5 C 10/2023 - 97

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 13.401,70 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 13.401,70 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 13.401,70 Kč ve výši 15 % ročně od 25. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 26. 7. 2022, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 13.401,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.401,70 Kč ve výši 15 % ročně od 25. 7. 2022 do zaplacení. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 27. 9. 2017 smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na základě které mu poskytl úvěr ve výši 45.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně a včas nesplácel splátky úvěru, byl celý úvěr žalobcem zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka, představující novou jistinu úvěru, celkem 52.255,95 Kč. Z důvodu neplnění závazků vyplývajících ze smlouvy ze strany žalovaného žalobce vůči němu následně podal žalobu, na jejímž základě byl vydán platební rozkaz [adresa] ze dne [datum], č. j. [právnická osoba]. Žalobci vznikl mimo jiné nárok dle čl. 6.5. smlouvy na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž dle čl. 6.10. smlouvy souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200.000 Kč. Platebním rozkazem shora soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6.1. a 6.5. smlouvy, a to částky ve výši 998 Kč a 8.100,30 Kč. Částka ve výši 8.100,30 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny do 29. 10. 2019. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 29. 10. 2019. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 8. 7. 2022, ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 52.255,95 Kč od 30. 10. 2019 do 8. 7. 2022, v souladu s limity dle čl. 6.10 smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 13.401,70 Kč. Žalovaný ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu žalobci ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. Neuvedl žádná skutková tvrzení, neoznačil, ani nedoložil žádné důkazy.

3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci dle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání postupem dle § 115a o. s. ř. Soud proto ve věci nařídil jednání na 7. 11. 2024.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 27. 9. 2017 má soud za prokázané, že mezi žalobcem jako poskytovatelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 45.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet, spolu s úrokem ve výši 151,63 % ročně, tedy celkem částku ve výši 177.072 Kč, a to ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 3.689 Kč, splatných nejpozději 21. dne každého kalendářního měsíce.

6. Ze smlouvy o úvěru shora, z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 2. 10. 2017 a z karty klienta ke smlouvě o úvěru shora bylo prokázáno, že žalobce dne 2. 10. 2017 převedl částku 45.000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru shora, přičemž jako variabilní symbol platby uvedl číslo uzavřené smlouvy.

7. Z karty klienta ke smlouvě o úvěru shora soud zjistil, že žalovaný zaplatil na předmětnou smlouvu žalobci celkem částku 59.024 Kč.

8. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 26. 5. 2019 bylo zjištěno, že žalobce prohlásil dlužné dosud neuhrazené částky úvěru za splatné a že žalovaného vyzval k okamžité úhradě dluhu.

9. Z žalobního návrhu ze dne [datum] ve věci vedené u [adresa] pod spisovou značkou [právnická osoba] a z platebního rozkazu [adresa] ze dne [datum], č. j. [právnická osoba] který nabyl právní moci dne [datum], soud zjistil, že předmětem řízení vedeného u [adresa] pod spisovou značkou [právnická osoba] byly nároky žalobce vzniklé v důsledku neplnění závazků žalovaného, vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] shora. Tímto platebním rozkazem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci pohledávku ve výši 54.853 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 54.853 Kč od 29. 10. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 95,92 % ročně z částky 42.211,27 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 212.486 Kč, a dále pohledávku ve výši 8.100,30 Kč (představující smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 52.255,95 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 5. 2019 do data vyhotovení žaloby, tj. do 29. 10. 2019).

10. Z předžalobní upomínky ze dne 8. 7. 2022 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Z podacího archu ze dne 8. 7. 2022 pak vzal soud za prokázané, že tuto předžalobní výzvu žalobce žalovanému odeslal[Anonymizováno]

11. V obsáhlé odpovědi na výzvu soudu, aby doložil veškeré dokumenty užité k ověření úvěruschopnosti žalovaného a jeho finanční situace – jeho příjmů, výdajů a případných závazků v době uzavírání smlouvy o úvěru č. [hodnota], žalobce soudu sdělil, že posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 15.200 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 7.610 Kč a volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 6.590 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích NRKI a SOLUS. Na základě takto zjištěných údajů byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a že zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Obchodník, jednající se žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalobce soudu předložil formulář hodnocení klienta, kopii občanského průkazu žalovaného (z níž bylo zjištěno, že občanský průkaz je platný a ověřena identita žalovaného), výpis z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) s provedeným skóringem žalovaného, výpis z registru SOLUS (dokládající, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy nebyl nikde s dlužnou částkou po splatnosti), výpisy z bankovního účtu (dokládající, že žalovaný měl zajištěn příjem od zaměstnavatele), kopii pracovní smlouvy (dokládající, že žalovaný měl pracovní poměr u v ní uvedené společnosti) a ověření bankovního účtu se společným prohlášením o poskytnutí osobního účtu (dokládající, že majitel účtu souhlasí s tím, aby na něj byl vyplacen úvěr a aby z něj byly hrazeny splátky úvěru). V hodnocení klienta shora žalobce provedl analýzu bonity žalovaného. K výdajové stránce uvedl, že k jejímu určení zcela postačuje údaj o výši životního minima ve výši 3.410 Kč (kromě splátek úvěrů a nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají). Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. V případě nákladů na bydlení žalobce vycházel z údajů, sdělených mu žalovaným, který uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 2.000 Kč (nájemné + inkaso). Žalobce přitom vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě (§ 6 o. z.). Dále uvedl, že „oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že jeho měsíčními náklady na bydlení činí částku 2.000 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobce nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Je důležitá skutečnost, že jako své výdaje na bydlení žalovaný uvedl částku ve výši 2.000 Kč.“ Žalovaný dále neuvedl žádnou osobu, k níž by měl vyživovací povinnost, a neměl v době uzavření úvěrové smlouvy se žalobcem uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. K ostatním výdajům žalovaného nemá žalobce žádné doklady.

12. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru shora ze dne 27. 9. 2017 bylo zjištěno, že jediným pravidelným čistým měsíčním příjmem žalovaného je příjem ze zaměstnání ve výši 15.200 Kč. Výdaje žalovaného jsou tvořeny jeho osobními výdaji (životní minimum) ve výši 3.410 Kč, výdaji na 1 dítě v domácnosti ve výši 2.000 Kč, výdaji na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 2.000 Kč a ostatními výdaji (doprava, kurzy, záliby apod.) ve výši 200 Kč, tedy celkem výdaje ve výši 7.610 Kč. Rezerva činí 1.000 Kč, volné zdroje (příjmy mínus výdaje) činí 6.590 Kč. Žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou od 2. 1. 2017 u [právnická osoba], [adresa], výpovědní lhůta neběží. Žalovaný je rozvedený, s partnerkou ve společné domácnosti nežije, forma bydlení: vlastní. Zprostředkovatel úvěru tento doporučil.

13. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2017, uzavřené mezi [právnická osoba] jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem, soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u této společnosti od 1. 1. 2017 jako [Anonymizováno], na dobu neurčitou.

14. Z výplatních lístků na jméno žalovaného od zaměstnavatele [právnická osoba] a z přehledu transakcí na účtu, jehož číslo je totožné s číslem účtu, uvedeného ve smlouvě o úvěru jako bankovní spojení žalovaného k výplatě a splácení úvěru, soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila za období 201706 částku 15.873 Kč, za období 201707 částku 15.737 Kč a za období 201708 částku 16.030 Kč.

15. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 27. 9. 2017 soud zjistil, že je zde na jméno žalovaného s adresou [adresa] uveden příznak Z, počet dlužných částek po splatnosti 0.00, počet dlužných splátek 0, jako produkt jsou uvedeny telekomunikační poplatky, služba elektronických komunikací, datum vzniku příznaku 8. 5. 2017, datum zaplacení 4. 9. 2017, datum posledního nahrání 7. 9. 2017. Dále je zde na jméno žalovaného s adresou [adresa] uveden příznak B, dlužná částka po splatnosti 1971,00, počet dlužných splátek 5, jako produkt jsou uvedeny telekomunikační poplatky, služba elektronických komunikací, datum vzniku příznaku 9. 7. 2014, datum zaplacení neuvedeno, datum posledního nahrání 4. 5. 2017.

16. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného ze dne 27. 9. 2017 soud zjistil, že na jméno žalovaného byla vypočítána hodnota CBS skóre (určující výši pravděpodobnosti splácení) ve výši 262 s tím, že toto skóre řadí žalovaného do kategorie I (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).

17. Z ostatních soudem provedených důkazů nebyly zjištěny žádné jiné rozhodné skutečnosti, jež by měly vliv na rozhodnutí ve věci.

18. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 o. z.).

20. Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém (§ 2048 o. z.).

21. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (§ 1968 věta první o. z.).

22. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 o. z.).

23. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

24. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z. s. ú.) platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

25. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

26. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

29. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 ([právnická osoba]), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

30. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

31. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

32. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, které tuto skutečnost vůbec neosvědčují (platnost osobních dokladů předložených žalovaným), nebo jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená (lustra v insolvenčním rejstříku). Dále soud dospěl k závěru, že v případě výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného žalobce ve svém vyjádření ke způsobu jím provedeného ověření úvěruschopnosti žalovaného vůbec nereflektoval, stejně jako v hodnocení klienta, údaje v tomto výpisu obsažené, tj. žalovanému přidělené nízké CBS skóre, a z něho vyplývající zařazení žalovaného do kategorie s nejnižší pravděpodobností splácení a s vyšším rizikem, kdy jsou žádosti o úvěr limitovány výší úvěru, popř. přímo zamítány. Stejně tak žalobce nereflektoval všechny skutečnosti uvedené ve výpisu záznamů z registru SOLUS, když ve svém vyjádření shora (zřejmě účelově selektivně) sice uvedl, že z tohoto výpisu bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy nikde s dlužnou částkou po splatnosti, ale zcela pominul a přešel skutečnost, že žalovaný byl (v ne tak dávné) minulosti v prodlení s úhradou pěti dlužných splátek. Tyto skutečnosti nebyly žalobcem nijak komentovány a reflektovány, a přitom se dle názoru soudu jedná o skutečnosti, která nepřisvědčují tomu, že by žalobce neměl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. V otázce výdajové se soudu kromě výše zmíněného (zejména chybějící reflexe vyhodnocení CBS skóre žalovaného ve výstupu z NRKI a údaje o dlužných splátkách v minulosti ve výpisu z registru SOLUS shora), jeví jako zásadní absence údajů o výdajích žalovaného, resp. jejich doložení a ověření. V hodnocení klienta uvedený a žalobcem posuzovaný údaj o výdajích žalovaného ve výši 3.410 Kč (životní minimum) je dle názoru soudu očividně povšechně generalizující, realitu konkrétního jedince nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporný až postrádající elementární výpovědní hodnotu, neboť je naprosto nepřezkoumatelný. S argumentací žalobce, že tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele, se soud neztotožňuje. Touto logikou by vlastně v procesu posuzování a ověřování schopnosti žadatele splácet poptávaný úvěr k žádnému ověřování nemuselo docházet, neboť by vždy stačil prostý matematický úkon odpočtu životního minima od zjištěných příjmů žadatele, a zákonodárce by tento postup jako dostačující jistě postuloval v příslušném právním předpisu. Že tomu tak není svědčí dle soudu o tom, že tento postup nelze uznat obecně za postačující. V případě nákladů na bydlení žalobce vycházel pouze z údajů, sdělených mu žalovaným, který uvedl, že jeho náklady na bydlení (nájemné + inkaso) činí 2.000 Kč. Že je tento údaj očividně nereálný je zřejmě jasné i žalobci, který ve svém vyjádření sice sám uvádí, že je třeba případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům, žádné své zkoumání v této otázce však následně nedokládá ani netvrdí. Ze skutečnosti, že žalobce nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením, ve spojení s faktem, že žalovaný jako své výdaje na bydlení uvedl částku 2.000 Kč, dle názoru soudu nevyplývá závěr, že je třeba z takové částky vycházet, nýbrž závěr, že si měl žalobce v procesu zjišťování a posuzování úvěruschopnosti žalovaného nějaký takový doklad o výši nájemného, resp. o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením, obstarat (např. vyžádáním od žalovaného). Žalobcova argumentace, že vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě, se soudu jeví podobně alibistická a účelová jako u částky životního minima výše (a domyšleno ad absurdum by nebylo potřeba dokládat, ověřovat a posuzovat vůbec nic – pomineme-li poctivý omyl – protože všichni přece jednají poctivě). Navíc zákon o spotřebitelském úvěru vzhledem k dikci ustanovení § 86 z této premisy zjevně nevychází, když povinnost zkoumat a posoudit žadatelovu úvěruschopnost poskytovateli úvěru explicitně ukládá. Dále žalobcovo tvrzení, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, se soudu jeví rovněž jako účelové, neboť jednak toto lze, resp. tak právní předpisy činí (normativní náklady na bydlení), přičemž dle názoru soudu sice výpovědní hodnota takto stanovených nákladů by byla obdobná jako u částky životního minima shora, a tedy v tomto případě se soud s tímto žalobcovým tvrzením (při tomto způsobu výkladu tohoto tvrzení) ztotožňuje, avšak tento rozporný přístup žalobce k validitě podkladů pro posuzování úvěruschopnosti svědčí spíš než o účelnosti o účelovosti jeho přístupu k procesu posuzování schopnosti žadatele o úvěr tento splácet. V případě částky ve výši 2.000 Kč, uvedené v hodnocení klienta shora v rubrice děti v domácnosti (počet + výdaje) jako výdaj na jedno dítě, soud postrádá jakékoli upřesňující a konkretizující údaje k této částce (věk dítěte, jeho sociální a ekonomické zařazení, specifikace těchto výdajů), případně doklady k doložení tohoto výdaje, a tento údaj je tak nepřezkoumatelný, a tudíž s velmi nízkou výpovědní hodnotou. Dále v případě částky ve výši 200 Kč, uvedené v hodnocení klienta shora jako ostatní výdaje žalovaného (doprava, kurzy, záliby apod.), je pak dle názoru soudu nejpatrnější pro forma přístup žalobce k procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Tento údaj 200 Kč (byť zarámovaný v závorce uvedeným příkladmým výčtem onoho ostatního) je rovněž naprosto nepřezkoumatelný, neboť je opět uveden bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů. Z hodnocení klienta nevyplývá, že by žalobce (stejně jako v případě nákladů na bydlení výše) vůbec ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření těchto výdajů na dítě a ostatních výdajů žalovaného. Navíc se soudu i přes svou nepřezkoumatelnost výše zejména ostatních výdajů shora jeví jako očividně podhodnocená a nereálná, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu, nejen v oblastech demonstrativně uvedených shora, žádné další, resp. vyšší ostatní výdaje (než v hodnocení klienta uvedenou marginální částku 200 Kč). Shrnuto, dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v otázce výdajů žalovaného dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Při jednání dne 7. 11. 2024 žalobce na podporu svého žalobního návrhu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I ÚS 1543/21, ve kterém dle žalobce Ústavní soud dovozuje, že jedná-li se o bagatelní úvěr, který dle výkladových východisek může být do výše až 50.000 Kč, nelze úvěrujícího zatěžovat stejnými nároky v rámci posuzování úvěruschopnosti a je tedy v pořádku se omezit na ověřování příjmové stránky. Dále co do výdajové stránky odkázal na rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 104 VSPH 506/2020-63, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 I Cdo 27/2021-82, ve kterém dle žalobce předmětné soudy uvádějí, že pro výdajovou stránku lze při posuzování úvěruschopnosti spoléhat na statická data a využívat ekonomického modelu. Výše citovaná rozhodnutí dle názoru soudu na posuzovaný případ nelze aplikovat, neboť jsou výsledkem posouzení odlišných případů, resp. jejich závěry vznikly při posouzení odlišných skutečností. V případě rozhodnutí Ústavního soudu shora žalobcův výklad tohoto rozhodnutí, že jedná-li se o bagatelní úvěr (který dle výkladových východisek může být do výše až 50.000 Kč), nelze úvěrujícího zatěžovat stejnými nároky v rámci posuzování úvěruschopnosti a je tedy v pořádku se omezit na ověřování příjmové stránky, neodpovídá obsahu tohoto rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, když jeho podstatou je především názor Ústavního soudu, že v případě bagatelních sporů (v jím posuzovaném případě se jednalo o částku 3.490 Kč), není na místě ústavní přezkum rozhodnutí, proti nimž není nejen mimořádný, ale ani řádný opravný prostředek. V případě žalobním návrhem uplatněné pohledávky se přitom nejedná o částku bagatelní ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. a řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak přípustný je. V další argumentaci v odůvodnění svého rozhodnutí pak Ústavní soud zejména zmiňuje, že částky úvěrů poskytnutých stěžovatelce byly poměrně nízké. Ohledně žalobním návrhem uplatněné pohledávky se přitom v případě úvěru poskytnutého žalovanému jednalo o částku 45.000 Kč (a již tuto soud nepovažuje za poměrně nízkou), zejména však dle názoru soudu při posuzovaní schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr ve smyslu ustanovení § 86 z. s. ú. nelze vycházet z částky jistiny poskytovaného úvěru, ale z celkové částky, kterou má klient dle úvěrové smlouvy zaplatit (neboť tuto celkovou částku po něm bude poskytovatel úvěru požadovat), a která v případě úvěru poskytnutého žalovanému činila 177.072 Kč (a tuto za poměrně nízkou soud rozhodně nepovažuje). V případě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 104 VSPH 506/2020-63, a na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 I Cdo 27/2021-82 (kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze shora), žalobcův výklad těchto rozhodnutí, že pro výdajovou stránku lze při posuzování úvěruschopnosti spoléhat na statická data a využívat ekonomického modelu, nezohledňuje rozdílnost posuzovaných případů, resp. je vytržený z kontextu. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu shora je uvedeno, že „žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ V podstatě tentýž závěr učinil ve svém rozhodnutí shora (napadeném dovoláním) i Vrchní soud v Praze. V případě žalobním návrhem uplatněné pohledávky však dle názoru soudu tkví zásadní problém (a rozdíl oproti případu posuzovanému soudy vyšších stupňů shora) v podkladech, z nichž vycházel žalobce pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Kromě jednoho statistického údaje (životní minimum) a jednoho údaje ověřeného předloženými dokumenty (příjem žalovaného dle výplatních lístků, resp. přehledu transakcí shora) vycházel žalobce pouze z neověřených informací, poskytnutých žalovaným (výdaje na bydlení, výdaje na děti v domácnosti, ostatní výdaje), jejichž kredibilita je předmětem jejich bližšího zhodnocení soudem, jak je uvedeno výše. Sebelepší ekonomický model pak dle názoru soudu nemůže generovat relevantní závěry, jsou-li pro výpočty dle něho použita nekvalitní, resp. nepřesná (realitě neodpovídající) vstupní data. Dále dle názoru soudu absence důvodných pochybností žalobce o schopnosti žalovaného splácet úvěr nemůže být založena na žalobcově nereflektování skutečností zjištěných z externích databází (výpisy z registrů NRKI a SOLUS), jak je blíže popsáno shora. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o hotovostním úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

33. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou a žalobci vzhledem k povaze uplatňovaného nároku právo na úhradu nároků z titulu bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobce byl v tomto řízení neúspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.