5 A 44/2016 - 35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: J. M., zastoupen: Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Praha 9, Náchodská 760/67, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto:

Výrok

I. Určuje se, že přiložení služebních pout žalobci dne 18. 2. 2016 příslušníky Pohotovostní motorové jednotky Policie České republiky bylo nezákon n é .

II. Žaloba se v části, jíž žalobce požaduje, aby soud rozhodl, že omezení osobní svobody žalobce dne 18. 2. 2016 pohotovostní motorovou jednotkou Policie České republiky bylo nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s., zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou ze dne 14. 3. 2016 domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v postupu příslušníků Pohotovostní motorizované jednotky Policie ČR (dále též „policisté“ či „žalovaný“), neboť mu dne 18. 2. 2016 bezdůvodně přiložili služební pouta a omezili jej na svobodě tím, že mu bránili ve volném pohybu a poté, co byl převezen na služebnu Policie ČR, byl bez dalšího propuštěn na svobodu. Ve výše uvedeném jednání žalobce spatřoval rozpor s čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), jelikož jím byla zasažena jeho nedotknutelnost a byl vystaven krutému a ponižujícímu zacházení. Přičemž přiložením služebních pout došlo ke zhmoždění obou jeho zápěstí. Dále považoval jednání žalovaného za rozporné s čl. 8 ve spojení s čl. 14 LZPS, neboť byl nedůvodně omezen na osobní svobodě. Konkrétně nezákonný zásah spatřoval v tom, že dne 18. 2. 2016 byl okolo 9:15 hodin při projíždění ulicí Kolbenova ve směru z Prahy zastaven policisty, kteří mu zkontrolovali doklady a provedli orientační dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu. Žalobce se zkoušce podrobil s negativním výsledkem a poté byl vyzván k podstoupení orientační zkoušky na přítomnost jiných návykových látek. Této zkoušce se odmítl podrobit, jelikož průběh testu spočívající v odebírání biologického materiálů (slin z jazyka a úst) měl být proveden na veřejně přístupném místě, což mu přišlo ponižující a šikanózní. Požádal proto policisty, aby jej za účelem provedení této zkoušky převezli k odbornému lékařskému vyšetření a začal pořizovat zvukově-obrazový záznam situace. Na to mu jeden z policistů oznámil, že neuposlechl výzvu a spoutal mu ruce za zády a odvedl jej do služebního vozidla. Policisté žalobci sdělili, že přiložení pout bylo pro jeho bezpečnost, a že pokud by uhradil pokutu za telefonování na místě, tak by byl zákroku ušetřen. Žalobce opakovaně poukazoval na velké bolesti v zápěstí vzhledem k silně utaženým poutům. Na místním oddělení byl předán jiným policistům a okolo 11:00 hodiny propuštěn. Zdůraznil, že po celou dobu zásahu se nemohl k ničemu vyjádřit, nebyl mu sdělen důvod omezení na svobodě za účelem jeho převezení na služebnu ani důvod spoutání. Navíc k provedení odborného lékařského vyšetření ani nebyl odvezen. Uvedl, že policisté v dané věci jednali v rozporu s § 124 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), jelikož bez důvodu zasáhli do jeho práv. V dané věci nebylo možné aplikovat § 38 odst. 6 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), dle kterého lze použít pouta při přepravě osoby z taxativně uvedených důvodů, neboť žádný z těchto důvodů zde nenastal. Žalobce totiž poskytl policistům potřebnou součinnost a deklaroval ochotu podstoupit navrhované lékařské vyšetření dle § 5 odst.1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přičemž policisté nemohou po řidiči vyžadovat jakékoli úkony a svévolně jej omezovat na svobodě viz čl. 2 odst. 2 a 3 LZPS. S poukazem na § 24 zákona o policii konstatoval, že policisté měli povinnost na jeho žádost zajistit odběr krve. Žalobce se tak žalobou domáhal určení, že postup policistů dne 18. 2. 2016 spočívající v přiložení služebních pout žalobci a v jeho následném omezení na svobodě tím, že mu bylo bráněno ve volném pohybu, bylo nezákonným zásahem. Žalovaný ve vyjádření ze dne 3.5.2016 odmítl veškeré žalobní námitky. Uvedl, že vozidlo žalobce bylo zastaveno mimo jiné proto, že policisté měli podezření na řízení pod vlivem alkoholu. Přestože orientační dechová zkouška žalobce na přítomnost alkoholu v krvi, byla negativní, chtěli přistoupit i k provedení zkoušky na přítomnost jiné návykové látky. Žalobce totiž jednal arogantně až nadřazeně vůči policistům a současně byl neobvykle nervózní, jeho zorničky byly rozšířené a mírně se mu třásly ruce. Žalobce se však vyšetření na přítomnost jiné návykové látky odmítl podrobit, což odůvodnil tím, že by mohlo dojít ke zneužití jeho biologického materiálu. Dále považoval provedení vyšetření na veřejně přístupném místě za šikanózní a ponižující s tím, že požadoval pouze vyšetření u lékaře. Jelikož dopravní provoz v místě, kde bylo vozidlo žalobce zastaveno, byl minimální a policisté na základě celkového jednání žalobce získali dojem, že by mohl být pod vlivem jiných návykových látek, posoudili odmítnutí vyšetření za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Policisté měli za to, že je nutné vyšetření provést, neboť žalobce by mohl pokračovat v jízdě, aniž by bylo vyvráceno podezření na jeho možné ovlivnění návykovou látkou. S ohledem na rozpor v jednání žalobce, který vyšetření na přítomnost jiné návykové látky odmítl a zároveň vyžadoval lékařské vyšetření, dospěli také k názoru, že třeba ani u lékaře nebude žalobce s vyšetřením souhlasit. Policisté tak přistoupili k zajištění žalobce dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii, aby předešli zmaření řádného objasnění věci. Současně využili oprávnění dle § 54 písm. a) zákona o policii a žalobci nasadili pouta, jelikož se důvodně obávali ohrožení vlastní bezpečnosti a žalobcova útěku. Policisté totiž z vlastní zkušenosti věděli, že nálada a jednání osob ovlivněných návykovou látkou je nestálá a rychle se mění. Přičemž nasazení pout za zády zajišťované osoby bylo zcela přiměřené, neboť se tím snižuje možnost napadení příslušníků. Žalobce měl pouta přiložena od 9:30 do 9:40 hod, ihned po příjezdu na místní oddělení policie mu byla pouta sejmuta. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že si stěžoval na zranění způsobené nasazením pout. Připustil, že žalobce jednou konstatoval, že mu jsou nepříjemná. Zdůraznil, že i povolená pouta mohou způsobit otlaky, když osoba kroutí rukama, následky jsou zcela individuální. Popřel předání žalobce jiným policistům po příjezdu na služebnu. Zdůraznil, že žalobce na služebně požádal o provedení orientační vyšetření na jiné návykové látky. Jelikož výsledek vyšetření byl negativní, byl žalobce v 10:45 hod propuštěn. Upozornil na administrativní chybu v úředním záznamu ze dne 18. 2. 2016 o zajištění osoby, kde mělo být správně vyplněno, že proti zajištěné osobě bylo použito oprávnění podle § 54 zákona o policii, dále že zajištěná osoba nebyla omezena ve volném pohybu připoutáním dle § 25 odst. 1 zákona o policii. S poukazem na § 11, § 26 odst. 1 písm. f), § 51, § 52, 53, 54 písm. a), § 63 zákona o Policii, § 124, § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu a na zásady přiměřenosti a iniciativy dovodil, že policisté postupovali v souladu s právními předpisy, sledovali předvídatelný a zdůvodnitelný účel, tj. ochranu bezpečnosti, osob, majetku a veřejného pořádku, naplnili podmínky pro použití donucovacích prostředků policisty a stejně tak základní zásady činnosti policie. Zároveň zdůraznil, že policisté vždy vychází z informací dostupných v danou chvíli. Shrnul, že policisté byli oprávněni vyzvat žalobce k vyšetření, zda je pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, a k jeho zajištění a současně byly splněny podmínky pro použití pout jakožto donucovacího prostředku. Postupem policistů tak nebylo nedůvodně zasaženo do práv žalobce zakotvených v čl. 7, 8 a 14 Listiny. Naopak zásah policistů, s ohledem na chování žalobce, vyhodnotil za zcela souladný s právními předpisy a nevybočující ze zákonných mantinelů. Žalovaný tak navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl v celém rozsahu. V doplněném podání ze dne 30.5.2016 žalobce setrval na žalobních tvrzeních. Uvedl, že tvrzení žalovaného ohledně podezření na řízení pod vlivem alkoholu má za ryze účelové. Naopak byl přesvědčen, že policisté neměli žádný důvod zastavit jeho vozidlo. Zdůraznil, že policisté nevyhodnotili jeho chování jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, jelikož o přestupku nesepsali žádné oznámení, nepostoupili ho věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, zároveň ani nesplnili své povinnosti dle § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění rozhodném. Navíc ani svým jednáním nenaplnil znaky přestupku, jelikož vyšetření u lékaře vyžadoval v souladu s § 67 odst. 4 zákona o policii a nepodrobení se orientačnímu vyšetření není spojeno se sankcí. Odmítl tvrzení žalovaného, že se policisté obávali o svou bezpečnost a jeho útěku. K takovým obavám totiž neměli žádný reálný podklad, jelikož žalobce trpělivě vyčkával na provedení úředních úkonů, ani jeho verbální projev nemohl důvodnou obavu vyvolat. Poukázal na to, že nebyl seznámen s úředními záznamy o provedeném zásahu a ani se k nim nemohl vyjádřit. Tvrzení o tom, že tyto dokumenty nepodepsal, jelikož byly vyhotoveny až po odchodu žalobce z místního oddělení, označil za nepravděpodobné a nelogické. V souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“) soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce s rozhodováním soudu bez nařízení jednání souhlasil a žalovaný se ve stanovené lhůtě k rozhodování soudu bez nařízení jednání nevyjádřil. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti: Z úředního záznamu ze dne 18. 2. 2016, č.j. KRPA-65630-3/ČJ-2016-000065 a z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 18. 2. 2016, č.j. KRPA-65630-2/ČJ-2016-000065 vyplývá, že dne 18. 2. 2016 policisté v 9.30 hod zastavili v rámci dohledu nad bezpečnostní situací v provozu a pátrání po odcizených vozidlech vozidlo, které řídil žalobce. Žalobce se podrobil dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, s negativním výsledkem. Poté byl vyzván k podrobení se orientační zkoušce na přítomnost jiných návykových látek. Žalobce se jí odmítl podrobit, neboť se obával zneužití vzorků DNA a místo zkoušky požadoval lékařské vyšetření. Odmítnutí podrobit se této zkoušce policisté vyhodnotili jako další okolnost zajištění a v 9:30 hod žalobci přiložili pouta, následně byl převezen na služebnu, kde mu byla pouta sejmuta v 9:40 hod. Zde žalobce požádal o dodatečné provedení orientačního vyšetření na přítomnost jiných návykových látek, které vyšlo negativně. V 10:45 hod byl žalobce propuštěn v nezraněném stavu. Popřeli, že by žalobce byl na služebně předán jiným policistům a že nebyl řádně poučen, když v záznamu č.j. KRPA-65630-2/ČJ-2016-000065 jsou uvedena veškerá poučení, která byla žalobci ze strany policistů dána. Záznamy byly podepsány pouze policisty, kteří zásah osobně provedli, a to nstrm. Mgr. H. a pprap. J., na záznamu č.j. KRPA-65630-2/ČJ-2016-000065 bylo ručně vepsáno, že žalobce byl propuštěn před sepsáním záznamu. V úředních záznamech ze dne 20. 4. 2016, bez spisové značky, se výše uvedení zasahující policisté vyjádřili k zásahu ze dne 18. 2. 2016 tak, že měli podezření na řízení vozidla žalobcem pod vlivem alkoholu, neboť si při řízení levou rukou podpíral bradu. Dále si všimli, že byl při rozhovoru s nimi nervózní, mírně se mu třásly ruce a měl rozšířené zorničky. Potvrdili, že důvodem pro zajištění žalobce bylo, že se ani po opětovné výzvě zkoušce na přítomnost jiné návykové látky nepodrobil a pprap. J. měl za to, že by i u lékaře mohlo dojít k odmítavému postoji k provedení vyšetření. Žalobce policistům sdělil, že na zadržení nemají právo a že mu chtějí způsobit nepříjemnosti, což na ně působilo dost arogantně. Současně je požádal, aby jej odvezli k lékaři, kde se vyšetření podrobí. Poté mu byla nasazena pouta, jelikož se policisté obávali ohrožení své bezpečnosti a taktéž útěku žalobce. Do rozhodnutí o přiložení pout se promítla i zkušenost pprap. J. s osobami pod vlivem návykových látek, které vykazují velmi nestálé nálady. Připustili, že si jednou žalobce stěžoval, že mu jsou pouta za zády nepříjemná. Žalobce k důkazu předložil dva velmi krátké videozáznamy z průběhu zákroku policistů, kterými bylo potvrzeno, že se žalobce odmítl podrobit zkoušce na přítomnost jiné návykové látky a namísto ní požadoval, aby byl převezen k lékaři, který mu vyšetření na přítomnost jiné návykové látky provede. Žalobce soudu k prokázání tvrzení o nepřiměřené aplikaci služebních pout doložil dvě fotografie zápěstí a lékařskou zprávu MUDr. M. Ch. ze všeobecné chirurgické ambulance v Českém Brodě ze dne 18. 2. 2016, z nichž vyplývá, že žalobce měl na zápěstí patrné modřiny a bylo mu diagnostikováno podvrtnutí a zhmoždění obou zápěstí a natažení rotárové manžety vlevo s tím, že na kontrolu má přijít kdykoli a při nelepšení či zhoršení u OT. Městský soud v Praze ve věci postupoval v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“) a jelikož rozhodoval pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii policista je oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky správního deliktu, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. Podle § 54 písm. a) zákona o policii policista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby zajištěné, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk. Policista je oprávněn použít pouta ke vzájemnému připoutání dvou nebo více osob. Prostředek k zamezení prostorové orientace je policista oprávněn použít pouze, nelze-li účelu úkonu dosáhnout jinak. Podle § 124 odst. 10 písm. g) zákona o silničním provozu při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích jsou příslušníci Policie ve služebním stejnokroji oprávněni zejména vyzvat řidiče a učitele autoškoly k vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami ve znění rozhodném osoba (dále jen „zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými návykovými látkami“), která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním. Podle § 16 odst. 2 zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými návykovými látkami orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření. Podle § 16 odst. 3 zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými návykovými látkami vyzvat osobu podle odstavců 1 až 3 ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření podle odstavce 2 a 3 je oprávněn příslušník Policie České republiky, příslušník Vojenské policie, příslušník Vězeňské služby České republiky, zaměstnavatel, její ošetřující lékař, strážník obecní policie nebo osoby pověřené kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život nebo zdraví svoje anebo dalších osob nebo poškodit majetek. Podle § 16 odst. 4 zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými návykovými látkami orientační vyšetření provádí útvar Policie České republiky, útvar Vojenské policie, Vězeňská služba České republiky, osoba pověřená kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život anebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo obecní policie. Odborné lékařské vyšetření provádí poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý. Odmítne-li osoba podle odstavců 1 až 3 vyšetření podle odstavců 2 a 3, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. V dané věci žalobce spatřoval nezákonný zásah a rozpor s čl. 7, 8 LZPS v jednání policistů vůči němu, které spočívalo jednak v přiložení pout a dále v omezení na svobodě, jelikož nemohl pokračovat v cestě svým vozidlem. Ve věci nebylo sporu o tom, že žalobce byl policisty zajištěn poté, co se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou a požadoval, aby jej policisté odvezli k lékaři, který předmětné vyšetření provede. Soud konstatuje, že žalobce byl povinen podrobit se na výzvu policistů dle § 5 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 124 odst. 10 písm. g) zákona o silničním provozu, orientačnímu vyšetření na zjištění přítomnosti jiných návykových látek v krvi, aniž by policisté museli mít podezření z řízení pod vlivem jiné návykové látky (viz bod 14. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10.5.2016, č.j. 2 As 146/2015-45). Soud se neztotožnil s obranou žalobce, že se z jeho strany nejednalo o odmítnutí vyšetření, neboť vyjádřil svou připravenost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření na přítomnost jiných návykových látek. Zákonné ustanovení § 16 odst. 2 zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými návykovými látkami upravuje podmínky, za jakých se orientační vyšetření a odborné lékařské vyšetření na přítomnost jiných návykových látek provede, přičemž zde rozhodně není dáno na výběr ani osobě kontrolované, ani osobě kontrolující, jaký konkrétní způsob provedení vyšetření si zvolí. Jak orientační vyšetření na přítomnost jiných návykových látek, tak odborné lékařské vyšetření za shodným účelem, si totiž nejsou postavena na roveň, jak rovněž vyplývá z bodu 19. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10.5.2016, č.j. 2 As 146/2015-45, jsou tato vyšetření „ … k sobě v určité hierarchii dané rozdílnou intenzitou zásahu do osobní svobody a tělesné integrity při jejich provádění a nastavené podmínky jejich provedení odpovídají zásadě minimalizace zásahů veřejné moci do sféry jednotlivce. Lékařské vyšetření dle § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. nesmí být prováděno bezdůvodně, svévolně či dokonce šikanózně. Uplatní se pouze za situace, ve které se lze důvodně domnívat, že vyšetřovaný řidič řídí motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, resp. pod vlivem jiné návykové látky (§ 16 odst. 3).“. Tedy, policisté v dané věci správně žalobce nejprve vyzvali k provedení orientační zkoušky na přítomnost jiných návykových látek, přičemž až poté, na základě jejích výsledků, by byli oprávněni přistoupit k provedení odborné lékařské zkoušky. Jelikož se žalobce dobrovolně této výzvě policistů dle § 5 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 124 odst. 10 písm. g) zákona o silničním provozu, nepodrobil, byli policisté oprávněni postupovat dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o Policii a zajistit jej. Při zajištění žalobce bylo ze strany policistů použito dle § 54 odst. a) zákona o policii pout. K otázce přiložení pout soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou přiložení pout obžalovanému v hlavním líčení a konstatoval následující: „Ústavní soud dává v obecné rovině stěžovateli plně za pravdu potud, že přiložení pout představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti obžalovaného. Neodůvodněné použití tohoto donucovacího prostředku může vést k porušení jeho základních práv dle článků 7, 8 a 10 Listiny. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že nadbytečné použití fyzické síly vůči osobě, jež je zbavena svobody, může za určitých okolností představovat nelidské a ponižující zacházení, před nímž poskytuje ochranu článek 3 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Assenov a další proti Bulharsku ze dne 28. 10. 1998). Principiálně je navíc třeba souhlasit s tím, že přiložení pout v hlavním líčení obžalovaného citelně omezuje v činnostech, jež jsou potřebné pro realizaci jeho práva na obhajobu (manipulace s listinami, psaní poznámek atd.). V neposlední řadě má spoutání na obžalovaného negativní vliv psychický, neboť mu způsobuje fyzické nepohodlí a snižuje tak jeho soustředění i sebevědomí během soudního jednání. I z hlediska presumpce neviny jde o opatření problematické, neboť obžalovaný je spoutáním do jisté míry předem etiketizován jako zločinec.“ Ve druhé právní větě shrnul Ústavní soud oprávněnost použití donucovacích prostředků v průběhu hlavního líčení takto: „Přiložení pout lze proto ospravedlnit jen ochranou jiných ústavně chráněných hodnot, zejména zajištěním bezpečnosti účastníků soudního jednání i veřejnosti. Použití donucovacích prostředků v průběhu hlavního líčení by mělo být opatřením výjimečným, odůvodnitelným předností jiných zájmů, jež nelze bez omezení osobní svobody a integrity obžalovaného spolehlivě ochránit. Takový zásah proto přichází do úvahy v případě obžalovaných, u nichž se lze na základě jejich dosavadních projevů důvodně obávat, že by mohli fyzicky napadnout jiné osoby v soudní síni jako např. svědky, kteří je usvědčují.“ Dále se Ústavní soud v bodech 53. a 54. nálezu ze dne 27. října 2015, č.j. I. ÚS 860/2015 – 1 vyjádřil k zákazu nelidského a ponižujícího zacházení dle čl. 7 LZPS takto: „Čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď "přímo ublížení na zdraví", nebo "intenzivní fyzické a psychické utrpení" (rozsudek pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království ze dne 18. 1. 1978 č. 5310/71, § 167; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010 č. 22978/05, § 89). Zacházení je považováno za "ponižující", jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, jež jsou schopny zlomit morální a fyzický odpor dané osoby (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011 č. 30696/09, § 220). Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 90). ESLP navíc konstantně judikuje, že osoby v detenci, respektive osoby, proti nimž zasahují příslušníci bezpečnostních složek, jsou ve zranitelném postavení, a proto "jakékoli použití fyzické síly, která nebyla nezbytně vynucena vlastním chováním těchto osob, snižuje lidskou důstojnost a je v zásadě porušením práva zakotveného v čl. 3 Úmluvy" (např. rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12. 1995, č. 18896/91, §[a1] 38 a rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii, výše citovaný, § 83 a 88). Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. Posouzení úrovně závažnosti špatného zacházení je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky na oběť a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (rozsudek pléna ESLP ve věci Irsko proti Spojenému království, cit. výše, § 162). Otázka, zda zacházení mělo za účel oběť ponížit nebo pokořit, je dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu. Avšak absence takového účelu nemůže s konečnou platností vyloučit porušení zákazu špatného zacházení. Jinými slovy, úmysl podrobit jiného nelidskému nebo ponižujícímu zacházení není nezbytnou podmínkou, aby se o nelidské či ponižující zacházení skutečně jednalo (viz např. rozsudek ESLP ve věci Farbtuhs proti Lotyšsku ze dne 2. 12. 2004 č. 4672/02, § 50; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci V. proti Spojenému království ze dne 16. 12. 1999 č. 24888/94, § 71).“ A k problematice přikládání pout Ústavní soud v nálezu ze dne 27. října 2015, č.j. I. ÚS 860/2015 – 1 uvedl následujcí: „Podle ustálené judikatury ESLP nasazení pout obvykle není z hlediska čl. 3 Úmluvy problematické, pokud bylo toto opatření použito v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno užitím fyzické síly nebo vystavením dané osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. V tomto ohledu je například důležité, zda existuje důvod domnívat se, že se daná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy. ESLP vždy přikládá velký význam konkrétním okolnostem každého případu a zkoumá, zda bylo použití omezovacích prostředků nezbytné (viz rozsudek ESLP ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 63 a odkazy tam uvedené).“ V dané věci policisté odůvodňovali použití pout tím, že měli důvodnou obavu o vlastní bezpečí a z útěku žalobce. Své obavy dovozovali z předchozí zkušenosti s osobami pod vlivem jiných návykových látek a z jednání žalobce během kontroly. Žalobce se totiž na jedné straně odmítl podrobit orientačnímu vyšetření na přítomnost jiných návykových látek a choval se povýšeně, ale na druhé straně u něj pozorovali nervózní projevy, třásly se mu ruce a měl rozšířené zornice. Soud předesílá, že si je vědom nelehké a záslužné práce policistů, kdy tito musí řešit často velmi vypjaté situace bezodkladně, bez porady s příslušnými znalci a odborníky. Soud se však nedomnívá, že by se v dané věci mohli policisté důvodně obávat napadení či útěku ze strany žalobce. Z výše uvedeného jednání žalobce bylo zřejmé toliko, že se nehodlá podrobit orientační zkoušce na přítomnost jiných návykových látek, jednoznačně však demonstroval svou vůli podrobit se odborné lékařské zkoušce a dokonce sám navrhoval, aby byl za tímto účelem odvezen k lékaři, což vyplývá jak ze shodných tvrzení účastníků, tak z listinných důkazů a zejména z videozáznamů. Ve vztahu k podrobení se eskortě na lékařské vyšetření soud u žalobce nenalezl žádný konkrétní náznak kladení odporu, ani použití výhružek směrem příslušníkům či pokusy o útěk. Soud rozumí tomu, že policisté, kteří již mají negativní zkušenosti s osobami pod vlivem jiných návykových látek, se snaží eliminovat možnost případných konfliktů, zejména v tak uzavřeném prostoru, jakým je kabina služebního vozidla. V této souvislosti soud odkazuje na komentář k zákonu o policii, dle kterého „Důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání.“ (Vangeli, B.: Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 221-222). V dané věci příslušníci měli pouze podezření, že žalobce je pod vlivem návykové látky a přestože pozorovali u žalobce ne zcela adekvátní reakce, ve spojitosti s jeho předchozím nekonfliktním jednáním lze tyto přičíst jeho rozrušení z kontroly, neboť subjektivní prožívání zátěžových situací je u každé osoby odlišné. Nicméně použití pout nemůže být paušální a rutinní. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. října 2015, č.j. I. ÚS 860/2015 – 1, tak soud neshledal nasazení pout žalobci nezbytné ani přiměřené, neboť zde nebyl dán důvod domnívat se, že se žalobce bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy. Za závažné soud posoudil tvrzení žalobce, že pouta měl tak silně utažena, že mu způsobovaly bolest a zranily jej. Zranění žalobce, a to podvrtnutí a zhmoždění obou zápěstí a natažení rotárové manžety vlevo, má soud za prokázané z lékařské zprávy, které odpovídá i žalobcem dodaná fotodokumentace, navíc i policisté v úředních záznamech potvrdili, že si žalobce na těsnost pout za zády stěžoval. Soud tedy posuzoval úroveň závažnosti špatného zacházení policistů vůči žalobci, konkrétně přihlédl k velmi krátké době přiložení pout, která trvala pouze 10 minut, jak vyplývá z úředního záznamu o zajištění osoby ze dne 18. 2. 2016, č.j. KRPA-65630-2/ČJ-2016-000065. Dále žalobce netvrdil, že by kromě fyzických zranění utrpěl psychickou újmu, proto soud vzal v potaz jen jeho fyzická zranění. Z lékařské zprávy ze dne 18. 2. 2016 vyplývá, že další kontrola u lékaře se má uskutečnit dle potřeby. V soudním spise, kromě této lékařské zprávy, není založena žádná další lékařská zpráva, která by vypovídala o vývoji žalobcových zranění či o jeho případných onemocněních, jejichž průběh by byl zásahem policistů zkomplikován. Soud tak má za to, že na žalobci, jakožto mladém a zdravém muži, nezanechala fyzická zranění způsobená pouty závažnější následky, proto dospěl k závěru, že špatné zacházení policistů v dané věci nepřesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti tak, aby jednání příslušníků bylo hodnoceno jako nelidské nebo ponižující zacházení dle článku 7 LZPS ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. října 2015, č.j.

I. ÚS 860/2015 –

1. Soud shrnuje, že přiložení služebních pout žalobci bylo v rozporu s § 54 zákona o policii a s výše uvedenou judikaturou, ale nejednalo se o nelidské nebo ponižující zacházení dle článku 7 LZPS, proto soud ve výroku I. tohoto rozhodnutí podle § 87 odst. 2 s.ř.s. určil, že přiložení služebních pout žalobci bylo nezákonné. Dále žalobce spatřoval nezákonný zásah a rozpor s čl. 8 LZPS v jednání policistů, kteří jej omezili na svobodě, jelikož nemohl pokračovat v cestě svým vozidlem. V této souvislosti soud odkazuje na právní větu rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10.5.2016, č.j. 2 As 146/2015-45, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „Odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky, je povinna podrobit se na výzvu dle § 5 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod jejich vlivem, jestliže odmítla orientační vyšetření (§ 16 odst. 2 a 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami). Lékařskému vyšetření je povinna podrobit se taktéž osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod vlivem těchto látek, a která se orientačnímu vyšetření sice podrobila nebo podrobit nemohla, je-li u ní zapotřebí zjistit obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky nebo odstranit pochybnosti o správnosti hodnot zjištěných orientačním vyšetřením, ať už v důsledku úmyslného či neúmyslného zmaření měření, nesprávné funkčnosti testovacího přístroje, či jiné nemožnosti jeho použití.“. Jak již bylo uvedeno výše žalobce se dobrovolně výzvě policistů dle § 5 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 124 odst. 10 písm. g) zákona o silničním provozu, nepodrobil, tudíž příslušníci byli oprávněni postupovat dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o Policii a zajistit jej. Institut zajištění osoby spočívá právě v možnosti policistů po dobu nezbytně nutnou omezit osobní svobodu osoby. Přičemž zajištění má pořádkový charakter s cílem zamezit jednání, které porušuje veřejný pořádek a bezpečnost. Žalobce byl o provedeném zajištění náležitě poučen, což vyplývá z úředních záznamů. Není pravdou, že žalobce nevěděl, z jakého důvodu byl zajištěn, jelikož to byl právě on, kdo neuposlechl výzvy k podrobení se orientační zkoušce a po policistech požadoval odvoz k lékaři za účelem odborného lékařského vyšetření. V rámci zajištění pak byl převezen na služebnu, kde se bezprostředně podrobil orientačnímu vyšetření na přítomnost jiných návykových látek s negativním výsledkem a poté byl ihned propuštěn. Tudíž již nebyl nutný převoz žalobce k lékaři za účelem provedení odborného lékařského vyšetření, proto má soud námitku žalobce, že nebyl převezen k odbornému lékařskému vyšetření, za ryze účelovou. Z hlediska posuzované zákonnosti provedeného zajištění nepovažuje soud za důvodnou námitku žalobce, že mu nebyly poskytnuty žádné úřední záznamy k podepsání, ani se k žádným úředním záznamům nemohl vyjádřit. Je pravdou, že žalobce správně měl být s úředními záznamy seznámen a měla mu být dána možnost vyjádřit se k nim. Přesto soud dospěl k závěru, že vytýkaná pochybení jsou pouze administrativního charakteru a nemají vliv na zákonnost provedeného zajištění. Taktéž námitky žalobce ohledně nesprávného vyhodnocení přestupku, nesepsání žádného oznámení o spáchání přestupku, nepostoupení přestupku věcně a místně příslušnému správnímu orgánu a tvrzení žalobce, že lékařské vyšetření požadoval dle § 67 odst. 4 zákona o policii, tj. jako osoba podezřelá ze spáchání přestupku, má soud pro posouzení předmětu řízení, a to nezákonného zásahu spočívající ho v přiložení pout a omezení na svobodě, a s ohledem na výše uvedené posouzení věci za zcela nadbytečné, proto se jimi nezabýval. Soud uzavírá, že omezení osobní svobody žalobce trvalo po nezbytně nutnou dobu, konkrétně 1 hodinu a 15 minut, a bylo odůvodněné, tudíž bylo provedeno v souladu se zákonem a článkem 8 LZPS, proto soud ve výroku II. tohoto rozhodnutí nedůvodnou část žaloby, podle § 87 odst. 3 s.ř.s., zamítl. Výrok o nákladech řízení pod bodem III. rozhodnutí je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení byl shodný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; každý z účastníků si ponese své náklady sám

Poučení