5 Af 5/2024–36

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: GELP s.r.o., IČO: 05349958 se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 – Nové Město zastoupená F – CONSULT s.r.o., IČO: 46969306, daňovou poradkyní se sídlem Březnická 5565, Zlín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2024, č. j. 6872/24/5100–10611–712195, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) vydal dne 7. 8. 2023 dodatečný platební výměr č. j. 143627/23/4300–13823–704691, kterým žalobkyni doměřil daň z hazardních her podle § 12 zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění účinném do 31. 12. 2020, za část zdaňovacího období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 ve výši 1 039 600 Kč (tj. nově zjištěná daň činí částku 1 536 400 Kč) a zároveň stanovil penále. V posuzované věci došlo v důsledku fúze ke sloučení žalobkyně a obchodní korporace SPORT GAMES WIN, a.s., IČO: 27381081, která v období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 měla vydaná povolení ke 167 herních pozic. Správce daně tak dospěl k závěru, že za 4. čtvrtletí roku 2020 měla žalobkyně jako právní nástupce dané společnosti uhradit minimální dílčí daň z technických her dle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her. Následně podané odvolání zamítl žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (nyní napadené žalobou) a platební výměr správce daně potvrdil.

2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že zdaňovacím obdobím je dle § 6 zákona o dani z hazardních her kalendářní čtvrtletí. Při výpočtu daně z technických her je poplatník povinen postupovat v souladu s § 5 odst. 3 a 4 zákona o dani z hazardních her, tedy vypočítat minimální dílčí daň z technických her, tzn. zjistit součet herních pozic jednotlivých povolených koncových zařízení (v předmětném případě v období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 ve výši 167 kusů povolených koncových zařízení), vynásobit jej částkou 9 200 Kč a porovnat dílčí daň z technických her s minimální dílčí daní z technických her. S odkazem na odbornou literaturu žalovaný uvedl, že poplatník je za zdaňovací období povinen uhradit daň již jen tím, že získá a drží základní povolení, a to alespoň jeden den ve zdaňovacím období. Žalovaný tak nesouhlasil s žalobkyní, že by se měla minimální dílčí daň pokrátit s ohledem na to, že právní předchůdce žalobkyně měl platné povolení pouze jeden ze tří měsíců zdaňovacího období. Žalovaný rovněž uvedl, že konstrukce výpočtu minimální dílčí daně z technických her není vázána na reálný přírůstek na majetku nebo jeho zvýšení. Minimální dílčí daň je dle žalovaného chápána jako jakýsi stálý finanční zdroj pro sanace dlouhodobých společenských následků provozování hazardních her, resp. technických her, a proto je opodstatněné, že i z hlediska teleologického výkladu zatížil zákonodárce poplatníka daně z hazardních her minimální dílčí daní z technických her stejnou částkou za zdaňovací období bez ohledu na to, po jak významnou část z tohoto zdaňovacího období jsou daná zařízení provozována. Negativní důsledky a externality, způsobené provozem daných technických zařízení totiž zpravidla také nemizí bezprostředně po ukončení jejich provozu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně v podané žalobě primárně namítá, že vzhledem k tomu, že k zániku povolení k technickým hrám u zaniklé společnosti došlo dne 1. 11. 2020, měla být žalobkyni vyměřena minimální dílčí daň pouze za část zdaňovacího období, tedy nikoli i za měsíce listopad a prosinec roku 2020, ve kterých již neexistovala zaniklá společnost a ani povolení k technickým hrám. Zákon o hazardních hrách tuto situaci neřeší. Z důvodové zprávy k § 5 zákona o hazardních hrách plyne, že minimální dílčí daň byla stanovena z důvodů motivace provozovatelů hazardních her, aby byly provozovány pouze herní pozice, které jsou výdělečné. Tedy smyslem a účelem minimální dílčí daně je výkon aktivní výdělečné činnosti za účelem dosahování zisku v souladu se zákonnými předpisy. Žalobkyně legitimně předpokládala, že správní orgány budou postupovat tímto způsobem. Žalobkyně namítá, že nelze zákonným způsobem požadovat zdanění něčeho, co není provozováno. K odkazu žalovaného na nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/15 (N 12/88 SbNU 171; 62/2018 Sb.) žalobkyně uvedla, že v dané věci nebyl řešen stav, kdy je zařízení vypnuté na základě zániku poplatníka. Dle tohoto nálezu byl důvod pro stanovení tam řešené daně racionální zjednodušení správy daní. Zjednodušením správy daní však nelze chápat situaci, kdy poplatník již neexistuje.

4. Žalobkyně namítala, že by se v posuzované věci měla aplikovat metoda zdanění reálného přírůstku či úbytku majetku, která je uplatňována u daně z příjmů. V zákoně o dani z hazardních her není zakotveno, že minimální dílčí daň je jakýsi stálý finanční zdroj pro sanaci dlouhodobých společenských následků provozování hazardních her. Žalobkyně v souvislosti s touto argumentací odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005–136, č. 843/2006 Sb. NSS, a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 45/2011–94, č. 2626/2012 Sb. NSS.

5. Žalobkyně namítla, že vydaný platební výměr na ni měl rdousící a škrtící efekt, se kterým se musela vyrovnávat institutem posečkání daně. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63), a poznamenala, že na rozdíl od tam řešené věci provozovatelé fotovoltaických elektráren mohli vykonávat podnikatelskou činnosti, zatímco zaniklá společnost SPORT GAMES WIN, a.s. nikoliv.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval argumenty uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí a dodal, že dle § 240 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2024, platí, že zanikne–li právnická osoba, která má právního nástupce, přechází její daňová povinnost na tohoto právního nástupce. Tím právní nástupce získává postavení daňového subjektu namísto zaniklé právnické osoby. Provozováním hazardních her lze rozumět uskutečňování hazardní hry, jakož i provozních a dalších činností s hrou souvisejících. Žalovaný zdůraznil, že ve věci je zásadní, zda byla konkrétní herní pozice, jejímž prostřednictvím provozovala žalobkyně technickou hru, povolena v daném zdaňovacím období, tj. alespoň jeden den v tomto zdaňovacím období, a není proto podstatné, zda byla herní pozice skutečně provozována. Žalovaný tak nesouhlasil s názorem žalobkyně, že minimální dílčí daň má přímou vazbu jen na výdělečnou činnost.

7. Konstrukce výpočtu minimální dílčí daně z technických her je vázána pevnou částkou 9 200 Kč a součtem herních pozic jednotlivých povolených koncových zařízení uvedených v povolení k umístění herního prostoru za zdaňovací období, jímž je kalendářní čtvrtletí. Není vázána na reálný přírůstek na majetku nebo jeho zvýšení. Odkaz žalobkyně na rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 42/2005 a sp. zn. 5 Afs 45/2011) je nepřípadný, protože se vztahují k příjmům podléhajícím dani z příjmů fyzických osob a dani z příjmů právnických osob. Daň z hazardních her je svou povahou zcela odlišná. Smyslem zdanění hazardních her je regulovat a omezovat jejich provozování z důvodu vysoké společenské škodlivosti, aby byly minimalizovány negativní a individuální celospolečenské dopady hraní hazardních her.

8. Ohledně namítaného rdousícího efektu žalovaný uvedl, že pro jeho posouzení je podstatná až případná extrémní disproporcionalita výsledného daňového zatížení. Samotný krátkodobý zákaz činnosti bez dalšího o rdousícím (extrémně disproporčním) účinku daně ještě nic nevypovídá [nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 87/20, (N 97/106 SbNU 84; 232/2021 Sb.]. Žalobkyně ani svou situaci nijak konkrétně nespecifikovala, zejm. neprovedla komparaci svého hospodářského stavu z dlouhodobého hlediska. Posouzení rdousícího (škrtícího) efektu není v kompetenci orgánů finanční správy. Z tohoto důvodu byl žalovaný (potažmo správce daně) v době rozhodování povinen postupovat v souladu s právními předpisy upravujícími zdaňování.

9. K vyjádření žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) poznamenává, že žalovaný ve svém vyjádření opakovaně hovořil o krátkodobém přerušení provozování hazardních her (body 25, 26 a 28) z důvodu pandemie covid–19 (body 16, 25, 29) a usnesení vlády (bod 28). V nyní posuzované věci však provozovny žalobkyně ani jejího právního předchůdce nebyly uzavřeny z důvodu pandemie. Soudu je známo, že před městským soudem byla vedena řízení, ve kterých vystupovala i žalobkyně a předmětem sporu bylo zdanění minimální dílčí daní z technických her za období, ve kterém došlo ke krátkodobému uzavření provozoven z důvodu vládních opatření souvisejících s pandemií covid–19 (např. sp. zn. 18 Af 3/2024, sp. zn. 17 Af 1/2023 nebo sp. zn. 11 Af 9/2022). Žalovaný zjevně toliko nedostatečně upravil dříve použité vyjádření. Přes uvedenou jistou zmatečnost jeho vyjádření je však názor žalovaného na posuzovanou věc zřejmý a je jej možné vztáhnout i na právě posuzovanou věc.

III. Posouzení žaloby

10. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobkyně i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

11. Mezi účastníky není sporné, že na žalobkyni v souladu s § 240 a násl. daňového řádu přešla povinnost uhradit minimální dílčí daň z technických her dle zákona o dani z hazardních her za zaniklou společnost SPORT GAMES WIN, a.s. Mezi stranami je sporná výše této daně, tedy zda má být minimální dílčí daň vypočítána z celého čtvrtletního zdaňovacího období (§ 6 zákona o dani z hazardních her) nebo jen z poměrné části za období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020.

12. Obdobná otázka se v judikatuře správních soudů (na úrovni krajských soudů) řešila v relativně nedávné době opakovaně (viz citovaný rozsudek městského soudu ze dne 10. 10. 2024, č. j. 18 Af 3/2024–37, a tam v bodě [24] citovaná judikatura). Rozsudky krajských správních soudů následně přezkoumával Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2024, č. j. 9 Afs 95/2024–44, učinil i pro nynější věc podstatné závěry. S názorem v tomto rozsudku vyjádřeným se následně ztotožnili i jiné senáty Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 14. 11. 2024, č. j. 5 Afs 112/2024–34, ze dne 26. 11. 2024, č. j. 9 Afs 94/2024–51, a ze dne 20. 12. 2024, č. j. 10 Afs 126/2024–66).

13. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 9 Afs 95/2024 uvedl v bodech [32], [34] až [37] a [39] následující: „Co se týče rozsudku NSS č. j. 2 Afs 230/2023–56, na který stěžovatelka též odkazuje v doplnění kasační stížnosti, NSS uvádí, že v tehdejší věci se zabýval otázkou předmětu daně z hazardních her, který neexistoval, respektive případem, kdy bylo vydáno povolení k provozu technického zařízení, které neexistovalo. V tomto případě NSS dospěl k závěru, že u neexistujícího herního zařízení nemůže být naplněn předmět daně, což je odlišná situace od herního zařízení, které není provozované (bod 43). Dále uvedl, že podstatnými prvky konstituujícími předmět pevné části odvodu dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „loterijní zákon“), jsou existence herního zařízení, povolení k provozování herního zařízení a platnost tohoto povolení. Ačkoliv se nyní projednávaná věc týká minimální dílčí daně dle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her, a nikoliv pevné části dílčího odvodu dle loterijního zákona, lze dospět k závěru, že všechny výše uvedené prvky jsou v projednávané věci přítomny. Herní zařízení stěžovatelky existují a jsou platně povolena. Daný rozsudek proto nijak nepopírá závěry žalovaného a krajského soudu o naplnění předmětu daně z hazardních her. […] Nynější úprava zákona o dani z hazardních her vyřešila problém administrativní náročnosti odlišně, a to tím, že zdaňovacím obdobím daně z hazardních her je podle § 6 zákona o dani z hazardních her kalendářní čtvrtletí. Tuto motivaci administrativního zjednodušení potvrzuje i důvodová zpráva k tomuto zákonu, podle níž platí, že ‚se změnou zdaňovacího období na kalendářní čtvrtletí (§ 6) za účelem snížení administrativní náročnosti pro určení minimální dílčí daně z technických her již nebude rozhodující počet dnů, ve kterých byly povoleny jednotlivé herní pozice jednotlivých povolených koncových zařízení, ale skutečnost, zda tyto herní pozice byly povolením k umístění herního prostoru povoleny alespoň jeden den v daném zdaňovacím období (kalendářním čtvrtletí). Postačí, že je provozování herní pozice povoleno alespoň jeden den zdaňovacího období, neboť i v tomto případě je splněna podmínka, že jde v daném zdaňovacím období o povolenou herní pozici‘ (zvýraznění provedl NSS). Současná právní úprava obsažená v zákoně o dani z hazardních her tak již nepracuje s pevnou částí dílčího odvodu, kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 15/15, a nahrazuje ji právě minimální dílčí daň upravená v § 5 odst.

4. Dle důvodové zprávy k zákonu o dani z hazardních her k této změně došlo, jelikož minimální dílčí daň z technických her ‚naplňuje stejné funkce jako pevná část dílčího odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení a zároveň umožňuje ve spojení s poměrnou sazbou dílčí daně z technických her lépe reagovat na rozvoj trhu hazardních her provozovaných prostřednictvím internetu.‘ Dále důvodová zpráva uvádí, že kromě ‚čistě fiskální funkce naplňovala dosavadní pevná část dílčího odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení funkce další, které by měla naplnit rovněž nová minimální dílčí daň z technických her.‘ Právě skutečnost, že nově je zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí, je rozhodující pro posouzení celé věci. Stěžovatelka a žalovaný (a ve výše zmíněné části napadeného rozsudku i krajský soud) se totiž výše uvedeným způsobem neshodují v tom, zda pojem „provozování“ pojímat široce nebo úzce (přičemž výše citovaná judikatura NSS se přiklání ke spíše širokému výkladu tohoto pojmu). I stěžovatelka se svým zužujícím pojetím pojmu „provozování“ však akceptuje, že 23 dnů v rozhodném kalendářním čtvrtletí technické hry fakticky provozovala. Právě to je dostatečné a rozhodující z hlediska konstrukce minimální dílčí daně z technických her dle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her. […] Stěžovatelka nijak nerozporuje, že měla ve zdaňovacím období IV. čtvrtletí 2020 povolených celkem 4 235 ks herních pozic jednotlivých povolených herních zařízení. Vzhledem k tomu, že zdaňovacím obdobím je podle § 6 téhož zákona právě kalendářní čtvrtletí, pak rozhodná otázka pro to, zda stěžovatelka měla povinnost zaplatit minimální dílčí daň z technických her ve výši součinu 4 235 ks povolených koncových zařízení a částky 9 200 Kč, zní: provozovala stěžovatelka ve IV. kalendářním čtvrtletí roku 2020 tato povolená koncová zařízení či ne? Odpověď zní jednoznačně ano a je zcela irelevantní, jestli tak fakticky činila po celé čtvrtletí či jen po jeho část, protože pro kladnou odpověď na otázku, zda provozovala, stačí i provozování po jediný den, a to právě proto, že zdaňovacím obdobím je celé čtvrtletí. Naopak nezáleží na tom, zda je mohla provozovat každý den v tomto čtvrtletí. Z žádného zákonného ustanovení ani nevyplývá, že by měla být výše minimální dílčí daně z technických her snížena v poměru k té části kalendářního čtvrtletí, po niž stěžovatelka neměla či na základě rozhodnutí státní moci nemohla mít otevřenu svou provozovnu. K takovému snížení požadovanému stěžovatelkou by tak správce daně ani nemohl přikročit, neboť může činit jen to, co mu zákon ukládá. Stěžovatelčinou logikou by ostatně platilo, že pokud by se například zákonodárce rozhodl, že její provozovny mají být zavřeny v neděli, tedy po jednu sedminu každého týdne, pak by měla platit za každé čtvrtletí minimální dílčí daň z technických her sníženou o jednu sedminu. Podobně pokud by na ni měl dopadat zákaz mít v daném čtvrtletí otevřeno na 1. a 2. svátek vánoční po vzoru úpravy obsažené v zákoně č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě, ve znění pozdějších předpisů, pak by podle této logiky měla platit za toto čtvrtletí minimální dílčí daň z technických her sníženou zhruba o jednu pětačtyřicetinu. Taková představa, snižující výši minimální dílčí daně z technických her o takový počet dnů, kdy má provozovatel hazardních her z rozhodnutí státní moci zavřeno, je však absurdní a nemá žádnou oporu v zákoně o dani z hazardních her. Podle nynější konstrukce zákona o dani z hazardních her totiž provozovatel neplatí tuto minimální dílčí daň pouze za ta čtvrtletí, v nichž své povolené technické hry (vůbec) neprovozoval. Jelikož stěžovatelka hazardní hry nesporně fakticky provozovala po jistou dobu daného zdaňovacího období (konkrétně se jednalo o 23 dnů), není podstatné, že nemohla mít otevřeno každý den v tomto období. […] NSS si je vědom i toho, že některé formulace rozsudku krajského soudu, které uvedl výše, mohly vyvolávat dojem, že podstatné pro posouzení věci je i to, zda po celé čtvrtletí byla jednotlivá koncová zařízení alespoň povolena, byť nemohla být z důvodu mimořádných opatření využívána hráči. Podle názoru NSS je však rozhodné, že i krajský soud zdůraznil, že stěžovatelčina kasina nebyla po určitou část IV. čtvrtletí 2020 uzavřena a že po tuto dobu v nich stěžovatelka mohla provozovat a zjevně i skutečně provozovala hazardní hry, čímž byl předmět daně nesporně naplněn. Tento závěr krajského soudu tak obstojí v kasačním přezkumu.“ V bodě [42] kasační soud uvedl, že „souhlasí s krajským soudem, že zákon o dani z hazardních her je koncipován tak, že pro vznik daňové povinnosti je dostatečné, že stěžovatelka mohla hazardní hry provozovat po část zdaňovacího období.“ V již rovněž citovaném rozsudku sp. zn. 10 Afs 126/2024 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „rozhodující skutečností pro vznik daňové povinnost provozovatele hazardních her je ta skutečnost, zda daný provozovatel (fakticky) provozoval, resp. mohl provozovat hazardní hry alespoň po část zdaňovaného čtvrtletí.“ 14. Z citované části rozsudku kasačního soudu sp. zn. 9 Afs 95/2024 plyne, že pro povinnost uhradit minimální dílčí daň za zdaňovací období je rozhodné toliko to, zda poplatník disponoval povolením k provozování herního zařízení, toto bylo platné, herní zařízení existovalo a zda alespoň po část zdaňovacího období mohl poplatník fakticky provozovat hazardní hry. Podmínku platnosti povolení k provozování herních zařízení je nutné vztáhnout, obdobně jako podmínku možnosti provozování herních zařízení, toliko (alespoň) na část zdaňovacího období. Tento názor vyplývá primárně z argumentace uvedené v předchozím bodu tohoto rozsudku (viz zejména citace důvodové zprávy k zákonu o dani z hazardních her), jež je aplikovatelná i na podmínku platnosti povolení, a plyne i z odborné literatury (BOHÁČ, R., KRASULOVÁ, H. Zákon o dani z hazardních her: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025–3–13]. ASPI_ID KO187_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336–517X.): „Ustanovení odstavce 4 je třeba vykládat v kontextu § 6 zákona o dani z hazardních her. Pro určení minimální dílčí daně z technických her je rozhodující, zda byla konkrétní herní pozice povolena v daném zdaňovacím období, tj. alespoň jeden den v tomto zdaňovacím období. Na rozdíl od právní úpravy odvodu z loterií a jiných podobných her se u daně z hazardních her již nezohledňuje počet dní, ve kterých byla herní pozice povolena. Postačí, že byla povolena alespoň jeden den. Pokud tedy v průběhu zdaňovacího období dojde ke změně povolení k umístění herního prostoru, při které bude herní pozice zaměněna za novou, zohlední se v minimální dílčí dani z technických her provozovatele obě tyto pozice. Provozovateli se proto vyplatí žádat o výměnu herních pozic k prvnímu dni zdaňovacího období, aby původní herní pozice již nebyla v novém zdaňovacím období povolena ani jeden den.“ Není tak nutné, aby povolení k provozování herních zařízení bylo platné po celé zdaňovací období, ale jen alespoň po jeho část. Jsou–li tyto podmínky splněny (disponování s platným povolením po alespoň část zdaňovacího období, existence herního zařízení a možnost po alespoň část zdaňovacího období fakticky provozovat hazardní hry), je poplatník povinen uhradit daň z hazardních her (jež s ohledem na § 5 odst. 3 může být minimální dílčí daní) ve výši za celé čtvrtletní zdaňovací období, nikoliv pouze za období, kdy mohl herní zařízení provozovat či jen za období, kdy jej skutečně provozoval.

15. Mezi účastníky nebylo sporné naplnění uvedených podmínek. Žalobkyně ani v podané žalobě nenamítá, že by některá z těchto vyjmenovaných podmínek nebyla naplněna. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, disponovala povolením k provozování herního zařízení; toto bylo platné od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020, tedy po část zdaňovacího období; a všech 167 herních zařízení existovalo. Mezi účastníky nebylo ani ve správním řízení sporné, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, mohl v období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 provozovat herní zařízení. V doplnění odvolání ze dne 23. 10. 2023 žalobkyně uvedla, že „již ze samotného záměru zákonodárce při stanovení minimální dílčí daně je zřejmé, že tato minimální daň má přímou vazbu na výdělečnou činnost. Výdělečnou činností je zcela jistě aktivní činnost za účelem dosahování zisku. Tato aktivní činnost však musí být vykonávána v souladu se zákonnými požadavky. V konkrétní části zdaňovacího období byla vykonávána výdělečná činnost pouze 31 kalendářních dnů.“ Žalobkyně tak sama uvedla, že v daném zdaňovacím období byla vykonávána výdělečná činnost po 31 dnů. Nejenom tak žalobkyně, resp. její právní předchůdce, mohla provozovat herní zařízení, ale dle svého tvrzení i tak činila. Tuto skutečnost v podané žalobě nijak nesporuje.

16. Městský soud poznamenává, že v bodě 12 podané žaloby žalobkyně uvedla, že dle rozsudku městského soudu ze dne 4. 9. 2023, č. j. 17 Af 1/2023–41, je rozhodné, zdali alespoň jeden kalendářní den v každém zdaňovacím období byly technické zařízení provozovány. Tento názor byl zjevně překonán výše uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu, dle kterých je rozhodné, zda alespoň jeden kalendářní den mohl poplatník fakticky technické zařízení provozovat, nikoliv zda tak skutečně činil. Jak bylo nicméně uvedeno, žalobkyně nenamítá, že herní zařízení i fakticky neprovozovala.

17. Městský soud tak uzavírá, že byly naplněny všechny rozhodné podmínky, jež Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 Afs 95/2024 stanovil pro to, aby žalobkyně byla povinna uhradit daň z hazardních her ve výši vypočtené za celé zdaňovací období (4. čtvrtletí roku 2020) a nikoliv poměrně jen za období od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020.

18. Namítá–li žalobkyně s odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005–136, č. 843/2006 Sb. NSS, a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 45/2011–94, č. 2626/2012 Sb. NSS, že by se v posuzované věci měla aplikovat metoda zdanění reálného přírůstku či úbytku majetku, souhlasí soud s žalovaným, že tyto rozsudky se zabývají daní z příjmů fyzických a právnických osob. Smyslem zdanění hazardních her je regulovat a omezovat jejich provozování z důvodu vysoké společenské škodlivosti, aby byly minimalizovány negativní a individuální celospolečenské dopady hraní hazardních her (viz důvodová zpráva k § 4 zákona o dani z hazardních her: „vyšší zdanění hazardu, reflektuje hlavní cíl nové právní úpravy, a to zajištění opatření k předcházení a potírání sociálně patologických jevů spojených s provozováním hazardních her a ochranu hráčů […] Lze shrnout, že různé typy her mají různou míru společenské škodlivosti a škodlivosti pro samotné hráče. U relativně snadno dostupných technických her je riziko vzniku patologických jevů u hráče velmi vysoké. Tyto hry jsou velmi snadné na ovládání, vizuálně a zvukově přitažlivé, relativně snadno dostupné, dynamické (s vysokou frekvencí sázek), jednoduše ovládatelné a okamžitě informují o výsledku hry“). Daň z hazardních her je tak svou povahou zcela odlišná. Minimální dílčí daň z hazardních her proto nemá vazbu na výdělečnou činnost, jak tvrdí žalobkyně. Námitka týkající se zdanění přírůstku majetku tedy není důvodná.

19. Žalobkyně rovněž argumentovala rdousícím (škrtícím) efektem. K obdobné námitce se vyjadřoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 9 Afs 94/2024, kde v bodě [35] uvedl, že „případný závěr o extrémní disproporcionalitě vlastnického práva stěžovatelky se stanovenou daní, se bude vždy odvíjet od účelu daně a dalších konkrétních okolností věci. Jde–li o daň, jejímž základem je ekonomická činnost daňového subjektu, pak by bylo možné spojovat rdousící účinek s takovým zdaněním, v jehož důsledku by tato činnost pozbyla své základní opodstatnění. Posouzení musí zohlednit všechny zákonné nástroje umožňující odstranění rdousícího efektu v konkrétním případě. Nejsou–li takové nástroje dány, přichází v úvahu podání návrhu na zrušení či vyslovení neústavnosti právní úpravy k ÚS. K nastíněnému postupu by měl NSS důvod za předpokladu, že by měl rdousící účinek daně za prokázaný v konkrétní věci, z níž takovýto návrh vzešel.“ Ke rdousícímu efektu se vyjadřoval Nejvyšší správní soud i rovněž v již citovaném rozsudku sp. zn. 10 Afs 126/2024, kde uvedl, že nic nesvědčí o obecném rdousícím efektu daně z hazardních her a individuální dopad na podnikání by musel poplatník tvrdit a prokazovat. V nyní posuzované věci žalobkyně toliko uvedla, že se s dopady musela vypořádat institutem posečkání daně. Nijak podrobněji nepopsala svoji ekonomickou situaci tak, aby bylo možné posoudit, zda pro ni měla doměřená daň skutečně likvidační efekt. Žalobkyně tak zůstala pouze v rovině tvrzení (a to velmi obecného) a nijak neprokázala rdousící efekt vydaného platebního výměru. Z citace uvedené v tomto bodě zároveň plyne, že před přistoupením k předložení návrhu na zrušení zákona z důvodu rdousícího efektu Ústavnímu soudu je nutné zohlednit zákonné nástroje umožňující odstranění rdousícího efektu v konkrétním případě. Dle městského soudu je právě institut posečkáním daně takovým vhodným nástrojem.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

20. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

21. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného III. Posouzení žaloby IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení