5 A 48/2017 - 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobkyně proti žalované Z. G. zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2017, č.j. MV-164194-6/SO-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla její odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 9. 2016, č.j. OAM-17789-41/TP-2014, kterým byla dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podaná podle § 68 zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobkyně závažným způsobem narušila veřejný pořádek.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalované

2. Žalobkyně v podané žalobě namítala nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaná nevypořádala dle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) odvolací námitku žalobkyně o rozporu v datech, kdy mělo docházet k neplnění účelu pobytu žalobkyní, a nereagovala na její tvrzení, že žalobkyni byl dlouhodobý pobyt za účelem podnikání povolen a prodloužen.

3. Odmítla, že by fakticky nevykonávala jednatelství. Uvedený závěr byl učiněn toliko na základě kusých informací získaných výslechem žalobkyně, která neměla tlumočníka, otázkám dostatečně nerozuměla. Zdůraznila, že neuvedla, že by funkci jednatele ve společnosti Hodnota CZ s.r.o. nevykonávala; nesvědčí o tom ani to, že si nepamatuje jména ostatních jednatelů. Pokud by existovaly pochybnosti o plnění účelu pobytu na straně správního orgánu, pobyt by jí za tímto účelem nebyl ze strany správních orgánů prodlužován.

4. Namítala nesprávný výklad závažného narušení veřejného pořádku a odkázala na rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2016, č.j. MV-111928-4/SO-2016 v obdobné věci, na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č.j. 3 As 4/2010-151 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č.j. 3 As 21/2011-85 a ze dne 19. 1. 2012, č.j. 9 As 80/2011-69. Zdůraznila, že správní orgány neobjasnily, jaký základní chráněný zájem státu byl porušen a jakého závažného jednání se žalobkyně dopustila, a způsobila tak závažný následek. Za závažné narušení veřejného pořádku nemohlo být shledáno, že žalobkyně neplnila účel dlouhodobého pobytu, když za něj mnohdy nelze považovat ani spáchání trestného činu. Uvedla, že neplnění účelu pobytu je sice důvodem pro zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, není však důvodem pro zamítnutí žádosti o trvalý pobyt. Vytkla správním orgánům, že nehodnotily nebezpečnost jednání žalobkyně, její zavinění, možnost opakování a dopustily se nepřípustné generalizace.

5. Nesouhlasila s posouzením přiměřenosti rozhodnutí, jelikož na území České republiky žije od roku 2004, podniká zde a nikdy neporušila právní předpisy. Odmítla postup žalované v rámci hodnocení přiměřenosti dopadů žalobou napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, neboť žalovaná v něm vzala v úvahu také její současné pobytové oprávnění. Namítala porušení § 174a zákona o pobytu cizinců a § 2 odst. 3 správního řádu.

6. Žalobkyně navrhla soudu, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 4. 2017 setrvala na skutkových zjištěních a právním posouzení obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí a odkázala na ně.

8. K obecně formulované námitce týkající se rozpornosti v datech, kdy došlo k neplnění účelu dlouhodobého pobytu, uvedla, že se tak stalo jak v období od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011, tak v období od roku 2008 do 2011. Zdůraznila, že po provedení výslechu žalobkyně vyšly najevo nové skutečnosti, které správní orgán I. stupně musel jako relevantní a podstatné reflektovat. Upozornila na to, že žalobkyně byla v předvolání k výslechu poučena o tom, že výslech bude veden v českém jazyce a že má právo na tlumočníka. Žalobkyně vedení výslechu v českém jazyce akceptovala a svůj souhlas stvrdila podpisem.

9. Žalovaná navrhla soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl.

10. Na ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Zopakoval zásadní žalobní námitky a zdůraznil, že k závažnému narušení veřejného pořádku v dané věci nedošlo.

11. Žalovaná se podáním ze dne 29. 6. 2018 z nařízeného ústního jednání ve věci omluvila a souhlasila s jednáním bez své účasti.

III. Obsah správního spisu

12. Žalobkyně podala dne 2. 10. 2014 u správního orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců.

13. Dne 21. 6. 2016 byla žalobkyně předvolána k výslechu. Součástí předvolání bylo poučení, že výslech bude veden v českém jazyce a že žalobkyně má právo na tlumočníka.

14. Z Protokolu o výslechu žadatelky ve věci řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu ze dne 13. 7. 2016 vyplývá, že žalobkyně si nebyla jistá, zdali vykonávala funkci jednatele; pamatovala si, že pracovala pro firmu Hodnota CZ s.r.o., kde sháněla nájemníky do bytu; věděla, že si za tímto účelem žádala o dlouhodobý pobyt; pro společnosti Hodnota CZ s.r.o., Ergebnis s.r.o. a Aner CZ s.r.o. uklízela. Výslechu byl po celou dobu přítomen právní zástupce žalobkyně. Žalobkyně i její právní zástupce podepsali všechny strany jmenovaného protokolu, přičemž žalobkyně rovněž na str. 2 protokolu výslovně souhlasila s tím, že výslech bude veden v českém jazyce, a na začátku výslechu sdělila, že poučení, jehož součástí bylo, že výslech bude veden v českém jazyce, porozuměla. Na poslední str. 6 protokolu je uvedeno, že osoby přítomné výslechu s jeho obsahem souhlasí a nežádají doplnění.

15. Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016, č.j. OAM-17789-41/TP-2014 správní orgán I. stupně dle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců zamítl žádost žalobkyně o trvalý pobyt, neboť závažným způsobem narušila veřejný pořádek. Správní orgán I. stupně shrnul, že žalobkyně pobývala na území České republiky nejprve na základě víza k pobytu za účelem zaměstnání od 23. 6. 2004, poté na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“ od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2009, prodlouženého do 28. 11. 2011. Následně žalobkyně požádala o změnu účelu pobytu, která byla sloučena s žádostí podanou za účelem „podnikání – účast v právnické osobě“, jež byla zamítnuta z důvodu zjištění závažné překážky pobytu žalobkyně na území. Správní orgán I. stupně s ohledem na provedený výslech dospěl k závěru, že žalobkyně do žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě Hodnota CZ s.r.o., resp. ERGEBNIS s.r.o., a v žádosti o jeho prodloužení uvedla údaje, které neodpovídaly skutečnosti, jelikož funkci jednatelky nevykonávala, když o společnosti nevěděla základní údaje, funkcí si nebyla jistá, neznala ostatní jednatele a společníky, nebyla schopna zodpovědět relevantní údaje o společnostech. Žalobkyně tudíž nevykonávala obchodní vedení společností jako jejich jednatelka a neplnila od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011 účel povoleného dlouhodobého pobytu. Žalobkyně tak v podaných žádostech uváděla nepravdivé skutečnosti, aby si zajistila oprávněný pobyt na území, čímž závažným způsobem narušila veřejný pořádek. Žalobkyně jednala tímto způsobem úmyslně, soustavně a po dlouhou dobu od roku 2008 do roku 2011. Nejednalo se přitom o jednorázové či administrativní opomenutí povinnosti ukládané zákonem o pobytu cizinců. Žalobkyně úmyslně obcházela zákon, aby získala povolení k dlouhodobému pobytu, a tím později i povolení k trvalému pobytu. Její jednání svědčí o neúctě k právnímu řádu České republiky a byl jím narušen princip demokratického právního státu a základní zájem na dodržování práva. Žalobkyně tím mohla ohrozit důvěru společnosti v právo a jeho vymahatelnost. Dále se správní orgán I. stupně zabýval tím, zda rozhodnutí nebude znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Poukázal na to, že žalobkyně pobývá na území České republiky legálně na základně fikce pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, její manžel i dcera pobývají v zemi původu, žalobkyně v České republice nevlastní žádnou nemovitost, je v produktivním věku, nemá žádné zdravotní omezení a na území České republiky nemá příbuzné. Dovodil tak absenci pevných rodinných vztahů žalobkyně na území České republiky, naopak poukázal na její stále intenzivní vazby k zemi původu. Upozornil, že žalobkyně není nucena území České republiky opustit, tudíž správní orgán I. stupně považoval rozhodnutí za přiměřené.

16. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 9. 2016 podala žalobkyně odvolání, jež svým obsahem odpovídá podané žalobě.

17. O odvolání rozhodla žalovaná dne 20. 1. 2017 žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 9. 2016 potvrdila. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaná se ztotožnila s posouzením věci správním orgánem I. stupně. Shrnula, že žalobkyně opakovaně klamala správní orgány, když uváděla nepravdivé informace ohledně svých výdělečných aktivit a neplnila minimálně od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011 účel požadovaných a vydaných povolení k dlouhodobému pobytu, čímž obcházela zákon o pobytu cizinců. Vysvětlila, že právní řád umožňuje získat povolení k trvalému pobytu cizincům dosahujícím na území určité míry integrace, zároveň slouží k ochraně pracovního trhu. Tím, že žalobkyně dlouhodobě neplnila účely jejího uděleného pobytu, obcházela zákon o pobytu cizinců. Tedy závažnost jednání žalobkyně spatřovala žalovaná v dlouhodobosti protiprávního stavu a jeho opakování, když žalobkyně opakovaně, dlouhodobě a systematicky jednala tak, aby nadále pobývala na území České republiky, přestože nesplňovala veškeré podmínky. Žalobkyně byla totiž zapsána v obchodním rejstříku jako jednatelka společnosti Hodnota CZ s.r.o. jen formálně, jelikož neměla základní znalosti o této společnosti a neznala jména ostatních jednatelů. Jednání žalobkyně tak považovala za závažné narušování veřejného pořádku. Přisvědčila i tomu, že rozhodnutí je přiměřené, když žalobkyně je držitelkou pobytového oprávnění dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a další pobyt na území jí není zakazován. Zdůraznila, že žalobkyně byla v předvolání k výslechu poučena, že výslech bude v českém jazyce a že má právo na tlumočníka, přičemž vedení výslechu v českém jazyce stvrdila podpisem. Poukázala rovněž na to, že v řízení o žádosti o trvalý pobyt je posuzováno splnění podmínek dle zákona o pobytu cizinců samostatně.

IV. Posouzení žaloby

18. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“)).

19. Žaloba není důvodná.

20. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy:

21. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.

22. Podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

23. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

24. Žalobkyně v podané žalobě rozporovala závěr správních orgánů, že závažným způsobem narušila veřejný pořádek z důvodu neplnění účelu předchozího pobytu. Soud se nejprve zabýval tím, zdali neplnění účelu pobytu může představovat závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců.

25. Touto otázkou se velmi podrobně zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2018, č.j. 5 Azs 188/2017-46, v němž byla řešena obdobná skutková situace, kdy správní orgány při posuzování žádosti žadatelky o trvalý pobyt zjistily neplnění účelu nižších pobytových oprávnění z její strany. Zdejší soud rovněž poukazuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č.j. 6 Azs 345/2017-37, zejména na bod [19] jmenovaného rozhodnutí, dle něhož „Cizinec, který neplní účel dlouhodobého pobytu, sice porušuje jednu z povinností, která mu ze zákona o pobytu cizinců vyplývá, avšak neohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Takové jednání sice určitým způsobem koliduje se zájmem státu na regulaci pohybu a pobytu cizinců na jeho území, nelze je však považovat za tak závažný exces, aby bylo způsobilé narušit závažným způsobem veřejný pořádek tohoto státu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel po celou dobu svého pobytu disponoval platným pobytovým oprávněním, přičemž bod 6 preambule směrnice 2003/109/ES zdůrazňuje právě oprávněnost a nepřetržitost pobytu cizince. Není-li závažným porušením veřejného pořádku samotný nelegální pobyt cizince na území České republiky (bod 56 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 4/2010 - 151 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013, č. j. 7 As 152/2012 - 51), nemůže jím – samo o sobě – být ani neplnění účelu jinak povoleného (a tedy legálního) dlouhodobého pobytu.“. A dále na bod [21] rozhodnutí, v němž Nejvyšší správní soud shrnul své úvahy následovně: „… neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu nemůže být „samo o sobě“, jak nesprávně v části V./ad 2) uzavřel krajský soud, kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu v relevantním znění. Uplatnit toto ustanovení by bylo možné jen v případě, že by k onomu (prostému) narušení veřejného pořádku z důvodu neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu přistoupily další individuální okolnosti, jež by umožnily kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku jako závažný, například skutečnost, že již v době podání poslední žádosti o povolení dlouhodobého pobytu žadatel věděl, že účel nebude nebo nehodlá plnit. Některé okolnosti tohoto případu by to sice mohly naznačovat, pro takový závěr však v dané fázi řízení chybí dostatečný a prokázaný skutkový základ (naproti tomu by pro takový závěr nesvědčilo zjištění, že účel pobytu stěžovatel neplnil po tři z pěti let dlouhodobého pobytu předcházejícího podání žádosti o trvalý pobyt).“.

26. Soud tedy konstatuje, že neplnění účelu pobytu představuje narušení veřejného pořádku. Aby bylo možno vyhodnotit takové narušení veřejného pořádku jako závažné, musí k němu přistoupit další okolnosti, které zvýší intenzitu tohoto narušení. Z žalobou napadeného rozhodnutí je zjevné, že správní orgány jako závažné narušení veřejného pořádku vyhodnotily neplnění účelu vyžádaného a uděleného povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“, a to v období od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011.

27. Soud se plně ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že žalobkyně v tomto období povolený účel pobytu neplnila, tedy že fakticky nevykonávala podnikatelskou činnost na území České republiky. Správní orgány při posuzování této otázky vycházely především z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 13. 7. 2016, v němž jsou obsažena její tvrzení, ze kterých jednoznačně vyplývají veškerá rozhodná skutková zjištění. Za zcela klíčové soud považuje, že žalobkyně vůbec nevěděla, zda funkci jednatele ve společnosti Hodnota CZ s.r.o. vykonávala. Zároveň výslovně potvrdila, že věděla, že si o tento účel pobytu žádala. Nevěděla, z jakého důvodu je u této společnosti a společnosti Ergebnis s.r.o. jako jednatelka stále zapsána, nevzpomínala si ani na další jednatele. Připustila, že pro prvně jmenovanou společnost sháněla nájemníky a pro druhou jmenovanou společnost uklízela. Soud v této souvislosti podotýká, že nepřisvědčil námitce žalobkyně, že položeným otázkám nerozuměla. Soud poukazuje na § 16 odst. 1, 3 správního řádu, z nějž jednoznačně vyplývá, že správní řízení je vedeno v českém jazyce. Žalobkyně byla poučena o možnosti využití služeb tlumočníka, neboť v předvolání k výslechu byla podrobně o možnosti využití služeb tlumočníka poučena. Navíc správní orgán I. stupně zde výslovně demonstroval svou připravenost pomoci žalobkyni ve výběru tlumočníka. Žalobkyně potvrdila vedení výslechu v českém jazyce, ničeho v průběhu výslechu nenamítala. Nadto byl výslechu po celou dobu přítomen i právní zástupce žalobkyně, který rovněž jakékoli námitky nevznesl. Žalobkyně v průběhu výslechu ani v jeho závěru nesdělila správnímu orgánu, že by jeho otázkám nerozuměla, a bez dalšího spolu se svým právním zástupcem podepsala všechny strany protokolu. Výslech žalobkyně proto považuje soud za věrohodný. Z výslechu žalobkyně tak nelze než dojít k závěru, že žalobkyně nevykonávala funkci jednatele ve společnosti ani ke dni vzniku své funkce ani v době, kdy s ní byl sepisován protokol, přestože byla v obchodním rejstříku stále jako její jednatelka zapsána.

28. Tedy žalobkyně již v době podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem „výkonný manažer – účast v právnické osobě“ a rovněž v žádosti o jeho prodloužení musela vědět, že uvedený účel pobytu neplní a plnit nebude. Právě v této skutečnosti lze spatřovat další individuální okolnost, která umožňuje učinit závěr o tom, že neplnění účelu povoleného pobytu žalobkyní lze hodnotit jako závažné narušení veřejného pořádku podle § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány správně poukázaly na to, že jednání žalobkyně bylo dlouhodobé (od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011), opakovalo se (žalobkyně požádala o dlouhodobý pobyt za účelem, který neplnila, a přestože jej neplnila, požádala o jeho prodloužení) a nejednalo se toliko o jednorázové administrativní opomenutí povinnosti ukládané zákonem o pobytu cizinců. Žalobkyně svým jednáním směřovala k tomu, aby na území České republiky pobývala, přestože nesplňovala veškeré zákonem požadované podmínky a přestože plnění účelu pobytu je jednou ze základních povinností cizinců. Závěry správních orgánů, které se náležitě zabývaly charakterem jednání žalobkyně, soud současně považuje za dostatečně individualizované a reflektující konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Soud se tak ztotožňuje se závěry správních orgánů, že na základě jednání žalobkyně lze uzavřít, že žalobkyně závažným způsobem narušila veřejný pořádek, když po delší dobu ignorovala příslušnou právní úpravu a svým jednáním ji obcházela za účelem setrvání na území.

29. Žalobkyně dále namítala nepřiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány se dle stanoviska soudu otázkou přiměřenosti rozhodnutí náležitě a podrobně zabývaly, zejména lze odkázat na str. 8 a 9 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a soud se plně ztotožňuje s jejich závěrem, že napadené rozhodnutí není nepřiměřené. Předně žalobkyně v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí není nucena opustit území, neboť žalobkyni povinnost opustit území uložena nebyla, toliko jí nebyl přiznán vyšší pobytový status. Žalobkyně tedy může požádat o jiné pobytové oprávnění (srov. bod [22] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2018, č.j. 6 Azs 345/2017-37). Soud konstatuje, že správní orgány svůj závěr o přiměřenosti rozhodnutí nezaložily pouze na možnosti žalobkyně řešit svoji pobytovou situaci jiným způsobem, nýbrž přihlédly i k dalším okolnostem. Zejména poukázaly na to, že dcera žalobkyně a její manžel nadále pobývají v zemi původu a na území České republiky žalobkyně jiné příbuzné nemá a nevlastní zde ani nemovitost. Je pravdou, že žalobkyně na území České republiky pobývala již od roku 2004 a za tuto dobu si jistě vytvořila na území České republiky určité vazby, tyto vazby však v průběhu správního řízení a ostatně ani v řízení před zdejším soudem nikterak nekonkretizovala a neosvědčila, zejména neuvedla, z jakého důvodu by bylo možné žalobou napadeným rozhodnutím zasáhnout do jejího rodinného a soukromého života. Na posouzení přiměřenosti rozhodnutí ze strany správních orgánů nemůže mít jakýkoliv vliv ani tvrzení žalobkyně obsažené v podané žalobě, že dodržuje právní předpisy, jelikož tato skutečnost nevypovídá nic o zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti lze uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí je přiměřené.

30. Soud pro úplnost uvádí, že žalobní námitka, dle které žalovaná porušila § 2 odst. 3 správního řádu, byla uplatněna toliko v obecné rovině. Žalobkyně ji nikterak blíže nespecifikovala a nevyplývá z ní, jakým konkrétním způsobem neměla být práva žalobkyně nabytá v dobré víře šetřena ze strany správních orgánů. Soud proto rovněž pouze v obecné rovině konstatuje, že v dané věci takovéto pochybení nezjistil.

31. Soud nepřisvědčil ani námitkám žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného vypořádání odvolacích námitek žalobkyně. Soud v této souvislosti poukazuje na bod [61] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č.j. 2 As 337/2016-64, kde Nejvyšší správní soud k otázce rozsahu vypořádání námitek uvedl následující: „… Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72. … Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.“. Právní závěry přijaté Nejvyšším správním soudem lze bezesporu vztáhnout i na danou věc.

32. Soud nenalezl žádné vnitřní rozpory v datech, kdy mělo docházet k neplnění účelu pobytu žalobkyní. Správní orgány jasně uvedly, že žalobkyně neplnila účel svého pobytu v období od 1. 2. 2008 do 28. 11. 2011. Takto vymezené časové období je zcela shodné v obou správních rozhodnutích.

33. Soud odmítá i námitku žalobkyně, že žalovaná nereagovala na její tvrzení o tom, že jí byl dlouhodobý pobyt za účelem podnikání povolen a prodloužen. Konkrétně na ni žalovaná reagovala na str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí, kde vysvětlila, že řízení o žádosti o trvalý pobyt představuje jiné řízení, odlišné od řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt a zcela samostatně se v něm hodnotí splnění podmínek daných zákonem o pobytu cizinců. Je třeba zdůraznit, že žalovaná mohla a současně měla s ohledem na § 3 správního řádu v rámci hodnocení splnění podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu zkoumat, zdali žalobkyně účel předchozího pobytového oprávnění, o nějž požádala, plnila, či nikoli, a vyvodit z vlastních skutkových zjištění náležité závěry. Dle stanoviska soudu žalovaná dostála své povinnosti stanovené v § 89 odst. 2 správního řádu, odůvodnila žalobou napadené rozhodnutí a zejména vypořádala námitky žalobkyně dostatečně, řádně a přesvědčivě, jak jí ukládá § 68 odst. 3 správního řádu. Soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

34. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a judikaturou soudů, soud ve správních řízeních neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

35. Výrok o nákladech řízení pod bodem II. rozhodnutí je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně nebyla ve věci samé úspěšná a úspěšné žalované však prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.

Poučení