5 A 9/2021– 210

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. et Mgr. Pavly Klusáčkové a Mgr. Vadima Hlavatého ve věci žalobců: proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: a) Z. K., narozen dne X bytem X b) A. H., narozen dne X bytem X c) R. C., narozen dne X bytem X d) O. P., narozen dne X bytem X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Janem Boučkem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 e) Mgr. J. B., narozen X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Kociánem, sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 01 Praha 1 Linkin Invest II s.r.o., IČO 02895315 sídlem Korunní 810/104, 101 00 Praha 10 zastoupena Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem Ukrajinská 874, Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2020, č. j. MHMP 1837947/2020, sp. zn. S–MHMP 193788/2020/STR, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2020, č. j. MHMP 1837947/2020, sp. zn. S–MHMP 193788/2020/STR, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c), d) na náhradě nákladů řízení částku, ve výši 52 365,60 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Jana Boučka, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci e) na náhradě nákladů řízení částku, ve výši 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce Mgr. Petra Kociána, advokáta.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jím podané odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 (dále též „stavební úřad“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 12. 11. 2019, č. j. P12 39343/2019 OVY, sp. zn. OVY/54447/2017/Nv (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“ či „rozhodnutí stavebního úřadu“), jímž bylo k žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále též „stavebník“) o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení ze dne 22. 12. 2017, rozhodnuto výrokem pod bodem I. o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby pro soubor budov nazvaný: „Rezidence X“, který je situován na pozemcích parc. č. XA, XB a XC vše v kat. úz. X (dále též „stavba“ či „novostavba“)) v rozhodnutí uvedeném rozsahu a za stanovaných podmínek; a výrokem pod bodem II. o vydání stavebního povolení, kterým byla stavba povolena v uvedeném rozsahu a za stanovaných podmínek.

2. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalovaným odůvodněno tak, že stavební úřad po obdržení žádosti osoby na řízení zúčastněné o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení dne 22. 12. 2017 zjistil, že tato nemá předepsané náležitosti a neposkytuje dostatečný podklad pro posouzení umístění a provedení stavby. Stavební úřad proto vyzval osobu na řízení zúčastněnou k náležitému doplnění žádosti a za tím účelem řízení přerušil. Osoba na řízení zúčastněná postupně veškeré potřebné podklady doložila (žalovaný na stranách 6 až 9 žalobou napadeného rozhodnutí vypsal jednotlivé listiny, které byly do správního spisu dokládány). Poté bylo dne 14. 8. 2019 oznámeno zahájení společného územního a stavebního řízení novým účastníkům řízení. Žalovaný konstatoval, že stavba navazuje na probíhající výstavbu bytových domů v původní rozvojové studii Neocity. Novostavba má společný suterén s pěti nadzemními částmi A, B, C, D, E; části A, B, C, D jsou určeny pro bydlení, část E je určena pro komerční využití. Spodní stavba má vnější půdorysné rozměry 168,5 x 53,5 m. Odstup spodní části od sousední části v jižní části je 7,7 m v západní části 44,2 m, v severní části 1,1 m a ve východní části 13,4 m. Objekty A, B mají 9 nadzemních podlaží, objekt C má 7 nadzemních podlaží, objekt D má 4 nadzemní podlaží a objekt E má jedno nadzemní podlaží; všechny objekty jsou zastřešeny plochou střechou. Stavba je napojena na stávající sítě veřejné technické a dopravní infrastruktury.

3. Následně se žalovaný vypořádával s odvolacími námitkami odvolatelů; k doplněnému odvolání žalobce d), v němž stavbě vytýkal, že podstatně zastíní nemovitosti na začátku ulice X, a to již výstavbou první budovy pod ulicí X, žalovaný konstatoval, že dle podkladu posouzení vlivu stavby na proslunění bytů a denního osvětlení obytných místností okolních obytných budov z prosince 2017 vyplývá, že nejvíce ohrožený rodinný dům č. p. X v ulici X, který byl k posouzení vybrán, vyhovuje požadavkům ČSN 734301. Ani námitku žalobce d), že stavbou dojde k dalším negativním jevům jako znečištění současného životního prostředí světelným smogem, neshledal žalovaný důvodnou, jelikož při vydání kolaudačního souhlasu proběhne kontrola souladu skutečného provedení stavebního objektu veřejného osvětlení s požadavky norem. Taktéž žalovaný odmítl námitku žalobce d) týkající se nesouladu záměru s územním plánem a odkázal na prvostupňové správní rozhodnutí, kde se stavební orgán touto námitkou podrobně zabýval. Navíc doplnil, že soulad záměru s požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se neposuzuje, jelikož záměr se posuzuje dle PSP na území hl. m. Prahy. Poukázal na to, že v prvostupňovém správním rozhodnutí bylo uvedeno, že navržená zástavba navazuje jednak na novou zástavbu vyšších bytových domů umístěných na severní straně a jednak na původní nízkopodlažní zástavbu na východní straně, kterou převážně tvoří rodinné domy. Navržená stavba se směrem na východ snižuje, a to jak podlažností, tak i absolutní výškou po atiku střech objektů jednotlivých nadzemních částí bytového domu. Žalovaný poté konstatoval, že Čechova čtvrť je část území Modřan, ohraničená ulicemi Komořanská, Generála Šišky, Československého exilu a na jihu Modřanskou roklí. Část území Čechovy čtvrtě byla v době tvorby současně platného územního plánu určena jako rozvojové území pro funkci všeobecně obytnou a všeobecně smíšenou. Pro rozvojové plochy byla územním plánem míra jejich zastavení určena kódem míry využití území D a do tohoto území byla navržena stavba. Jedná se o pruh území, které svými delšími stranami navazuje na severní straně na vysokopodlažní zástavbu bytových domů, umístěných v rámci navazujícího rozvojového území s kódem míry využití G, a na jižní straně na území sportu. Na západní straně je komunikace Komořanská, za níž se nachází bývalý areál modřanského cukrovaru. Na straně východní je za komunikací X historická zástavba rodinnými domy. Při jihovýchodním rohu zastavovaného území je pozemek určený pro zástavbu čistě obytnou, se stanoveným kódem míry využití území B. Společná hranice zastavovaného území OV – D a sousedního území OB – B je dlouhá pouze cca 27 m. Navržená stavba je v místě, kde navazuje na stávající zástavbu rodinnými domy a i na pozemek v území OB – B navržena tak, aby tvořila přechod mezi vyšší zástavbou na východní straně (zástavba nyní projednávaného záměru) a severní straně (zástavba Rezidence X) a nízkopodlažní zástavbou rodinných domů na východní straně. Objekt umístěný na východní straně pozemků projednávané stavby je navržen jako čtyřpodlažní a je umístěn s co možná největším odstupem cca 41 m od území OB – B, kdy je mezi navrženým objektem území OB – B umístěna zelená plocha. Záměr je umístěn v území podle územního plánu určeného pro funkční využití OV – všeobecně obytné, se stanoveným kódem míry využití D. V území OV jsou umístěny objekty bytového domu, pěších komunikací, zpevněných ploch, plošných zařízení a liniových vedení technických vedení, které jsou v území OV vyjmenované jako přípustné využití. Jsou zde umístěny i zpevněné parkovací plochy podél komunikace, které jsou v souladu s podmíněně přípustným využitím území. Co se týče námitky naddimenzování stavby a využití maximálního limitu zástavby území žalovaný odkázal na přílohu č. 1 (Regulativy plošného a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy) opatření obecné povahy č. 55/2018, je uvedena v oddílu 7 pododdílu 7a, odst. 5) tabulka míry využití ploch, ve které je stanoveno pro jednotlivé kódy míry využití nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch a minimální koeficient zeleně vztažený k průměrné podlažnosti. Součástí části A Průvodní zprávy projektové dokumentace je dodatek, který potvrzuje soulad stavby se změnou ÚP Z 2832/00. Žalovaný proto uzavřel, že záměr odpovídá požadavkům pro způsob využití území. Co se týče žalobcem d) namítaného doporučeného regulativu podlažnosti v rozsahu 4 pater, uvedl, že žádný takový regulativ v územním plánu obsažen není. Zdůraznil, že stavební úřad je oprávněn toliko posoudit, zdali předložený záměr splňuje zákonem stanovené požadavky na stavbu, např. zda nepřekračuje limity určené územním plánem. Vyhovuje–li záměr těmto požadavkům, není stavební orgán oprávněn požadovat po stavebníkovi jiné optimálnější řešení. K námitce žalobce d), v níž sporoval pohodu bydlení v důsledku stavby, poukázal na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, kde bylo uvedeno, že ze souhrnné technické zprávy, další části projektové dokumentace, a ani ze stanoviska dotčených orgánů, nevyplývá, že by stavba znamenala obtěžování souseda nad míru přiměřenou obvyklým poměrům při provádění a užívání stavby. Taktéž výtku narušení pohody bydlení hlukem shledal žalovaný nedůvodnou, jelikož v odůvodnění závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 3. 1. 2019 bylo uvedeno, že podkladem k jeho zpracování byla akustická studie č. 201743 z prosince 2017 a její revize, z nichž vyplynulo, že zákonem stanovené limity hluku nebudou stavbou překročeny. K námitce, že stavba nepřípustně zatíží především ulici X, jakož i okolní navazující ulice v Čechově čtvrti, parkováním nových automobilů, žalovaný konstatoval, že navržené počty stání pro dopravu v klidu překračují požadavky dle 32 PSP a současně poukázal na další možnosti parkování (garáže, parkovací zálivy podél komunikace); poté shrnul, že záměr splňuje požadavky na nově vzniklá stání pro dopravu v klidu. Žalovaný odmítl i námitku, že se prvostupňový správní orgán nevypořádal s otázkou souladu záměru s požadavky na ochranu ovzduší. V tomto směru odkázal na rozptylovou studii z prosince 2015 a na příslušná stanoviska dotčených orgánů, jimiž byl zhodnocen i možný nárůst znečištění ovzduší v důsledku stavby se závěrem, že imisní příspěvky u PM10 a benzo(a)pyrenu budou nevýznamné.

4. Žalovaný zamítl i odvolací námitky žalobce b), námitku nedostatečného odůvodnění jednotlivých námitek označil za natolik obecnou, že ji nelze vypořádat. K námitce žalobce b), v níž žádal přezkum stanovisek, zdůraznil, že v ní není konkretizováno, v čem je jejich vada spatřována. Přesto s odkazem na § 149 odst. 5 správního řádu si od nadřízeného orgánu vyžádal potvrzení nebo změnu odvoláním dotčených závazných stanovisek; tato potvrzení i změny závazných stanovisek následně v rozhodnutí odcitoval.

5. Taktéž námitky uplatněné žalobcem e) shledal žalovaný nedůvodné. Námitku formalistického postupu v řízení, sledující jen ekonomické cíle stavebníka, nikoliv veřejný zájem a osob dotčených stavbou, žalovaný vyhodnotil jako nekonkrétní a spekulativní. Ohledně námitky nesouladu stavby s urbanisticko–architektonickými charakteristikami a možnostmi daného území odkázal žalovaný na její vypořádání výše v případě odvolací námitky žalobce d), který uplatnil námitku shodného znění. Co se týče námitky naddimenzování Projektu stavby vůči okolním stavbám, žalovaný zopakoval, s jakými konkrétními pozemky stavba sousedí; připomněl jejich vymezení dle územního plánu i s funkčním využitím. Žalovaný konstatoval, že při jihovýchodním rohu zastavovaného území se nachází pozemek parc. č. XD. Pozemek má společnou hranici s pozemkem stavby v délce cca 75 m. Pozemek parc. č. XD v k. ú. X leží svou severozápadní částí v území vymezeném územním plánem pro funkční využití SP – sportu a svou jihovýchodní částí v území OB – B – čistě obytné. Část pozemku je určena pro zástavbu čistě obytnou, se stanoveným kódem míry využití území B. Společná hranice zastavovaného území OV – D a sousedního území OB – B je dlouhá cca 27 m. Navržená zástavba je v místě, kde navazuje na stávající zástavbu rodinnými domy i na pozemek v území OB – D navržena tak, aby tvořila přechod mezi vyšší zástavbou na východní straně (zástavba nyní projednávaného záměru) a severní straně (zástavba Rezidence X) a nízkopodlažní zástavbou rodinných domů na východní straně. Objekt D umístěný na východní straně pozemků projednávané stavby je navržen jako čtyřpodlažní a je umístěn s co možná největším odstupem (cca 41 m) od území OB – , kdy je mezi navrženým objektem územím OB – D umístěna zelená plocha. V místě, kde na pozemky stavby obytného domu navazuje území OB – B je tedy záměr navržen s ohledem na sousedství stavby pro rodinné bydlení tak, aby navržená stavba působila v sousedství rodinného domu co možná nejméně rušivě. Žalobcem (zmiňovaná 7 podlažní nadzemní část bytového domu C je navržena v sousedství s pozemkem parc. č. XD v k. ú. X v místě, kde je pozemek určen územním plánem pro využití SP – sportu, kdy nelze předpokládat nepřiměřený rušivý dopad existence bytového domu na využívání tohoto území. Pro část pozemku parc. č. XD v k. ú. X nacházející se v území OB – B bylo dne 18. 4. 2018 vydáno společné rozhodnutí č. j.: P12 17110/2018 OVY, kterým byl schválen záměr stavby rodinného domu. Žádost o umístění a povolení stavby rodinného domu na pozemku parc. č. XD v k. ú. X byla podána dne 29. 1. 2018. Tedy rok po podání nyní projednávané žádosti o umístění a povolení stavby nazvané „Rezidence X“. Žadatel (stavebník) v reakci na povolení nové stavby na pozemku sousedícím s pozemkem stavby do řízení vložil doplnění projektové dokumentace: „Revize 01–05/2018 – doplnění stavby RD na sousedním pozemku č. XD“, ve kterém zejména doplnil zakreslení navrženého objektu do situačních výkresů a v textové části doplnil údaje týkající se prokázání souladu záměrů s nařízením PSP s ohledem na novostavbu rodinného domu na sousedním pozemku. Žalovaný měl i tuto námitku za nedůvodnou. Dále žalovaný dvě námitky žalobce e) vyhodnotil jako námitky, které jsou obsahově totožné s odvolacími námitky žalobce d), a proto konstatoval, že se jimi více nebude zabývat a odkázal na své předchozí odůvodnění. Konkrétně se jednalo o námitky týkající se nerespektování zájmů vlastníků sousedních pozemků a staveb povolovanou stavbou, neboť měla být zkoumána pohoda klidného bydlení, kvalita jednotlivých složek životního prostředí a tak podobně dle judikatury Nejvyššího správního soudu. V pořadí druhou námitkou byla námitka, v níž žalobce e) vytýkal správním orgánům, že správní orgány při tomto stavebním řízení sledovaly pouze ekonomické cíle stavebníka, což odvozoval od toho, že v Projektu byly navrženy jednotlivé byty co do podlahové plochy tak, že v něm převažují malometrážní byty, jelikož u těchto bytů lze dosáhnout vyššího výnosu; přičemž nesouhlasil s tím, že se prvostupňový správní orgán nezabýval otázkou, co přináší Projekt s malometrážními byty pro současnou lokalitu. Žalovaný pouze k této v pořadí druhé námitce doplnil, že stavební úřad posuzuje, zda předložený záměr splňuje zákonem dané požadavky na stavbu, tj. zdali stavba nepřekračuje limity stanovené územním plánem, nemá však žádnou pravomoc požadovat po stavebníkovi jiné optimálnější řešení stavby. Žalovaný posoudil jako nedůvodnou i námitku žalobce e), v níž sporoval stavební řízení z toho důvodu, že stavební úřad měl vykonávat pouze formální kontrolu splněných koeficientů zástavby a nehájil obecné zájmy jako charakter území, zlepšení nebo zachování kvality života místní komunity, když projekt nerespektuje širší kontext výstavby spočívající ve změně podmínek v zastavované lokalitě. Žalovaný tuto námitku totiž považoval za subjektivní vyjádření žalobce e) a odkázal na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, v němž byly obsaženy úvahy stavebního úřadu, které byly bezchybné, byly v nich vyhodnoceny i požadavky, které se dají vyjádřit přesně pomocí číselných hodnot, např. v případě splněných odstupů atp., ale rovněž byly hodnoceny i skutečnosti, zdali stavba nebude nad přípustnou míru omezovat své okolí. Taktéž co se týče odvolací námitky žalobce e), v níž sporoval předimenzování celého Projektu a nerespektování veřejného zájmu oprávněných osob přímo dotčených budoucí výstavbou, žalovaný konstatoval, že se opět jedná převážně o subjektivní názory a domněnky žalobce e), přičemž jeho nesouhlas s názorem stavebního úřadu, že navržená stavba je v souladu s charakterem území, které nenarušuje, nýbrž vhodně doplňuje, se nezakládá na pravdě. Dále upozornil, že když toto stavební řízení již probíhalo, tak teprve poté žalobce e) požádal o povolení stavby svého rodinného domu na vedlejším pozemku. Žalovaný nesouhlasil s obecně formulovanou výtkou žalobce e), že stavební úřad nepochopil své pravomoci, když odmítl připomínky, o kterých se domníval, že se vztahují ke kvalitě životního prostředí. Žalovaný k tomuto pouze doplnil, že se ze strany žalobce e) jedná o nepochopení textu prvostupňového správního rozhodnutí, když stavební úřad každou z námitek řádně vypořádal a odůvodnil. Dále žalovaný uvedl, že obsahem posledního doplnění odvolání ze dne 29. 4. 2020 bylo doložení posudku vypracovaného Ing. Arch. Alexandrem Gjuričem pro stavbu, přičemž posudek je datován ke dni 11. 3. 2020 a obsahem výhrad se posudek shoduje s námitkami uplatněnými žalobcem e) v doplněném odvolání ze dne 19. 3. 2020. S těmito se však žalovaný vypořádal výše. Ohledně výtky vůči závaznému stanovisku MHMP OCP sp. zn. S–MHMP 1878403/2018, ze dne 18. 12. 2018 uvedl, že Ministerstvem životního prostředí bylo pod č. j. MZP/2020/500/577577 ze dne 2. 4. 2020 sděleno, že uplynula objektivní lhůta 1 roku od vydání závazného stanoviska, tudíž jeho přezkum není možný. Ministerstvo životního prostředí však uvedlo, že závazné stanovisko MHMP OCP bylo vydáno v souladu s právními předpisy ze strany ministerstva životního prostředí tak nebyla shledána jeho věcná nesprávnost ani nezákonnost.

6. Soud upozorňuje, že v průběhu soudního řízení rozhodl usnesením ze dne 15. 7. 2021, č. j. 5 A 9/2021 – 155, o spojení věcí vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 5 A 10/2021, 5 A 21/2021 [první spojované soudní řízení bylo vedené na návrh žalobce b), a druhé spojované soudní řízení bylo vedené na návrh žalobce c)] s věcí vedenou pod sp. zn. 5 A 9/20201[soudní řízení vedené na návrh žalobce a)] ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že obě řízení budou nadále vedena pod sp. zn. 5 A 9/2021. Taktéž soud usnesením ze dne 1. 11. 2021, č. j. 5 A 9/2021 – 161, připojil k věci vedené pod sp. zn. 5 A 9/2021 ještě řízení vedená pod sp. zn. 5 A 11/2021 a 5 A 12/2021 [první spojované soudní řízení bylo vedené na návrh žalobce d), a druhé spojované soudní řízení bylo vedené na návrh žalobce e)]. Soud k uvedeným procesním rozhodnutím přistoupil z důvodu vhodnosti proto, že všechny návrhy na zahájení řízení směřovaly proti stejnému správnímu rozhodnutí – žalobou napadené rozhodnutí je ve všech spojených soudních řízeních stejné (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. 1 As 390/2020 – 64, ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 As 35/2008 – 163, ze dne 23. 8. 2006, č. j. 8 As 32/2005 – 88).

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, ústní jednání

7. Všech pět žalobců podalo, co se týče uplatněných žalobních námitek, obsahově obdobné žaloby. Žalobci a), c) namítali, že stavební úřad vůči nim nepostupoval způsobem, který by chránil jejich práva v rámci správního řízení. Připustili sice, že odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí jimi bylo podáno neodůvodněné, když v něm nebyly rozvedeny důvody, pro které s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Nicméně měli být stavebním úřadem vyzváni k řádnému doplnění odvolání dle § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“), což se nestalo. Tím, že stavební úřad nepostupoval dle § 82 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 3 správního řádu, bylo zasaženo jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a závěrů nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. II ÚS 570/20 a žalobci byli připraveni o jednu rozhodovací instanci.

8. Všichni žalobci namítali, že nebyli řádně poučeni o možnosti podat námitky, natož je uplatnit vůči změněnému závaznému stanovisku. V odvolacím řízení totiž došlo ke změně závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 12, odboru dopravy ze dne 19. 12. 2018, č. j. P12 44847/2018/ODO/Ci, a to závazným stanoviskem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo. Součástí seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 8. 10. 2020, č. j. MHMP 1421563/2020, však nebylo poučení o možnosti podat námitky ke změně závazného stanoviska. Žalobci byli přesvědčeni, že poučit v tomto směru účastníky řízení dle § 149 odst. 5 správní řádu bylo povinností správních orgánů (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2019, č. j. 1 As 208/2018 – 30, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020 – 54).

9. Namítali, že správní orgány neprovedly řádný přezkum závazných stanovisek. Jednak označili za nezákonný postup ministerstva životního prostředí, které ve sdělení ze dne 2. 4. 2020, č. j. MZP/2020/500/577577, dovodilo, že dílčí bod 4. souborného závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 18. 12. 2018, č. j. MHMP 2086455/2018, nebude přezkoumávat, protože uplynula doba 1 roku od vydání tohoto stanoviska. Žalobci vysvětlili, že ministerstvo životního prostředí bylo povinno ze zákona provést přezkum napadeného zákonného stanoviska. Nesouhlasili s názorem ministerstva životního prostředí, že se má na dané řízení aplikovat novela zákona č. 225/2017 Sb., jelikož územní a stavební řízení pro stavbu bylo zahájeno dne 22. 12. 2017, tj. za účinnosti stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017. Upozornili, že novela zákona č. 225/2017 Sb., v souladu se svým LIV nabyla účinnosti dne 1. 1. 2018. Žalobci tedy měli za to, že jelikož řízení v nyní projednávané věci bylo zahájeno podáním žádosti dne 22. 12. 2017, neuplatní se na něj stavební zákon ve znění novely zákona č. 225/2017 Sb. Dovodili pak, že zákonné ustanovení § 4 odst. 9 věty poslední stavebního zákona nebylo pro nynější stavební řízení účinné, tudíž přezkumu závazného stanoviska ministerstvem životního prostředí nic nebránilo.

10. Taktéž žalobci namítali nezákonnost postupu Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (dále též „Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR“, jež ve sdělení ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–57897–6/PO–OVL–2020, dospělo ke stejnému nesprávnému závěru, že závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, nelze změnit, když uplynula doba 1 roku od jeho vydání. Žalobci shodně jako v předchozím odstavci rozsudku nesouhlasili s názorem Hasičského záchranného sboru, že zde nelze aplikovat novelu zákona č. 225/2017 Sb. Navíc poukázali na Generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR zjištěné vážné rozpory závazného stanoviska s vyhláškou č. 246/2001 Sb., o požární prevenci (viz body 1 – 7 sdělení ze dne 8. 7. 2020), což mělo vést ke změně stanoviska. Zásadně nesouhlasili s výkladem Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR týkající se článku II. novely zákona č. 225/2017 Sb., že daný článek přechodných ustanovení dopadá toliko na stavební úřady, nikoli na řízení jako celek. Podle čl. II bodu 10 a 11 novely zákona č. 225/2017 Sb., se totiž správní řízení i jiné postupy zahájené a pravomocně neskončené před nabytím účinnosti novely dokončí podle dosavadních právních předpisů. Předmětná přechodná ustanovení je nutno vykládat tak, že se vztahují i na dotčené orgány v řízení vedeném podle stavebního zákona; jiný výklad by podle nich vedl k absurdním závěrům. Správnost svého vykladu, podpořili poukazem na nyní pouze formální odepření změny závazného stanoviska, v němž však byly zjištěny závažné nedostatky.

11. Namítali, že správní a dotčené orgány tím, že zjištěné rozpory závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, odmítly meritorně řešit, rezignovaly na ochranu veřejného zájmu ve správním řízení. Poté žalobci citovali sdělením Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–51897–6/PO–OVL–2020, zjištěné rozpory posuzovaného závazného stanoviska, a to, že: (1) v rozporu s požadavky § 41 odst. 2 písm. e) vyhlášky o požární prevenci jsou chybně v kap. 5 předloženého PBŘ (str. 16) a kap. 11 PBŘ (str. 35, 39) zhodnoceny požární uzávěry instalačních šachet v prostoru CHÚC i mimo ně, požární dveře do výtahových šachet a požární dvířka rozvaděčů elektrické energie. Tyto požární uzávěry otvorů jsou navrženy podle tabulky 12 ČSN 73 0802 pouze s 15 minutovou požární odolností v celém objektu, přestože 15 minutová požární odolnost postačuje pouze v posledním nadzemním podlaží a v požárním úseku bez požárního rizika; (2) v rozporu s požadavky § 41 odst. 2 písm. e), m) a odst. 4 vyhlášky o požární prevenci není v PBŘ dostatečným způsobem zhodnoceno, které konstrukce nevykazují požadovanou požární odolnost, a je u nich požadováno zvýšení požární odolnosti. Hodnocení v PBŘ, kde je řečeno, že konstrukce, které nevykazují dostatečnou požární odolnost, budou upraveny oprávněnou firmou, neposkytuje dostatečný podklad pro realizaci stavby, neboť v textové ani výkresové části PBŘ není uvedeno, kde se konstrukce zvyšující požární odolnost nacházejí a dále není PBŘ dostatečným podkladem pro možné následné ověřování (podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o požární ochraně), zda byly dodrženy podmínky požární bezpečnosti stavby vyplývající z posouzených podkladů a dokumentace, před zahájením užívání stavby; (3) v rozporu s § 41 odst. 2 písm. j) vyhlášky o požární prevenci není v textové části PBŘ zhodnoceno navržené obratiště (obratiště je navrženo mezi objekty C a D – plocha umožňující otáčení vozidla). Vzhledem k absenci konkrétních technických parametrů, tedy šířky, délky, únosnosti neposkytuje hodnocení v PBŘ dostatečný podklad pro možné posouzení použitelnosti navrhovaného obratiště pro požární techniku a pro prokázání splnění požadavků dle výše uvedených právních předpisů; (4) v rozporu s požadavky § 41 odst. 2 písm. g) vyhlášky o požární prevenci jsou nedostatečně zhodnoceny požadavky vztahující se na možnosti blokování dveří, které se nacházejí na únikových cestách a vztahují se na ně požadavky na snadný a rychlý průchod a způsob otevření podle čl. 13.1.1 ČSN 73 0802, kapitoly 10.16 a především čl. 10.16.9 ČSN 73 0804, kapitoly 9.13 ČSN 73 0802. PBŘ v kap. 6 Provedení únikových cest (str. 26) umožňuje blokaci dveří na únikových cestách, ale neuvádí, které dveře je možno blokovat kartovými, resp. čipovými systémy vzhledem k požadavkům čl. 13.1.1 ČSN 73 0810 a které blokovat nelze. Hodnocení způsobu blokace dveří na únikových cestách v PBŘ je tedy nedostatečné a neposkytuje dostatečný podklad pro posouzení z hlediska požární bezpečnosti; (5) v rozporu s požadavky § 41 odst. 2 písm. l) vyhlášky o požární prevenci není v PBŘ dostatečně hodnocena spalinová cesta od plynových kotlů. V PBŘ chybí hodnocení umístění spalinové cesty ve stavbě, materiálové provedení spalinové cesty a požadavek na požární oddělení včetně požadavků na požární odolnost podle ČSN 73 4201, ČSN 73 0810; (6) v rozporu s požadavky § 41 odst. 2 písm. n) vyhlášky o požární prevenci jsou nedostatečně zhodnoceny požadavky na vyhrazené požárně bezpečnostní zařízení (tj. na vybavení plynové kotelny detekčním zařízením se samočinným uzávěrem plynového paliva). Plynová kotelna s kotli o výkonu 600 kW tvoří samostatný požární úsek plynové kotelny II. kategorie podle ČSN 07 0703. Podle PBŘ je plynová kotelna vybavena dvoustupňovým detekčním systémem s blokovanou funkcí. V PBŘ chybí podrobné hodnocení vyhrazeného požárně bezpečnostního zařízení ve vztahu k požadované funkci při požáru, způsobu dodávky elektrické energie včetně náhradního zdroje a požadavků na kabelové trasy včetně ovládaných zařízení (signalizace, uzavírání přívodu plynu, větrání apod.) podle požadavků čl. 12.9.1, 12.9.2 ČSN 70 0802; (7) dále poukázal zpracovatel na nesrovnalosti jako např. informace o tom, že PBŘ souží jako podklad pro stavební řízení v rámci „změny stavby před dokončením“ nebo obsahuje hodnocení osazení lokálního spotřebiče (kamen, krbu), ale z projektové dokumentace je zřejmé, že se nejedná o změnu stavby před dokončením, ani že nebudou instalovány lokální spotřebiče. Přičemž závěrem se ve sdělení ministerstva vnitra ze dne 8. 7. 2020 uvádí, že předložené PBŘ není dle § 41 odst. 4 vyhlášky o požární prevenci dostatečným podkladem pro posouzení požární bezpečnosti navrhované stavby. Navíc za situace, kdy Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR obdrželo jako podklad pro posouzení stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, které je vydáno pouze na úseku požární ochrany, nelze posoudit, zda ve stavebním řízení byly hájeny i veřejné zájmy z hlediska ochrany obyvatelstva. Dle žalobců jde tedy o paradoxní situaci, kdy zde sice byly shledány rozpory s veřejným zájmem ze strany příslušných orgánů, ale vydané rozhodnutí „je, jakoby zde rozpory s veřejným zájmem nebyly“. Žalobou napadené rozhodnutí proto popírá zásady právního státu a ochrany veřejného zájmu.

12. Žalobci namítali i porušení zásady proporcionality, jelikož Projekt stavby byl naddimenzován ve vztahu ke stávající zástavbě a nerespektuje ji. Správním orgánům vytkli zcela formalistické hodnocení uplatněné námitky proporcionality, což měli „v rozporu s bazální logikou a „duchem“ právní úpravy“. Poukázali na porušení § 20 odst. 1 nařízení Rady hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kde je uvedeno, že při umísťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ve vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce. Žalobci nesouhlasili s tím, že v odůvodnění rozhodnutí je pro proporcionalitu Projektu podstatná jen jeho severní strana, kde jsou situovány novostavby dosahující 10 až 16 pater. Přičemž jediným kritériem Projektu je dorovnávání se těmto stavbám za současného nerespektování stávající zástavby na východní a jihovýchodní části Projektu. Konstatovali, že stavební úřad argumentuje pouze limity zastavění území, které však abstrahuje od korektivu kritéria vlivu Projektu na své okolí, když nebere v potaz proporce definované výškou/šířkou/objemem, tj. nezabýval se tím, zda ruší či neruší okolí definované stávající zástavbou. Správní úřad dospěl k závěru, že navržená zástavba se snižuje směrem na východ svou podlažností. Žalobci sice připustili, že se jedná o pravdivé tvrzení, nicméně bez výpovědní hodnoty o proporcionalitě snižování a respektování stávající zástavby. Byť nejnižší 4 patrový dům se nachází na severovýchodní části Projektu, a to na začátku ulice X, nenavazuje svou výškou na výstavbu na začátku ulice X tvořenou dvěma patrovými budovami [vlastníkem jedné z nich je žalobce d)]. Projekt totiž obě budovy bude i v této části převyšovat o 2 patra, tj. je dvojnásobně vyšší než budova žalobce d). Projekt se navíc ani nezabývá budovou žalobce d), který je první budovou v ulici X v jihovýchodní části. Správní orgán totiž dle žalobců nesprávně považuje za předěl mezi Projektem a stávající výstavbou rodinných domů v Čechově čtvrti jen ulici X a zabýval se stávající výstavbou v této ulici směrem na východ, ale opominul zástavbu směrem na jihovýchod [kde se nalézá i budova žalobce d)]. Žalobce e) namítal, že v Projektu absentovalo posouzení jeho vlivu ve vztahu k budově na pozemku parc. č. XD, k. ú. X, orientovaném na jihovýchodní část Projektu. Budova žalobce je prvním domem v ulici X pod ulicí v jihovýchodní části. Správním orgánům žalobce e) vytkl, že v celkové vizualizaci Projektu není vůbec jeho budova zakreslena, byť se tato nalézá v levé části vizualizace pod ulicí za načrtnutou zelení. Objekty ve středu vizualizace (tj. objekt C o 8 patrech a objekt B o 10 patrech) sousedí s pozemkem žalobce e) a z prostoru jeho zahrady činí „jeviště“ pro budoucí obyvatele Projektu. Žalobce e) taktéž upozornil na to, že cca 10 metrů od jeho pozemku by se dle Projektu měla nacházet budova objektu C o výšce cca 28 metrů. Tímto by se však objekt C stal jakousi „rozhlednou“ nad pozemkem žalobce e), která by umožnila obyvatelům bytů ve vyšších patrech náhled nad jeho pozemek a do nemovitostí z jejich západního průčelí, čímž by bylo odňato žalobci e) soukromí. Žalobce c) k této námitce doplnil, že je ze své podstaty vyloučena z meritorního posouzení věci v důsledku vady ve správním řízení spočívající v nevydání výzvy dle § 37 odst. 3 správního řádu k řádnému doplnění odvolacích důvodů.

13. Žalobci navrhli soudu, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí.

14. Žalovaný ve vyjádřeních k žalobám ze dne 3. 3. 2021 a ze dne 10. 3. 2021 v plném rozsahu odkázal na žalobou napadené rozhodnutí.

15. Konkrétně žalovaný k námitce žalobců, že nebyli řádně vyzváni k doplnění odvolacích důvodů proti prvostupňovému rozhodnutí poukázal na to, že právní zástupce Mgr. J. B., jenž byl sám v daném řízení jeho účastníkem a současně i právním zástupcem několika účastníků, odvolání řádně doplnil v případech, jím zastoupených účastníků O. P., P. Š., H. Š., taktéž odvolání, které podal Mgr. B. v postavení účastníka řízení, jím bylo řádně doplněno. Žalovaný byl proto přesvědčen, že Mgr. B., jenž byl právním zástupcem mj. žalobce a) a žalobce c) i ve správním řízení, byl s možností doplnit odvolání nepochybně seznámen a byl si vědom nutnosti jeho doplnění (sám v postavení účastníka tak učinil podáními ze dne 15. 12. 2019, ze dne 19. 3. 2020 a ze dne 29. 4. 2020). Tudíž k tíži žalovaného nelze klást skutečnost, že právní zástupce žalobce a) jej o možnosti doplnění odvolání neinformoval, přitom tak v případě jiných účastníků řízení učinil.

16. Žalovaný odmítl i námitku žalobců, že nebyli řádně poučeni o možnosti podávat námitky proti změně závazného stanoviska. Předně upozornil na to, že žalobci byli řádně seznámeni s podklady pro vydání rozhodnutí a mohli se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřit, neboť jim byl zaslán přípis ze dne 8. 10. 2020, č. j. MHMP 1421563/2020, sp. zn. S–MHMP 193788/2020/STR. Tímto přípisem byli dle § 36 odst. 3 správního řádu poučeni o právu vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. K žalobci odkazovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020 – 54, uvedl, že se týká neaktuálního závazného stanoviska, kdy v rámci odvolacího řízení došlo k vydání nového stanoviska. Oproti tomu v nyní posuzované věci bylo závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 12, odboru dopravy ze dne 19. 12. 2018, č. j. P12 44847/2018/ODO/Ci, nadřízeným správním orgánem pouze změněno, nejedná se tak o nové stanovisko.

17. K námitce neprovedení přezkumu závazných stanovisek ministerstva životního prostředí a ministerstva vnitra konstatoval, že pro přezkum závazných stanovisek není rozhodné datum podání žádosti žalobců, nýbrž datum, kdy bylo závazné stanovisko vydáno dle § 4 odst. 9 stavebního zákona a odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020.

18. Nesouhlasil ani s žalobci vytčenými rozpory závazného Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, s dotčenými předpisy. Žalovaný setrval na svém právním názoru, že dané závazné stanovisko nemohlo být přezkoumáno z důvodu uplynutí lhůty 1 roku. V této souvislosti poukázal na znalecký posudek č. 12/2020 z oboru požární ochrany, jehož předmětem bylo posouzení a zhodnocení závěrů sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (vypracované Ing. Miroslavem Konečným, znalcem v oboru požární ochrany a bezpečnosti ochrany a zdraví při práci). Z tohoto znaleckého posudku totiž naopak vyplývá, že stavba je vyhovující v otázkách navržené požární uzávěry PBŘ, navržené stavební konstrukce, příjezdové komunikace a obratiště, únikových cest, komínů a kouřovodů, plynové kotelny a jejích parametrů, předpisů v PBŘ a v otázce PBŘ; dovodil tak, že k žádnému ohrožení veřejných zájmů v řízení nedošlo.

19. Taktéž odmítl námitku nesprávně a nedostatečně posouzené proporcionality Projektu. Žalovaný uvedl, že Čechova čtvrť je část území Modřan, ohraničena ulicemi Komořanská, Generála Šišky, Československého exilu a na jihu Modřanskou roklí. Část území Čechovy čtvrti západním směrem od ulice X, Lešetínská a Dolnocholupická nebyla v době tvorby současně platného územního plánu zastavěna zástavbou rodinnými domy a byla územním plánem určena jako rozvojové území pro funkci všeobecně obytnou a všeobecně smíšenou. Právě do území určeném územním plánem jako všeobecně obytné území rozvojové, se stanoveným kódem míry využití D, je navržena projednávaná zástavba. Jedná se o pruh území, které svými delšími stranami navazuje na severní straně na vysokopodlažní zástavbu bytových domů, umístěných v rámci navazujícího rozvojového území s kódem míry využití G, a na jižní straně na území sportu. Na západní straně je komunikace Komořanská, za níž se nachází bývalý areál modřanského cukrovaru. Na straně východní je za komunikací X historická zástavba rodinnými domy. Při jihovýchodním rohu zastavovaného území je pozemek určený pro zástavbu čistě obytnou, se stanoveným kódem míry využití území B. Společná hranice zastavovaného území OV – D a sousedního území OB – B je dlouhá pouze cca 27 m. Navržená stavba je v místě, kde navazuje na stávající zástavbu rodinnými domy a i na pozemek v území OB – B navržena tak, aby tvořila přechod mezi vyšší zástavbou na východní straně (zástavba nyní projednávaného záměru) a severní straně (zástavba Rezidence X) a nízkopodlažní zástavbou rodinných domů na východní straně. Objekt umístěný na východní straně pozemků projednávané stavby je navržen jako čtyřpodlažní a je umístěn s co možná největším odstupem (cca 41 m) od území OB – B, kdy je mezi navrženým objektem území OB – B umístěna zelená plocha. Záměr je umístěn v území podle územního plánu určeného pro funkční využití OV – všeobecně obytné, se stanoveným kódem míry využití D. V území OV jsou umístěny objekty bytového domu, pěších komunikací, zpevněných ploch, plošných zařízení a liniových vedení technických vedení, které jsou v území OV vyjmenované jako přípustné využití. Jsou zde umístěny i zpevněné parkovací plochy podél komunikace, které jsou v souladu s podmíněně přípustným využitím území. Co se týče námitky naddimenzování stavby a využití maximálního limitu zástavby území žalovaný odkázal na přílohu č. 1 (Regulativy plošného a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy) opatření obecné povahy č. 55/2018, kde je uvedena v oddílu 7 pododdílu 7a, odst. 5) tabulka míry využití ploch, ve které je stanoveno pro jednotlivé kódy míry využití nejvyšší přípustný koeficient podlažních ploch a minimální koeficient zeleně vztažený k průměrné podlažnosti. Přičemž součástí části A Průvodní zprávy projektové dokumentace je dodatek, který potvrzuje soulad stavby se změnou ÚP Z 2832/00 a že tedy záměr odpovídá požadavkům pro způsob využití území.

20. Žalovaný k námitkám žalobce e) doplnil, že pokud správním orgánům vytýká, že opominuly zohlednit existenci jeho domu na pozemku parc. č. XD v k. ú. X, je třeba poukázat na skutečnost, že žádost žalobce o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení pro jeho stavbu byla podána až dne 29. 1. 2018, přičemž žádost stavebníka v nyní posuzované věci byla podána již dne 22. 12. 2017. Vzhledem k časové souslednosti žádostí nemůže žalobce e) namítat dotčení svých práv, když o povolení svého záměru požádal v době, kdy již probíhalo řízení ukončené žalobou napadeným rozhodnutím. Navíc žalovaný upozornil, že z katastru nemovitostí ke dni 24. 2. 2021 vyplynulo, že na pozemku žalobce e) nebyla zakreslena žádná stavba. Dle situačního výkresu je stavba ve vzdálenosti cca 45 m a cca 34 m od navrhované stavby žalobce. Ta část stavebního záměru, která je v nejbližší vzdálenosti od navrhované stavby žalobce e), bude mít jen 7 nadzemních podlaží (objekt C), resp. 4 nadzemních podlaží (objekt D). K žalobcem e) vypracované a do soudního spisu založené schématické vizualizaci uvedl, že je zkreslená, což doložil svým situačním výkresem. K výtce žalobce e), že objekt C bude umístěn cca 10 m od hranice pozemků žalobce e), odmítl, že by se mělo jednat o jeho pozemek, ale toliko o pozemek s využitím SP – plocha pro sport. Žalovaný opět konstatoval, že Projekt plynule navazuje na stávající, již dokončené stavby bytových domů, směrem k zástavbě rodinných domů se jednotlivá výška navrhovaných bytových domů snižuje. Připustil, že stavbou dojde k určitému zatížení okolí, nicméně výstavba 4 bytových domů v okolí, kde se nacházejí bytové domy mnohem mohutnější a vyšší nelze považovat za zatížení, které by vybočovalo v podstatné míře od obecně požadovaných standardů na bydlení v dané lokalitě. Za situace, kdy odstupová vzdálenost mezi rozestavěnou nemovitostí žalobce a novou výstavbou je 45 m, resp. 34 m, se nejedná o okolnost pro danou lokalitu mimořádnou či nepřiměřenou.

21. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl.

22. Žalobci v replikách ze dne 4. 5. 2021, ze dne 11. 5. 2021, ze dne 14. 9. 2021 zopakovali své již v žalobě uvedené námitky a setrvali na svém právním názoru, že žalovaný neměl za situace, kdy stavební úřad žalobce a) řádně o možnosti doplnit blanketní odvolání nepoučil, pokračovat v odvolacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu pod č. j. 1 As 4/2009 – 53).

23. Žalobci poukázali na to, že řízení bylo sice zahájeno dne 22. 12. 2017, ale do roku 2019 bylo přerušeno; v době, kdy bylo přerušeno, však byly osloveny dotčené orgány, jež vydávaly závazná stanoviska. Až oznámením ze dne 20. 6. 2019, vyvěšeným na úřední desce v srpnu 2019 bylo oznámeno zahájení společného územního a stavebního řízení. O stanoviska bylo žádáno v roce 2018, tj. v době přerušení řízení, čímž došlo k formálnímu vyloučení práv účastníků. Konkrétně poukázali na závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, jež bylo vydáno 1,5 roku před zahájením správního řízení ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud tedy Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR odmítlo přezkoumat správnost daného stanoviska s odůvodněním, že uplynul 1 rok od vydání stanoviska, pak postupem správních orgánů došlo k vyloučení možnosti závazné stanovisko jakkoliv přezkoumat. Totéž platí i o závazném stanovisku ministerstva životního prostředí. Žalobci dovozovali, že správní orgány straní developerovi s účelem vyloučit/omezit práva jiných účastníků řízení.

24. Žalobce e) ve své replice upozornil, že výstavbou stavby dojde ke snížení hodnoty jeho nemovitosti, což prokazoval expertním stanoviskem realitní společnosti.

25. Osoba na řízení zúčastněná ve vyjádření ze dne 19. 3. 2021, ze dne 6. 5. 2021 uvedla, že s podanou žalobou nesouhlasí. Upozornila na to, že žalobce b) a žalobce c) podali odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, v němž nenapadli jeho výrok, ale pouze odůvodnění. Shodně jako žalovaný poukázala osoba na řízení zúčastněná na podání ze dne 8. 10. 2020, jímž byli žalobci seznámeni s podklady rozhodnutí a byli poučeni o možnosti se k nim vyjádřit. Zdůraznila, že žalobce b) a žalobce c) v odvolání nebrojili proti věcné nesprávnosti závazných stanovisek, toliko požadovali jejich přezkum; žalobce b) a žalobce c) ani netvrdili, jakým způsobem došlo na základě sporovaných stanovisek k ohrožení jejich vlastnických či jiných práv. K rozsahu změny stanoviska ÚMČ Praha 10, odboru dopravy ze dne 19. 12. 2018, č. j. P12 44847/2018/ODO/Ci, rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavebního řádu ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo, konstatovala, že jím bylo shora uvedené stanovisko vyhodnoceno jako souladné, přičemž změna výrokové části nebyla věcná, nýbrž jen formální a nepředstavovala tudíž novou skutečnost, která by porušila dvojinstančnost územního řízení.

26. Taktéž nesouhlasila s žalobní námitkou, že nedošlo k provedení přezkumu závazných stanovisek. Ohledně stanoviska vypracovaného ministerstvem životního prostředí připomněla, že ani v tomto případě žalobce nenamítal věcnou nesprávnost stanoviska, nebrojil proti jeho obsahu a neuváděl, v čem spatřuje jeho nesprávnost. Přesto ministerstvo životního prostředí, odbor výkonu státní správy I, ve svém sdělení ze dne 2. 4. 2020 uvedlo, že závazné stanovisko k provedení stavby bylo vydáno na základě relevantních podkladů, v souladu s právními předpisy a nebyla shledána jeho věcná nesprávnost ani nezákonnost. Zdůraznila, že žalobci se domáhají určení postupu ministerstva životního prostředí za nezákonný, což však není předmětem řízení.

27. Osoba na řízení zúčastněná odmítla i žalobní námitky, jimiž žalobci poukazovali na rozpory závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018 s dotčenými předpisy. Poukázala na předložený znalecký posudek č. 12/2020 ze dne srpna 2020, vypracovaný Ing. Konečným. Tímto znaleckým posudkem z oboru požární ochrany, byly posouzeny a zhodnoceny závěry sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–51897–6/PO–OVL–2020, a rovněž tak se v něm znalec věnoval závaznému stanovisku Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018. Osoba na řízení zúčastněná s odkazem na článek JUDr. Jiřího Buryana, LL.M. PhD. na str. 31 periodika: Bulletin Stavební právo: Zákony, Analýzy, Studie, Názory. XXIV. Praha: Česká společnost pro stavební právo, 2020. ISSN 1211–6386 SP, dále konstatovala, že považuje sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–51897–6/PO–OVL–2020, za vadné. Ve smyslu § 4 odst. 9 stavebního zákona je totiž stanoveno pravidlo, že chce–li odvolatel i po uplynutí lhůty 1 roku od jeho vydání napadnout závazné stanovisko, musí v odvolací námitce uvést i věcný důvod (viz i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020 – 54. Shrnula, že sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–51897–6/PO–OVL–2020, jednak nemůže po právní stránce obstát a nad to je i po obsahové stránce vyvráceno znaleckým posudkem č. 12/2020.

28. U žalobce b) uvedla, že je vlastníkem bytové jednotky č. X v 1. NP vedené na LV X v novostavbě osmi patrového bytového nárožního komplexu při ulici X a X. Tato bytová jednotka je situována směrem do ulice X, kdy navržená stavba se nachází na protilehlé straně ulice X. V ulici X po výstavbě stavby budou oboustranně přiléhat chodníky, pásy zeleně a parkovací stání. Pozice bytové jednotky žalobce b) vůči stavbě je osově ve středu mezi objekty A (9 NP) a E (1 NP). Od objektu A je vzdálena cca 35,1 m a od přízemního objektu E (komerce – občanská vybavenost) cca 32,5 m. Jde o zcela dostatečné vzdálenosti, proto stavbou nedojde k narušení pohody bydlení žalobce b). Přičemž žalobce b) neuvádí, jakým způsobem zasahuje stavba do jeho vlastnického či jiného věcného práva. Námitka žalobce b) tak není propojena s jeho právní sférou, tudíž směřuje k ochraně veřejného zájmu, k čemuž žalobce b) není oprávněn. Osoba na řízení zúčastněná uzavřela, že Projekt respektuje stávající zástavbu.

29. V případě žalobce c) upozornila, že tento je vlastníkem rodinného domu, který bezprostředně nesousedí se stavbou. Rodinný dům má žalobce c) ve spoluvlastnickém podílu a nachází se na adrese X. Tato ulice je kolmá na ulici X. Pozemek žalobce c) dělí od ulice X pozemek ve vlastnictví T. a A. K., na kterém se nachází rodinný dům, jenž je nyní přestavován na bytový dům o 4. patrech. Stavba bytových domů osoby na řízení zúčastněné je od rodinného domu žalobce c) vzdálena ve svažujícím se terénu při ulici X k objektu C (7 NP) vzdušnou čarou přes komunikaci X a přes pozemek K. 67,9 m a k objektu D (4 NP) 41,8 m. Jde tak o zcela dostačující zástavbu, kdy k přímému dotčení vlastnických práv žalobce c) vůbec nedojde. Stavba tedy pro žalobce c) nepředstavuje žádné ohrožení výkonu jeho práv. Žalobci c) se nejblíže nachází jižní část pozemku, trojúhelníkového tvaru, přiléhající k ulici X. Mezi objektem D (4 NP) a vzdálenějším objektem C (7 NP) a ulici X se bude nacházet rozsáhlý veřejně přístupný park s dětským hřištěm pro děti do 10 let. Parkem bude moci projít do ulice X a X, po veřejně přístupné cestě. Projekt plně respektuje stávající charakter zástavby, tj. přechod mezi čtvrtí vila domů a rodinných domů v ulici X směrem k bytovým domům v ulici X.

30. Osoba na řízení zúčastněná navrhla soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl.

31. Osoba na řízení zúčastněná podala k soudu další repliku ze dne 14. 11. 2022, v níž je obsažen popis stavu rozestavěnosti stavby Rezidence X s tím, že v současnosti je smluvně prodáno 37 % bytových jednotek. Oproti tomu sousední stavba žalobce e) nebyla k datu 11. 11. 2022 pravomocně dodatečně povolená. Naopak stavební úřad oznámil zahájení řízení o odstranění nepovolených terénních úprav na pozemku rodinného domu parc. č. XD v k. ú. X.

32. Žalobce e) v replice ze dne 21. 11. 2022 uvedl, že rozestavěnost stavby nemá žádný účinek na posouzení merita dané věci. Zopakoval námitku, že projekt je naddimenzován ve vztahu ke stávající zástavbě a tuto zástavbu zjevně nerespektuje, když plynule nenavazuje na zástavbu, nýbrž ji převyšuje, a to zejména zástavbu jdoucí od ulice K vystrkovu směrem ke stavbě a místo, aby se projekt směrem k ulici X a pozemku žalobce e) výškově snižoval a respektoval vlastnictví osob v okolí projektu tak nečiní. Dále uvedl, že jeho stavba byla dodatečně povolena, a to rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 3. 8. 2022, byť ještě v důsledku šikanózního odvolání osoby na řízení zúčastněné není toto rozhodnutí ještě v právní moci.

33. Na ústním jednání dne 23. 11. 2022 právní zástupce žalobce e), žalovaný i právní zástupkyně osoby na řízení zúčastněné setrvali na svém procesním stanovisku. Odkázali na svá podání již založená v soudním spise a zopakovali podstatnou právní argumentaci. Právní zástupce žalobce e) k dotazu soudu na konkrétní dotčení vlastnických práv žalobců požárně bezpečnostním řešením stavby uvedl, že nemovitost žalobce e) je od stavby vzdálena jen cca 14 m, ostatní žalobci mají své nemovitosti od stavby vzdáleny cca 42 metrů. Právní zástupkyně osoby na řízení zúčastněné s poukazem na mapu (viz č. l. 205 soudního spisu) upřesnila, že žalobce a) má svou nemovitost od stavby vzdálenu cca 68 m, žalobce b) 32,5 m a žalobce c) 35,1 m. Dále k dotazu soudu právní zástupce žalobce e) potvrdil, že žádnému z žalobců nebyla zaslána ze strany žalovaného výzva k odstranění vad odvolání. Právní zástupkyně osoby na řízení zúčastněné toto tvrzení popřela s tím, že daná výzva byla účastníkům doručena jejím vyvěšením na úřední desce správního orgánu, což dokládala potvrzením stavebního orgánu ze dne 30. 12. 2020 o zveřejnění na úřední desce 19/0817, kde v rubrice věc bylo uvedeno, že se jedná o výzvu – vyjádření k odvolání; zaslání odvolání.

34. Soud na ústním jednání k důkazu konstatoval veškeré fotografie a situační náhledy, které byly do soudního spisu doloženy účastníky na podporu jejich tvrzení týkajících se (ne)proporcionality Projektu. Taktéž soud k důkazu přečetl listiny, jimiž žalobce e) prokazoval tvrzení o existenci jeho stavby na přilehlém pozemku k Projektu, a to rozhodnutí Městské části Prahy 12, Úřadu městské části, odboru výstavby ze dne 3. 8. 2022, č. j. P12 32090/2022 OVY, jímž byla žalobci e) dodatečně povolena stavba rodinného domu na pozemku parc. č. XD v k. ú. X; odvolání osoby na řízení zúčastněné ze dne 1. 9. 2022 proti citovanému rozhodnutí; pozvánku k projednání způsobu odstranění zjištěných nesouladů v k. ú. X ze dne 24. 10. 2022. K důkazu soud přečetl taktéž listiny, jimiž osoba na řízení zúčastněná prokazovala, že stavba žalobce e) nebyla zatím pravomocně povolena; naopak, že byl žalobce e) vyzván stavebním úřadem k odstranění nepovolených terénních úprav na svém pozemku. Jedná se o listiny: Oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 5. 2021, č. j. P12 20597/2021 OVY, jímž bylo žalobci e) nařízeno odstranění terénních úprav; usnesení Městské části Prahy 12, Rady Městské části č. R–177–007–22, v němž byl obsažen nesouhlas starosty a místostarosty s přesahem terénních úprav. Účastníci řízení neměli žádných námitek vůči dokazování provedeném na ústním jednání.

III. Posouzení žaloby

35. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [dle § 75 s. ř. s.].

36. Žaloba je důvodná.

37. Žalobci a), c) ve svých žalobách uplatnili jako první námitku, že nebyli po podání blanketního odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí řádně poučeni stavebním úřadem o tom, jakým způsobem mají své odvolání doplnit a v jaké lhůtě tak mají učinit dle § 37 odst. 3 ve spojení s § 82 odst. 2 správního řádu.

38. Podle § 37 odst. 3 správního řádu „nemá–li podání předepsané náležitosti nebo trpí–li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu“.

39. Podle § 82 odst. 2 věta prvá správního řádu „odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo.” 40. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobci a), c), d) podali dne 3. 12. 2019 prostřednictvím svého právního zástupce odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. V odvolání bylo uvedeno toliko, že žalobci podávají proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání; neobsahovalo však další zákonem požadované náležitosti (např. v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, nebyly v něm uvedeny žádné odvolací důvody), jednalo se tak o tzv. blanketní odvolání. Na ústním jednání právní zástupkyně osoby na řízení zúčastněné tvrdila, že výzva k řádnému doplnění odvolání byla účastníkům doručena, a to vyvěšením na úřední desce správního orgánu, což dokládala potvrzením stavebního orgánu ze dne 30. 12. 2020 o zveřejnění na úřední desce 19/0817, kde v rubrice věc bylo uvedeno, že se jedná o výzvu – vyjádření k odvolání; zaslání odvolání. Soud však ze správního spisu zjistil, že na úřední desce byla dle potvrzení vyvěšena výzva ze dne 30. 12. 2019, č. j. P12 517111/2019 OVY, jíž se účastníci řízení vyrozumívali o podaných odvoláních, možnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Nejednalo se tedy o výzvu k doplnění vad podaných odvolání. Soud konstatuje, že ve správním spise žádnou takovouto výzvu k odstranění vad odvolání dle § 37 odst. 3 správního řádu nenalezl. Prvostupňový správní orgán odvolatelům, resp. jejich právnímu zástupci, nepomohl vady odvolání odstranit a ani jim nezaslal výzvu k odstranění těchto vad s určením lhůty, do kdy tak mají učinit, jak vyžaduje § 37 odst. 3 správního řádu, nýbrž bez dalšího ve věci vydal žalobou napadené rozhodnutí. Tento postup žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětloval tím, že právní zástupce žalobců a), c), d) byl s možností doplnit odvolání nepochybně seznámen a byl si vědom nutnosti jeho doplnění z titulu výkonu advokacie, navíc jménem některých odvolatelů podané blanketní odvolání doplnil.

41. Soud v souvislosti s danou námitkou odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, jenž jednoznačně dospěl k závěru, že pokud správní orgány v případě, kdy obdrží odvolání, které neobsahuje zákonem stanovené náležitosti dle § 37 odst. 2, § 82 odst. 2 správního řádu, a nepomohou odvolatelům zjištěné nedostatky odstranit či je nevyzvou k jeho řádnému doplnění, zatíží správní řízení vadou, jež je způsobilá vyvolat nezákonnost rozhodnutí. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost byl–li odvolatel zastoupen zástupcem z řad advokátů, jelikož zákonem stanovená povinnost správních orgánů v § 37 odst. 3 správního řádu se uplatní vůči všem účastníkům řízení i jejich zástupcům. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, č. j. 6 As 248/2018–34, uvedl: „[l]ze proto uzavřít, že co se týče odvolání stěžovatele, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností dopravního úřadu, resp. žalovaného vyzvat stěžovatele k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. To ovšem ze strany správních orgánů nebylo učiněno, a proto měl krajský soud – v souladu s uvedenou právní úpravou a související judikaturou Nejvyššího správního soudu (reprezentovanou nejen výše uvedeným rozsudkem ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 – 53, ale také např. rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, č. j. 9 As 61/2009 – 63, či rozsudkem ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010–67) – napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, jak správně poukázal stěžovatel v kasační stížnosti. Výše popsaná povinnost správního orgánu v případě absence některé z náležitostí odvolání platí obecně a je třeba ji uplatňovat vůči všem účastníkům správního řízení stejně bez ohledu na případné zastoupení, které je z tohoto pohledu irelevantní.“ (viz obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 As 68/2019–33, ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009–53, ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 As 292/2014–34, či ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010–67).

42. Soud tedy shledal již první žalobní námitku uplatněnou žalobci a) a c) důvodnou, přičemž se jedná o vadu, jež je způsobilá vyvolat nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť v jejím důsledku mohlo být do právní sféry žalobců negativním způsobem definitivně zasaženo; pokud by totiž žalobci doplnili na základě zákonem stanovené výzvy dle § 37 odst. 3 správního řádu odvolání, mohl by žalovaný některý z jimi uplatněných odvolacích důvodů shledat důvodným a žalobou napadené rozhodnutí mohlo mít jiný výrok; a proto soud přistoupil ke zrušení žalobou napadené rozhodnutí.

43. V pořadí druhou v žalobě uplatněnou námitkou byla námitka, jíž žalobci žalovanému vytýkali, že v seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 8. 10. 2020, pod č. j. MHMP 1421563/2020, absentovalo poučení o možnosti podat námitky ke změně závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 12, odboru dopravy ze dne 19. 12. 2018, č. j. P12 44847/2018/ODO/Ci, a to závazným stanoviskem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo. Soud ze seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 8. 10. 2020, pod č. j. MHMP 1421563/2020, založeného ve správním spise zjistil, že žalovaný jej vydal dle 36 odst. 3 správního řádu a jednak jím oznámil žalobcům, že v řízení v mezidobí došlo k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí (v seznámení byly nově do spisu doložené podklady vypsány, mezi nimi bylo uvedeno i závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 12, odboru dopravy ze dne 19. 12. 2018, č. j. P12 44847/2018/ODO/Ci, jež bylo změněno závazným stanoviskem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo), a rovněž tak jím žalobce vyzval ve lhůtě 15 dní k vyjádření se k doplněným podkladům.

44. Podle § 36 odst. 3 věta prvá správního řádu: „nestanoví–li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.” 45. Soud předně konstatuje, že postup žalovaného dle § 36 odst. 3 správního řádu, který žalobcům v seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 8. 10. 2020 konkrétně vypočetl veškeré do spisu nově doložené podklady a zároveň poskytl účastníkům možnost se k nim v přiměřené lhůtě vyjádřit, shledává zcela souladným se zákonem. Měli–li žalobci v úmyslu vyjádřit nesouhlas se sdělením Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo, mohli tak ve stanovené lhůtě učinit. Každopádně byla žalobcům zachována možnost se s veškerými novými podklady ve správním řízení řádně seznámit a vyjádřit se k nim, což je při posouzení postupu dle § 36 odst. 3 správního řádu zásadní.

46. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že žalobci v žalobě nikterak netvrdili, jakým konkrétním způsobem mohla ovlivnit vydání meritorního rozhodnutí skutečnost, že nemohli podat námitky proti sdělení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 2020, č. j. MHMP–1486179/2020/04/Lo. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, které dospěly k závěru, že i důvodně namítaná procesní vada může vést ke zrušení správního rozhodnutí jen v případě, že mohla mít vliv na zákonnost takového rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001 – 51, č. 23/2003 Sb. NSS, a ze dne 8. 2. 2007, čj. 2 Afs 93/2006 – 75). Aby mohlo procesní pochybení spočívající v porušení § 36 odst. 3 správního řádu vést ke zrušení meritorního rozhodnutí, museli by žalobci konkrétně uvést námitky či důkazní návrhy, které v důsledku pochybení žalovaného neuplatnili, nebo jinak tvrdit a dokládat, že by řízení mohlo mít při řádném průběhu jiný výsledek, což se nestalo.

47. Soud tedy druhou žalobní námitku posoudil jako nedůvodnou.

48. Dále se soud zabýval v pořadí třetí žalobní námitkou, jíž žalobci namítali, že správní orgány neprovedly řádný přezkum závazných stanovisek. Jednak označili za nezákonný postup ministerstva životního prostředí, které ve sdělení ze dne 2. 4. 2020, č. j. MZP/2020/500/577577, dovodilo, že dílčí bod 4. souborného závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 18. 12. 2018, č. j. MHMP 2086455/2018, nebude přezkoumávat, protože uplynula doba 1 roku od vydání tohoto stanoviska. A rovněž tak namítali nezákonnost postupu Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, jež ve sdělení ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–57897–6/PO–OVL–2020, které dospělo ke stejnému nesprávnému závěru, že závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, nelze změnit, když uplynula doba 1 roku od jeho vydání. Žalobci byli přesvědčeni, že správní a dotčené orgány tím, že zjištěné rozpory závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, odmítly meritorně řešit, rezignovaly na ochranu veřejného zájmu ve správním řízení. Žalobci konkrétně ocitovali sdělením Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–51897–6/PO–OVL–2020, zjištěné rozpory posuzovaného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, z nichž dovozovaly popření zásad právního státu, ochrany veřejného zájmu a bezpečnosti obyvatel.

49. Podle § 145 odst. 5 správního řádu „jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“ 50. Podle § 4 odst. 9 stavebního zákona „nezákonné závazné stanovisko dotčeného orgánu, vydané pro účely řízení podle tohoto zákona, lze zrušit nebo změnit správním orgánem nadřízeným dotčenému orgánu pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno, postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu. Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, s tím, že lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu.“ 51. Nejprve soud k charakteru závazného stanoviska stručně připomíná, že závazné stanovisko je podle § 149 odst. 1 správního řádu úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona. Přičemž se nejedná o samostatné rozhodnutí ve správním řízení, ale jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Podle § 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 platilo, že pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán jeho potvrzení nebo změnu od příslušného nadřízeného správnímu orgánu. Úkon, kterým příslušný nadřízený orgán v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014–30, č. 3214/2015 Sb. NSS).

52. Soud se bude jako prvním zabývat postupem Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, jež sdělením ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–57897–6/PO–OVL–2020, přezkoumávalo závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018. Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR k žádosti o přezkoumání závazného stanoviska podle § 149 odst. 5 správního řádu vydalo sdělení, ve kterém závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018 sice věcně posoudilo a shledalo v něm podstatné nedostatky, zároveň však konstatovalo, že jej s ohledem na § 4 odst. 9 stavebního zákona nemůže změnit ani zrušit.

53. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že výkladem sporovaného ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona se správní soudy podrobně zabývaly např. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78, a Krajský soud v Praze v rozsudcích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019–91, č. 4142/2021 Sb. NSS, a ze dne 19. 4. 2022, č. j. 43 A 13/2020. Správní soudy dospěly k jednoznačnému právnímu závěru (soud bude následně citovat z posledně uvedeného rozsudku), že: „zmíněné ustanovení nijak nedopadá na přezkoumání závazného stanoviska dotčeného orgánu při odvolání proti rozhodnutí podle stavebního zákona, jestliže proti závaznému stanovisku směřuje odvolací námitka. Přezkum závazného stanoviska v odvolacím řízení podle § 149 odst. 5 správního řádu není § 4 odst. 9 stavebního zákona jakkoliv dotčen či limitován. Stavební zákon ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020 zavedl v § 4 odst. 9 až 11 zvláštní právní úpravu režimu přezkumu závazných stanovisek. Podle odstavce 9 platilo, že nezákonné závazné stanovisko dotčeného orgánu, vydané pro účely řízení podle tohoto zákona, lze zrušit nebo změnit správním orgánem nadřízeným dotčenému orgánu pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno, postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu (pozn. soudu: odkaz na odstavec 4 byl zjevně nesprávný). Na postup nadřízeného správního orgánu se přiměřeně použijí ustanovení o přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu, včetně lhůt podle § 96, přičemž lhůta jednoho roku se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Výkladem § 4 odst. 9 stavebního zákona se zdejší soud již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019–91, č. 4142/2021 Sb. NSS, a dospěl k závěru, že zmíněné ustanovení nijak nedopadá na přezkoumání závazného stanoviska dotčeného orgánu při odvolání proti rozhodnutí podle stavebního zákona, jestliže proti závaznému stanovisku směřuje odvolací námitka. Přezkum závazného stanoviska v odvolacím řízení podle § 149 odst. 5 správního řádu není § 4 odst. 9 stavebního zákona jakkoliv dotčen či limitován.“ Krajský soud zdůraznil nutnost: „od sebe odlišovat situaci, kdy bylo proti rozhodnutí stavebního úřadu podáno odvolání, v jehož rámci byla napadána zákonnost či správnost závazného stanoviska, které bylo podkladem rozhodnutí stavebního úřadu, a situaci, kdy odvolání podané proti rozhodnutí stavebního úřadu nezpochybňovalo zákonnost ani správnost závazných stanovisek“. Krajský soud v Praze pregnantně vysvětlil, v čem tkví nesprávnost právního výkladu ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona, když uvedl, že toliko: „v druhém případě přicházel v úvahu přezkum závazného stanoviska dotčeného orgánu pouze v procesní formě přezkumného řízení, k němuž dá podnět např. stavební úřad nebo sám dotčený orgán, který závazné stanovisko vydal, nebo přezkumné řízení provede nadřízený orgán dotčeného orgánu na základě vlastních poznatků. Právě na tento druhý případ, tedy situaci, kdy lze závazné stanovisko přezkoumat bez toho, že by bylo napadeno odvolací námitkou, mířila druhá věta § 4 odst. 9 stavebního zákona. Pouze právě uvedený výklad soud označil za ústavněkonformní. Jestliže by po uplynutí jednoroční lhůty skutečně nebylo možné závazné stanovisko k řádně uplatněné odvolací námitce přezkoumat, byl by odvolatel zcela zbaven možnosti domoci se úplného správního přezkumu v souladu se zásadou dvouinstančnosti. Podle soudu je zcela neakceptovatelné, aby se žádný správní orgán nevypořádal s řádně uplatněnými odvolacími námitkami. … Soud proto v rozsudku č. j. 55 A 34/2019–91 uzavřel, že ústavněkonformní je pouze takový výklad § 4 odst. 9 věty druhé stavebního zákona, který limituje jeho dosah na přezkoumání závazného stanoviska dotčeného orgánu nadřízeným orgánem v situaci, kdy žádná odvolací námitka nesměřuje proti závaznému stanovisku. Pouze za této situace totiž nemůže být na újmu subjektivním právům účastníků řízení podle stavebního zákona.“ 54. Shora uvedené právní názory krajského soudu aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78, když konstatoval, že: „považuje za ústavně konformní výklad, že zvláštní úprava přezkumu závazných stanovisek obsažená v § 4 odst. 9 stavebního zákona se nedotýká posouzení závazného stanoviska v odvolacím řízení postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu a časově jej nelimituje. Jako pomocný argument lze poukázat též na další vývoj právní úpravy, kdy další novelou stavebního zákona provedenou zákonem č. 403/2020 Sb., poněkud zavádějícím způsobem formulované ustanovení § 4 odst. 9, které „zmátlo“ v posuzované věci správní orgány, bylo upraveno novou formulací obsaženou v § 4 odst. 11 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2021 s obdobným obsahem, avšak nyní již jednoznačně směřující pouze k přezkoumání zákonnosti závazného stanoviska v přezkumném řízení.“ 55. Jelikož soud nyní posuzuje skutkově zcela shodnou věc, lze výše citované judikaturní závěry plně aplikovat i v tomto případě, kdy žalobce b) v odvolání sporoval zákonnost a požadoval přezkum mj. i závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, které bylo podkladem pro rozhodnutí správních orgánů. Stavební úřad postupoval v souladu s § 145 odst. 5 správního řádu, když jej postoupil Generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR k přezkoumání. Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR však nesprávně aplikovalo § 4 odst. 9 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 8. 2018 do 31. 12. 2020, neboť přehlédlo přechodná stanovení k zákonu č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž bylo ustanovení § 4 odst. 9 do stavebního zákona s účinností od 1. 1. 2018 vloženo. Článek II. bod 10. zákona č. 225/2017 Sb., v němž jsou obsažena přechodná ustanovení k novele stavebního zákona, totiž stanoví, že správní řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí stavební úřad podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci bylo stavební řízení zahájeno podáním žádosti o vydání stavebního povolení, a to dne 22. 12. 2017, tudíž ke dni účinnosti zákona č. 225/2017 Sb., tj. k 1. 1. 2018 toto správní řízení nebylo pravomocně skončeno, protože se tak stalo až právní mocí napadeného rozhodnutí žalovaného, tedy dne 29. 12. 2020. Na stavební řízení, včetně řízení odvolacího, které zahrnuje i potvrzení či změnu závazného stanoviska napadeného v rámci odvolacích námitek, mělo být aplikováno přechodné ustanovení obsažené v čl. II bod 10. zákona č. 225/2017 Sb., podle nějž mělo být postupováno dle stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2017, které sporné ustanovení § 4 odst. 9 neobsahovalo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78). Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR vedeno nesprávným právním posouzením vydalo sdělení ze dne 8. 7. 2020, č. j. MV–57897–6/PO–OVL–2020, jímž konstatovalo, že nelze s ohledem na uplynutí zákonem stanovené doby změnit přezkoumávané závazné stanovisko.

56. Nesprávný výklad § 4 odst. 9 stavebního zákona ze strany Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR tedy vedl ve svém důsledku k tomu, že v dané věci bylo ponecháno v platnosti původní závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, které bylo vadné, neboť neidentifikovalo podstatné vady v původním požárně bezpečnostním řešení stavby. Tyto vady pak nebyly ve stavebním řízení napraveny ani následně. Soud poukazuje na to, že ze sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020, vyplývá, že nadřízený orgán zjistil rozpor přezkoumávaného požárně bezpečnostního řešení s § 41 odst. 2 písm. e), g), l), n) a odst. 4 vyhlášky o požární prevenci, když v něm byly chybně hodnoceny např. požární uzávěry instalačních šachet, absentovalo zhodnocení obratiště, nedostatečně byla hodnocena spalinová cesta od plynových kotlů, možnosti blokování dveří na únikových cestách; a v jeho závěru bylo uvedeno, že závazné stanovisko není dostatečným podkladem pro posouzení požární bezpečnosti stavby; nejsou v něm řádně a dostatečně řešeny technické podmínky požární ochrany dle vyhlášky č. 238/2008 Sb.; nad to v něm bylo konstatováno, že nebylo možno posoudit, zda byly ve stavebním řízení hájeny i veřejné zájmy z hlediska ochrany obyvatelstva. S ohledem na povahu vytčených vad je zřejmé, že se jedná o zásadní nedostatky, proto měl žalovaný s ohledem na svou povinnost dbát na dodržování právních předpisů a ochranu veřejného zájmu zajistit i bez konkrétní námitky, že stavební povolení nebude vydáno, dokud nebudou takto podstatné nedostatky odstraněny. „Ochrana před požárně nebezpečnými stavbami představuje veřejný zájem, jehož ochranu by měly dotčené orgány ve spolupráci se stavebním úřadem zajistit z úřední povinnosti, a to i bez návrhu (§ 2 odst. 4 správního řádu). Jedná se o otázku, kterou by měl mít správní orgán v řízení důkladně vyřešenu bez ohledu na míru aktivity ze strany účastníků. Správní orgán je totiž povinen dbát na dodržení zásady materiální pravdy vyjádřené v § 3 správního řádu a je též povinen zjistit, a to i v řízení o žádosti, všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 věta první správního řádu).“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78).

57. Soud na tomto místě považuje za vhodné upozornit na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78, označil vzdálenost do 30 m mezi pozemkem účastníka a povolovanou stavbou za natolik krátkou, že nelze vyloučit dotčení veřejných subjektivních práv takovéhoto účastníka případným požárem stavby. Dle názoru Nejvyššího správního soudu přitom jde o natolik obecně známou skutečnost, že není nutné za tímto účelem ani vyhotovovat odborné vyjádření. Oproti tomu vzdálenost 37 m považoval Nejvyšší správní soud již za hraniční a spíše se přikláněl k názoru, že na tuto vzdálenost již ohrožení požárně bezpečnostním řešením stavby není zcela zjevné. Přičemž v nyní projednávané věci by v případě žalobce e), za podmínky získání platného povolení ke stavbě, se jeho stavba ocitla ve vzdálenosti cca 14 m od nejbližší budovy stavby, čímž by byla veřejná subjektivní práva žalobce e) jednoznačně požárně bezpečnostním řešením stavby dotčena; ohledně žalobce b) by vzdálenost jeho nemovitosti od objektu E stavby činila cca 32,5 m, zde by dle názoru soudu pravděpodobně bylo ještě možno (případně na základě odborného vyjádření) dovodit dotčení jeho veřejných subjektivních práv požárně bezpečnostním řešením stavby.

58. K argumentaci žalovaného, že znalecký posudek č. 12/2020 potvrdil, že k ohrožení veřejných zájmů stavbou nedojde, soud opět odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 4 As 136/2022 – 78, v němž výslovně: „uvádí, že pro posouzení věci z hlediska odstranění vad v požární bezpečnosti stavby je rozhodující, že GŘ HZS se postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu nevyjádřilo, zda jím zmíněné vady byly odstraněny a nepotvrdilo závazné stanovisko HZS ze dne 30. 7. 2019. Nelze totiž v průběhu odvolacího řízení vady vytýkané nadřízeným správním orgánem závaznému stanovisku podřízeného orgánu odstranit dalším závazným stanoviskem podřízeného správního orgánu, které již není posouzeno nadřízeným správním orgánem. V projednávané věci navíc, jak již bylo uvedeno, ze závazného stanoviska HZS ze dne 30. 7. 2019 ani nevyplývá, že by vady v požární bezpečnosti stavby vytýkané GŘ HZS byly odstraněny, resp. jakým způsobem. Za této situace, kdy není znám názor nadřízeného správního orgánu (GŘ HZS), nelze než konstatovat, že závazné stanovisko HZS ze dne 30. 7. 2019, ani stěžovatelem zmíněné stanovisko J. M. a znalecký posudek Ing. Josefa Setničky nemohou zhojit vadu řízení spočívající v nedodržení procesního postupu dle § 149 odst. 5 správního řádu.“ Tedy v dané věci nebylo možno za situace, kdy ze sdělení Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 7. 2020 v průběhu odvolacího řízení vyplynulo, že technické podmínky požární ochrany stavby nejsou v přezkoumávaném závazném stanovisku řádně a dostatečně řešeny, dále, že závazné stanovisko není dostatečným podkladem pro posouzení požární bezpečnosti stavby, a navíc že vůbec nebylo možno posoudit, zda byly ve stavebním řízení hájeny i veřejné zájmy z hlediska ochrany obyvatelstva, bylo nutno tyto závažné nedostatky projektové dokumentace stavby odstranit pouze závazným stanoviskem příslušného správního orgánu; nikoli osobou na řízení zúčastněnou předloženým znaleckým posudkem č. 12/2020. K tomu však v posuzované věci nedošlo a v platnosti tak zůstalo vadné závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018. Soud takovýto postup správních orgánů vyhodnotil jako nezákonný, v jehož důsledku mohlo být do právní sféry žalobců negativním způsobem definitivně zasaženo; tedy v tomto nezákonném postupu správních orgánů soud shledal druhý důvod, pro který žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

59. Žalobci vytýkali žalovanému nezákonnost postupu při přezkumu závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 18. 12. 2018, č. j. MHMP 2086455/2018, neboť ministerstvo životního prostředí ve sdělení ze dne 2. 4. 2020, č. j. MZP/2020/500/577577, shodně dovodilo, že závazné stanovisko nebude přezkoumávat, protože uplynula doba 1 roku od vydání tohoto stanoviska. I v tomto případě žalobce b) již v odvolání sporoval toto závazné stanovisko a nadřízený (přezkumný) správní orgán zaujal nesprávný právní názor týkající se nemožnosti jeho přezkumu. Nicméně následně jej přezkumu podrobil a ze sdělení ministerstva životního prostředí jednoznačně vyplývá, že přezkoumávané závazné stanovisko bylo vydáno na základě relevantních podkladů, v souladu s právními předpisy a nebyla shledána jeho nesprávnost či nezákonnost. Jak vyloženo shora, byť zde dospěl nadřízený správní orgán při přezkumu závazného stanoviska k nesprávnému právnímu názoru o nemožnosti jeho přezkumu, byl přezkum de facto proveden a nebyla zkonstatována jeho nezákonnost, tudíž tento vadný postup správních orgánů neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože bylo možno z přezkoumávaného závazného stanoviska při rozhodování vycházet. Soud tedy námitku nezákonnosti uplatněnou vůči sdělení ministerstva životního prostředí ze dne 2. 4. 2020, č. j. MZP/2020/500/577577, neshledal důvodnou.

60. S ohledem na shora uvedené právní posouzení věci, kdy soud shledal na straně žalovaného zásadní procesní pochybení, pro která přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, se již pro nadbytečnost nebude zabývat poslední žalobní námitkou týkající se proporcionality (naddimenzování) Projektu stavby vůči okolní zástavbě; neboť i toto posouzení se může s ohledem na případné novoty, které se mohou ve správním řízení objevit v souvislosti s doplněnými odvolacími důvody a znovu přezkoumaným závazným stanoviskem Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, promítnout do vypořádání této problematiky.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

61. Soud shledal žaloby důvodnými, proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. a vrátil věc žalovanému v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

62. V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný by proto měl řádně vyzvat odvolatele k doplnění podaných blanketních odvolání dle § 37 odst. 3 správního řádu, a rovněž tak opětovně vyzvat Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, aby v návaznosti na námitky postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2018, č. j. HSAA–3763–2/2018, pro účely odvolacího řízení znovu přezkoumalo.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Úspěšným žalobcům naopak právo na náhradu nákladů řízení náleží.

64. Každému ze žalobců a), b), c) a d) vznikly náklady řízení spočívající v zaplacených soudních poplatcích ve výši 3 000 Kč za podání žaloby, tj. celkem ve výši 12 000 Kč. Dále jim vznikly společné náklady spočívající v nákladech na zastoupení advokátem, jenž provedl v řízení před soudem tři účelné úkony právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání. Tarifní hodnota pro stanovení odměny za jeden úkon právní služby činí dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu 50 000 Kč, odměna za každý úkon právní služby činí pro jednoho účastníka 2 480 Kč za úkon (§ 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů činí 300 Kč za každý z úkonů. Za úkon spočívající v podání ze dne 4. 5. 2021 a ze dne 11. 5. 2021 soud zástupci žalobců a), b), c) a d) odměnu nepřiznal, neboť svým obsahem nebyla pro rozhodnutí ve věci relevantní, a soud proto učinění těchto podání nemá za účelný úkon. Protože zástupce žalobců a), b), c) a d) je plátcem DPH, navyšuje se jeho odměna o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 33 360 Kč ve výši 7 005,60 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobcům a), b), c) a d) na náhradě nákladů řízení částku 52 365,60 Kč.

65. Žalobci e) vznikly v souvislosti s tímto řízením náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a nákladech na zastoupení advokátem. Zástupce žalobce provedl v celém soudním řízení tři účelně úkony právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání. Odměna za každý z těchto úkonů činí podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu 3 100 Kč, náhrada hotových výdajů činí 300 Kč za každý z úkonů. Za úkon spočívající v podání ze dne 14. 9. 2021 a ze dne 21. 11. 2022 soud zástupci žalobců e) odměnu nepřiznal, neboť svým obsahem nebyla pro rozhodnutí ve věci relevantní, a soud proto učinění těchto podání nemá za účelný úkon. Protože zástupce žalobce c) je plátcem DPH, navyšuje se jeho odměna o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč ve výši 2 142 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč.

66. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, rozhodl, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, ústní jednání III. Posouzení žaloby V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení