5 A 75/2013 - 47

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: T. T. T. T., zastoupena JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem se sídlem Moskevská 373/37, 100 00 Praha 10, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, Praha 4, za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. K., zastoupena JUDr. Jaroslavem Dospělem, advokátem se sídlem Moskevská 373/37, 100 00 Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. března 2013, čj. MV-134370- 4/SO/sen-2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též „žalovaná“) zamítla její odvolání proti rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky, Ministerstva vnitra, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. října 2012, čj.: OAM-15700-30/PP-2011, jímž podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) nebylo vyhověno její žádosti o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny (dále jen „žádost“). Žalobkyně v žalobě odkázala na Sdělení Komise Evropského parlamentu a Rady o pokynech pro lepší provádění Směrnice 2004/38/ES, KOM (2014) 313 (dále jen „Sdělení Komise a Rady“), podle něhož se má přihlédnout při posuzování účelovosti manželství k následujícím faktorům: a) pár se před svatbou nikdy nesešel, b) pár se neshoduje ohledně svých osobních údajů, okolnostech prvního setkání nebo jiných důležitých informací, c) pár nemluví stejným jazykem, d) existuje důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen. Nesouhlasila se závěrem správních orgánů, že její manželství uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení mělo být účelové, s úmyslem umožnit jí pobývat v České republice. Zdůraznila, že se s osobou zúčastněnou na řízení před sňatkem delší dobu znali, od smrti prvního manžela žalobkyně uplynula značná doba a žalobkyně se stará o jeho hrobové místo v Brně. Rovněž osoba zúčastněná na řízení byla dlouhou dobu rozvedená a správní orgán I. stupně ani žalovaná nezjistili nic, co by nasvědčovalo předání jakékoliv peněžní částky. Při výslechu se oba shodli na okolnostech prvního setkání a ohledně svých osobních údajů a jiných důležitých informací; oba mluví vietnamským jazykem a žalobkyně rovněž mluví poměrně dobře česky. Uvedla, že se shodli ve většině dotazů správního orgánu, neshody činí menší část, např. ohledně trávení Vánoc a Silvestra, použité zubní pastě. V případě neshod se však nejedná o podstatné informace ve smyslu výše citované Směrnice. Navíc i v současné době jsou vztahy mezi manželi velmi dobré a navzájem si pomáhají. Potřeby rodiny uspokojují z podnikání osoby zúčastněné na řízení, při němž mu žalobkyně pomáhá. Dovodila tak, že zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu bylo nepřiměřeným zásahem do jejich soukromého a rodinného života. Žalobkyně navrhla soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla veškeré žalobou uplatněné námitky a plně odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedla, že žalobkyně účelově uzavřeným sňatkem usilovala o získání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Žalobou napadené rozhodnutí vycházelo především z výpovědí žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení, v nichž byly shledány zásadní rozpory. Konkrétně se neshodly na okolnostech svého seznámení, svatebního dne, trávení Vánoc, Silvestra a neděle před sepsáním protokolu. Kladené otázky přitom byly zcela určité a týkaly se běžných záležitostí společného soužití, takže odpovědi na ně by v případě funkčního svazku měly být v zásadě totožné. Žalovaná upozornila, že žalobkyně již v minulosti uzavřela účelový sňatek s občanem České republiky. Veškeré podklady shromážděné ve správním spise tak vytvořily ucelený důkazní řetězec, jehož přesvědčivost nelze zpochybnit bagatelizací rozporů ve výpovědích manželů. Žalovaná navrhla soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zmítl. V replice doručené soudu dne 11. července 2013 žalobkyně zopakovala, že podle protokolů o sobě manželé znají veškeré osobní informace, rovněž na další otázky odpověděli ve většině případů shodně. Rozdíly ve výpovědích měla za bezvýznamné, proto na jejich základě nebylo možné dovodit závěr o nefunkčnosti manželství. Doplnila, že v poslední době začali spolu podnikat, což doložila smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 15. března 2013 a přiznání k dani z příjmů osoby zúčastněné na řízení. Zdůraznila, že uzavření dřívějšího účelového sňatku nikterak nesouvisí se současným řízením, žalobkyně se nadto stará o hrob bývalého manžela. Ve Vietnamu již nemá žádné zázemí, neboť její rodiče zemřeli. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci písemně souhlasili. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Dne 15. 12. 2011 žalobkyně podala ke správnímu orgánu I. stupně žádost o povolení k přechodnému pobytu, za účelem spojení rodiny. Z oddacího listu ze dne 2. 12. 2011 vyplynulo, že žalobkyně s osobou zúčastněnou na řízení uzavřela sňatek dne 2. 12. 2011. Správní orgán I. stupně provedl celkem tři pobytové kontroly; dne 7. února 2012 se dostavil do bytu žalobce na adresu H. 74/39, kdy byl zastižen pouze žalobce, dne 13. února 2012 provedl kontrolu v bytě žalobkyně na adrese M. 373/37, rovněž žalobkyni nezastihl, ale po rozhovoru s majitelem domu JUDr. D., který ji telefonicky kontaktoval, se následně dostavila. Dne 21. února 2012 ve 20.30 hod provedl kontrolu opětovně na adrese H. 74/39, manželé byli oba zastiženi. Při pobytové kontrole dne 7. února 2012 žalobce vypověděl, že manželka pracuje ve vietnamské večerce, odchází každý den ráno v šest hodin a vrací se večer po dvacáté hodině. Manželka bydlí na M. 373/37, žalobce navštěvuje každý druhý den a někdy přespí. Při pobytové kontrole dne 13. února 2012 žalobkyně naopak uvedla, že si přivydělává hlídáním dětí ve vietnamských rodinách. Vše výše uvedené vyplývá z podání – pobytová kontrola ze dne 21.2.2012, č.j. KRPA-14669-1/ČJ-2012-000026. Z porovnání protokolů ze dne 7.8.2012 o výslechu žalobkyně, č.j. OAM-15700-14/PP- 2011, a o výslechu osoby zúčastněné na řízení, č.j. OAM-15700-15/PP-2011, vyplynulo, že manželé se shodli na následujících údajích: jméno a datum narození manželky, její rodinný stav, dosažené vzdělání. Manžel byl dvakrát ženatý. Žalobkyně má ve Vietnamu syna ve věku přibližně dvaceti let. Dále se shodli na křestním jménu předchozího manžela žalobkyně, jeho bydlišti (B.) a faktu, že zemřel. Shodně uvedli údaje osoby zúčastněné na řízení (jméno, datum narození, přibližné místo podniku, kde pracuje). Oba vypověděli, že se seznámili ve vietnamské večerce, během následujících dnů chodili na kafe, později do žalobcova domu, v domě žalobkyně byl žalobce pouze jednou. Hovoří spolu vietnamsky, občas česky. Žalobkyně umí vietnamsky, trochu česky, přibližně se shodli na tom, jaké jazyky ovládá osoba zúčastněná na řízení. Popsali okolnosti svatby (datum, místo, pohlaví oddávajícího), proč zvolili P. 9 (žalobkyně tam v té době bydlela), termín rezervovali společně asi měsíc předem. Manžel se přestěhoval do P. před jejich seznámením, občanský průkaz se změnou trvalého bydliště dostal v roce 2012, dříve byl hlášen v Ch. Shodně popsali okolnosti svatebního dne (oba spali na H., jeli metrem na obřad) a to, že manžel si koupil oblek již dříve. Svatební kytice byla žlutá, kupoval ji manžel (manželka nevěděla, kolik stála). Shodli se, že na svatbě nebyli žádní příbuzní a že spolu bydlí v bytě v H. (společně tam přespávají). Shodně vysvětlili, proč byla žalobkyně hlášena v M. (majitel domu v H. byl v Americe). Rovněž se shodli na místě zaměstnání manžela a jeho pracovní době, dále na informacích o jeho dceři a znala přibližné informace o jeho sourozencích. Shodli se, že společně nechodí do společnosti a nebyli na dovolené. Manžel kouří, manželka ne. Žalobkyně chodí do manželovy práce každý den. Shodli se na jménech svědků, a že nemají domácí zvířata. Při popisu poslední soboty se shodli na průběhu rána a na skutečnosti, že žalobkyně za manželem chodí 2-3krát denně do práce a občas mu donese jídlo. Žalobkyně znala barvu zubního kartáčku manžela - bílo-modrou, což manžel potvrdil. Manžel si pamatoval barvu očí žalobkyně - hnědé, což ona rovněž potvrdila. Manžel znal zdravotní stav manželky, nemají tetování (manžel má pihu na zádech), nejsou na ně vedeny exekuce. Shodně vypověděli, že byl manžel o Štědrém večeru nemocný. Na Vietnamský Nový rok nedodržovali žádné zvyky a byl u nich na návštěvě kamarád (stejně jako na český Nový rok). Žalobkyně vařila jarní závitky a rýži. Na pivo chodí do baru, kde manžel pracuje, manželka pivo nepije, manžel ho má rád. Ohledně otázky, co kdo jedl minulý den, shodně uvedli, že manželka manželovi nedonesla do práce žádné jídlo. Na druhé straně se neshodli na následujících údajích: místě narození a bydlišti žalobkyně ve Vietnamu (manžel uvedl N. A., žalobkyně naopak S. Y.-N.). Manžel uvedl, že jeho manželka byla naposledy ve Vietnamu na vojně, žalobkyně naproti tomu tvrdila, že naposled pracovala jako zemědělkyně. Manžel si nepamatoval barvu zubního kartáčku manželky, ona si zase nepamatovala barvu očí manžela (tvrdila, že má oči ne úplně modré, ne úplně černé, bledé). Ani jeden z manželů si nepamatoval, jakou zubní pastu používá druhý z nich. Neshodli se ohledně zdravotního stavu manžela, když žalobkyně uvedla, že jej bolí záda, ale manžel uvedl, že kromě problémů s ušima a lupénkou nemá jiné zdravotní problémy. Žalobkyně uvedla, že byla dvakrát vdaná, její manžel měl za to, že třikrát. Rovněž se domníval, že manželka poprvé přišla do České republiky v roce 1995 (ve skutečnosti v roce 2005). Žalobkyně jezdí dle svého tvrzení na hrob bývalého manžela dvakrát až třikrát do roka, žalobce popřel, že by jeho žena Brno navštívila během doby, co byli spolu. Manžel uvedl, že se seznámili v březnu nebo dubnu, žalobkyně tvrdila, že v červnu nebo červenci. Neshodli se na místě, kde žalobkyně bydlela v době seznámení (žalobce tvrdil, že v S., žalobkyně uvedla adresu L.). Po svatebním obřadě jeli podle žalobkyně zpět do H., podle žalobce k jeho kamarádovi na J. Žalobkyně vypověděla, že doma vařila (vietnamské závitky a rýžové nudle), jídlo poté odnesla do baru v H., odkud odešli o půlnoci. Manžel uvedl, že měl jako pohoštění zařízené chlebíčky a dortíky (nic vařeného) a z baru odešli ve 22 hod. Žalobkyně měla na sobě, dle svých slov, červené tradiční šaty až na zem, podle žalobce měla naopak kostýmek (uvedl, že si není jistý, mohla mít i červené šaty). Šaty si půjčila od kamarádky, manžel nevěděl, koho byly. Manžel vypověděl, že si oblékl tmavý oblek a kravatu s bílou košilí. Podle žalobkyně byla jeho kravata pruhovaná a košile modrá. Neshodli se na vzhledu svatebních prstýnků (dle žalobkyně byly barvy stříbrozlaté a pruhované, dle manžela pouze stříbrné napodobeniny s kamínkem). Dle žalobkyně nosí manžel prstýnek občas, ten toto jasně popřel. Na svatební hostině bylo podle manžela 8 hostů, žalobkyně tvrdila, že 4. Žalobce uvedl, že vše platil a od manželky by si nic nevzal, žalobkyně mu prý peníze dala. Žalobce byl v manželčině bytě na M. asi jen 5krát (dle žalobkyně tam chodí denně). Jeli spolu jednou autobusem do Ch., manžel naopak uvedl, že jeli autem a rovněž navštívili tetu v M. Žalobkyně vypověděla, že je nezaměstnaná, dle manžela pracuje ve vietnamské večerce sedm dní v týdnu. S dcerou ji seznámil hned po svatbě na S., podle žalobkyně o Vánocích 2011 v H. Žalobkyně se domnívala, že jeden ze svědků byl manželův kolega z práce, přitom se jednalo o bývalého zaměstnance. Manžel uvedl, že každý z nich nakupuje za vlastní peníze (manželka nakupuje z toho, co si vydělá), manželce žádné peníze nedává. Dle žalobkyně chodí nakupovat výhradně její manžel, občas jí dává peníze, většinou vaří (předtím, než začal pracovat jako barman) a ostatní dělá ona. Podle manžela vaří většinou manželka (on vařil předtím, než nastoupil do práce) a dává mu 3000 Kč na nájem, on jí na nájem v M. nic nepřidává. Žalobkyně uvedla, že manžel platí vše (částečně i byt v M.) a ona mu na to nic nepřidává. Neshodli se na tom, zda mají internet. Při popisu poslední soboty manžel uvedl, že se za ním manželka stavila v práci jen na max. půl hodiny (prý se nikdy dlouho nezdrží), žalobkyně naopak tvrdila, že se zdržela asi 2 hodiny. Žalobkyně neznala zdravotní stav manžela, když jí uvedené bolesti zad manžel mezi své zdravotní problémy neuvedl. Neshodli se na tom, kdy manželka naposledy dostala květinu (minulý týden oproti dvěma měsícům), ani na dárku k narozeninám (prý v době narozenin manžela ještě nebyli partneři). Dle žalobkyně o Vánocích nedodrželi žádné zvyky, manžel uvedl, že rozkrojili jablko, měli vánoční stromeček a cukroví. Podle žalobce byl s nimi na Silvestra jeho kamarád a poté šli na V., podle žalobkyně byli sami dva a šli se podívat na ohňostroj na Strahov. Neshodli se na okolnostech oslav Vietnamského Nového roku (podle osoby zúčastněné manželka přinesla láhev vodky). Manžel nevěděl nic o rodičích a sourozencích manželky, rovněž neměl žádné povědomí o jejích pobytových a azylových řízeních. Dále neznal příjmení předchozího manžela žalobkyně a datum jeho úmrtí (věděl, že zemřel dříve, než se seznámili). Žalobkyně neznala místo narození manžela, jeho vzdělání, název podniku, kde pracuje, ani jeho průměrný měsíční příjem. Dále nic nevěděla o rodičích manžela. Nevybavila si značku používané zubní pasty, manžel neznal barvu jejího kartáčku na zuby ani nevěděl, zda manželka pobírala vdovský důchod. Správní orgán I. stupně dne 22. října 2012 rozhodl tak, že žádosti žalobkyně nevyhověl. Zkonstatoval výsledky pobytových kontrol a protokolů o výslechu žalobců, rovněž uvedl, že při sepsání protokolů žalobkyně ke své žádosti přiložila stvrzenku ze dne 24. ledna 2011 Pohřební a hřbitovní služby města Brna na částku 800 Kč s účelem platby „pronájem výklenku, zaplaceno žalobkyní, spolu se smlouvou o nájmu urnového místa v kolumbáriu na dobu od 24. ledna 2011 do 24. ledna 2016“. Následně doplnil spisový materiál žalobkyně o rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie ze dne 13. ledna 2010, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu, podaná za účelem sloučení rodiny s manželem J. R. Dále přiložil rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 22. března 2010, který výše uvedené rozhodnutí v druhém stupni potvrdil. Provedl šetření k osobě J. R. a z dostupných informačních systémů zjistil, že bývalý manžel žalobkyně zemřel dne ... v B. Po zhodnocení výše uvedených podkladů dospěl k závěru, že žalobkyně manželství uzavřela výhradně s úmyslem obejít právní předpisy a získat povolení k přechodnému pobytu. Poukázal přitom především na zásadní rozpory ve výpovědích obou manželů, kteří se neshodli ve znalosti svých vzájemných osobních a rodinných poměrů, barvy očí, okolnostech seznámení a uzavření svatby, trávení Vánoc a Silvestra, rovněž se neshodli v základních otázkách, jako je používaná zubní pasta či barva kartáčků na zuby, trávení poslední neděle před výslechem, bydliště manželky před svatbou apod. Manželství žalobců měl za nefunkční, neboť manželé si protiřečili v otázce finančních příjmů žalobkyně, jejího zaměstnání a společného vedení domácnosti. Rovněž zkonstatoval, že žalobkyně uzavřela manželství již v době správního vyhoštění a svého manžela o této skutečnosti neinformovala. Dále poukázal na fakt, že žalobkyně sice sjednala smlouvu o nájmu urnového místa pro svého bývalého manžela, ovšem učinila tak až zhruba dva roky po jeho smrti a rovněž po zahájení řešeného správního řízení. Dále se správní orgán I. stupně zabýval otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Konstatoval, že zamítnutím žádosti k nepřiměřenému zásahu do jejího života nedojde, jelikož její manželství bylo toliko formální a jiné rodinné ani osobní vazby, jež by odůvodňovaly nutnost jejího pobytu v ČR, nemá. O odvolání žalobkyně ze dne 3. listopadu 2012, v němž argumentovala obdobně jako v podané žalobě, rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím. Ztotožnila se přitom s odůvodněním správního orgánu I. stupně, neboť ve výpovědích žalobců shledala zásadní rozpory. Dále odkázala na Sdělení Komise a Rady a uvedla, že v posuzovaném případě bylo naplněno hned několik zde uvedených faktorů. Rovněž zmínila, že žalobkyně již v minulosti uzavřela účelový sňatek s občanem České republiky. Soudem zjištěný skutkový stav nebyl mezi účastníky sporným. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba není důvodná. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. (…)“. Dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců má být žádost zamítnuta, pokud se cizinec „dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“. Vzhledem k tomu, že právní úprava zákona o pobytu cizinců vychází z práva Evropské unie (§ 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), poukázaly správní orgány správně na sdělení komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dostupné z eur-lex.europa.eu). Při úvaze nad tím, zda existuje úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví, mohou vnitrostátní orgány zejména zohlednit následující faktory: - pár se před svatbou nikdy nesetkal, - pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají, - pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, - důkaz o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen (s výjimkou peněž nebo darů, které byly předány jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), - v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, - rozvoj rodinného života pouze tehdy, kdy byl přijat příkaz k vyhoštění, - pár se rozvedl krátce potom, co státní dotyčný příslušník třetí země získal právo pobytu. Podstatou sporu je právní posouzení žalobkyní uzavřeného manželství s osobou zúčastněnou na řízení správními orgány jako účelové, s úmyslem umožnit jí pobývat v České republice. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.4.2015, č.j. 6 Azs 32/2015-30 v němž bylo k otázce účelovosti uzavření manželství cizincem uvedeno následující: „Ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. vychází z článku 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, Úř. věst. L 158, 30. 4. 2004, s. 77 - 123, zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 05, Svazek 05, s. 46 - 61. Podle tohoto článku mohou členské státy přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Podle článku 28 odůvodnění směrnice by členské státy měly mít možnost přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody, a zejména před účelovými manželstvími nebo jakoukoliv jinou formou vztahů uzavíraných výlučně za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt. Soudní dvůr potvrdil právo členských států přijmout taková opatření v souvislosti s účelovými sňatky v rozsudku velkého senátu ze dne 25. 7. 2008 ve věci C-127/08 Metock, Sb. rozh. s. I-06241, bod 75). Přitom již před přijetím předmětné směrnice konstatoval, že fingovaná manželství uzavřená s cílem obejít ustanovení týkající se vstupu a pobytu státních příslušníků třetích států je třeba považovat za zneužití práva (rozsudek ze dne 23. 9. 2003 ve věci C-109/01 Akrich, Recueil s. I-09607, bod 57). Z uvedeného je zřejmé, že proces zjišťování existence účelového manželství a následně odepření pobytového oprávnění je plně v režii členských států. Evropské právo nedává konkrétní vodítko pro posuzování účelovosti sňatku. Inspirovat se nicméně lze rezolucí Rady ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství, Úř. věst. C 382, 16. 12. 1997, s. 1 - 3. Tato rezoluce vychází jak z respektu k právu uzavřít manželství a právu na respektování rodinného života, tak z vědomí, že účelové sňatky představují nástroj obcházení pravidel vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí na území členských států EU. Tato rezoluce definuje ve svém článku 1 „účelový sňatek“ („a marriage of convenience“) jako „sňatek uzavřený mezi občanem členského státu nebo občanem třetí země legálně usazeným ve členském státě a občanem třetí země pouze s účelem obejití pravidel vstupu a pobytu občanů třetí země a získání povolení nebo oprávnění k pobytu pro občana třetí země.“ Rezoluce uvádí v článku 2 faktory, které mohou vést k závěru o účelovém manželství: není udržováno manželské soužití; chybí společné přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se nikdy před sňatkem neviděli; manželé se neshodnou při uvádění svých osobních údajů, důležitých osobních informací či informací o průběhu prvé schůzky; manželé nehovoří společným jazykem; sňatku předcházelo předání finanční částky; některý z manželů v minulosti uzavřel účelový sňatek nebo se dopustil porušení předpisů o pobytu cizinců. Z interpretovaného ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. plyne, že účelové manželství bude takové, které manželé uzavřeli za účelem obejití zákona č. 326/1999 Sb. s cílem získat povolení k přechodnému pobytu. Toto pojetí plně odpovídá výše uvedené směrnici i citované rezoluci Rady. Na správních orgánech pak leží, aby v řízení tento účel a cíl manželství prokázaly. S ohledem na shora nastíněnou změnu hodnotového vnímání manželství je zřejmé, že i manželství uzavřené výlučně s cílem obejít zákon o pobytu cizinců a získat pobytové oprávnění na území České republiky bude z hlediska soukromého práva existující a platné. Na takové manželství budou tedy plně aplikovatelné veškeré další normy včetně vzniku společného jmění manželů a podmínek zániku manželství. Z hlediska veřejného - konkrétně cizineckého - práva však k žádné změně nedochází. Jestliže příslušný správní orgán zjistí, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem obejít zákon o pobytu cizinců a získat pobytové oprávnění, byl tím dán důvod k zamítnutí příslušné žádosti jak za účinnosti zákona o rodině, stejně tak za účinnosti nového občanského zákoníku. Veřejné právo tedy nahlíží na manželství autonomně. Tento vztah je ostatně výslovně zakotven v § 1 odst. 1 věta druhá nového občanského zákoníku, podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Prokazování účelovosti manželství podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. bude, jak vyplývá i z § 169 odst. 3 téhož zákona a z citované rezoluce Rady, nutně založeno na zjištění okolností provázejících seznámení obou snoubenců, jejich svatbu a jejich následný život.“ Soud při posouzení účelovosti sňatku žalobkyně v prvé řadě vycházel z výpovědí obou manželů, které detailně porovnával. Dospěl přitom ke shodnému závěru jako správní orgány, a to že se manželé neshodli jednak ohledně svých osobních údajů a událostí, které společně v minulosti prožili, jednak ohledně každodenního fungování jejich manželství. I kdyby soud odhlédl od povrchních detailů, které je možné snadno zapomenout či přehlédnout (např. barva očí, barva kartáčků na zuby, značka zubní pasty či rodiště žalobkyně ve Vietnamu), výpovědi manželů přesto obsahují zcela zásadní rozpory. Manželé se například neshodli na době prvního příchodu žalobkyně do České republiky, a to o celých deset let. Jejich výpovědi se lišily i v době vzájemného seznámení, když žalobkyně uvedla, že se seznámili v červnu nebo červenci, manžel v březnu nebo dubnu. Dále rozdílně vypovídali o okolnostech společné svatby, především ohledně počtu hostů a jídla na hostině; žalobkyně zcela konkrétně vypověděla, že po obřadu vařila vietnamské závitky s rýží, které pak donesla do baru, manžel zdůraznil, že měli pouze studené pohoštění. Dále uvedl, že hostinu zaplatil sám, jelikož by si od manželky nic nevzal. Žalobkyně naopak vypověděla, že manželovi přidala určitý peněžní obnos. Zhruba půl roku po svatbě si navíc nebyli schopni vybavit vzhled svých svatebních prstýnků. Dále se neshodli na svém jediném výletě, zda cestovali autem či autobusem a na okolnostech slavení Silvestra, zda na Vítkově či na Strahově. Ačkoliv jsou výše uvedené údaje bezesporu zásadní povahy, jsou do určité míry závislé na paměti a všímavosti manželů. To samé však jistě neplatí o každodenních okolnostech společného života, na něž by v případě funkčního svazku měli manželé odpovídat zcela shodně. V tomto smyslu by manžel jen stěží nevěděl o nezaměstnanosti své manželky a naopak tvrdil, že pracuje sedm dní v týdnu ve vietnamské večerce. Rovněž se jeví jako těžko uvěřitelné tvrzení manžela, že každý nakupuje za vlastní peníze, pokud dle žalobkyně nakupuje výhradně manžel. Obdobně je třeba zhodnotit výpověď manžela, že manželka přidává 3000 Kč na nájem bytu v H. a nájem v M. platí sama; žalobkyně totiž uvedla, že manžel platí vše a ona se na chodu domácnosti nijak nepodílí. Jistě by bylo pochopitelné, kdyby žalobce neznal podrobnosti azylových a pobytových řízení manželky; je ovšem zarážející, že neměl tušení o jejím správním vyhoštění, a to tím spíše, že právě v tomto období společně uzavřeli sňatek. Dále manželé vypověděli, že v době narozenin manžela dne 22. srpna ještě nebyli partneři a z toho důvodu společně neslavili narozeniny. Tato výpověď však nekoresponduje s jejich dalším tvrzením, že se zasnoubili již v srpnu 2011. Tedy manželé o sobě nevěděli skutečnosti pro manželství a pro vzájemné soužití zcela zásadní, které by o sobě měli manželé znát. Soud dále podotýká, že v neprospěch žalobkyně svědčí také další skutečnosti například, že o povolení k přechodnému pobytu žalobkyně zažádala již zhruba týden po uzavření sňatku. Dále žalobkyně v rámci daného řízení uvedla, že na hrob bývalého manžela jezdí 2-3krát do roka, ovšem tuto informaci manžel popřel. Žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila stvrzenku vystavenou Pohřební a hřbitovní službou města Brna, avšak podle nájemní smlouvy urnové místo najala s platností od 24. ledna 2011, tedy téměř dva roky po smrti bývalého manžela a rovněž tak učinila až po zahájení daného správního řízení. Soud uzavírá, že výše uvedené rozpory ve výpovědích manželů byly natolik významné, že na jejich základě lze dospět k závěru o účelovosti manželství žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení. Správní orgány při právním posouzení věci správně aplikovaly Sdělení Komise a Rady, když ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 59/2013 – 33 ze dne 7.11.2013 mají správní orgány možnost přihlédnout k faktorům uvedeným ve Směrnici, což plně záleží na jejich uvážení. Jelikož, evropské právo nedává členským státům konkrétní vodítko pro posuzování účelovosti sňatku, je proces zjišťování existence účelového manželství a následně odepření pobytového oprávnění zcela v režii ČR. Soud při hodnocení splnění zákonem stanovených podmínek dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců neshledal, že by správní orgány vybočily ze zákonem stanovených mezí. Své úvahy v rámci rozhodování nerozšířily nad rámec stanovený zákonem ani nepožadovaly splnění podmínek, které zákon žadateli o udělení přechodného pobytu neukládá, proto soud potvrdil důvod pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. V posuzovaném případě došlo ke střetu práva na ochranu rodinného života žalobkyně a veřejného zájmu na ochraně společnosti, soud provedl test proporcionality v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994, se závěrem, že zájem žalobkyně na ochraně rodinného života nemá přednost za situace, kdy její manželství s osobou na řízení zúčastněnou je pouze formálním a účelovým svazkem, tudíž žádný osobní a rodinný život spolu nevedou, a rovněž tak soud shledal absenci jiných rodinných či osobních vazeb, jež by odůvodňovaly její pobyt na území ČR. Jak tedy správně uzavřely správní orgány, rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně do jejího rodinného či soukromého života nikterak zasáhnout nemůže. Tento závěr je rovněž plně v souladu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2008 - 101 ze dne 18. 12. 2008, podle kterého zájem na tom, aby se v České republice nezdržovali cizinci, kteří obcházejí zákon svým úmyslným jednáním, má přednost před právem cizince na ochranu jeho rodinného života. Již s ohledem na výše uvedené soud námitku žalobkyně, že i v současné době jsou vztahy manželů dobré a vzájemně si pomáhají, vyhodnotil jako ryze účelovou. Nad to soud upozorňuje, že při přezkumu žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, je povinen dle § 75 s.ř.s. vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Lze tak uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, základními zásadami správního řízení a ustálenou judikaturou soudů, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O náhradě nákladů řízení ve výroku pod bodem II. rozsudku rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněné na řízení by měla právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem dle § 60 odst. 5 s.ř.s., k tomu ale v dané věci nedošlo, proto soud ve výroku pod bodem III. rozsudku rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.