5 Af 32/2013 - 72

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Centrum Krakov a.s., IČ: 273 40 376, se sídlem Praha 8, Lodžská 850/6, zastoupen: Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem Praha 7, Jankovcova 1037/49, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2013, č.j. 1342599/2012 S-MHMP 1204618/2012, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2013, č.j. 1342599/2012 S-MHMP 1204618/2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19.456,- Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Tomaiera, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr ze dne 17. 7. 2012, č. j. MCP8094044/2012, zn. EO/2012/1343016689/PV/07/Mi, kterým ekonomický odbor, oddělení správy poplatků Úřadu Městské části Praha 8 (dále jen „správce poplatku“), vyměřil žalobci místní poplatek ve výši 1 167 810,- Kč dle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a dle obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 5/2011 Sbírky právních předpisů hl. m. Prahy, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, ve znění rozhodném (dále jen „vyhláška č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy“), za užívání veřejného prostranství od 9. 4. 2012 do 30. 6. 2012 umístěním stavebního zařízení pro provádění staveb a jejich změn v ulici Hnězdenská, k. ú. Trója, o rozloze 1 407 m2. Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro podstatnou procesní vadu řízení, jelikož žalovaný nebyl v rozporu s § 6 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“) seznámen s důkazy provedenými v průběhu odvolacího řízení. Žalobci tak byl odepřen postup dle § 115 odst. 2 daňový řád, neboť se nemohl k novým důkazům vyjádřit a navrhnout provedení dalších důkazů. Dále namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho věcnou nesprávnost, jelikož neměl zákonem stanovenou povinnost platit poplatek za užívání veřejného prostranství. Žalobou napadené rozhodnutí tak měl za projev svévole správních orgánů a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasil s právním posouzením povahy užívaného prostranství jako veřejného prostranství. Poukázal na § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o obcích“) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích a konstatoval, že veřejným prostranstvím je ex lege prostor, který splňuje zákonem stanovené znaky veřejného prostranství. Dovodil tak, že pokud prostor nesplňuje zákonem stanovené znaky veřejného prostranství, nemůže se jím stát, byť by byl jako veřejné prostranství uveden ve vyhlášce č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Zdůraznil, že užívané prostranství sloužilo jako parkoviště pro původní nákupní centrum Krakov. Provoz tohoto nákupního centra však byl ukončen a žalobce byl pověřen provedením jeho revitalizace, čímž došlo k přechodné změně charakteru užívaného prostranství, neboť nemohlo být dočasně obecně užíváno. Navíc žalobce uzavřel s Městskou částí Praha 8 a hl. m. Prahou k užívanému prostranství nájemní smlouvy, které mu založily výlučné právo užívat jej a naopak omezily dočasně a účelově jeho užívání třetími osobami. Tedy i nájemní smlouvy způsobily, že užívané prostranství nebylo přístupné každému bez omezení, tudíž bylo jeho obecné užívání vyloučeno a povahu veřejného prostranství ztratilo. I v případě, pokud by užívané prostranství bylo veřejným prostranstvím, tak by jeho užívání nepodléhalo poplatkové povinnosti. Žalobce poukázal na § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích ve spojení s § 7 a přílohou č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy s tím, že v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy jsou jako veřejná prostranství uvedeny „ulice a chodníky“ Hnězdenská. Užívané prostranství však není součástí ulice ani místní komunikace Hnězdenská, nýbrž je stavebně ohraničeným parkovištěm, určeným pro původní nákupní centrum. Tím, že užívané prostranství není uvedeno v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, nemohla žalobci poplatková povinnost vzniknout. Konstatoval, že kategorizace komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), není pro vznik poplatkové povinnosti rozhodující; chodník i veřejné parkoviště mohou být součástí místní komunikace, ale právní úprava místních poplatků od sebe jednoznačně odlišuje ulice, chodníky i další veřejné prostory. Dále zdůraznil, že povinnost platit místní poplatek by se na něj nevztahovala ani v případě, pokud by užívané prostranství bylo veřejným prostranstvím, jelikož by byl od místních poplatků osvobozen. Uvedl, že žalovaný opomněl zohlednit funkci místního poplatku, neboť činnost žalobce sloužila zachování funkce a účelu užívaného prostranství a k dalšímu rozvoji obce. Na užívané prostranství se tak vztahuje osvobození od placení místního poplatku dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, jelikož jej užíval na základě nájemních smluv, tj. dle titulu odvozeného od vlastnického práva. Přičemž osvobození od placení místního poplatku se vztahuje i na stavby prováděné namísto a ve prospěch hl. m. Prahy, neboť § 6 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy upravuje osvobození staveb hrazených z rozpočtu hl. m. Prahy či jeho městských částí. Odmítl výklad, že rekultivace pozemků prováděná namísto obce žalobcem by placení místního poplatku podléhala a ta samá činnost prováděná obcí by poplatku nepodléhala. Konstatoval, že takovýto výklad regulace odporuje zájmu občanů a smyslu místního poplatku. Výkon práva žalobce není jeho zneužitím, naopak směruje k naplnění veřejného zájmu. Odmítl tak formalistickou a mechanickou aplikaci vyhlášky, neboť jej diskriminuje nepřípustným zásahem do jeho vlastnického práva, konkrétně do práva pečovat o sousední nemovitosti v jeho vlastnictví. Zdůraznil povinnost v případě dvojího výkladu upřednostnit ten ústavně konformní a odpovídající rozumnému uspořádání právních poměrů. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí i platební výměr správce poplatku zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobcem uplatněné žalobní námitky. Učinil nesporným, že Nákupní Centrum Krakov č.p. 595 až 597 je situováno na parcelách č. 1306/8, 1306/12, 1306/13, 1306/14 v k.ú. Trója, obec Praha. Jediným vlastníkem dotčených parcel je hl. m. Praha. Tvrzení žalobce ohledně porušení Ústavy a Listiny základních práv a svobod považoval žalovaný za nekonkrétní a trval na tom, že žalobcem užívané prostranství bylo vedeno jako veřejné prostranství, jehož užívání je zpoplatněno na základě vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, a že se na žalobce osvobození od placení místního poplatku nevztahuje. K žalobcem vytčené procesní vadě uvedl, že se zástupce žalobce osobně účastnil místního šetření dne 12. 3. 2013, tudíž se k němu mohl vyjádřit. Odpověď na dotaz žalovaného od odboru dopravy Úřadu městské části Praha 8 (dále jen „odbor dopravy ÚMČ Praha 8“) ze dne 28. 1. 2013 považoval toliko za neveřejnou úřední korespondenci dle § 66 odst. 1 daňového řádu. Uzavřel, že jím nebyly získány nové skutečnosti či důkazy, se kterými by bylo nezbytné žalobce seznámit. Zdůraznil, že veřejné prostranství Hnězdenská a výše poplatků za jeho užívání vymezuje vyhláška č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, pokud by sporné pozemky přestaly být veřejným prostranstvím, musela by být změněna i vyhláška. Odmítl žalobcův názor, že užívané prostranství přestalo být veřejným prostranství, jelikož došlo k dočasné změně jeho charakteru. Vysvětlil, že užívané prostranství bylo určeno k veřejnému užívání, i tehdy mohla-li je dočasně užívat pouze jedna osoba. Takové užívání je pak zvláštním užíváním, za které je třeba platit místní poplatek bez ohledu na to, že jsou pozemky užívány v zájmu obce. Na povinnosti hradit místní poplatek nemění nic ani skutečnost, že žalobce uzavřel s Městskou částí Praha 8 a hl. m. Prahou nájemní smlouvy, neboť žalobce na užívaném prostranství provedl zábor, kterým omezil užívání veřejného prostranství veřejností a ztížil udržování veřejného pořádku v obci. Právě tento zábor, tj. „zvláštní užívání veřejného prostranství“, byl zpoplatněn místním poplatkem, který má jak funkci fiskální, tak i regulační. Při stanovení místného poplatku není správce poplatku oprávněn přihlížet k tomu, zda činnost poplatníka je v zájmu obce. Uzavřel, že užívání veřejného prostranství bylo omezeno ve prospěch žalobce, na jeho žádost a zcela pro jeho soukromé aktivity, tj. pro provádění stavby Centrum Krakov, pro které potřeboval dočasné stavební zázemí. Upozornil na to, že žalobce si byl vědom, že užívané prostranství je veřejným prostranstvím, což vyplývá zejména z rozhodnutí odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 2. 4. 2012, ve kterém byl žalobce upozorněn na povinnost platby místního poplatku za užívání veřejného prostranství a na povinnost ohlásit užívání veřejného prostranství. Pokud s obsahem výše uvedeného rozhodnutí žalobce nesouhlasil, měl proti němu podat odvolání. Úvahy žalobce o kategorizaci ulice Hnězdenská dle zákona o pozemních komunikacích žalovaný nepovažoval za relevantní. Námitky žalobce, ve kterých se domáhal osvobození od placení místních poplatků, považoval za účelové, neboť žalobce není vlastníkem užívaného prostranství a stavba nebyla hrazena z rozpočtu hl. m. Prahy nebo Městské části Praha 8, tudíž se něj osvobození dle § 6 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy nevztahuje. Žalovaný přitom považoval ustanovení vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy za zcela jednoznačná, a proto odmítl argumentaci žalobce týkající se jejího dvojího výkladu. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu pro nedůvodnost zamítl. V replice ze dne 12. 9. 2013 žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních. Nad to k porušení § 115 odst. 2 daňového řádu uvedl, že žalovaný se na vyjádření odboru dopravy ÚMČ Praha 8 ze dne 28. 1. 2013 výslovně v žalobou napadeném rozhodnutí odvolal. Přičemž odmítl, že by mu byl obsah vyjádření od počátku řízení známý. Přičemž i s neveřejnou úřední korespondencí byl žalovaný povinen žalobce seznámit, a to dle § 65 odst. 2 daňového řádu. Poukázal na to, že ve vyjádření byly nesprávně použity pojmy „místní komunikace Hnězdenská“ a „ulice Hnězdenská“. Zdůraznil, že nelze zaměňovat „místní komunikaci Hnězdenská“ a „ulici Hnězdenská“, jelikož právní úprava místních poplatků jednoznačně odlišuje od ulic i další veřejné prostory, kam spadají právě veřejná parkoviště. Užití pojmu místní komunikace v dané věci bylo nepřípadné a představuje účelový rozšiřující výklad a svévolné nahrazování pojmu „ulice“, což zakládá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Podotkl, že v rámci místního šetření konaného dne 12. 3. 2013 se mohl vyjádřit toliko k průběhu a výsledku místního šetření. Odmítl argumentaci žalovaného spočívající v tom, že žalobce byl na povinnost platit místní poplatek upozorněn, jelikož jakékoli upozornění ze strany správních orgánů nemůže nahradit absenci právního základu pro vyměření poplatku. Poukázal na to, že na základě smlouvy o provedení stavby s hl. m. Prahou se žalobce zavázal na své náklady provést úpravy komunikací Lodžská a Hnězdenská; vybudovat infrastrukturu související s výstavbou a provozem Nákupního centra Krakov; vybudovat inženýrské sítě a vše bezplatně převést do vlastnictví hl. m. Prahy. Žalobce poté ve vyjádření ze dne 5. 5. 2014 poukázal na rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních agend, ze dne 22. 1. 2014 č.j. MHMP-96724/2014/ODA-04/Ka, dle kterého veřejné parkoviště u nákupního centra Krakov není součástí ve vyhlášce uvedené „ulice Hnězdenská“. Taktéž není součástí místní komunikace Hnězdenská, nýbrž tvořilo „bezejmennou komunikaci NN 3237 (parkoviště), Praha 8“. Na ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na svém procesním stanovisku a k důkazu soudu předložil pět kusů fotografií parkovišť situovaných na území Prahy 8, která jsou uvedena ve vyhlášce č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy jako samostatné plochy oddělené od navazujících ulic. Soud k důkazu přečetl listiny předložené právním zástupcem žalobce a zjistil, že dvě fotografie zobrazují polohu parkoviště při ulici Na Zámkách u nákupních centra, na dalších dvou fotografiích bylo zachyceno parkoviště Vosmíkových a jedna fotografie zobrazovala parkoviště mezi ulicemi Těšnov a Ke Štvanici. Žalovaný rovněž setrval na svém procesním stanovisku a zdůraznil, že podle zákona o pozemních komunikacích jsou součástí ulic rovněž veřejná parkoviště. Soudu předložil soubor fotografií a mapu sporného pozemku, nájemní smlouvu č. NAP/58/02/018683/2010 ze dne 21. 10. 2010 s přílohou. K nájemní smlouvě žalovaný uvedl, že z její přílohy je patrné, že žalobcův zábor sporného pozemku zasahoval i do ulice Hnězdenská. Žalovaný se vyjádřil k fotografiím předloženým k důkazu žalobcem tak, že z hlediska obyčejového výkladu nelze sporné parkoviště v Hnězdenské ulici přirovnat k parkovišti při ulici Na Zámkách, jelikož je z jejich fotografií zřejmé, že parkoviště při ulici Na Zámkách nepřiléhá k ulici Na Zámkách tak těsně, jako je tomu u sporného parkoviště v ulici Hnězdenská. Soud k důkazu přečetl také listiny předložené žalovaným a zjistil, že sedm fotografií zobrazuje sporný pozemek u nákupního centra Krakov v období března a dubna 2012; dále tři fotografie zachycují aktuální stav nákupního centra Krakov; z mapy sporného pozemku vyplývá poloha sporného pozemku v širším území; z nájemní smlouvy č. NAP/58/02/018683/2010 ze dne 21. 10. 2010 soud zjistil, že smlouva sice byla součástí spisového materiálu zaslaného soudu žalovaným, ale bez přílohy. Přílohou smlouvy bylo grafické znázornění předpokládaného záboru sporného pozemku žalobcem. Dále soud k důkazu přečetl nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a Městskou částí Praha 8 ze dne 26. 8. 2009 a Protokol o fyzickém předání a převzetí nemovitého majetku do užívání ze dne 27. 8. 2009, z nichž zjistil, že žalobci bylo pronajato osm pozemků pro účely zařízení staveniště během demolice nákupního centra Krakova pro jeho výstavbu a provoz. K předání pronajatých pozemků žalobci došlo dne 27. 8. 2009. Dále soud k důkazu přečetl rozhodnutí hl. m. Prahy, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních agend ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. S-MHMP 87687/2014, kterým byla vyřazena ze sítě místních komunikací III. třídy bezejmenná komunikace NN 3237 (parkoviště), Praha 8. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že návrh na vyřazení této komunikace byl podán v souvislosti s výstavbou Nákupního centra Krakov, kde byly provedeny stavební úpravy na přilehlých komunikacích a na parkovišti (rozšíření a rekonstrukce povrchu). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.

2. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 23. 3. 2012 žalobce požádal odbor dopravy Úřadu Městské části Praha 8 o povolení zvláštního užívání (záboru) pozemní komunikace, kdy jako místo záboru uvedl – Hnězdenská, č.p. 595, 596, 598; důvod záboru - prostor staveniště pro bourání stávající stavby a výstavbu nového nákupního centra Krakov; rozsah záboru - 1 407 m2 ; termín od 9. 4. 2012 do 1. 12. 2013. Dne 2. 4. 2012 odbor dopravy Úřadu Městské části Praha 8 rozhodl pod č.j. MCP8 045938/2012, o povolení zvláštního užívání komunikace v Praze 8, ulice Hnězdenská, k. ú. Trója (parkoviště), z důvodu zařízení staveniště po dobu demolice stávajícího nákupního centra Krakov a pro výstavbu a provoz nového nákupního centra Krakov. Dne 4. 4. 2012 žalobce ohlásil užívání veřejného prostranství, konkrétně uvedl místo - Hnězdenská; doba od 9. 4. 2012 do 1. 12. 2013; rozsah užívané plochy 1 407 m2. Dne 17. 7. 2012 vydal správce poplatku platební výměr na místní poplatek za užívání veřejného prostranství ve výši 1 167 810,- Kč. Výměr by odůvodněn tak, že poplatek byl uložen za užívání veřejného prostranství ulice Hnězdenská, k. ú. Trója, na území Městské části Praha 8, pro umístění stavebního zařízení pro provádění staveb a jejich změn (zařízení staveniště po dobu demolice stávajícího nákupního centra Krakov a pro výstavbu a provoz nového nákupního centra Krakov), v termínu od 9. 4. 2012 do 30. 6. 2012, tj. 83 dní, na ploše 1 407 m2, při sazbě poplatku 10,- Kč / m2. Proti předmětnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání ze dne 16. 8. 2012, v němž nesouhlasil s výpočtem poplatku správce daně, jelikož žalobcem zabraná plocha parc. č. 1306/7 k. ú. Trója byla pouze 1 332 m2; namítal, že zabraná plocha není veřejným prostranstvím, jelikož není přístupná každému bez omezení, když byla pronajata jen žalobci a dále není tato plocha zahrnuta uvedena ve vyhlášce č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy jako veřejný prostor podléhající poplatku. Uvedl, že se jedná o tzv. plochu parkoviště Olštýnská, která není součástí místní komunikace Hnězdenská. Přípisem ze dne 4. 3. 2013 žalovaný požádal správce poplatku o doplnění spisového materiálu ohledně upřesnění, kolik m2 prostranství bylo skutečně žalobcem užíváno a zda ve stanoveném období probíhala na sporných pozemcích stavba. Správce poplatku dne 8. 4. 2013 žalobci odpověděl, že již nelze došetřit kolik km2 prostranství žalobce skutečně v rozhodném období zabral. Z úředního záznamu z místního šetření ze dne 12. 3. 2013 vyplynulo, že se jej mj. účastnil za žalobce Tomáš Zralý, člen představenstva žalobce, a že užívané prostranství bylo užíváno jako manipulační plocha a byly na něm umístěny stavební stroje. Zástupce správního orgánu se zmínil o velikosti plochy 1 407 m2 posuzovaného pozemku, na což nikdo z přítomných nic nenamítal Z emailové korespondence mezi žalovaným a odborem dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 25. 1. 2013 a ze dne 28. 1. 2013, vyplynulo, že žalovaný se dne 25. 1. 2013 dotazoval na bližší specifikaci polohy a charakteru parkoviště. Odbor dopravy Úřadu Městské části Praha 8 v odpovědi ze dne 28. 1. 2013 uvedl, že parkoviště bylo vždy veřejné, sloužilo již pro původní nákupní centrum Krakov, využívat jej mohl kdokoli, proto se jedná o veřejné prostranství. Přičemž parkoviště je součástí místní komunikace Hnězdenská. Součástí správního spisu je i smlouva o provedení stavby ze dne 23. 2. 2011 mezi žalobcem jako stavebníkem a hlavním městem Prahou; černobílá mapa ze serveru mapy.cz ze dne 25. 1. 2013 zobrazující Hnězdenskou ulici, výpis z katastru nemovitostí ze dne 25. 1. 2013 k parc. č. 1306/7, k. ú. Trója, včetně katastrálních map. Dne 7. 5. 2013 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, jímž odvolání žalobce zamítl a platební výměr ze dne 17. 7. 2012 potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaný považoval rozsah užívané plochy, tj. 1 407 m2, za správně zjištěný, jelikož tato výměra vyplývá z žádosti žalobce ze dne 23. 3. 2012 o povolení zvláštního užívání komunikace, z výkresu předloženého žalobcem k uvedené žádosti a z dokumentace ke stavebnímu povolení. Žalovaný nepovažoval za relevantní skutečnost, že ohledně užívaného prostranství byly uzavřeny nájemní smlouvy, neboť dle žalovaného pozemky neztrácí v důsledku jejich nájmu charakter veřejného prostranství. Rovněž ani smlouva o provedení výstavby nezprošťuje žalobce poplatkové povinnosti. S poukazem na vyjádření odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 28. 1. 2013 zamítl dvě odvolací námitky žalobce. Konkrétně žalovaný v odůvodnění z vyjádření citoval, že užívané prostranství tvoří veřejné parkoviště, které je součástí místní komunikace Hnězdenská, a že parkoviště bylo vždy veřejné, jelikož sloužilo jako parkoviště pro původní nákupní centrum Krakov a využívat jej mohl kdokoli. Z emailového dopisu odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 19. 3. 2013 a z jeho příloh snímku a situačních map sporného pozemku vyplývá, že parkoviště při ulici Hnězdenská bylo zařazeno jako místní komunikace III. třídy dle rozhodnutí ze dne 21. 8. 2012, č.j. MHMP 84411/2002/DOP-04/PC, přičemž se jedná o veřejné prostranství. Dle informací ředitele Oblastní správy SEVER Technické správy komunikací hl. m. Prahy je parkoviště vedeno pod názvem NN 3237, jde o komunikační těleso na pozemku Magistrátu hl. m. Prahy, ve správě Technické správy komunikací. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 65 odst. 1 daňového řádu se do vyhledávací části spisu se zakládají a) písemnosti, které mohou být uplatněny v řízení jako důkazní prostředek, jestliže by jejich zpřístupnění daňovému subjektu zmařilo nebo ohrozilo cíl správy daní, účel úkonu nebo ohrozilo objektivnost důkazu, b) písemnosti, které mohou být použity při stanovení daně jako pomůcky, jejichž zpřístupnění daňovému subjektu by ohrozilo zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na správě daní, c) úřední záznamy nebo protokoly o podaných vysvětleních, pokud nejsou použity jako pomůcky, d) písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správce daně. Podle § 115 odst. 2 daňového řádu provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o hlavním městě“) veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Podle § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích poplatek za užívání veřejného prostranství se vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí. Podle § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích poplatky zavede obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. U poplatku za užívání veřejného prostranství určí místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství. Podle § 7 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy poplatku v hlavním městě Praze podléhají v příloze č. 2 k této vyhlášce uvedená náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení. Soud se nejprve zabýval procesní námitkou spočívající v porušení § 6 odst. 3 ve spojení s § 115 odst. 2 daňového řádu pro neseznámení žalobce s novými důkazy provedenými v odvolacím řízení, neumožnění mu vyjádřit se k nim a případně navrhnout provedení dalších důkazních prostředků. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č.j. 5 Afs 59/2009-115, dle kterého: „Případná povinnost odvolacího orgánu seznamovat daňový subjekt s hodnocením důkazů provedených v odvolacím řízení před vydáním rozhodnutí bude závislá vždy na konkrétních okolnostech odvolacího řízení. Tato povinnost bude odvolací orgán stíhat v těch případech, kdy dochází v rámci odvolacího řízení ke změně právního posouzení věci, případně dochází ke změně způsobu stanovení daně (přechod z pomůcek na dokazování či naopak). Dochází-li k doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení a současně nepůjde o změnu právního posouzení věci či změně způsobu stanovení daně, bude nutné vždy přihlédnout k povaze provedených důkazů, stejně jako ke způsobu, jakým byly důkazy v odvolacím řízení opatřovány, zdali na návrh daňového subjektu či z úřední povinnosti. Pokud si správce daně či odvolací orgán v průběhu odvolacího řízení opatřují důkazy bez součinnosti s daňovým subjektem, např. v rámci dožádání, na základě výzvy k součinnosti či žádosti o mezinárodní pomoc, pak bude na místě, aby odvolací orgán v souladu se zásadou součinnosti daňový subjekt před vydáním rozhodnutí o odvolání seznámil s provedenými důkazy. Právo na seznámení se s provedenými důkazy v odvolacím řízení ani právo se k těmto důkazům vyjádřit před vydáním rozhodnutí o odvolání však v sobě nezahrnuje právo odvolatele na obeznámení se s hodnotící úvahou odvolacího orgánu.“ (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č.j. 5 Afs 68/2013-43 nebo ze dne 8. 2. 2017, č.j. 7 Afs 248/2016-29). Rovněž soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2014, č.j. 15 Af 68/2011-94, která zní: „Za situace, kdy prováděl odvolací orgán dokazování, je vadou řízení, pokud odvolací orgán neseznámí účastníka se zjištěními a provedenými důkazy a neumožní mu se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřit, případně navrhnout provedení dalších důkazních prostředků (§ 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).“. Doktrinální výklad § 115 odst. 2 daňového řádu obsažený v komentáři k daňovému řádu (BAXA, Josef a kol. Daňový řád. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. 1537 s. I. díl, II. díl, přílohy. ISBN 978-80-7357-564-9) je následující: „Pokud jde o doplňované dokazování, má nově správní orgán povinnost, dříve než vydá rozhodnutí, daňový subjekt seznámit se zjištěnými novými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a musí mu poskytnout lhůtu, ve které se k nim může vyjádřit. Z takto formulované povinnosti vyplývá, že jej musí seznámit nejen s tím, jaké důkazní prostředky byly provedeny, ale zároveň s tím, které z nich osvědčil jako důkazy, tedy se svými závěry, které z nich dovozuje. Toto seznámení tak je jakýmsi „předběžným odůvodněním“ rozhodnutí, které odvolací orgán hodlá následně vydat. Obdobně musí odvolací orgán postupovat, pokud hodlá své rozhodnutí postavit na právním názoru odlišném od právního názoru správce daně prvního stupně, a který ovlivní rozhodnutí o odvolání v neprospěch odvolatele. Seznámení musí být provedeno jasně, srozumitelně a především konkrétně. Musí tedy obsahovat nejen uvedení konkrétních provedených důkazů, ale především jejich hodnocení, která z nich jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti lze dovodit pro zjištění skutkového stavu. Tuto povinnost odvolací orgán nesplní, pokud by pouze souhrnně odkázal na provedené důkazy a popsal nová skutková zjištění, aniž by ze seznámení byla patrna hodnotící úvaha odvolacího orgánu o provedených důkazech.“. V dané věci žalovaný v průběhu odvolacího řízení provedl poměrně rozsáhlé dokazování. O doplnění spisového materiálu byl požádán správce poplatku žalovaným, a to přípisem ze dne 4. 3. 2013. Na základě tohoto úkonu bylo správcem poplatku provedeno dne 12. 3. 2013 místní šetření, kterému byl přítomen zástupce žalobce; správce poplatku doplnil spis i o písemnosti předložené žalobcem v jiných řízení (technické výkresy, část dokumentace pro stavební povolení, žádost o povolení zvláštního užívání); o stavební povolení k nákupnímu centru Krakov udělené žalobci; nezaostřené fotografie nákupního centra Krakov pořízené dne 29. 11. 2012 a 30. 11. 2012; výpisy z katastru nemovitostí ze dne 3. 4. 2013 vztahující se k žalobcem užívaným pozemkům; nájemní smlouvu č. NAP/58/02/018683/2010 uzavřenou mezi Hlavním městem Prahou jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem. Žalovaný pak z vlastní iniciativy doplnil spisový materiál o smlouvu o provedení stavby ze dne 23. 2. 2011 uzavřenou mezi žalobcem jako stavebníkem a hlavním městem Prahou; snímky map; další výpisy z katastru nemovitostí ohledně žalobcem užívaných pozemků; vyjádření odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 28. 1. 2013 týkající se charakteru žalobcem užívaných pozemků. Zákonné ustanovení § 115 odst. 1 daňového řádu odvolacímu orgánu umožňuje provádět dokazování v rámci odvolacího řízení. Přičemž pokud odvolací orgán k provádění dokazování přistoupí, je povinen dle § 115 odst. 2 daňového řádu seznámit účastníka se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, a zároveň je povinen ve stanovené lhůtě umožnit účastníkovi vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem a provedeným důkazům a umožnit mu navrhnout provedení dalších důkazních prostředků. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaný v dané věci skutečně prováděl dokazování, přičemž se od právního názoru správce poplatku v odvoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil a platební výměr ze dne 17. 7. 2012 potvrdil. Jelikož ke změně právního posouzení věci odvolacím správním orgánem nedošlo, soud se zabýval konkrétní povahou důkazů provedených v odvolacím řízení. V průběhu odvolacího řízení bylo provedeno místní šetření dne 12. 3. 2013. Z úředního záznamu z místního šetření vyplývá, že se jej účastnil i zástupce žalobce, proto lze místní šetření posoudit jako důkaz provedený a opatřený v přímé součinnosti se žalobcem. Ostatní listinné důkazy jako například fotografie, emailové vyjádření odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8, výpisy z katastru nemovitostí, snímky map, o které byl v průběhu odvolacího řízení doplněn spisový materiál, však byly provedeny a opatřeny bez jakékoli součinnosti se žalobcem. Přičemž žalovaný žalobce se zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí neseznámil, ani mu neumožnil se k nim vyjádřit a případně navrhnout provedení dalších důkazních prostředků. Zejména soud poukazuje na emailové vyjádření Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 28. 1. 2013, které žalovaný výslovně převzal do textu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na jehož základě zamítl dvě ze tří žalobcem uplatněných odvolacích námitek. Neobstojí obrana žalovaného, že předmětné vyjádření má povahu interní korespondence zařazené do neveřejné části spisu, s níž žalobce nemohl být seznámen. V § 65 daňového řádu je taxativně stanoveno, jaké konkrétní písemnosti se do vyhledávací části spisu zakládají, přičemž se z podstaty věci musí vždy jednat o písemnosti, u nichž při připuštění nahlédnutí do spisu hrozí buďto porušení povinnosti mlčenlivosti o poměrech jiných osob, než je daňový subjekt, či zmaření důkazního prostředku, který má být použit v daňovém řízení s daňovým subjektem, o jehož spis se jedná, a taktéž písemnosti správce daně týkající se jeho vnitřní řídící činnosti, které nemají přímý vliv na správu daní příslušného daňového subjektu, resp. její výsledek. Emailové vyjádření odboru dopravy Úřadu Městské části Praha 8 ze dne 28. 1. 2013 však nelze podřadit pod žádné z ustanovení § 65 odst. 1 písm. a), b), c), d) daňového řádu. Pokud žalovaný měl za to, že se jedná o interní komunikaci správce poplatku, tak soud poukazuje na to, že vyjádření bylo odpovědí odboru dopravy řadu Městské části Praha 8, jakožto silničního úřadu dle zákona o pozemních komunikacích na dotaz žalovaného a jeho obsah měl podstatný vliv na práva a povinnosti žalobce, když žalovaný z něj v napadeném rozhodnutí vycházel a opakovaně na něj výslovně odkázal (na str. 4 napadeného rozhodnutí při vypořádávání odvolacích námitek pod bodem 2b a 3). Tedy vyjádření nesloužilo výlučně pro potřeby správce poplatku. Ze spisového materiálu ani nevyplývá, že by vyjádření bylo zařazeno do neveřejné vyhledávací části spisu, když rozdělení spisu na veřejnou a neveřejnou část nelze z předloženého spisového materiálu vůbec zjistit. Rozhodně tedy nelze přisvědčit žalovanému, že žalobce si byl od počátku řízení vědom obsahu vyjádření, a proto nemohl být zkrácen na svých právech, když žalobce právě skutečnost, že jím zabraný pozemek je veřejné prostranstvím rozporoval. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2015, č.j. 7 Afs 215/2015 – 194, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval: „Protože v daném případě nebyly v odvolacím řízení provedeny žádné nové důkazy, nebylo třeba ve smyslu ust. § 115 odst. 2 věta prvá daňového řádu seznamovat stěžovatelku se zjištěnými skutečnostmi a důkazy (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 Afs 99/2012 - 52). Ministerstvo vycházelo pouze z obsahu správního spisu, což ostatně stěžovatelka ani nerozporovala. Nejedná se ani o situaci předvídanou v ust. § 115 odst. 2 věta druhá daňového řádu, jelikož skutečnost, že ministerstvo se odlišilo od právního názoru správce daně v tom ohledu, že kromě důvodu spočívajícího v existenci rozhodnutí ÚOHS přidalo ještě další důvody podporující závěr o porušení rozpočtové kázně, neovlivnila napadené rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky tak, jak požaduje citované ustanovení. Správce daně a ministerstvo dospěly na základě shodného hodnocení skutkového stavu k totožnému závěru, že stěžovatelka porušila ust. § 22 zákona o rozpočtových pravidlech. Ministerstvo pouze prohloubilo a rozšířilo odůvodnění rozhodnutí správce daně o další argumenty, a tato odlišnost závěrů nepředstavuje takovou změnu, která by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky oproti původnímu stavu. Z odborné literatury vyplývá, že za rozhodnutí v neprospěch stěžovatele by například bylo možné považovat takové rozhodnutí, „kdy v důsledku změny právního názoru má odvolací orgán za to, že rozhodnutí má zasáhnout tíživěji majetkovou sféru odvolatele (např. že daňová povinnost daňového subjektu měla být vyšší či daňová ztráta nižší, než jak ji správce daně stanovil)“ (srv. Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2011). Jen tehdy, pokud by ministerstvo hodlalo rozhodnout přísněji než správce daně, bylo by povinno postupovat podle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu (srv. Lichnovský, O. a kol. Daňový řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 224). Taková situace v případě stěžovatelky nenastala, když ministerstvo výši odvodu stanovenou správcem daně v platebním výměru nezměnilo a závěr správce daně o porušení rozpočtové kázně potvrdilo.“ Soud shrnuje, že v dané věci žalovaný v rámci odvolacího řízení prováděl poměrně rozsáhlé dokazování, ale jednalo se především o listiny, které byly žalobci známy, jelikož byl smluvní stranou smlouvy nájemní č. NAP/58/02/018683/2010 i smlouvy o provedení stavby ze dne 23. 2. 2011; mapy, výpisy z katastru nemovitostí jsou součástí veřejně přístupných rejstříků; listiny, které žalobce předložil v rámci jiných řízení např. technické výkresy, část dokumentace pro stavební povolení, žádost o povolení zvláštního užívání, stavební povolení byly udělené žalobci. Je pravdou, že s úředním záznamem z místního šetření ze dne 12. 3. 2013 nebyl žalobce seznámen, avšak v průběhu místního šetření byl zástupce žalobce přítomen, tudíž se k jeho průběhu mohl v rámci šetření vyjádřit. Jediným v odvolacím řízení nově získaným podkladem, který soud hodnotí jako podstatný, bylo emailové vyjádření odboru dopravy Úřadu městské části Praha 8 ze dne 28. 1. 2013. Předmětné vyjádření však ve své podstatě neovlivnilo odvoláním napadené rozhodnutí v neprospěch žalobce. Žalovaný totiž vyjádření využil pro podporu právního názoru správce poplatku, že sporné pozemky jsou veřejným prostranstvím. Přestože tedy žalovaný nedostál svým procesním povinnostem vyplývajícím z § 115 odst. 2 daňového řádu, není toto pochybení takové intenzity, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo. Zásadní žalobní námitka spočívala v nesprávném právním posouzení užívaného prostranství jako veřejného prostranství, za jehož zvláštní užívání by měl žalobce platit místní poplatek. Soud v této souvislosti upozorňuje na nesrovnalosti v určení konkrétního pozemku či pozemků, případně jejich částí, které tvořily užívané prostranství. Ve správním řízení totiž došlo k situaci, kdy žalobce sice ohlásil užívání veřejného prostranství tak, že jeho zvláštní užívání se bude týkat místa: „Hnězdenská“ a jako užívanou plochu uvedl „1 407 m2“, nicméně již v odvolání upozornil na nesrovnalost v umístění a rozsahu jím skutečně užívané plochy pozemku. Uvedl, že jím užívaným pozemkem byl pozemek parc. č. 1306/7 kat. úz. Trója s tím, že dle nájemní smlouvy ze dne 21. 10. 2010 je jeho výměra pouze 1 332 m2. Žalovaný se v odvolacím řízení pokusil zjistit skutečný rozsah žalobcem zabrané plochy pozemku, avšak bezvýsledně. Správce poplatku ve vyjádření ze dne 8. 4. 2013 konstatoval, že s ohledem na časovou prodlevu cca 1 roku od ukončení provedeného záboru žalobcem již ve věci nelze provést místní šetření a plochu přeměřit. V dané věci tak přetrvávají pochybnosti o tom, jaký konkrétní prostor a v jakém rozsahu byl skutečně předmětem záboru a zvláštního užívání žalobce po rozhodnou dobu. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyšel z údajů uvedených žalobcem v ohlášení, které byly bez dalšího správními orgány převzaty do rozhodnutí, jenže žalobce tvrdil, že uvedl nesprávné údaje neodpovídající skutečnosti. Soud si je vědom toho, že správce poplatků neměl pochybnosti ohledně specifikace pozemku provedeného přímo žalobcem v ohlášení. V dané věci primárně žalobce tíží břemeno tvrzení a důkazní a je logické, že žádný žadatel nebude v žádostech uvádět takové údaje, které ve svém důsledku povedou ke stanovení jeho vyšší poplatkové povinnosti. Přesto je třeba vycházet z toho, že v projevech vůle žadatelů může docházet k omylům, tak jak v dané věci tvrdil žalobce a je potom na správních orgánech, aby řádně zjistily na základě provedeného dokazování stav věci. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 1 Afs 100/2008 – 137, v němž bylo konstatováno: „Smyslem dokazování v daňovém řízení je zjištění skutkového stavu, tj. zda tvrzení daňového subjektu obsažená v daňovém přiznání odpovídají skutečnosti, a případně stanovení daně ve správné výši.“ Poukaz žalovaného na další parcely, na nichž mělo být zajištěno zázemí stavby žalobce, za situace, kdy žalovaný neuvedl, zdali se mělo jednat rovněž o pozemky tvořící veřejné prostranství, za jejichž zvláštní užívání byl žalobci žalobou napadeným rozhodnutím stanoven místní poplatek, soud hodnotí jako ryze účelový. Taktéž ze strany 11 technické zprávy E.01, bod f) 1.1. nelze učinit závěr o konkrétním rozsahu dočasného záboru pozemků pro zajištění potřebného zázemí stavby v rozhodné době, jelikož je zde pouze v obecné rovině uvedeno, že tento zábor je navržen pro blíže nespecifikované části sousedních pozemků, mj. i pro pozemek parc.č. 1306/7 kat. úz. Trója. Soud tak má za to, že správní orgány měly nejprve postavit na jisto, jaký konkrétní pozemek či pozemků, je předmětem zabraného užívaného prostranství a teprve poté byly oprávněny posoudit, zdali se jedná o veřejný prostor a případně stanovit odpovídající výši místního poplatku dle skutečně zabrané plochy pozemku, což se v dané věci nestalo. K posouzení pozemku jako veřejného prostranství soud považuje za vhodné uvést, že definice veřejného prostranství je obsažena v § 14b zákona o hlavním městě, kde je uvedeno, že se jedná o „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“. Zákon o místních poplatcích sice v poznámce pod čarou k § 4 odst. 1 odkazuje pouze na § 34 zákona o obcích, avšak v dané věci je třeba vycházet z § 14b zákona o hlavním městě, jelikož se jedná o pozemky na území hl. m. Prahy. Přestože žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odkázal na § 34 zákona o obcích, nejedná se o pochybení, v jehož důsledku by bylo do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo, jelikož definice veřejného prostranství jsou v obou v právních předpisech totožné. Veřejné užívání veřejného prostranství teorie i praxe rozlišuje na obecné, které nevylučuje z užívání ostatní uživatele, a zvláštní, které ve prospěch konkrétního subjektu omezuje či vylučuje užívání ostatními uživateli. Obce mohou vybírat místní poplatek pouze za zvláštní užívání veřejných prostranství dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o místních poplatcích, kterým se rozumí „provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl“ (§ 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích). Žalobce jednak namítal, že na základě nájemních smluv užíval pozemky, které existencí nájemního vztahu ztratily povahu veřejného prostranství, neboť nebyly nadále volně přístupné veřejnosti a nebylo možné je užívat k původnímu účelu. V této souvislosti soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č.j. 9 Afs 86/2008-89, která zní: „Pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze soukromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství dle § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.“. Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění blíže uvedl, že „v předmětné věci je nutno důsledně odlišovat hledisko soukromoprávní a veřejnoprávní. Nájemní smlouva a na jejím základě vzniklý nájemní vztah zakládá nájemci oprávnění pozemky užívat namísto jeho vlastníka (rovina soukromoprávní). Podstatou a důvodem platby místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství je skutečnost, že konkrétní část veřejného prostranství nelze ostatními subjekty užívat, tj. že na této části veřejného prostranství je vyloučeno jeho obecné užívání (veřejnoprávní rovina). Je- li veřejné prostranství veřejným statkem, pak poplatek za jeho zvláštní užívání představuje odvod za omezení práv ostatních uživatelů. Je tedy zřejmé, že poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné představují dva zcela odlišné instituty a z tohoto hlediska není možno hovořit o dvojí platbě za užívání téhož.“, dále uvedl, že „Pokud tedy pozemek splňující zákonné znaky veřejného prostranství zároveň není ve vlastnictví subjektu, který jej užívá, může tomuto subjektu vyvstat povinnost platit za jeho užívání vlastníkovi nájemné, a to i v případě, že tímto vlastníkem je obec, která tak (stejně jako jakýkoli jiný vlastník) naplňuje své oprávnění vyplývající jí z vlastnického práva. Nikomu, ani obci, totiž nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc jinému za úplatu na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy. V opačném případě by došlo k porušení zásady rovnosti vlastnického práva. Pozemek mající charakter veřejného prostranství tak případně lze užívat i na základě uzavřené nájemní smlouvy mezi obcí jako pronajímatelem a jiným subjektem jako nájemcem, tato smlouva však nemůže mít vliv na povinnost subjektu platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství obci.“ a rovněž konstatoval, že „Uzavřením nájemní smlouvy tak pronajatý prostor neztrácí charakter veřejného prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích spojuje vybírání místního poplatku, byla městská část prostřednictvím svého úřadu oprávněna tento poplatek stěžovateli vyměřit.“ (Srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č.j. 7 Afs 37/2010-101 nebo ze dne 21. 9. 2010, č.j. 8 Afs 46/2010-44). Shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu lze v plném rozsahu vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Tím, že žalobce uzavřel nájemní smlouvy, které mu umožnily výlučné užívání pozemků ve vlastnictví Městské části Praha 8 a hlavního města Prahy, nedošlo ke změně povahy těch pronajatých pozemků, které byly veřejným prostranstvím. Městská část Praha 8 i hlavní město Praha nejsou omezeny v uzavírání smluv ohledně veřejných prostranství, která vlastní. Zda uzavřou smlouvu týkající se veřejného prostranství a za jakých podmínek, je v jejich dispozici a je zcela bez vlivu na povinnosti a omezení vyplývající z veřejnoprávních předpisů. Přičemž k vyloučení obecného užívání došlo až samotnou činností žalobce, kterou bylo možné podřadit pod zvláštní užívání veřejného prostranství (zábor za účelem stavební činnosti žalobce). Právě touto činností byli ostatní uživatelé z užívání veřejného prostranství vyloučeni, žalobce přitom sám veřejné prostranství nadále užíval. Zároveň prostor, který naplňuje definici veřejného prostranství, veřejným prostranstvím zůstává bez ohledu na způsob jeho užívání. Charakter žalobcem užívaných pozemků, tj. veřejného prostranství, se nájemním vztahem ani dočasně nezměnil, a námitka žalobce proto neobstojí. Na posouzení věci nemění nic ani to, že žalobce musel na základě veřejnoprávních předpisů z důvodu své stavební činnosti, kterou vykonával na základě smlouvy o provedení stavby s hlavním městem Prahou a stavebního povolení, zamezit vstupu na veřejné prostranství nepovolaným osobám dle nařízení č. 591/2006 Sb. Jak bylo shora uvedeno, způsob jakým žalobce užívá pozemky, včetně toho v čí prospěch činnost vykonává, nemůže změnit nic na povaze veřejného prostranství. Proto ani ohrazení či jiné odepření vstupu na pozemky charakter veřejného prostranství pozemků nepopírají, naopak představují právě zvláštní užívání veřejného prostranství. K námitce, že žalobcem užívané pozemky nejsou veřejným prostranstvím, jehož zvláštní užívání by podléhalo poplatkové povinnosti, neboť tvoří samostatné parkoviště pro původní nákupní centrum Krakov, které není uvedeno v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy a není součástí ulice Hnězdenská, soud podotýká, že poplatkovou povinností je stiženo pouze zvláštní užívání veřejných prostranství, která jsou vyjmenována v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy (§ 14 odst. 2 věta poslední ve spojení s § 7 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy). Tedy ne všechna zvláštní užívání veřejných prostranství podléhají poplatkové povinnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Uvedení veřejného prostranství v příloze je nezbytnou podmínkou pro vznik poplatkové povinnosti. Jeho přesné, jasné a určité označení je zároveň předpokladem pro právní jistotu osob, zda jejich zvláštní užívání veřejných prostranství podléhá poplatkové povinnosti. Takové označení veřejných prostranství pak odpovídá i čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Mezi účastníky v dané věci nebylo sporu o tom, že ulice Hnězdenská v kat. úz. Trója, obec Praha, je veřejným prostranstvím ve smyslu § 14b zákona o hlavním městě vypočteným v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Spornou zde byla otázka, zdali žalobcem užívané veřejné prostranství, tj. parkoviště k původnímu nákupnímu centru Krakov, je součástí ulice Hnězdenská, anebo zdali se jedná o samostatné veřejné parkoviště neuvedené v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy nepodléhající poplatkové povinnosti. Soud zjistil, že v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy je v části přílohy týkající se Městské části Praha 8 uvedena v bodě 3. Ulice a chodníky ulice „Hnězdenská“. Zároveň soud zjistil, že v bodě 3. přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy Ulice a chodníky jsou uvedeny ulice „Vosmíkových“ a „Na Zámkách“ a současně v bodě 6. Další prostory přístupné každému bez omezení přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy jsou jmenovány prostory „Vosmíkových (parkoviště)“ a „plocha při ul. Na Zámkách u nákupního střediska, parkoviště, příjezdová cesta k nákupnímu středisku“. Z uvedeného vyplývá, že veřejná parkoviště na území Městské části Praha 8 přiléhající k ulicím na území Městské části Praha 8, jejichž zvláštní užívání podléhá poplatkové povinnosti, jsou výslovně uvedena v bodě 6. přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy mezi dalšími prostory přístupnými každému bez omezení, přičemž ulice, ke kterým veřejná parkoviště přiléhají, jsou výslovně uvedeny i v bodě 3 přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Soud je proto toho názoru, že aby zvláštní užívání parkoviště u nákupního centra Krakov nacházející se u ulice Hnězdenská podléhalo poplatkové povinnosti, muselo by být jako samostatná plocha uvedeno mezi dalšími prostory přístupnými každému bez omezení v bodě 6 přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Soud nesouhlasí s názorem žalovaného, že pro vznik poplatkové povinnosti v dané věci je dostačující uvedení ulice Hnězdenská v bodě 3. přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, což žalovaný odůvodnil tím, že z hlediska obyčejového výkladu nelze sporné parkoviště v Hnězdenské ulici přirovnat k parkovišti při ulici Na Zámkách, jelikož je z jejich fotografií zřejmé, že parkoviště při ulici Na Zámkách nepřiléhá k ulici Na Zámkách tak těsně, jako je tomu u sporného parkoviště v ulici Hnězdenská. Nelze připustit postup, aby si správní orgán za použití nahodilého kritéria, bez jednoznačných a předem nastavených pravidel určoval, kdy je parkoviště k ulici tak blízko, že je její součástí a kdy je tomu naopak, a proto není třeba výslovného uvedení veřejného parkoviště v bodě 6 přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Soud se tak nemůže ztotožnit s názorem žalovaného, že v daném případě pro vznik povinnosti platit místní poplatek postačí jeho pouhé tvrzení o tom, že veřejné parkoviště je součástí konkrétní ulice, když v jiných, obdobných případech jsou veřejná parkoviště výslovně, jasně a zcela konkrétně označena v bodě 6. přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy a k nim přiléhající ulice v bodě 3. přílohy č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy Takový postup správních orgánů se jeví pro uživatele veřejných prostranství zcela nepředvídatelný, v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a nelze jej proto akceptovat. Na úvahu správních orgánů ohledně vzniku poplatkové povinnosti přitom nemá vliv skutečnost, že žalobce požádal o povolení zvláštního užívání příslušný silniční úřad dle § 25 zákona o pozemních komunikacích, které bylo žalobci povoleno a které žalobce současně ohlásil. Žalobce sice byl na základě zákona o pozemních komunikacích povinen požádat o zvláštní užívání pozemní komunikace příslušný silniční úřad, správce poplatku při stanovení místního poplatku však nemůže bez dalšího vycházet z rozhodnutí silničního úřadu a z ohlášení zvláštního užívání. Silniční úřad totiž při povolování zvláštního užívání pozemní komunikace neposuzuje, zda se jedná o zvláštní užívání, za které je žadatel povinen platit místní poplatek dle vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, nýbrž posuzuje pouze skutečnosti rozhodné pro povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Přestože tak správci poplatku dojde ohlášení zvláštního užívání veřejného prostranství, nemůže bez dalšího místní poplatek vyměřit, nýbrž musí náležitě posoudit, zda ohlášené zvláštní užívání skutečně podléhá poplatkové povinnosti dle vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy. Místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství vyměřuje správce poplatku zcela nezávisle na rozhodnutí příslušného silničního úřadu, neboť i když osoba nepožádá silniční úřad o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace a z její strany dojde ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství, které je uvedeno v příloze č. 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, správce poplatku bude povinen místní poplatek vyměřit. S ohledem na výše uvedené má soud za nedůvodnou i námitku žalovaného, že je třeba v dané věci vycházet i ze zákona o pozemních komunikacích, kde jsou veřejná parkoviště součástí ulic. Žalobce jako poslední námitku uplatnil námitku osvobození od poplatku dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, v němž je stanoveno, že poplatek se neplatí v případě užívání veřejného prostranství v případech, kdy toto prostranství použije pro vlastní potřeby jeho vlastník. Žalobce se dovolával osvobození s ohledem na výkon práv analogických s právy vlastníka pronajatých nemovitostí a vlastníka sousedících nemovitostí, nikoli však z titulu vlastníka užívaného prostranství, proto na něj nelze vtáhnout osvobození dle výše uvedeného ustanovení. Taktéž nelze zábor prostranství žalobcem za účelem vybudování zázemí stavby pro postavení stavby nákupního centra Krakov podřadit pod § 6 odst. 1 písm. d) bod 1. či 2 vyhlášky č. 5/2011 Sb. hl. m. Prahy, neboť stavba nebyla hrazena z rozpočtu hl. m. Prahy a městských částí a ani se nejednalo o stavbu, jejíž realizací byly udržovány, opravovány, rekonstruovány nebo nově budovány stavby dráhy speciální (metro), dráhy tramvajové a dráhy celostátní nebo regionální s převažujícím podílem městské a příměstské dopravy osob na území hl. m. Prahy. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s.ř.s. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3.000,- Kč; náklady právního zastoupení za čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, vyjádření ze dne 5. 5. 2014 a účast na ústním jednání dne 19. 5. 2017); sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 4 x 3.100,- Kč; čtyři paušální částky ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 4 x 300,- Kč; DPH ve výši 2.856,-Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 19.456,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jana Tomaiera, advokáta. Soud podotýká, že žalobci nepřiznal náhradu právního zastoupení za vyjádření ze dne 12. 9. 2013, neboť v něm byly toliko podrobněji opakovány žalobní námitky.

Poučení