že si tento moment z jednání s odstupem času nevybavila. Kromě toho obchodní zástupce žalobkyně předal telefon spotřebitelce těsně poté, co do telefonu sdělil název stávajícího dodavatele energií spotřebitelky, tedy Bohemia Energy, což nepochybně rovněž nepřispělo ke spotřebitelčině orientaci, s kým jedná a kdo bude aukci zajišťovat. Klíčovým momentem, kdy na spotřebitelku v plném rozsahu působily následky nepravdivého tvrzení, bylo prvotní oslovení spotřebitelky obchodními zástupci na schodišti před jejím bytem, přičemž toto tvrzení přimělo spotřebitelku učinit obchodní rozhodnutí a vstoupit v jednání s obchodními zástupci.

16. K řádnému plnění informační povinnosti ze strany žalobkyně původní žalovaná uvádí, že za řádné plnění této povinnosti nelze považovat, nezmíní–li se žalobkyně o právech z vadného plnění buď vůbec, nebo u úplatných smluv pouhým odkazem na občanský zákoník. Občanský zákoník má sám o sobě přes tři tisíce ustanovení a nelze po spotřebiteli požadovat, aby si sám dohledával ustanovení aplikovatelná na daný závazek. Smyslem § 13 zákona o ochraně spotřebitele je, aby spotřebitel obdržel od prodávajícího komplexní informaci o právech z vadného plnění a podmínkách jejich uplatnění, nikoliv pouze obecný odkaz na předpis, z něhož lze tyto informace vyčíst. Není–li u smluv příkazního typu zvláštní úprava práv z vadného plnění, znamená to toliko to, že se aplikuje obecná právní úprava obsažená v § 1908 až § 1913 a v případě úplatných smluv ještě § 1914 a následující občanského zákoníku. Je pravdou, že u bezúplatných smluv je příslušná právní úprava velice strohá a spotřebitelům mnoho práv nepřiznává, to ovšem není důvodem se o tomto institutu vůbec nezmínit, jak v podrobnostech zdůvodnil prvostupňový správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí a posléze původní žalovaná v napadeném rozhodnutí. Kromě toho tuto skutečnost zhodnotila původní žalovaná jako polehčující a snížila pokutu uloženou prvostupňovým správním orgánem.

17. Co se týče neposkytnutých informací ohledně mimosoudního řešení spotřebitelských sporů k tomu původní žalovaná uvádí, že žalobkyně spotřebitelce informace dle § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele neposkytla, proto se dopustila tohoto přestupku. Nic na tom nemění ani fakt, že spotřebitelku informovala o orgánech dozoru či že se spotřebitelka v konečné fázi na Českou obchodní inspekci obrátila. Původní žalovaná dodává, že podání spotřebitelky, které nakonec bylo doručeno České obchodní inspekci, nebylo návrhem na zahájení mimosoudního řešení spotřebitelského sporu, nýbrž obecně formulovaná, lze říci až zoufalá prosba o jakoukoliv pomoc, kterou navíc spotřebitelka původně zaslala Energetickému regulačnímu úřadu a tento ji postoupil původní žalované. Byla–li by bývala spotřebitelka řádně poučena v souladu s § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, zcela jistě by se tím šance například na to, že by spotřebitelka namísto zoufalého dopisu na Energetický regulační úřad podala konkrétní návrh na zahájení mimosoudního řešení spotřebitelského sporu přímo u původní žalované. Smyslem § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je, aby se spotřebitelé předmětné informace dozvěděli v určitý okamžik přímo od prodávajícího, nikoliv aby se k nim následně dostávali svépomocí např. prostřednictvím odpovědí na své podněty zasílané dozorovým orgánům, u nichž tuší, že jsou kompetentní k řešení jejich problému.

18. Původní žalovaná dále uvádí, že jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí bylo jasně řečeno, který přestupek je pro účely úhrnné pokuty považován za nejzávažnější (viz např. strana 13 odst. 2 věta první napadeného rozhodnutí). Dle názoru původní žalované je z obou rozhodnutí jasně patrné, ze spáchání jakých přestupků byla žalobkyně uznána vinou, a za které jí tedy byla uložena předmětná sankce. Obchodní zástupci v posuzované věci uzavírali smlouvy jménem žalobkyně, ona z jejich jednání měla prospěch a je za ně proto objektivně odpovědná, přičemž že se v případě nepravdivých informací sdělených obchodními zástupci spotřebitelům při jejich oslovení v domácnosti jednalo o úmyslná jednání, je patrné z charakteru těchto informací. Obchodní zástupci museli vědět, že dodavatel energií spotřebitelky M. K. není v insolvenci, že spotřebiteli F. P. bude na základě jimi nabízené smlouvy vybírán nový dodavatel energií, a nikoliv jen přepravce, nebo že nezastupují dodavatele energií spotřebitelky L. Č.

19. Závěrem původní žalovaná zastává názor, že pokuta byla náležitě odůvodněna, a to včetně jejího snížení z důvodu zohlednění polehčujících okolností, jde–li o porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele ve prospěch žalobkyně, které prvostupňový správní orgán nezohlednil. Ve svém celku je nutné hodnotit protiprávní jednání žalobkyně za rozsáhlé, včetně přestupků vykazujících vysokou závažnost, proto považuje původní žalovaná pokutu za přiměřenou. Při posuzování majetkových poměrů vycházela původní žalovaná z podkladů, které jí zaslala sama žalobkyně. Původní žalovaná nevycházela pouze ze samotného zisku, kdy tato položka může být sama o sobě dosti zavádějící, ale přihlédla např. i k celkovému obratu, kterého žalobkyně dosahovala v uplynulých obdobích, a který se pohyboval v řádu milionů. Na povolení rozložení úhrady pokuty do pravidelných splátek sice není automatický nárok, avšak zcela nepochybně se jedná o institut, jehož jediným účelem je zmírnit dopady peněžité sankce na obviněné, a je na místě existenci tohoto institutu při posouzení schopnosti žalobkyně uhradit sankci zohlednit. Původní žalovaná má za to, že v posuzované věci zjistila všechny rozhodné skutečnosti, shromáždila potřebné důkazy, skutkový stav správně vyhodnotila a přihlédla ke všem relevantním okolnostem, které bylo možno hodnotit jak ve prospěch, tak k tíži žalobkyně.

III. Ústní jednání

20. Na ústním jednání dne 28. 2. 2024 žalobkyně zopakovala své žalobní námitky tak, jak byly uplatněny v žalobě, a zdůraznila, že zejména výši uložené pokuty považuje za nepřiměřenou, ba likvidační. Poukázala na to, že roční zisky, kterých žalobkyně dosahovala, činily v průměru 14 000 Kč. Výši pokuty žalovaný nesprávně vztáhnul k údaji o dosaženém obratu a nikoli k výši dosaženého zisku. Žalovaný ve svém ústním podání setrval na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, přičemž poukázal na argumentaci uvedenou ve vyjádření k žalobě. V závěrečné řeči žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit a vrátit žalovanému k dalšímu řízení a žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení, žalovaný požadoval žalobu zamítnout.

21. Městský soud k důkazu provedl výtisk z internetových stránek České obchodní inspekce o tom, jak by mělo vypadat odstoupení od smlouvy, a výtisk z internetových stránek České obchodní inspekce zabývající se informacemi o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů (ADR. Z těchto dokumentů nicméně soud neučinil žádná zjištění relevantní pro posouzení věci samé. Zbylé žalobkyní navrhované důkazy jsou součástí správního spisu, kterým se ve správním soudnictví dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Městský soud z důvodu nadbytečnosti neprovedl k důkazu daňová přiznání žalobkyně za rok 2015, 2016, 2017, 2018 a 2019, neboť ve správním spise se nachází přehled zisků a ztrát žalobkyně, přičemž se závěry, které z těchto podkladů učinil správní orgán, se městský soud ztotožňuje. Soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zejména z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mimo jiné posoudit, zda skutkový stav, který vzala původní žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a má v něm oporu.

IV. Posouzení žaloby

22. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování původní žalované a shledal, že žaloba není důvodná.

23. Před vypořádáním žalobních bodů městský soud zdůrazňuje, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na zásadě, že je to žalobkyně, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 8 Azs 94/2022–30).

24. Ve vztahu ke všem žalobkyní vzneseným námitkám městský soud předesílá, že tyto námitky žalobkyně přenesla v takřka shodném znění do žaloby ze svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobkyně v důsledku toho v podané žalobě vůbec nereagovala na závěry, které původní žalovaná vyslovila k identickým odvolacím námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nijak nereflektovala, že původní žalovaná předmětné námitky vypořádala a zdůvodnila závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobkyně tím, že v žalobě zopakovala námitky vznesené v odvolání, aniž by reagovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se původní žalovaná s těmito námitkami vypořádala a přezkoumatelným způsobem popsala a vysvětlila, na základě jakých konkrétních úvah dospěla k závěru o nedůvodnosti těchto námitek, značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za ni nemohl domýšlet další argumenty.

25. Městský soud dále připomíná, že pokud žalobkyně v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013–128). Městský soud se tak mohl věnovat žalobkyní uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sama žalobkyně vznesla (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015–31). Soud proto s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikaturním východiskům za dané situace předesílá, že se ztotožnil s argumentací, kterou již dříve, v návaznosti na tyto odvolací námitky žalobkyně uvedla původní žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud uvádí, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není vadou rozhodnutí soudu, když v podrobnostech odkáže na rozhodnutí správního orgánu, panuje–li mezi názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí shoda (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012–47, nebo ze dne 20. 1. 2023, č. j. 8 Afs 92/2022–239).

26. Městský soud dále předesílá, že obdobnými otázkami jako v posuzované věci se již v minulosti zabýval patnáctý senát městského soudu, a to v rozsudku ze dne 19. 10. 2023, č. j. 15 A 30/2022–98, s jehož dílčími závěry se právě rozhodující senát ztotožňuje a neshledává důvodu se od nich zásadně odchylovat. V dalším posouzení z nich proto bude vycházet.

27. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obchodní praktika je nekalá, je–li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je–li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny.

28. Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele nekalou obchodní praktikou se rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b. Obchodní praktiky, které se považují za nekalé za všech okolností, jsou uvedeny v příloze č. 1 a 2 tohoto zákona.

29. Podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele užívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí se zakazuje.

30. Podle § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obchodní praktika se považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.

31. Podle § 5a odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele za klamavé opomenutí se také považuje, pokud prodávající podstatné informace uvedené v odstavci 1 zatají nebo poskytne nejasným, nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem nebo v nevhodný čas vzhledem k okolnostem popsaným v odstavci 1 anebo neuvede obchodní záměr obchodní praktiky, není–li patrný ze souvislosti, a pokud to v obou případech vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.

32. Podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění (dále jen „reklamace“), spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit.

33. Podle § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele prodávající informuje spotřebitele jasným, srozumitelným a snadno dostupným způsobem o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který je pro daný typ nabízeného, prodávaného, poskytovaného nebo zprostředkovaného výrobku nebo služby věcně příslušný. Informace musí zahrnovat též internetovou adresu tohoto subjektu. Jestliže prodávající provozuje internetové stránky, uvede tyto informace i na těchto internetových stránkách. Pokud smlouva uzavřená mezi prodávajícím a spotřebitelem odkazuje na obchodní podmínky, uvede informace podle věty první a druhé rovněž v těchto obchodních podmínkách.

34. Podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik.

35. Podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele prodávající se dopustí správního deliktu tím, že neinformuje spotřebitele podle § 13.

36. Podle § 24 odst. 7 písm. m) zákona o ochraně spotřebitele prodávající se dopustí správního deliktu tím, že neposkytne spotřebiteli informace podle § 14 nebo čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013.

37. Podle § 24 odst. 14 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném 15. 7. 2019, za přestupek lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) a b), odstavce 4, odstavce 7 písm. a), d), g), k) a odstavců 9, 10 a 13.

38. Městský soud předně shledal neopodstatněnou námitku žalobkyně zpochybňující závěr správních orgánů o tom, že v předsmluvních informacích k přihlášce k výběrovému řízení/aukci, v Přihlášce k energetické soutěži/Rámcové smlouvě o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií a ve sdělení před uzavřením smlouvy pro zájemce v postavení spotřebitele o uzavření rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií uvedla neúplné informace o možnosti spotřebitele odstoupit od smlouvy. Vnitrostátní ani evropské právní předpisy spotřebiteli nepředepisují výhradně písemnou formu odstoupení od smlouvy, přičemž je to podnikatel, kdo v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2018, musí plnit informační povinnost vůči spotřebiteli a poučit jej o podmínkách, lhůtě a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, jak ukládá § 1829 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2018. Neodpovídá–li poskytnuté poučení platné právní úpravě, jedná se o nesprávnou, resp. nepravdivou informaci ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, přičemž „nepravdivá informace o výhradně písemné možnosti odstoupení od smlouvy (včetně zmínky o doporučeném dopise) přitom nepochybně může spotřebitele ovlivnit v jeho rozhodnutí od smlouvy neodstoupit, které by jinak neučinil.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2022, č. j. 6 As 76/2021–50). Žalobkyně v předsmluvních informacích k přihlášce k výběrovému řízení/aukci použila formulaci „pro účely uplatnění práva na odstoupení od smlouvy je Přistupitel povinen o svém odstoupení písemně informovat Poskytovatele na adrese sídla společnosti: Na Pankráci 1724/129, Nusle, 140 00 Praha 4, a to formou jednostranného právního jednání (například dopisem zaslaným prostřednictvím provozovatele poštovních služeb)“, v Přihlášce k energetické soutěži/Rámcové smlouvě o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií a ve sdělení před uzavřením smlouvy pro zájemce v postavení spotřebitele o uzavření rámcové smlouvy o poskytování služeb v oblasti optimalizace nákladů na pořízení energií pak žalobkyně použila mimo jiné formulaci „…může Odběratel, je–li spotřebitelem ve smyslu NOZ, od smlouvy písemně odstoupit bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce ve lhůtě 14 dnů od jejího uzavření. Lhůta k uplatnění práva na odstoupení je zachována, pokud bylo odstoupení od smlouvy písemně odesláno Poskytovateli před uplynutím lhůty pro odstoupení. Právo na odstoupení je nutné uplatnit u Poskytovatele na adrese Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4 – Nusle“. Ani jeden z textů nelze vyložit jinak, než že jediná přípustná forma odstoupení od smlouvy (přihlášky) je písemná. Neobstojí námitka žalobkyně, že sjednání písemné formy odstoupení od smlouvy je v zájmu spotřebitele, neboť je tím zvyšována právní jistota například z důkazního hlediska a je pro spotřebitele příznivější smluvní úpravou. Tato argumentace by dávala smysl ve chvíli, kdy by v textu shora citovaných dokumentů byly dále uvedeny a blíže popsány i další způsoby, jimiž lze od smlouvy odstoupit. V posuzované věci tomu tak však není a průměrný spotřebitel nemůže z citovaného textu odvodit, že má právo na odstoupení od smlouvy jinak než písemnou formou. Namítá–li žalobkyně, že i sama původní žalovaná na svých internetových stránkách doporučuje spotřebitelům dodržet z důvodu lepší důkazní pozice písemnou formu odstoupení od smlouvy, je nutné uvést, že jak z občanského zákoníku, tak i ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění Směrnice Rady 93/13/EHS a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje Směrnice rady 85/577/EHS a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 79/7/ES vyplývá, že písemná forma odstoupení od smlouvy je spotřebiteli pouze doporučována z důvodu důkazního pro případ, že by mezi ním a prodávajícím vznikl spor o to, zda bylo od smlouvy platně odstoupeno, ovšem tato forma není obligatorní. Mezi možnostmi odstoupení je uveden i telefonní hovor a spotřebitel by tedy mohl podnikateli sdělit svůj úmysl od smlouvy odstoupit i touto formou. Výběr formy pro odstoupení od smlouvy tedy záleží na spotřebiteli, který by si však měl být vědom toho, že důkazní břemeno ohledně uplatnění práva odstoupit od smlouvy nese následně právě spotřebitel. Uvádí–li žalobkyně, že písemná forma je dodržena nejen dopisem prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ale rovněž zprávou odeslanou elektronicky (emailem), faxem či datovou schránkou, tak uvedené možnosti z textace informací ve shora uvedených dokumentech nevyplývají a takový výklad podává žalobkyně až v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a v nyní podané žalobě. Z informací „…o svém odstoupení písemně informovat Poskytovatele na adrese sídla společnosti: Na Pankráci 1724/129, Nusle, 140 00 Praha 4, a to formou jednostranného právního jednání (například dopisem zaslaným prostřednictvím provozovatele poštovních služeb)“ a „…lhůta k uplatnění práva na odstoupení je zachována, pokud bylo odstoupení od smlouvy písemně odesláno Poskytovateli před uplynutím lhůty pro odstoupení. Právo na odstoupení je nutné uplatnit u Poskytovatele na adrese Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4 – Nusle“ rozhodně nelze žádným způsobem seznat, že by snad měl spotřebitel možnost od smlouvy odstoupit prostřednictvím emailu, faxu či datové schránky. Lze proto uzavřít, že poskytnutí neúplné informace o možnosti odstoupení od smlouvy (přihlášky) bylo způsobilé podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele v procesu jeho rozhodování, zda od přihlášky odstoupí, a jedná se tudíž o nekalou obchodní praktiku ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.

39. Městský soud dále nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že její snahou a úmyslem při textaci posuzovaných dokumentů bylo chránit vyváženým způsobem oprávněné zájmy smluvních stran a v žádném případě se nejednalo o snahu spotřebitele poškodit. Řádným informováním o podmínkách, lhůtě a postupech pro uplatnění práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy nemůže být informování pouze o jednom z více možných způsobů odstoupení od smlouvy, který se podnikateli jeví jako nejvhodnější pro spotřebitele. Neúplné a svým obsahem zavádějící informace o toliko jedné z více přípustných forem odstoupení od smlouvy nepochybně nelze považovat za řádné splnění povinnosti plynoucí z § 1820 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2018. Původní žalovaná zcela legitimně dovodila, že žalobkyně se výše popsaným jednáním dopustila klamavého chování, které bylo způsobilé ovlivnit spotřebitelovo jednání, a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.

40. K námitkám brojícím proti přestupkům spočívajícím v poskytnutí nepravdivých informací spotřebitelům M. K., F. P. a L. Č, na základě kterých tito spotřebitelé uzavřeli s obchodními zástupci žalobkyně dokumenty k zahájení procesu změny dodavatele energií, městský soud nejprve souhrnně uvádí, že přezkoumal rozhodnutí napadené žalobou, protokoly zachycující výslechy svědků i samotné záznamy telefonických hovorů se spotřebitelem F. P. i spotřebitelkou L. Č. a neshledal, že by tyto původní žalovaná, resp. prvostupňový správní orgán, ignoroval a adekvátně nevyhodnotil pro potřeby vydání prvoinstančního, resp. napadeného rozhodnutí. Soud neshledává důvod opisovat již jednou vyřčené, proto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, č. 1350/2007 Sb. NSS) pro stručnost odkazuje na strany 8 až 10 napadeného rozhodnutí, ve kterém původní žalovaná shrnula, jak správní orgány podané svědecké výpovědi hodnotily, přičemž s těmito závěry původní žalované se městský soud ztotožňuje. Správní orgány svědecké výpovědi spotřebitelů M. K., F. P. a L. Č. ve svých rozhodnutích náležitě analyzovaly a zdůvodnily, z jakého důvodu tyto považují za logické, věrohodné a konzistentní. Městský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že správní orgány nedostatečně zkoumaly skutkový stav věci, když vycházely pouze ze svědeckých výpovědí spotřebitelů a k věci nevyslechly dotčené obchodní zástupce. Shodně jak již bylo vysloveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2022, čj. 6 As 76/2021–50, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 14. 1. 2021, čj. 11 A 189/2019–44, soud ani v této věci nemá žádných pochyb o místní, časové i věcné vazbě jednání obchodních zástupců na činnost žalobkyně, v její prospěch a zájem, když jediným myslitelným cílem závadného jednání bylo zvýšit důvěryhodnost žalobkyně v očích spotřebitelů a tím současně zvýšit pravděpodobnost, že dojde k uzavření obchodního vztahu, ze kterého měli prospěch jak obchodní zástupci (v podobě provize), tak žalobkyně (v podobě získání nového klienta). Z ničeho naopak nelze dovodit, že by obchodní zástupci sledovali výlučně svůj vlastní zájem, naopak klamavé údaje obchodní zástupci uváděli při plnění úkolů pro stěžovatelku. Při zohlednění všech těchto souvislostí nemohl výslech obchodních zástupců přinést zásadní informace, neboť z ostatních důkazů jednoznačně vyplývá souvislost jednání obchodních zástupců s činností žalobkyně a snaha uzavřít smluvní vztah v zájmu a ku prospěchu žalobkyně. Zároveň nebyla v průběhu správního řízení zjištěna žádná okolnost, která by podpořila tvrzení žalobkyně o neexistenci motivu ze strany obchodních zástupců, aby podávali spotřebitelům nepravdivé informace. Žalobkyně sama výslech obchodních zástupců nenavrhla, což ostatně nečiní ani v tomto řízení. Plně lze s původní žalovanou souhlasit i v závěru, že k tomu, aby mohla žalobkyně vykonávat svou činnost, potřebovala co nejvyšší počet smluvních zákazníků, jimž se pokoušela vysoutěžit levnějšího dodavatele energií a uzavřít s ním smlouvu. Nadto, námitky žalobkyně co do nedostatků provedeného dokazování jsou v žalobě uvedeny toliko v obecné rovině, žalobkyně namítá, že správní orgány veškeré jiné důkazy ignorovaly, nicméně již neuvádí, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat, a jaké okolnosti z nich měly vyplývat.

41. Rovněž námitku, že by se správní orgány nezabývaly záznamy telefonních hovorů, soud neshledává důvodnou. Původní žalovaná vyhodnocuje monitorované telefonní hovory na straně 9 a 10 napadeného rozhodnutí, přičemž tyto závěry jsou jasné, logické a tvoří ucelenou argumentační linii. Žalobkyně naopak předmětné hovory a jejich vybrané části prezentuje a interpretuje izolovaně a vyvozuje z nich závěry, které však v kontextu celého rozhovoru závěrům, které předkládá, neodpovídají. V tomto ohledu lze přisvědčit způsobu vyhodnocení záznamu telefonních hovorů ze strany původní žalované, totiž že odpovědi spotřebitelů na otázky operátorky působí nejistě a nelze z nich nikterak vyvodit, že by spotřebitel plně porozuměl tomu, co mu bylo předestřeno obchodními zástupci. Žalobkyně zcela pomíjí, že ve vztahu k energetickým aukcím se jedná o poměrně složitou problematiku, která nemusí být pro běžného spotřebitele zcela srozumitelná. Z obsahu svědeckých výpovědí spotřebitelů lze naopak seznat, že spotřebitelé měli potíže s porozuměním informacím, jež obdrželi. Uvedeného mohl obchodní zástupce žalobkyně využít k uzavření sporné smluvní dokumentace.

42. Přisvědčit nelze ani námitce považuje–li žalobkyně za absurdní, že je jí přičítáno jednání jejího obchodního zástupce. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby. Podle odstavce 2 písm. f) téhož ustanovení za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila. Za osobu jednající za právnickou osobu lze považovat rovněž obchodního zástupce (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 76/2021–50). Soud opakuje, že nemá pochyb o místní, časové i věcné vazbě jednání obchodních zástupců na činnost žalobkyně, v její prospěch a zájem. Klamavé údaje obchodní zástupci uváděli při plnění úkolů pro žalobkyni (při zastupování žalobkyně) v jednání se spotřebiteli. Z žádných okolností nelze dovodit, že by obchodní zástupci sledovali výlučné svůj vlastní zájem nebo že by jednali na úkor žalobkyně, případně proti jejím zájmům. Jejich jednání je tedy žalobkyni plně přičitatelné. Považuje–li žalobkyně za liberační důvod hledisko smluvního vztahu s obchodními zástupci, uvedená námitka nemůže obstát, neboť liberace představuje výjimku ze zásady objektivní odpovědnosti a uplatní se pouze ve výjimečných a opodstatněných případech, přičemž „spoléhání se na to, že jiná osoba splní povinnosti, k jejichž splnění se zavázala, nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby […] porušení právní povinnosti zabránil“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 413/2018–24). Poukazuje–li žalobkyně na pravidelná školení obchodních zástupců, je nutné připomenout, že „přijetí všeobecných preventivních opatření, spočívajících zejména v průběžném školení zaměstnanců (což je ostatně povinnost vyplývající přímo ze zákona), nelze bezesporu považovat za vynaložení náležitého „úsilí“ […] a jako takové nemůže postačovat pro to, aby se stěžovatelka zprostila odpovědnosti za činnost svých zaměstnanců. Takový přístup by zcela popřel smysl objektivní odpovědnosti a znemožnil by efektivní dohled nad dodržováním povinností vyplývajících ze zákona“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 1 As 302/2017–44). Konečně „provádění (jakéhokoli) školení a poučování zaměstnanců zásadně nemůže být vynaložením veškerého možného úsilí právnické osoby směřujícího k zabránění přestupku, a tedy ani (pouze ve zcela výjimečných případech nastoupivším) liberačním důvodem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021, č. j. 2 As 352/2020–55). Městský soud proto uzavírá, že žalobkyně nebyla potrestána za jednání jiné osoby, jak se mylně domnívá, ale za jí přičitatelné jednání obchodních zástupců. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala takové skutečnosti, které by mohly vést k liberaci, to vše přesto, že o závěrech správních orgánů měla v tomto ohledu plnou vědomost. Žalobkyně nikterak na tyto závěry správních orgánů nereagovala, pouze v obecné míře opakuje svou již několikrát uplatněnou argumentaci a sama nenabídla žádné alternativní hodnocení zjištěného skutkového stavu.

43. S výše uvedenými závěry pak úzce souvisí další námitka žalobkyně, že dokumenty předsmluvní informace k přihlášce k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti a přihlášky k výběrovému řízení/aukci pro domácnosti vznikly v době, kdy byla žalobkyně ve vlastnictví předchozího jediného společníka. Je nutné připomenou, že právní úprava je založena na objektivní odpovědnosti právnické osoby a vzniká bez ohledu na zavinění fyzické osoby, jejíž jednání je dle § 20 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky přičitatelné právnické osobě, to vše s možností se této odpovědnosti zprostit prokázáním zákonem stanoveného liberačního důvodu. U právnické osoby se tak neposuzuje zavinění. Za liberační důvod ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky však nepochybně nelze považovat pouhé tvrzení žalobkyně ohledně změny její vlastnické struktury, přičemž žalobkyně neuvedla ničeho dalšího, v čem spatřuje vynaložení veškerého úsilí, kterým by se pokusila porušení své povinnosti zabránit. Pro úplnost městský soud dodává, že okolnosti uváděné žalovanou liberačními důvody, jejichž pomocí by se mohla své odpovědnosti zprostit, nejsou, což „ostatně plně odpovídá koncepci liberačních důvodů, mezi něž nikdy nepatří skutečnosti spočívající výlučně ve vnitřních poměrech odpovědného subjektu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000–73, č. 583/2005 Sb. NSS). Bylo proto případně na žalobkyni, aby po změně vlastnické struktury s potřebnou péčí provedla kontrolu smluvní dokumentace a případné vyvstanuvší nedostatky napravila. Přístup žalobkyně však nesvědčí o tom, že by vynaložila veškeré úsilí, které bylo po ní možné požadovat k tomu, aby přestupku zabránila, když žalobkyně ani nepřistoupila ke kontrole smluvní dokumentace, kterou hodlala se spotřebiteli uzavírat. Z hlediska objektivní odpovědnosti žalobkyně navíc není rozhodující, kdo konkrétně smluvní dokumentaci zpracovával, ale klíčové je, že to byla žalobkyně, kdo tuto smluvní dokumentaci ve smluvním vztahu se spotřebiteli používala. Kromě toho břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně naplnění liberačních důvodů nese právnická osoba, přičemž správní orgán rozhoduje o důvodnosti liberačního důvodu, resp. posuzuje jeho naplnění. Správní orgán však sám není povinen vyhledávat důvody, pro které je možné právnickou osobu liberovat, neboť „případné liberační důvody přitom musí tvrdit a zejména prokazovat obviněný ze správního deliktu, nikoliv správní orgán, kterému přísluší posuzovat jen jejich důvodnost (viz např. rozsudek ze dne 19. 9. 2014, čj. 4 As 123/2014–33, publ. pod č. 3139/2015 Sb. NSS). Nelze proto vytýkat správnímu orgánu či krajskému soudu, že z vlastní iniciativy nevyhledávaly důvody, pro které by bylo možné shledat zánik odpovědnosti stěžovatele za předmětný správní delikt.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 1 As 159/2015–27).

44. Za nedůvodné považuje městský soud rovněž námitky proti přestupku spočívajícímu v poskytnutí rozporných informací o lhůtě trvání závazku s vítězným dodavatelem. Přičitatelnost jednání fyzické osoby žalobkyni byla již v podrobnostech rozebrána v předchozím bodu. Ohledně obsahu samotného přestupku městský soud uvádí ve shodě s původní žalovanou, že údaj o trvání smluvního vztahu s vítězným dodavatelem energií je údajem pro spotřebitele významným a způsobilým ovlivnit spotřebitelovo následné rozhodnutí, zda se energetické aukce zúčastní či nikoliv. Nezbytnost správnosti tohoto údaje vychází už z jeho samotné podstaty, neboť v jakémkoliv smluvním vztahu lze považovat za esenciální náležitost délku jeho trvání.

45. Co se týče přestupku spočívajícího v neinformování spotřebitele řádně o rozsahu a podmínkách uplatnění práva z vadného plnění, k těmto městský soud předně podotýká, že se jedná o přestupek ohrožovací a není proto podstatné, zda některý ze spotřebitelů skutečně v důsledku protiprávního jednání žalobkyně přišel k újmě. V této souvislosti městský soud v podrobnostech odkazuje na stranu 11 a 12 napadeného rozhodnutí, kde původní žalovaná srozumitelným a logickým způsobem uvádí, jaké úvahy ji vedly k závěrům ohledně spáchání tohoto přestupku žalobkyní. Namítá–li pak žalobkyně, že u spotřebitelky M. K. se jednalo o bezúplatné plnění, je nutné uvést, že „§ 13 zákona o ochraně spotřebitele zavazuje všechny prodávající, přičemž z definice prodávajícího obsažené v § 2 odst. 1 písm. b) zákona vyplývá, že prodávajícím je rovněž každý podnikatel poskytující služby, a to bez rozlišování, zda tyto služby spotřebitelé poskytují za přímou úhradu, či nikoliv. Obchodní model, v němž stěžovatelka od spotřebitelů přímé úhrady nevyžadovala, ji nezprošťuje povinnosti poučit spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu reklamace vlastních poskytovaných služeb, byť i formálně bezplatných.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 76/2021–50, který se zabýval obdobnou námitkou tamějšího žalobce – spotřebitele – ve skutkově takřka totožné věci). Stejně jako ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem i v nynější věci jakékoli poučení ke vztahu ke službám poskytovaným žalobkyní spotřebitelce M. K. zcela absentovalo. Uvedený nedostatek pak nemohla zhojit ani informace o právech spojených s nedodržením kvality samotných dodávek energií, neboť toto nijak nesouvisí s případnými vadami žalobkyní poskytovaného plnění v souvislosti s uspořádáním výběrového řízení na nového dodavatele energií. Městský soud i v této souvislosti odkazuje na již citovaný rozsudek kasačního soudu č. j. 6 As 76/2021–50, konkrétně na závěr, že „Informace o reklamaci samotných dodávek energií, v nichž stěžovatelka spotřebitele odkazovala přímo na sjednané dodavatele energií, nelze považovat za zákonem požadované informace o reklamaci ve vztahu ke službám poskytovaným stěžovatelkou, neboť nijak nesouvisí s případnými vadami jí poskytovaného plnění v podobě uspořádání výběrového řízení nového dodavatele. Stěžovatelka tedy nemohla být v dobré víře, že poskytla dostačující informace, neboť ohledně možností reklamace služeb neposkytla informace žádné.“ K uvedenému pak městský soud dále dodává, že i ve formálně bezúplatném smluvním vztahu sjednaném mezi žalobkyní a spotřebitelkou M. K. mohly nastat zcela zásadní situace, kdy žalobkyně mohla plnit vadně. Například by neplnila to, k čemu se uzavřením smlouvy zavázala, po určitou dobu by nemusela plnit vůbec, nemusela by vybrat vhodného dodavatele, tedy dodavatele, který by odpovídal stanoveným kritériím, nebo by mohla svou povinnost porušit tím, že by neoslovila dostatečné množství dodavatelů a nezajistila by pro spotřebitele ekonomicky nejvýhodnější nabídku na dodávku energií, tak, jak se zavázala. Městský soud má navíc za to a v tomto ohledu souhlasí s původní žalovanou, že se v daném případě nejedná o typický bezúplatný závazek, neboť služby, které jsou v rámci této smlouvy poskytnuty, mohou mít zcela zásadní dopad do sféry spotřebitele, a to přímo do jeho ekonomické sféry. Podepíše–li totiž spotřebitel smlouvu (přihlášku), zmocňuje tím žalobkyni, aby za něj vybrala dodavatele energie, se kterým pak již žalobkyně bez dalšího jménem spotřebitele uzavře smlouvu o dodávce energií, což již spotřebitel nemá možnost nijak ovlivnit. Porušila–li by tedy žalobkyně svůj závazek, i když formálně bezúplatný, měl by být spotřebitel srozumitelným způsobem poučen o tom, jak se proti tomuto vadnému jednání bránit, případně by měl být poučen o tom, že se vadnému jednání žalobkyně bránit nemůže, což by mohlo přispět k ochraně spotřebitele. Lze totiž přepokládat, že průměrný spotřebitel by nepodepsal smlouvu, která pro něj může mít zásadní ekonomický dopad, a přitom by neměl možnost se bránit proti případnému vadnému plnění. Pro úplnost městský soud zdůrazňuje, že k naplnění skutkové podstaty vytýkaného přestupku dochází již tím, že prodávající spotřebiteli informace vztahující se k reklamaci neposkytne. Vnitřní přesvědčení žalobkyně o její dobré víře v legitimitu a správnost jejího počínání žalobkyni nezbavuje odpovědnosti za přestupek, jehož se dopustila tím, že v předmětných dokumentech řádně neinformovala spotřebitele ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele o podmínkách uplatňování práv z vadného plnění.

46. Ve vztahu k přestupku týkajícího se opomenutí informovat spotřebitele o možnosti mimosoudního řešení sporů spolu s informací o internetové adrese tohoto subjektu městský soud zdůrazňuje, že rozsah informační povinnosti dle § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v sobě zahrnuje tři dílčí povinnosti. Prvou povinností je, že prodávající informuje spotřebitele jasným, srozumitelným a snadno dostupným způsobem o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, včetně internetové adresy tohoto subjektu. Druhá povinnost se vztahuje k internetovým stránkám prodávajícího, který, provozuje–li internetové stránky, uvede informaci o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů a internetovou stránku tohoto subjektu i na svých internetových stránkách. Třetí podmínkou pak je, že odkazuje–li smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a prodávajícím na obchodní podmínky, uvede prodejce informaci o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů a internetovou adresu tohoto subjektu rovněž v těchto obchodních podmínkách. Tomu, že se jedná o samostatné povinnosti, nasvědčuje mimo jiné použití spojek „i“ a „rovněž“. Vzhledem k tomu, že se jedná o samostatné povinnosti, zakládá odpovědnost prodávajícího za uvedený přestupek porušení každé výše uvedené dílčí povinnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 A 172/2018–41). Informování spotřebitele o možnosti mimosoudního řešení sporů včetně uvedení internetové adresy tohoto subjektu je povinností samostatně stojící, přičemž této povinnosti žalobkyně prokazatelně nedostála. Za lichou považuje městský soud námitku žalobkyně, že spotřebitelka M. K. se i přes neuvedení internetové adresy dokázala na Českou obchodní inspekci obrátit, byť prostřednictvím Energetického regulačního úřadu. Na tomto místě se lze plně ztotožnit s původní žalovanou, že institut mimosoudního řešení spotřebitelských sporů byl v rozhodné době novým institutem, a proto byla také do § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele vložena předmětná informační povinnost prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Tu pak nelze naplnit odkazem na dozorové pravomoci České obchodní inspekce ani konstatováním, že Česká obchodní inspekce a její internetové stránky jsou veřejnosti známé a snadno dohledatelné. To ostatně potvrzuje i samotné chování spotřebitelky, která se prvotně obrátila na Energetický regulační úřad, a teprve ten její podání postoupil České obchodní inspekci. Nelze než souhlasit s původní žalovanou, že byla–li by spotřebitelka řádně poučena ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, nepochybně by se to mohlo projevit i na jejím následném chování při žádosti o poskytnutí pomoci, kterou nesprávně primárně směřovala Energetickému regulačnímu úřadu.

47. V neposlední řadě brojila žalobkyně proti výši uložené pokuty a rovněž tomu, že původní žalovaná nedostatečně odůvodnila snížení uložené sankce z 650 000 Kč na částku 600 000 Kč. Městský soud v této souvislosti nejprve v obecné rovině podotýká, že stanovení výše pokuty je primárně věcí správního uvážení správního orgánu, který sankci ukládá. Správní uvážení přitom podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu, kdy soud toliko zkoumá, zda správní orgán nevybočil z mezí a z hledisek stanovených zákonem, jestli je jeho uvážení v souladu s pravidly logického usuzování, zda bylo učiněno na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu, eventuálně jestli se správní orgán nedopustil zneužití správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 1 As 82/2014–38). Městský soud předně neshledal, že by v nyní posuzované věci došlo k porušení shora uvedených kritérií, která je nutné respektovat při ukládání sankce. Dále považuje městský soud za podstatné, že při uložení pokuty postupovaly oba správní orgány zcela v souladu s ustanovením § 41 zákona o přestupcích, podle kterého jsou pokuty ve správních řízeních ukládány podle pravidel absorbční zásady. Správní orgány považovaly za nejzávažnější přestupek uvedený pod bodem 1.4 prvoinstančního rozhodnutí a spáchání dalších přestupků zohlednily při určení výše úhrnné pokuty, tedy zcela v souladu s absorpční zásadou. Sbíhající se přestupky jsou tak postiženy pouze trestem stanoveným pro nejtěžší z nich, což při stejných sazbách pokut znamená, že správní orgán posoudí závažnost přestupků a úhrnný trest uloží podle sazby za nejzávažnější z nich. Závažnost pak nutno posuzovat především s ohledem na charakter individuálního objektu přestupku, tedy zájem, proti kterému přestupek směřuje a k jehož ochraně je příslušné ustanovení především určeno. Použití této zásady má místo při stanovení konkrétní výměry úhrnné sankce, což nic nemění na tom, že obviněný bude uznán vinným ze spáchání více přestupků. Tato zásada navíc svědčí ve prospěch žalobkyně, jelikož jeden trest pohlcuje tresty další (většinou mírnější). To však nebrání tomu, aby zároveň správní orgán v rámci hodnocení závažnosti jednání přihlédl jakožto k přitěžující okolnosti i k tomu, že bylo spácháno více přestupků (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008–328). Takto postupoval prvostupňový správní orgán v nyní posuzované věci, kdy shledal jako nejzávažnější přestupek, jehož se žalobkyně dopustila poskytnutím nepravdivých informací spotřebiteli o smluvní straně. Za tento přestupek, kterým byla žalobkyně shledána vinnou, lze dle § 24 odst. 14 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 15. 7. 2019, uložit pokutu až ve výši 5 000 000 Kč. Městský soud považuje úvahu jak prvostupňového správního orgánu, tak původní žalované ohledně hodnocení závažnosti tohoto přestupku ve vztahu k ostatním spáchaným přestupkům za dostatečnou a srozumitelnou.

48. Namítá–li žalobkyně v obecné rovině nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že jí není zřejmé, na základě jakých skutečností původní žalovaná v napadeném rozhodnutí snížila pokutu z původní výše 650 000 Kč na částku 600 000 Kč, je nutné uvést, že toto nepřezkoumatelným není, neboť na straně 14 napadeného rozhodnutí původní žalovaná zcela srozumitelným a logickým způsobem odůvodňuje, jaké úvahy ji vedly ke snížení pokuty, totiž že oproti prvostupňovému správnímu orgánu zohlednila další polehčující okolnost, jde–li o porušení § 13 zákona o ochraně spotřebitele.

49. Žalobkyně dále namítá nepřiměřenost uložené pokuty, neboť pokuta ve stanovené výši má pro ni likvidační charakter. Z obou rozhodnutí správních orgánů je patrné, že správní orgány na jedné straně vážily přitěžující okolnosti, tedy spáchání všech přestupků, a to zejména s ohledem na chráněný zájem, který byl spáchanými přestupky dotčen a narušen. Správní orgány zároveň vyhodnotily, že jednáními žalobkyně byl narušen zájem chráněný zákonem o ochraně spotřebitele, tedy zájem společnosti na ochraně spotřebitele a jeho řádnou informovanost, jakožto ze své podstaty slabšího subjektu v závazkovém vztahu mezi prodávajícím a spotřebitelem. Dále pak správní orgány jako polehčující okolnost hodnotily, že se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila poprvé, a také její kroky směřující k nápravě. Naopak jako přitěžující vyhodnotily i to, že se pokuta ukládá za více přestupků. Z právě uvedeného je zřejmé, že správní orgány při určení výše pokuty správně zhodnotily kritéria uvedená v § 37 až 40 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tento závěr je zcela v souladu s úvahami správního orgánu, kterým při posouzení závažnosti přestupků s ohledem na zákonem daná kritéria dostál.

50. Povinnost přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům přestupce mají správní orgány tehdy, pokud je podle osoby přestupce a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry přestupce v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Při zjišťování osobních a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací, které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, osobní a majetkové poměry stanoví odhadem. Uložená pokuta přitom musí pro pachatele představovat citelný negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní, výchovný a generálně preventivní účinek.

51. V rozsudku ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 316/2017–43, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Správní orgán, pakliže nemá žádné podstatné indicie o tom, že by pokuta mohla být pro pachatele likvidační, nemusí vždy provádět rozsáhlé zjišťování jeho osobních a majetkových poměrů, leda by snad byla výše pokuty sama o sobě tak značná, že by na první pohled mohla být likvidační pro většinu dotčených subjektů, nebo by to jednoznačně vyplývalo z jiných okolností správního řízení.“ 52. Závažnost přestupku, jehož skutková podstata je zakotvena v § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (a který správní orgány obou stupňů shledaly v dané věci nejzávažnějším), je obecně vyjádřena horní hranicí pokuty, kterou zákon s tímto jednáním spojuje a která podle § 24 odst. 14 písm. d) téhož zákona ve znění účinném do 15. 7. 2019, činí 5 000 000 Kč. Žalobkyni uložená pokuta se pohybuje při dolní hranici zákonné sazby, neboť představuje 12 % maximální možné sazby. Již z tohoto důvodu ji není možné a priori na první pohled označit za tak značnou, že by na první pohled mohla být likvidační pro většinu subjektů pohybujících se ve stejné oblasti podnikání jako žalobkyně.

53. Žalobkyně své tvrzení o likvidační výši uložené pokuty uplatnila až v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, s nímž současně žalovanému doložila výkaz zisku a ztrát a rozvahu sestavené ke dni 30. 6. 2020. Žalovaný z doložených dokumentů správně dovodil, že hospodářské výsledky žalobkyně vykazují značný rozptyl, když v období roku 2019 vykázala čistý obrat ve výši 10 010 000 Kč a zisk ve výši 62 000 Kč a v následujícím období první poloviny roku 2020 pak hospodařila s čistým obratem ve výši 435 000 Kč a se ztrátou 2 312 000 Kč. Výše obratu žalobkyně v účetním období naposledy předcházejícího účetního roku ve výši 10 010 000 Kč vypovídá o nikoli o zanedbatelné ekonomické aktivitě žalobkyně. Výše obratu a hospodářské výsledky doložené za rok 2020 tvoří pouze část účetního období, o majetkových poměrech žalobkyně nepodávají ucelenou výpověď. S žalobkyní doložených dokumentů tak a priori nevyplývá, že by uložená pokuta mohla být pro ni likvidační. V takovém případě žalovaný nebyl povinen provádět rozsáhlé zjišťování majetkových poměrů žalobkyně.

54. Popírá–li žalobkyně závěry žalovaného tvrzením, že v průběhu let 2015 až 2019 dosahovala průměrného zisku 14 638 Kč, což dokládá daňovými přiznáními za tato období, soud uvádí, že ani tato tvrzení nejsou způsobilá závěr soudu o zákonnosti výše uložené pokuty ovlivnit. Při úvahách o dopadech uložené pokuty totiž nelze vycházet pouze z výše účetního zisku či ztráty za roky 2015 až 2019, ale je potřeba vycházet z celkové majetkové situace žalobkyně, kterou však žalobkyně nikterak nespecifikovala.

55. S ohledem na veškeré výše uvedené okolnosti soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyni uložená pokuta neodpovídá zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce a je nepřiměřená či dokonce likvidační v tom smyslu, jak je likvidační pokuta definována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008–133, č. 2092/2010 Sb. NSS.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

56. Z výše uvedených důvodů městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

57. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.