5 A 136/2013 - 41

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: ArcelorMittal Engineering Products Ostrava s.r.o., IČ: 623 62 411, se sídlem Ostrava, Vratimovská 689/117 - Kunčice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2013, č.j. 728/580/13, 31830/ENV, sp.zn. 000376/A-10, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen „ČIŽP“) ze dne 24.1.2013, č.j.: ČIŽP/49/OOO/SR01/1211244.003/13/VRS, jímž byla žalovanému dle § 37 odst. 4 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování ve znění rozhodném (dále jen „zákon o integrované prevenci“) uložena pokuta ve výši 250.000 Kč za správní delikt podle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci, kterého se provozovatel zařízení „Závod 2 – Strojírny a slévárny“ dopustil tím, že provozoval zařízení v rozporu s podmínkami integrovaného povolení vydaného dle zákona o integrované prevenci rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v Ostravě (dále jen „KÚ MSK Ostrava“) ze dne 21.10.2005, č.j. 8354/ŽPZ/2005/MaD/0004, v právní moci dne 11.11.2005 ve znění pozdějších změn (dále jen „integrované povolení“), a to tak, že provozovatel zařízení na zdroji č. 605 nedodržel emisní limit pro tuhé znečišťující látky (dále jen „TZL“), který je stanoven v části II. odst. 1.1.1 integrovaného povolení pro zdroj znečišťování ovzduší „Středofrekvenční pece SF I (pro SO a SŠL)“. Emisní limit pro TZL nebyl dodržen, protože hodnota hmotnostní koncentrace TZL u 3. jednotlivého měření byla vyšší než 120 % emisního limitu a současně průměr hodnot hmotnostních koncentrací TZL jednotlivých měření byl vyšší než emisní limit – hodnota hmotnostní koncentrace TZL 3. jednotlivého měření byla 26,5 mg.m-3 a průměr hodnot hmotnostních koncentrací TZL jednotlivých měření byl 22,2 mg.m-3, vyjádřeno při vztažných podmínkách A (normální podmínky, suchý plyn), hodnota emisního limitu pro TZL byla 20 mg.m-3 při vztažných podmínkách A. Emisní limit pro TZL nebyl dodržen dne 10.8.2011, kdy bylo provedeno na zdroji č. 605 jednorázové měření emisí TZL. Nedodržením emisního limitu pro TZL provozovatel zařízení nesplnil základní povinnost provozovatele zařízení dle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci provozovat zařízení „Závod 2 – Strojírny a slévárny“ v souladu s integrovaným povolením vydaným podle uvedeného zákona. Taktéž byl žalobce dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) a v souladu s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku ve znění rozhodném, povinen nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že žalovaný nesprávně posoudil jím uplatněný odvolací důvod obsažený v bodě 3) jeho odvolání. V tomto bodě odvolání žalobce zdůraznil, že kromě jediného měření v roce 2011 byly naměřené hodnoty TZL vždy menší než požadovaný emisní limit. Tudíž se jednalo o jediné porušení integrovaného povolení za celou dobu jeho platnosti. Přičemž žalobce ihned po zjištění překročení limitu provedl nápravná opatření, jejichž funkčnost byla prokázána následným měřením emisí. Odmítl tak tvrzení správních orgánů, že neprovedl žádná opatření proti opakování nedodržení emisního limitu TZL. A poukázal na to, že není v kompetenci ČIŽP hodnotit jím zvolený způsob realizace nápravných opatření. Dále namítal, že ČIŽP nebyla oprávněna ani zpochybňovat a hodnotit jednorázové měření emisí a jeho vypovídací schopnost ve vztahu k reálně produkovaným emisím a provozu technologie. Uvedl, že pokud měla ČIŽP pochybnosti o výsledku měření, mohla provést měření vlastní, jak jí to umožňuje zákon. Tvrzení ČIŽP o kontinuálním měření emisí na zdroji s ročními emisemi TZL ve výši cca 1 t označil žalobce za rozporné se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší a jeho prováděcími předpisy. S ohledem na výše uvedené shrnul, že ČIŽP překročila meze správního uvážení a žalovaný se s tímto překročením v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Žalobce namítal i nesprávné právní posouzení naplnění podmínek liberace dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci. Zdůraznil, že prokázal vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. Poukázal na vnitřní rozpor odůvodnění rozhodnutí ČIŽP, když na jedné straně konstatovala, že provedená opatření, jejichž účinnost žalobce doložil, takovým úsilím nebyla, a na druhé straně uvedla, že žalobce k přijetí takových opatření neměl důvod, jelikož emisní limity dle výsledků jednorázového měření emisí TZL na zdrojích č. 605 a 606 dle protokolu č. 180/2010 ze dne 13.1.2011 byly dodrženy. Nesouhlasil s právním výkladem a posouzením naplnění podmínek dle § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci, dle jeho názoru žalovaný nepřihlédl k jeho námitkám a pouze převzal posouzení ČIŽP. Za věcně nesprávnou považoval správní uvážení ČIŽP, že od 10.8.2011 do 6.9.2012 neprovedl opatření, která mohla zabránit opakování nedodržení emisních limitů pro TZL. Uvedl, že nemá povinnost provádět kontinuální měření emisí. Přičemž okamžitě po přepočtení hodnot, učinil opatření zamezující dalšímu trvání nebo obnově protiprávního stavu. Následné měření ze dne 7.9.2012 pak potvrdilo mimořádnou situaci uvolnění částic prachu z potrubí odtahu spalin v roce 2011 a skutečnost, že k překročení limitu na zdroji TZL č. 605 došlo pouze jednorázově. Žalobce dále namítal, že ČIŽP zahájila správní řízením až dne 18.10.2012, ačkoli se žalobce měl dopustit správního deliktu již dne 10.8.2011, tedy zahájila řízení po více než roce od spáchání správního deliktu. Závěrem žalobou napadené rozhodnutí v obecné rovině označil za vadné, jelikož žalovaný nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, nevypořádal všechny uplatněné námitky, nesprávně danou věc právně posoudil a nesprávně aplikoval příslušná zákonná ustanovení. Ohledně žalobou napadeným rozhodnutím uložené pokutě namítal, že se správní orgány nezabývaly veškerými zákonnými kritérii pro stanovení její výše a neodůvodnili, jaký význam jednotlivým kritériím přisoudili. Uvedl, že uložená pokuta je v rozporu se zásadou přiměřenosti. Při jejím ukládání správní orgán musí zjistit skutkový stav, zejména dopad pochybení na životní prostředí. Pokud bylo při stanovení výše pokuty přihlédnuto ke škodě na životním prostředí nebo zdraví osob, správní orgán má povinnost takovou skutečnost doložit. Dle žalobce navíc uložená pokuta postrádá preventivní charakter a má pouze povahu represivní, uložená pokuta je citelným zásahem do majetkové sféry žalobce ve zcela nepřiměřené výši, a to vzhledem k závažnosti správního deliktu a jeho dopadu na životní prostředí či zdraví osob. Žalobce zároveň konstatoval, že uložená pokuta představuje cca 1 % jeho ročního zisku. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ČIŽP zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce současně navrhl soudu, aby neshledá- li důvody pro zrušení rozhodnutí, upustil od zjevně nepřiměřené pokuty nebo ji snížil v mezích zákonem dovolených. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobou uplatněné námitky, uvedl, že trvá na zákonnosti a věcné správnosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí ČIŽP a odkázal na jejich odůvodnění. Nejprve žalovaný konstatoval, že změnou č. 7 integrovaného povolení, v právní moci dne 17.7.2010, došlo ke změnám emisního limitu TZL na zdrojích znečisťování ovzduší č. 605 a 606 ze 75 mg/m3 na 20 mg/m3 a také ke změnám vztažných podmínek pro měření emisí TZL z podmínek C (obvyklé provozní podmínky) na podmínky A (normální podmínky, suchý plyn). Současně uvedl, že při jednorázovém autorizovaném měření dne 10.8.2011 byly emisní limity dodrženy za vztažných podmínek C, ale nebyly dodrženy za vztažných podmínek A. K žalobní námitce, že se nedostatečně vypořádal s tvrzeními žalobce obsaženými v bodě 3) odvolání, žalovaný uvedl, že se v napadeném rozhodnutí vyslovil, že úvaha ČIŽP o účinnosti opatření přijatých zhruba po jednom roce od spáchání správního deliktu žalobcem přesahovala správní uvážení o spáchání správního deliktu a o vyměření sankce a že by taková úvaha spadala spíše do řízení o uložení opatření k nápravě. Uvedl, že úvahu ČIŽP vymezil jako nepatřičnou a v tomto smyslu ji korigoval. Zdůraznil, že úvaha ČIŽP nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o správním deliktu, jelikož řízení prvoinstanční i odvolací tvoří jeden celek. K námitce žalobce týkající se nesprávného posouzení § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci uvedl, že podmínky pro jeho aplikaci nebyly splněny. Ustanovení směřuje na preventivní vynaložení úsilí s cílem zabránit porušení právní povinnosti. Žalobce ovšem až po zhruba roce od provedení měření usoudil, že se jednalo o mimořádnou situaci a učinil následná technicko-organizační opatření zaměřená na dosažení jistoty dodržení emisních limitů TZL. Žalovaný k námitce žalobce týkající se nesprávného posouzení § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci uvedl, že upuštění od pokuty žalobce nenavrhl, ačkoli pro vznik povinnosti zkoumat naplnění předpokladů tohoto ustanovení je jeho návrh nezbytný. Přesto ČIŽP nemožnost užití tohoto ustanovení v prvoinstančním rozhodnutí odůvodnila a žalovaný ji potvrdil. Upozornil, že tato námitka nebyla obsahem odvolání žalobce. K námitce týkající se nepřiměřenosti výše pokuty žalovaný uvedl, že ČIŽP se výší pokuty podrobně zabývala, včetně jednotlivých kritérií obsažených v § 38 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Dle žalovaného výše pokuty nevybočila ze zákonem stanovených mezí a je podložena přezkoumatelnou správní úvahou. Takto uloženou pokutu pak považoval za přiměřenou. Poukázal na to, že žalobce se opakovaně dovolává doložení skutečných dopadů na životní prostředí, které u tzv. ohrožovacích deliktů doložit nelze. Za podstatné v dané věci označil to, že zdroje znečišťování jsou součástí zařízení v režimu integrované prevence a žalobce zjistil své pochybení až na základě kontrolní činnosti ČIŽP. Uzavřel, že skutečné následky na životní prostředí vzniknout nemusely, nebyly ale ani vyloučeny, toliko nebyly prokázány. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl. V souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci se ve stanovené lhůtě k rozhodování soudu bez nařízení jednání nevyjádřili. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Z Protokolu o autorizovaném měření č. 116/2011 ze dne 9.9.2011 (dále „protokol č. 116/2011“) vyplývá, že Laboratoř měření emisí a imisí ELVAC EKOTECHNIKA s.r.o. provedla dne 10.8.2011 u žalobce měření emisí znečišťujících látek z SF pecí I. a II. závodu 2 – Strojírny a slévárny společnosti žalobce (na zdrojích č. 605 a 606). Z Tabulky 7 – Porovnání naměřených hodnot s emisním limitem TZL – SF pec I vyplývá, že na zdroji č. 605 byla ve vlhkém plynu za provozních podmínek naměřena hodnota koncentrace TZL 19,5 mg/m3. Z Tabulky 9 - Porovnání naměřených hodnot s emisním limitem TZL – SF pec II vyplývá, že na zdroji č. 606 byla ve vlhkém plynu za provozních podmínek naměřena hodnota koncentrace TZL 16,5 mg/m3. Z Dílčího protokolu o průběhu kontroly ze dne 15.8.2012, č.j. ČIŽP/49/OOO/1211244.001/12/VRS, vyplývá, že ČIŽP zjistila, že Protokol č. 116/2011 obsahuje u zdrojů č. 605 a 606 výsledné hodnoty koncentrace TZL ve vztahu k vlhkému plynu za provozních podmínek odpovídající vztažným podmínkám C, ačkoli dle změny č. 7 integrovaného povolení jsou emisní limity stanoveny při vztažných podmínkách A. ČIŽP tak požadovala po žalobci převedení naměřených hodnot na hodnoty při vztažných podmínkách A. Dne 28.8.2012 žalobce předložil ČIŽP Doplněk k Protokolu o autorizovaném měření č. 116/2011 zhotovený společností ELVAC EKOTECHNIKA s.r.o. sepsaný ke dni 17.8.2012 (dále jen „Doplněk k protokolu č. 116/2011“). V němž doplnil vyjádření výsledků hmotnostní koncentrace TZL při vztažných podmínkách A. Z Tabulky č. 7 vyplývá, že na zdroji č. 605 byla v suchém plynu za normálních podmínek naměřena hodnota koncentrace TZL 22,2 mg/m3, a z Tabulky č. 9, že na zdroji č. 606 byla v suchém plynu za normálních podmínek naměřena hodnota koncentrace TZL 18,8 mg/m3. Z Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 31.8.2012, č.j. ČIŽP/49/OOO/1211244.003/12/VRS, vyplývá, že ČIŽP provedla dne 31.8.2012 kontrolu a zjistila, že u zdroje č. 605 nebyl v roce 2011 splněn emisní limit pro TZL. Žalobce ve vyjádření k protokolu o kontrolním zjištění sepsaném ke dni 13.9.2012 uvedl, že při jednorázovém měření v roce 2011 došlo pravděpodobně k mimořádné situaci uvolnění částic prachu z potrubí odtahu spalin, což vedlo ke zhoršení naměřených hodnot emisí TZL. Uvedl, že po srovnání naměřených hodnot byla přijata technicko-organizační opatření (kontrola a oprava ventilátorů odtahu spalin a vyčištění potrubí odtahu spalin, zavedení pravidelných kontrol čistoty potrubí a funkčnosti ventilátoru) zajišťující provozní jistotu plnění emisního limitu na zdrojích č. 605 a 606. Dále ČIŽP informoval, že bylo provedeno autorizované měření emisí TZL u zdroje č. 605, dle kterého požadovaný emisní limit byl splněn. Žalobce k tomu předložil Protokol č. 125A/2012 zhotovený společností ELVAC EKOTECHNIKA s.r.o. sepsaný ke dni 12.9.2012, ze kterého plyne, že dne 7.9.2012 bylo provedeno měření na zdroji č. 605 v suchém plynu za normálních podmínek a naměřena hodnota koncentrace TZL 4,0 mg/m3. Dne 19.10.2012 ČIŽP doručila žalobci Oznámení o zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty ze dne 18.10.2012, č.j. ČIŽP/49/OOO/SR01/1211244.002/12/VRS. Dne 24.1.2013 rozhodla ČIŽP o uložení pokuty žalobci ve výši 250 000 Kč za správní delikt dle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ČIŽP vycházela z Doplňku k Protokolu č. 116/2011 a z Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 31.8.2012, č.j. ČIŽP/49/OOO/1211244.003/12/VRS. Uvedla, že podnětem pro zahájení správního řízení se žalobcem byla kontrola dne 15.8.2011, kdy žalobce předložil ČIŽP Protokol č. 116/2011 a ta zjistila rozdílné vztažné podmínky u výsledných hmotnostních koncentrací TZL, proto u emisního limitu pro TZL uložila žalobci povinnost předložit tento protokol doplněný o výsledky hmotnostní koncentrace na zdrojích č. 605, 606 při vztažných podmínkách A. Žalobce tuto povinnost splnil dne 28.8.2012 a ČIŽP tak zjistil nedodržení emisního limitu pro TZL na zdroji č.

605. ČIŽP posoudila žalobcem přijatá technicko-organizační opatření za účinná, neboť přispěla k zásadnímu snížení koncentrací TZL. Uvedla, že udržování provozní jistoty dodržení emisního limitu pro TZL bude záležet na důslednosti a pravidelnosti provádění kontrol čistoty potrubí a ventilátoru. Při stanovení výše pokuty tak ve prospěch žalobce zohlednila jím přijatá opatření s doložením jejich účinnosti. Konstatovala, že vzhledem k jednorázovému měření nelze určit, zda dne 10.8.2011 skutečně nastala mimořádná situace, nebo zda k překračování emisního limitu docházelo opakovaně. Dále přihlédla k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým nebo hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka a k době trvání protiprávního stavu. K jeho závažnosti uvedla, že žalobce nesplnil jednu ze základních povinností, a to provozovat zařízení v souladu s integrovaným povolením. Ke škodlivým následkům uvedla, že žalobce provozem zařízení v rozporu s integrovaným povolením ohrožoval životní prostředí. Zdůraznila, že k ohrožení životního prostředí dojde vždy, když provozovatel zařízení (žalobce) poruší jeho základní povinnosti, jelikož již samotné nedodržení povinností vyvolá nebezpečí vzniku škodlivého následku. K otázce škodlivých následků uvedla, že nedošlo pouze k úniku TZL do vnějšího ovzduší, ale i k úniku emisí PCDD/F, PCB, PAH a těžkých kovů (Cd, Hg, As, Pb), které jsou navázány na částice prachu TZL a mají významný dopad na zdraví člověka a živých organismů, a to navíc v území Slezská Ostrava, kde je na 100 % území překročen 24 hodinový i roční imisní limit pro suspendované částice PM 10. K době trvání protiprávního stavu poukázala na to, že hodnoty byly v rozporu se stanovenými limity pouze při jednorázovém měření, které se konalo dne 10.8.2011, dle ČIŽP tato skutečnost svědčila ve prospěch žalobce. Ohledně liberace žalobce dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci na jedné straně připustila, že žalobce učinil technicko-organizační opatření, ale na druhé straně tato nepovažovala za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné požadovat, aby žalobce porušení právní povinnosti zabránil, jelikož žalobce neučinil tato opatření před měřením, při kterém mimořádná situace měla nastat, ale až po něm. Připustila, že žalobce neměl k zavádění opatření důvod, když při předchozím měření ze dne 13.1.2011 byly výsledky v pořádku. Avšak poukázal na to, že provoz zdrojů č. 605, 606 bez zařízení k omezování emisí (odlučovací zařízení) nezajišťuje provozní spolehlivost a jistotu dodržení emisního limitu pro TZL z důvodu ukazatelů čistoty, kusovitosti vsázky, ovlivňujících výši hmotnostní koncentrace TZL na výduchu. Zvažovala i upuštění od uložení pokuty žalobci dle § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci. K upuštění však nepřistoupila, jelikož odstranění zvýšeného množství emisí TZL není technicky možné, přijatá technicko-organizační opatření spolehlivě a dlouhodobě nezajistí dodržování emisního limitu, poněvadž eliminují pouze jeden z ukazatelů, který může ovlivnit výši koncentrace TZL (neovlivňují například čistotu či kusovitost vsázky) a žalobce jakákoli opatření provedl až po seznámení se s výsledky kontroly ČIŽP, žádná opatření v období od 10.8.2011 do 6.9.2012 neprovedl. Žalobce podal proti rozhodnutí ČIŽP odvolání ze dne 7.2.2013. Žalovaný odvolání žalobce napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí ČIŽP ze dne 24.1.2013, č.j. ČIŽP/49/OOO/SR01/1211244.003/13/VRS. K bodu 1) žalobcova odvolání žalovaný přezkoumal zákonnost rozhodnutí a neshledal porušení zákona o integrované prevenci, správního řádu ani jiného právního předpisu. Rovněž se žalovaný zabýval odůvodněním rozhodnutí ČIŽP, z napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že dle žalovaného ČIŽP uvedla všechny podstatné důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání úvahy, kterými se řídila při jejich hodnocení, výkladu právních předpisů, i jakým způsobem vypořádala námitky žalobce. Bod 2) odvolání týkající se výše pokuty vypořádal žalovaný konstatováním, že ČIŽP v rámci správní úvahy podrobně posoudila všechna obligatorní kritéria dle § 38 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Doplnil, že škodlivé následky jsou klasifikovány pouze jako ohrožení, tedy nejedná se o přímé poškození životního prostředí, které by vyžadovalo konkrétní doložení škod. Poukázal na hrozící škodlivé následky vlivem nadlimitní koncentrace TZL v souvislosti vazbou na zvýšený únik emisí dalších látek znečisťujících ovzduší, které jsou na TZL navázány. Nad to také zdůraznil, že předmětné emise byly emitovány v oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší. Dále upozornil na specifickou povahu zařízení v režimu zákona o integrované prevenci, u kterých každé překročení emisních limitů znamená narušení principu „zabránit znečišťování před jeho vznikem“ vhodnou volbou výrobních postupů. Uvedl, že k přijetí technicko-organizačních opatření, včetně jednorázového měření emisí, žalobcem ČIŽP přihlédla a hodnotila je v jeho prospěch. Uzavřel, že uložená pokuta ve výši 3,6 % je dle zákonem stanoveného rozmezí a odpovídá společenské škodlivosti spáchaného správního deliktu. K bodu 3) odvolání žalovaný připustil, že úvaha ČIŽP o tom, zda technicko- organizační opatření přijatá žalobcem jsou dostatečnou jistotou plnění emisního limitu, jde nad rámec správních úvah. Vysvětlil, že ČIŽP tvrzení o neprovedení opatření zabraňující porušení povinností žalobce použila pouze při posuzování naplnění podmínek pro uplatnění liberačního ustanovení § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci. Když citované zákonné ustanovení lze aplikovat pouze v případě, pokud by bylo ze strany žalobce před spácháním správního deliktu vynaloženo veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti podle zákona o integrované prevenci zabránil. Odmítl tak, že by ČIŽP zpochybnila provedení opatření ze strany žalobce po spáchání správního deliktu. Přestože ve výroku odvoláním napadeného rozhodnutí je jako časové určení spáchání deliktu stanoveno datum 10.8.2011, kdy na zdroji probíhalo měření imisí autorizovanou osobou, tak k vlastnímu zjištění překročení emisního limitu TZL správními orgány došlo až dne 17.8.2012, na základě požadavku ČIŽP z kontroly ze dne 15.8.2012 zpracovat přepočet výsledků jednorázového autorizovaného měření emisí ze dne 10.8.2011 ze vztažných podmínek C (vlhký plyn za provozních podmínek) na vztažné podmínky A (suchý plyn za normálních podmínek). Za nepřípadnou měl také námitku zpochybňující vypovídací schopnost jednorázového měření emisí ze strany ČIŽP, neboť ČIŽP vypovídací hodnotu měření emisí nesporovala. Pouze se stanovením časového úseku spáchání správního deliktu uvedla, že jej nemůže stanovit jinak než po dobu provádění jednorázového měření. Souhlasil, že žalobce nemá povinnost provádět kontinuální měření emisí. K bodu 4) odvolání uvedl, že ČIŽP vypořádala veškeré námitky žalobce k protokolu o kontrolním zjištění, dle žalovaného se ovšem o faktické námitky k protokolu nejednalo. K bodu 5) odvolání žalovaný konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn řádně. Rovněž posuzoval vzhledem ke změně právní úpravy, zdali pro žalobce není nová úprava, účinná ode dne 19.3.2013, příznivější a shledal, že nová úprava je pro žalobce méně příznivá, jelikož došlo ke zvýšení horní hranice sazby pokuty ze 7 000 000 Kč na 10 000 000 Kč. Skutkový stav zjištěný ze správního spisu nebyl mezi účastníky sporným. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Žaloba není důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci provozovatel zařízení je povinen provozovat zařízení v souladu s integrovaným povolením vydaným podle tohoto zákona. Podle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel zařízení dopustí správního deliktu tím, že provozuje zařízení bez platného integrovaného povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně integrovaného povolení nebo v rozporu s podmínkami integrovaného povolení. Podle § 37 odst. 4 písm. b) zákona o integrované prevenci za správní delikt se uloží pokuta do 7 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavců 2 a 3. Podle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Podle § 38 odst. 2 zákona o integrované prevenci při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým nebo hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka a době trvání protiprávního stavu. Podle § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci je-li projednán správní delikt spáchaný provozovatelem zařízení, lze od uložení pokuty upustit, jestliže provozovatel zařízení zajistil odstranění následků porušení povinnosti a přijal opatření zamezující dalšímu trvání nebo obnově protiprávního stavu. Podle § 38 odst. 4 zákona o integrované prevenci odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle § 46 odst. 1 správního řádu řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Soud předně konstatuje, že v dané věci mezi účastníky není sporná otázka porušení zákonem stanovené povinnosti žalobce podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci, tedy naplnění jedné ze skutkových podstat správního deliktu podle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Žalobce v podané žalobě nenamítal, že se porušení zákona o integrované prevenci nedopustil, nevyvracel skutková zjištění kontrolního orgánu ani to, že by jeho jednání nenaplňovalo v konkrétně zjištěném případě znaky skutkové podstaty uvedených správních deliktů. Soud proto, a na základě podkladů správního řízení, jimiž je zejména protokol o kontrolním zjištění ze dne 31.8.2012, č.j. ČIŽP/49/000/1211244.003/12/VRS, vzal za prokázané a nesporné, že se žalobce dopustil jednání v rozporu se zákonem, které spočívá v tom, že na zdroji č. 605 nebyl dodržen emisní limit koncentrace TZL stanovený v integrovaném povolení. Konkrétně bylo ČIŽP zjištěno pochybení u podmínky stanovené v části II. odst. 1.1.1 integrovaného povolení, dle které je pro zdroj č. 605 stanoven emisní limit koncentrace TZL 20 mg/m3 v suchém plynu za normálních podmínek při vztažných podmínkách A, když dne 10.8.2011 byla naměřena na zdroji č. 605 koncentrace TZL 22,2 mg/m3 v suchém plynu za normálních podmínek při vztažných podmínkách A, tedy hodnota stanovený limit převyšující. Žalobce v žalobě namítal nesprávné posouzení a nedostatečné vypořádání bodu 3) jeho odvolání v žalobou napadeném rozhodnutí. Soud připouští, že žalovaný přímo nereagoval na tvrzení žalobce, že se jednalo o jeho první a jediné porušení stanovené povinnosti. V této souvislosti však soud poukazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vztahující se k bodu 2) žalobcova odvolání (na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí), kde zdůraznil specifickou povahu zařízení provozovaného žalobcem v režimu zákona o integrované prevenci s tím, že každé překročení emisních limitů u těchto zařízení znamená narušení principu „zabránit znečišťování před jeho vznikem“ vhodnou volbou výrobních postupů. Zároveň zde žalovaný vyzdvihl a hodnotil závažnost hrozících škodlivých následků vzniklých vlivem nadlimitní koncentrace TZL, a to s ohledem na jejich vazbu na zvýšený únik emisí dalších látek znečisťujících ovzduší, které jsou na TZL navázány, a rovněž tak s ohledem na to, že předmětné emise byly emitovány v oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá právní názor žalovaného tak, že četnost pochybení žalobce v tomto směru nepovažoval za rozhodující hledisko ani pro určení závažnosti žalobcova jednání a ani pro stanovení výše sankce. Přičemž počet případných pochybení není zákonem stanoveným kritériem, ke kterému by správní orgány měly povinnost přihlédnout dle § 38 odst. 2 zákona o integrované prevenci, proto správní orgány k této skutečnosti přihlédnout nemusely. Dále žalovaný podrobně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vysvětlil, že ČIŽP přijetí technicko-organizačních opatření k zabránění opakování překročení emisních limitů žalobcem po zjištění pochybení nesporovala, nýbrž pouze konstatovala jejich nepřijetí před provedením měření dne 10.8.2011. Uvedl, že ČIŽP přijetí resp. nepřijetí příslušných opatření hodnotila v souvislosti s posuzováním možnosti liberace dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci. Žalovaný souhlasil se žalobcem, že polemika ČIŽP o účinnosti žalobcem zavedených opatření jde nad rámec správních úvah o spáchání správního deliktu a o vyměření sankce. Soud podotýká, že z žalobou napadených rozhodnutí nevyplývá, že by tato úvaha byla relevantní při posuzování spáchání správního deliktu žalobcem. A při výměře pokuty ČIŽP samo přijetí technicko-organizačních opatření žalobcem vyhodnotila jako okolnost pro žalobce polehčující. Žalovaný se také zabýval tvrzením žalobce, že ČIŽP měla zpochybnit vypovídací schopnost jednorázových měření, což odmítl. Uvedl, že pouze v souvislosti se stanovením časového okamžiku spáchání správního deliktu ČIŽP dovodila, že jej nemůže určit jinak než po dobu provádění jednorázového měření. Zároveň žalovaný shodně s ČIŽP konstatoval, že pro daný zdroj znečištění není stanovena povinnost provádět kontinuální měření emisí integrovaným povolením. Soud poznamenává, že žalovaný ani ČIŽP v jejich rozhodnutích povinnost provádět kontinuální měření žalobci nepřisuzovali. Soud se tedy s námitkou žalobce a nedostatečného vypořádání bodu 3) jeho odvolání v žalobou napadeném rozhodnutí neztotožnil a naopak poukazuje na pečlivé a logické odůvodnění bodu 3) odvolání žalobce uvedené výše (obsažené na straně 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí). Dále pokud žalobce v obecné rovině namítal, že výše uvedený odvolací důvod byl žalovaným nesprávně posouzen, měl tuto námitku řádně konkretizovat a uvést právní ustanovení, jehož výklad, případně aplikace byla provedena správními orgány nesprávně. Soud takovou skutečnost neshledal. Dle názoru soudu žalovaný rovněž zcela přiléhavě korigoval žalobcem sporovanou úvahu ČIŽP o účinnosti přijatých opatření žalobce, tudíž soud v dané věci neshledává ani vybočení správní úvahy žalovaného z mezí stanovených zákonem. Dále žalobce namítal nesprávné posouzení podmínek liberace dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci, jelikož měl za to, že podmínky splnil a jejich splnění prokázal. V této souvislosti soud nejprve poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.2014 č.j. 7 As 34/2013 – 29, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „K námitce nevyužití ust. § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci, podle kterého, je-li projednán správní delikt spáchaný provozovatelem zařízení, lze od uložení pokuty upustit, jestliže provozovatel zařízení zajistil odstranění následků porušení povinnosti a přijal opatření zamezující dalšímu trvání nebo obnově protiprávního stavu, lze uvést, že citované ustanovení ponechává možnost upuštění od uložení sankce ve sféře správního uvážení správního orgánu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 Afs 48/2012 - 41, bod 27). Z odůvodnění rozhodnutí ČIŽP, které rozsáhle rekapitulovalo skutkový stav a podrobně se zabývalo přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi při ukládání sankcí za jednotlivá porušení zákona, je zřejmé, že neshledala důvody pro upuštění od uložení pokuty z důvodů upravených v ust. § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci. Takové odůvodnění lze akceptovat, neboť nelze trvat na tom, aby se správní orgán výslovně zabýval každým aspektem trestání, vyplývají-li jednoznačně z rozhodnutí jako celku úvahy správního orgánu ohledně hodnocení skutkového stavu a uložení sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23).“ Soud konstatuje, že pro užití liberace dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci je nezbytné, aby žalobce prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. V dané věci však žalobce ani netvrdil a ani neprokazoval, že by před měřením dne 10.8.2011, kdy došlo ke zjištění pochybení, učinil opatření, která by měla porušení právní povinnosti zabránit. Žalobce tedy neučinil opatření mající preventivní charakter ve vztahu k měření uskutečněném dne 10.8.2011, naopak tvrdil, že až po tomto měření přijal technicko-organizační opatření, která by opakovanému pochybení zabránila. Jelikož ustanovení § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci umožňující liberaci směřuje právě na preventivně učiněná opatření, správně správní orgány učinily závěr o tom, že podmínky liberace nebyly žalobcem splněny. Soud se s posouzením správních orgánů o nemožnost užití liberace dle § 38 odst. 1 zákona o integrované prevenci ztotožnil. Zároveň správní orgány své úvahy řádně zdůvodnily. Pokud žalobce v žalobě poukazoval na vnitřní rozpor odůvodnění institutu liberace v rozhodnutí ČIŽP, soud jej zde neshledal. ČIŽP totiž sice připustila, že žalobce objektivně neměl k zavádění opatření důvod, když při předchozím měření ze dne 13.1.2011 byly výsledky emisních limitů v pořádku. Avšak na druhé straně ČIŽP zdůraznila, že provoz zdrojů č. 605, 606 bez zařízení k omezování emisí (odlučovací zařízení) nezajišťuje provozní spolehlivost a jistotu dodržení emisního limitu pro TZL z důvodu ukazatelů čistoty, kusovitosti vsázky, ovlivňujících výši hmotnostní koncentrace TZL na výduchu. Tudíž pokud by žalobce jednal s péčí řádného hospodáře, tak by bez dalšího nespoléhal toliko až na výsledky měření, nýbrž by preventivně přistoupil k montáži takových zařízení, jež by zaručily provozní spolehlivost a jistotu dodržení emisních limitů pro TZL. Žalobce nesouhlasil rovněž s právním výkladem a posouzením naplnění podmínek ustanovení § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci, které umožňuje správnímu orgánu upustit od uložení pokuty. Dle názoru soudu žalovaný nepochybil, pokud v daném případě neupustil od uložení pokuty, neboť zákon vyžaduje pro takový postup kumulativní splnění dvou podmínek, a to odstranění následků porušení povinnosti a přijetí opatření zamezující dalšímu trvání nebo obnově protiprávního stavu. Splněním těchto podmínek se podrobně zabývala ČIŽP. Následkem, který měl být v dané věci odstraněn, bylo nadlimitní množství emisí vypuštěných do ovzduší. Soud se tedy ztotožňuje s úvahou ČIŽP, že vzniklý následek není již z podstaty jeho porušení možné zhojit, jelikož již vypuštěné nadlimitní emise nelze odfiltrovat z ovzduší zpět. Nadto soud uvádí, že žalobce odstranění následku porušení povinnosti ani netvrdil. Jak bylo uvedeno výše, v dané věci již nebylo možné vzniklý stav zhojit, proto nebyla splněna první zákonem stanovená podmínka dle § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci, a nebylo tedy možné od uložení pokuty upustit. Navíc se ČIŽP vyjádřila i k naplnění druhé zákonem stanovené podmínky, tedy k přijatým opatřením, jejichž přijetí sice považovala za pozitivní, neshledala je ovšem jako opatření, která s jistotou brání opakování protiprávního stavu vzhledem k jiným faktorům, které mohou koncentraci TZL ovlivnit. Ani žádná z dalších námitek žalobce ohledně nesprávného posouzení § 38 odst. 3 zákona o integrované prevenci jako mimořádnost situace a jednorázové překročení limitu emisí, není způsobilá ovlivnit výše uvedené právní posouzení. Úvahu ČIŽP potvrzenou žalovaným soud považuje za zcela správnou a řádně odůvodněnou. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že ČIŽP nesprávně věcně uvedla, že od 10.8.2011 do 6.9.2012 neprovedl opatření k zabránění opakování nedodržení emisních limitů. Soud ve správním spise nenalezl žádnou listinu, v níž by bylo žalobcem jednoznačně uvedeno, kdy a jaká konkrétní opatření v tomto směru přijal a správní orgány tuto skutečnost nezjistily. Naopak sám žalobce v odvolání a v žalobě uvedl, že: „ihned po zjištění provedl nápravná opatření“. Přičemž žalobce pochybení zjistil až dne 6.9.2012, kdy mu byl doručen protokol o kontrolním zjištění ze dne 31.8.2012. Soud nesdílí ani námitku žalobce ohledně uplynutí lhůty pro zahájení řízení dle § 38 odst. 4 zákona o integrované prevenci. Ze správního spisu soud zjistil, že správní řízení bylo zahájeno dne 19.10.2012, tedy dnem, kdy bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení dle § 46 odst. 1 správního řádu. Správní delikt byl sice spáchán dne 10.8.2011, avšak ČIŽP jako správní orgán příslušný k jeho projednání se o spáchání správního deliktu dozvěděla až z Doplňku k Protokolu č. 116/2011, který jí byl doručen dne 28.8.2012. Když právě v Doplňku k Protokolu o autorizovaném měření č. 116/2011 byla obsažena vyjádření výsledků hmotnostní koncentrace TZL při správných stanovených vztažných podmínkách A a bylo zjištěno pochybení na zdroji č.

605. Soud uzavírá, že správní řízení tím, že bylo zahájeno dne 19.10.2012, stalo se tak do 1 roku ode dne, kdy se ČIŽP dozvěděla o správním deliktu, tj. dne 28.8.2012, a současně bylo správní řízení zahájeno do 3 let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán, tj. 10.8.2011. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení uložené sankce. Soud nejprve odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2015, č.j. 5 As 202/2014-66, dle kterého: „Způsob stanovení výše sankce (pokuty) je výsledkem správního uvážení a správní orgán je povinen přihlédnout k zákonem stanoveným kritériím. Jak již konstatoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 7 A 52/96, z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, jakými úvahami byl správní orgán veden při uložení sankce v té či oné výši.“. Podle stanoviska soudu se správní orgány v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádaly s jednotlivými hledisky, která jsou podle zákona významná pro rozhodování o výši pokuty dle § 38 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Úvahy, které je vedly k uložení pokuty žalobci v dané výši, jsou v napadeném rozhodnutí popsány dostatečně srozumitelným a určitým způsobem a soud se s nimi ztotožňuje. Správní orgány ve prospěch žalobce posoudily jím přijatá opatření, jimiž zjednal ve věci nápravu. ČIŽP přiléhavě uvedla, že vzhledem k jednorázovému měření nelze jednoznačně určit, zde dne 10.8.2011 nestala toliko mimořádná situace úniku emisí či zda se jednalo o dlouhodobý stav. Dále správní orgány při posouzení závažnosti deliktu přihlédly ke specifické povaze zařízení v režimu zákona o integrované prevenci, u nichž každé překročení emisních limitů znamená narušení principu „zabránit znečišťování před jeho vznikem“ vhodnou volbou výrobních postupů. Posuzovaný správní delikt patří mezi delikty tzv. ohrožovací, tj. pro jeho spáchání tak postačí, je-li zákonem chráněný zájem pouze ohrožen. Škodlivý následek zde nemusí nutně nastat. Při hodnocení závažnosti jednání je pak zcela namístě zohlednit, jak závažné riziko spotřebitelům hrozilo, což také ČIŽP učinila. Škodlivé následky deliktu posoudila tak, že žalobce provozem zařízení v rozporu s integrovaným povolením ohrožoval životní prostředí. Přičemž zdůraznila, že nedošlo pouze k úniku TZL do vnějšího ovzduší, ale i k úniku emisí PCDD/F, PCB, PAH a těžkých kovů (Cd, Hg, As, Pb), které jsou navázány na částice prachu TZL a mají významný dopad na zdraví člověka a živých organismů, a to navíc v území Slezská Ostrava, kde je na 100 % území překročen 24 hodinový i roční imisní limit pro suspendované částice PM 10. V návaznosti na výše uvedené nelze pokutu, kterou správní orgány ve výsledku žalobci uložily ve výši 250 000 Kč, která odpovídá toliko dolní hranici maximální zákonné sazby, jež činila v době rozhodování ČIŽP 7 000 000,-Kč, považovat za nepřiměřenou. Soud rozhodně nesdílí námitku žalobce, že pokuta v daném případě postrádá preventivní charakter. Soud předně zdůrazňuje, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít kromě preventivního charakteru zároveň i represivní charakter. Sankce totiž musí představovat přiměřeně citelný zásah do majetkové sféry žalobce, aby byl veden k dodržování všech zákonných norem. A preventivní úlohu musí mít uložená sankce také ve vztahu ke všem ostatním subjektům vykonávajících shodné podnikání. Dle názoru soudu uložení pokuty žalobci zcela jistě splnilo jak preventivní funkci pokuty tím, aby jej přimělo v dalším jednání respektovat ustanovení zákona integrovaném povolení a integrovaného povolení, tak represivní funkci pokuty, a to jako trest (negativní zásah do majetkové sféry žalobce) za nikoli bagatelní protiprávní jednání, jehož se žalobce dopustil, byť ne třeba úmyslně. Jak uvedeno již výše nelze pokutu, kterou žalovaný ve výsledku žalobci uložil a jejíž výše odpovídá toliko 3,6 % maximální zákonné sazby, považovat za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou. Z tohoto důvodu soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu, neboť o upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může v souladu s § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Žalobce až v žalobě tvrdil, že výše uložené pokuty představuje 1 % jeho ročního zisku. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2010, č.j. 1 As 9/2008-133 „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ V tomto případě žalobce ani soudu a ani správním orgánů nikterak neosvědčil svou majetkovou situaci a po celé správní řízení neuváděl ničeho o svých špatných finančních podmínkách. Navíc z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 7.3.2012 ve správním spise vyplývá, že částka pokuty představuje toliko třetinu jeho základního kapitálu a není zde poznámka o vedení insolventního, příp. konkurzního řízení se žalobcem. Tedy za situace, kdy na straně žalobce nevyšly najevo žádné finanční problémy, a uložená pokuta byla nízká, nebyl důvod pro hodnocení likvidačního charakteru pokuty ve vztahu k žalobci. Závěrem soud k žalobním námitkám formulovaným žalobcem toliko v obecné rovině ohledně vadnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřihlédnutí k tvrzeným skutečnostem, nevypořádání všech uplatněných námitek, nesprávné právní posouzení věci a pro nesprávnou aplikaci příslušných zákonných ustanovení konstatuje, že obecnost vznesených výtek neumožňuje soudní přezkum. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí, bylo vydáno v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou soudů, dále soud ve správním řízení neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. neboť žalobci ve věci samé úspěšní nebyli a úspěšnému žalovanému prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.