5 A 60/2012 - 97
Citované zákony (12)
Rubrum
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně A): M. Č., žalobkyně B): Mgr. H. H., žalobkyně C): M. H., žalobkyně D): Ing. M. M., žalobce E): K. R., žalobkyně F): A. S., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 24.1.2012 č.j. MK 3593/2012 OLP, takto:
Výrok
I. Žaloba žalobkyň A) M. Č. a F) A. S. se odmítá.
II. Žaloba žalobců B) Mgr. H. H., C) M. H., D) Ing. M. M. a E) K. R. se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministryně kultury (dále též „žalovaný“) zamítla rozklady žalobkyně B), žalobkyně C), žalobkyně D) a žalobce E) proti rozhodnutí ministerstva kultury (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 28.6.2011 č.j. MK 34050/2011 OPP, kterým byl v části I. výroku dle § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění rozhodném (dále jen „zákon o státní památkové péči“) prohlášen dům č.p. 1076 (dále též „předmětný dům“ či „dům“) s pozemkem parc. č. 6679 (dále též „předmětný pozemek“), na náměstí Míru 2 v Plzni, kat. území Plzeň za kulturní památku. Žalobci v žalobě nejprve v obecné rovině namítali nezákonnost a věcnou nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí. Nesouhlasili se skutkovými zjištěními správních orgánů, které se týkaly vlastností předmětných nemovitostí a s jejich následným právním hodnocením jako nemovitostí vykazujících znaky kulturní památky. Jednak sporovali spojitost předmětného domu s architektem A. L. a stavitelem A. M. Tvrzení správních orgánů, že architekt A. L. konzultoval s nájemníkem bytu v předmětném domě O. B. přenesení nábytku, označili za spekulativní. Žádný přenesený nábytek totiž neměl charakter vestavěného nábytku, jednalo se pouze o volně stojící nábytek, což vyplývá z publikace M. Szadkowské. Zdůraznili, že konzultace s architektem k rozestavění nábytku v jednom z bytů nemohla na domě zanechat žádný vliv. Navíc byl nábytek přestěhován do jiných prostor. Ohledně spojitosti stavební firmy Müller a Kapsa. s předmětným domem připustili, že jeden ze zakladatelů firmy, A. M., nemovitost vlastnil a bydlel v ní. Uvedli, že tato stavební firma získala proslulost a stavěla významné stavby až v pozdějším období, kdy ji vedl F. M. Přičemž F. M. v domě nebydlel a není uveden na seznamu významných osobností pohřbených na plzeňském hřbitově. Zdůraznili, že k významným osobnostem Plzeňska nepatřili ani A. M. ani F. M. A opačný závěr správních orgánů nemá oporu v podkladech řízení, jelikož žalovaný konstatoval, že ve věci nevycházel z publikace „Čtyřicet let inženýrské práce“. Nesouhlasili s názorem správních orgánů, že předmětné nemovitosti vykazují architektonickou a řemeslnou hodnotu, neboť se jedná o obvyklou zástavbu z přelomu 19. a 20. století. Namítali, že se žalovaný nevypořádal s jejich tvrzením, že dům není typickým příkladem stavební činnosti firmy Müller a Kapsa. Dále byly při jeho stavbě použity jen průměrně kvalitní stavební prvky a materiály. Reprezentativnost domu se soustřeďovala pouze na průčelní fasádu směřující do prostoru náměstí, přičemž původní interiéry byly zcela nahrazeny a zachovaly se jen ojedinělé stavební a řemeslné prvky v prostoru schodiště. V této souvislosti poukázali na hodnocení návrhů na prohlášení nemovitých věcí za kulturní památku ze dne 16.12.2009 komisí ministerstva kultury, která konstatovala zastaralost architektonické koncepce domu, když vyspělejší trojtrakt s vnitřním komunikačním jádrem zde nebyl užit. Sporovali tvrzení žalovaného, že na domě je řada velmi kvalitních původních řemeslných prvků (zábradlí, dlažba, dveře bytů, vrata a některá okna). Naopak uvedli, že okna představují zcela běžnou a průměrnou produkci své doby, stejně jako železné zábradlí a dlažba. Připustili, že vstupní dveře do průjezdu lze hodnotit jako zdobnější a kvalitní stavební prvek. Poukázali na to, že žalovaný dospěl k závěru o vysoké kvalitě řemeslných stavebních a zařizovacích prvků jen na základě podnětu Národního památkového ústavu (dále též „NPÚ“), aniž by jej jakkoli přezkoumával, proto měl být ve věci zpracován znalecký posudek na posouzení řemeslně-umělecké úrovně prvků. Namítali nesprávnost závěru správních orgánu o urbanistickém významu předmětného domu, který byl nedostatečně odůvodněn pouze tím, že dům byl postaven jako jedna z prvních staveb na náměstí Míru (dříve Říšské náměstí). Rovněž tak sporovali posouzení předmětného pozemku jako památkově hodnotného. Poukázali na nesprávné tvrzení správního orgánu prvého stupně o tom, že se na něm nacházela zahrada, která se po přeparcelování nezachovala. Uvedli, že na pozemku se zahrada nenacházela, neboť jak vyplývá ze srovnání plánu, zhotoveného před realizací stavby, s dnešní katastrální mapou, pozemek byl již od počátku vymezen jako dvůr. Navíc dle katastrální mapy z roku 1944 nedošlo k přeparcelování předmětného pozemku, pouze bylo změněno jeho parcelní číslo. Žalobci dále namítali nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Konkrétně nesouhlasili s tím, že správní orgány neuvedly, který zákonem stanovený okruh důvodů v § 2 odst. 1 písm. a) či písm. b) zákona o státní památkové péči, předmětné nemovitosti vykazují. Nesprávné právní posouzení věci spatřovali rovněž v tom, že správní orgány dospěly k závěru o vztahu nemovitostí k významným osobnostem, o jejich významnosti ve vztahu k historickému vývoji, životnímu způsobu a prostředí společnosti, přičemž nevykazují ani nadprůměrné historické, umělecké a technické hodnoty. Zároveň zdůraznili absenci vazby skutkových závěrů na zákonné znaky § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Nesouhlasili se způsobem vypořádání rozkladových námitek, neboť žalovaný bez dalšího zdůvodnění prohlásil žalobci namítané skutkové okolnosti za nerozhodné. Neuvedl, které skutkové okolnosti byly pro posouzení věci rozhodné a ani nezdůvodnil výjimečnost předmětných nemovitostí, tj. intenzitu naplnění zákonných znaků pro jejich prohlášení za kulturní památku. Rovněž se řádně nevypořádal s rozkladovými námitkami spočívajícími v liknavosti a průtazích v řízení a v neuvedení zdrojů skutkových závěrů, když tyto měly být citovány k jednotlivým skutkovým závěrům, nikoli úhrnem na závěr rozhodnutí. Namítali rozpory v odůvodnění obou žalobou napadených rozhodnutí, když správní orgán prvého stupně akcentoval umístění bytu O. B. v předmětném domě, což by po právní stránce odpovídalo prohlášení domu za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o státní památkové péči. Naproti tomu žalovaný zdůrazňoval, že dům je příkladem architektury přelomu 19. a 20. století, umístěný na exponovaném místě ve městě a se vztahem k firmě Müller a Kapsa, což by po právní stránce odpovídalo prohlášení domu za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o státní památkové péči. Žalobci vytkli správním orgánům, že při rozhodování nevzaly v potaz zásadu proporcionality a neposoudily, zda zájmy památkové ochrany převyšují zájem na ochraně vlastnického práva dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2009 č.j. 7 As 43/2009 – 52. Poukázali na to, že prohlášení nemovitostí za kulturní památku představuje zásah do jejich vlastnického práva, neboť jsou omezeni v nakládání s nemovitostí, když při provádění oprav a jiných stavebních prací tyto mohou provádět pouze prostřednictvím autorizovaných specialistů, což představuje administrativní zátěž i vícenáklady. Přičemž na poskytnutí příspěvku dle § 16 zákona o státní památkové péči na zachování a obnovu kulturních památek není právní nárok a není poskytován ve výši vynaložených nákladů. Dále namítali podstatné vady správního řízení, neboť mělo být vedeno v režimu původního správního řádu, tj. zákona č. 71/1967 Sb., a nikoli dle nového správního řádu, tj. zákona č. 500/2004 Sb., jelikož správní řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti nového správního řádu. Toto pochybení způsobilo, že žalobci byli nesprávně informováni a poučováni o lhůtách, čímž došlo k porušení jejich procesních práv. Správní orgány tím, že řízení vedly po dobu 8 let, porušily právo žalobců na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc tím, že žalovaný ve věci nerozhodl do 30 dnů, porušil § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. A vyjádření Magistrátu města Plzně se v průběhu času měnila, když v roce 1958 tvrdil, že na domě byly použity nekvalitní materiály, proto není stavebně kvalitní. Žalobci připustili, že v mezidobí došlo k opravám na domě, ale pouze v interiérech a nikoli na konstrukčních prvcích. Dovodili tak účelovost nově uváděných skutečností rozhodných pro hodnocení historické a kulturní hodnoty domu. Dále poukázali na nesprávně provedené místní šetření v bytě O. B. v 1. patře předmětného domu, přestože z publikace M. Szadkowské vyplývá, že se jednalo o byt ve 2. patře. Z místního šetření nebyl sepsán protokol, přestože z jeho výsledků správní orgány vycházely. Na jeho základě totiž správní orgán opravil své vyjádření o skleněné vitráži ve výplni dveří z průchodu domu na dvůr tak, že není původní a že na jeho základě zjistil existenci památkových hodnot domu. Jedná se tak o tvrzení správního orgánu, která nemají oporu ve správním spise. Namítali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť správní orgány si neopatřily rozhodné podklady a vycházely toliko z podnětu NPÚ, vyjádření dotčených orgánů, odborné literatury a archiválií. Sporovali věrohodnost doporučení odborné komise žalovaného, neboť v něm nebyly uvedeny podklady, na jejichž základě komise rozhodovala a jakými úvahami se řídila. Vytkli žalovanému, že nerespektoval příkaz ministra kultury obsažený v jeho předchozím rozhodnutí o rozkladu ze dne 25.11.2011 a v řízení nedoplnil příslušnou literaturu. Poukázali na rozpor v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neboť na jedné straně obsahovalo údaje z publikace Szadkowské, např. ohledně umístění bytu O. B. v domě, na druhé straně správní orgán konstatoval bezpředmětný přesné umístění bytu v domě. Navíc tato publikace obsahuje nepřesné údaje, což připouští i autorka. Archivní zdroje, které měly být podkladem rozhodnutí, nejsou konkretizovány. Žalobci byli seznámeni toliko s dokumenty ze stavebního archivu, z nichž bylo zřejmé, že byt O. B. nebyl situován v 1. patře domu, a že pozemek byl vždy veden jako zastavěná plocha a nádvoří. Namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, neboť v odůvodnění neuvedl, jaké důkazy byly provedeny, jak je hodnotil a jaká skutková zjištění z provedeného dokazování učinil. Konkrétně poukázal na posouzení podnětu NPÚ a vyjádření Magistrátu města Plzně, Krajského úřadu pro Plzeňský kraj správním orgánem prvého stupně, který bez jakéhokoli hodnocení pouze zopakoval v nich obsažená tvrzení. Žalobci navrhli soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobou uplatněné námitky. Uvedl, že žalobkyně A) M. Č. a původní žalobce F) Ing. O. S. nepodali rozklad proti žalobou napadenému rozhodnutí, čímž je jejich žaloba nepřípustná dle § 47 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Poukázal na to, že původní řízení o prohlášení věci za kulturní památku se týkalo jak předmětných nemovitostí, tak vedlejšího domu č.p. 1077 s pozemkem parc. č. 6682 v kat. území Plzeň. Jedná se o identické domy tvořící samostatný blok v severní frontě Mírového náměstí. Na stavbách obou domů se podílela tehdy věhlasná firma Müller a Kapsa a rodiny obou vlastníků firmy - stavitelů V. K. a A. M. - se poté do domů nastěhovaly. Přičemž vedlejší dům s pozemkem byly již dříve prohlášeny za kulturní památku. K námitkám ohledně nesprávného skutkového zjištění žalovaný uvedl, že veškeré podklady, a to vyjádření příslušných orgánů, odborná literatura, archivní prameny a jejich přílohy např. fotodokumentace, tvoří součást správního spisu. Prvoinstanční rozhodnutí obsahovalo citace jednotlivých pramenů průběžně v textu odůvodnění a navíc obsahovalo poznámkový aparát odkazující přímo na zdroje, odkud byly informace čerpány. Zdůraznil, že při rozhodování bylo vycházeno jen z věrohodných podkladů. Vysvětlil, že komise žalovaného zabývající se hodnocením návrhů na prohlášení nemovitých věcí za kulturní památku, je složena z renomovaných odborníků památkové péče, kteří nestranně a s odbornou péčí posuzují návrhy na prohlášení věci za kulturní památku. Jejich posouzení jsou podkladem pro rozhodování ve správních řízeních dle § 3 zákona o státní památkové péči. S odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že údaje o umístění bytu O. B. v domě byly vyhodnoceny jako bezpředmětné, neboť nemají podstatný vliv na památkovou hodnotu domu. Naopak souvislost předmětného domu s firmou Müller a Kapsa, významnost V. K. a A. M. nelze zpochybnit, což bylo řádně v žalobou napadeném rozhodnutí odůvodněno. Pokud nejsou uvedeni v seznamu plzeňského hřbitova jako významné osoby, lze v tom spatřovat nedůslednost příslušné hřbitovní správy. Odmítl námitku žalobců, že dům nevykazuje architektonické a řemeslné hodnoty, neboť je opatřen reprezentativní fasádou neorenesančních forem s dekorativními prvky secese. Upozornil na plastickou výzdobu vyšších partií domu, na to, že v suprafenestrách třetího podlaží jsou kartuše s portréty osmi významných českých stavitelů (Parléř, Rejsek, Mocker aj.). Nad nimi se vypíná monumentální atika s kuželkovou balustrádou, jíž dominuje štít nesoucí antikizující busty obou stavitelů, lemované secesním kováním. Úroveň fasády prvého podlaží je plasticky zdobená visáží. Ve střední ose je vchod s původními dvoukřídlými dveřmi i s původním kováním. Vchod je po stranách zvýrazněn dvojicí sloupů, které nahoře podpírají konzoly nesoucí arkýř. Fasáda druhého podlaží je mezi okny členěna plastickými zrcadly. Okna jsou orámována štukovanými šambránami, ve vrcholu ve štuku ztvárněnými klenáky. Pod průběžnou podokenní římsou vystupují pod jednotlivými okny kuželkové balustrády. Ve střední ose nad vchodem vystupuje arkýř se sdruženým oknem, po jehož stranách je vždy v jedné ose umístěn balkon se zábradlím z kuželkové balustrády, který na sloupech nese stříšku. Okna třetího podlaží jsou rovněž rámována ve štukových šambránách. Pod podokenním parapetem jsou naznačená štuková zrcadla, nad nadokenními římsami jsou bohatě profilované suprafenestry s medailony. Na medailonech jsou vyobrazeny portréty významných architektů. Ve střední ose domu vystupuje arkýř se sdruženým oknem. Na vrcholu se vypíná monumentální atika s kuželkovou balustrádou, jíž dominuje štít nesoucí antikizující busty obou stavitelů, lemované secesním kováním. Interiér průjezdu je zdoben štukovou výzdobou stěn i stropu. Vrata do zahrady se původně honosila barevnými vitrážemi, dnes jsou však nahrazené replikou. Dispozičně zůstalo zachované dvouramenné schodiště s řadou zdobných prvků, ocelovým ornamentálně zdobeným zábradlím, dlažbou podest s barevným dekorem a štukovou výzdobou. Částečně se dochovaly i dřevěné dveře se zárubněmi ústícími do jednotlivých bytů. Uměleckořemeslné prvky interiéru předmětného domu byly popsány v prvoinstančním rozhodnutí tak, že ve společných prostorách domu byla zachována štuková výzdoba, ornamentálně pojaté zábradlí, keramická dekorativní dlažba, dveře jednotlivých bytů, vrata, některá okna. Jako nejhodnotnější uměleckořemeslný prvek byla vyhodnocena reprezentativně pojatá fasáda. Uvedl, že znalecký posudek ve věci nebyl vypracován, neboť z popisů jednotlivých vyjádření a fotodokumentace, bylo možné umělecko-řemeslné prvky posoudit. S odkazem na kvalitní architektonické pojetí domu nesouhlasil s námitkou, že dům byl běžnou produkcí té doby. Upozornil na to, že jeho památková hodnota se nevztahuje pouze k architektonickému, umělecko-řemeslnému a urbanistickému významu, nýbrž i k významným osobnostem, jejich slavné stavební firmě a k jejich odkazu. Souhlasil se žalobci, že urbanistická poloha domu není výjimečná. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí bylo proto uvedeno, že dům byl důležitou stavbou vymezující severní frontu náměstí, které je obecně považováno za ústřední prostor města. Z hlediska památkové péče a urbanismu se v rámci náměstí jedná vždy o důležitou stavbu, neboť její poškození znamená vždy zásah do vzhledu a struktury celého náměstí. Samotná urbanistická hodnota pak nebyla jediným důvodem pro prohlášení domu za kulturní památku, když vykazuje vícero památkových hodnot. K námitce žalobců týkající se skutkových závěrů ohledně předmětného pozemku uvedl, že jej tvoří dvůr, na který kdysi navazovala historická zahrada. Pozemek byl za kulturní památku prohlášen z důvodu ochrany bezprostředního okolí domu před nevhodnými přístavbami a úpravami okolí. Odmítl nesprávné právní posouzení věci s tím, že předmětné nemovitosti byly prohlášeny za kulturní památku proto, že splňují obě zákonná kritéria v § 2 odst. 1 písm. a), b) zákona o státní památkové péči. Vykazují totiž jak památkovou hodnotu architektonickou, uměleckořemeslnou, urbanistickou, kulturněhistorickou, tak odkazují na významné osobnosti a jejich počiny. Nesouhlasil s tvrzením žalobců, že žalobou napadené rozhodnutí je omezuje ve výkonu jejich vlastnického práva. Poukázal na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že vlastnictví zavazuje a že nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo vykonáváno v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Takovým obecným zájmem je i zájem na ochraně kulturních památek. Navíc správní orgány poskytují vlastníkům kulturních památek bezplatnou odbornou pomoc v případě obnovy kulturní památky a příspěvek na zvýšené náklady. K námitce žalobců, že ve správním řízení bylo nesprávně postupováno dle nového správního řádu, uvedl, že správní řízení bylo vedeno dle předchozího správního řádu, tj. zák. č. 71/1967 Sb. Připustil formální pochybení spočívající ve vyzvání účastníků k seznámení se s podklady rozhodnutí mylně dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. Zdůraznil, že § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. poskytuje účastníkům stejný rozsah práv jako § 33 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. Připustil dlouhé trvání správního řízení, což vysvětlil tím, že průběh řízení byl složitý, účastníci vznášeny nové připomínky a v průběhu řízení musela být vyžadována aktuální stanoviska ve věci. Odmítl námitku nesprávného hodnocení důkazů, neboť byly hodnoceny řádně a taktéž byly řádně vypořádány veškeré rozkladové námitky žalobců. Protokol z místního šetření nebylo potřebné vyhotovovat, neboť v jeho průběhu nebyly shledány žádné nové skutečnosti, které by bylo nutné zaznamenat do zápisu. Veškeré potřebné skutečnosti obsahovala podrobná fotodokumentace. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Při ústním jednání právní zástupce žalobců setrval na procesním stanovisku. Zdůraznil, že nemovitosti mají průměrnou architektonickou hodnotu a ve stručnosti zopakoval žalobní námitky. Žalovaný rovněž setrval na procesním stanovisku. Poukázal na to, že nemovitosti je třeba chránit, neboť nejsou součástí území s plošnou památkovou ochranou. Avšak žalobou napadeným rozhodnutím nejsou prohlašovány za národní kulturní památku, tudíž nebylo posuzováno, zda tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Soud k důkazu provedl žalobcem navržené důkazy, a to pasáž z publikace Domanský a Jindra „Loos – Plzeň – souvislosti“, což navrhl za účelem prokázání svého tvrzení, že A. M. nebyl autorem ani propagátorem nové výstavby, neboť komplexní rozšiřovací plán Plzně vznikl na stavebním úřadě již v letech 1891 až 1895, tedy o pět let dříve než byla nemovitost postavena. Dále soud provedl důkaz aktuální mapou zástavby kolem Klatovské třídy - dříve Ferdinandovy třídy a výřezem z katastrální mapy z roku 1944. Z pasáže z publikace Domanský a Jindra „Loos – Plzeň – souvislosti“ vyplývá, že první regulační plán města Plzeň z 19.st. řešil zástavbu v okolí Ferdinandovy třídy, přičemž zde nebylo pojednáno o Říšském předměstí. Z výřezu z katastrální mapy z roku 1944 soud zjistil, že předmětný dům měl parcelní číslo 2642 a zezadu navazující parcela měla číslo 790/2. Z plánku projektovaného náměstí – parc. č. 791/5, 790/2 v Říšském předměstí vyplývá, že parcela 790/5, kde byl projektován dům s dvorem, v zadní části navazovala na parcelu č. 790/2, kde byla umístěna historizující zahrada. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 13.6.1995 obdrželo ministerstvo kultury, oddělení památkové péče, od Památkového ústavu v Plzni podnět k prohlášení předmětného domu a vedlejšího domu č.p. 1077 za kulturní památku. Součástí podnětu byl podrobný popis obou nemovitostí, pozemky domů byly popsány tak, že ve společném dvoře jsou bývalé konírny, dvůr je ohrazen plotem a za brankou je zvýšená zahrada s vzrostlou zelení a fontánou. Domy byly postavené v roce 1900 podle projektu stavební firmy Müller a Kapsa. Návrh byl odůvodněn urbanistickým hlediskem, kvalitní architekturou z přelomu 19. a 20. st., jejich vztahem k významné stavební firmě. Odbor památkové péče, Úřad služeb obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně vyjádřením ze dne 8.3.2004, č.j. OPP/141/2004, souhlasil ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o státní památkové péče s návrhem na prohlášení obou nemovitostí za kulturní památky, neboť jsou dokladem kvalitně řešené architektury konce 19.st., na urbanisticky významném umístění, který dokládá počátek realizace výstavby podle stavebního regulativu, tj. vzniku nového plzeňského předměstí. Taktéž vyzdvihl, že oba domy jsou hodnotnou kulturní připomínkou na významnou stavební firmu Müller a Kapsa, která je navrhla i realizovala. Oba domy byly reprezentačními stavbami firmy. NPÚ vyjádřením ze dne 16.7.2009, č.j. NPÚ-341/1957/2008, aktualizoval návrh na prohlášení předmětných domů za kulturní památku, v němž uvedl, že předmětné domy jsou příkladem kvalitní historizující architektury z přelomu 19. a 20. st. s bohatou výzdobou exteriérů a interiérů, s velmi dobře dochovanými původními detaily. Jedná se o vlastní domy významné stavební firmy Müller a Kapsa, která za 60 let své existence postavila v Plzni řadu významných staveb. Architektura, kvalitní materiály, výzdoba a provedení řemeslných prací na jejich vlastních domech na náměstí Míru reprezentovala možnosti této stavební firmy. Objekty mají význam i z hlediska urbanistického, neboť jsou postaveny v původní uliční čáře a byly prvními stavbami realizovanými na náměstí Míru a dokládají tak počátek realizace výstavby nového plzeňského předměstí. Konstatoval, že na dvory navazovaly zahrady, které po přeparcelování nejsou součástí návrhu. Zdůraznil, že přestože na nemovitostech byly provedeny opravy, které z památkového hlediska nebyly příznivé, nejednalo se o zásahy, kterými by byly zásadním způsobem degradovány. S ohledem na historický význam a architektonickou hodnotu navrhl NPÚ jejich zápis do ÚSKP. Památková ochrana nemovitostí byla odůvodněna shodně jako ve výše uvedeném vyjádřením odboru památkové péče, úřadu služeb obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně ze dne 8.3.2004. Navíc NPÚ poukázal na spojitost domů s činností architekta A. L. Odbor památkové péče, Úřad služeb obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně vyjádřením ze dne 19.8.2009, sp.zn. OPP/744/09, souhlasil s prohlášením domů za kulturní památku s ohledem na vysokou vypovídací schopnost architektonického a řemeslného řešení, s působivým osově symetrickým řešením hlavních průčelí. Pokládal je za hodnotný dokladem řešení obytných domů z konce 19. století s uplatněním historických slohů, které se projevují zejména štukatérskou výzdobou uličních průčelí, průjezdů a schodišť, které doplňuje umělecké řemeslo v řešení truhlářských výplní a kovářské a zámečnické výzdoby. Současně za památkovou hodnotu považoval i vztah k odkazu stavební firmy Müller a Kapsa. Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu Plzeňského kraje ve vyjádření ze dne 8.9.2009, sp.zn. KPP/1832/09 souhlasil s prohlášením nemovitosti za kulturní památku vzhledem k jejich spojitosti s významnou stavební firmou Kapsa a Müller. Správní orgán prvého stupně podáním ze dne 17.9.2009 vyzval účastníky k vyjádření se a seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci dle § 36 zákona č. 500/2004 Sb., a to ve lhůtě 15 dní. Usnesením ze dne 29.10.2009, č.j. MK-S 3039/2009 OPP, správní orgán prvého stupně nařídil na den 18.11.2009 místní šetření za účelem ohledání předmětných nemovitostí, vzhledem k nesouhlasným stanoviskům účastníků s prohlášením domů za kulturní památku. Součástí správního spisu byla rozsáhlá fotodokumentace jak předmětného pozemku, tak domu, a to jeho exteriéru s množstvím podrobných fotografií hlavní uliční fasády domu s bohatou výzdobou, tak jeho interiéru, opět s množstvím podrobných fotografií jednotlivých původních dřevěných dveří s klikami a úpony na zárubně, původní secesní ornamentálně zdobenou dlažbou, zábradlím, štukatérkou výzdobou atd. Z části publikace „Adolf Loos – dílo v českých zemích“ vydané Muzeem hlavního města Praha a Nakladatelstvím KANT vyplývá, že A. L. v roce 1928 poskytl O. B. konzultace k přenesení nábytku a rozvržení místností i jejich zařízení v novém bytě v prvním patře činžovního domu na náměstí Míru č.
2. A. L. byl autorem přeneseného vybavení interiéru bytu. V publikaci byla otištěna fotografie původního plánu předmětného domu, který byl vypracován stavební firmou Müller a Kapsa. Ze složky firmy Müller a Kapsa ze Státního oblastního archivu Plzeň, fond KS Plzeň soud zjistil, že obsahuje údaje zapsané do rejstříku, týkající se této firmě od jejího vzniku až do jejího zániku. Dne 16.12.2009 Komise Ministerstva kultury pro hodnocení návrhů na kulturní památky prohlášení domů za kulturní památku doporučila, neboť jsou kvalitními příklady domovní architektury eklekticismu, jejich průčelí vykazují reprezentativní ambice i urbanistický záměr. Jako zajímavost uvedla, že dispozice domů je dána příčným dvoutraktem, nikoli vyspělejším a v Praze běžnějším typem trojtraktu. Konstatovala zachovalost fasády a větší počet zachovaných hodnotných detailů v předmětném domě. Taktéž poukázala na významnou souvislost se stavební firmou Kapsa a Müller, a že se v domě nacházely byty navržené A. L. Správní orgán prvého stupně ve věci již rozhodnutím ze dne 5.3.2010, č.j. MK 3200/2010 OPP, nemovitosti za kulturní památku prohlásil. K rozkladu účastníků žalovaný rozhodnutím ze dne 25.11.2010, č.j. MK 29073/2010 OLP předchozí rozhodnutí zrušil a věc byla správnímu orgánu prvého stupně vrácena zpět k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí byla skutečnost, že správní orgán prvého stupně vycházel ve svém rozhodnutí z úzce specializované a nízkonákladové odborné literatury a z archivní dokumentace ze Státního oblastního archivu Plzeň, o čemž se se účastníci dozvěděli až z odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí. Navíc tyto listiny neměli při seznámení se spisovým materiálem k dispozici, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. Podáním ze dne 3.3.2011 správní orgán prvého stupně účastníkům opětovně sdělil, že shromáždil podklady a doplnil spis o kopie archivní dokumentace a odbornou literaturu, proto účastníky vyzval dle § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., k vyjádření se a seznámení s podklady rozhodnutí, ve lhůtě 15 dní. Správní orgán prvého stupně v pořadí druhým rozhodnutím ze dne 28.6.2011 prohlásil jak předmětný dům, tak pozemek za kulturní památku. V odůvodnění rozhodnutí podrobně popsal jednotlivé nemovitosti tak, že dům má velmi bohatě členěnou uliční fasádu v historizujícím slohu. Třípodlažní objekt je ze strany do náměstí prolomen devíti okenními osami. Obdélná okna jsou členěna ve tvaru písmene T, v uličním průčelí jsou dnes nahrazena plastovými. Sokl se sklepními okny je žulový, s vyznačenými nadokenními klenáky. Úroveň fasády prvního podlaží je plasticky zdobena bosáží, kolem okenních otvorů mají některé bosy hrubě zvýrazněný povrch. Nad okny jsou ve štuku naznačeny klenáky a nad nimi nadokenní římsy kryté prejzy. Ve střední ose je vchod s původními dvoukřídlými dřevěnými dveřmi i původním kováním. Vchod je po stranách zvýrazněn dvojicí sloupů, které nahoře podpírají konzoly, nesoucí arkýř. Fasáda druhého podlaží je mezi okny členěna plastickými zrcadly. Okna jsou orámovaná štukovými šambránami, ve vrcholu ve štuku ztvárněnými klenáky. Suprafenestry doplňují plasticky pojaté festony a nadokenní římsy kryté prejzy. Pod průběžnou podokenní římsou vystupují pod jednotlivými okny kuželkové balustrády. Ve střední ose nad vchodem vystupuje arkýř se sdruženým oknem a po jeho stranách je vždy v jedné ose umístěn balkon se zábradlím z kuželkové balustrády, který na sloupech nese stříšku. Okna třetího podlaží jsou rovněž rámována ve štukových šambránách. Pod podokenním parapetem jsou naznačená štuková zrcadla, na nadokenními římsami jsou bohatě profilované suprafenestry s medailony. Na medailonech jsou vyobrazeny portréty významných architektů. Ve střední ose domu předstupuje arkýř se sdruženým oknem. Plocha mezi jednotlivými okny je vyplněna štukovými lizénami. Ve vrcholu probíhá bohatě profilovaná konzolová korunní římsa. Nad ní se vypíná monumentální atika s kuželkovou balustrádou, již dominuje štít nesoucí antikizující busty obou stavitelů, lemované secesním kováním. Dvorní fasáda je jednoduchá, téměř nečleněná, jen ve druhém a třetím podlaží se dochoval bohatě zdobený arkýř s dřevěnými verandami. Vchod z náměstí směřuje do průjezdu se štukovou výzdobou stěn i stropu. Vrata do zahrady se původně honosila barevnými vitrážemi, které jsou dnes nahrazené replikou. Dispozičně zůstalo zachováno dvouramenné schodiště s řadou zdobných prvků, ocelovým ornamentálně zdobeným zábradlím, dlažbu podest s barevným dekorem a štukovou výzdobou. Jen velmi sporadicky se dochovaly dřevěné dveře se zárubněmi ústící do jednotlivých bytů. Z původního vybavení jednotlivých bytů se do současnosti nedochovalo nic. Bylo narušeno i původní dispoziční členění jednotlivých bytových jednotek vložením nových příček apod. Uvedl, že řízení o prohlášení domu za kulturní památku bylo zahájeno v roce 2004 na podnět Ministerstva kultury. Poukázal a doslovně citoval obsah stanoviska NPÚ ze dne 16.7.2009, vyjádření odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu plzeňského kraje ze dne 8.9.2009 č.j. KPP/1832/09, vyjádření Magistrátu města Plzně, odbor památkové péče ze dne 19.8.2009 č.j. OPP/744/09, jednání komise Ministerstva kultury ze dne 16.12.2009. Správní orgán prvého stupně spatřoval architektonickou a uměleckou výjimečnost předmětných nemovitostí, v jejich kvalitní štukatérská výzdobě, jež se dochovala v téměř v intaktním stavu. Dále poukázal na hodnotnou keramickou dlažbu na jednotlivých podestách, nikoli v průjezdu, který je rovněž opatřen dlažbou. Připustil, že původní vrata s bohatým rastrem členění oken mají již vyměněnou vitráž. Jako hodnotný prvek posoudil především autenticky dochovanou vertikální komunikaci – zábradlí zdobené bohatým vzorem, dlažbu podest s barevným dekorem (porušenou jen v minimálním rozsahu) a štukovou výzdobu. Rovněž tak původní dřevěné dveře, včetně dřevěných zárubní. Konstatoval, že přestože se interiéry jednotlivých bytů nedochovaly, nemovitost si zachovala řadu hodnotných prvků, zejména bohatě členěnou fasádu v historizujícím slohu a jednotlivé uměleckořemeslné prvky, nacházející se ve společných prostorách. Urbanistickou hodnotu domu odvozoval od jeho umístění, neboť vytváří severní hranici náměstí, čímž vymezuje prostor, který je ve městě vždy považován za jeden z nejhodnotnějších. Dům byl navíc prvním objektem, který po obvodě náměstí vznikl a zaujímá v rámci náměstí pohledově exponované místo. Plocha zahrady, která původně navazovala na dům, byla přeparcelována a současné pozemky vymezují alespoň malou část původního prostranství přiléhajícího bezprostředně k domu. Zdůraznil spojitost domu se stavební firmou Müller a Kapsa, která jej navrhla a postavila. Rodina stavitele A. M.a, jež zastával mnoho významných veřejných funkcí, se do předmětného domu přestěhovala a bydlel zde i syn A. M., F., předtím než se odstěhoval do Prahy. Správní orgán prvého stupně upozornil na proslulost stavební firmy, která realizovala mnoho staveb i interiérů navržených slavným architektem A. L. V současné době byla řada jejich staveb prohlášena za kulturní památku a jsou zapsány v Úředním seznamu kulturních památek. Konkrétně poukázal na mosty v Praze a Plzni, budovu nádraží na Jižním Předměstí, pivovar Světovar, dům č.p. 1077 v Bezručově ulici, budova ASAPu v areálu Škodových závodů, budova divadelních dílen v Kovářské ulici, Masarykův a Whilsonův most v Plzni atp. Ohledně umělecké výjimečnosti předmětného domu připustil, že dům prošel mnohými nevhodnými úpravami, které změnily funkční využití původně bytových prostor na kancelářská a zdravotnická zařízení. Přesto dospěl k názoru, že si dům z hlediska architektonického zachoval významné prvky, především hodnotnou historizující fasádu, detaily vertikální komunikace a průjezdu, urbanistickou polohu. Zdůraznil, že velmi málo kulturních památek se do současné doby zachovalo ve svém autentickém stavu. Avšak za kulturní památky se dle § 2 odst. 1 písm. a), b) zákona o státní památkové péči neprohlašují pouze věci mimořádné umělecké hodnoty. Nesouhlasil s názorem žalobců, že prohlášení věci za kulturní památku znamená přílišné omezení vlastnických práv jejich majitelů. Poukázal na řadu finančních příspěvků na zachování a obnovu kulturní památky, daňové úlevy, kterými jsou tak kompenzovány určitá omezení při obnově památkově chráněného objektu. Odmítl tvrzení žalobců, že dům nemá spojitost s architektem A. L. Poukázal na to, že firma Müller a Kapsa realizovala mnoho staveb navržených tímto architektem. Dokonce v období 1928 až 1933 firma působila jako hlavní zprostředkovatel L. zakázek. K námitce účastníků, že v zápise jednání komise Ministerstva kultury ze dne 16.12.2009 se nesprávně objevuje údaj o tom, že se v domě nacházely byty navržené architektem L. Správní orgán prvého stupně poznamenal, že jde o písařskou chybu, neboť v domě se nacházel pouze jeden byt O. B., jehož zařízení bylo navržené architektem L. Ohledně sporného umístění bytu O. B. v domě uvedl, že mu nepřísluší hodnotit odbornou literaturu pojednávající o domě. Shrnul, že zařízení bytu O. B. bylo do domu přeneseno a A. L. pravděpodobně konzultoval nové rozvržení jeho zařízení, když byl autorem přeneseného interiéru. Dovodil, že interiér bytu s vestavěným nábytkem jistě nějaké stavební úpravy vyžadoval. Poukázal na odbornou publikaci „Adolf Loos – dílo v českých zemích“, v níž bylo uvedeno, že zařízení bytu bylo přeneseno do nového bytu v 1. patře činžovního domu. Přesto zdůraznil, že tyto skutečnosti neměly podstatný vliv na památkovou hodnotu domu. Konstatoval, že drobné rozdíly mezi jednotlivými vyjádřeními úřadů či odborných organizací nemají zásadní vliv na posouzení památkových hodnot domu. Za zásadní označil to, že veškerá vyjádření příslušných orgánů doporučují prohlášení nemovitosti za kulturní památku. Závěrem zdůraznil, že spojitost A. L. s rodinou M. je nezpochybnitelná. Shrnul, že nemovitosti jsou hodnotným dokladem konstrukčně i řemeslně kvalitně provedené stavby s množstvím zachovaných architektonických detailů, které dokumentují vývoj a význam staveb tohoto typu a dokládají určité historické období rozvoje Plzně spojené s úspěšnou firmou Müller a Kapsa. Tato firma vynikala průkopnickými počiny v zavádění nových technologických postupů ve stavitelství a je podepsána na mnohých ceněných stavbách. Dům je ve hmotě autenticky dochovaným příkladem činžovního domu z přelomu 19. a 20. století, které výrazným způsobem obohatilo původní urbanistický plán dnešního Mírového náměstí v Plzni. I přes některé nevhodné úpravy, které poznamenaly především prostory jednotlivých bývalých bytů, je dům hodnotným dokladem konstrukčně i řemeslně kvalitně provedené stavby se zachovanými architektonickými prvky. Památkový význam domu umocňuje historický výraz fasád s dekorativními prvky secese a dochované uměleckořemeslné prvky vnitřních společných prostor. Dům je důležitým pramenem pro dokumentaci tohoto druhu staveb a interpretace těchto poznatků bude důležitým a cenným přínosem k poznání jedné historické etapy spojené s přeměnou Plzně ve velkoměsto. Délku trvání správního řízení označil za úměrnou vzhledem ke složitosti celé kauzy. Přičemž námitky účastníků si vyžadovaly obstarávání nových podkladů a rovněž bylo nutné přistoupit k aktualizaci původních vyjádření. O rozkladech podaných dne 18.7.2011 žalobcem E), dne 19.7.2011 žalobkyní C), dne 28.7.2011 žalobkyní D) a ze dne 4.8.2011 žalobkyní B) proti výši uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, v nichž žalobci argumentovali obdobně jako v žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Rozkladovou námitkou však nebyla námitka nevypracování znaleckého posudku na posouzení řemeslně-umělecké úrovně domu. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že dům byl i žalovaným posouzen jako ve hmotě autenticky dochovaný příklad činžovního domu z přelomu 19. a 20. st., výrazným způsobem obohatil původní urbanistický plán dnešního Mírového náměstí v Plzni. Připustil, že došlo i k některým nevhodným úpravám domu, které poznamenaly především prostory jednotlivých bývalých bytů. Přesto označil dům za hodnotný doklad konstrukčně i řemeslně kvalitně provedené stavby se zachovalými architektonickými detaily. Taktéž zde nalezl historizující výraz fasády s dekorativními prvky secese a dochovanými uměleckořemeslnými prvky vnitřních společných prostor. Dospěl shodně k závěru, že jeho urbanistická hodnota spočívá v původním plánu založení náměstí, kde byl dům postaven jako jeden z prvních po obvodu náměstí a zaujímá zde pohledově exponované místo. Ohledně předmětného pozemku konstatoval, že původní zahrada nebyla zachována. Plocha zahrady byla přeparcelována a pozemek st.p.č. 6679 vymezuje alespoň malou část původního prostranství přiléhajícího bezprostředně k domu. Rovněž poukázal na významnou souvislost domu s kulturním odkazem firmy Müller a Kapsa, která se podílela mimo celé řady významných staveb, také na realizacích mnohých staveb navržených architektem A. L. Podotkl, že A. L. konzultoval nové rozvržení zařízení bytu O. B. v domě, které původně navrhl a umístil do jiného bytu. Rovněž přihlédl k tomu, že dům s pozemkem se nenachází na území s plošnou památkovou ochranou, proto je jeho prohlášení za kulturní památku jedinou formou jeho ochrany. K rozkladové námitce nesprávných skutkových zjištění ve věci uvedl, že veškeré podklady, z nichž bylo vycházeno, byly obsaženy a jsou součástí správního spisu. Mezi tyto podklady náleží veškerá vyjádření Magistrátu města Plzně, Národního památkového ústavu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje včetně příloh, jímž byla i velmi podrobná fotodokumentace, plány, dále i odborná literatura a archivní prameny. Součástí rozhodnutí je poznámkový aparát odkazující přímo na zdroje, odkud jednotlivé informace pocházejí. Uvedl, že popis domu byl zpracován na základě detailní fotodokumentace, která je součástí správního spisu a účastníci se měli možnost s ní seznámit. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými závěry správního orgánu prvého stupně a konstatoval, že podklady k jeho vypracování tvořily nejen vyjádření příslušných orgánů, nýbrž také podrobná dokumentace zachycující objekt v jeho celku i v rozmanitých detailech, exteriérů a interiérů, dále z odborné literatury, archivních pramenů a vyjádření příslušných orgánů státní památkové péče. Nesouhlasil s nesprávným hodnocením umělecko-řemeslných prvků v interiéru domu. Poukázal na řadu zachovalých hodnotných prvků ve společných prostorách jako štukové výzdoby, zábradlí, dlažby, dveře jednotlivých bytů, vrata, některá okna. Zdůraznil, že mezi společné prostory, které byly označeny správním orgánem prvého stupně za prostory, v nichž se zachovala řada hodnotných prvků, náleží nejen průjezd, ale také schodiště. Zároveň uvedl, že tato výzdoba nebyla jediným důvodem pro prohlášení domu za kulturní památku. Předmětné nemovitosti byly totiž za kulturní památku prohlášeny pro souhrn památkových hodnot, který správní orgán prvého stupně, zejména v závěru svého rozhodnutí detailně vymezil. K urbanistické poloze domu shodně se správním orgánem prvého stupně zdůraznil, že se jedná o důležitý dům, který vymezuje severní frontu náměstí a byl zde postaven mezi prvními. Uvedl, že z hlediska památkové péče a urbanismu se v rámci náměstí téměř vždy jedná o důležitou stavbu, neboť její poškození či odstranění znamená zásah do vzhledu celého náměstí, jakožto nejvýznamnějšího prostranství daného sídla. Odmítl výtku účastníků o spekulativnosti tvrzení správního orgánu prvého stupně, že přenesení interiéru s vestavěným nábytkem zcela jistě nějaké stavební úpravy vyžadovalo. Konstatoval, že jakákoliv instalace vestavěného nábytku obvykle vyžaduje alespoň drobné stavební úpravy. Dále vysvětlil, že pokud správní orgán prvého stupně popsal předmětný dům jako „dům bývalé firmy Müller a Kapsa“ snažil se tím pouze o jeho srozumitelnější pojmenování. Tato nepřesnost v označení však nezpůsobuje neurčitost rozhodnutí, neboť dům byl přesně identifikován číslem popisným. Ke spojitosti domu s firmou uvedl, že toto propojení je dáno především tím, že stavbu domu tato firma realizovala a spoluzakladatel firmy A. M. zde bydlel. Rovněž poukázal na to, že tímto správním rozhodnutím došlo k prohlášení za kulturní památku i sousedního domu č.p. 1077, v němž bydlel druhý ze zakladatelů firmy, a to V. K. s rodinou a firma zde měla i svůj ateliér. Oba domy jsou téměř osově symetricky shodné, byly postaveny zároveň a jejich památkové hodnoty jsou v kontextu s kulturním odkazem pánu M. a K. a jejich firmy téměř shodné. Nesouhlasil s námitkou nesprávného právního hodnocení, neboť u domu byly zachovány památkové hodnoty architektonické, uměleckořemeslné, urbanistické, kulturně- historické, rovněž hodnoty odkazující na významné osobnosti a jejich počiny. Připustil, že později postavené domy na Mírovém náměstí v Plzni nerespektovaly přesnou uliční čáru danou předmětným domem. Avšak i v tomto spatřoval hodnotu předmětného domu, neboť se tím stal dokladem původního záměru zástavby náměstí. Odmítl procesní námitky směřující proti místnímu šetření správního orgánu prvého stupně s tím, že v jeho průběhu nebyly shledány žádné nové skutečnosti, které by bylo zapotřebí poznamenat do zápisu. Veškeré detaily stavby domu již obsahovala podrobná fotodokumentace, která byla i v době místního šetření založená ve spise. K výtce žalobkyně D), že vzhledem k neexistenci protokolu z místního šetření se k němu nemohla vyjádřit, uvedl, že se v rámci správního řízení vyjádřila ke všem podkladům a k průběhu řízení, čímž nebyla na svých procesních právech nikterak zkrácena. Připustil, že návrh na prohlášení domu za kulturní památku byl vznesen již v roce 1995, správní řízení však bylo zahájeno až v roce 2004, proto bylo ve správním řízení postupováno dle správního řádu č. 71/1967 Sb. Konstatoval, že délka řízení nebyla nepřiměřená vzhledem ke složitosti a komplikovanosti této věci, neboť většina účastníků opakovaně vznášela nové připomínky, s nimiž se správní orgány musely vypořádat a v průběhu řízení si musely opakovaně vyžadovat i aktualizovaná stanoviska. K nesrovnalostem v podkladových materiálech správních orgánů uvedl, že si správní orgány chyb v jednotlivých podkladech byly vědomy, proto žádné chybné údaje do svých rozhodnutí nepřevzaly. Jako irelevantní odmítl výtku ohledně sporné proslulosti Ing. M. a Ing. K. s ohledem na absenci jejich jmen v seznamu významných pohřbených osobností ústředního hřbitova v Plzni. Dále za irelevantní námitky bez vlivu na památkové hodnoty domů označil chybně uvedené údaje týkající se umístění bytů členů rodiny M. v domě, kritiku plastových oken, vyasfaltování chodníku před domem. Publikace „Čtyřicet let inženýrské práce“ nebyla správním orgánem prvého stupně součástí spisového materiálu, neboť z ní nebylo čerpáno. Zdůraznil, že součástí správního spisu je fotodokumentace, na jejímž základě byl vytvořen popis předmětného domu správním orgánem prvého stupně. Skutečnost, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že vitráž ve vratech do průjezdu není původní, posoudil jako nepodstatný vliv pro posouzení věci. Mezi další významné architekty, kteří spolupracovali s firmou Müller a Kapsa jmenoval architekta H. K. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu bylo v době rozhodování správního orgánu dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba není důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 2 odst. 1 písm. a), b) zákona o státní památkové péči za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen "ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, je-li podle tohoto zákona nepřípustný. Soud ze správního spisu zjistil, že proti žalobou napadenému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podali ve dnech 18.7.2011, 19.8.2011, 28.7.2011 a 4.8.201 rozklady toliko žalobce E), žalobkyně C), žalobkyně D) a žalobkyně B). Žalobkyně A) a žalobkyně F) rozklad proti žalobou napadenému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nepodaly, tudíž ve správním řízení nevyčerpaly řádné opravné prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba podaná žalobkyní A) a žalobkyní F) je nepřípustná dle § 68 písm. a) s. ř. s., a proto jejich žalobu ve výroku pod bodem I. tohoto rozhodnutí v souladu s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Podstata sporu spočívala v nesprávném právním posouzení předmětných nemovitostí za kulturní památku dle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Žalobci namítali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci pro absenci rozhodných podkladů ve věci, neboť správní orgány vycházely toliko z podnětu NPÚ. Soud poukazuje na výše uvedený a soudem ze správního spisu zjištěný skutkový stav. Správní orgán prvého stupně postupoval při získávání rozhodných podkladů v dané věci zcela v souladu s § 3 zákona o státní památkové péči, když si obstaral zákonem stanovené vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Konkrétně aktualizovaná znění vyjádření Odboru památkové péče, Úřadu služeb obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně ze dne 19.8.2009, sp.zn. OPP/744/09 a Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu Plzeňského kraje ve vyjádření ze dne 8.9.2009, sp.zn. KPP/1832/09. Z obou těchto podkladů vyplývá jednoznačný souhlas příslušných orgánů s prohlášením nemovitostí za kulturní památku, a to jak s ohledem na jejich vysokou úroveň architektonického a řemeslného řešení, tak pro jejich památkovou hodnotu spočívající v odkazu stavitele A. M. a jeho stavební firmy Müller a Kapsa. Neobstojí ani obrana žalobců postavená toliko na tvrzení o nevěrohodnosti doporučení odborné komise Ministerstva kultury pro hodnocení návrhů na kulturní památky prohlášení domů za kulturní památku ze dne 16.12.2009 z důvodu neuvedení podkladů, z nichž vycházela. Ze správního spisu je totiž zřejmé, že ten veškeré rozhodné podklady jako podrobnou fotodokumentaci nemovitostí, vyjádření příslušných správních orgánů, odbornou literaturu a archiválie obsahoval a komise z nich tedy zajisté vycházela. Soud zdůrazňuje, že o spojitosti předmětných nemovitostí se stavitelem A. M. a jeho prostřednictvím i s úspěšnou stavební firmou Müller a Kapsa nebylo v řízení sporu. Žalobci toliko sporovali označení A. M. jakožto významné osobnosti, což zdůvodňovali tím, že není uveden v seznamu významných osobností na místním hřbitově. Soud shodně se žalovaným konstatuje, že nelze významnost osob posuzovat výhradně na základě jejich uvedení, resp. neuvedení, na hřbitovním seznamu význačných osobností. Soud je přesvědčen, že významnost určité osoby je nutné poměřovat tak, jak to bylo učiněno v tomto případě, a to podle jí uskutečněných počinů. Konkrétně významnost osoby stavitele se zajisté poměřuje postavením či podílem na stavbě ve své době neobvyklých, technicky a konstrukčně náročných a inovativních staveb jako byly například mosty v Praze a Plzni, pivovar Světovar, budovy nádraží na Jižním Předměstí. Přičemž řada staveb, které byly stavební firmou Müller a Kapsa postaveny, jsou již za kulturní památky prohlášeny, čímž byla jejich stavební hodnota oceněna jako vysoká. Soud tedy má úvahu správních orgánů ohledně významnosti A. M. za zcela logickou a řádně podloženou. Naopak obranu žalobců spočívající v tvrzení, že stavební firma získala proslulost a významné stavby stavěla až v pozdější době, kdy ji vedl syn A. M., F., který zde nebydlel a rovněž není veden na hřbitovním seznamu jako významná pochovaná osobnost, tudíž ani F. M. není významnou osobností, soud považuje za účelovou a pro rozhodnutí ve věci zcela irelevantní. Soud shodně se správními orgány považuje za zásadní a rozhodné podklady v dané věci kromě výše uvedených vyjádření odborných orgánů taktéž fotodokumentaci nemovitostí. Další podkladové materiály mají, dle názoru soudu, ryze podpůrný charakter, bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Soud dává za pravdu žalobcům v tom, že správní orgán prvého stupně pochybil, pokud se svým předchozím rozhodnutím ve věci ze dne 5.3.2010, č.j. MK 3200/2010 OPP, žalovanému k přezkoumání rozkladových námitek nepředložil veškeré podklady. Proto také bylo výše uvedené rozhodnutí žalovaným dne 25.11.2010 pod č.j. MK 29073/2010 OLP zrušeno. Správní orgán prvého stupně však poté ve věci zjednal nápravu, když opětovně shromáždil podklady a doplnil spis o kopie archivní dokumentace a o odbornou literaturu, o čemž byli účastníci výzvou ze dne 3.3.2011 vyrozuměni a svého práva seznámit se s doplněným spisovým materiálem dne 30.3.2011 využili. Z následného vyjádření žalobkyně B) ze dne 4.4.2011 jednoznačně vyplývá, že žalobci měli k dispozici následující dokumenty: složku firmy Müller a Kapsa ze Státního oblastního archivu Plzeň, fond KS Plzeň, publikaci Müllerova vila, Muzea hlavního města Prahy autorů Horneková J., Ksandr K., Szadkowska M., Šlapeta V., publikaci „Adolf Loos – dílo v českých zemích“ vydané Muzeem hlavního města Praha a Nakladatelstvím KANT a publikaci Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách od autora Vlčka P. Zároveň žalobkyně B) ve vyjádření konstatovala, že nebyla doložena publikace „Čtyřicet let inženýrské práce“. Nedoložení posledně zmiňované publikace žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odůvodnil tím, že z ní nebylo v rozhodnutí čerpáno. Pokud žalobci poukazovali na nepřesnost údajů v publikaci „Adolf Loos – dílo v českých zemích“, jež se týkaly umístění bytu O. B. v předmětném domě, již správní orgán prvého stupně se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal, když uvedl, že není oprávněn revidovat obsah této publikace. Zároveň správně zdůraznil, že údaje týkající se polohy či zařízení bytu O. B. nemají podstatný vliv na prohlášení nemovitostí za kulturní památku, když se žádný původní interiér bytů v předmětném domě do současné doby nedochoval. Správní orgány zmínily architekta A. L. ve spojitosti s bytem O. B., resp. s předmětným domem, pouze okrajově. Naopak zdůrazňovaly spojitost architekta A. L. se stavební firmou Müller a Kapsa, když v letech 1928 až 1933 byla tato stavební firma hlavním zprostředkovatelem zakázek A. L. Soud souhlasí se žalobci, že z nařízeného místního šetření dne 18.11.2009 měl být vyhotoven protokol, když správní orgán prvého stupně z něj převzal a do rozhodnutí ve věci zapracoval informaci ohledně vitráže v průjezdu předmětného domu. Soud se však ztotožnil s názorem správních orgánů, že veškeré rozhodné skutečnosti ohledně předmětných nemovitostí již byly řádně zjištěny na základě podrobné fotodokumentace a nová informace, týkající jednoho z drobných detailů domu, tak neměla na rozhodnutí ve věci samé žádný vliv. Z procesního hlediska tak lze uzavřít, že zvolený způsob nevypracování protokolu z místního šetření, nemá za následek takové zkrácení práv žalobců, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí, tj. jeho soulad s hmotným právem. Přestože správní orgán prvého stupně nedostál svým procesním povinnostem v souladu s § 22 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád ve znění rozhodném, není toto pochybení takové intenzity, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobců negativním způsobem definitivně zasaženo. Soud dává za pravdu žalobcům i v tom, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně mělo správně obsahovat vždy u každého konkrétního podkladu úvahy, kterými se správní orgán řídil při jeho hodnocení, a to v souladu s § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád ve znění rozhodném. Správní orgán prvého stupně zvolil postup, kdy se jeho úvahy promítly do celého textu odůvodnění a jednotlivé podklady, z nichž při rozhodování vycházel, pouze na závěr rozhodnutí vypočetl. Nicméně z procesního hlediska lze uzavřít, že ani tento zvolený způsob vypracování rozhodnutí, nemá za následek takové zkrácení práv žalobců, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí, tj. jeho soulad s hmotným právem. Pokud žalobci nesouhlasili se způsobem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neboť správní orgán prvého stupně pouze odkázal na text podnětu NPÚ, soud v v tomto postupu správního orgánu prvého stupně pochybení nespatřuje. Jelikož není smyslem správního přezkumu, aby stále dokola správní orgány podrobně opakovaly již jednou vyřčené. Proto byl správní orgán prvého stupně v případech názorové shody s NPÚ oprávněn odkázat na odůvodnění podnětu. Opačný přístup by mohl vést k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Soud se neztotožnil ani s námitkou nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, kterou žalobci spatřovali v absenci konkrétního zákonného důvodu, na jehož základě byly nemovitosti prohlášeny za kulturní památku, tj. zdali se tak stalo dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči anebo dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o státní památkové péči. Z žalobou napadených rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že nemovitosti byly za kulturní památku prohlášeny pro oba dva výše uvedené zákonné důvody. Tedy jednak pro souhrn jejich památkových hodnot význačného historického významu, když se jednalo o v hmotě autenticky dochovaný příklad činžovního domu z přelomu 19. a 20. st. s hodnotným uměleckým, architektonickým a řemeslným provedením. Přičemž za nejhodnotnější uměleckořemeslný prvek byla považována reprezentativně pojatá vnější fasáda domu. Dále předmětný pozemek byl za kulturní památku prohlášen proto, že vymezuje alespoň malou část původního prostranství přiléhajícího bezprostředně k domu a správní orgány taktéž přihlédly k tomu, že nemovitosti významně obohatily původní urbanistický plán Mírového náměstí v Plzni. Tímto byl naplněn první zákonem stanovený důvod pro prohlášení nemovitostí za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči. Rovněž tak byly nemovitosti za kulturní památku prohlášeny pro jejich přímý vztah k významným osobnostem, a to především k významnému a úspěšnému staviteli A. M., který dům postavil a bydlel v něm s celou rodinou, tedy i se synem F. M., rovněž významným stavitelem. A. M. byl spoluzakladatelem stavební firmy Müller a Kapsa, která realizovala řadu předních staveb, již prohlášených za kulturní památky a zapsaných v Úředním seznamu kulturních památek. Správní orgán prvého stupně konkrétně poukázal například na mosty v Praze a Plzni, pivovar Světovar, budovu nádraží na Jižním Předměstí. Tímto byl naplněn i druhý zákonem stanovený důvod pro prohlášení věci za kulturní památkou daný § 2 odst. 1 písm. b) zákona o státní památkové péči. K námitce žalobců týkající se nesprávného právního posouzení předmětných nemovitostí za kulturní památku pro absenci památkových hodnot, soud považuje za potřebné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2013 č.j. 1 As 120/2011 – 173, v němž bylo uvedeno: „… posuzování míry historické, umělecké, vědecké a technické hodnoty konkrétních objektů je ze své podstaty vždy do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů; hodnotící kritéria jsou zde jen obtížně kvantifikovatelná a významný podíl zde má správní uvážení. Vzhledem k tomu, že oblast správního uvážení leží zásadně mimo rozsah přezkumné pravomoci správních soudů (s výjimkou, kdy došlo k překročení jeho mezí, nezohlednění některého ze zákonem předepsaných kritérií, či dokonce atrahoval-li si správní orgán diskreci tam, kde to zákon nepředpokládá), je v těchto případech ze strany soudu na místě spíše zdrženlivý přístup (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, či ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 127/2005 - 71).“ Ve světle výše uvedeného má soud za to, že správní orgány na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěly ke správnému názoru, že předmětné nemovitosti vykazují znaky kulturní památky dle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Žalobci sporovali architektonickou a řemeslnou hodnotu nemovitostí, neboť se jednalo o obvyklou zástavbu dané doby. Soud poukazuje na pečlivé a logické odůvodnění správních orgánů, zejména správního orgánu prvého stupně, který na základě řádně zjištěného skutkového stavu, zejména z rozsáhlé a podrobné fotodokumentace nemovitostí nepopřel, že se jedná o obvyklou zástavbu té doby. Avšak zdůraznil, že dům je hodnotným dokladem konstrukčně i řemeslně kvalitně provedených staveb s množstvím zachovalých architektonických detailů, jež dokumentují vývoj a význam staveb v daném období a dokládají určité historické období rozvoje Plzně. Zejména správní orgány vyzdvihly historizující výraz fasád s dekorativními prvky secese a dochované umělecko-řemeslné prvky společných prostor. Žalobci až v žalobě namítli, že ve věci měl být k posouzení řemeslných prvků nemovitosti proveden znalecký posudek. Soud sdílí názor žalovaného ve vyjádření k žalobě, že nebylo zapotřebí znalecký posudek provést, jelikož veškeré rozhodné úvahy o historické kvalitě exteriéru a interiéru domu byly správní orgány oprávněny samy posoudit na základě podkladů založených ve spise. Rovněž tak k předmětnému pozemku, jež tvoří s domem kompaktní celek, správní orgány výstižně uvedly, že vymezuje alespoň malou část původního prostranství přiléhajícího k domu. Soud sdílí tvrzení správních orgánů o tom, že k předmětnému domu původně náležel nejen dvůr, ale také zahrada, když tyto skutečnosti vyplývají i z výřezu z katastrální mapy z roku 1944. Pokud žalobci nesouhlasí s použitím termínu „přeparcelování“ pozemku s tím, že tento byl pouze „přečíslován“, jedná se pouze o nepřesnou formulaci ze strany správních orgánů bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Soud se ztotožnil také s posouzením významnosti urbanistického hlediska nemovitostí správními orgány. Správní orgány odvozovaly urbanistickou hodnotu nemovitostí od jejich umístění, jelikož vytváří severní hranici náměstí, čímž vymezují prostor, který je ve městě považován za jeden z nejhodnotnějších a dům zároveň zaujímá pohledově exponované místo. S ohledem na výše uvedené má soud obranu žalobců o nedostatečném odůvodnění urbanistického významu nemovitosti, toliko poukazem na jeho postavení jako jednoho z prvních domů, za ryze účelovou. Žalobci se žalobními námitkami snažili u každé jednotlivé architektonické, umělecko- řemeslné a urbanistické složky domu popřít její historickou hodnotu poukazem na její průměrnost či zchátralost. Soud námitku, že předmětné nemovitosti jsou zchátralé, tudíž nevhodné k prohlášení za kulturní památku, odmítá s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2009 č.j. 6 As 37/2009 – 135, v němž bylo naopak konstatováno, že: „je-li ohrožen stav objektu, který má určitou památkovou hodnotu, o to více je nezbytná jeho ochrana prostřednictvím návrhu na jeho prohlášení za kulturní památku podle zákona o státní památkové péči.“ Navíc správní orgány si byly vědomy, že původní interiéry domu byly znehodnoceny a zachovaly se pouze ojedinělé stavební a řemeslné prvky, že v domě byla použita zastaralá architektonická koncepce tzv. „dvojtrakt“ a nikoli vyspělejší „trojtrakt“, že se jedná o obvyklou zástavbu té doby a nikoli o typický příklad činnosti stavební firmy Müller a Kapsa. Přesto s ohledem na výše uvedené se soud ztotožňuje se správními orgány, že nemovitosti byly za kulturní památku prohlášeny pro celkový souhrn všech jejich architektonických, umělecko-řemeslných a urbanistických hodnot. Zároveň správní orgány zohlednily, že se nemovitosti nenacházejí v památkově chráněném území, proto jejich prohlášení za kulturní památky je jedinou formou jejich ochrany. Taktéž nelze pominout významnou vazbu nemovitostí na stavitele A. M. a stavební firmu Müller a Kapsa. Žalobci jako podstatnou vadu správního řízení namítali aplikaci nesprávného časového znění správního řádu. Je pravdou, že správní orgán prvého stupně podáním ze dne 17.9.2009 vyzval účastníky ve lhůtě 15 dní k vyjádření se a seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci dle nesprávného časového znění, a to dle § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Toto podání však bylo žalobcům zasláno ještě před vydáním prvého, následně zrušeného rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Přičemž poté, co správní orgán prvého stupně znovu, tj. před vydáním v pořadí druhého rozhodnutí ve věci, řádně vyzval žalobce výzvou ze dne 3.3.2011 dle § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu ve znění rozhodném, k vyjádření se a seznámení s podklady rozhodnutí, ve lhůtě 15 dní. Tedy nejenže správní orgán prvého stupně ve věci zjednal nápravu, ale navíc ustanovení obou dotčených zákonných ustanovení jsou obsahově totožná, tudíž přestože správní orgán prvého stupně zcela nedostál svým procesním povinnostem aplikovat při vydání výzvy ze dne 17.9.2009 správné časové znění zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu ve znění rozhodném, není toto pochybení takové intenzity, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobců negativním způsobem definitivně zasaženo. Soud souhlasí se žalobci, že žalobou napadenými rozhodnutími dojde k omezení jejich volné dispozice s vlastním majetkem, tj. s předmětnými nemovitostmi. Soud však odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94 s tím, že podle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva, ale i povinnosti, a je povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy; obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 5 A 48/2002 – 40, jehož právní věta zní: „Rozhodnutí o prohlášení díla za kulturní památku podle § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je omezením vlastnického práva ve veřejném zájmu a za náhradu.“ Soud podotýká, že dle § 16 zákona o státní památkové péči lze vlastníkům kulturních památek poskytnout příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. V důvodové zprávě je ohledně přípěvku uvedeno následující: "Finanční příspěvek je přísně účelový, může proto být poskytnut jen na práce zabezpečující uchování a hodnotu kulturní památky, nikoli na modernizaci a jiné úpravy provedené v zájmu vlastníka." Taktéž je vlastníkům kulturních památek při jejich obnově poskytována odborná pomoc, potřebné podklady a informace od odborné organizace státní památkové péče dle § 14 zákona o státní památkové péči. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že omezení vlastníků kulturní památky není zákonem upraveno jako jednostranné a bez náhrady, nýbrž je jim do určité míry kompenzováno. Soud rozhodně nesouhlasí s námitkou nedostatečného způsobu vypořádání veškerých výše uvedených námitek správními orgány a odkazuje na odůvodnění obou žalobou napadených rozhodnutí, z nichž soud v tomto rozsudku citoval. Správní orgány se uvedenými námitkami pečlivě zabývaly a jejich odůvodnění jsou určitá, srozumitelná a zcela dostatečná. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č.j. 9Afs 70/2008-13, nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2013, č.j. 8Afs 41/2012-50, rozhodnutí ze dne 6.6.2013, č.j. 1Afs 44/2013-30 s tím, že závěry citovaných judikátů lze plně vztáhnout také na rozhodnutí správních orgánů tak, že ačkoliv je jejich povinností svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek na detailní a vyčerpávající odpovědi na každou námitku. Soud zdůrazňuje, že požadavky kladené na správní orgány, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takovéto přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost orgánů, především pak jejich schopnost efektivně, zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu, plnit zákonem jim uložené úkoly. K námitce žalobců spočívající v porušení práva na spravedlivý proces pro nepřiměřenou délku řízení, soud konstatuje, že je pravdou, že vydat rozhodnutí v přiměřené době je obecnou povinností správních orgánů. Její porušení lze vymáhat právem dovolenými prostředky, ve správním řízení například ochranou před nečinností, avšak námitka spočívající v nepřiměřené délce správního řízení bez dalšího není způsobilá odůvodnit zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, judikaturou správních soudů, dále soud ve správním řízení neshledal ani procesní pochybení, takové intenzity, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení žalobců je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobci nebyli ve věci samé úspěšní, úspěšnému žalovanému však prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.