5 A 126/2013 - 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: SUBIO EKO s.r.o., IČ: 267 17 905, se sídlem Ostrava, Výstavní 2477/30, zastoupen: Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 1324/1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2013, č.j. 495/580/13, 21161/ENV, sp. zn. 000369/A-10, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2013, č.j. 495/580/13, 21161/ENV, sp. zn. 000369/A-10, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.800,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jany Glogarové, advokátky.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ostrava, oddělení odpadového hospodářství (dále jen „ČIŽP“) ze dne 22. 1. 2013, č.j. ČIŽP/49/OOH/SR01/1212623.005/13/VTK, kterým byla žalobci dle § 66 odst. 3 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o odpadech“) uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 3 zákona o odpadech tím, že dne 28. 6. 2012 převzal do svého vlastnictví odpad kategorie „N“ kat. č. 050107 – Kyselé dehty v množství cca 100 kg, přestože k jeho převzetí nebyl podle zákona o odpadech oprávněn. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné a že žalovaný rozhodoval nezákonným způsobem, čímž došlo ke zkrácení na jeho právech. Namítal nesprávné právní posouzení věci žalovaným, neboť žalobce neporušil povinnosti stanovené v § 12 odst. 3 zákona o odpadech, když odběr, uskladnění i použití odpadu byly provedeny v souladu se zákonem o odpadech. Záměrem odběru bylo vyzkoušet nové technologie k odstranění zápachu z lagun. Za tímto účelem odebrala akreditovaná laboratoř namátkou několik pytlů odpadu. Vzorek, který žalobce žádal toliko v množství odpovídajícímu laboratornímu, byl žalobci poskytnut v několikanásobně větším objemu, avšak akreditovaná laboratoř nevznesla ohledně množství bližší dotaz. Upozornil, že v lagunách se nachází více druhů odpadů. Následně byl vzorek uskladněn v zabezpečených prostorách společnosti AWT Rekultivace a.s., která je oprávněna s nebezpečným odpadem nakládat. Ze strany žalobce byly provedeny veškeré potřebné úkony, tj. zkoušky, rozbory a analýzy, a zbytek odebraných odpadů byl zlikvidován společností SITA CZ a.s., což bylo prokázáno fakturou ze dne 28. 12. 2012 č. 0125208861 Poukázal na to, že žalovaný vycházel z nepodložených tvrzení obsažených v kontrolním protokolu ze dne 19. 10. 2012, proti kterému žalobce vznesl námitky. Nesouhlasil s postupem, kdy ČIŽP nepořídila fotodokumentaci z kontrolní prohlídky. Namítal, že žalovaný neprovedl jím navrhované důkazy. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě trval na zákonnosti a věcné správnosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí ČIŽP a v plném rozsahu odkázal na jejich odůvodnění. Nadto uvedl, že vycházel ze skutečností a závěrů obsažených v kontrolním protokolu, přičemž v rámci odvolacího řízení přezkoumal rozhodnutí ředitele ČIŽP o námitkách žalobce proti kontrolnímu protokolu. Zdůraznil, že žalobce nezpochybnil důvody, pro které bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, neboť nedoložil, že skutečně provedl zkoušky a analýzy odebraného vzorku. Žalobce tudíž neprokázal, že při manipulaci se vzorkem odpadu skutečně naplnil účel odebrání odpadu ve smyslu § 12 odst. 3 věta druhá zákona o odpadech, přestože k tomu měl dostatečný prostor a byl ze strany správních orgánů opakovaně vyzýván. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu pro nedůvodnost zamítl. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z dílčího protokolu o průběhu kontroly ze dne 14. 9. 2012 a na něj navazujícího protokolu o kontrolním zjištění ze dne 19. 10. 2012 vyplývá, že dne 14. 9. 2012 proběhla kontrola v provozovně žalobce, jejíž předmětem byl odběr vzorku odpadu kat. č. 050107 – Kyselé dehty z lagun Ostramo provedený dne 28. 6. 2012 a způsob nakládání se vzorkem odpadu. Z protokolů vyplývá, že akreditovaná laboratoř odebrala dne 28. 6. 2012 vzorek odpadu v množství cca 100 kg (70 litrů) za účelem odzkoušení technologie žalobce týkající se možnosti odstranění zápachu lagun Ostramo pomocí bakterií a enzymů. Odebraný vzorek odpadu byl převezen do zařízení „Skládka S-NO a dekontaminační středisko“ a umístěn na zabezpečenou plochu na pozemku parc. č. 3607/8, k.ú. Slezská Ostrava na základě podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností AWT Rekultivace a.s. Dle protokolů žalobce v průběhu kontroly uvedl, že ke dni 14. 9. 2012 nenavázal spolupráci se společností, která by provedla zkoušky jeho technologií, a že vzorek odpadu bude pravděpodobně vrácen do lagun. Z protokolů dále vyplývá, že žalobce není provozovatelem zařízení určeného k nakládání s odpady a že vzorek odpadu je ve vlastnictví žalobce. V rámci provedené kontroly žalobce předložil nedatovanou listinu označenou jako plán odběru – odběrový záznam – průvodka vzorku (dále jen „plán odběru“), dle které byl dne 28. 6. 2012 odebrán vzorek silně páchnoucího černého kalu z ostravské laguny (70 litrů), jako zákazník je označena společnost AWT Rekultivace a.s. Dále předložil podnájemní smlouvu ze dne 26. 6. 2012 uzavřenou mezi žalobcem a společností AWT Rekultivace a.s. Z čl. I. smlouvy soud zjistil, že vzorek odpadu z lagun Ostramo má být uskladněn na pozemku parc. č. 3607/8, k.ú. Slezská Ostrava, v tomtéž článku je dále uvedeno, že samotný výzkum bude prováděn laboratorně externí firmou mimo areál zařízení. Z čl. IV. smlouvy vyplývá, že žalobce je vlastníkem vzorku odpadu, který má být uskladněn. Žalobce předložil předávací protokol ze dne 28. 6. 2012, ze kterého plyne, že vzorek odpadu byl odebrán, dovezen na místo určení, umístěn do prostoru havarijního úložiště a bude analyzován žalobcem a Státním zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě (dále jen „Státní zdravotní ústav“). Dále žalobce předložil dopis Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 14. 5. 2012, dle kterého bude prostřednictvím státního podniku DIAMO umožněn p. Š. odběr vzorku odpadu z lagun a v němž ministerstvo žádá o podrobnosti vyhodnocování zkoušek. Žalobce předložil rovněž žádost o umožnění odběru vzorku odpadu v lokalitě laguny Ostramo ze dne 19. 6. 2012 a nedatovaný a neadresný dokument s názvem „informace pro odběr vzorků“ vyhotovený žalobcem, dle kterého má být odebráno 4 x 25 kg odpadu. Žalobce podal proti protokolu o kontrolním zjištění ze dne 19. 10. 2012 námitky, ve kterých uvedl, že ode dne odebrání vzorku odpadu do dne provedení kontroly intenzivně jednal s dalším subjektem za účelem provedení zkoušek a otestování technologie výroby paliva z odebraných vzorků. Dále namítal, že množství odebraného odpadu je nezbytné pro zajištění účelu odběru, neboť se v lagunách nachází více druhů odpadu. Odmítl porušení § 12 odst. 3 zákona o odpadech a tvrzení, že odpad bude vrácen do lagun, neboť do lagun bude vrácen pouze nepoužitý zbytek vzorku odpadu. Žalobce také uvedl, že spolupracuje se společností AWT Rekultivace a.s. na řešení likvidace lagun. O námitkách žalobce rozhodl ředitel oblastního inspektorátu ČIŽP – Ostrava dne 9. 11. 2012 tak, že jim nevyhověl, neboť v době odběru vzorku odpadu nebyl zajištěn účel jeho odběru, když i sám žalobce tvrdí, že v mezidobí pouze intenzivně jednal o spolupráci. Odmítl i námitku ohledně vrácení vzorku odpadu do lagun, jelikož statutární orgán žalobce bez námitek podepsal dílčí protokol, ve kterém je tato informace uvedena. Ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 5. 12. 2012, doručeno ČIŽP dne 17. 12. 2012, žalobce uvedl, že vzorek není odpadem; není ani jeho majetkem a nebyl jím převzat do vlastnictví; a se vzorkem žalobce provádí výzkum aplikací jejich výrobků dle živnostenského oprávnění, není tak potřebné spolupracovat s jiným subjektem pro provádění poloprovozních zkoušek. Dne 22. 1. 2013 vydala ČIŽP rozhodnutí, kterým uložila žalobci pokutu ve výši 20.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 3 zákona o odpadech a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. ČIŽP v odůvodnění uvedla, že žalobce převzal nebezpečný odpad kat. č. 050107 v množství cca 100 kg do svého vlastnictví, aniž by byl provozovatelem zařízení ve smyslu § 12 odst. 3 věta prvá zákona o odpadech. Žalobce totiž převzal do svého vlastnictví „nebezpečný“ odpad, aniž by disponoval vázanou živností pro nakládání s nebezpečnými odpady; ČIŽP v tomto vycházela z informací obsažených v obchodním rejstříku. Zároveň dle ČIŽP nedošlo k naplnění § 12 odst. 3 věta druhá zákona o odpadech, neboť nebyla zajištěna účelovost odběru vzorku, když žalobce minimálně ode dne odebrání vzorku odpadu do dne provedení kontroly (tj. celkem 78 dní) nenavázal žádnou spolupráci za účelem provedení zkoušek. Žalobce totiž neměl prokazatelně zajištěn způsob zkoušek, nebyl mu znám subjekt, který je bude provádět, a ani místo, kde budou provedeny. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém přednesl obdobné body jako v námitkách proti protokolu o kontrolním zjištění ze dne 19. 10. 2012 a dále tvrdil, že provedl zkoušky, rozbory a analýzy vzorku odpadu tak, jak byly předem naplánovány. Zbytek vzorku odpadu byl zlikvidován společností SITA CZ, což žalobce doložil fakturou č. 0125208861 ze dne 28. 12. 2012, dle které bylo žalobci účtováno odstranění odpadu č. 050107 – Kyselé dehty v množství 71,5 kg. Dne 15. 3. 2013 byl žalobce vyzván žalovaným, aby doložil svá tvrzení o provedení zkoušek, rozborů a analýz vzorku odpadu. Žalobce reagoval podáním ze dne 22. 3. 2013, ve kterém uvedl, že zkoušky, rozbory a analýzy jsou součástí obchodního tajemství a představují know-how žalobce, proto žalobce nemůže poskytnout zápisy a protokoly o nich. Konstatoval, že výsledkem zkoušek bylo odstranění zápachu vzorku odpadu z lagun a vedlejší zkapalněný produkt. Žalobce v podání současně navrhl provedení důkazu ohledáním odzkoušeného vzorku odpadu v sídle společnosti, kde je uskladněn, a dále provedení důkazu dotazem na Státní zdravotní ústav, kde byly vzorky odpadu analyzovány. Dne 16. 4. 2013 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ČIŽP ze dne 22. 1. 2013. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se ztotožnil se závěrem ČIŽP, že žalobce nevyužil odebraný vzorek odpadu z lagun k zákonem stanovenému účelu, neboť nepodal jediný relevantní důkaz o tom, že je k výzkumu, testování a k provádění analýz skutečně využil. Žalovaný konstatoval, že žalobce opakovaně vyzýval, aby předložil konkrétní důkazy, že skutečně se vzorky odpadu prováděl zkoušky a obdobné úkony. Žalobce však žádné doklady o jejich uskutečnění nepředložil. Žalobce mimo jiné uvedl, že výsledky zkoušek obsahují obchodní tajemství a know-how, pročež nemohou být poskytnuty. Žalovaný v této souvislosti upozornil na to, že doložení konkrétních naměřených hodnot a výsledků zkoušek nepožadoval a že by takové informace případně mohly být začerněny. Žalovaný neakceptoval provedení důkazu dotazem u Státního zdravotního ústavu, neboť žalobce neuvedl předmět a číslo zakázky provedených laboratorních prací, ani nekonkretizoval smlouvu o provedení díla, na základě které měly být analýzy provedeny. Ze stejného důvodu neakceptoval důkaz ohledáním vzorku odpadu v sídle žalobce. Dále žalovaný uvedl, že sám žalobce potvrdil, že vzorek odpadu byl odebrán v několikanásobně větším objemu, než byla jeho skutečná potřeba. Za relevantní nepovažoval skutečnost, zda bylo odebráno 100 kg nebo jen 75 kg, v každém případě se nejednalo o nezbytné množství, nýbrž o množství nadbytečné. Bez ohledu na to, kolik odpadu bylo odebráno, žalovaný trval na závěru, že provedení zkoušek, analýz či rozborů pro účely výzkumu nebylo žalobcem prokázáno. Nadto žalobce k podané žalobě přiložil i dopisy státního podniku DIAMO ze dne 21. 6. 2012, kterým byl žalobce požádán o doplnění informací týkající se žádosti o odběr vzorku odpadu, a ze dne 4. 9. 2016, kterým byl požádán o konkretizaci výzkumného záměru, sdělení, kolik bylo do areálu společnosti AWT Rekultivace a.s. navezeno kalu, a doložení popisu zpracování a nástinu technologického postupu, včetně sdělení, zda bude zpracováván kal i z jiných lokalit. K podané žalobě žalobce připojil i svou reakci na dopis ze dne 4. 9. 2012, ve kterém uvádí, že odběr vzorku odpadu proběhl v souladu s povolením státního podniku DIAMO a jejich chemický rozbor provedl Státní zdravotní ústav. Dále vzhledem k níže uvedenému právnímu posouzení dané věci soud k důkazu pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navrhované ohledání odzkoušeného vzorku odpadu, který je výsledkem provedených zkoušek v sídle žalobce, ani dotaz na Státní testovací laboratoř v Ostravě (zřejmě Státní zdravotní ústav, pozn. soudu), kde byly vzorky analyzovány. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“)). Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech k převzetí odpadu do svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo provozovatelem zařízení podle § 33b odst. 1 písm. b) nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec. To neplatí pro předávání nezbytného množství vzorků odpadů k rozborům, zkouškám, analýzám pro účely stanovení skutečných vlastností a splnění požadavků pro převzetí odpadů do zařízení, pro účely vědy a výzkumu nebo jiné účely, které nejsou nakládáním s odpady podle § 4 odst. 1 písm. e). Podle § 66 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která převezme odpad, přestože k jeho převzetí není podle tohoto zákona oprávněna. Podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“) povinností kontrolních pracovníků je zjistit při kontrole skutečný stav věci. Kontrolní zjištění jsou kontrolní pracovníci povinni prokázat doklady. Soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že dne 28. 6. 2012 byly za účelem další úpravy odebrány vzorky odpadu kat. č. 050107 – Kyselé dehty z lagun Ostramo, které byly dále uskladněny na základě podnájemní smlouvy mezi žalobcem a společností AWT Rekultivace a.s. na pozemku parc. č. 3607/8, k. ú. Slezská Ostrava. Tyto skutečnosti současně vyplývají ze správního spisu, soud je proto má za prokázané. Dále mezi účastníky není sporu ani o tom, že žalobce vzorky odpadu převzal, žalobce své vlastnictví k vzorku odpadu sice v podnájemní smlouvě se společností AWT Rekultivace a.s. a v dílčím protokole o průběhu kontroly výslovně deklaroval, avšak následně je ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení popřel. Soud podotýká, že v námitkách proti protokolu ze dne 30. 10. 2012 žalobce nesporoval tvrzení o svém vlastnictví odebraných vzorků odpadu. Žalobce zároveň v podané žalobě ani v průběhu správního řízení netvrdil, že by byl osobou oprávněnou k převzetí odpadu do svého vlastnictví ve smyslu § 12 odst. 3 věta prvá zákona o odpadech, taková skutečnost přitom nevyplývá ani z předloženého správního spisu, ani z obchodního nebo živnostenského rejstříku. Zásadní námitka žalobce spočívala v nesprávném právním posouzení § 12 odst. 3 zákona o odpadech, neboť odebrané vzorky odpadu použil k rozborům, zkouškám, analýzám za účelem výzkumu ve smyslu § 12 odst. 3 věta druhá zákona o odpadech. Ze správního spisu vyplynulo, že v řízení před ČIŽP žalobce tvrdil, že provedl potřebné zkoušky na odebraném vzorku odpadu za účelem výzkumu odstranění zápachu kalu v lagunách Ostramo pomocí bakterií a enzymů. V průběhu odvolacího řízení označil žalobce subjekt, který provedl analýzu vzorku, tj. Státní zdravotní ústav, odmítl předložit zápisy a protokoly ze zkoušek, neboť postupy jsou součástí obchodního tajemství a představují know-how žalobce, a současně navrhl provedení důkazu dotazem u Státního zdravotního ústavu a rovněž ohledáním vzorku odpadu v sídle žalobce. Žalobcem navrhované důkazy žalovaný pro jejich nekonkrétnost neprovedl a v žalobou napadeném rozhodnutí došel k závěru, že žalobce neprokázal provedení zkoušek, analýz a rozborů pro výzkumné účely, a proto porušil povinnosti v § 12 odst. 3 zákona o odpadech. V této souvislosti soud poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č.j. 4 Ads 44/2010-132, dle kterého: „Naplnění zásady materiální pravdy vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Pouze v takovém případě je možno považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný (SKULOVÁ, J. in Skulová, J. a kol. Správní právo procesní. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 71). Zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu je pak třeba klást v rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání. Poukázat zde lze rovněž na významnou úlohu zásady vyšetřovací (vyhledávací) ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, podle něhož v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ (Srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2014, č.j. 7 As 136/2014-23, ze dne 19. 11. 2015, č.j. 2 As 218/2015-62 nebo ze dne 25. 1. 2017, č.j. 6 As 131/2016-25). Uvedené závěry lze aplikovat i v nyní projednávané věci. Ve světle shora uvedené judikatury správních soudů závěr správních orgánů, že žalobce neprokázal provedení zkoušek, analýz a rozborů vzorku odpadu pro výzkumné účely, nemůže obstát. Správní orgány jsou totiž povinny v řízení, ve kterých je ukládána účastníkovi povinnost či odnímáno právo, zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka (§ 3 a § 50 odst. 3 správního řádu). Mezi taková řízení spadá právě i řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu. V dané věci tak správní orgány měly povinnost zjistit skutkový stav věci v souladu se zásadou materiální pravdy. Měly tedy samy objasnit a postavit na jisto, zdali žalobce skutečně převzal vzorek odpadu ke zkouškám, analýzám či rozborům odebraného vzorku odpadu pro účely výzkumu jeho technologie snižující zápach kalu. Žalobce přitom stručně označil, čeho se výzkum týká, tj. odstraňování zápachu kalu pomocí bakterií a enzymů při současném vzniku vedlejšího zkapalněného produktu; označil subjekt, který zkoušky pro žalobce zajistil, tj. Státní zdravotní ústav; navrhl provést důkaz dotazem u tohoto subjektu; navrhl ohledání vzorku odpadu v sídle žalobce, tj. výsledků zkoušek, které měly být provedeny. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že označené důkazy jsou vyhýbavé a nekonkrétní. Je sice pravdou, že žalobce sám v řízení aktivně nepředkládal důkazy, které by osvědčovaly provedení zkoušek, činit tak však ani nemusel (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č.j. 5 As 126/2011-68). Přesto žalobce poskytl správním orgánům shora uvedené informace a především označil subjekt, který provedení zkoušek žalobce pro výzkumné účely mohl potvrdit a tvrzení žalobce tak prokázat. Provedení žalobcem navrženého důkazu nemohlo bránit ani to, že žalobce nesdělil bližší informace o zakázce u Státního zdravotního ústavu (žalovaný na str. 5 žalobou napadeného rozhodnutí uvádí číslo a předmět zakázky, specifikaci smlouvy o provedení díla). Žalovaný totiž mohl bez dalšího požádat Státní zdravotní ústav o informace, zda v rozhodné době ústav provedl pro žalobce zkoušky, tj. ode dne odebrání vzorku odpadu z lagun; kdy byly provedeny; v čem spočívaly; a jaké množství kalu bylo pro provedení zkoušek nezbytné. Rovněž ani návrh žalobce na ohledání vzorku odpadu v sídle žalobce nepovažuje soud za nekonkrétní návrh, neboť je zřejmé, že se má jednat o produkt, který vznikl při použití technologie žalobce a který se nachází v jeho sídle. Soud tak uzavírá, že správní orgány pochybily, když důkladně nezjistily skutkový stav věci, tedy nezjistily, zda žalobce převzal odebrané vzorky odpadu v množství nezbytném k rozborům, zkouškám a analýzám pro účely výzkumu ve smyslu § 12 odst. 3 věta druhá zákona o odpadech, a za tímto účelem neprovedly důkazy, které žalobce navrhoval. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že předpokladem pro převzetí odpadu i jinými osobami než uvedenými v § 12 odst. 3 věta prvá zákona o odpadech je jednak jeho převzetí pro zákonem stanovené účely, mezi které patří i výzkum, a rovněž tak jeho převzetí pouze v nezbytném množství. V této věci správní orgány vzaly za nesporné, že žalobce nepřevzal vzorek odpadu v nezbytném množství, nýbrž jej převzal v množství několikanásobně větším, než jaké pro své účely potřeboval. Přestože žalobce v odvolání a ostatně i v podané žalobě výslovně uvedl, že převzal vzorek odpadu v množství ne nezbytném, je třeba znovu poukázat na zásadu vyšetřovací a zásadu materiální pravdy. V souladu s těmito zásadami by se správní orgány, prokáže-li se, že žalobce prováděl zkoušky na odebraném vzorku odpadu, měly zabývat i tím, jaké konkrétní množství bylo v dané věci nezbytné a zda žalobce takové množství překročil, či nikoli. Vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení věci se již soud nebude s dalšími žalobcem uplatněnými námitkami pro nadbytečnost vypořádávat. Soud tedy bez nařízení ústního jednání zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění, a vrátil je žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 2 x 3.100,- Kč, a dvě paušální částky ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 2 x 300,- Kč. Právní zástupce žalobce zároveň není plátcem DPH. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 9.800,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jany Glogarové, advokátky.