5 A 181/2013 - 128

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobců: a) REALIS- INVEST, s.r.o., IČO 25872478, se sídlem Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava – Poruba, b) DENIZLI s.r.o., IČO 28563158, se sídlem Jana Šoupala 1597/3, 708 00 Ostrava – Poruba, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: BD U VODY s.r.o., IČO 27130631, se sídlem Archeologická 2256/1, 155 00 Praha 5 (dříve Metaka s.r.o., se sídlem Revoluční 1963/6, 110 00 Praha 1), zast. JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2013, čj. MHMP 1012632/2013, sp. zn. S-MHMP 567202/2012/OST/No, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. 9. 2013, čj. MHMP 1012632/2013, sp. zn. S-MHMP 567202/2012/OST/No, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba podaná žalobcem b) se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 15 342,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce b) a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobci b) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč z účtu Městského soudu v Praze ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce b) se vyzývá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení sdělil soudu číslo svého bankovního účtu.

Odůvodnění

Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkumu rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný částečně změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odboru výstavby a územního rozhodování, (dále jen „stavební úřad“), ze dne 25. 1. 2012, čj. MČ P7 002662/2012/OVT/Na, sp. zn. SZ MČ P7 037897/2011/OVT/Na, kterým byla na pozemcích mezi ulicemi U Vody, Varhulíkové a Jankovcova v katastrálním území Holešovice, Praha 7, umístěna stavba nazvaná „Bytový dům U Vody včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu“. V prvním žalobním bodě žalobci namítali porušení § 87 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění rozhodném, který ukládá stavebníkovi povinnost, aby informace o záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla řádně vyvěšena. Žalovaný se však při vypořádání odvolací námitky žalobců, že způsob vyvěšení informace o záměru byl nedostatečný, omezil jen na prokazování, zda byl záměr (list papíru) vyvěšen poblíž pozemků stavebníka. V žalobou napadeném rozhodnutí chybí přezkoumatelné zhodnocení, zda zveřejněná informace obsahovala takové grafické vyjádření záměru, popř. jiný podklad, aby z něj bylo možné usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu záměru a jeho vliv na okolí. Žalovaný tedy neuvedl, proč považuje obsah zveřejněné informace o závěru za dostatečný a souladný s § 87 stavebního zákona. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ve druhém žalobním bodě žalobci namítali rozpor záměru s § 90 písm. a) stavebního zákona, dle něhož stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Dle žalobců nebyla změna územního plánu (Úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0949/2011), v rámci které došlo ke změně kódů využití území a která měla nabýt platnosti 26. 4. 2011, v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 stavebního zákona vydána jako opatření obecné povahy. Stavební úřad tak opřel svůj výrok o umístění stavby o změnu územního plánu, která je neplatná. Způsob schvalování dílčích úprav územního plánu tedy považují žalobci s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu za nezákonný. Žalobci tvrdili, že zvýšením indexu podlažní plochy (IPP) na určité funkční ploše dochází k zásahu do jejich vlastnického práva a proti takové úpravě směrné části se mohou bránit pouze návrhem na zrušení této úpravy jako opatření obecné povahy postupem dle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění rozhodném. Žalovaný se tedy přes zcela konkrétní a věcné námitky žalobců o rozporu stavby s územním plánem omezil jen na nepřezkoumatelné konstatování jejího souladu. Ve třetím žalobním bodě žalobci namítali, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností; opomněl se totiž vyjádřit k odvolací námitce, že obě plné moci, na jejichž základě byl stavebník v řízení zastupován, jsou neplatné, neboť nemají náležitosti dle § 33 odst. 2 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném. Žalovaný přešel bez povšimnutí i námitku, že rozsah nemovitostí dotčených výrokem vydaného územního rozhodnutí se liší od těch, ke kterým byli zmocněnec a substituční zmocněnec zmocněni návrh na vydání územního rozhodnutí podat a projednat. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobci brojili proti způsobu vypořádání jejich námitky (o nesouladu mezi návrhem na vydání územního rozhodnutí a výsledným výrokem stavebního úřadu) žalovaným, který je dle jejich názoru v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jelikož řešení komunikačního napojení stavy bezprostředně zasahuje do práv žalobců vlastnících mezující nemovitosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí změnil výrok rozhodnutí stavebního úřadu tak, že vypustil umístění stavby „vozidlové komunikace v ulici U Vody“. V odůvodnění však uvedl, že komunikace U Vody bude v důsledku umístění stavby rozšířena, což má dle něj spadat pod stavební úpravy. V pátém žalobním bodě žalobci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítali chybějící grafickou přílohu rozhodnutí o umístění stavby, která by obsahovala výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku požadovaného umístění stavby s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb. Došlo tak k porušení ustanovení § 92 stavebního zákona a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření. V šestém žalobním bodě žalobci brojili proti nehodnověrnému a nepřezkoumatelnému způsobu vypořádání námitek proti nadlimitní hlukové zátěži a hlukové studii Ing. J. B. z července 2011; namítali porušení § 90 písm. e) stavebního zákona. Nové závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 31. 8. 2012 neobsahuje žádné zdůvodnění, jak mohlo být vydáno kladně navzdory závadnému stavu doloženému odbornou studií. Z vyjádření žalovaného jsou patrné výrazné nejistoty, když nepřekročení hygienických limitů hluku je pouze předpokládáno a posuzován je pouze hluk emitovaný provozem bytového domu, a nikoli existující hluková zátěž lokality. Žalobci namítali, že hluk byl stanoven na základě nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které v době vydání rozhodnutí již pozbylo platnosti. S ohledem na zásadu zákonnosti musí být umístění stavby a její možné dopady na životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj lokality posuzovány podle platných právních předpisů ke dni vydání rozhodnutí. Hluková studie řeší překračování limitů hluku tím, že před okna budou v bytovém domě umístěny zasklené lodžie, které mají hlukovou zátěž z vnějšího prostředí zachytit. Taková podmínka však není obsažena ani v dokumentaci pro územní řízení, ani v podmínkách výroku vydaného územního rozhodnutí. Žalobci dále poukázali na zásadu materiální pravdy, dle níž je správní orgán povinen dosáhnout takové úrovně zjištění stavu projednávané věci, o které nejsou důvodné pochybnosti, namítali porušení § 68 odst. 3 správního řádu a brojili proti diskriminačnímu a nepřezkoumatelnému správnímu uvážení stavebního úřadu i žalovaného. V sedmém žalobním bodě žalobci namítali, že stavba, přestože podléhá zjišťovacímu řízení podle přílohy 1 bod 10.6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění rozhodném, nikdy neprošla procesem EIA. Rozhodnutí žalovaného proto v rozporu s § 90 písm. e) stavebního zákona nesplnilo požadavky dotčených orgánů státní správy. Žalovaný v reakci na námitky žalobců jen odkázal na Ministerstvo životního prostředí, aniž by předložil jedinou vlastní úvahu a vypořádal se s námitkami. Vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 5. 2011 však posuzuje jiný záměr stavby – odlišný rozsah pozemků záměru. Na základě ustálené judikatury žalobci doplnili, že pouhý odkaz na stanoviska dotčených orgánů státní správy a rozličná vyjádření jiných správních orgánů však není dostatečný a v žádném případě nemůže nahradit vlastní uvážení stavebního úřadu a posouzení předložených námitek účastníků řízení po stránce věcné. V osmém žalobním bodě žalobci namítali, že stavbu nelze umístit bez podkladového pravomocného rozhodnutí o kácení dřevin, přičemž povolování kácení dřevin má být vždy řešeno před stavebním řízením, tedy ve fázi územního řízení před vydáním územního rozhodnutí nebo jej nahrazujících postupů. Pokud zákon nějakou činnost zakazuje, je třeba nejprve rozhodnout, že se povolí výjimka z tohoto zákazu a teprve následně lze takovou činnost povolit; tyto závěry jsou v souladu se zásadami činnosti správních orgánů. Úvaha žalovaného, že rozhodnutí o kácení je podkladovým rozhodnutím pro vydání stavebního povolení, jelikož vydáním rozhodnutí o umístění stavby nejsou stromy rostoucí na pozemku nijak dotčeny, je nepřezkoumatelná, neboť není jasné, na základě jaké úvahy a výkladu kterých ustanovení právních předpisů dospěl žalovaný k tomuto názoru. V devátém žalobním bodě žalobci brojili proti tomu, že žalovaný bez přezkoumatelného zdůvodnění odmítl přezkoumat závazné stanovisko vodoprávního úřadu – Úřadu městské části Praha 7, které žalobci (z důvodu chybějícího inženýrko-geologického průzkumu a dalších nedostatků dokumentace pro územní řízení z hlediska technického řešení existence stavby) napadli dle § 149 správního řádu. V desátém žalobním bodě žalobci uvedli, že v podaném odvolání namítali rozpor územního rozhodnutí s ustanovením § 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb., neboť rozhodnutí neobsahuje základní údaje o kapacitě stavby; obsah spisu a dokumentace záměru vykazuje podstatné rozpory a nejasnosti. Dle vyjádření Ministerstva životního prostředí z 18. 5. 2011 byl posuzován návrh obsahující 197 bytových jednotek a 204 parkovacích stání, zatímco v dokumentaci pro územní řízení je však navrhováno 146 bytových jednotek a 30 ubytovacích jednotek a 211 parkovacích stání; ministerstvo tak posuzovalo zcela jiný návrh stavby, než jaký je předmětem tohoto řízení. Způsob vypořádání této odvolací námitky na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. V jedenáctém žalobním bodě žalobci namítali porušení čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ve znění rozhodném, (dále jen „OTPP“), neboť umístění stavby a míra zastavění pozemku vůbec neodpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Žalobci brojili proti názoru žalovaného, že výška umisťované budovy je přibližně na stejné výškové úrovni, jako mají budovy na protilehlé straně ulice, tj. stará činžovní zástavba. Nově umisťovaný objekt má však celkem 8 nadzemních pater a existující budovy zcela převyšuje, byť se to snaží maskovat ustupujícími patry. Umisťovaná stavba je svým hmotovým uspořádáním odlišná od sousedních objektů, tj. obsahuje výrazné odlišující se prvky a svou hmotou značně vystupuje. Ve dvanáctém žalobním bodě žalobci uvedli, že žalovaný rezignoval na vypořádání jejich námitek uvedených ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, dle nichž se ve spise jako podklad rozhodnutí nacházejí neaktuální, propadlá a neplatná podkladová stanoviska správců sítí, což není v souladu s ustanovením § 90 písm. e) stavebního zákona. Žalobci doplnili, že průtahy v řízení nelze klást k jejich tíži, neboť řízení bylo přerušeno na žádost stavebníka. Ve třináctém žalobním bodě žalobci namítali vady přezkoumání závazných stanovisek dle § 149 správního řádu. Ministerstvo kultury dne 3. 7. 2012 potvrdilo závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, aniž by se jakkoli vypořádalo s odvolacími argumenty a námitkami žalobců; pouze uvedlo, že k věci vydal vyjádření Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. m. Praze. Žalobci dále namítali, že zákonnou formu i obsah postrádá potvrzení závazného stanoviska vydané Ministerstvem vnitra, Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 13. 7. 2012, které pouze konstatovalo, že nemá připomínky k závaznému stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy, odboru krizového řízení, ze dne 18. 8. 2011. Pokud žalobce poukazuje na konkrétní skutečnosti, jež zpochybňují některé závěry obsažené v předložených stanoviscích a dále vady stanovisek, musí se těmito tvrzeními stavební úřad důkladně zabývat, a to i když stanoviska dotčených orgánů státní správy konstatovala dodržení stanovených limitů a norem. Vlastní existence stanovisek dotčených orgánů totiž nezbavuje stavební úřad jeho základní povinnosti učinit finální závěr a rozhodnutí; předložená stanoviska mu k tomu mají jen pomoci. Nejsou však sama o sobě kritériem, které by bez dalšího poukazovalo na nedůvodnost námitek. Pouhý odkaz na tato stanoviska není dostatečný a nemůže nahradit vlastní uvážení stavebního úřadu a posouzení předložených námitek po stránce věcné. Žalovaný nicméně uvedené námitky přešel s tím, že rozšiřování odvolacích námitek po uplynutí lhůty pro podání odvolání je nepřípustné. Ve čtrnáctém žalobním bodě žalobci namítali, že konstatování stavebního úřadu o souladu umístěné stavby s čl. 8 OTPP bylo nepravdivé, neodpovídalo skutečnosti a stavební úřad porušil zásadu zákonnosti. V souladu s judikaturou Městského soudu v Praze je hrubým porušením zákona, pokud je výjimka z OTPP vydána teprve poté, co je stavba umístěna. V žalobou napadeném rozhodnutí chybí úvaha žalovaného, proč nebyli žalobci účastníky řízení o udělení výjimky z OTPP, přestože vydáním rozhodnutí stavebního úřadu bylo podstatně zasaženo do jejich práv. Stavební úřad nezjistil skutečný stav věci, když neověřil existenci vlastnických práv dalších osob k stavbám na pozemcích žalobců. V patnáctém žalobním bodě žalobci brojili proti tomu, že žalovaný odmítl vypořádat jejich námitky, které žalobci uplatnili ve vyjádření k podkladům rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí tak trpí nepřezkoumatelností pro rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu. Závěrem navrhli žalobci soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou obsahově totožné s námitkami odvolacími, které byly vypořádány na straně 4 až 7 napadeného rozhodnutí. K námitce porušení zákonnosti žalovaný doplnil, že výjimka z čl. 8 odst. 2 OTPP byla povolena pro odstupy umisťované stavby bytového domu a objektů ve vlastnictví společnosti SITTOW, a.s.; účastníky řízení tedy jsou vlastníci staveb, nikoli žalobci jako vlastníci pozemků. S ohledem na zásadu koncentrace v územním řízení je námitka žalobců (uplatněná v žalobě), že vedou soudní spor, neurčitá a opožděná. Žalobci vlastní pozemky, které se nacházejí v ploše se stanoveným funkčním využitím dle platného územního plánu zeleň. Stavba bytového domu nemůže znemožnit budoucí územním plánem stanovené využití pozemků žalobců. Parkové plochy navazující na území s funkcí bydlení se vhodně doplňují s umístěnou stavbou bytového domu. Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Žalobci v replice uvedli, že i kdyby skutečně neměli právo účasti v řízení o udělení výjimky z OTPP, nic to nemění na tom, že ke dni rozhodnutí o umístění stavby byla tato stavba v rozporu s OTPP – pravidly pro odstupy staveb, což bylo napraveno nezákonným způsobem v odvolacím řízení. Žalobcům nelze klást k tíži zásadu koncentrace řízení, když o zahájení řízení o vydání výjimky z OTPP nebyli nikdy vyrozuměni. Žalovaný i stavební úřad překročili svou pravomoc, když za vlastníka považovali společnost SITTOW a.s., a nikoli žalobce; stavební úřad si není oprávněn činit úsudek o rozsahu a existenci vlastnických práv. Žalobci dále konstatovali, že jejich pozemky byly od minulého století zastavěnou plochou, naopak pozemky osoby zúčastněné na řízení sloužily historicky jako veřejná zeleň. Pokud došlo následně ke změně územního plánu, tj. zelený pás ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení byl zlikvidován ve prospěch další bytové zástavby a z existujícího hospodářského dvora žalobců zastavěného stavbami je vytvářena neexistující zeleň, jedná se o těžko pochopitelný a nelogický krok. Například stavbu podzemního parkoviště na pozemcích žalobců žalobou napadené rozhodnutí vzhledem k nezbytnému rozsahu zakládání budoucí stavby bytového domu osoby zúčastněné na řízení vylučuje, čímž zasahuje do hmotných subjektivních práv žalobců. Žalobci dále uvedli, že opatřením ze dne 25. 9. 2013 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, odbor násilí, zablokoval nemovitosti osoby zúčastněné na řízení. Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl soud bez nařízení jednání, když žalobci s tím výslovně souhlasili a žalovaný se k této otázce k výzvě soudu nevyjádřil a má se tedy za to, že s takovým postupem souhlasí. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Úpravou směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0949/2011 došlo s platností ode dne 26. 4. 2011 ke změně míry využití území a změně hranic polyfunkčních území uvnitř obytných území; úprava spočívala v: a) kódu I pro plochu OB 1 zvětšenou o plochu pozemku parc. č. 503 a b) ve zmenšené ploše OB 2 zůstává kód G. Oznámením o zahájení územního řízení ze dne 16. 11. 2011 bylo současně nařízeno ústní jednání (na den 27. 12. 2011) k projednání žádosti osoby zúčastněné na řízení o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Rozhodnutím stavebního úřadu byla na pozemcích parc. č. 502, 503, 504, 506, 509/1, 510/1, 511/1, 512/1, 513, 514, 515, 516, 517, 518/1, 525/1, 526, 2290/2, 2291 a 2297/1 v katastrálním území Holešovice, Praha 7, umístěna stavba s názvem „Bytový dům U Vody včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu“; jedná se o bytový dům se 146 byty, 30 ubytovacími jednotkami, prostorami pro administrativu o celkové ploše cca 690 m2 a podzemními garážemi s 211 parkovacími stáními. Pro umístění a projektovou přípravu stavby bylo stanoveno celkem 11 podmínek. Stavební úřad dospěl k závěru, že návrh na umístění stavby je v souladu s veřejnými zájmy, neboť navržená stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací i obecnými technickými požadavky na výstavbu a stavební úřad zajistil časovou a věcnou koordinaci stavby s ostatními stavbami v území. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 18. 3. 2013 byla k žádosti osoby zúčastněné na řízení podle § 169 stavebního zákona a čl. 8 odst. 2 OTPP povolena výjimka z odstupových vzdáleností pro stavbu „Bytový dům U Vody včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu“; odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a samotné rozhodnutí bylo potvrzeno. K odvolání žalobců bylo žalobou napadeným rozhodnutím rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby změněno tak, že 1) stavba již nebude obsahovat vozidlovou komunikaci v ul. U Vody a 2) pro umístění a projektovou přípravu stavby byla podmínka č. 11 doplněna o písm. e), dle něhož má další stupeň projektové dokumentace obsahovat akustickou studii, která vyhodnotí hluk ze stavební činnosti při realizaci záměru, popřípadě navrhne taková protihluková opatření, aby nebyly překročeny hygienické limity; ve zbytku bylo rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Předtím, než soud mohl přistoupit k posouzení důvodnosti podané žaloby, zabýval se tím, zda jsou dány předpoklady jejího věcného projednání. V případě žalobce b) dospěl soud k závěru, že tyto předpoklady dány nejsou. Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Soud konstatuje, že ke dni podání žaloby byl žalobce b) vlastníkem nemovitostí (parc. č. 524 a 525/2 v k. ú. Holešovice, obec Praha) na listu vlastnictví č. 11107 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha, katastrální pracoviště Praha; z titulu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem se žalobce b) účastnil správního řízení ve věci vydání žalobou napadeného rozhodnutí a byl též aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení tohoto rozhodnutí. Nahlédnutím do aktuální evidence katastru nemovitostí však soud zjistil, že žalobce b) již není vlastníkem předmětných nemovitostí; jejich vlastníkem je v současné době pouze žalobce a). Tato skutečnost vyplývá rovněž z vyjádření obou žalobců doručených soudu dne 25. 8. 2016. Jelikož se novým vlastníkem dotčených nemovitostí stal žalobce a), který již jako účastník v tomto soudním řízení vystupuje, nepoučoval soud žalobce b) o možnosti podat návrh, aby nabyvatel práva (tj. žalobce a)) vstoupil do řízení o podané žalobě místo něj. Soud uzavírá, že žalobce b) tedy v průběhu řízení před soudem ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť pozbyl hmotné právo (konkrétně vlastnické právo k předmětným pozemkům), které utvářelo jeho aktivní legitimaci v době podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobce b) tak není nadále aktivně legitimován k tomu, aby se domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, čj. 7 As 9/2010-255). Na základě všeho shora uvedeného soud žalobu žalobce b) podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl pro nedostatek podmínek řízení. O nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovaným soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. O vrácení soudního poplatku zaplaceného z podané žaloby soud rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění rozhodném, podle kterého byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Soud zároveň vyzval žalobce b) ke sdělení bankovního spojení. Žalobní námitky žalobce a) posoudil soud takto: První žalobní námitka, v níž žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč považuje obsah zveřejněné informace o záměru za dostatečný a souladný s § 87 stavebního zákona, není důvodná. Žalovaný se s námitkou žalobců řádně vypořádal, když uvedl, že žalobce byl jako vlastník sousedních pozemků o zahájení územního řízení vyrozuměn veřejnou vyhláškou a když poukázal na fotografie obsažené ve správním spise, které vypovídají o čase i místu zveřejnění informace. Předmětné fotografie svědčí o tom, že informace o záměru byly vyvěšeny v souladu s § 87 odst. 2 stavebního zákona, a to na veřejně přístupném místě u stavby a v období od 18. 11. 2011 do 27. 12. 2011 (tj. bezodkladně po nařízení veřejného ústního jednání až do doby konání tohoto jednání). K tvrzenému chybějícímu zhodnocení, zda zveřejněná informace obsahovala takové grafické vyjádření záměru, popř. jiný podklad, aby z něj bylo možné usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu záměru a jeho vliv na okolí, soud uvádí, že žalobce tuto konkrétní námitku v podaném odvolání neuplatnil, žalovaný proto nebyl povinen se touto otázkou v napadeném rozhodnutí zabývat. Z fotografií založených ve správním spise je nicméně patrné, že vyvěšená informace o záměru v území obsahuje též grafické vyjádření záměru – např. katastrální mapu s vyznačením stavby, půdorysy jednotlivých podlaží, řez navržené stavby a pohledy na ni z různých stran. Soud shledal, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro opakované nařízení veřejného ústního jednání. Ke druhé žalobní námitce, v níž žalobce brojil proti tomu, že výrok rozhodnutí o umístění stavby se opírá o změnu územního plánu, která je neplatná, soud odkazuje na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, rozhodl, že „index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§ 29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle § 188 odst. 3 věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.“ I změna kódu využití území, ke které došlo v nyní projednávaném případě, tedy představuje změnu takového charakteru, která by měla být projednána jako opatření obecné povahy, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o změnu směrné části územního plánu, či nikoli. Konečně k takovému závěru dospěl zdejší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, čj. 6A 63/2014-43, jímž ke dni vyhlášení svého rozsudku Úpravu směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0949/2011 zrušil; kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. Jelikož v době rozhodování žalovaného existoval pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012, čj. 6A 50/2012-55, v němž soud konstatoval, že Úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0949/2011 byla přijata v souladu s právními předpisy a k tomu příslušným orgánem, nelze žalovanému vytýkat, že při vypořádání této odvolací námitky na citovaný rozsudek odkázal a vycházel z něj. Nelze však odhlédnout od konstantní judikatury. Již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 8. 2010, čj. 7 As 9/2010-255, konstatoval, že „skutkový a právní stav v době rozhodování správního orgánu tedy, spolu s obsahem žalobních bodů a případnými vadami, ke kterým musí soud přihlížet z úřední povinnosti, tvoří základní rámec soudního přezkumu správního rozhodnutí“. Dodal nicméně, že „v průběhu soudního řízení však soud v určitých případech může, a někdy dokonce musí, rámec soudního přezkumu vymezený v ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. překročit. Při hodnocení právního stavu může nastat situace, kdy soud musí zohlednit určitou pro posuzovanou věc zcela zásadní změnu. Např. nemůže odhlédnout od toho, že právní norma, kterou aplikoval správní orgán v napadeném rozhodnutí, byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro rozpor s ústavním zákonem (…).“ Podle názoru zdejšího soudu k takové zásadní změně došlo i v nyní projednávaném případě, neboť úprava směrné části územního plánu, na jejímž základě bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby i žalobou napadené rozhodnutí, byla následně správním soudem zrušena. Druhý žalobní bod je tudíž důvodný. K třetí žalobní námitce soud poznamenává, že účastník správního řízení si může dle § 33 odst. 1 správního řádu v řízení zvolit zmocněnce, přičemž zmocnění se prokazuje písemnou plnou mocí. Podle odstavce 2 může být zmocnění uděleno v různém rozsahu: a) k určitému úkonu, skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, b) pro celé řízení, c) pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určité době nebo bez omezení v budoucnu, a to za předpokladu úředního ověření podpisu, nebo d) v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona. Z plné moci ze dne 25. 7. 2011, založené ve správním spise, je zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení zplnomocnila společnost D.N.S. Bubeneč s. r. o. ke svému zastupování ve věci projednání projektu pro územní rozhodnutí akce „Bytový dům U Vody včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu, sadové úpravy, demolice stávajícího objektu“; společnost D.N.S. Bubeneč s. r. o. dále udělila dne 28. 7. 2011 plnou moc T. S., aby jednal místo ní za osobu zúčastněnou na řízení. Takový postup byl zcela v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 správního řádu, neboť plná moc ze dne 25. 7. 2011 substituci výslovně připouštěla. Při rozhodování o námitce neplatnosti plných mocí vzal soud v úvahu závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2008, čj. 8 Azs 16/2007-9), dle nichž „v pochybnostech je tedy vždy na místě položit si otázku, jakým úmyslem byli zmocnitel a zmocněnec vedeni při sepisování plné moci, a vážit, zda třeba užití nepříliš vhodně volených slov – nebo naopak nepřítomnost konkrétního slovního spojení – svědčí skutečně o vůli stran omezit plnou moc, či zda jde spíše o projev nedostatečné pečlivosti stran či důsledek používání předtištěných formulářů plné moci.“ Z textu plných mocí (např. z formulace „vykonávání veškerých úkonů nezbytných pro projednání projektu pro územní rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby) vč. zastupování ve všech správních řízeních ve věci shora uvedené nemovitosti a akce“) je patrné, že úmyslem stran bylo udělit zmocnění k zastupování ke všem úkonům ve všech řízeních týkajících se umístění předmětné stavby. Skutečnost, že v plných mocích (oproti rozhodnutí o umístění stavby) chybí u vymezení stavby uvedení dvou pozemků parc. č. 2290/2 a 2291 k. ú. Holešovice, Praha 7, a rovněž informace o době vedení řízení, nezpůsobuje jejich neplatnost. Zásadní je především úmysl stran, který je z plných mocí zřejmý, a dále též to, že žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby obsahuje shodné označení pozemků jako samotné rozhodnutí o umístění stavby. Jelikož se v daném případě jednalo o plné moci dle § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, měly být podpisy na nich úředně ověřeny. Úřední ověření podpisu je jedním z formálních požadavků plné moci, který lze odstranit, a to postupem dle § 37 odst. 3 správního řádu. Stavební úřad tak měl subjekty vyzvat k odstranění nedostatků a stanovit jim k tomu přiměřenou lhůtu. Namísto toho správní orgány z obou předložených plných mocí vycházely a v územním řízení jednaly s T. S. Soud však zdůrazňuje, že uvedené pochybení správních orgánů nemělo žádný vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož žalobce tímto postupem nebyl na svých právech nijak zkrácen a nebylo ani ztíženo uplatnění jeho práv ve správním řízení. Dle názoru soudu bylo podstatné (jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí), že osoba zúčastněná na řízení udělenou substituční plnou moc nezpochybnila. Soud shrnuje, že žalovaný se odvolací námitkou sice stručně, avšak dostatečně zabýval na straně 4 napadeného rozhodnutí, když shrnul, co jej vedlo k tomu, že v řízení jednal s T. S.; společnosti D.N.S. Bubeneč s. r. o. totiž nic nebránilo v tom, aby se dala zastoupit substitutem, který za ni ve věci mohl činit jednotlivé úkony. Námitka žalobce tedy není důvodná. Čtvrtá námitka, týkající se tvrzeného porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, je nedůvodná. Žalovaný se s námitkou žalobce v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal, když na straně 4 a 5 uvedl, že uvedení stávající komunikace U Vody ve výčtu objektů umisťovaných územním rozhodnutím o umístění stavby je zavádějící a nepřesné, neboť předmětná komunikace bude pouze stavebně upravena a rozšířena, přičemž stavební úpravy územní rozhodnutí nevyžadují. Soud shrnuje, že žalovaný postupoval správně, když z rozhodnutí o umístění stavby vypustil „vozidlovou komunikaci U Vody“; ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu proto nebylo porušeno. Pátý žalobní bod, v němž žalobce namítal porušení ustanovení § 92 stavebního zákona a vyhlášky č. 503/2006 Sb. není opodstatněný. Součástí rozhodnutí o umístění stavby je totiž i tzv. zákres do katastrální mapy (situační výkres na podkladu katastrální mapy v měřítku 1:1000), který představuje grafickou přílohu, ověřenou stavebním úřadem, obsahující výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí. Podle Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 28. 3. 2013, čj. 4 As 18/2012- 33) je zcela zřejmé, že „stavební úřad má proto všem účastníkům územního řízení doručit rozhodnutí o umístění stavby i s ověřenou grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb. Navíc takový postup je i potřebný a účelný s ohledem na nemožnost přesného vyjádření povahy a závažnosti zásahu do území formou pouhého slovního popisu umísťované stavby.“ Stavební úřad tedy pochybil, když ke svému rozhodnutí nepřipojil jeho grafickou přílohu, tj. situační výkres, a nedoručil jej účastníkům územního řízení společně s rozhodnutím. Stejně tak pochybil žalovaný, když v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stavební úřad nemá povinnost potvrzenou dokumentaci zasílat všem účastníkům. V této souvislosti nelze nicméně pominout, že grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby odpovídá výkresu koordinační situace stavby (měřítko 1:400), který jako součást dokumentace pro územní řízení ze dne 28. 7. 2011 předložila stavebnímu úřadu spolu s žádostí o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby osoba zúčastněná na řízení; v průběhu řízení nedošlo k žádným změnám v této části dokumentace. Dodatek ze dne 22. 11. 2011 se týkal protihlukových opatření, vytápění, vzduchotechniky a chlazení, proslunění a doplnění výkresu půdorysu typického bytu 1+kk. Účastníkům řízení tak byla dána možnost seznámit se s daným výkresem, jakožto jedním z podkladů pro rozhodnutí, již v oznámení o zahájení územního řízení či při ústním jednání konaném dne 27. 12. 2011. Grafické vyjádření záměru bylo zřejmé i z informace o záměru v území vyvěšené (na veřejně přístupném místě u stavby). Žalobci muselo být jasné, jak konkrétně bude stavba v území umístěna; nedošlo tedy ke zkrácení jeho práv. Soud proto uzavřel, že pochybení správních orgánů nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Šestá námitka, směřující proti způsobu vypořádání námitek o nadlimitní hlukové zátěži a hlukové studii Ing. J. B. z července 2011, je nedůvodná. Žalovaný postupoval v odvolacím řízení zcela v souladu se zákonem. K odvolací námitce žalobce a) žalovaný podle § 149 odst. 4 správního řádu požádal Ministerstvo zdravotnictví, jakožto nadřízený správní orgán, o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy, jímž byl vysloven souhlas s předloženou dokumentací pro územní řízení. Ministerstvo zdravotnictví dne 31. 8. 2012 závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy změnilo tak, že jej doplnilo o novou podmínku – součástí projektové dokumentace pro stavební řízení musí být akustická studie, která vyhodnotí hluk ze stavební činnosti při realizaci záměru, popřípadě navrhne taková protihluková nařízení, aby nebyly překročeny hygienické limity pro hluk ze stavební činnosti podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Závěr ministerstva promítl žalovaný do svého rozhodnutí tím, že výrok rozhodnutí o umístění stavby doplnil o podmínku týkající se provedení akustické studie, která posoudí míru hluku a případně stanoví konkrétní nezbytná protihluková opatření, která bude třeba realizovat. Jak správně konstatovalo ministerstvo i žalovaný, přestože byl záměr posuzován podle vyhlášky č. 148/2006 Sb., která byla již v době vydání rozhodnutí o umístění stavby nahrazena vyhláškou č. 272/2011 Sb., nedošlo k porušení právních předpisů, poněvadž hygienické limity hluku vztahující se na danou stavbu zůstaly nezměněny. Zásada materiální pravdy zakotvená v § 3 správního řádu nebyla porušena, neboť správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci. Nedošlo ani k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí námitku žalobců o překročení hygienických limitů hluku vypořádal, když převzal úvahu Ministerstva zdravotnictví za svou. Soud přisvědčil sedmé žalobní námitce, v níž žalobce brojil proti vypořádání jeho odvolací námitky o nutnosti provést u předmětné stavby posouzení vlivů na životní prostředí, tj. proces EIA. Přestože žalobce svou námitku formuloval v podaném odvolání zcela obecně a nekonkrétně, přičemž taková vágní formulace by zakládala žalovanému povinnost vypořádat se s ní také pouze v obecné rovině, nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 23. 8. 2013 žalobce již konkrétně uvedl, že dle jeho názoru stavba podléhá zjišťovacímu řízení dle přílohy 1, kategorie II, bodu 10.6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (parkoviště nebo garáže s kapacitou nad 100 parkovacích stání v součtu pro celou stavbu). Podle § 10 odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí odborným podkladem pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů; nejedná se tedy o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, nýbrž o vyjádření dle § 154. Konstantní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2009, čj. 4 As 24/2009- 205), na kterou poukazoval žalobce, dále uvádí, že „vlastní existence stanovisek dotčených orgánů státní správy totiž nezbavuje stavební úřad jeho základní povinnosti učinit finální závěr a rozhodnutí. Předložená stanoviska mu k tomu mají jen pomoci a jeho rozhodování ulehčit. Nejsou však sama o sobě kritériem, které by bez dalšího poukazovalo na nedůvodnost předložených námitek. Pouhý odkaz na tato stanoviska a rozličná vyjádření jiných správních orgánů však není dostatečný a v žádném případě nemůže nahradit vlastní uvážení stavebního úřadu a posouzení předložených námitek účastníků řízení po stránce věcné.“ Soud shrnuje, že žalovaný pochybil, když v žalobou napadeném rozhodnutí pouze s odkazem na vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 5. 2011 a Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 3. 10. 2011 konstatoval, že záměr nepodléhá posouzení vlivů na životní prostředí, a svou právní úvahu více nerozváděl. Konkretizace (již dříve uplatněné) odvolací námitky žalobce ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí totiž založila oprávněný požadavek na její obsáhlejší a důkladnější vypořádání ze strany žalovaného, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo. V této souvislosti soud podotýká, že se ztotožnil s tvrzením žalobce (viz žalobní bod devět), že mezi podkladovými vyjádřeními a stanovisky dotčených orgánů státní správy a předloženou dokumentací záměru stavby existují rozpory. Žalobce ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 8. 2013 poukázal na vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 5. 2011, které hodnotilo, zda záměr podléhá posouzení dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Vyjádření obsahovalo hned několik základních údajů o záměru (např. výčet dotčených pozemků, počet bytových jednotek a parkovacích stání), které se lišily od údajů, uvedených v dokumentaci pro územní řízení. K vyjasnění situace nepřispěla ani skutečnost, že dokumentace pro územní řízení byla vypracována dne 28. 7. 2011, tzn. více než dva měsíce po vydání vyjádření ministerstva; není tedy zřejmé, z jakých podkladů ministerstvo při posuzování záměru vycházelo a zda skutečně hodnotilo záměr, o němž se vede toto řízení. Navíc Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí ve svém vyjádření ohledně posouzení vlivů na životní prostředí ze dne 26. 9. 2011 bez jakéhokoli dalšího odůvodnění pouze odkázal na vyjádření ministerstva. Soud proto uzavírá, že žalovaný nedostál své povinnosti zakotvené v ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, dle níž musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Výše popsaným jednáním žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Osmá námitka, že stavbu nelze umístit bez podkladového pravomocného rozhodnutí o kácení dřevin, není důvodná. Podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, čj. 3 As 212/2015-80) totiž platí, že „rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les se vydává až poté, co již existuje územní rozhodnutí o umístění stavby, a to právě proto, že teprve rozhodnutím o umístění stavby je jednoznačně určeno, na které pozemky bude stavba umístěna a které dřeviny je nutno kvůli stavbě odstranit (…)“. Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 As 176/2012-140, nadto dovodil, že „povolení ke kácení dřevin není podkladovým stanoviskem pro stavební povolení, proto není nezbytné, aby bylo vydáno před právní mocí stavebního povolení. Rozhodnutí o povolení kácení dřevin a stavební povolení jsou vydávána do jisté míry nezávisle na sobě a vzájemně se nepodmiňují (…). Důležité je, aby ve fázi, kdy má dojít k samotné realizaci stavby, obě rozhodnutí existovala.“ Lze tedy uzavřít, že žalovaný se s touto námitkou v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal. Neuvedení odkazu na konkrétní ustanovení právního předpisu, z něhož žalovaný dovodil svůj závěr o tom, že stavbu lze umístit i bez rozhodnutí o kácení dřevin, není možno chápat jako nedostatek právních úvah žalovaného, které by zakládaly nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí; tuto skutečnost výslovně nestanoví zákon, nýbrž k tomuto závěru dospěla na základě teleologického výkladu judikatura správních soudů. K další žalobní námitce soud uvádí, že podle § 104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění rozhodném, lze v řízeních podle stavebního zákona (mj. i při umisťování staveb) vydat rozhodnutí nebo učinit jiný úkon jen na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu, mohou-li být dotčeny zájmy podle tohoto zákona. Úřad městské části Praha 7, odbor výstavby a územního rozhodování, jakožto příslušný vodoprávní úřad, vydal dne 8. 8. 2011 v dané věci kladné závazné stanovisko, které podle § 149 správního řádu v podaném odvolání napadl žalobce pro tvrzené nedostatky dokumentace pro územní řízení z hlediska technického řešení existence stavby v záplavovém území. Žalovaný nicméně pochybil, jelikož nepostupoval v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu a nepožádal nadřízený správní orgán o přezkum stanoviska vodoprávního úřadu. Tato skutečnost je zřejmá jednak ze samotného správního spisu, který neobsahuje žádost žalovaného o přezkum stanoviska ani rozhodnutí nadřízeného správního orgánu v této věci, a jednak z žalobou napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný na straně 2 uvedl seznam všech stanovisek, která byla podrobena přezkumu nadřízeným správním orgánem podle § 149 odst. 4 správního řádu, přičemž stanovisko Úřadu městské části Praha 7 ze dne 8. 8. 2011 mezi nimi uvedeno není. Podle konstantní judikatury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, čj. 5 As 56/2009-63) platí, že „jestliže odvolací orgán rozhodne o odvolání, které směřuje proti obsahu závazného stanoviska dotčeného správního orgánu, aniž by si v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu z roku 2004 vyžádal potvrzení či změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného dotčenému správnímu orgánu, dopustí se podstatného porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“. V souvislosti s touto odvolací námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil toliko k námitce chybějícího inženýrsko-geologického průzkumu a chybějícího průkazu o tom, že konstrukce stavby byla navržena na mimořádné zatížení při povodni, což je s ohledem na vše shora uvedené zcela nedostatečné. Devátý žalobní bod je tedy důvodný. Soud nepřisvědčil desáté žalobní námitce, dle níž došlo k porušení § 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb. Podle citovaného ustanovení musí rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahovat též určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě. Podle přílohy 4 části B bodu 3 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. základní údaje o kapacitě stavby zahrnují údaje o počtu účelových jednotek a jejich velikostí, užitkových ploch, obestavěných prostor, zastavěných ploch apod. Správní orgány uvedené povinnosti dostály, jelikož rozhodnutí stavebního úřadu nezbytné údaje obsahovalo; není přitom rozhodné, že některé z nich byly uvedeny přímo ve výroku rozhodnutí (např. půdorys, výška a tvar) a jiné v jeho odůvodnění (např. počet bytů a ubytovacích jednotek, užitné plochy prostor pro administrativu, počet parkovacích stání). Jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, „podrobné vnitřní dispozice stavby se v podmínkách územního rozhodnutí neurčují, protože budou předmětem dokumentace ke stavebnímu povolení“. Rozhodnutím o umístění stavby se vymezuje stavební pozemek, umisťuje se navrhovaná stavba, stanoví se její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu; ve stavebním povolení naopak stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i podmínky pro její užívání. Dle názoru soudu je nepochybné, že odkazem na přílohu 4D vyhlášky č. 503/2006 Sb. měl žalovaný na mysli přílohu 4 část D vyhlášky, v níž jsou upraveny požadavky na obsah a rozsah výkresové dokumentace tvořící součást žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Vypořádání této námitky žalovaným tedy není nepřezkoumatelné. K jedenácté žalobní námitce soud považuje za vhodné zdůraznit, že předmětná stavba byla umístěna mimo jiné na základě pořízené změny územního plánu provedené Úpravou směrné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0949/2011, v rámci níž došlo ke změně kódu využití území v dané lokalitě. Jak již však soud uvedl při vypořádání námitky druhé, ke změně územního plánu nedošlo zákonem stanoveným způsobem, a Městský soud v Praze proto tuto úpravu zrušil rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, čj. 6A 63/2014-43. Umisťovaná stavba tedy neodpovídá územně plánovací dokumentaci. Nelze tak ani posuzovat soulad záměru stavby s čl. 4 OTPP (např. návaznost na okolní zástavbu, urbanistický a architektonický charakter prostředí, zjišťování požadavků na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí). Soud přisvědčil dvanácté žalobní námitce, v níž žalobce namítal, že žalovaný rezignoval na vypořádání jeho námitek, dle nichž se ve spise jako podklad rozhodnutí nacházejí neaktuální, propadlá a neplatná podkladová stanoviska správců sítí, což není v souladu s ustanovením § 90 písm. e) stavebního zákona. Soud konstatuje, že přestože byly tyto námitky uvedeny nikoli v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby, nýbrž ve vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí ze dne 23. 8. 2013, měl se k nim žalovaný přinejmenším stručně vyjádřit; jednalo se totiž o jeden z předpokladů pro vyhovění žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. K tomu, aby žalovaný mohl rozhodnutí o umístění stavby v odvolacím řízení potvrdit, musela být souhlasná stanoviska správců sítí platná ke dni vydání rozhodnutí, což se však nestalo. U stanovisek, jejichž platnost v průběhu odvolacího řízení vypršela (např. stanovisko Pražské teplárenské ze dne 10. 8. 2011, stanovisko UPC Česká republika a.s. ze dne 15. 8. 2011 aj.), proto mělo být požádáno o prodloužení jejich platnosti, popř. podána zcela nová žádost o vydání souhlasného stanoviska. Žalovaný tedy postupoval nezákonně, když navzdory upozornění žalobců, nepřihlédl ke skutečnosti, že doba platnosti některých stanovisek, tvořících podklad pro rozhodnutí o umístění stavby, již marně uplynula. K třináctému žalobnímu bodu soud uvádí, že přestože ustanovení § 149 správního řádu blíže neupravuje obsah ani formu závazných stanovisek, jejich náležitosti již byly dovozeny judikaturou správních soudů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 21/2009-150, je s ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska „zvlášť významné přiměřené použití ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a 68 správního řádu), především pak ust. § 68 odst. 3 citovaného zákona, podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, čj. 5A 241/2011-69, (publikovaném pod č. 3018/2014 Sb. NSS) dále platí, že „nevypořádá-li se nadřízený orgán, jemuž bylo podle § 149 odst. 4 správního řádu z roku 2004 předloženo odvolání směřující proti obsahu závazného stanoviska, s námitkami odvolatele, nemůže odvolací správní orgán nahradit jeho chybějící odbornou skutkovou úvahu svou úvahou vlastní: k tomu totiž není odborně způsobilý. Odvolací správní orgán by však měl ověřit, zda nadřízený orgán řádně reagoval na odvolací námitky, a není-li tomu tak, měl by od něj žádat nápravu. Jinak se vystavuje riziku, že pro nepřezkoumatelnost bude zrušeno jeho vlastní rozhodnutí, ačkoli on sám při zdůvodňování svých hmotněprávních úvah nepochybil.“ Z obsahu správního spisu je patrné, že žalovaný požádal Ministerstvo vnitra – Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, aby dle § 149 odst. 4 správního řádu potvrdilo nebo změnilo závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru krizového řízení, ze dne 18. 8. 2011. Ministerstvo vnitra v potvrzení závazného stanoviska dne 13. 7. 2012 pouze uvedlo, že nemá k předmětnému závaznému stanovisku žádné připomínky, ve světle shora citované judikatury neobstojí. Ministerstvo totiž mělo ve vydaném stanovisku uvést argumenty na podporu svých závěrů o správnosti přezkoumávaného závazného stanoviska a dále se mělo s námitkami žalobce (o absenci náležitostí závazného stanoviska, odkazu na příslušnou dokumentaci pro územní rozhodnutí a uvedení některých pozemků, na kterých se stavba umisťuje) uplatněnými v odvolání řádně vypořádat, tzn. určitým způsobem na ně zareagovat a tyto námitky buď vyvrátit, nebo se s nimi ztotožnit. Stanovisko Ministerstva vnitra je v tomto ohledu zcela nedostatečné, jelikož z něj nelze zjistit, jakými úvahami se při rozhodování řídil a co konkrétně jej vedlo k potvrzení závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru krizového řízení. Obdobně tomu bylo i v případě Ministerstva kultury a jeho potvrzení závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče, ze dne 7. 9. 2011. Ministerstvo ve svém stanovisku ze dne 3. 7. 2012 obšírně shrnulo skutkový stav věci, citovalo jednotlivá právní ustanovení a odkázalo na vyjádření Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hl. m. Praze, ze dne 11. 8. 2011; rovněž Ministerstvo kultury se tak námitkami žalobce uplatněnými v podaném odvolání nijak nezabývalo. Ačkoli tedy žalovaný není oprávněn vyjadřovat se k námitkám směřujícím proti závazným stanoviskům dotčených správních orgánů, měl zajistit, aby přezkum závazného stanoviska ze strany nadřízeného správního orgánu představoval dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí o odvolání. Povinností žalovaného nicméně v daném případě bylo požádat Ministerstvo vnitra, resp. Ministerstvo kultury, o doplnění jeho stanoviska, v němž by se výslovně zabývalo žalobcem vznesenými námitkami proti závaznému stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy, odboru krizového řízení, resp. závaznému stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče. Soud proto uzavírá, že třináctý žalobní bod je důvodný. Ke čtrnáctému žalobnímu bodu soud uvádí následující. Je pravdou, že stavební úřad, jenž v rozhodnutí o umístění stavby ze dne 25. 1. 2012 shledal naplnění čl. 8 OTPP o vzájemných odstupech staveb, přestože rozhodnutí o povolení výjimky z odstupových vzdáleností pro stavbu „Bytový dům U Vody včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu“ bylo vydáno až dne 18. 3. 2013, postupoval nezákonně. Uvedená nezákonnost však byla napravena v řízení před odvolacím správním orgánem. Soud v této souvislosti poukazuje na zásadu dvojinstančnosti správního řízení; z hlediska soudního přezkumu totiž tvoří správní řízení před orgány obou stupňů jeden celek, a to od zahájení správního řízení do právní moci konečného rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, konstatoval, že „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm.“ Nezákonnost stavebního úřadu, který rozhodl o umístění stavby, aniž by navrhovaná stavba odpovídala čl. 8 OTPP, napravil žalovaný tím, že do správního spisu založil shora uvedené rozhodnutí o povolení výjimky (včetně rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno), že účastníky řízení o doplnění podkladů pro rozhodnutí vyrozuměl a umožnil jim se k němu vyjádřit a že se souladem záměru s čl. 8 OTPP v napadeném rozhodnutí na straně 9 zabýval. Žalovanému nelze vytýkat, že v řízení o udělení výjimky z čl. 8 OTPP nebylo jednáno s žalobcem a), jelikož ten byl veden v katastru nemovitostí pouze jako vlastník pozemků parc. č. 518/2 a 521, avšak rozhodnutí o povolení výjimky se týká výlučně odstupu staveb. Přitom stavba na pozemku parc. č. 518/2 (garáž) bez čísla popisného či evidenčního byla ve vlastnictví společnosti SITTOW a.s., nikoli žalobce a). Správní orgány tedy nepochybily, když za účastníky řízení označily výlučně vlastníky staveb, a to na základě údajů zapsaných v katastru nemovitostí. K patnáctému žalobnímu bodu soud poznamenává, že z důvodu uplynutí odvolací lhůty nelze vyjádření žalobců k podkladům rozhodnutí a v něm uvedené námitky považovat za odvolání ve smyslu § 81 správního řádu; povinností žalovaného tak nebylo vypořádat se se všemi v něm uvedenými tvrzeními obdobně jako s odvolacími námitkami. Nepochybně šlo o prosté vyjádření účastníků řízení, které jsou dle § 36 správního řádu oprávněni činit až do vydání rozhodnutí. Soud nicméně uzavírá, že žalovaný, jakožto odvolací správní orgán, měl reagovat přinejmenším na ta vyjádření žalobců, která se týkala doplněných podkladů pro rozhodnutí (např. závazných stanovisek, o jejichž přezkum žalovaný nadřízené správní orgány požádal) nebo která poukazovala na skutečnosti, jež by měl žalovaný zkoumat z úřední povinnosti (tj. případné pozbytí platnosti stanovisek správců sítí). Žalobce a) tedy se svými námitkami uspěl. Ze shora popsaných důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a rovněž pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.). V souladu s § 78 odst. 4 téhož zákona soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O nákladech řízení o žalobě žalobce a) soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. Žalobce a), který měl ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Náklady, které žalobci a) v řízení vznikly, spočívají v soudním poplatku zaplaceném z podané žaloby ve výši 3 000,- Kč a dále v nákladech jeho právního zastoupení advokátem (§ 35 odst. 2 s. ř. s.). Mimosmluvní odměna činí v daném případě tři úkony právní služby po 3 100,- Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby, replika) podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění rozhodném, a tři režijní paušály po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 10 200,- Kč. Protože zástupcem žalobce a) byl advokát, který byl plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou by byl povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Částka daně činí 2 142,- Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 342,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobce a), neboť zastoupení advokátem bylo, dle vyjádření žalobce a) doručeného soudu dne 2. 6. 2016, ukončeno. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Náklady vzniklé v souvislosti s plněním soudem uložené povinnosti zúčastněné osobě v řízení nevznikly a důvody hodné zvláštního zřetele soud neshledal, z tohoto důvodu osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení