5 A 39/2020– 244

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce proti žalovanému D. M., narozen dne XX. YY. XXYY trvale bytem X Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 Holešovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto:

Výrok

I. Zásah policistů Policie České republiky z Obvodního oddělení Police Kouřim uskutečněný dne 14. 1. 2020 v Oblastní nemocnici Kolín spočívající ve spoutání žalobce byl nezákonný.

II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po soudu určení, že zásah žalovaného, resp. hlídky Policie ČR (dále též „policejní hlídka“ či „policisté“), vůči žalobci dne 14. 1. 2020 v odpoledních hodinách: (a) okolo 18 hod – spočívající v tom, že poté, co vystoupil z vlaku v Kolíně, jej na nástupišti policejní hlídka opakovaně vyzývala k předložení občanského průkazu, napadla jej, spoutala, kopala a uvěznila na několik hodin bez jídla a bez vydání „s útrapami spojených dokumentů“; (b) okolo 20 hod – spočívající v tom, že jej v nemocnici v Kolíně (jiná) policejní hlídka opět spoutala a unesla z nemocnice, jelikož žalobce byl policejní hlídkou „nacpán“ do sanitky a převezen do Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod, byl nezákonný.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, repliky

2. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině uvedl, že dne 14. 1. 2020 jej policisté ve dvou případech bezdůvodně napadli, způsobili mu bolest, škodu, újmu, byl jimi spoután a zatčen.

3. Žalobce v části I. žaloby popsal zásahový děj tak, že dne 14. 1. 2020 jel vlakem do Kolína (okolo 17 hod), personál ve vlaku po něm neustále požadoval občanský průkaz, i když jim žalobce jednoznačně sdělil, že jej nepředloží. Poté na něj vlakový personál zavolal policejní hlídku, která (okolo 18 hod) po něm opět na nástupišti požadovala občanský průkaz, byť jim žalobce zopakoval, že jej nepředloží, jelikož jej má na dně batohu. Žalobce upozornil, že byl jak policejní hlídkou, tak personálem ve vlaku šikanován s tím, že musí mít občanský průkaz s sebou a musí jim ho ukázat, přestože ministr spravedlnosti tvrdí opak.

4. Žalobce na výzvy k předložení občanského průkazu policejní hlídce odpověděl, že jsou „blbci“, na to jej „ten větší“ udeřil pěstí do hrudníku, kroutil mu rukou, odhodil jeho mobilní telefon pryč, kopl jej do zad a byl spoután. Následně jej táhli bolestivě dozadu i dopředu, lámali mu ruce nahoru a trup dolů, musel jít v předklonu, a „ten menší“ jej kopal několik minut při chůzi zezadu do nohou. Poté, co prošli nádražím, jej policisté kopanci vhodili do vozidla, mučili jej tím způsobem, že jej tahali za vlasy, ruce, „ten větší“ ho tlačil do zad. Věznili žalobce přes tři hodiny, nedostal najíst, napít a ani nebyl ošetřen. Přitom žalobci dle jeho tvrzení tekla krev z nosu, měl křeče v ruce, oteklé rameno a modřiny na žebrech. Žalobce policistům vytkl, že mu při propuštění nedali žádné dokumenty, z nichž by vyplývalo, co mu bylo jimi způsobeno. Poukázal na to, že video pořízené mobilním telefonem z tohoto útoku mu bylo Městskou policií v Kolíně smazáno.

5. Dále žalobce tvrdil, že byl téhož dne (okolo 20 hod) v nemocnici Kolín, kam se dostavil na ošetření, opětovně policisty spoután a unesen. Uvedl, že policejní hlídka přijela do nemocnice po brutálním útoku spáchaném na jeho osobu ze strany strážníků Městské policie Kolín. Tato policejní hlídka jej opět spoutala, byť byl žalobce zraněný, v teplotním šoku, měl poraněné šlachy, polykal krev, mrzl, chvěl se šokem, tak obdržel dvoje pouta. Když přijela sanitka, žalobce byl policejní hlídkou „nacpán“ dovnitř a odvezen do Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod. V léčebně byl hospitalizován na základě pomluv, lží a výmyslů policejní hlídky a tři týdny vězněn.

6. V části II. žaloby nadepsané „klíčové okamžiky z nahrávky“ žalobce předně odkázal na kodex pacienta s tím, že strážníci městské policie neměli být přítomni při výkonu ošetření žalobce v nemocnici. Následoval žalobcův přepis rozhovorů vedených mezi ním, zasahujícími příslušníky a zdravotním personálem. Závěrem žalobce uvedl, že mu bylo zabráněno natáčet videozáznam situace, byl křivě nařčen z páchání přestupku a trestné činnosti, čímž byl léčebně dán důvod k jeho věznění. Policistům vytkl, že nesbírali důkazy v jeho prospěch, nechránili jej, nebrali ohled na jeho zájmy, způsobili mu fatální majetkovou škodu spojenou se ztrátou zaměstnání. Namítal, že policejní hlídka opakovaně a systematicky postupovala v rozporu se zákony, stanoviskem ministerstva vnitra i v rozporu se zdravým rozumem. Připustil, že nemá žádný důkaz o zraněních pro odmítání lékařské péče.

7. Žalobce po soudu požadoval, aby určil, že zásah žalovaného vůči žalobci dne 14. 1. 2020 byl nezákonný.

8. Žalovaný ve vyjádření ze dne 17. 2. 2020 nejprve namítal opožděnost žaloby, když žaloba nebyla podána v subjektivní dvouměsíční lhůtě. Dále namítal nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť z částí žaloby vyplývá, že v areálu nemocnice v Kolíně zasahovali proti žalobci strážníci městské policie, přičemž strážníci městské policie nespadají do podřízenosti žalovaného.

9. Zásadně žalovaný nesouhlasil s tím, že by jednání policistů vůči žalobci dne 14. 10. 2020 vybočilo z mezí zákona. Uvedl, že policejní hlídka byla dne 14. 10. 2020 přivolána vlakovou četou na nádraží za účelem vyloučení žalobce z přepravy. Žalobce totiž cestoval vlakem bez jízdního dokladu a odmítl vlakové četě poskytnout součinnost při řešení porušení pravidel přepravy. Na základě podezření z možného přestupkového jednání a na žádost vlakové čety, která prokázala právní zájem, byl žalobce vyzván policejní hlídkou k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. a), d), k) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění rozhodném (dále jen jako „zákon o policii“).

10. Žalovaný dále uvedl, že žalobce od počátku incidentu policejní hlídku verbálně urážel a vystupoval vůči ní agresivně, byť byl policisty upozorněn na to, že jeho jednání by mohlo naplnit skutkovou podstatu přestupku znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích ve znění rozhodném (dále jen „přestupkový zákon“). Zároveň byl žalobce opakovaně vyzýván k tomu, aby svého protiprávního jednání zanechal a taktéž byl poučen dle § 13 zákona o policii o tom, že pokud neuposlechne tuto výzvu, může být omezen na osobní svobodě, a to i za použití donucovacích prostředků. Jelikož žalobce neuposlechl opakovaných výzev a z jeho postoje bylo zjevné, že ve svém jednání hodlá pokračovat, byly naplněny podmínky pro zajištění osoby podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii. Z důvodu předchozího agresivního jednání žalobce, kdy existovala důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost jeho i dalších osob, a z důvodu ochrany veřejného pořádku byla dle § 54 písm. a) zákona o policii přiložena pouta. Poté byl žalobce policisty eskortován na příslušné obvodní oddělení policie.

11. Žalovaný zásadně popřel žalobcova tvrzení v žalobě, že měl být policisty fyzicky napadán; žalobci byla toliko nasazena pouta a využity byly i hmaty. Zásah policistů měl za zcela přiměřený a zdůraznil, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mu byly policisty způsobeny zdravotní komplikace. Upozornil na to, že postup policistů v dané věci již byl prověřován kontrolními orgány Policie ČR a nebyl shledán nezákonným.

12. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl.

13. Žalobce v replice ze dne 31. 3. 2021 vytkl žalovanému, že nezjišťoval dostatečně skutkový stav v dané věci, když ve věci nebyly doloženy kamerové záznamy z vlakového nádraží v Kolíně, autobusového nádraží v Kolíně, OOP Kolín, z nemocnice v Kolíně, svědecké výpovědi „RSZ z Kolína či jiných svědků“. Upozornil, že příslušné orgány činné v trestním řízení dali žalobci za pravdu, že byl v nemocnici v Kolíně brutálně napaden s následnou pracovní neschopností, taktéž personál nemocnice byl obžalován za zneužití pravomoci, ubližování žalobci na zdraví atp.

14. Uvedl, že ČD ověřili jeho jízdenku, tudíž jeho přestupkové jednání bylo vyvráceno. Byl přesvědčen, že nahrávky naopak prokazují brutalitu a urážky zasahujících policistů. Nesouhlasil s tím, že měl být policisty řádně vyzýván a poučen, jak tvrdí žalovaný. Byl přesvědčen, že důkazní břemeno v dané věci tíží žalovaného.

15. Žalovaný v replice ze dne 2. 8. 2021 ke skutkovému stavu věci doplnil, že v případě převozu žalobce do psychiatrické léčebny policejní hlídka prováděla jen asistenci nemocničnímu personálu a posádce záchranné služby, a to z důvodu zajištění jejich ochrany kvůli předchozímu agresivnímu jednání žalobce vůči lékařskému personálu nemocnice. Byl to právě lékařský personál, který rozhodl o nutnosti hospitalizace žalobce; policisté jen poskytli součinnost za účelem zajištění bezpečnosti dle § 14 zákona o policii. Dle vyjádření zasahujících policistů byl žalobce při jejich příjezdu již klidný, uposlechl pokynu k odchodu do sanitky, po celou dobu převozu nemluvil, při příjmu v léčebně bylo rozhodnuto o jeho hospitalizaci a byla mu podána zklidňující injekce. Žalovaný potvrdil, že po dobu převozu žalobce v sanitce mu byla přiložena pouta, avšak k žádnému jinému fyzickému kontaktu či napadení za strany policistů nedošlo. Zdůraznil, že známky špatného zacházení se žalobcem neidentifikoval ani přijímací lékař, což vše vyplývá z úředních záznamů.

16. Žalovaný shrnul, že žalobce nebyl omezen na osobní svobodě, nýbrž dle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách a podmínkách jejich poskytování ve znění rozhodném (dále jen „zákon o zdravotnických službách“), byl na základě rozhodnutí lékaře hospitalizován. Přičemž žalovaný není věcně příslušný k posouzení zákonnosti rozhodnutí lékaře.

17. Taktéž žalovaný odmítl žalobcovo tvrzení, že odbor vnitřní kontroly Policie ČR shledal v postupu policistů při převozu do léčebny řadu nezákonností. Připustil však, že stížnost žalobce byla shledána částečně důvodnou, jelikož pouta mu byla přiložena bez zákonného důvodu. Vysvětlil, že zákon o policii umožňuje použití pout pouze vůči osobě, která je omezena na osobní svobodě v zákonem taxativně stanovených případech dle § 54, přičemž hospitalizace dle § 38 zákona o zdravotnických službách takovýmto důvodem není. Zasahující policisté nevyužili institut zajištění dle § 26 odst. 1 písm. a) zákona o policii, dle nějž lze zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život, život nebo zdraví jiných osob nebo majetek, ačkoli k tomu v dané věci byly dány důvody.

18. I přes shora uvedené zjištění, žalovaný setrval na názoru, že postup policistů v dané věci nebyl nezákonným zásahem. Byť došlo k dílčímu pochybení ze strany policistů, závažnost celého postupu a míra zásahu do práv žalobce nedosahují takové intenzity, aby jej bylo lze považovat za nezákonný. Jako zásadní označil žalovaný chování žalobce vůči zdravotnickému personálu v nemocnici, jež zavdalo příčinu k tomu, že zde existovala důvodná obava, že by mohla být ohrožena bezpečnost osob, majetku či veřejného pořádku dle § 54 zákona o policii. Žalobce se zároveň nacházel v jedné z forem omezení osobní svobody, byť nikoli takové, s níž zákon o policii spojuje oprávnění k použití pout (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 6 As 48/2018 – 35). Ani Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vnitřní kontroly nehledalo v jednání policistů podezření z trestného činu.

III. Podstatný skutkový stav, ústní jednání

19. Soud ze správního spisu zjistil podstatný následující skutkový stav:

20. Z vyjádření k věci ze dne 17. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–18/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–5/ČJ–2020–010066, vše vypracované pprap. O. V. vyplynulo, že dne 14. 1. 2020 kolem 16:30 hod byl spolu s kolegou prostřednictvím tísňové linky přivolán na vlakové nádraží v Kolíně, jelikož vlakvedoucí oznámila, že ve vlaku je muž, který odmítá předložit jízdenku i prokázat svou totožnost. Jakmile muž vystoupil z vlaku, působil velmi arogantně a natáčel si policejní hlídku na mobilní telefon, který držel v ruce. Byl proto policisty vyzván slovy: „Jménem zákona prokažte svoji totožnost“, na to muž reagoval negativně, rozhodně není pravdou, že by navrhoval, že potřebné údaje nadiktuje, naopak začal policisty slovně urážet. Policisté jej proto upozornili, že se svým jednáním dopouští přestupku. Lustrací zjistili, že se jedná o žalobce s tím, že jde o problémovou osobu, zejména ve vztahu k Policii ČR. Jelikož žalobce policisty neustále urážel a nespolupracoval, byl prap. V. opět vyzván s výstrahou, že pokud bude v protiprávním jednání pokračovat, budou vůči němu použity donucovací prostředky. Na výzvu žalobce nereagoval, byl proto zajištěn dle § 26 odst. 1 zákona o policii, nekladl odpor, ruce dal za záda sám. Žádné údery a kopy tak použity nebyly. Žalobci byla přiložena služební pouta z důvodu bezpečnosti žalobce i policejní hlídky. Poté byl odvezen do krátkodobé cely na OOP Kolín. K žádné mimořádné události nedošlo, žalobce byl upozorněn policisty, že bude–li s rukama kroutit, pouta se mu samy budou utahovat. Upozornil, že policejní hlídka při řešení situace neměla žádné záznamové zařízení, a že se na nástupišti nachází kamerový systém, na kterém by mělo být vše zachyceno.

21. Z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066, sepsaných prap. J. V. vyplynulo, že spolu s pprap. V. byli vysláni na nádraží v Kolíně k asistenci vlakové četě za účelem vyloučení osoby z přepravy. Tato osoba (muž) ihned po vystoupení z vlaku začala policisty vulgárně napadat. Za účelem ztotožnění dle § 63 odst. 1 písm. a), d), k) zákona o policii byl muž vyzván jménem zákona k prokázání své totožnosti, což vulgárně odmítl, byl proto znovu vyzván k prokázání totožnosti s výstrahou, že bude předveden na policejní oddělení i za pomoci donucovacích prostředků, opět vulgárně odmítl prokázat svou totožnost. V mezidobí policisté od vlakové čety zjistili, že muž nepředložil jízdní doklad a neprokázal se ani dokladem totožnosti, choval se vulgárně a agresivně. Po odjezdu vlaku muž poskytl součinnost a nechal se ztotožnit, přesto se nadále projevoval vulgárně a agresivně, byl tak vyzván jménem zákona, aby zanechal protiprávního jednání s výstrahou, že jinak bude omezen na osobní svobodě, kdy mohou být použity za tímto účelem donucovací prostředky. Žalobce výzvy nedbal, pokračoval v urážení policistů, k následné výzvě prap. V., aby se otočil zády a dal ruce za záda, uposlechl a nechal si za zády přiložit pouta (v 16:50 hod). Z důvodu zajištění ochrany policistů byl žalobci odebrán mobilní telefon a ve chvíli provádění zákroku položen na zem. Při eskortě k vozidlu byl žalobce držen za obě ruce (každý policista držel jednu ruku), a to s ohledem na dosavadní chování žalobce a z obavy, že se pokusí policistu napadnout či se pokusí o útěk. Do policejního vozidla nasedl žalobce standardním způsobem, ve vozidle byl agresivní, vulgární a odmítal spolupracovat, z vozidla již byl proto vyveden za pomoci hmatů a chvatů a v předklonu v tzv. odváděcím klíči odveden na OOP Kolín, kde byl umístěn do policejní cely a pouta mu byla sejmuta v 17:00 hod. V policejní cele byl žalobce 2 hodiny a 30 minut, zde se žalobce opět projevoval vulgárně, nestěžoval si ale na to, že by byl zraněn a nedožadoval se lékařské péče, měl pouze otlaky na zápěstí obou rukou od služebních pout, což si zřejmě způsobil sám, když seděl ve vozidle tak si zády tlačil na ruce proti opěradlu sedadla. Žalobce nepodepsal žádnou dokumentaci spojenou s jeho protiprávním jednáním, zajištěním a umístěním v policejní cele.

22. Ze záznamu k případu omezení osobní svobody ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–5/PŘ–2020–010411, bylo zjištěno, že žalobce byl omezen na osobní svobodě dne 14. 1. 2020 v 16:30 hod do 14. 1. 2020 v 19:30 hod; žalobce byl umístěn v krátkodobé cele v 17:00 hod a byl z ní propuštěn v 19:30 hod, jelikož pominuly důvody zajištění.

23. Z úředního záznamu ze dne 28. 2. 2020, č. j. KRPS–13052–9/ČJ–2020–010066, vyplynulo, že pro účely šetření, byly zajištěny záznamy z kamerového systému instalovaného v objektu OOP Kolín, z kamerového systému města Kolín a ČD, nádraží Kolín. Z daných záznamů nebylo zjištěno žádné fyzické poranění žalobce v době zásahu, kamery nezachytily omezení hybnosti či náznaky bolestivosti žalobce.

24. Ze zprávy o získaných údajích dle čl. 18 PPP 44/2018 ve věci jednání a postupů ÚO Kolín vůči žalobci dne 14. 1. 2020 vypracované dne 13. 3. 2020, č. j. KRPS–13052–10/ČJ–2020–010066–Z–KO, odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Středočeského kraje vyplynulo, že odbor vnitřní kontroly prošetřil jednání policistů vůči žalobci ze dne 14. 1. 2020 od zajištění na vlakovém nádraží až po jeho propuštění z policejní cely a neshledal žádné napadení žalobce ze strany policistů, taktéž nezjistil žádná zranění žalobce, která mu měla být dle jeho tvrzení policisty způsobena. Taktéž použití donucovacích prostředků (odváděcí páka) vůči žalobci posoudil jako standardní.

25. Z úředního záznamu ze dne 24. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–2/ČJ–2020–010066–S–KO, vypracovaného prap. J. M. a z úředního záznamu ze dne 24. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–3/ČJ–2020–010066–S–KO, vypracovaného nstržm. J. B. vyplynulo, že dne 14. 1. 2020 prap. M. a nstržm. B. byli vyrozuměni operačním důstojníkem IOS KŘP Středočeského kraje, že v nemocnici v Kolíně mají od strážníků Městské policie Kolín přebrat žalobce a odvézt jej na OOP Kolín k výslechu. Když do nemocnice přijeli, byl žalobce v čekárně chirurgické ordinace, byl v klidu, na rukou měl nasazena pouta a spolu s ním zde byli i strážníci. Ošetřující lékařka jim sdělila, že již domluvila hospitalizaci žalobce v psychiatrické léčebně, převoz bude proveden sanitkou, současně požádala o asistenci policistů při tomto převozu, z obavy z fyzického napadení zdravotního personálu žalobce (v minulosti již k tomuto došlo). Při příjezdu sanitky byl žalobce policisty přepoután, aby bylo zabráněno případnému fyzickému napadení hlídky policie a zdravotnického personálu žalobcem. Do sanitky žalobce odešel v klidu, během převozu seděl a nemluvil, při příjmu v léčebně lékař rozhodl o hospitalizaci žalobce. Žalobce tak byl 14. 1. 2020 v 22:20 hod policisty předán do péče lékaře v léčebně; pouta mu byla sejmuta po aplikaci zklidňující injekce. Policisté uvedli, že s žalobcovým mobilním telefonem nic nedělali, žalobce jej měl v batohu a nepožadoval jeho předložení a použití.

26. Z úředního záznamu ze dne 26. 5. 2020, č. j. PPR–14957–10/ČJ–2020–990210–S, (osobní šetření dne 19. 5. 2020), a ze Závěru přešetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 9. 6. 2020, č. j. PPR–14957–14/ČJ–2020–990210–S, vypracovaných odborem vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR, bylo zjištěno, že dne 14. 1. 2020 v nemocnici v Kolíně strážníci městské policie zasahovali s ohledem na oznámení zdravotnického personálu, že je napadá agresivní pacient vůči žalobci. Když policisté přijeli do nemocnice, žalobce seděl klidně v čekárně a na rukou měl přiložena pouta. V mezidobí byl domluven lékařkou převoz žalobce do psychiatrické léčebny, neboť vykazoval znaky duševní poruchy a nebylo jej možné jiným způsobem zklidnit. Z důvodu předchozí agrese byla policie požádána o asistenci při jeho převozu. Žalobci pak byla sejmuta pouta, která mu byla nasazena strážníky, vzápětí mu policisté pouta nasadili, aby bylo zabráněno napadení zdravotního personálu a policistů. Převoz proběhl bez incidentu, žalobce byl klidný, nekomunikoval, a to ani s přijímacím personálem léčebny, přijímací lékař rozhodl o hospitalizaci žalobce a byla mu podána zklidňující injekce, poté mu byla sejmuta pouta. K věci byl vyslechnut i přijímací lékař léčebny, který potvrdil shora uvedené údaje a zdůraznil nezbytnost přítomnosti policistů při příjmu žalobce a přiložení pout žalobci. Odbor vnitřní kontroly shrnul, že ze zjištěných informací má za osvědčené, že žalobce měl pouta policisty nasazena od 21:15 hod do 22:20 hod dne 14. 1. 2020; a konstatoval, přestože policisté měli legitimní oprávnění pro použití pout dle § 54 zákona o policii, když byla splněna podmínka pro omezení na svobodě a zároveň existovala důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku či veřejného pořádku. Nicméně dle názoru odboru vnitřní kontroly neměli policisté žalobci pouta přiložit, jelikož k faktickému omezení osobní svobody žalobce ze strany policie nedošlo. K případnému omezení osobní svobody žalobce a k přiložení pout žalobci nebyla dohledána žádná dokumentace; nelze tak než vycházet ze skutečnosti, že žalobce byl po celou dobu omezen na osobní svobodě dle zákona o zdravotních službách. S ohledem na chybějící dokumentaci dovodil, že nelze určit, zda si policisté byli vědomi, že k případnému omezení osobní svobody žalobce byly splněny podmínky dle § 26 písm. f) ve spojení s § 54 zákona o policii. Tím, že ze strany policie nedošlo k omezení žalobce na osobní svobodě, nedošlo ke splnění jedné z podmínek pro přiložení pout, tj. režimového opatření dle § 54 písm. a) až e) zákona o policii.

27. Na ústním jednání dne 18. 1. 2023 žalobce zdůraznil, že „všichni lžou“, že policisté jsou „idioti“, nesouhlasil s tím, že žalovaný nemá k dispozici kamerové záznamy z policejní cely, v níž byl umístěn. Uvedl, že se v policejní cele dusil, a přestože v cele mačkal nepřetržitě červené tlačítko, dožadoval se zdravotnického ošetření, nikdo z policistů na toto nereagoval, místo toho dostal dávku pepřovým sprejem. Akcentoval, že nikoli on, nýbrž policisté jej uráželi. S odkazem na judikaturu dovodil, že důkazní břemeno v dané věci tíží žalovaného, poukázal na to, že v tak malém městě (Kolín) se zdravotnický personál nemocnice velmi dobře zná s místními policisty, tudíž ošetřující lékařka MUDr. Š. je podjatý svědek, nemůže proto podat věrohodné svědectví v dané věci. Rovněž tak lže i MUDr. M. z Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod. Sporoval proto lékařské zprávy vypracované těmito lékaři a nesouhlasil s tím, aby z nich soud při rozhodování vycházel. Pravdou totiž naopak je, že v roce 2021 zjistil, že má od tohoto incidentu ohnutou ruku, jelikož mu ji zlomili; byl zraněn, krvácel, měl otok v krku, proto nemluvil.

28. Žalovaný na ústním jednání odkázal na vyjádření, která byla soudu ve věci zaslána s tím, že je přesvědčen, že policisté postupovali v obou případech v souladu se zákonem. Co se týče druhého skutkového děje, odkázal na § 14 zákona o policii, dle kterého policisté poskytli zdravotnímu personálu součinnost při převozu žalobce; přičemž k omezení osobní svobody žalobce došlo na základě § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotnických službách, o čemž rozhodl zdravotnický personál nikoli policisté. Připomněl, že sám žalobce na ústním jednání označil policisty slovem „idioti“ a jednomu z vyslýchaných svědků i vyhrožoval, když mu sdělil, že se těší, až se s ním potká sám.

29. Soud k prokázání prvního skutkového děje provedl svědecké výslechy zasahujících policistů, a to prap. J. V, a pprap. O. V., kteří ve věci vypovídali zcela shodně, když potvrdili, že v rozhodný den byli přivoláni na vlakové nádraží v Kolíně k řešení žádosti vlakové průvodčí o vyloučení z přepravy cestujícího, který nepředložil platnou jízdenku ani občanský průkaz. Cestující byl proto policisty vyzván k předložení občanského průkazu, což nejprve odmítl, ale nakonec tak učinil a policisté zjistili, že se jedná o žalobce. Jelikož se žalobce vůči policistům projevoval verbálně agresivně, byla mu dána ze strany policistů další výzva s poučením o možnosti použití donucovacích prostředků, pokud by v urážení policistů pokračoval. Žalobce ani poté nepřestal policistům nadávat, proto mu byla bez nutnosti použití násilí nasazena pouta a byl odvezen na policejní stanici, což trvalo cca 2 minuty. Převoz proběhl bez incidentu, až při vystupování ze služebního vozidla musel být žalobce z něj vyveden v tzv. odváděcím klíči, neboť nechtěl vystoupit. Oba policisté popřeli, že by došlo k fyzickému zranění žalobce, naopak uvedli, že se nedožadoval lékařské pomoci.

30. K prokázání druhého skutkového děje byly soudem provedeny svědecké výslechy prap. J. M. a nstržm. J. B., tito si s ohledem na časový odstup již nepamatovali podrobnosti z rozhodného dne. Uvedli toliko, že byli společně vysláni do nemocnice v Kolíně, aby provedli žalobcovu eskortu. Potvrdili, že žalobce byl při jejich příchodu klidný a byl spoután, přičemž pouta mu byla nasazena strážníky městské policie, proto přistoupili k jeho přepoutání vlastními pouty; o převozu žalobce do psychiatrické nemocnice rozhodla ošetřující lékařka, která současně požádala policisty o zajištění asistence při převozu žalobce.

31. Rovněž tak soud na ústním jednání k důkazu přečetl následující listiny, jejichž kopie pořídil z připojeného spisu Krajského soudu pro Prahu pod sp. zn. 43 A 25/2020 a k němu připojeného správního spisu, jehož součástí byly i dva šanony kopií trestního spisu č. j. KRPS–72383/TČ–2020–010471.

32. Z úředních záznamů Města Kolín – Městské policie Kolín ze dne 14. 1. 2020, č. j. 2020/00438, a z použití donucovacích prostředků ze dne 14. 1. 2020, č. j. 2020/00438, vyplynulo, že dne 14. 1. 2020 ve 20:12 hodin byla do nemocnice Kolín přivolána hlídka strážníků městské policie z důvodu agresivního chování žalobce vůči zdravotnickému personálu. Strážníci po příjezdu do nemocnice museli žalobce vykázat z budovy, tento jejich výzvy neuposlechl a aktivně kladl odpor, proto strážníci proti němu použili hmaty, chvaty a přiložili mu v 20:31 hodin pouta. Poté byla na místo přivolána hlídka policie a strážníci žalobci pouta sejmuli v 21:15 hodin. Službu konající lékař rozhodl o převozu žalobce do Psychiatrického zařízení v Havlíčkově Brodě.

33. Z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 3. 7. 2020, č. j. KRPA–151533–3/ČJ–2020–001371, sepsaným s žalobcem vyplývá, že na žalobce dne 14. 1. 2020 při vystupování z vlaku na nádraží v Kolíně čekali policisté, neboť ve vlaku nepředložil jízdenku a občanský průkaz. Policisté na něj hned začali křičet, ať jim předloží občanský průkaz, žalobce na ně rovněž začal křičet, že nemusí. Policisté se uklidnili a požadovali po něm sdělení osobních údajů, které jim nadiktoval. Údaje si policisté vepsali do tabletu, jejž mu dali na hrudník, čekali a koukali na něj. Žalobce je vyzval, aby jej neobtěžovali, že musí odejít na schůzku, na což nereagovali, proto jim řekl, že to jsou idioti. Větší policista jej pak fyzicky napadl, praštil jej rukou, na níž měl nasazenou rukavici s platovými chrániči prstů, čímž mu způsobil krvácivé zranění spodní dásně. Menší policista žalobci podrazil nohy, povalil jej na zem; větší policista jej začal kopat do boku a otáčet břicho, klekl mu na hlavu; ten menší mu stoupl na záda a začal žalobci strhávat batoh a křičet, aby mu batoh dal. Následně mu přiložili pouta a odvedli jej přes vlakové nádraží k zaparkovanému služebnímu vozidlu. Menší policista otevíral dveře a větší žalobce kopal do nohou. Po otevření dveří byl větším policistou vstrčen po hlavě do auta a menší jej tahal z druhé strany za vlasy. Ve vozidle si k žalobci dozadu přisedl větší policista, kdy jej chytl za ruce a tahal jej dozadu za ruce a botou jej tlačil mezi lopatky. Na služebně byl zavřen do cely a cca jednou za hodinu na něj nastříkali pepřový sprej. Žalobce se po propuštění dožadoval lékařského ošetření, což mu nebylo na policejní stanici poskytnuto, proto si v 19:30 hod přivolal telefonicky sanitku. Ta jej převezla do nemocnice Kolín, kde na něj lékařský personál přivolal strážníky městské policie, kteří je brutálně napadli, nastříkali mu pepřový sprej do obličeje, škrtili jej, lámali mu ohryzek do strany, podrazili mu nohy, shodili jej do louže, mlátili jej teleskopickými obušky do zad a spoutali, poté jej natlačili do stejné ordinace. Žalobce však odmítl vyšetření a lékařka Š. zavolala do psychiatrické léčebny, kde jim sdělila, že žalobce fyzicky napadl zdravotnický personál, že je musela chránit policie. Na to byl žalobce policisty vytažen z ordinace do čekárny, kde čekal minimálně hodinu do příjezdu policie, která jej nevyslechla, ale spoutala dalšími pouty. Policisté uvěřili strážníkům městské policie, která nahlásila, že žalobce útočil a ohrožoval personál nemocnice, poté byl žalobce odvezen policisty do léčebny.

34. Z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality ze dne 15. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–6/PŘ–2020–010411, který byl sepsán prap. J. M., jenž v něm uvedl, že dne 14. 1. 2020 v 20:37 hod byl společně s nstržm. J. B. vyslán operačním důstojníkem, aby vyjeli do nemocnice Kolín, kde je již hlídka městské policie, od níž si mají přebrat žalobce. Po příjezdu zjistili, že žalobce sedí v čekárně, v klidu a s pouty na ruce. Lékařka Š. jim sdělila, že již domluvila žalobcovu hospitalizaci v psychiatrické léčebně, převoz bude zabezpečen nemocnicí, ale požádala policisty o asistenci při převozu. Převoz žalobce proběhl bez incidentu, žalobce seděl a nemluvil. Při příjmu v léčebně se žalobce odmítl s přítomným lékařem komunikovat, a proto ošetřující lékař rozhodl o žalobcově hospitalizaci, kde byl v 22:20 hodin předán; žalobce nejevil při příjmu žádné zjevné známky fyzického napadení.

35. Z úředních záznamů Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaných vysvětleních dle § 158 odst. 6 trestního řádu sepsaných dne 24. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–96/TČ–2020–010471, s D. J., zdravotní sestrou nemocnice Kolín, dne 30. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–98/TČ–2020–010471, s P. K., všeobecnou zdravotní sestrou nemocnice Kolín a dne 1. 2. 2021, č. j. KRPS–72383–163/TČ–2020–010471, s M. Š. lékařkou, vyplynulo, že dne 14. 1. 2020 všichni tři sloužili na chirurgické ambulanci v Oblastní nemocnici Kolín. Kolem 20:00 hod byl k nim záchrannou službou přivezen žalobce, který si stěžoval na bolest levé ruky, neboť jej napadla policie. Lékařka výslovně uvedla, že při vstupu do ordinace žalobce držel v ruce mobilní telefon a nejevil žádné známky poranění. Všichni tři shodně potvrdili, že se žalobce v ordinaci projevoval agresivně a vulgárně nadával, byť uváděl, že žádá ošetření, toto odmítal jak slovně, tak fyzicky odstrkoval zdravotnický personál od sebe. Lékařka proto telefonicky přivolala strážníky na pomoc s agresivním pacientem. Strážníci s žalobcem odešli z ambulance, po nějaké době se však vrátili zpět s tím, že žalobce bolí levá ruka a žádá ošetření. Když lékařka přistoupila k žalobci v úmyslu jej vyšetřit, chytil ji za obě ruce a odstrčil ji od sebe a odmítl se nechat ošetřit, začal opět sprostě přítomným nadávat. Jelikož začal být čím dál více agresivnější, křičel, strkal do strážníků, lékařka usoudila, že by žalobce mohl být psychicky labilní a být nebezpečný sám sobě i okolí. Proto lékařka telefonicky kontaktovala Psychiatrickou léčebnu Havlíčkův Brod, kde věc konzultovala s MUDr. M. Společně se domluvili na převozu žalobce do léčebny, kde mělo dojít k jeho psychiatrickému vyšetření. Lékařka poté sepsala lékařskou zprávu a sestra zařídila transport sanitou. Lékařka potvrdila, že žalobce nevykazoval žádné známky poranění, které by jej omezovali na životě, neměl žádná viditelná zranění na těle ani v obličeji. Žalobcova levá ruka na pohled nejevila žádné známky poranění, žalobce s ní hýbal normálně.

36. Z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 16. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–82/TČ–2020–010471, sepsaného s M. Č., vyplynulo, že dne 14. 1. 2020 vykonával, jakožto strážník městské policie v Kolíně noční službu od 19 hod. Společně s ním byl v autohlídce kolega V., druhou autohlídku tvořili kolegové T. a Ch.. Dozorčí služba jej poslala s kolegou V. do nemocnice Kolín s tím, že se tam má vyskytovat v chirurgické ambulanci agresivní pacient, což byl žalobce. Jeden z kolegů musel vůči žalobci použít donucovací prostředky, neboť tento nehodlal uposlechnout výzvy k vykázání, a vyžádali si na místo policejní hlídku. Jelikož žalobce neustále křičel a zasahující strážníci nevěděli proč, odvedli jej znovu do chirurgické ambulance, kde setrvali až do příjezdu policejní hlídky. Policejní hlídce vysvětlili, co se odehrálo a předali jim žalobce, strážník Č. pak sundal žalobci nasazená pouta.

37. Z lékařské zprávy MUDr. Š. z Oblastní nemocnice Kolín ze dne 14. 1. 2020 vyplývá, že žalobce byl do nemocnice přivezen RZP, jelikož tvrdil, že byl napaden policisty a stěžoval si na bolest levé horní končetiny. Při příchodu do ambulance se odmítl nechat ošetřit, byl vulgární a natáčel si na mobil zdravotnický personál a napadal jej. Na místo proto byla přivolána jak městská policie, tak posléze i Policie ČR. Po dohodě s MUDr. M. byl žalobce odeslán do psychiatrické léčebny, transport byl dohodnut sanitou v doprovodu Policie ČR. K objektivnímu zdravotnímu stavu žalobce lékařka napsala, že tento nejeví známky traumatu, obě horní končetiny bez otoku a bez zjevné deformace.

38. Z lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, příjmové zprávy ze dne 14. 1. 2020 v 22:29 hod, vypracované MUDr. M., vyplývá, že žalobce byl dovezen na základě doporučení MUDr. Š. z nemocnice Kolín pro napadání zdravotnického personálu a přestože žádá o ošetření, odmítá jej. Lékař uvedl, že žalobce byl doveden v poutech na centrální příjem, kde odmítl spolupracovat a vykazoval agresivní projev. Po sejmutí pout žalobci lékař shledal pohyblivost horních končetin bez patologie.

39. V úředním záznamu ze dne 8. 6. 2020, č. j. KRPS–7283–36/TČ–2020–010471, Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality, bylo uvedeno, že se policejní orgán pokoušel o zajištění kamerového záznamu z nemocnice Kolín ze dne 14. 1. 2020, ale jelikož se kamerové záznamy uchovávají nejdéle po dobu jednoho měsíce, nebylo možno jej s ohledem na přidělení spisu dne 18. 3. 2020 získat. Policejní orgán tak měl k dispozici jen kamerové záznamy ze dne 14. 1. 2020 z hlavního vlakového nádraží ČD Kolín.

40. Z úředního záznamu – přepisu audio nahrávky hovoru na linku 158 – Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 21. 7. 2020, č. j. KRPS–12783–17/PŘ–2020–010411, vyplývá, že oznamovatelka I. K. průvodčí ve vlaku jedoucího do Kolína telefonovala dne 14. 1. 2020 na tísňovou linku Policie ČR s žádostí, aby policie zasáhla v případě cestujícího, jenž má sice zakoupenu elektronickou jízdenku, ke kontrole tohoto jízdního dokladu je však nutno předložit dle smluvních přepravních podmínek i doklad totožnosti, což muž odmítá a začal si průvodčí natáčet. Oznamovatelka popsala cestujícího a označila 4. nástupiště, na které vlak přijede.

41. Z úředního záznamu – kamerový záznam SŽDC bez zvukové stopy – Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 20. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–10/PŘ–2020–010411, vyplývá, že na kamerovém záznamu z prostor vlakového nádraží v Kolíně ze dne 14. 1. 2020 je žalobce zachycen na třech kamerách, kdy (jedna) kamera zachytila policejní hlídku jdoucí podél vlaku, zastavující se asi 30 m od kamery, kde stojí s I. K. a žalobcem. Kvůli vzdálenosti byla konstatována omezená kvalita obrazu, bylo patné jen, že všechny osoby stojí. Po odjezdu vlaku hlídka zůstává na místě s žalobcem, v 16:41 hod hlídka vede žalobce ke schodišti, do podchodu, žalobce je uprostřed policistů, ti jej přidržují za paže, chůze žalobce je jistá, působí svérázně. (Druhá) kamera označená Podchod I snímá prostor podchodu pod nástupištěm č. 1, v 16:48 hod je na záznamu vidět procházející hlídku policie společně s žalobcem uprostřed, přidržují jej za paže, poté mizí ze záznamu. (Třetí) kamera označená jako Podchod V – kamera je pod nástupištěm č. 5, v 16:47 hod nasnímala hlídka jdoucí se žalobcem směrem k východu z nádraží.

42. Z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–3/PŘ–2020–010411, vyplývá, že dne 14. 1. 2020 v 16:39 hod byla na základě telefonického oznámení vlakvedoucí I. K. vyslána policejní hlídka ve složení pprap. V. a prap. V. na vlakové nádraží Kolín, neboť ve vlaku byl cestující, jenž nechtěl předložit jízdenku ani doklad totožnosti. Hlídka na místě za pomoci oznamovatelky určila předmětnou osobu cestujícího, jednalo se o muže, který se již při vystupování z vlaku projevoval velmi vulgárně a pasivně agresivně. Následně se jej povedlo policistům ztotožnit jako žalobce. Žalobce se však nepřestával chovat vulgárně, kdy nadával a urážel policisty, proto byl prap. V. vyzván jménem zákona, aby zanechal svého protiprávního jednání, výzvy žalobce neuposlechl, dál policisty urážel, výzva proto byla zopakována s poučením o možnosti použít donucovacích prostředků, a že bude zajištěn. Žalobce nedbal ani této výzvy, proto mu byla nasazena pouta v 16:50 hod, byl řádně poučen, že bude eskortován na oddělení policie v Kolíně. Žalobce byl na oddělení umístěn do policejní cely, byl poučen o právech a povinnostech, odmítl podepsat předložené listiny. Žalobce byl dotazován, zdali je zraněn či požaduje–li lékařské vyšetření, odpověděl, že zraněn není a lékařské ošetření nepožaduje, toliko uvedl, že má otlaky na zápěstí od pout.

43. Z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o použití donucovacího prostředku ze dne 20. 3. 2020, č. j. KRPS–12783–14/PŘ–2020–010411, vyplývá, že dne 14. 1. 2020 v 16:45 hod v Kolíně použil prap. V. podle § 51 a § 53 odst. 1 zákona o policii donucovací prostředek podle § 52 písm. a) zákona o policii hmaty, chvaty, údery a kopy. Policista k použití shora vypočtených donucovacích prostředků přistoupil proto, že žalobce byl v době eskorty vulgární a rozčilený. Při ukončení eskorty byl žalobce vyzván, aby vystoupil z vozidla. Policista musel žalobci pomoci z vozu vystoupit, a to uchopením za pravou paži, vytažením z prostoru zadních sedadel ven. Vzhledem k předchozímu silně agresivnímu a nespolupracujícímu chování žalobce i přes opětovnou výzvu policisty, že proti němu bude použito donucovacích prostředků. Proto byl žalobce předkloněn, byl mu nasazen tzv. odváděcí klíč na rameno a loket a v této pozici byl odveden OOP Kolín a umístěn v policejní cele. Ke zranění žalobce nedošlo.

44. Ze záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality k případu omezení osobní svobody ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–5/PŘ–2020–010411, vyplývá, že žalobce byl dne 14. 1. 2020 omezen na osobní svobodě od 16:50 hod do 19:30 hod, byl umístěn do krátkodobé cely, kde byly provedeny tři kontroly, a to v 17:30 hod a v 18:15 hod – v obou případech s poznámkou „chodí“ a v 19:00 hod – s poznámkou „mluví“.

45. Z úředních záznamů Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, obvodního oddělení o zajištění osoby ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, a o umístění osoby do policejní cely – krátkodobé, č. j. KRPS–12783–1/PŘ–2020–010411, vyplývá, že žalobce byl dne 14. 1. 2020 v 16:50 hod zajištěn dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii, jelikož byl přistižen při jednání vykazující znaky přestupku a byla dána důvodná obavy, že bude v protiprávním jednání pokračovat. Žalobce byl vyzván k prokázání totožnosti, začal být vulgární, nadával policistům, tykal jim a pokřikoval na ně. Byl vyzván výzvou jménem zákona, aby zanechal svého protiprávního jednání, výzvy neuposlechl, výzva byla zopakována podruhé s výstrahou použití donucovacích prostředků, avšak žalobce v protiprávním jednání pokračoval, proto mu byla v 16:50 hod přiložena pouta; zajištění provedl prap. V. Žalobce byl umístěn do policejní cely jako osoba zajištěná na základě rozhodnutí policejního orgánu, na osobní svobodě byl žalobce omezen v 16:50 hod a v policejní cele byl umístěn od 17:00 hod.

46. Z Příkazu Městského úřadu Kolín, odboru správních činností a přestupků ze dne 22. 4. 2020, č. j. MUKOLIN/OSCP 22754/20–sed, vyplynulo, že žalobce byl shledán vinným, že dne 14. 1. 2020 kolem 16:45 hod v prostoru kolínského nádraží ČD v Kolíně IV, opakovaně neuposlechl výzvy policistů OO PČR Kolín, aby prokázal svou totožnost a dále téhož dne kolem 20:20 hod v ordinaci chirurgické ambulance Oblastní nemocnice Kolín, neuposlechl výzvy strážníků Městské Policie Kolín, aby prokázal svou totožnost, zanechal agresivního jednání a opustil prostory nemocnice, čímž úmyslně neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci a spáchal přestupek proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.

47. Z návrhu na vyřízení stížnosti policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru vnitřní kontroly ze dne 8. 4. 2020, č. j. KRPS–47858–12/ČJ–2020–010066–S–KO, ze stížnosti ze dne 19. 2. 2020 – Vyrozumění ze dne 8. 4. 2020, č. j. KRPS–47858–13/ČJ–2020–010066–S–KO, z úředního záznamu ze dne 31. 3. 2020, č. j. KRPS–47858–7/ČJ–2020–010066–S–KO, ze stanoviska VO ze dne 27. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–4/ČJ–2020–010066–S–KO, vyplývá, že žalobce podal stížnost na policisty z OOP Kouřim kvůli jejich nevhodnému jednání dne 14. 1. 2020 při převozu sanitním vozem do psychiatrické nemocnice, když jej měli odvléci do sanitky, nechali jej několik hodin spoutaného, měli jej se zdravotnickým personálem svléci do naha a ponižovat jej. Stížnost byla shledána nedůvodnou, jelikož pouta byla žalobci nasazena v 21:15 hod a sejmuta v 22:20 hod po předání zdravotnickému personálu a po aplikaci neklidové medikace. Použití pout bylo v souladu s § 54 zákona o policii, neboť se jednalo o zajištění bezpečnostní zdravotnického personálu z důvodu předchozího agresivního chování žalobce a současně nebyl překročen čas spoutání v trvání 2 hodin.

48. Soud pro nadbytečnost usnesením zamítl k důkazu přečíst listiny navržené v žalobě žalobcem, a to Stanovisko odboru bezpečnostní politiky MV k pořizování záznamů při výkonu služby ke dni 16. 10. 2014, jelikož se jedná toliko o interní právní rozbor problematiky pořizování záznamů policisty při výkonu služby bez (přímého) vztahu k soudem posuzovanému zásahovému jednání, navíc vypracované již před devíti lety. Taktéž soud nepřistoupil k provedení důkazu vyrozuměním Obvodního ředitelství policie Praha II ze dne 27. 9. 2018, č. j. KRPA–73997–13/ČJ–2018–001257–S, jímž žalobce prokazoval své tvrzení, že již v minulosti mu policisté vyhrožovali smrtí. Soud tuto listinu k důkazu neprovedl, jelikož již z tvrzení žalobce je zřejmé, že předchozí výhružky policistů nemají žádnou souvislost s nyní posuzovaným zásahovým jednáním. Soud taktéž k důkazu pro nadbytečnost neprováděl žalobcem v závěru žaloby navrhovanou dokumentaci městské policie, ani lékařskou dokumentaci, kterou nedostal a je mu dle jeho tvrzení odmítána, když tyto důkazní návrhy byly uplatněny ve zcela neurčité formě. Nad to soud upozorňuje, že k důkazu provedl i listiny (viz shora), jež byly součástí správního spisu doloženého v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 43 A 25/2020 a další prokazování jednání strážníků Městské policie Kolín má soud v dané věci již za nadbytečné, neboť předmětem posouzení v tomto případě je jednání policie a nikoli jednání strážníků městské policie. Soud nepřistoupil ani k provedení důkazu čtením žalobcem požadované judikatury, jelikož soud z relevantní judikatury při právním posouzení věci vychází.

49. Žalobce v žalobě navrhoval přehrát k důkazu dvě jím pořízené nahrávky ze dne 14. 1. 2020. Na ústním jednání pak na provedení důkazu (první) obrazovozvukovou nahrávkou netrval. Soud proto se souhlasem žalobce přehrál k důkazu jen podstatný obsah (druhé) zvukové nahrávky pořízené žalobcem. Soud z nahrávky zjistil, že tato je do značné míry nekvalitní; většina nahraného materiálu zachycuje jen nejasné zvuky a šumy, místy jsou slyšet vzdálené hlasy, nelze však rozklíčovat konkrétní obsah hovoru. Nicméně z nahrávky je zřejmé, že od okamžiku přepoutání žalobce v Oblastní nemocnici Kolín služebními pouty policisty, v průběhu jeho převozu a při příjezdu do psychiatrické nemocnice nedošlo k žádnému zvukově zachycenému konfliktu mezi policisty a žalobcem.

50. Soud taktéž k důkazu přehrál žalovaným předložené obrazové záznamy z kamerového systému z vlakového nádraží v Kolíně ze dne 14. 1. 2020. Ze záznamů vyplynulo, že policisté přišli na vlakové nádraží, kde na peróně vyčkali příjezdu vlaku, poté přistoupili ke dvěma osobám, které z vlaku vystoupily. Tato nahrávka však byla pořízena z tak velké vzdálenosti, že z ní lze seznat v podstatě jen tolik, že tyto osoby stojí spolu ve skupině a zřejmě spolu hovoří, poté jedna z nich nastoupí do odjíždějícího se vlaku a na peróně zůstanou jen policisté s jednou osobou, tito pak společně odchází z nádraží. Z dalších obrazových nahrávek kamer na nádraží je již dobře vidět, že policisté s žalobcem, který má ruce spoutané za tělem, přecházejí nádražím. Kamerami byly viditelně zachyceny, jak jejich celé postavy, tak jejich obličeje, kdy žalobce (po jehož boku je vždy jeden policista) kráčí vzpřímeně, sebejistě a nejsou na něm patrné žádné známky fyzického zranění.

51. Účastníci k dotazu soudu shodně konstatovali, že nemají námitek k provedenému dokazování.

IV. Posouzení žaloby

52. Městský soud v Praze ve věci postupoval v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění rozhodném (dále jen „s. ř. s.“) a jelikož rozhodoval pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu.

53. Předně soud konstatuje, že nevešel na námitku žalovaného o opožděnosti podané žaloby. Dle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být tzv. zásahová žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze tuto žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce spatřoval nezákonný zásah v jednání žalovaného namířeného přímo (osobně) proti němu a uskutečněnému dne 14. 1. 2020. Tudíž rozhodným okamžikem počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby je právě datum 14. 1. 2020, kdy zákonem stanovená dvouměsíční lhůta s ohledem na skutečnost, že dne 14. 3. 2020 byla sobota, uplynula až následující pracovní den, tj. v pondělí dne 16. 3. 2020 dle § 40 odst. 2, 3 s. ř. s. Ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Krajskému soudu v Praze založeném v soudním spise na č. l. 8 vyplývá, že žaloba ve věci byla krajskému soudu doručena dne 15. 3. 2020. Jelikož zákon podmiňuje v těchto věcech zahájení řízení a zachování lhůty toliko podáním žaloby k soudu, je lhůta k podání žaloby v řízení na ochranu před nezákonným zásahem zachována i tehdy, byla–li žaloba podána k místně nepříslušnému soudu (tj. Krajskému soudu v Praze).

54. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sporoval svou pasivní procesní legitimaci v daném řízení, proto soud odkazuje na § 83 s. ř. s., dle kterého je žalovaným ten: „správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde–li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen, a u obecní policie obec.“ Nejvyšší správní soud k této problematice v rozsudku ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 – 79, vysvětlil, že předně je nutno si ujasnit: „zda policie prováděla žalovaný zásah jako správní orgán, nebo zda vystupovala v jiné roli, zejména jako ozbrojený bezpečnostní sbor nebo jako orgán činný v trestním řízení (rozsudky ze dne 2. června 2010, č. j. 6 Aps 6/2009 – 146, nebo ze dne 26. června 2014, č. j. 9 As 143/2014 – 34). Policie totiž plní rozmanité úkoly, které patří do různých právních odvětví (rozsudek ze dne 28. dubna 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 – 69, č. 623/2005 Sb. NSS), což se projeví při aplikaci § 83 s. ř. s. o vymezení žalovaného. To, že policie v určitém případě vystupovala jako správní orgán, nikoliv jako bezpečnostní ozbrojený sbor, zpravidla vyplývá ze zákona, z něhož policie v daném případě odvozuje svou pravomoc konat. Za typickou situaci, kdy policie koná v pozici správního orgánu, lze označit postupy podle zákona o silničním provozu (rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 – 63, č. 2603/2012 Sb. NSS) nebo podle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců (usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. Nad 44/2010 – 36). Ve sporných případech je rozhodující převažující charakter určitého úkonu (rozsudek ze dne 27. srpna 2014, č. j. 2 As 35/2014 – 109). V nyní projednávané věci, kdy krajské ředitelství policie realizovalo pořádkový zásah za účelem ochrany vlastnického práva a obnovení veřejného pořádku a opíralo se přitom o zmocnění obsažené přímo v zákoně o policii, vystupovala policie ve své roli ozbrojeného bezpečnostního sboru. Zákon o policii neoznačuje policii za správní orgán ani z něj nevyplývá, že by pořádkové zásahy měly charakter správní činnosti, právě naopak, jedná se o ryzí bezpečnostní činnost, a právě za účelem jejího účinného provádění je policie vyzbrojena a je tudíž ozbrojeným sborem. Žalovaným v daném případě tedy skutečně mělo být podle § 83 s. ř. s. (část věty za středníkem) Ministerstvo vnitra, které policii řídí a jemuž je podřízena (srov. též zcela aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 216/2016 – 92 ze dne 22. února 2017, odst. 30).“ Přičemž i v nyní posuzovaném případě – v žalobcem tvrzených zásahových dějích – vystupovala policie vůči němu bezesporu v roli ozbrojeného bezpečnostního sboru a nikoli z pozice správního orgánu. Žalovaný tuto výtku vznesl z toho důvodu, že měl za to, že v žalobě popsané zásahové jednání měli vykonat strážníci Městské policie v Kolíně. Soud s tímto tvrzením žalovaného nesouhlasí, byť je pravdou, že v rozhodný den žalobce měl co do činění jak se strážníky městské policie, tak s policisty Policie České republiky. Předmětem řízení v dané věci však bylo toliko vytýkané zásahové jednání policistů vůči žalobci; jednání strážníků městské policie bylo řešeno před Krajským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 43 A 25/2020. Soud tak má v dané věci za splněnou i podmínku pasivní procesní legitimace žalovaného.

55. Co se týče otázky aktivní procesní legitimace žalobce, soud odkazuje na § 82 s. ř. s., dle kterého platí, že: „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 56. Z výše citovaného ustanovení § 82 s. ř. s. vyplývá, že pro aktivní legitimaci je nezbytné tvrzení, že žalobce byl přímo (1) zkrácen na svých právech (2) nezákonným (3) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5). Není–li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle ustanovení § 82 a následujících s. ř. s. soudem poskytnout (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65).

57. Žalobce v dané věci spatřoval zásah v jednání policie namířené přímo proti němu a spočívající v tom, že dne 14. 1. 2020 poté, co vystoupil z vlaku v Kolíně, jej na nástupišti policejní hlídka opakovaně vyzývala k předložení občanského průkazu, napadla jej, spoutala, kopala a uvěznila na několik hodin bez jídla a bez vydání „s útrapami spojených dokumentů“; a taktéž v tom, že jej v nemocnici v Kolíně (jiná) policejní hlídka opět spoutala a unesla z nemocnice, jelikož žalobce byl policejní hlídkou „nacpán“ do sanitky a převezen do Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod. Žalobce tedy řádně tvrdil, že byl shora popsanými úkony policistů přímo zkrácen na svých právech; tudíž v dané věci byla splněna i podmínka aktivní procesní legitimace žalobce.

58. Soud považuje za potřebné na tomto místě připomenout, že podle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod platí, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Podle odst. 3 téhož článku platí, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Zákon o policii vymezuje pravomoc a působnost Policie České republiky k provedení zmíněného článku 2 Listiny. Podle § 2 zákona o policii je obecným úkolem policie chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony.

59. Žalobce na ústním jednání vyjádřil své přesvědčení, že důkazní břemeno v dané věci musí nést žalovaný. Soud s tímto náhledem žalobce nesouhlasí, když jej upozorňuje, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je primárně ovládáno zásadou dispoziční; tudíž je to vždy žalobce, koho tíží břemeno důkazní ve vztahu k tvrzení, že k (nezákonnému) zásahu došlo (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 6 As 1/2014 – 30, ze dne 7. 1. 2016, č. j. 7 As 307/2015 – 31).

60. Nicméně soud si je vědom i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, Bouyid proti Belgii, odst. 81–90) a navazující judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1398/17, nebo ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17), podle níž v určitých případech tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“) fakticky dochází k obrácení důkazního břemene, kdy naopak stát musí prokazovat, že zranění osobě, která byla v jeho moci, nezpůsobil on svým špatným zacházením. Pro obrácení důkazního břemene by však žalobce musel vznést tzv. hájitelná tvrzení, která bývají zpravidla podložena lékařskými zprávami (viz již citovaný rozsudek Bouyid proti Belgii, odst. 92). O hájitelné tvrzení se zpravidla nemůže jednat v případě, kdy není věrohodně doloženo, že vůbec došlo k tvrzeným zraněním či jiné újmě na zdraví žalobce (viz rozhodnutí ESLP ze dne 13. 2. 2007, č. 34140/03, Jeong proti České republice) či není–li s ohledem na okolnosti přesvědčivě prokázáno, že k újmě na jeho zdraví došlo právě v době, kdy vůči němu strážníci vykonávali svoji pravomoc (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 4. 2. 2014, č. 43442/11, Svoboda a ostatní proti České republice).

61. K přenesení důkazního břemene v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu tak může dojít, pokud by žalobce svá tvrzení o způsobené újmě na zdraví soudu osvědčil, což se však v nyní posuzované věci nestalo (viz níže soudem provedené posouzení důkazů). Tedy břemeno tvrzení i důkazní leželo v dané věci na žalobci.

62. Žalobce namítal, že žalovaný úmyslně „vykradl spisy“, když soudu nepředložil kamerové záznamy ze všech zásahových jednání policistů. Soud konstatuje, že v dané věci byl shromážděn dostatek důkazních prostředků (formou listinných i svědeckých výslechů, přehráním poskytnutých nahrávek), jimiž má skutkový stav věci dostatečně prokázán. Jediným listinným důkazem, který podporoval žalobní tvrzení žalobce, byl úřední záznam Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 3. 7. 2020, č. j. KRPA–151533–3/ČJ–2020–001371, sepsaný právě s žalobcem. Jelikož veškeré ostatní listinné důkazy, svědecké výpovědi i přehrané nahrávky s tímto úředním záznamem byly v rozporu, soud jej posoudil jako nevěrohodný, a proto z něj při posouzení věci nevycházel. K poukazu žalobce na ústním jednání na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV ÚS 4141/18 soud upozorňuje, že v tzv. věcech ochrany proti nezákonnému zásahu správních orgánu se správní spis, jak předpokládá § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nezakládá a nevede. Odkazovaný nález Ústavního soudu tak není na danou věc přiléhavým. Je však pravdou, že správní orgány i v tomto typu řízení jsou povinny soudu předkládat úplnou dokumentaci, kterou mají k vytčenému zásahovému jednání k dispozici. Pokud však žalobce sporoval absenci nahrávek pořízených policisty z každého jím v žalobě namítaného zásahového jednání, bylo žalovaným soudu řádně vysvětleno, že tyto záznamy nebyly policisty pořízeny (což vyplývá i ze sdělení samotných policistů), nelze je tak předložit. Součástí provedeného dokazování přitom byly i úřední záznamy, z nichž vyplývalo, jaké obrazové a zvukové záznamy měl žalovaný ve věci k dispozici, a to zvukový záznam z volání vlakové průvodčí na tísňovou linku Policie ČR ze dne 14. 1. 2020 a obrazové záznamy z kamerového systému vlakového nádraží v Kolíně ze dne 14. 1. 2020. Soudu byly poskytnuty obrazové záznamy z kamerového systému vlakového nádraží v Kolíně; zvukový záznam z volání vlakové průvodčí na tísňovou linku soudu sice soudu poskytnut nebyl, ale žalobce jeho věrohodnost nesporoval.

63. Soud se bude následně zabývat posouzením jednotlivých žalobcem v žalobě tvrzených dílčích zásahových dějů.

64. Žalobce jako první zásahové jednání označil nezákonnost výzvy policistů spočívající v požadavku, aby (poté, co vystoupil z vlaku na vlakovém nádraží) předložil občanský průkaz k prokázání totožnosti.

65. Podle § 37 odst. 4 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o drahách“): „[p]růvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce (dále jen "pověřená osoba") je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Pověřená osoba je oprávněna vyloučit z přepravy cestujícího, který se na výzvu pověřené osoby neprokáže platným jízdním dokladem a nesplní povinnost zaplatit jízdné a přirážku“ 66. Podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona o drahách: „[p]růvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce (dále jen "pověřená osoba") je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Pověřená osoba je oprávněna ložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození, adresa pro doručování a číslo osobního dokladu.“ 67. Podle § 37 odst. 5 písm. 6) zákona o drahách: „[c]estující je povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla chovat se tak, aby neohrozil svou bezpečnost, bezpečnost jiných osob, bezpečnost a plynulost drážní dopravy, a dbát přiměřené opatrnosti dané povahou drážní dopravy. Cestující je dále povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže–li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze–li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému [odstavec 4 písm. d]“ 68. Podle § 63 odst. 2 písm. a), d), k) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti a) osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku, d) od níž je požadováno vysvětlení, k) na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat osobě, která o prokázání totožnosti požádala,“ 69. Soud ohledně prvního dílčího zásahového jednání zjistil následující podstatný skutkový stav. Výjezdu policistů prap. J. V. a pprap. O. V. na vlakové nádraží v Kolíně předcházel telefonát vlakové průvodčí I. K. na tísňovou linku policie. Vlaková průvodčí v telefonátu vysvětlila, že ve vlaku došlo k situaci, kdy cestující, jenž sice má zakoupenu e–jízdenku, při kontrole jízdních dokladů nepředložil současně s jízdenkou doklad totožnosti, jenž je dle smluvních přepravních podmínek povinen doložit k řádnému zkontrolování jízdenky. A požádala proto o policejní asistenci vlakové četě za účelem vyloučení tohoto cestujícího z přepravy. Policisté poté, co tento cestující z vlaku vystoupil, jej dle § 63 odst. 1 písm. a), d), k) zákona o policii vyzvali jménem zákona k prokázání totožnosti, což zprvu odmítal, ale nakonec poskytl součinnost a nechal se ztotožnit. Tímto cestujícím byl žalobce. Tyto skutečnosti vyplynuly jak z listinných důkazů, a to z vyjádření k věci ze dne 17. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–18/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–5/ČJ–2020–010066, z úředních záznamů ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, a ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066, z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 3. 7. 2020, č. j. KRPA–151533–3/ČJ–2020–001371, Z úředního záznamu – přepis audio nahrávky hovoru na linku 158 – Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 21. 7. 2020, č. j. KRPS–12783–17/PŘ–2020–010411, z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–3/PŘ–2020–010411, a taktéž ze svědeckých výslechů zasahujících policistů. Žalobce sám ani v žalobě a ani v úředním záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 3. 7. 2020, č. j. KRPA–151533–3/ČJ–2020–001371, který byl s ním sepsán, shora uvedený skutkový stav nesporoval. Žalobce toliko namítal, že disponoval platným jízdním dokladem, což prokazoval zkompilovanou listinou obsahující mimo jiné žalobcův e–mailem učiněný dotaz na České dráhy s. p., zdali byla jízdenka ověřena průvodčím. Pro posouzení merita věci, tj. zdali byla výzva policistů k předložení občanského průkazu žalobcem zákonná či nikoli, není otázka platnosti či použití jízdního dokladu podstatnou. Naopak zásadní otázkou v dané věci je, zdali policisté byli povinni reagovat na požadavek vlakové průvodčí k provedení asistence vlakové četě při vyloučení z přepravy cestujícího (žalobce) a zjišťování jeho totožnosti předložením občanského průkazu za situace, kdy se tento dle tvrzení vlakové průvodčí v průběhu jízdy vlakem neprokázal platným cestovním dokladem.

70. K tomuto soud předně rekapituluje, že policisté byli na vlakové nádraží přivoláni právě na žádost vlakové průvodčí o provedení asistence při vyloučení z přepravy cestujícího, jenž odmítá prokázat svou totožnost občanským průkazem, když zároveň vlaková průvodčí vysvětlila, že takovéto ztotožnění cestujícího je nezbytné pro řádné zjištění platnosti jeho jízdního dokladu. Soud konstatuje, že oprávnění vlakové průvodčí vykázat z přepravy cestujícího, jenž se neprokázal platným cestovním dokladem je stanoveno v § 37 odst. 4 písm. a) zákona o drahách. Taktéž je vlaková průvodčí oprávněna po cestujícím, jenž se neprokázal platným cestovním dokladem, vyžadovat jeho osobní údaje dle § 37 odst. 4 písm. d) zákona o drahách, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost cestujícího v případě neprokázání se platným cestovním dokladem, se na výzvu vlakové průvodčí mj. prokázat osobním dokladem dle § 37 odst. 5 písm. b) zákona o drahách. Policisté tak byli dle § 14 zákona o policii povinni vyhovět žádosti vlakové průvodčí o asistenci při výkonu jejího zákonného oprávnění vykázání z přepravy cestujícího, jenž se neprokázal platným cestovním dokladem. Rovněž tak policisté postupovali zcela v souladu s § 63 odst. 2 písm. k) zákona o policii, když žalobce (cestujícího) na základě žádosti vlakové průvodčí o zjištění jeho osobních údajů, vyzvali k prokázání totožnosti předložením osobního dokladu, tj. občanského průkazu. Soud v této výzvě nespatřuje žádný projev libovůle ze strany policistů, jejich jednání nikterak nevybočilo ze zákonem stanovených mantinelů, jediným účelem této výzvy bylo řádné zjištění totožnosti žalobce na základě konkrétně formulované a zákonem o drahách aprobované žádosti vlakové průvodčí, jíž svědčil právní zájem na ztotožnění žalobce předložením osobního dokladu. Výzva policistů k prokázání totožnosti tedy splňuje požadavek proporcionality tohoto postupu, neboť se jednalo o zcela vhodný, potřebný a přiměřený postup, když nebylo lze jinými prostředky dosáhnout sledovaného cíle; nemohlo se tudíž jednat o nezákonný zásah ze strany policistů. Soud toliko dodává, že rozhodně nebylo úkolem policistů posoudit platnost či řádné použití cestovního dokladu žalobcem či kontrolovat činnost vlakové průvodčí.

71. Žalobce jako další dílčí zásahové jednání označil své fyzické napadení policisty na vlakovém nádraží ještě před tím, než byl jimi spoután a odvezen do policejní cely.

72. Žalobce v žalobě své fyzické napadení ze strany policistů tvrdil, avšak nikterak neosvědčoval, až na ústním jednání soudu toto tvrzení prokazoval obrazovým záznamem z kamerového systému z vlakového nádraží v Kolíně, ze kterého dovozoval viditelnou rvačku mezi ním a policisty, k níž došlo před tím, než mu byla policisty nasazena služební pouta. Soud předně zdůrazňuje, že dotčený obrazový záznam, na němž byli zachyceni policisté spolu s žalobcem, před tím, než byl s nasazenými pouty na rukou odváděn z vlakového nádraží, byl pořízen z tak velké vzdálenosti, že na něm jsou rozeznatelné jen postavy stojící v dálce, nic bližšího (vzájemný kontakt, napadení, rvačka atp.) zde nebylo zřetelně zachyceno; tudíž z něj lze s jistotou seznat jen tolik, že policisté a žalobce stojí spolu na peróně a pak odcházejí z nádraží. Z daného kamerového záznamu rozhodně nelze učinit závěr o tom, že by mezi policisty a žalobcem došlo k fyzickému napadení či k rvačce. Naopak oba zasahující policisté shodně popřeli, že by došlo k jakémukoliv fyzickému incidentu s žalobcem, a to jak ve svých svědeckých výpovědích na ústním jednání, tak ve svých vyjádřeních k věci ze dne 17. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–18/ČJ–2020–010066, a v úředních záznamech ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–5/ČJ–2020–010066, ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, a ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066. Soud zdůrazňuje, že na žádném z kamerových záznamů nebyly zachyceny jakékoliv násilné projevy policistů namířené proti žalobci. Přičemž tvrzení policistů o tom, že k žádnému fyzickému napadení žalobce nedošlo je podpořeno dalšími obrazovými záznamy z kamer na nádraží, z nichž je dobře vidět, že policisté s žalobcem, který má ruce spoutané za tělem, procházejí nádražím, přičemž žalobce (po jehož boku je vždy jeden policista) kráčí vzpřímeně, sebejistě a nejsou na něm patrná žádná fyzická zranění či zdravotní slabost. Soud tedy shrnuje, že žalobcem tvrzené fyzické napadení či rvačku před svým spoutáním má za vyvrácené a uzavírá, že ani v tomto případě se policisté žádného nezákonného zásahu vůči žalobci nedopustili.

73. Žalobce spatřoval dílčí zásahové jednání, jehož se policisté vůči němu dopustili, ve svém spoutání na vlakovém nádraží v Kolíně.

74. Podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je–li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci.“ 75. Podle § 26 odst. 2 zákona o policii: „[p]olicista po pominutí důvodu zajištění osobu neprodleně propustí, nestanoví–li tento zákon jinak. Je–li pro to právní důvod, předá osobu příslušnému orgánu nebo zařízení pro výkon ochranného opatření.“ 76. Podle § 5 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o přestupcích“): „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, b) zneváží postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci“ 77. Co se týče zjištěného skutkového stavu ze správního spisu a z dokazování provedeného na ústním jednání vyplynulo, že žalobce se vůči policistům na vlakovém nádraží v Kolíně projevoval verbálně značně agresivně, byl rozčilený, urážel je, policisté jeho výrazné negativní jednání posoudili dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích jako znevažující postavení úřední osoby při výkonu pravomoci. Proto jej prap. V. vyzval jménem zákona, aby zanechal svého protiprávního jednání, žalobce však výzvy neuposlechl, dál policisty urážel, výzva byla zopakována i s poučením o možnosti použití donucovacích prostředků, a s tím že bude zajištěn. Jelikož ani v pořadí druhá výzva nevedla ke změně žalobcova jednání, policisté přistoupili k nasazení pout žalobci (v 16:50 hod). Zároveň jej poučili, že bude eskortován na oddělení policie v Kolíně, kam byl následně převezen a byla mu zde sejmuta služební pouta v 17:00 hod. Uvedená skutková zjištění vyplývají zejména z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, obvodního oddělení o zajištění osoby ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, vyjádření k věci ze dne 17. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–18/ČJ–2020–010066, z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–5/ČJ–2020–010066, vše vypracované pprap. O. V., z úředního záznamu ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066, sepsaných prap. J. V., a taktéž ze svědeckých výpovědí prap. J. V. a pprap. O. V.

78. Žalobce shora zjištěný skutkový stav sporoval toliko v tom, že není pravdou, že by on měl urážet policisty, naopak tvrdil, že to byli policisté, kdo jej uráželi. Žalobce toto své tvrzení nikterak soudu opět nedoložil. Soud za situace, kdy ze všech listinných důkazů i ze svědeckých výpovědí provedených k důkazu v daném řízení vyplývá opak, tj. že to byl právě žalobce, kdo policisty nevybíravě urážel, a navíc sám žalobce v žalobě konkrétně uvedl, že policistům řekl, že jsou „blbci“, taktéž na ústním jednání v dané věci se projevoval vůči vyslýchaným svědkům – policistům silně zaujatě, dokonce se na adresu policistů vyjádřil tak, že to jsou „idioti“ a poté, co byl ukončen svědecký výslech prap. J. V., žalobce k němu pronesl výhružně míněné sdělení, že se těší, až se s ním potká o samotě, žalobci neuvěřil a má jeho tvrzení za vyvrácené. Nad to je soudu z úřední činnosti známo, že žalobce se dostává do častých konfliktů s policisty, když úmyslně útočí na jejich důstojnost, o čemž svědčí např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 14 A 18/2021 – 165, ze dne 13. 11. 2019, č. j. 14 A 194/2018 – 52, ze dne 12. 3. 2020, č. j. 10 A 130/2019 – 37.

79. Soud se zabýval otázkou splnění zákonem stanovených podmínek pro zajištění žalobce zakotvených v § 26 zákona o policii. Ze shora citovaného ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii vyplývá, že k zajištění osoby lze přistoupit v případě, kdy je konkrétní osoba přistižena při jednání, jenž má znaky přestupku, a je–li zde důvodná obava, že v daném jednání bude pokračovat. Soud upozorňuje, že z citované právní úpravy nevyplývá povinnost zasahujícího policisty provádět na místě hmotněprávní kvalifikaci skutku, podstatné je, že policisté měli důvodné podezření, že došlo ke spáchání přestupku, což se následně může i nemusí potvrdit.

80. Policie totiž jedná operativně a pro její postup je určující, jak se situace jeví v daném místě a čase. Úvahy ohledně zákonnosti výzvy lze vést až následně s lepší znalostí celé věci, tyto však nemohou určovat jednání policistů na místě (k tomu viz zásada policejní iniciativy podle § 10 zákona o policii, k níž se podrobně vyjadřoval Nejvyšší správní soud v rozsudku pod sp. zn. 6 As 255/2014, bod 35). Soud na tomto místě odkazuje i na právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015, která upozorňuje na nezbytnost respektování, ale i na vzájemné působení zásad přiměřenosti, zdrženlivosti a iniciativy při jednání policistů během zásahu, když uvádí že: „[č]innost policejního sboru při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je obecně ovládána dvojicí zásad, jimiž jsou zásada přiměřenosti a zdrženlivosti a zásada iniciativy. Tyto dvě zásady typicky působí každá v opačném směru a regulují činnost policejního sboru tak, aby na jedné straně nedocházelo k nečinnosti, a tím absenci ochrany práv osob, ale aby současně také nedocházelo k takovému aktivnímu plnění úkolů policie, které by zasahovalo nad míru nezbytnou do práv či svobod osob. Obě zásady je nutné aplikovat vždy současně. Zákon však nenařizuje přísnou proporcionalitu. Aby byl zákrok účinný, je z povahy věci nezbytné, aby byl o něco razantnější, než je útok či jiné nebezpečné jednání, proti němuž je zakročováno.“ 81. Podle § 114 zákona o policii „[k]aždý je povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty; to neplatí, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis stanoví jinak. Nelze–li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout pro odpor osoby, je policista oprávněn tento odpor překonat.“ 82. Z citovaného zákonného ustanovení § 114 zákona o policii tedy platí, že zásadně každý je povinen uposlechnout výzvy (pokynu nebo žádosti) policisty. Pokud osoba nesplní či odmítne splnit uvedenou povinnost, může její jednání naplnit zejména skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Neuposlechnutí výzvy lze vynutit (překonat odpor) silou, resp. použitím donucovacích prostředků. Všichni, jimž je výzva určena, jsou povinni ji uposlechnout; v okamžiku jejího vydání se jí nelze protivit, a to ani v případě přesvědčení dotčené osoby, že se jedná o neodůvodněný příkaz nebo o nedůvodné použití síly (viz např. I. ÚS 263/97). Současně je policista povinen při aplikaci tohoto ustanovení vždy zvažovat zásadu přiměřenosti (§ 11). Podle této zásady musí policista postupovat tak, aby žádné osobě v důsledku tohoto postupu nevznikla bezdůvodná újma, a aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo do práv a svobod osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.

83. V této souvislosti soud poukazuje na bohatou a ustálenou judikaturu, například na právní větu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 263/97 ze dne 6. 1. 1998, která zní následovně: [o]bčané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou–li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“ Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyšel i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007–66, v jehož druhé právní větě je uvedeno, že: „všichni občané jsou nepochybně povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou–li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, avšak zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě tohoto jejich pokynů neuposlechli (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, www.nalus.usoud.cz).“ Taktéž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011 – 90, daný závěr aproboval, když uvedl, že: „nelze nikdy vyloučit, že za úkonem policisty může stát nesprávná úvaha. To je ovšem řešitelné následně (stížností, náhradou škody dle zákona č. 82/98 Sb. atd.), primární je povinnost jednat hned s motivací předejít vzniku škodlivého následku. Veřejný činitel v postavení policisty při operativním zákroku nemá komfort správního orgánu, čas a různé prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle (formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění, pořádkové pokuty), a proto po něm také nelze požadovat v jednání limity, které existenci takových podmínek předpokládají“. Výjimkou by byl případ, kdyby orgán veřejné moci jednal zřetelně ultra vires [viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339), bod 40 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 As 216/2016 – 92, č. 3599/2017 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 97/2011 – 68]

84. V dané věci soud dospěl k názoru, že policisté oprávněně na základě nepřestávajícího verbálně agresivního projevu žalobce vůči nim učinili závěr o tom, že žalobce se dopouští jednání, jež vykazuje znaky skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku, jímž významně ohrožuje autoritu a vážnost veřejné moci dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Byli proto oprávněni postupovat dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii a žalobce zajistit. Žalobce však ani po druhé výzvě policisty neustal ve vytýkaném jednání; přičemž ze shora citovaných zákonných ustanovení a judikatury je zcela zřejmé, že žalobce, byť by byl sebe víc přesvědčen o nesprávnosti a nezákonnosti výzvy učiněné policisty vůči němu, byl povinen výzvy policistů vyslyšet a uposlechnout je. Výzva policistů zároveň naprosto zjevně nebyla mimo rámec jejich pravomoci. Součástí výzvy bylo i řádné poučení o případném použití donucovacích prostředků ze strany policistů, pokud ji žalobce neuposlechne. Jak vyloženo shora, žalobce byl povinen uposlechnout výzvu policie a jejím neuposlechnutím porušil § 114 zákona o policii a zároveň se dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, pro které jej byli policisté v souladu s § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii oprávněni zajistit.

85. Podle § 53 odst. 1 zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku.“ 86. Podle § 53 odst. 2 zákona o policii „[p]řed použitím donucovacího prostředku je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků. To neplatí v případě použití prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu.“ 87. Podle § 53 odst. 3 zákona o polici: „[p]olicista je oprávněn použít donucovací prostředek, který a) umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a b) je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje.“ 88. Podle § 54 písm. a) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby zajištěné, je–li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk.“ 89. Pokud jde o naplnění speciálních podmínek pro použití služebních pout jakožto donucovacího prostředku, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019–59, kde je k možnosti užití pout uvedeno následující: „zákon o policii obsahuje v § 53 obecné podmínky pro použití donucovacích prostředků a vedle toho v § 54 speciální úpravu pouze pro použití pout. Z dikce § 54 zákona o policii (viz použití slova „také“) lze dovodit, že pouta lze v souladu se zákonem použít jak v případě naplnění obecných podmínek, tak podmínek speciálních. Rozdílem je, že v případě obecných podmínek je nutná existence ohrožení hodnot uvedených v § 53 odst. 1 zákona policii, kdežto u speciálních podmínek postačuje s ohledem na postavení osoby, vůči níž je donucovací prostředek použit, „pouze“ důvodná obava z možnosti ohrožení uvedených hodnot. Jelikož se speciální podmínky týkají výlučně osob omezených na svobodě, zákon předpokládá zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahy o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout, i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích prostředků. Odborná literatura k tomu uvádí, že „důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání“ (Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 220).

90. V posuzované věci není mezi účastníky sporné, že k použití donucovacích prostředků vůči žalobci poté, co byl zajištěn, došlo, když mu byla nasazena služební pouta; sporné však je to, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky jejich použití.

91. Předně soud opakuje, že zasahující policisté vůči žalobci uplatnili opakovaně výzvu s výstrahou o možnosti použití donucovacích prostředků zcela v souladu se zákonem. V dané věci bylo prokázáno, že se žalobce dobrovolně této výzvě nepodrobil a v protiprávním jednání pokračoval, což ve svých důsledcích vedlo k použití donucovacích prostředků k překonání žalobcova odporu, neboť jinak by jejich výzev neuposlechl.

92. Soud připomíná, že bezprostředně před tím, než policisté přistoupili k nasazení služebních pout žalobci, řešili s ním jinou vyhrocenou situaci týkající se jeho konfliktu s vlakovou průvodčí ve vlaku. Policistům bylo z úřední činnosti známo, že žalobce dlouhodobě vykazuje problematické chování vůči Policii ČR, v dané věci se vůči nim projevoval silně verbálně agresivně. Navíc se policistům zcela oprávněně muselo jevit jeho jednání jako neadekvátní a nevyzpytatelné, když žalobce místo toho, aby po svém ztotožnění z vlakového nádraží odešel (tj. po vyřešení incidentu, pro který byli policisté na nádraží přivoláni), vyvolal další incident. Žalobce totiž začal hrubě urážet policisty a ani po zákonných výzvách policistů od závadného jednání neupustil, což tito logicky vnímali jako útok na jejich důstojnost. Pokud tedy celková shora uvedená situace jednoznačně ukazovala na to, že žalobce je natolik negativně naladěn, že eskaluje útoky na policisty, nemíní nikterak uposlechnout jejich výzev a ukončit závadné jednání, byli policisté nuceni překonat jeho odpor pomocí donucovacích prostředků. Pak v rámci předcházení škodám v podobě potenciální fyzické újmy způsobené si žalobci v silném rozrušení, či způsobené žalobci použitím jiných, v úvahu přicházejících donucovacích prostředků (hmatů, chvatů, kopů atp.) ze strany policistů, byl výběr donucovacího prostředku formou nasazení služebních pout žalobci, nejvhodnějším řešením, jímž bylo dosaženo stejného zákonem aprobovaného cíle bezpečného převozu žalobce na policejní stanici. Soud rovněž způsob použití služebních pout v tomto případě vyhodnotil jako zcela přiměřený, když žalobci nebyla jimi způsobena újma na zdraví a k jejich nasazení bylo přistoupeno po velmi krátkou dobu 10 minut, tj. šlo tak bezesporu o dobu nezbytně nutnou k uplatnění efektu donucovacího prostředku.

93. Soud tedy neshledal, že by se policisté dopustili vůči žalobci nezákonného zásahu použitím donucovacího prostředku formou nasazení služebních pout, neboť na straně policistů existovala konkrétní důvodná obava, že žalobce bude v závadném jednání pokračovat a nejednalo se tak o nepřípustné ryze preventivní a paušální použití pout dle § 54 zákona o policii (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019–59) a současně byl použit v míře nezbytně nutné pro dosažení účelu sledovaného zákrokem (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15).

94. Žalobce za další dílčí zásahové jednání policistů označil jejich násilné jednání spočívající v jeho mučení, tahání za vlasy, tlačení do zad, nastříkání pepřového spreje do očí, což mu mělo způsobit zdravotní následky jako křeče v ruce, spuštění krve z nosu, otok ramene a modřiny na žebrech.

95. Policisté nesouhlasili s tvrzeními žalobce, že by se měli vůči němu dopustit nezákonného násilného jednání a způsobit mu tak fyzická zranění. Co se týče zdravotního stavu žalobce, tento má soud za prokázaný následujícími listinami: lékařskou zprávu MUDr. Š. z Oblastní nemocnice Kolín ze dne 14. 1. 2020, lékařskou zprávou Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, z příjmové zprávy ze dne 14. 1. 2020 v 22:29 hod, vypracované MUDr. M., z úředních záznamů Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaných vysvětleních dle § 158 odst. 6 trestního řádu sepsaných dne 24. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–96/TČ–2020–010471, s D. J., zdravotní sestrou nemocnice Kolín, dne 30. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–98/TČ–2020–010471, s P. K., všeobecnou zdravotní sestrou nemocnice Kolín a dne 1. 2. 2021, č. j. KRPS–72383–163/TČ–2020–010471, s M. Š. lékařkou. Ze všech listin jednoznačně vyplývá, že žalobce dne 14. 1. 2020 nevykazoval známky traumatu, neměl žádná viditelná poranění na těle ani v obličeji, obě končetiny byly bez zjevného otoku a deformace. Soud tak má žalobcem nedoložená tvrzení o způsobených zraněních ze strany policistů za vyvrácená. Ostatně ke stejnému skutkovému závěru, že žalobce nevykazoval známky jakékoli viditelné fyzické újmy dne 14. 1. 2020, dospěl i Krajský soud v Praze v bodě 160. rozsudku ze dne 18. 10. 2021, č. j. 43 A 25/121, byť se věnoval této problematice ve vztahu k jednání strážníků Městské policie Kolín vůči žalobci. Nicméně, co se týče časové souslednosti jednání strážníků vůči žalobci, toto následovalo až po nyní přezkoumávaném napadení žalobce policisty, tudíž je z logiky věci jasné, že když krajský soud uzavřel, že žalobce neměl žádná viditelná zranění v době po zásahu strážníků, nemohl je mít ani předtím, tj. po shora popsaném zásahu policistů.

96. Žalobce sice sporoval věrohodnost lékařských zpráv MUDr. Š. MUDr. M., poukazem na to, že na malém městě se lékaři v nemocnici dobře znají s místními policisty. Soud však tuto námitku podjatosti lékařů posoudil jako natolik obecně uplatněnou, když v ní absentují konkrétní informace, z nichž by bylo lze dovodit existenci vztahu mezi dotčenými lékaři a zasahujícími policisty, že není vůbec způsobilá ohrozit natož snížit věrohodnost lékařských zpráv vypracovaných dotčenými lékaři.

97. Pokud žalobce v žalobě popisoval, že jej policisté při převozu na policejní stanici ve služebním voze mučili, tahali jej za vlasy a jeden z policistů jej měl tlačit do zad, měla mu pak téci krev z nosu, měl mít křeče v ruce, oteklé rameno a modřiny na žebrech a na policejní stanici mu měl být nastříkán pepřový sprej do očí, soud opět předně konstatuje, že žalobce tato tvrzení o způsobené zdravotní újmě nedoložil žádnými lékařskými zprávami atp. Policisté popřeli, že by se vůči žalobci dopustili uvedeného násilí. Toliko připustili, že vzhledem k tomu, že žalobce odmítl ze služebního vozidla vystoupit, a to i přes opětovnou výzvu policisty, byli tak nuceni jej nejprve uchopit za levou paži, vytáhnout z vozidla a vyvést pomocí tzv. odváděcího klíče na rameno a loket na policejní stanici. Skutečnost, že policisté při vyvádění žalobce ze služebního vozidla použili hmaty a chvaty má soud za prokázanou nejen z jejich svědeckých výpovědí, ale i z úředního záznamu o použití donucovacího prostředku ze dne 20. 3. 2020, č. j. KRPS–12783–14/PŘ–2020–010411, úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066, sepsaných prap. J. V.. Navíc žalobce jejich skutková tvrzení, že odmítl ze služebního vozidla vystoupit ani nepopíral, nýbrž akcentoval vážnost svých zranění.

98. Dle § 52 písm. a) zákona o policii: „[d]onucovacími prostředky jsou hmaty, chvaty, údery a kopy,“ 99. Soud shrnuje, že policisté byli v tomto případě postaveni před situaci, kdy žalobce se vůči nim po delší dobu projevoval výrazně negativně, ani přes opakované výzvy policistů s nimi nespolupracoval, neuposlechl jejich pokynů a nyní odmítl dobrovolně ze služebního vozidla vystoupit. Použití fyzické síly ze strany policistů za účelem překonání odporu a donucení žalobce opustit prostor služebního vozidla, má soud za naprosto logické a nezbytné. Hmaty a chvaty, jež byly policisty použity, soud shledal jednak dostatečně efektivními, neboť jimi došlo k dosažení zákonem sledovaného cíle (žalobce byl z vozidla vytažen a převeden na policejní stanici), a rovněž tak způsob jejich provedení byl v souladu se zásadou přiměřenosti, když žalobci nebyla způsobena újma na zdraví a soud nezjistil, že by v rámci jejich použití došlo k nějakému nestandardnímu, excesivnímu úkonu vůči žalobci ani, že by byla prodloužena doba jejich využití nad dobu potřebnou k překonání odporu žalobce.

100. V dané věci tak má soud výběr donucovacího prostředku ve formě hmatů a chvatů policisty z hlediska vhodnosti a přiměřenosti za zcela odpovídající zjištěným skutkovým okolnostem s tím, že jeho použití nepřekročilo míru nezbytnou pro dosažení účelu sledovaného zákrokem (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15).

101. Dalším žalobcem tvrzené dílčí zásahové jednání bylo jeho nezákonné odvezení do policejní cely.

102. Dle § 28 písm. a) zákona o policii: „[p]olicista je oprávněn umístit do policejní cely (dále jen „cela“) osobu zajištěnou“.

103. Dle § 29 odst. 1 zákona o policii: „[p]řed umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je–li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.“ 104. Soud na tomto místě připomíná, že zákonné ustanovení § 28 zákona o polici obsahuje taxativní výčet možností, kdy je policista oprávněn umístit konkrétní osobu do policejní cely. V dané věci nebylo pochyb o tom, že žalobce byl do policejní cely umístěn jen a pouze proto, že byl tzv. zajištěnou osobou. A právě tato možnost je zakotvena pod písmenem a) dotčeného zákonného ustanovení, policisté tedy postupovali zcela v souladu se zákonem, když zajištěného žalobce umístili do policejní cely na policejní stanici v Kolíně. K umístění žalobce do policejní cely došlo dle záznamu policistů v 17:00 hod. a k jeho propuštění z cely v 19:30 hod., což má soud za prokázané ze záznamu k případu omezení osobní svobody ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–5/PŘ–2020–010411, ze záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality k případu omezení osobní svobody ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–5/PŘ–2020–010411, ze záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality k případu omezení osobní svobody ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–5/PŘ–2020–010411, z vyjádření k věci ze dne 17. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–18/ČJ–2020–010066, a z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–5/ČJ–2020–010066, z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–2/PŘ–2020–010411, ze dne 6. 1. 2021, č. j. KRPS–313948–15/ČJ–2020–010066, z úředního záznamu ze dne 22. 1. 2020, č. j. KRPS–13052–6/ČJ–2020–010066, z úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–3/PŘ–2020–010411.

105. K námitkám žalobce, že v policejní cele žádal v důsledku špatného zdravotního stavu o poskytnutí lékařského ošetření, čehož se mu nedostalo, soud s odkazem na závěr soudu v odstavci 95. tohoto rozsudku, jež lze vztáhnout i na toto dílčí zásahové jednání, toliko opakuje, že žalobce nevykazoval fyzická zranění, tudíž je soud vyhodnotil jako účelové.

106. Ani v tomto případě soud neshledal, že by se policisté dopustili vůči žalobci nezákonného zásahu jím tvrzenými jednáním spočívajícím v umístění v policejní cele.

107. Dále žalobce spatřoval nezákonný zásah v tom, že jej tentýž den v nemocnici v Kolíně (jiná) policejní hlídka opět spoutala a unesla z nemocnice, jelikož žalobce byl policejní hlídkou „nacpán“ do sanitky a převezen do Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod.

108. Podle § 14 zákona o policii: „[p]olicie při plnění svých úkolů spolupracuje s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými osobami“ 109. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) ve znění rozhodném (dále jen „zákon o zdravotních službách“): „[p]acienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak“ 110. Soud ohledně tohoto zásahového jednání zjistil následující podstatný skutkový stav. Policisté prap. J. M. a nstržm. J. B. byli vysláni operačním důstojníkem IOS KŘP Středočeského kraje, do Oblastní nemocnice v Kolíně s pokynem, že mají od strážníků Městské policie Kolín převzít žalobce a odvézt jej na OOP Kolín k výslechu. Když do nemocnice přijeli, žalobce seděl v čekárně chirurgické ordinace, byl v klidu, na rukou měl nasazena pouta a spolu s ním zde byli přítomni i strážníci. Zde se dozvěděli, že v mezidobí lékařka MUDr. Š. domluvila hospitalizaci žalobce v psychiatrické léčebně, a rovněž tak zařídila i převoz žalobce do léčebny sanitkou. Lékařka z obavy z fyzického napadení zdravotního personálu žalobce (v minulosti již k tomuto došlo) policisty požádala o asistenci při tomto převozu. Poté, co byla sanitka připravena k převozu, strážníci sejmuli žalobci služební pouta a policisté mu ihned nasadili nová služební pouta. Policisté zdůvodňovali přepoutání žalobce tím, že bylo zapotřebí zabránit jeho případnému fyzickému napadení hlídky policie a zdravotnického personálu. Do sanitky žalobce odešel v klidu, během převozu seděl a nemluvil, při příjmu v léčebně lékař rozhodl o hospitalizaci žalobce. Žalobce tak byl 14. 1. 2020 v 22:20 hod policisty předán do péče lékaře v léčebně; pouta mu byla sejmuta po aplikaci zklidňující injekce. Uvedená skutková zjištění má soud za prokázána, jak svědeckými výslechy policistů, tak ze zvukového záznamu pořízeného žalobcem ze dne 14. 1. 2020, z úředního záznamu ze dne 24. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–2/ČJ–2020–010066–S–KO, vypracovaného prap. J. M. a z úředního záznamu ze dne 24. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–3/ČJ–2020–010066–S–KO, vypracovaného nstržm. J. B., úředního záznamu ze dne 26. 5. 2020, č. j. PPR–14957–10/ČJ–2020–990210–S, (osobní šetření dne 19. 5. 2020), a ze Závěru přešetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 9. 6. 2020, č. j. PPR–14957–14/ČJ–2020–990210–S, vypracovaných odborem vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR, úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality ze dne 15. 1. 2020, č. j. KRPS–12783–6/PŘ–2020–010411, který byl sepsán prap. J. M., úředního záznamu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Oddělení obecné kriminality o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 16. 9. 2020, č. j. KRPS–72383–82/TČ–2020–010471, sepsaného s M. Č., z lékařské zprávy MUDr. Š. z Oblastní nemocnice Kolín ze dne 14. 1. 2020, z lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, příjmové zprávy ze dne 14. 1. 2020 v 22:29 hod, vypracované MUDr. M., návrhu na vyřízení stížnosti policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru vnitřní kontroly ze dne 8. 4. 2020, č. j. KRPS–47858–12/ČJ–2020–010066–S–KO, ze stížnosti ze dne 19. 2. 2020 – Vyrozumění ze dne 8. 4. 2020, č. j. KRPS–47858–13/ČJ–2020–010066–S–KO, z úředního záznamu ze dne 31. 3. 2020, č. j. KRPS–47858–7/ČJ–2020–010066–S–KO, ze stanoviska VO ze dne 27. 2. 2020, č. j. KRPS–47858–4/ČJ–2020–010066–S–KO.

111. Jak shora uvedeno, v tomto případě to byla ošetřující lékařka, která rozhodla o hospitalizaci žalobce bez jeho souhlasu ve zdravotnickém zařízení. S ohledem na zjištěný aktuální zdravotní stav žalobce totiž shledala, že by mohl být nebezpečný sám sobě i okolí. Rovněž tak ošetřující lékařka domluvila převoz žalobce do příslušné nemocnice. Nelze tedy nedobrovolný převoz žalobce do zdravotnického zařízení klást za vinu policistům. Jelikož ošetřující lékařka s ohledem na zdravotní stav žalobce měla obavou z možného útoku žalobce na zdravotnický personál, požádala policisty o asistenci při jeho převozu do zdravotnického zařízení. K výkonu této asistence policistům svědčilo zákonné oprávnění obsažené v § 14 zákona o policie, přičemž z žádného (ani z žalobcem doloženého zvukového záznamu ze dne 14. 1. 2020) nevyplývalo, že by mezi žalobcem a policisty došlo k výměně názorů či k fyzickému napadení. Taktéž z lékařských zpráv má soud na jisto postaveno, že policisté asistenci provedli jen po dobu nezbytně nutnou, a to od okamžiku, kdy s žalobcem nasedli do sanitky (resp. jen jeden z policistů s ním byl v sanitce, druhý policista jel za sanitkou ve služebním voze) až do jeho předání přijímacímu personálu ve zdravotnickém zařízení, který dal policistům (po aplikaci zklidňující medikace) pokyn k jejímu ukončení. Soud tak uzavírá, že neshledal v provedené asistenci policistů při převozu žalobce do zdravotnického zařízení nezákonný zásah.

112. Žalobce za nezákonný zásah označil i své spoutání policisty při převozu do zdravotnického zařízení. Soud opakuje, že policisté nasazení služebních pout odůvodnili tím, že chtěli zabránit případnému fyzickému napadení hlídky policie a zdravotnického personálu ze strany žalobce. Ze shora zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že policisté při příchodu do nemocnice zde nalezli žalobce v klidu, nemluvil ani se jinak neprojevoval, po vybídnutí k odchodu do sanitky nekladl žádný odpor (ani pasivní), naopak se převozu bez dalšího podvolil. Nebyla zde již dána faktická potřeba použití služebních pout, navíc policisté vůči žalobci ani neuplatnili výzvu k upuštění od protiprávního jednání, soud tak pro přiložení služebních pout žalobci v tomto konkrétním případě nenalezl zákonný důvod dle § 53, § 54 zákona o policii. Možnost použití služebních pout není upravena ani v zákoně o zdravotních službách; ustanovení § 39 zákona o zdravotních službách sice upravuje taxativní výčet prostředků, které lze využít k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotnických služeb, ale nasazení pout zde obsaženo není.

113. Soud nevešel na argumentaci žalovaného, že byť došlo k dílčímu pochybení policistů, závažnost celého postupu a míra zásahu do práv žalobce nedosahují takové intenzity, aby jej bylo možno považovat za nezákonný. Soud zdůrazňuje, že nelze za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro užití donucovacího prostředku, tento nedostatek překlenout výkladem přiměřenosti daného jednání. Navíc má soud za to, že by v tomto konkrétním případě nasazení služebních pout žalobci neobstálo ani v tzv. testu proporcionality. Jelikož za situace, kdy se žalobce vůči policistům nikterak vulgárně ani agresivně neprojevoval, naopak s nimi po celou dobu spolupracoval a podvoloval se bez dalšího jejich pokynům, nebylo zapotřebí, aby k dosažení sledovaného cíle, tj. k převozu žalobce do zdravotnického zařízení, byl jakkoli donucován.

114. Soud shrnuje, že ve spoutání žalobce policisty při převozu do zdravotnického zařízení shledal nezákonný zásah.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

115. Lze tak uzavřít, že žalovaný se v dané věci dopustil dílčího nezákonného jednání spočívajícího v tom, že žalobci byla v rozporu se zákonem nasazena během převozu do zdravotnického zařízení služební pouta, proto soud rozhodl ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku tak, že v tomto rozsahu byl zásah nezákonný dle § 87 odst. 2 s. ř. s.

116. Jelikož soud v dalších žalobcem tvrzených zásahových jednáních neshledal, žalobu v tomto rozsahu ve výroku pod bodem II. pro nedůvodnost podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

117. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žádná ze stran neměla ve věci plný úspěch. Soud přihlédl i tomu, že žalobce náhradu nákladů nepožadoval a v případě žalovaného soud neshledal, že by zastupování v daném řízení přesahovalo jeho běžnou úřední činnost.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, repliky III. Podstatný skutkový stav, ústní jednání IV. Posouzení žaloby V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení