5 C 119/2025 - 60

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 15 868,81 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 8 868,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 304,30 Kč od 30.4.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 15 868,81 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že byla mezi ní a žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách www.flexifin.cz dne 27.10.2023 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla dne 27.10.2023 částku 7 000 Kč a žalovaný se jí ji zavázal vrátit formou pravidelných denních splátek spolu s úrokem ve výši 1,02% denně z nesplacené jistiny, poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99% z vyplacené tranše a poplatkem za službu Presto 165 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou přitom bylo sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Před uzavřením předmětné smlouvy přitom žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost, když vycházela z údajů poskytnutých žalovaným co do jeho poměrů a z lustrace z ISIR, CEE, neplatných dokladů, z registru hledaných osob, z registru politicky aktivních osob, z katastrálního rejstříku, ze sankčních seznamů a interního registru. Žalovaný však nehradil stanovené splátky řádně a včas, žalobkyně proto smlouvu ke dni 29.4.2024 vypověděla, ani poté však žalovaný žalobkyni dlužnou částku nezaplatil. Žalobkyně se tak po něm nyní domáhá zaplacení jistiny 7 000 kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 139,30 Kč, smluvního úroku 8 428,90 Kč, poplatku za službu presto 165 Kč spolu s úrokem z prodlení.

2. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, o odročení nepožádal. Předvolání k jednání mu bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Z BankID a listiny označené jako autorizace ověření totožnosti plyne, že žalobkyně disponuje svými interními záznamy o ověření a autorizaci protiúčtu [Jméno žalovaného] prostřednictvím služby BankID, samotný výpis BankID je však zcela prázdný.

6. Podle výpisu o posouzení úvěruschopnosti, principů posuzování a listiny označené jako identifikované příjmy žalobkyně ve svých interních záznamech eviduje, že žalovaný bydlí ve společně hospodařící domácnosti se dvěma lidmi, pravidelně vydá na půjčky 2 000 Kč a na bydlení 9 000 Kč, další jeho nezbytné výdaje činí 2 000 Kč a zbytné výdaje 5 000 Kč, jeho ověřený čistý měsíční příjem přitom dosahuje 58 914 Kč, jeho rezerva na výdaje je tak 500 Kč a jeho disponibilní příjem 17 500 Kč.

7. Z informace pro spotřebitele, údajů o poskytovateli, Všeobecných obchodních podmínek a smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a její přílohy soud zjistil, že dne 27.10.2023 žalobkyně sestavila smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, v níž jsou jako strany označeny ona v pozici věřitele a žalovaný v pozici dlužníka. Ve smlouvě je uvedeno, že se touto smlouvou žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový revolvingový úvěr až do výše 56 900 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit formou pravidelných denních splátek počínaje 26.11.2023 a konče 19.4.2025 spolu s poplatkem za tranši ve výši 1,99% z čerpané částky, úrokem ve výši 1,016% denně při RPSN 1798,63% a poplatkem za službu Presto 165 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s plněním je zde pak uvedeno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a právo na zesplatnění, je-li žalovaný v prodlení se splácením jedné nebo více splátek po dobu alespoň 91 dní, žalobkyně je však povinna žalovaného předtím vyzvat k uhrazení dlužných částek a poskytnout mu k tomu lhůtu v trvání alespoň 30 dnů. Smlouva je přitom v elektronické verzi podepsána toliko zástupcem žalobkyně a je zde uvedeno prohlášení, že si žalovaný smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasí.

8. Podle výpisu z ARAD dosahovala v říjnu r. 2023 průměrná výše úroku u spotřebitelských revolvingových a kontokorentních úvěrech v rámci korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR 15,6% ročně.

9. Dle přehledu bankovních transakcí a zprávy banky byla na bankovní účet žalovaného dne 27.10.2023 připsána platba ve výši 7 000 Kč pod VS [var. symbol].

10. Z emailu z čl. 47 plyne, že žalobkyně dne 29.4.2024 sestavila emailovou zprávu pro příjemce [e-mail] s oznámením výpovědi pro prodlení v délce 155 dní i navzdory předchozímu upozornění.

11. Podle podacího lístku a předžalobní výzvy žalobkyně zaslal dne 19.3.2025 v této věci žalovanému předžalobní upomínku.

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

13. Žalobkyně disponuje svými interními záznamy o ověření a autorizaci protiúčtu [Jméno žalovaného] prostřednictvím služby BankID, samotný výpis BankID je však zcela prázdný.

14. Žalobkyně ve svých interních záznamech eviduje, že žalovaný bydlí ve společně hospodařící domácnosti se dvěma lidmi, pravidelně vydá na půjčky 2 000 Kč a na bydlení 9 000 Kč, další jeho nezbytné výdaje činí 2 000 Kč a zbytné výdaje 5 000 Kč, jeho ověřený čistý měsíční příjem přitom dosahuje 58 914 Kč, jeho rezerva na výdaje je tak 500 Kč a jeho disponibilní příjem 17 500 Kč.

15. Dne 27.10.2023 žalobkyně sestavila smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, v níž jsou jako strany označeny ona v pozici věřitele a žalovaný v pozici dlužníka. Ve smlouvě je uvedeno, že se touto smlouvou žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový revolvingový úvěr až do výše 56 900 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit formou pravidelných denních splátek počínaje 26.11.2023 a konče 19.4.2025 spolu s poplatkem za tranši ve výši 1,99 % z čerpané částky, úrokem ve výši 1,016 % denně při RPSN 1798,63 % a poplatkem za službu Presto 165 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s plněním je zde pak uvedeno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a právo na zesplatnění, je-li žalovaný v prodlení se splácením jedné nebo více splátek po dobu alespoň 91 dní, žalobkyně je však povinna žalovaného předtím vyzvat k uhrazení dlužných částek a poskytnout mu k tomu lhůtu v trvání alespoň 30 dnů. Smlouva je přitom v elektronické verzi podepsána toliko zástupcem žalobkyně a je zde uvedeno prohlášení, že si žalovaný smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasí.

16. V říjnu r. 2023 dosahovala průměrná výše úroku u spotřebitelských revolvingových a kontokorentních úvěrech v rámci korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR 15,6 % ročně.

17. Dne 27.10.2023 byla na bankovní účet žalovaného připsána platba ve výši 7 000 Kč pod VS [var. symbol].

18. Dne 29.4.2024 žalobkyně sestavila emailovou zprávu pro příjemce [e-mail] s oznámením výpovědi pro prodlení v délce 155 dní i navzdory předchozímu upozornění.

19. Dne 19.3.2025 zaslala žalobkyně v této věci žalovanému předžalobní upomínku.

20. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

21. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

22. Dle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 554 o. z. se ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

23. Ust. § 561 odst. 1 o. z. uvádí, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

24. Dle § 562 odst. 1 a 2 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

25. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

26. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

27. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

28. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

29. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

30. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ § 84 poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

31. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

33. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

35. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

36. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

37. Ust. § 1970 o.z. poté uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

38. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

39. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, přičemž se nejedná o smlouvu, jež by musela být uzavřena v písemné formě, musí však obsahovat esenciální náležitosti (označení stran, závazku poskytnout a vrátit, příp. doba vrácení a úroky) a splňovat zákonem stanovené požadavky na právní jednání (osoba, vůle, projev vůle). Žalobkyně v řízení tvrdila, že byla tato smlouva mezi ní a žalovaným uzavřena v písemné formě dne 27.10.2023 prostředky komunikace na dálku, na jejích webových stránkách. Písemná forma je však u právních jednání učiněných elektronicky bez užití autorizovaného elektronického podpisu, o což se v tomto případě jedná, zachována pouze v tom případě, kdy dané použité prostředky komunikace na dálku umožňují zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby. Totožnost žalovaného v pozici dlužníka přitom nebyla dle názoru soudu v tomto případě řádně ověřena, resp. uvedené nebylo ze strany žalobkyně nikterak tvrzeno ani doloženo, když byl soudu předložen toliko prázdný výpis ze služby BankID a interní záznamy žalobkyně. Nadto pak podle názoru soudu nebylo ani řádně tvrzeno a prokázáno, že by byla daná smlouva ze strany žalovaného řádně podepsána. Dle názoru zdejšího soudu tak nebyly splněny zákonem stanovené podmínky zachování písemnosti daného právního jednání, přičemž nebylo ani prokázáno, že by v tomto případě žalovaný právně jednala, tj. že by projevil svou vůli s žalobkyní tuto smlouvu za daných podmínek, danou formou a s daným obsahem uzavřít. Žalobkyně tak v těchto otázkách neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, přičemž se svou neúčastí na jednání dobrovolně vzdala možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Vzhledem k uvedenému tedy soud uzavřel, že se jedná o právní jednání nicotné, které nezpůsobuje právní následky, a strany tudíž nejsou povinny se jím řídit, resp. žalovaný nemá povinnost žalobkyni z titulu dané smlouvy cokoli hradit.

40. I kdyby pak byla daná smlouva mezi stranami žalobkyní tvrzeným způsobem uzavřena, má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou, a to jednak pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením dané smlouvy žalobkyně, jednak pro sjednání úroku a RPSN ve výši v rozporu s dobrými mravy, resp. v nepřiměřené výši.

41. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně přitom tvrdila, že v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti vycházela z informací od žalovaného a z jednotlivých lustrací (např. ISIR, CEE), zcela zde však absentuje tvrzení o tom, s jakým výsledkem dané lustrace byly, k tomuto svému tvrzení však soudu nepředložila žádné důkazy, vyjma svého interního záznamu. Z uvedených tvrzení nadto nelze podle soudu ani dovodit, že žalobkyně měla k dispozici základní údaje poskytnuté žalovaným co do jeho osobních a majetkových poměrů (výdaje, závazky, počet vyživovacích povinností apod.), resp. toto nebylo v řízení nikterak tvrzeno, ani prokázáno, které by následně podrobila ověření, přičemž řádně netvrdila ani konečné vyhodnocení tohoto ověření. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

42. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o úvěru, jak je uvedeno výše.

43. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

44. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

45. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s úrokem ve výši 1,06% denně tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 15,6 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. K obdobnému závěru by poté soud dospěl při hodnocení výše RPSN.

46. S ohledem na vše výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě nicotné, resp. absolutně neplatné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, jak je uvedeno výše, že žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému plnění ve výši 7 000 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Soud tedy žalovanému uložil ve výroku I tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit žalobkyni 7 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (výrok II). Lhůta k úhradě pak byla žalovanému stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. v základní pariční lhůtě 3 dnů, když má soud za to, že se jedná o uspořádání spravedlivé vzhledem k tomu, že jedná o nižší částku, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit již v říjnu r. 2023.

47. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl žalovaný převažující úspěch ve věci a měl by tedy právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, žádné náklady mu však nevznikly (výrok III).

Poučení