5 A 122/2015 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: J. J., zast. J. J., obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, 182 00 Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2015, čj. ZKI PR-O-162/1364/2014-35, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, ze dne 19. 9. 2014, čj. OR-734/2014-101, kterým bylo (výrokem I.) vyhověno nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje katastru nemovitostí, neboť se nejednalo o chybu ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění rozhodném, a kterým bylo (výrokem II.) rozhodnuto, že po právní moci rozhodnutí bude v katastru nemovitostí České republiky, v katastrálním území Záběhlice, obec Praha, evidováno vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1 a 2820/2 (dále též „předmětné pozemky“) ve prospěch hlavního města Prahy, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část Praha 4. Žalobce v žalobě nejprve podrobně shrnul skutkový stav věci. Uvedl, že koupil družstevní podíl od F. K. a E. K. v roce 2004 a téhož roku zažádal o převod nemovitostí náležejících k tomuto družstevnímu podílu do osobního vlastnictví. Vklad jeho vlastnického práva byl však proveden pouze u garáže. Družstevní podíly předmětných pozemků zakoupili manželé K. společně s dalšími 30 spoluvlastníky; pozemky byly evidované na právního předchůdce žalobce – Stavební bytové družstvo zaměstnanců sekce zahraničního obchodu, neboť jiný způsob vlastnictví tehdy nebyl možný. Postupně tyto družstevní podíly zhodnotili výstavbou garáží. V roce 1974 byly zkolaudované garáže předány spolu s pozemky družstevníkům k trvalému užívání a staly se součástí jednotlivých podílů. V roce 1975 v rámci celostátní transformace družstev přešli uživatelé garáží spolu s příslušným majetkem univerzální sukcesí do Stavebního bytového družstva Rozvoj (později Správní bytové družstvo Rozvoj). V době zakoupení družstevního podílu žalobcem sice bylo zapsáno duplicitní vlastnictví, ale žalobci byl předložen originál posudku Ing. L. a rozsudky soudních sporů s restituentkou, které potvrzovaly, že součástí družstevního podílu je vedle nároku na předmětnou garáž též nárok na ideální podíl na předmětných pozemcích; žalobce byl v legitimním očekávání, že kupuje garáž i s podíly na pozemcích. Žádná listina, že by právo k pozemkům bylo odňato nebo kráceno neexistovala. Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění rozhodném, naopak jednoznačně právo k pozemkům pod garážemi potvrzoval. Vzhledem k nesprávnému zápisu v katastru nemovitostí (v době převodu nesprávně evidováno jakožto vlastník pozemků hlavní město Praha, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část Praha 4) se žalobce s dalšími vlastníky garáží obrátili na katastrální úřad se žádostí o opravu chyby v údajích v katastru nemovitostí; domáhali se uvedení družstevního vlastnictví k předmětným pozemkům. Chyba byla opravena ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu, a to v souladu s předchozím stavem zápisů, který byl shledán nesporným. Žalobce dodal, že Stavební bytové družstvo Rozvoj nabylo vlastnictví ke garážím a pozemkům od Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu na základě Smlouvy o převodu vlastnictví družstevního majetku s účinností k 1. 1. 1975; Stavební bytové družstvo zaměstnanců sekce zahraničního obchodu zase nabylo pozemky kupními smlouvami a vyvlastňujícími rozhodnutími Obvodního národního výboru Praha 10 ze dne 27. 5. 1954, čj. Výst. 2531-330-A-15-1964 a ze dne 2. 9. 1964, čj. Výst. 10739-330-A-1964. Zákonnost nabytí pozemků byla potvrzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1995, čj. 4 Cdo 121/94-74, a to „až dosud“. Podle evidence změn v katastru nemovitostí došlo k chybnému škrtu vlastníka pozemků na listu vlastnictví č. 107 v souvislosti s přepisem užívacího práva k jiným státním pozemkům na list vlastnictví č. 123, přestože pozemky nebyly předmětem převodu a v tabulkovém výkazu změn nebyly vypsány. To vyplývá mj. z oznámení o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí ze dne 2. 7. 2014. U pozemků tak bylo vyznačeno vlastnické právo ČSSR – Obvodního národního výboru (dále jen „ONV“) v Praze 10 s uvedením poznámky prozatímního zápisu do vlastnictví. Že se jedná o zřejmý omyl ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona a nezákonnou změnu vlastníka bez písemného podkladu, vyplývá z poznámky pracovníka katastrálního úřadu, že „listinu pošlou z ONV Prahy 10“. Jelikož katastrální úřad zaměnil družstevní pozemky za státní, listinu zjevně ONV zaslat nemohl, jelikož žádná neexistovala. Katastrální úřad ji později nahradil „fiktivní“ a blíže neznámou „Hospodářskou smlouvou“. Podle žalobce katastrální úřad neoprávněně zasáhl do evidence listin a porušil tím jeho práva vyplývající z listiny základních práv a svobod. K majetku nabytému kupními smlouvami a zaevidovanému vkladem totiž nelze zrušit vlastníka pouhým škrtem na listu vlastnictví bez písemné listiny, dále nelze bez souhlasu vlastníka zapsat duplicitní vlastnictví a nelze též provést jakoukoli změnu vlastníka bez právního titulu, natož na pouhou žádost či dokonce soukromý dopis neoprávněné osoby. Z podnětu Stavebního bytového družstva Rozvoj byly pozemky v roce 1984 opět přepsány na list vlastnictví č. 2428 s vyznačením jeho vlastnického práva; tento zápis byl proveden v souladu s rozhodnutími o vyvlastnění a se Smlouvou o převodu vlastnictví družstevního majetku. Tyto skutečnosti jsou mezi žalobcem a žalovaným nesporné, jak vyplývá z oznámení o opravě chyby v údajích v katastru nemovitostí ze dne 2. 7. 2014. Po změně právního prostředí v České republice a v návaznosti na přijetí restitučních zákonů se domáhala paní M. J. vydání pozemku č. 2820, v k. ú. Záběhlice, a to na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Soudy postupně ve všech instancích potvrdily, že tato pozemková parcela se stala v důsledku vyvlastnění vlastnictvím družstva, její vlastnictví nemohlo přejít na stát, a proto nepodléhá restitučním předpisům. Soudy rovněž konstatovaly, že náhradu za vyvlastněné pozemky platil vyvlastnitel, kterým bylo v daném případě družstvo. Vzhledem k tomu že pozemková parcela č. 2820 byla součástí souboru pozemků nabytých na základě vyvlastnění ve stejné době, ke shodnému účelu, za stejných podmínek a vkladem zaznamenána na listu vlastnictví č. 107, lze nepochybně tento závěr vztáhnout i na pozemky ostatní (tj. parc. č. 2817, 2818, 2819). Vzhledem k zamítnutí restitučních nároků se zdůvodněním, že parcela č. 2820 nikdy nebyla státní, učinila paní J. koncem roku 1993 požadavek na katastrální úřad o „zestátnění“, na základě kterého došlo (bez jakékoli zápisové listiny dokládající vlastnický titul státu) k přepisu všech předmětných pozemkům prospěch ONV Praha 10. V dopise paní J. nepravdivě uvedla, že je na listu vlastnictví č. 107 ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu zapsáno pouze trvalé užívání pozemků, nikoli vlastnické právo. Následně došlo k přepisu pozemků na ONV Praha 4, který už byl tři roky zaniklý. Tyto přepisy pak byly spolu se souhlasným prohlášením o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění rozhodném, podkladem pro zápis duplicitního vlastnictví. Došlo tak k přepisu pozemků na hlavní město Prahu, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část Praha 4. Katastrální úřad vyhověl uvedeným návrhům bez jakékoliv listiny dokládající převod vlastnického práva k pozemkům na stát, jakož i bez zákonně úpravy zakládající přechod vlastnického práva na stát, a proto postupoval nesprávně a v rozporu se zákonem. Na základě žádosti o opravu chyb v údajích v katastru nemovitostí bylo přípisem katastrálního úřadu ze dne 19. 9. 2004 oznámeno provedení duplicitního zápisu ve prospěch Stavebního bytového družstva Rozvoj a ve prospěch hlavního města Prahy. Původní přepis na stát jako chybný (bez písemných podkladů) nebyl v té době evidován. Duplicitní zápis byl odstraněn na základě rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 20/2007 a zápis byl proveden výlučně pro hlavní město Prahu. Soud postupoval podle presumpce správnosti zápisu na listu vlastnictví a nebral v úvahu námitky protistrany a nepožadoval předložení nabývacího titulu na stát – tím nesprávně posoudil skutkový stav a upřednostnil nesprávný zápis v katastru nemovitostí před základním právem vlastnickým. Katastrální úřad neaplikoval zákony v souladu s Ústavním soudem; po vynesení rozsudku vydaného na základě nesprávných údajů, použil katastrální úřad rozsudek k legalizaci všech chybných zápisů ve prospěch hlavního města Prahy a současně jako nabývací titul pro hlavní město Prahu, ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že deklaratorní rozsudek není nabývací titul a nesmí měnit právní vztahy. V roce 2014 byl manželi J. podán podnět k prověření zápisu v operátu pozemkového katastru, v operátu evidence nemovitostí a v operátu katastru nemovitostí, kde katastrální úřad poprvé řádně prověřil otázku možného vlastnictví pozemků státem, resp. otázku možnosti přechodu tohoto státního majetku na město. Katastrální úřad ve svém oznámení o opravě chyby z 2. 7. 2014 dospěl k závěru, že nedošlo ke splnění zákonných podmínek, protože pozemky nebyly ve vlastnictví České republiky, k pozemkům nepříslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a žádná městská část s těmito pozemky, které byly evidovány v rozhodném období jako vlastnictví Stavebního bytového družstva Rozvoj, nehospodařila. V souladu s tímto stanoviskem byly také všechny rozsudky z období v letech 1991 – 1995. Z uvedeného důvodu nemohly pozemky přejít na hlavní město Prahu, a nebyly tedy splněny předpoklady pro zápis navrhovaného záznamu. Katastrální úřad tedy provedl opravu evidence pozemků ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu, jakožto právního předchůdce Stavebního bytového družstva Rozvoj. Proti tomuto rozhodnutí podalo hlavní město Praha námitky, kterým bylo rozhodnutím katastrálního úřadu vyhověno, přestože úřady právně nevyvrátily jedinou námitku a nepředložily žádnou listinu svědčící o nabytí pozemků státem; toto rozhodnutí bylo potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím. Jedinými nabývacími tituly pro převod předmětných pozemků jsou rozhodnutí ONV Prahy 10 o vyvlastnění a dále smlouva o převodu vlastnictví družstevního majetku ve znění dodatku, kterou byly pozemky převedeny na Stavební bytové družstvo Rozvoj. Veškeré přepisy pozemků, které následovaly v letech 1976 až 2000, byly provedeny bez jakéhokoliv právního titulu. Pozemky nikdy nebyly ve vlastnictví státu, neboť byly vyvlastněny ve prospěch družstva. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu žalobce namítl, že byly splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, neboť zřejmost omylu při vedení a obnově katastru byla dána; jednalo se totiž o zápis údajů neobsažený v podkladové listině. Pokud se správní orgány odvolávají na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce podmínek aplikace uvedeného ustanovení, tak přesně tento případ omylu nastal a rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě chyby, které bylo po podání námitek městské části Praha 4 zrušeno, bylo správné. Žalobce dále odkázal na stanovisko Veřejného ochránce práv. Ke konstatování katastrálního úřadu, že změnu vlastnického práva nelze provést prostřednictvím institutu opravy chyb, žalobce dodal, že právě tento postup katastrální úřad zvolil, když dvakrát přepsal družstevní pozemky na stát a následně zavedl duplicitní zápis bez jakékoli návaznosti na předchozí uložené listiny. Katastrální úřad tak popírá své tvrzení, že se opravy nedotknou skutečného právního stavu, když v zápětí rozhoduje a považuje za vlastníka subjekty jen podle stavu zápisů na listu vlastnictví, byť tento zápis nebyl proveden v souladu s listinami. Katastrální úřad opřel své rozhodnutí o rozsudek Městského soudu v Praze čj. 62 Co 20/2007; v uvedené věci však byly vydány další rozsudky, v nichž se konstatuje, že pozemky byly ve vlastnictví družstev, nikoli státu. Katastrální úřad se těmito rozsudky neřídil a zanesl do svých záznamů duplicitní zápis bez jakéhokoli zákonného a smluvního titulu. Katastrální úřad neměl k dispozici jedinou listinu, která by dokládala právní důvod k nabytí pozemků státem, resp. obcí; neexistoval tedy podklad pro zápis duplicitního vlastnictví. Navíc pominul tvrzení, že duplicitní zápis nemůže být proveden k zápisu vkladem. Pokud by katastrální úřad bezdůvodně nezanesl duplicitní stav zápisů, nebyl by tak dán podnět k dalším zdlouhavým řízením. Jakkoli je argumentace katastrálního úřadu meritorním rozhodnutím ve věci zdánlivě správná, fakticky je popřením vlastnického práva všech majitelů garáží. Po letech sporů ve věci svého vlastnictví je jediný rozsudek ze strany katastrálního úřadu uchopen jako jakýsi právní titul k tomu, aby se vlastníkem pozemků stal někdo, kdo jím nikdy nebyl, nikdy dříve tyto pozemky neužíval, nezaplatil za ně a nemá k jejich nabytí žádnou nabývací listinu. Postup katastrálního úřadu, jenž shledal svůj předchozí postup za chybný a rozhodl o přepisu vlastnického práva na družstvo, byl zcela legitimní a v souladu s rozsudky soudů a se stavem listin. Žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí katastrálního úřadu tak mohou být nicotná pro omyl od samého počátku, neboť pozemky nikdy nebyly státní a magistrát nabyl pozemky od nevlastníka, datum přechodu vlastnictví na stát neexistuje a správní orgány se nevypořádaly s námitkou neexistence Hospodářské smlouvy, která je pilířem veškerých převodů a změn vlastníka v roce 1976 a 1993. Ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí žalobce uvedl, že si je vědom existence rozsudku sp. zn. 39 C 298/2003 (potvrzeného rozhodnutím sp. zn. 62 Co 20/2007), který deklaruje stav práva a v němž soud dospěl k odlišnému závěru, než byl doposud zjištěn. Rozsudky, které byly vydány v letech 1991 až 1995, totiž otázku vlastnického práva k pozemkům již rovněž opakovaně řešily a všechny shodně uzavřely, že pozemky jsou vlastnictvím družstva. Rozsudek soudu sp. zn. 39 C 298/2003 není nabývacím titulem, jak chybně uvádí žalovaný. Není pravdou, že dřívější rozsudky otázku vlastnictví neřešily, protože nepochybně konstatovaly, že nešlo o vlastnictví státu. Rovněž není pravdou, že by katastrální úřad rozsudky z let 1991 až 1995 neevidoval, neboť tyto byly účastníkům opravného řízení dány k nahlédnutí. Žalobce dále zdůraznil, že nebyl účastníkem soudního řízení vedeného pod sp. zn. 39 C 298/2003, a rozhodnutí jej tedy nezavazuje a považuje ho za nezákonné. Žalobce se ztotožnil se žalovaným v tom, že institut opravy chyb slouží k uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Nesouhlasí však s jeho použitím na postup katastrálního úřadu v době provedení duplicitního záznamu, který byl naprosto chybný, neboť ve sbírce listin neexistovala listina, jež by odůvodňovala zaevidování vlastnického práva státu ani města. Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví ze dne 8. 9. 1976, uváděná jako nabývací listina ve prospěch státu, neexistuje. Tímto datem je označen dodatek ke smlouvě o převodu vlastnictví družstevního majetku ve prospěch Stavebního bytového družstva Rozvoj. Neexistence listiny zakládající právní titul k nabytí vlastnického práva města a posouzení obsahu listin s údaji v katastrálním operátu vede k závěru, že postup katastrálního úřadu, když provedl opravu v zápisu zpět ve prospěch družstva, byl správný. Žalovaný odůvodnil správnost postupu katastrálního úřadu právní úpravou přepisu práva záznamem, kdy souhlasným prohlášením toho, jehož právo se omezovalo, a toho, jehož právo mělo vzniknout, došlo k přepisu na město. Toto odůvodnění je však v rozporu s tehdejším právním stavem, neboť vlastnické právo toho, jehož právo se mělo omezit, tedy státu, nikdy neexistovalo, což byla skutečnost zřejmá ze sbírky listin. Důkaz představuje skutečnost, že tvrzené vlastnické právo státu bylo zapsáno jen na žádost, bez listiny. Právní předchůdce žalobce, Stavební bytové družstvo Rozvoj, pozemky společně s uživateli garáží od roku 1975 v dobré víře přes čtvrt století užíval; mimo právo založené smlouvou by mu svědčilo též právo nabyté vydržením. Žalobce společně s ostatními členy družstva bude dále nárokovat převod ideálního podílu na pozemcích příslušejících ke garáži, kterou vlastní, a následný přepis vlastnického práva k příslušnému spoluvlastnickému podílu na pozemcích v katastru nemovitostí ve svůj prospěch. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl soudu, aby žalobu napadené rozhodnutí i rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě nejprve uvedl, že svým rozhodnutím pouze potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl dán do souladu zápis v údajích katastru nemovitostí s listinami uloženými ve sbírce listin, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 20/2007; dále shrnul průběh správního řízení. Žalovaný poukázal na smlouvu o převodu družstevní garáže do vlastnictví člena družstva, kterou žalobce uzavřel se Stavebním bytovým družstvem Rozvoj, a též na prohlášení vlastníka, jež jsou uloženy ve sbírce listin katastrálního úřadu a z nichž je patrné, že vlastníkem pozemků je hlavní město Praha se svěřenou správou městské části Praha 4; není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že o těchto skutečnostech nevěděl a že neexistovala žádná zákonná listina, dle níž by bylo právo k pozemkům odňato nebo kráceno. Žalovaný doplnil, že pokud se žalobce domníval, že soudní moc nesprávně posoudila skutkový stav věci a on již byl vlastníkem garáže na základě smlouvy, mohl proti tomu brojit v té době. Výše uvedenými rozsudky bylo jednoznačně rozhodnuto o vlastnictví; bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je hlavní město Praha. Takto určené vlastnictví není možné měnit opravou chyby v údajích katastru nemovitostí bez příslušných listin. K žalobcem uváděným judikátům nelze přihlížet, neboť již neplatné historické údaje katastru dodatečně opravovat nelze, a to ani tehdy, kdyby vyšlo najevo, že byly nesprávné. Archivovaná dokumentace již neplaného historického stavu souboru popisných informací katastru nemůže být dodatečně nijak opravována a měněna a musí být zachován její původní obsah. V ostatním žalobce odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí katastrálního úřadu a navrhl soudu, aby žalobu odmítl. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval část argumentace uvedené již v žalobě a uvedl, že požaduje předložení listin, které byly podkladem pro administrativní „změnu vlastníka“ v evidenci nemovitostí, konkrétně podklad pro zápisy 1602/76, 46/93 a 48/93. Tyto zápisy nelze označit za historické, poněvadž žalovaný svým rozhodnutím opětovně administrativně zrušil zápisy provedené na základě právního jednání (soudem potvrzené nabytí pozemků kupními smlouvami a vyvlastňovacími rozhodnutími), čímž zapříčinil stav nejistoty a nesprávnosti. Zápisy tak mají přímý dopad do současnosti. Takto nabyté pozemky nemohly být právně odňaty prostým škrtem kolonky ve změnovém listě, nešlo k němu ani zapsat duplicitní vlastnictví. Práva členů Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu jeho zánikem nezanikla, ale přešla univerzální sukcesí do Stavebního bytového družstva Rozvoj. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby stát přikázal subjektu nějaký úkon a využil jej k vlastnímu obohacení na úkor těch, kteří nemovitost zaplatili. Není možné, aby pozemky k blíže neurčenému datu samovolně bez listin a bez splnění zákonných podmínek připadly státu. Rozhodnutí katastrálního úřadu je nicotné a jeho odůvodnění s odvolávkami na judikáty zcela irelevantní. Žalobce v řízení o opravě chyby bezúspěšně požadoval listinu o převodu vlastnických práv na jiné subjekty; odmítnutí nahlídnutí do těchto listin je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný opakovaně mění názvy smluv, přičemž Hospodářská smlouva a Smlouva o převodu vlastnictví družstevního majetku mají zcela jiné právní účinky. Při zápisu deklaratorního rozsudku 39 C 298/2003 jako nabývacího titulu ve prospěch hlavního města Prahy postupoval žalovaný opět nesprávně, neboť rozsudek nesplňuje požadavky zápisu – nenavazuje na předchozí správné zápisy a neobsahuje domnělé datum přechodu vlastnických práv k pozemkům. Žalovaný tedy porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 až 4, mezinárodní dohody o vlastnictví majetku. Žalobce se dále vyjádřil k námitce, v níž žalovaný napadá žalobce z nepravdivých tvrzení. Žalobce nabyl podíl na pozemcích od svého právního předchůdce a byl v legitimním očekávání, že dojde k opravě všech chyb a že se jako jediný zákonný uživatel stane spoluvlastníkem celého garážového areálu. Informace Stavebního bytového družstva Rozvoj v převodní smlouvě do osobního vlastnictví člena družstva je irelevantní vzhledem ke skutečnému právnímu stavu v době koupě a převodu. Důsledkem toho, že katastr uvedl v listu vlastnictví nabývací tituly, které neexistují a neexistovaly, by mohlo být nabytí nemovitosti od nevlastníka, které náš právní řád v dané době nepřipouštěl. Rozhodujícím faktorem je tedy předložení požadovaných listin katastrálním úřadem. Je faktem, že vlastnické právo bylo vkladem zapsáno v souladu s právním stavem a na základě kupních smluv a vyvlastňovacích rozhodnutí, což potvrzuje i několik rozsudků. Jestliže žalovaný otevřeně poznamenává ve změnovém listě, že přepisuje vlastníka a listina bude dodána později, žalobce toto považuje za prokázaný omyl při vedení evidence nemovitostí. Označení rozsudku sp. zn. 39 C 298/2006 za nabývací titul je právně nekonformní a protiústavní chápání kompetencí deklaratorního rozsudku; nabývací titul může být pouze jeden a deklaratorním rozsudkem může být pouze stvrzen. Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění rozhodném, (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze ve věci k žádosti žalobce nařídil ústní jednání, konané dne 7. 9. 2016, při němž oba účastníci setrvali na svých již dříve vyjádřených stanoviscích. Žalobce doplnil námitku, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, nemohlo být podkladem pro záznam v katastru nemovitostí, neboť nenavazuje na dosavadní zápisy. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 16. 6. 2014 se žalobce domáhal u katastrálního úřadu provedení opravy chyby v katastrálním operátu, neboť u pozemků parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1, 2820/2 (2820/3) v k. ú. Záběhlice bylo dle něj chybně evidováno vlastnické právo ve prospěch ONV Praha 10 a veškeré další navazující převody a zápisy; k předmětným pozemkům mělo být evidováno vlastnické právo ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu, a to až dosud. Přípisem ze dne 2. 7. 2014 katastrální úřad oznámil, že v katastrálním operátu katastrálního území Záběhlice vyznačil opravu údajů tak, že k předmětným pozemkům zrušil vlastnické právo ve prospěch hlavního města Prahy, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městské části Praha 4, a zapsal jej ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu. S provedenou opravou chyby v údajích katastru nemovitostí vyslovila nesouhlas městská část Praha 4 a uvedla, že o vlastnictví již rozhodoval soud v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 298/2003, jenž uzavřel, že jediným vlastníkem pozemků je hlavní město Praha. Dnem doručení nesouhlasu s opravou chyby v katastrálním operátu, tj. dnem 11. 7. 2014, bylo ve věci zahájeno správní řízení. Rozhodnutím katastrálního úřadu bylo vyhověno nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje katastru nemovitostí s tím, že se nejednalo o chybu ve smyslu § 36 katastrálního zákona; současně katastrální úřad rozhodl, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude v katastru nemovitostí České republiky v katastrálním území Záběhlice, obec Praha, evidováno vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1 a 2820/2 ve prospěch hlavního města Prahy, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část Praha 4. V odůvodnění katastrální úřad uvedl, že podmínky pro opravu chybných údajů katastru nebyly splněny. Podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Změnu vlastnického práva tedy nelze provést prostřednictvím institutu opravy chyb v katastrálním operátu, který je popsaný v § 36 katastrálního zákona a který lze aplikovat pouze na údaje katastru, které jsou aktuálně platné. Již neplatné (historické) údaje opravovat nelze, a to ani tehdy, kdyby dodatečně vyšlo najevo, že byly (v době, kdy platily) nesprávné. Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 298/2003 k závěru, že smlouvou o převodu vlastnictví družstevního majetku, došlo k převodu 31 zděných řadových garáží na pozemcích, nikoliv však pozemků. Pozemky byly státní a přešly do vlastnictví obce. Tímto pravomocným rozhodnutím je katastrální úřad vázán, a nemůže tedy prostým administrativním krokem zbavit obec jejího vlastnického práva. Otázka určení vlastnického práva náleží výhradně do příslušnosti soudního rozhodování, nikoli údajných oprav chyb katastrálního operátu, když se navíc o žádnou opravu chyby ani nejedná. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu s tím, že postup katastrálního úřadu byl správný, jelikož podmínky pro opravu chybných údajů katastru podle § 36 katastrálního zákona nebyly splněny. V odůvodnění s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že za zřejmý omyl lze považovat jak omyl týkající se skutkových okolností, tak omyl právní. Omyl je charakteristický tím, že se jedná o omyl způsobený činností pracovníka katastru, tj. je v něm obsažen lidský činitel. Omyl musí být též zřejmý, tzn. že katastrální úřad nesmí přistoupit k opravě chyby, která je nejasná nebo sporná. Zdůraznil, že je nutné brát v potaz evidenční funkci katastru nemovitostí, neboť orgány na úseku zeměměřictví a katastru nejsou oprávněny činit si závěr o případné neplatnosti nabývacích titulů ani o skutečném vlastnickém právu; o skutečném stavu rozhoduje soud na základě žaloby o určení právního vztahu k nemovitosti. V rámci vypořádání odvolacích námitek žalovaný podotkl, že pravomocný a vykonatelný rozsudek je závazný pro dotčené subjekty a též pro zápisy do katastru nemovitostí. Orgánům státní správy zeměměřictví a katastru nemovitostí nepřísluší posuzovat, jaké podklady soudy měly či neměly při svém rozhodování využít. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, bylo k předmětným pozemkům určeno výlučné vlastnické právo hlavního města Prahy svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městská část Praha 4, a proto ho katastrální úřad zapsal. Rozsudky z 90. let, které žalobce v odvolání uvedl, neřeší, kdo je vlastníkem předmětných pozemků; tyto rozsudky nebyly a ani nemohly být do katastru zapsány, takže katastrální úřad na ně nemohl brát zřetel. K těmto judikátům nelze přihlížet, neboť již neplatné historické údaje katastru (resp. zápisy, kterými byly vyznačeny) dodatečně opravovat nelze, a to ani tehdy, kdyby dodatečně vyšlo najevo, že byly (v době, kdy platily) nesprávné (resp. chybné ve smyslu § 36 katastrálního zákona). Žalovaný doplnil, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu slouží institut opravy chyb pouze k uvedení údajů do souladu s listinami založenými ve sbírce listin, a není tedy prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem; opravou chyb se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Katastrální úřad není oprávněn posoudit a rozhodnout, kdo je vlastníkem dané nemovitosti, je oprávněn posuzovat pouze existenci listin, na jejichž základě jsou údaje v katastrálním operátu evidovány a dále soulad mezi obsahem těchto listin a údaji katastrálního operátu. Nepřísluší mu proto hodnotit věcnou správnost listinných podkladů a jejich soulad se zákonem. Správní spis dále obsahuje kopii smlouvy o převodu vlastnictví družstevního majetku ze dne 15. 12. 1974 a dodatek k této smlouvě ze dne 8. 9. 1976, kopii vyvlastňovacích rozhodnutí Obvodního národního výboru Praha 10, odboru výstavby, ze dne 2. 9. 1964, čj. Výst-10739-330-A-10-1964, a ze dne 27. 5. 1964, čj. Výst-2531-330-A-10-1964, a kopii povolení ONV, odboru výstavby, ze dne 1. 10. 1974 k trvalému užívání garáží na pozemcích 2817, 2818, 2819 a 2820 v Záběhlicích. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2006, čj. 39 C 298/2003-196, byla výrokem I. zamítnuta žaloba Správního bytového družstva Rozvoj (dříve Stavebního bytového družstva Rozvoj) a výrokem II. bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1, 2820/2 v k. ú. Záběhlice je hlavní město Praha; tyto výroky nabyly právní moci dne 3. 7. 2006. Soud v odůvodnění uvedl, že Správní bytové družstvo Rozvoj neprokázalo, že by na něj původní vlastník pozemků Stavební bytové družstvo zaměstnanců sekce zahraničního obchodu převedl pozemky smlouvou o převodu, naopak z tohoto dokladu vyplývá zcela jednoznačně, že předmětem převodu bylo pouze 31 zděných garáží, a pozemky tak byly po zániku Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu převedeny do vlastnictví ONV Praha 10. V době rozhodné pro posouzení přechodu vlastnictví, tj. ke dni 23. 11. 1991, příslušelo právo hospodaření ONV Praha 10, jehož práva a závazky přešly na Městskou část Praha 4. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastníci na straně žalobce odvolání, které co do výroku I. a II. následně vzali zpět a setrvali pouze na odvolání proti výrokům o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2007, čj. 62 Co 20/2007-270, které nabylo právní moci 19. 7. 2007, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a řízení o odvolání proti výrokům o věci samé zastavil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení v rámci odvolacího řízení. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Podle § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném, nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Podle § 77 odst. 2 správního řádu nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Podle § 36 odst. 4 katastrálního zákona sdělí-li do 30 dnů od doručení oznámení vlastník nebo jiný oprávněný katastrálnímu úřadu, že s provedenou opravou nebo s tím, že se nejedná o chybu, nesouhlasí, vydá katastrální úřad rozhodnutí ve věci. Jádrem sporu nyní projednávaného případu je posouzení, zda postupovaly správní orgány v souladu se zákonem, když dospěly k závěru, že pro opravu chybných údajů katastru nemovitostí podle § 36 katastrálního zákona nebyly splněny podmínky, a vyhověly tak nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chyby. Soud se nejprve zabýval namítanou nicotností žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí katastrálního úřadu; otázku nicotnosti soud ostatně zkoumá z úřední povinnosti. Za nicotný akt je třeba považovat správní akt, který vykazuje tak závažné vady, že není schopen vyvolat žádné právní účinky. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 - 96, „nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.“ Povahou nicotnosti se zabýval též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 - 74, konstatoval, že „tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času.“ Podle žalobce spočívá nicotnost rozhodnutí žalovaného i katastrálního úřadu v omylu od samého počátku, který spatřuje v tom, že předmětné pozemky nikdy nebyly státní a magistrát je nabyl od nevlastníka, že datum přechodu vlastnictví na stát neexistuje a že se správní orgány nevypořádaly s námitkou neexistence Hospodářské smlouvy, která je pilířem veškerých převodů a změn vlastníka v roce 1976 a 1993. Soud konstatuje, že v dané věci jsou předmětem přezkumu rozhodnutí správních orgánů o tom, že nebyly splněny podmínky pro opravu chybných údajů v katastru nemovitostí. Tato rozhodnutí vydaly věcně a místně příslušné správní orgány, jimž byla svěřena pravomoc provádět za zákonem stanovených podmínek opravy chyb v katastrálním operátu. Tvrzení žalobce týkající se historických záznamů v katastru nemovitostí nemohou být důvodem nicotnosti rozhodnutí žalovaného ani správního orgánu prvého stupně; soud neshledal naplnění ani dalších případných důvodů nicotnosti. Žalobou napadené rozhodnutí ani rozhodnutí katastrálního úřadu tedy netrpí vadami, které by vyvolaly jejich nicotnost ve smyslu § 77 správního řádu. Povahou institutu opravy chyb v katastrálním operátu se Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Přestože se dosavadní judikatura týkala opravy chyb dle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), (dále jen „zákon č. 344/1992 Sb.“), lze její závěry vztáhnout též na opravu chyb dle § 36 katastrálního zákona, neboť současná právní úprava byla ze zákona č. 344/1992 Sb. převzata v téměř nezměněné podobě. Na úvod soud poznamenává, že oprava chyb v katastrálním operátu je faktickým správním úkonem, kterému nepředchází zákonem formalizovaný postup, a správní řízení katastrální úřad zahájí až v případě, bude-li mu doručen nesouhlas oprávněné osoby s provedením či neprovedením opravy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, čj. 3 As 11/2010-259). Taková situace nastala i v nyní projednávaném případě, neboť s provedenou opravou údajů vlastnického práva k pozemkům parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1 a 2820/2, v k.ú. Záběhlice, obec Praha, v katastru nemovitostí vyjádřila nesouhlas městská část Praha 4. V řízení o opravě chyby katastrální úřad zkoumá, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá listině, na jejímž základě byl proveden. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, čj. 7 As 131/2012-32, katastrální úřad odstraňuje rozpory mezi údaji evidovanými v katastru nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin, a dosahuje tak souladu mezi nimi. V souladu s ustanovením § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona opraví katastrální úřad takové údaje, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu při vedení a obnově katastru. Pod neurčitý pojem zřejmý omyl lze dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 As 40/2007-103, podřadit jak omyl týkající se skutkových okolností, tak omyl právní. Judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, čj. 7 As 187/2012-31) dále dovodila, že omyl musí být zřejmý, tzn. jednoznačně seznatelný. Typicky půjde o chyby v psaní a počtech, zápisy údajů do katastru, které nejsou obsaženy v podkladové listině, či zápisy skutečností na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem. Katastrální úřad naopak není oprávněn přistoupit k opravě skutečnosti, která je mezi jednotlivými nositeli věcných práv nejasná nebo sporná. Tomu odpovídá závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 4/2011-334, dle něhož katastrální úřady nemohou v rámci řízení o opravě chyby v katastrálním operátu odstraňovat spory týkající se vlastnického práva. V rozsudku ze dne 12. 5. 2016, čj. 6 As 166/2015-27, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „katastrální úřad je tedy oprávněn (a povinen) opravit pouze takové údaje v katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. To znamená, že musí existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru je podmíněn jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah a že z jejího obsahu vyplývá závěr o existenci či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících se k nemovitosti. Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje v katastru však nemůže vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení. Proto katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky.“ V nyní projednávaném případě však rozpor mezi údaji zapsanými v katastru nemovitostí a listinami založenými ve sbírce listin neexistoval. Ke dni podání žalobcova návrhu na provedení opravy chyby, resp. ke dni zahájení správního řízení o opravě chyby bylo v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků evidováno hlavní město Praha, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městské části Praha 4, a to v souladu s rozhodnutími civilních soudů (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, a usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 20/2007), založenými ve sbírce listin. Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku deklaroval vlastnictví hlavního města Prahy k pozemkům parc. č. 2817, 2818, 2819/1, 2819/2, 2819/3, 2819/4, 2820/1 a 2820/2, v k. ú. Záběhlice, obec Praha, protože se Správnímu bytovému družstvu Rozvoj nepodařilo prokázat, že na něj původní vlastník pozemků – Stavební bytové družstvo zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu – převedl pozemky smlouvou o převodu vlastnictví družstevního majetku; předmětem převodu bylo dle závěru soudu pouze 31 zděných garáží, nikoli pozemky pod nimi. Ve světle naposled citované judikatury Nejvyššího správního soudu je dále zřejmé, že katastrálnímu úřadu ani žalovanému nepříslušelo jakkoli hodnotit, zpochybňovat, natož revidovat pravomocná rozhodnutí civilních soudů o určení vlastnického práva k pozemkům; oba totiž byli výroky rozhodnutí, jakožto orgány státní správy, podle § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném, (dále jen „o. s. ř.“), vázáni. Podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění rozhodném, (dále jen „zákon o zápisech“), byl katastrální úřad oprávněn a povinen zjišťovat výhradně to, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností, tzn. je-li způsobilá k vykonání záznamu. Rozhodnutí soudu vydané v řízení zahájeném na základě určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., jež ve svém výroku obsahovalo jednoznačný údaj o určení vlastnického práva a jež neobsahovalo žádné zjevné nedostatky ve smyslu § 8 zákona o zápisech, musely katastrální orgány bezvýhradně respektovat a právo v něm obsažené zapsat do katastru nemovitostí. Soud podotýká, že ani v jeho kompetenci není posuzovat, jakými úvahami se při rozhodování civilní soudy řídily, na základě jakých skutečností a důkazů rozhodly o určení vlastnického práva a zda rozhodly věcně správně. Soud přisvědčuje názoru katastrálního úřadu, že prostým administrativním krokem, jímž institut opravy chyb v katastrálním operátu bezesporu je, nelze žádné osobě odejmout její vlastnické právo. Pokud by katastrální úřad za daných skutkových okolností nevyhověl nesouhlasu městské části Praha 4 s provedením opravy chybného údaje v katastru nemovitostí a nevrátil stav v katastrálním operátu zpět do původního stavu před opravou chyby, dopustil by se nezákonnosti, jelikož žalobce navrhoval změnu vlastnického práva k pozemkům, aniž by jakoukoli listinou doložil, že se uvedený právní vztah změnil. Tento závěr potvrzuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 As 46/2008-134), dle níž nemůže být prostřednictvím opravy chyb vlastnické právo k nemovitostem založeno, změněno ani zrušeno, přičemž právní vztah k nemovitosti lze změnit výlučně na základě nové listiny zapsatelné do katastru nemovitostí. Soudní rozhodnutí, na která poukazoval žalobce a která tvoří přílohu žaloby (konkrétně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 1991 sp. zn. 23 C 150/91, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 1992, čj. 17 Co 43/92-48 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1995, čj. 4 Cdo 121/94-74), jsou pro posouzení nynějšího soudního sporu zcela irelevantní. Soudy tehdy projednávaly žalobu, jíž se paní M. J., jakožto původní vlastník pozemku parc. č. 2820, na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhala po Stavebním bytovém družstvu Rozvoj vydání tohoto pozemku, který jí byl rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 2. 9. 1964 ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sekce zahraničního obchodu vyvlastněn. Dospěly však pouze k závěru, že žaloba paní J. není důvodná, jelikož nebyly splněny předpoklady pro aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích. Závazný je výrok rozsudku soudu a tento se netýkal určení toho, kdo je vlastníkem předmětných pozemků. Změny zapsaného vlastnického práva k předmětným pozemkům se v minulosti domáhalo též Správní bytové družstvo Rozvoj, které však se svou žalobou na určení dle § 80 písm. c) o. s. ř. neuspělo, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, bylo deklarováno, že vlastníkem pozemků je hlavní město Praha, svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce městské části Praha 4. Rozsudek totiž závazně určil, komu svědčí vlastnické právo k nemovitostem, čímž jednoznačně vyjasnil do té doby sporné vlastnictví předmětných pozemků mezi Správním bytovým družstvem Rozvoj a hlavním městem Prahou, resp. městskou částí Praha 4, a přispěl k odstranění duplicity zápisů v katastru nemovitostí. Soud podotýká, že na straně žalobce se tohoto soudního řízení účastnili i někteří majitelé garáží. Právě v tomto řízení měly a mohly zaznít námitky uplatňované nyní žalobcem. Duplicitou zápisů v katastru nemovitostí se zabýval Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, vystihl nejen samotnou podstatu katastru nemovitostí, ale též limity pravomoci katastrálních úřadů. Ústavní soud uvedl, že „katastrální úřady jsou vedeny snahou odstraňovat tyto nežádoucí jevy, nemají však dostatek právních prostředků k jejich řešení. Proto se mohou omezit na doporučení různým subjektům, aby sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním vlastnického práva) či žalobou na určení vlastnictví.“ Katastrální úřady tedy nejsou nadány oprávněním rozhodovat o tom, kdo je vlastníkem konkrétní nemovitosti, a nemohou tudíž prostřednictvím institutu opravy chyb v katastrálním operátu odstraňovat spory týkající se vlastnického práva, jelikož ty náleží do kompetence soudů v občanském soudním řízení. Uvedený závěr podporuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003. Lze tak uzavřít, že katastrální úřad nemohl ignorovat pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva a samostatně si učinit závěr o vlastnictví předmětných pozemků tím, že dovodil, že ONV Praha 4 právo hospodaření na předmětných pozemcích nepříslušelo a že fakticky k zániku vlastnického práva Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu nedošlo. Katastrální úřad i žalovaný proto postupovali zcela v souladu se zákonem, když v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu vzali v úvahu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o určení vlastnictví k předmětným pozemkům a dospěli k závěru, že návrhu žalobce na provedení opravy chyby nelze vyhovět, neboť se v daném případě nejedná o chybu ve smyslu § 36 katastrálního zákona. Zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch hlavního města Prahy nebylo možno kvalifikovat jako chybný údaj katastru vzniklý zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, poněvadž údaje evidované v katastru nemovitostí odpovídaly obsahu listin založených ve sbírce listin. Odmítnout musí soud i námitku žalobce, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí. Tento soud rozhodoval, jak i uvedl v odůvodnění svého rozsudku, v době, kdy v katastru nemovitostí existoval duplicitní zápis vlastnictví předmětných pozemků a svým rozhodnutím určil vlastníka pozemků. Na zjištěném závěru nezmění nic ani skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem soudního řízení o určení vlastnictví, neboť v řízení vystupovalo Správní bytové družstvo Rozvoj (dříve Stavební bytové družstvo Rozvoj), na které mělo být vlastnické právo k pozemkům od Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu převedeno smlouvou o převodu vlastnictví družstevního majetku. Žalobce podaným návrhem na opravu chyby v katastrálním operátu neusiloval o zaevidování vlastnického práva k předmětným pozemkům ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu, od něhož (jak uvedl v podané žalobě) nabylo vlastnictví k předmětným pozemkům i garážím Stavební bytové družstvo Rozvoj, které bylo v řízení o určení vlastnického práva žalobcem. Civilní soudy však závazně určily, že vlastnické právo k pozemkům náleží výlučně hlavnímu městu Praze. Soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že rozsudek o určení, zda existuje určitý právní vztah nebo právo, je rozsudkem deklaratorním, tzn. že hmotné právo, jehož existence byla takovým rozsudkem určena, existovalo již před vydáním rozsudku. Hlavní město Praha tak vlastnické právo k pozemkům nenabylo dnem právní moci rozsudku o určení vlastnictví. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, byly pozemky po zániku Stavebního bytového družstva zaměstnanců sektoru zahraničního obchodu převedeny do vlastnictví ONV Praha 10 a přes změny v zápisech katastru nemovitostí byly ve vlastnictví České republiky v době rozhodné pro posouzení přechodu vlastnictví, tj. ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření ONV Praha 4, jehož práva a závazky přešly na městskou část Praha 4, která s nimi hospodařila i ke dni 24. 5. 1991. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil rozsudek sp. zn. 39 C 298/2003 za poslední nabývací titul k předmětným pozemkům, nezakládá nezákonnost takového rozhodnutí. Z celkového kontextu odůvodnění i argumentace užité žalovaným v napadeném rozhodnutí je zřejmé, že uvedený rozsudek představoval poslední ve sbírce listin založenou listinu (podklad), na jejímž základě byl proveden záznamem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí; žalovaný tedy svou myšlenku pouze neobratně formuloval. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že se žalovaný řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, uvedl konkrétní důvody, pro které nebylo možno návrhu žalobce na provedení opravy chyby vyhovět, a označil skutečnosti, které tvořily podklad pro jeho rozhodování; v řízení tak postupoval a rozhodoval zcela v souladu se zákonem. Námitka žalobce, dle níž zákon o vlastnictví bytů ustanovením § 20 odst. 2 právo k pozemkům pod garážemi jednoznačně potvrzoval, je nepřípadná. Civilní soudy v daném případě dospěly k závěru, že výlučným vlastníkem pozemků pod garážemi je hlavní město Praha, a proto nemohla být stavba garáže ve vlastnictví třetí osoby převedena na nabyvatele společně se spoluvlastnickým podílem na pozemku; tato osoba totiž neměla k pozemku žádná práva. K odkazu žalobce na zprávu o šetření Veřejného ochránce práv, dle nějž má katastrální úřad v případě zjištění chyby opravovat všechny typy údajů katastru, včetně údajů o právních vztazích, soud uvádí, že taková zpráva není nijak právně závazná. Na tuto věc navíc nedopadá, neboť oproti případu, jímž se zabýval veřejný ochránce práv, byl v nyní projednávaném případě civilními soudy vydán rozsudek, jehož výrok závazně určoval, kdo je vlastníkem předmětných pozemků. Soud se nezabýval žalobními body, v nichž žalobce podrobně popisoval historický průběh převodů vlastnického práva k předmětným pozemkům a namítal jejich nesprávnost a nezákonnost, v nichž odkazoval na vznik duplicitního vlastnictví či na své legitimní očekávání, že kupuje garáž i s podíly na pozemcích. Uvedené námitky se totiž netýkají předmětu tohoto soudního přezkumu; směřují k jiným řízením. V rámci probíhajícího řízení soud sice přezkoumává postup a rozhodnutí katastrálního úřadu a žalovaného, avšak výlučně v řízení o návrhu ze dne 16. 6. 2014, jímž se žalobce domáhal provedení opravy dle jeho názoru chybného zápisu vlastnického práva v katastrálním operátu, nikoli v řízeních jemu předcházejících. S ohledem na vše shora uvedené soud uzavírá, že k provedení opravy chyby v katastrálním operátu nebylo možno ze strany katastrálních orgánů přistoupit, jelikož nebyly splněny podmínky stanovené § 36 katastrálního zákona. Vlastnické právo hlavního města Prahy k předmětným pozemkům bylo, na rozdíl od vlastnického práva Správního bytového družstva Rozvoj, určeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 298/2003, a nepředstavovalo tak chybný údaj vzniklý zřejmým omylem při vedení katastru. Žalovaný, resp. katastrální úřad tedy postupoval zákonně, když vyhověl nesouhlasu městské části Praha 4 s opravou chybného údaje katastru nemovitosti a vrátil stav v katastrálním operátu zpět do původního stavu, tj. do stavu před chybně provedenou opravou vlastnického práva. V opačném případě by došlo k rozporu se skutečným stavem založeným citovaným rozsudkem. Žalobce tudíž se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud zamítl žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Poučení