5 C 139/2018

Rubrum

Okresní soud ve Znojmě rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Koubovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] žalovanému: [osobní údaje žalovaného] adresa pro doručování: [adresa] [anonymizováno 10 slov] [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných: [Vedlejší účastník] [země], [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] o určení vlastnického práva státu k zemědělským nemovitostem takto:

Výrok

I. Zamítá se návrh, aby soud určil, že žalovaný 2) [název žalované] [anonymizováno] [název žalované] je vlastníkem pozemku parc. [číslo] lesní pozemek a pozemku parc. [číslo] – lesní pozemek, to vše v k.ú. [okres] – [obec], [územní celek].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náklady řízení v částce 39.980,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náklady řízení v částce 5.567 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaných [Vedlejší účastník] [anonymizována dvě slova], [IČO] náklady řízení v částce 2.100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 31. 12. 2015 a doplněným dne 3. 3. 2016, 19. 9. 2018 a 13. 9. 2019 domáhal se žalobce proti žalovaným 1), 2) za účasti vedlejšího účastníka kromě jiného i určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemku parcela [číslo] lesní pozemek a pozemku parc. [číslo] lesní pozemek, to vše v k.ú. [okres] – [obec], [územní celek]. Žalobce je církevní právnickou osobou, evidovanou v rejstříku právnických osob pod č. ev. [číslo]. Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ZMV) má žalobce také postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona. Žalobce byl vlastníkem nemovitých věcí, pozemků a staveb zapsaných v knihovní vložce [číslo] moravských zemských desek označených jako [označení] (česky [označení]) [číslo ] a [označení ] (česky [označení]) kromě jiného i parcely [číslo]. V současné evidenci je tato parcela označena tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. V rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo s výše uvedenými nemovitými věcmi nakládáno ze strany státu způsobem zakládajícím podle zákona ZMV vznik majetkové křivdy žalobce. Jedná se podle zápisu na straně [číslo ] knihovní vložky [číslo] [anonymizováno], [číslo] ze dne [datum] a poznámky podrobení majetku revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., a zamyšlené převzetí. ZMV stanoví v § 5 písm. a) jako jednu z majetkových křivd odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. K podmínce bez náhrady žalobce uvádí, že z dostupných historických materiálů zveřejněných na stránkách Národního archívu ČR vyplývá, že k vyplacení náhrad za revidovaný majetek nedošlo. Jedná se o usnesení vlády [číslo] o vypořádání závazku na zemědělském majetku převzatém v rámci pozemkových reforem, kdy v důvodové zprávě se uvádí, že„ od vyplacení náhrad původním vlastníkům se upouští, neboť by to bylo v rozporu s politikou zatlačování kapitalistických živlů na vesnici.“ V návrhovém materiálu [číslo jednací] se uvádí, že s ohledem na výše uvedený rozpor s politikou zatlačování nebylo provedeno ani ocenění revidovaného majetku. Placení náhrad za revidovaný majetek podle usnesení vlády [číslo] se vyplacení náhrad má týkat pouze cizinců, neboť„ Československo se musí řídit mezinárodními dohodami“. V tomto případě připadá také ev. v úvahu důvod majetkové křivdy podle § 5 písm. k ) ZMV převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu, neboť nebyly splněny všechny podmínky uvedené v zákoně č. 142/1947 Sb. Žalovaná 1) svým prohlášením ze dne 12. 7. 1999 podala návrh na zápis vlastnického práva mimo jiné k pozemkům, které jsou předmětem této žaloby. V tomto prohlášení uvádí, že na ni přešlo vlastnické právo podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle tohoto ustanovení přechází s účinností tohoto zákona (ZMO), tj. 24. 5. 1991 z majetku ČR do vlastnictví obcí ty věci, ke kterým k 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce za podmínky, že s tímto majetkem ke dni účinnosti ZMO skutečně hospodařili. V návrhu provedeném žalovanou 1) není žádné vyjádření nebo prohlášení, že je splněna zákonná podmínka natož aby ji příslušný katastrální úřad jakkoliv vyzval a požadoval její prokázání, ačkoliv je to jeho zákonná povinnost. V § 4 odst. 2 ZMO, kdy celý tento paragraf vylučuje určitou skupinu z rozsahu majetku uvedeném v § 1-3 uvádí, že z této skupiny majetku je vyloučen majetek, k jehož vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního právního předpisu. Podle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví [země], k jejímuž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Prohlášení žalované 1) je tedy v rozporu se zákonem a zápisy provedené [úřad] [anonymizována dvě slova] [obec] způsobily převod historického majetku církve do vlastnictví jiné osoby v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., resp. § 3 zákona č. 92/1991 Sb. Pokud se týká případného vydržení vlastnictví žalovanou 1), taková námitka nemůže obstát, protože vydržení předpokládá dobrou víru toho, kdo věc drží, že je jejím oprávněným držitelem. Žalovaná 1) však sama svými prohlášeními způsobila tento závadný stav a nemůže tak těžit ze svého protiprávního jednání a dobrá víra jí nesvědčí. § 18 odst. 1 ZMV zakládá zvláštní skutkovou podstatu obnovy vlastnictví státu v případech, kdy původní majetek oprávněných osob byl převeden nebo přešel z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob. Žalobce je tedy toho názoru, že je aktivně legitimován, jak je uvedeno v § 18 odst. 1 ZMV. Předmět žaloby je tak v souladu s § 18 odst. 1 ZMV, protože pozemky jsou původním majetkem žalobce a před účinností ZMV byly převedeny nebo přešly v rozporu s blokačními paragrafy do vlastnictví žalované 1). Žalobce dále poukázal na to, že k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [okres] [obec], ze kterého vznikly pozemky parc. [číslo] v k.ú. [okres] nemělo [územní celek] ani jeho právní předchůdce k 24. 5. 1991 právo hospodaření. Knihovní vložka [číslo] k.ú. [okres] – [obec] obsahuje parcelu [číslo ], která je uvedena pod pořadovým [číslo] jako les. Tato knihovní vložka, tedy i parc. [číslo] byla od 13. 1. 1959 vedena na československý stát, správu státních lesů a od 22. 2. 1964 na státní lesy – [závod] [anonymizována dvě slova] [obec], kdy na stát s právem hospodaření pro [závod] [anonymizována dvě slova] [obec] byla tato knihovní vložka vedena až do nejméně 3. 1. 1995, o čemž svědčí identifikace parcel, zakázka [číslo] z [datum], která byla vyhotovena [úřad] [anonymizována dvě slova] [obec]. Toto výslovně prokazuje výpis z pozemkové knihy v.z [číslo], kde je parcela [číslo] uvedena na druhé straně listu s tím, že vlastník je zde na první straně listu uveden [právnická osoba ] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] (tedy [právnická osoba ] [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno] [okres]). Také dle evidence nemovitosti, kdy podle katastru nemovitosti je vpravo nahoře uvedeno, že se jedná o list vlastnictví [číslo ], tedy pro [právnická osoba ] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] K samotnému faktickému hospodaření v tomto lese nebylo žalovaným 1) ničeho založeno, naopak ohlášení [územní celek] [číslo] prokazuje, že právo hospodaření bylo pro [právnická osoba ] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] vedeno nejméně od 22. 2. 1964 až do předmětného prohlášení datovaného 12. 7. 1999, a že do tohoto data také fakticky na pozemcích hospodařily [právnická osoba ] [anonymizováno]. K novým tvrzením žalovaného 1), že předmětné pozemky nabyl dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nikoliv dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak žalobce uvádí, že ze strany žalovaného 1) se jedná pouze o pokus překlenout prokázané nesplnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle předložených důkazů je zřejmé, že faktické hospodaření do roku 1949 ze strany žalovaného 1) neprobíhalo. S ohledem na provedené důkazy [územní celek] nenabylo a nemohlo nabýt pozemky, které jsou předmětem žaloby podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť z důkazů vyplývá, že [územní celek] se nestalo vlastníkem předmětných pozemků do 31. 12. 1949 a do tohoto data ani jejich uživatelem, protože pozemek [číslo ] [anonymizováno], ze kterého současné pozemky parc. [číslo] v k.ú. [okres] – [obec] pochází, byl odepsán z vlastnictví žalobce až dne 18. 8. 1959, a to na základě zápisu ze dne 19. 1. 1952, to už však obce neexistovaly (zanikly k 31. 12. 1949) a byly nahrazeny státem národními výbory jako orgány státní správy) a nemůže se jednat o historické vlastnictví obce. Nejedná se o majetek, na kterém by [územní celek] jako na svém reálně fakticky hospodařilo a bylo schopno výkonu vlastnických práv, aby bylo možné nabytí dle § 1 (hospodaření k 24. 5. 1991) či § 2a (hospodaření a faktické převzetí nejpozději k 31. 12. 1949). Žalobci byl předmětný pozemek [číslo ] [anonymizováno] odejmut zápisem z 19. 1. 1952 potvrzením odboru zemědělského Rady ONV Znojmo ze dne 4. 12. 1952 a usnesením [soud] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum], vydanou dle revize první pozemkové reformy zákon č. 142/1947 Sb., ve znění vládního nařízení č. 124/1951 Sb., a vládního nařízení č. 97/1952 Sb. Dle § 2a mohl žalobce nabýt majetek jen za splnění podmínky faktického vydání a hospodaření do konce roku 1949. Žádné účetní knihy, zprávy o prodeji dřeva ani nic podobného však žalobce nepředložil, protože ani předložit nemohl, neboť v daných lesích, které jsou předmětem žaloby, do roku 1991 vůbec nehospodařil. Skutečnost, že bylo naopak prokázáno, že pozemky fakticky nebyly vydány do konce roku 1949, ale až státu v roce 1952 zápisem, plně odpovídá také judikatuře Ústavního soudu, kde Nejvyšší soud v obdobném případě jednoznačně stanovil, že nejenom, že by obec musela prokázat, že se stala vlastníkem předmětných pozemků do 31. 12. 1949 (kdy zápisy v zemské desce [číslo] jednoznačně prokazují, že tomu tak nebylo), ale také by musela reálně fakticky i právně hospodařit na daném majetku před 31. 12. 1949 jako vlastník, což v tomto případě nebylo splněno a splněno být nemůže s ohledem na označené důkazy. Žalobce má dále za to, že pokud se jedná o data uvedená na přídělových listinách, je notorietou, že se nejedná o skutečný den převzetí, ale účetní den k vypořádání. Obecné soudy pak dospěly k závěru, že v takovém případě se majetek stal vlastnictvím státu spravovaným národními výbory, neboť podmínky pro přechod majetku ze státu na obec nemohly být naplněny, neboť po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., tj. od 1. 1. 1950 již obce nemohly nabývat majetek do svého vlastnictví, a to ani se zpětnou účinností. Je tak zřejmé, že i samotný stát neměl žádné pochybnosti o tom, že k dovršení přídělu do konce roku 1949 nedošlo a tento dovršuje tím způsobem, že nemovitosti přiděluje v roce 1959 státu. Je tak zřejmé, že do 31. 12. 1949 nebyly splněny podmínky pro to, aby právnímu předchůdci žalovaného 1) vzniklo vlastnické právo. V závěrečném návrhu pak žalobce poukázal na ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že účelem § 8 je přimět obce, aby uplatnily návrh vůči katastrálnímu úřadu nebo podaly žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Zde pak měly uvést, podle kterého ustanovení zákona přešlo vlastnické právo na obec, tedy § 1, 2, 2a nebo 2b. Tedy pokud žalovaný 1) tvrdí a má evidenčně uveden majetek podle § 1, nestal se vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto přešly na základě přechodného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. zpět na stát. Obec se nikdy nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí, a to ani podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., protože ten jasně uvádí, že v případě revize první pozemkové reformy by předmětné nemovitosti musely být obci vydány, a žalobce má za to, že se mu podařilo prokázat, že tyto nemovitosti vydány obci do 31. 12. 1949 nebyly. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani datum uvedené na návrhu přídělu, který je pouze návrhem, kdy je zřejmé a z ustálené rozhodovací praxe také již judikováno, že datum 1. 10. 1948 je pouze datem účetním, k němuž probíhalo vypořádání případných práv a povinností pro nového přídělce. O případné správnosti tvrzení žalobce pak vypovídá také prověření archiválií a to, že na základě rozhodnutí soudu ve [obec] z roku 1959 následně byly nemovitosti přepsány – převedeny z vlastnictví žalobce na československý stát, z čehož jednoznačně vyplývá, že k završení procesu přídělu nedošlo, a že nemovitosti vydány žalovanému 1) nebyly.

2. Žalovaný 1) ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2016 sdělil, že žalobce je toho názoru, že je ve vztahu k předmětným pozemkům osobou oprávněnou, když tvrdí, že předmětné pozemky mu byly zabrány v rámci první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a to bez náhrady. Žalovaný 1) má za to, že je nutno se zabývat otázkou, zda na žalovaného 1) přešly pozemky v rozporu s ust. § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku do vlastnictví obcí, resp. v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Žalobce jako důkaz o tom, že předmětné pozemky přešly na žalovaného 1) v rozporu s ust. § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., předkládá soudu rozsudek [soudu] [anonymizována dvě slova] [obec] [spisová značka] [spisová značka], který o skutkově i právně obdobné věci rozhodl tak, že podle citovaného ustanovení § 4 odst. 2 je skutečně přechod vlastnického práva z České republiky na obec vyloučen u těch nemovitostí, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního právního předpisu, kam Krajský soud v Brně zařadil také zákon č. 428/2012 Sb. Zcela v souladu s ustálenou judikaturou, podle které má být prováděn výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 221/91 Sb., byl žalobcem předložený rozsudek Krajského soudu v [obec] zrušen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález] vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) předpisy plyne, že se vztahuje nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné, tedy i na později účinný zákon o půdě, avšak v plenárním nálezu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] [ústavní nález] uveřejněném pod [číslo] poukázal na to, že oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb., vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi na obce de jure přechází. Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb., se zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát konstatováno, že výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce dále tvrdí, že zapsáním jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí došlo také k porušení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný má za to, že k přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., došlo dne 24. 5. 1991, tj. účinností tohoto zákona. Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., však nabylo účinnosti až dne 24. 6. 1991. Pokud bychom měli výklad blokačního ustanovení činit takovým způsobem, že by se vztahoval zpětně, jednalo by se o příliš extenzivní výklad a aplikaci nepřípustné retroaktivity. Vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovaného 1) tak přešlo dříve, než vůbec vešel v účinnost zákon obsahující omezení. Ve vyjádření ze dne 21. 3. 2017 pak žalovaný 1) namítal, že zde není aktivní legitimace na straně žalobce. Žalobce dovozuje svou aktivní legitimaci z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 425/2012 Sb., ze kterého plyne, že oprávněná osoba dle tohoto zákona se může na soud obrátit s žalobou o určení vlastnického práva státu v případě, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nebo v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Rozhraní aktivní legitimace a důvod pro podání žaloby je tedy tímto ustanovením definován a zakládá aktivní legitimaci oprávněné osoby pouze ve směru k přechodům vlastnického práva, ke kterým došlo v rozporu mimo jiné s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Ve vztahu k jiným důvodům není žalobce dle přesvědčení žalovaného 1) aktivně legitimován a není u něj dán ani naléhavý právní zájem dle ust. § 80 o.s.ř. z důvodu, že žalobce není účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde, tím jsou žalovaný 1) a žalovaný 2). Pokud tedy žalobcova argumentace, na které staví svou žalobu na určení vlastnického práva státu, spočívá také v tvrzení, že na žalovaného 1) nemovité věci, které jsou předmětem žaloby, nepřešly z důvodu, že nebyly splněny podmínky stanovené v ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak v tomto rozsahu není podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., aktivně legitimován. Ve vyjádření ze dne 22. 3. 2017 pak žalovaný 1) poukázal na § 15 a následující zákona č. 428/2012 Sb., upravující finanční náhrady a doplnil, že zákonodárce předpokládal, že ne všechen majetek bude moci být církvím vydán, a proto toto kompenzoval právě ust. § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. Ve vyjádření ze dne 11. 7. 2019 pak žalovaný 1) uvedl, že byl přesvědčen o tom, že jeho vlastnické právo k žalovaným lesním pozemkům nabyl ze zákona dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, kdy s odkazem na splnění zákonných podmínek v tomto ustanovení uvedených podal též návrh na zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle přesvědčení žalovaného, který pracně vyhledával důkazy, kterými by vznik svého vlastnického práva na základě výše uvedeného obhájil, nicméně v rámci kompletní revize celého případu byla provedena hloubková analýza starších vlastnických vztahů k žalovaným lesním pozemkům, z nichž vyplynulo, že žalované lesní pozemky jsou historickým pozemkem obce. Ve vztahu k parc. [číslo] tvořícím lesík u [název kaple] [příjmení] [jméno] pak byl na [stát. instituce] dohledán návrh přídělového plánu včetně grafického přídělového plánu, ze kterého plyne, že žalovanému 1) byly tyto lesní pozemky vydány jako příděl. Z návrhu přídělu je zřejmé, že tento příděl žalovaný 1) převzal ke dni 1. 10. 1948. Ze srovnávacího sestavení parcely je evidentní, že dnešní parcela [číslo] je v přídělu uvedenou parcelou [číslo] podle GP a dnešní parcela [číslo] je částí v přídělu uvedené parcely [číslo] podle GP. I v tomto případě je žalovaný 1) nucen přehodnotit svou právní kvalifikaci, neboť mu vlastnické právo k předmětným lesním pozemkům k dnešnímu dni dle všeho svědčí ode dne 1. 7. 2000, a to na základě ust. § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se jedná o nemovitosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Byly vydány obci podle zákona č. 142/1947 Sb., a byly ke dni 30. 6. 2000 ve vlastnictví státu. Existenci přídělu dokládá žalovaný 1) v souladu s § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., schváleným přídělovým plánem a grafickým přídělovým plánem, který je uložen jako podklad v katastru nemovitostí. Pokud se týká právního posouzení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům ke dni 30. 6. 2000, posuzuje takovou skutečnost k námitce účastníka soud z úřední povinnosti, kdy o směru uvažování soudu v tomto směru s ohledem na jeho procesní postup není pochyb, kdy žalovaný 1) by dle všeho byl v rovině svých předchozích tvrzení a důkazních návrhů procesně neúspěšným, což by mělo za následek deklarování vlastnického práva žalovaného 2), tedy státu, a to včetně doby rozhodné, tj. 30. 6. 2000. Žalovaný 1) má za to, že jednoznačně prokázal existenci svého vlastnického práva ke všem žalovaným pozemkům, kdy tyto tvoří tzv. historické vlastnictví obce, neboť žalovaný 1) byl jejich vlastníkem ke dni 31. 12. 1949 nebo mu tyto pozemky byly vydány jako příděl. Ve vyjádření ze dne 15. 10. 2019 pak žalovaný 1) uvádí, že v žádném případě dle aktuální judikatury není ve vztahu k § 2a zákona č. 172/1991 Sb., vyžadováno převzetí pozemků nebo vznik vlastnického práva k nim před datem 31. 12. 1949 nebo dokonce faktické hospodaření s těmito pozemky ke dni 31. 12. 1949 nebo k jakémukoliv jinému datu, jak tvrdí žalobce a jak je vyžadováno v případě prokazování vzniku vlastnického práva obce podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Citované ustanovení § 2a je zvláštním případem do zákona inkorporovaným, dle kterého obci stačí prokázat pouze existenci přídělu listinami, jejichž demonstrativní výčet je uveden v odst.

3. Dle odst. 2 tohoto ustanovení dokonce platí, že nemovitosti přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Zákonodárce si byl vědom poválečného chaosu, který byl k obcím jako přídělcům optikou zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před účinností novely č. 114/2000 Sb., tj. do 30. 6. 2000 nespravedlivý a z toho důvodu do zákona č. 172/1991 Sb., ustanovení § 2a v podobě v jaké je začlenil. S ohledem na výše uvedené pak důkazy předložené žalobcem o tom, že předmětné pozemky byly odepsány z jeho knihovních vložek do knihovních vložek státu až v druhé polovině 50. let, hodnotí žalovaný 1) jako irelevantní, když žalovaný 1) v plném rozsahu splňuje podmínky pro přechod vlastnického práva k nim ke dni 1. 7. 2000 na základě ust. § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Pokud má žalobce za to, že se jedná o nemovitosti, které na něm byly v rozhodném období předmětem majetkové křivdy, nemůže mít tato skutečnost žádný dopad do sféry žalovaného 1) z důvodu, že se jedná o majetek, u kterého sice byly splněny podmínky podle § 5 zákona č. 428/2012 Sb., ale který se nevydává, ale který je zároveň předmětem paušální finanční náhrady ve smyslu § 15a a násl. zákona č. 428/2012 Sb. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný 1) brání své vlastnické právo smyslem odporující dobrým mravům, má žalovaný 1) naopak za to, že je to právě žalobce, kdo žaluje jednak v rozporu s dobrými mravy, ale zároveň v rozporu se svým závazkem vyplývajícím ze smlouvy, kterou v rámci své organizace uzavřel se státem ve smyslu § 16 odst. 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dle kterého měl v této smlouvě prohlásit, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, jenž se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., který se podle tohoto zákona nevydává, vypořádány. Pro úplnost pak žalovaný doplnil, že důvod, pro který nechal své vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsat s odkazem na ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb., byla skutečnost, že se legitimně domníval, že tam uvedené podmínky přechodu vlastnického práva skutečně splňoval, když výklad o tom, že by musela obec s nemovitostmi také reálně hospodařit ke dni 24. 5. 1991, byl v 90. letech 20. století nestálý a spíše převládal názor, že postačovalo, pokud obci svědčilo právo hospodaření. S ohledem na to, že žalovaný 1) měl k dispozici hospodářskou smlouvu, domníval se, že v zápise vlastnického práva mu nic bránit nebude. Protože však byla provedena revize celého případu a byly objeveny nové skutečnosti, které byly s odstupem času zastřeny, i samotnému žalovanému 1) byla přehodnocena právní kvalifikace do podoby, v jaké je uplatňována nyní. Ve vyjádření ze dne 10. 12. 2019 pak žalovaný 1) doplnil, že ve vztahu k parcele [číslo] tvořící lesík u [název kaple] [příjmení] [jméno], pak z obsahu výpisu z moravských zemských desek [číslo] [anonymizováno] plyne, že parc. [číslo] z níž předmětná parcela vznikla oddělením, byla zapsána ve prospěch žalobce. Z usnesení [soud] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum] č. d. [číslo] pak skutečně plyne, že parcela [číslo] byla odepsána z knihovní vložky [číslo] do vlastnictví československého státu – správy státních lesů. Dle přesvědčení žalovaného 1) však tato skutečnost nemůže mít žádný dopad na právní kvalifikaci nabytí jeho vlastnického práva k parc. [číslo] na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Podle tehdejších právních předpisů totiž příděl podle zákona č. 142/1947 Sb., musel být intabulován, aby došlo ke vzniku vlastnického práva. S ohledem na skutečnost, že k intabulaci vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1) v té době nedošlo, nedošlo ani k odepsání předmětné parcely z knihovní vložky žalobce a tato tak mohla být odepsána až na základě usnesení [soud] [anonymizována dvě slova] [obec] v roce 1959 přímo na československý stát. Žalovaný 1) však zdůrazňuje, že účelem § 2a zákona č. 172/1991 Sb., je hojit dobové nedostatky a zejména absenci intabulace přídělu a absenci přídělových listin jako takových. S ohledem na to, že žalovaný 1) předložil soudu návrh přídělu a schválený grafický příděl, doložil dostatečné množství listin demonstrativně uvedených v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Vedle toho ještě uvádí, že ve srovnávacím sestavení parcel [číslo] předloženém soudu k důkazu je u parcel [číslo] ze kterých předmětné parcely vznikly, uvedeno, že se jedná o parcely GP, z čehož lze dovodit původ těchto parcel v grafickém přídělu, který je jako podklad k těmto parcelám uložen na [úřad] [anonymizována dvě slova] [obec] a jehož fotokopii žalovaný 1) soudu předložil k důkazu. Žalovaný 1) tak navrhuje, aby soud jako nedůvodnou žalobu zamítl.

3. Žalovaný 2) ve svém vyjádření ze dne 27. 6. 2016 poukázal na to, že žaloba byla podána z důvodu, že dle názoru žalobce došlo v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění ev. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění k převodu vlastnického práva předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného 1) provedením zápisů [úřad] [anonymizována dvě slova] [obec], které byly učiněny na základě prohlášení žalovaného 1), v němž je odkazováno na zákon č. 172/1991 Sb. Stát v tomto případě dostatečně nespravoval majetek ve svém držení a nezabránil zápisům takovýchto prohlášení. Případná námitka vydržení žalovaného 1) nemůže dle žalobce obstát, protože vydržení předpokládá dobrou víru toho, kdo věc drží, že je jejím oprávněným držitelem. Žalovaná 1) však sama svými prohlášeními způsobila tento závadný stav a nemůže tak těžit ze svého protiprávního jednání a dobrá víra jí nesvědčí. Pozemky [číslo] pozemek a [číslo] – lesní pozemek v obci [okres] a k.ú. [okres] – [obec] jsou součástí lesního půdního fondu. Pokud tyto pozemky zůstaly ve vlastnictví státu a žalobce tvrdí, že jejich přechod do vlastnictví žalovaného 1) je v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, ev. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, nelze na vlastnictví státu u těchto zemědělských a lesních pozemků nahlížet bez přihlédnutí k ust. § 1 a § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., kdy dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) se tento zákon vztahuje mimo jiné na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond a lesní půdní fond a dle § 17 odst. 1 citovaného zákona nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony české národní rady a slovenské národní rady (dále jen pozemkové fondy) s výjimkou pozemků dále taxativně vymezených. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] se následně na základě ust. § 3 a § 4 zákona č. 503/2012 Sb., o [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a o změně některých souvisejících zákonů ke dni 1. 1. 2013 změnila na příslušnost hospodaření [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Ve vyjádření ze dne 28. 6. 2017 pak žalovaný 1) uvedl, že v části žaloby týkající se pozemků, které jsou součástí lesního půdního fondu se žalovaný 2) necítí být pasivně legitimován, neboť k právu hospodařit s těmito pozemky, pokud by soud dospěl k závěru, že se jedná o pozemky ve vlastnictví [země], by byl příslušný státní podnik [státní podnik ] [anonymizováno]. Ve vyjádření ze dne 13. 2. 2019 pak žalovaný 2) doplnil, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení spočívá v předmětné právní věci na žalovaném 1). Pokud bude v předmětném sporu najisto postaveno, že pozemky, které jsou předmětem sporu, nepřešly do vlastnictví žalovaného 1) v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., a zůstaly ve vlastnictví České republiky, má žalovaný 2) za to, že by mělo dojít k obnovení zápisu vlastnického vztahu k těmto pozemkům v katastru nemovitostí tak, jak byl zapsán ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Byly-li předmětné pozemky k tomuto rozhodnému datu zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví [země], avšak s právem hospodařit pro [právnická osoba ] [anonymizována dvě slova], jsou [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] jako právnická osoba subjektem pasivně legitimovaným v daném soudním řízení. Dle názoru žalovaného 2) měl být žalován i tento státní podnik. Pokud žalobce nerozšířil v tomto smyslu žalobu, nemá žalovaný 2) námitek, aby jako vedlejší účastník na straně žalované vystupoval subjekt [státní podnik ] [anonymizována dvě slova], se sídlem [adresa vedlejší účastnice], neboť má právní zájem na výsledku sporu. Při jednání dne 22. 10. 2019 pak žalovaný 2) sdělil, že žalovaný 1) řádným způsobem prokázal existenci grafického přídělu a přídělové listiny a má za to, že žaloba je tímto nedůvodná. V doplněném vyjádření ze dne 9. 12. 2019 pak žalovaný 2) uvedl, že má za to, že v případě žalobce není k podání žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., legitimován. Toto uvedené právní posouzení věci lze dovodit z přelomového rozsudku [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], který lze aplikovat i na případy, kdy je žalobou církve dotčen majetek obcí, městysů a měst. V daném případě tedy nedošlo k přechodu majetku státu do vlastnictví jiné osoby v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a tudíž žalobce není legitimován podat žalobu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [okres] - [obec] pak žalovaný 2) uvádí, že žalovaný 1) nabyl vlastnické právo ve smyslu § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to k datu 1. 7. 2000, kdy tyto pozemky byly žalovanému 1) přiděleny. Z návrhu přídělu půdy a budov pro k.ú. [obec] (soudní okres [okres], správně okres [okres]), je zřejmé, že tyto pozemky (dle srovnávacího sestavení parcel – dle GP parc. [číslo] parc. [číslo]) byly přiděleny přídělci městu [okres] a jako den převzetí přídělu je v listině uvedeno datum 1. 10. 1948. Existence přídělu je pak doložena schváleným přídělovým plánem (grafickým přídělovým plánem). Tyto listiny – návrh přídělu půdy a budov pro k.ú. [obec], přídělový plán – schválený grafický přídělový plán a srovnávací sestavení parcel, byly rovněž doloženy nadepsanému soudu žalovaným 1) a žalovaný 2) na tyto listiny odkazuje. Žalovaný 2) má za to, že žalovaný 1) ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [okres] – [obec], prokázal existenci přídělu, a proto podle ust. § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví žalovaného 1) dnem 1. 7. 2000 přešly i tyto nemovité věci. Nedošlo tedy k porušení blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť se nejednalo o převod dotčeného majetku, ale o jeho přechod v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. Žalovaný 2) má rovněž za to, že pozemky, které jsou předmětem žaloby, jsou právě tím druhem majetku, na který krom restituce naturální dopadá široce pojatá restituce formou finanční náhrady, a to dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Žalovaný 2) navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Přípisem ze dne 22. 1. 2019 sdělil vedlejší účastník k výzvě soudu ze dne 7. 1. 2019, že vstupuje do řízení na straně žalovaných jako vedlejší účastník, a to [státní podnik ] [anonymizována dvě slova], se sídlem [adresa vedlejší účastnice], [IČO]. Dále v tomto stanovisku uvedl, že podnik [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] je právnickou osobou, které je zákonem svěřeno nakládání s pozemky ve vlastnictví [země]. Podnik [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] dovozuje své postavení vedlejšího účastníka v této věci i podle § 4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, které stanovuje, že jednou z povinných osob ve vztazích založených tímto zákonem je právě podnik [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] za podmínky, že tato povinná osoba byla oprávněnou hospodařit s majetkem státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy, a který je předmětem vydání do vlastnictví církevní oprávněné osoby. Za předpokladu, že bude v předmětném soudním řízení rozhodováno o správnosti rozhodnutí, na jehož základě došlo k vydání předmětných lesních pozemků do vlastnictví žalovaného 1) na základě zákona č. 172/1991 Sb., se jedná nepochybně o rozhodování, kterým budou dotčena i práva a povinnosti podniku [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., i celý tento zákon nabyl účinnosti o měsíc později než zákon č. 172/1991 Sb., tj. až dnem 24. 6. 1991. Zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů ve změně pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2013, nemohl způsobit retroaktivně opětovné odnětí vlastnictví k pozemkům, obcím ani jejich přechod na stát. Na základě aktuálních závěrů soudní praxe je zřejmé, že přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb., není ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi. Předmětný majetek rozhodně nepozbýval statusu historického vlastnictví církví. Bylo na výlučné vůli zákonodárce, zda rozhodne o tom, že obce jako veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb., nebo nikoliv. Žalobce uplatnil žalobou ze dne 31. 12. 2015 vůči žalovaným nárok na určení vlastnického práva státu k předmětným zemědělským nemovitostem. [ulice] účastník k této žalobě namítá, že žalobce neprokázal v předmětném soudním sporu svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [okres] - [obec] a současně podanou žalobu nezdůvodnil ani právní úpravou, která by uplatnění jeho nároku uvedeného v žalobě odůvodňovala. Vedlejší účastník tak má za to, že nebyly splněny podmínky § 18 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Ve vyjádření ze dne 27. 8. 2019 pak vedlejší účastník dále doplnil, že má za to, že bylo dostatečně prokázáno, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [okres] – [obec] nejsou pozemky, které by byly ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., ve vlastnictví státu a v právu hospodařit podniku [státní podnik ] [anonymizována dvě slova] Předmětné pozemky byly vydány do majetku [územní celek] na základě zákona č. 172/1991 Sb. Z dokladů, které žalovaný dohledal, vyplynulo, že žalovaný 1) nabyl předmětné pozemky do svého vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., jako tzv. historický majetek obcí. Proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Při jednání dne 22. 10. 2019 pak vedlejší účastník namítal, že žalobce neuplatnil nárok na vydání předmětných lesních pozemků zákonným způsobem, neboť bylo třeba žalovat přímo povinnou osobu, kterou byly [právnická osoba ] [anonymizováno] a došlo tak k prekluzi nároku z důvodu, že žalobce včas nezažaloval správně předmětný nárok vůči povinné osobě.

5. V daném případě se žalobce ve smyslu § 18 zákona č. 428/2012 Sb. domáhal určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků zapsaných na [list vlastnictví] pro k.ú. [okres] – [obec], [územní celek], okres [okres] Tyto pozemky byly původně zapsány v knihovní vložce [číslo] moravských zemských desek ve prospěch žalobce, resp. jeho právního předchůdce („ [anonymizována dvě slova] [příjmení]“). Předmětné nemovitosti byly na základě zákona č. 142/1947 Sb., podrobeny revizi první pozemkové reformy, což vyplývá z provedených důkazů. Jedná se zejména o výpis z moravských zemských desek [číslo] kde je v části [část] pod poř. [číslo] uvedeno v zápisu ze dne [datum] č.d. [číslo ], že k oznámení Ministerstva zemědělství ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo] [spisová značka] a podle zákona č. 329/20 Sb., ve znění zákona č. 220/22 a podle § 17 zákona č. 142/47 Sb., a § 7 vládního nařízení 194/47 Sb. poznamenává se, že jde o majetek, který je předmětem revize podle zákona č. 142/47 Sb., a že Ministerstvo zemědělství zamýšlí převzít nemovitosti v této vložce zapsané. Z návrhu přídělu půdy a budov (ve spisu na č.l. 157) bylo zjištěno, že ještě k datu [datum] byl jako vlastník předmětných pozemků uveden [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] [okres] [anonymizováno] [obec] a mělo se jednat o [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [okres] [anonymizováno] [obec]. Žalobci byl předmětný pozemek [číslo ] [anonymizováno] odejmut zápisem z [datum] potvrzením odboru zemědělského, rady ONV [okres] ze dne [datum] a usnesením [soud] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum], vydaným dle revize první pozemkové reformy, zákon č. 142/1947 Sb., ve znění vládního nařízení č. 142/1951 Sb., a vládního nařízení č. 97/1952 Sb. Mezi účastníky pak nebyl spor o tom, že žalobce je původním vlastníkem předmětných nemovitostí, a že žalobci byla způsobena majetková křivda s odkazem na ustanovení § 5a zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kdy mu byl majetek odebrán a v rozhodném období ZMV bez náhrady, a to revizí první pozemkové reformy. Ust. § 5a ZMV stanoví jako jednu z majetkových křivd odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/47 Sb. nebo podle zákona č. 46/1948 Sb.

6. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., oprávněná osoba může podat u soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nebo v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění účinném do dne účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

7. Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které za a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

8. Podle odst. 2 téhož ustanovení nemovitosti uvedené v odst. 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.

9. Podle odst. 3 téhož ustanovení obce prokáží existenci přídělu podle odst. 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem.

10. Podle odst. 4 téhož ustanovení nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odst. 3 považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla, přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce.

11. V projednávané věci má soud za to, že aktivní legitimace žalobce k podání žaloby vyplývá právě z ust. § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to s ohledem na to, že podání žaloby oprávněnou osobou se týkalo nejen převodu, ale i přechodu majetku státu do vlastnictví jiných osob (v tomto případě v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., tzv. blokační paragraf). Naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. je tedy dán, neboť došlo k neshodě účastníků a nemůže být tedy zaznamenáno vlastnické právo do katastru nemovitostí tak, aby bylo dosaženo shody mezi stavem právním a stavem faktickým.

12. Z [list vlastnictví] pro k.ú. [okres] – [obec], [územní celek], okres [okres] pak bylo zjištěno, že žalovaný 1) podal návrh na zápis nemovitých věcí z vlastnictví [anonymizováno] do vlastnictví obce na základě zákona č. 172/1991 Sb., - ohlášení [číslo] ze dne [datum]. Jednoroční lhůta k podání takové žádosti byla podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pouze lhůtou pořádkovou a s nedodržením této lhůty zákon nespojoval žádné účinky. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] byly žalovanému 1) vydány jako příděl, což plyne z návrhu přídělu a jeho přílohy plánu a grafického přídělového plánu. Z návrhu přídělu je zřejmé, že tento příděl žalovaný 1) převzal ke dni [datum]. Ze srovnávacího sestavení parcel je evidentní, že dnešní parcela [číslo] o výměře [výměra] – lesní pozemek je v přídělu uvedenou parcelou [číslo] podle GP a dnešní parcela [číslo] o výměře [výměra] – lesní pozemek, je částí v přídělu uvedené parcely [číslo] podle GP. Soud má tedy za to, že žalovanému 1) svědčí vlastnické právo k předmětným lesním pozemkům od 1. 7. 2000, a to na základě shora uvedeného § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se jedná o nemovitosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a byly vydány obci podle zákona č. 142/1947 Sb., a byly ke dni 30. 6. 2000 ve vlastnictví státu. Žalovaný 1) nejdříve tvrdil, že předmětné nemovitosti nabyl dle § 1 zákona č. 142/1947 Sb., avšak v průběhu řízení dohledal listiny a svá skutková tvrzení změnil tak, že splnil podmínky § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a jeho vlastnické právo tak předmětným nemovitostem svědčí ode dne 1. 7. 2000. K důkazu předložil návrh přídělu půdy a budov pro k.ú. [obec], kde je jako den převzetí přídělu uvedeno datum [datum]. Na straně 7 přílohy tohoto přídělu (č.l. 164) jsou pak uvedeny parcely [číslo] les a [číslo] role. Jako přídělce je uvedeno [územní celek]. Dále žalobce předložil grafický přídělový plán schválený zeměměřičským úřadem. Tento grafický přídělový plán pak byl schválen ve [obec] dne 30. 6. a 8. 9. 1949 příslušným zeměměřičským úřadem. Bylo zde také potvrzeno, že byla zachována ustanovení § 17 zákona z roku 1949 Sb. V dané věci má soud za to, že nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec – žalovaného 1) na základě samotného rozhodnutí o přídělu, neboť až dnem 1. 1. 1951 byl opuštěn intabulační princip. Ke změně zápisu o vlastnickém právu k předmětným pozemkům v pozemkových knihách do konce roku 1949 nedošlo, stalo se tak mnohem později, až v roce 1959. Pokud tedy nedošlo k intabulaci, tedy k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) do pozemkových knih do 31. 12. 1949, nejedná se o tzv. historický majetek obce a obec jej nemohla nabýt podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť k 1. 1. 1950 zaniklo obecní zřízení a obce již od tohoto data žádný majetek vlastnit nemohly. Soud pak posoudil nárok žalobce dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., účinného od 1. 7. 2000. Při výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., též ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází rozhodovací praxe soudu principiálně z toho, že toto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (rozsudek NS ČR [spisová značka]). Podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., pak žalovaný 1) prokázal existenci přídělu předloženým návrhem přídělu a jeho přílohou a grafickým přídělovým plánem. Podmínka převzetí držby či faktického užívání ust. § 2a vyžadována není. K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález] tak, že„ restituce historického majetku byla v § 2 zákona č. 172/1991 Sb., založena právě na pouhém nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu. Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1. Tedy soud má za to, že žalovaný 1) nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a to k 1. 7. 2000 a přitom nebylo podstatné faktické hospodaření s tímto majetkem.

13. Přechodu vlastnického práva na obec v daném případě nebránilo ust. § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí nepřecházejí věci, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Do poznámky pod čarou se uvádí zákon č. 87/1991 Sb., a zákon č. 403/1990 Sb. Výklad uvedeného ustanovení se již ustálil tak, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí byl na základě zmíněného ustanovení vyloučen pouze majetek, jehož nárok na vydání byl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. před datem 24. 5. 1991.

14. Žalobce dále namítal, že přechodu majetku státu do vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/91 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. účinného od 1. 7. 2000 bránilo v té době již účinné tzv. blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě účinného již od 24. 6. 1991. K této námitce má soud za to, že ze závěru dnes již ustálené judikatury o tom, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem, nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, které se neprotivily smyslu majetkového vypořádání s církvemi. Přechodem majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., majetek nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro případné budoucí vypořádání, o kterém v době přijetí uvedeného ustanovení stále nebylo rozhodnuto. Majetek tak mohl přejít do vlastnictví obcí a další dispozice s ním však zůstávaly limitovány ust. [ustanovení pr. předpisu], který nabyl účinnosti 1. 1. 2013, obsahoval v § 13 blokační ustanovení ve vztahu k převodu věcí tvořících původní majetek církví a náboženských společností. Zde platí obdobně to, co bylo uvedeno ohledně § 29 zákona o půdě. Ustanovení se navíc týká převodů, nikoliv přechodu vlastnictví ze zákona. Skutečnost, že obce nebyly zahrnuty mezi osoby povinné podle zákona č. 428/2012 Sb., nemohla zpětně delegitimovat neproblematické přechody majetku ze státu na obec (rozsudek 28 Cdo 4210/2017). Zda uvedeným postupem státu nebylo porušeno tzv. legitimní očekávání církevních organizací na vydání historického církevního majetku, se s negativním závěrem již zabýval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález].

15. Žalobce dále namítal, že žalovaný 1) nesplnil své povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo 2b tohoto zákona není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálním úřadu nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnosti, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Žalovaný 1) byl zapsán v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] jako vlastník pozemku parc. [číslo] v k.ú. [okres] – [obec], [územní celek], okres [okres] již k datu [datum]. Tedy žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí ohledně sporných pozemků a nelze tedy uvažovat o nesplnění povinnosti žalovaného 1), když toto ustanovení výslovně uvádí, že povinnost obce uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu se týká nemovitostí, které nejsou dosud zapsány v katastru nemovitostí. Tedy soud má za to, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví žalovaného 1). Soud se již dále nezabýval ani vznesenou námitkou vydržení sporných pozemků.

16. S ohledem na shora uvedené pak soud návrh žalobce jako nedůvodný zamítl.

17. O nákladech řízení soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud v I. výroku rozsudku žalobu zamítl, procesně úspěšnými se tak stali žalovaní včetně vedlejšího účastníka na jejich straně, proto soud rozhodl o povinnosti žalobce nahradit jim účelně vynaložené náklady řízení.

18. Žalovaný 1) byl v řízení zastoupen advokátem, který učinil ve věci tyto úkony právní pomoci dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“): 1x převzetí a příprava zastoupení 1x sepis a podání vyjádření ze dne 11. 7. 2019 1x sepis a podání vyjádření ze dne 15. 10. 2019 2x účast na jednání před soudem dne 22. 10. 2019 v době 9:00 až 11:30 hod. (odměna za 2 úkony - doba jednání přesahuje 2 hodiny) 1x sepis a podání vyjádření ze dne 10. 12. 2019 0,5x souhlas s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 31. 1. 2020 (odměna ve výši 1 - jde o jednoduché podání dle § 11 odst. 3 a odst. 2 písm. h) a.t.) 1x účast na jednání před soudem dne 4. 2. 2020 19. Odměna advokáta činí podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 a. t., částku 3.100 Kč za 1 úkon právní služby. Za uvedené úkony se přiznává odměna 7,5krát 3.100 Kč, tj. částka 23.250 Kč, režijní paušály 8krát 300 Kč, tj. 2.400 Kč.

20. Dále se přiznává náhrada za promeškaný čas dle § 14 a. t., tato činí 100 Kč za každou započatou půlhodinu. Advokát žalovaného strávil na cestě mezi [město] a [město] 2 hod. 27 minut, cestoval ke dvěma soudním jednáním ve dne 22. 10. 2019 a 4. 2. 2020, za cestu tam a zpět je to 10 započatých půlhodin, tj. 1.000 Kč za každou cestu, 2.000 Kč celkem.

21. K jednáním soudu cestoval advokát žalovaného vozidlem se spotřebou 4,7 l /100 km, vzdálenost [obec] - [okres] a zpět je 474 km. Cestovné za cestu k soudu dne 22. 10. 2019 představuje částku 2.692 Kč, když dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., činila sazba základní náhrady 4,10 Kč km a cena motorové nafty 33,60 Kč l. Za cestu k soudu dne 4. 2. 2020 představuje cestovné částku 2.700 Kč, když dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., činila sazba základní náhrady 4,20 Kč km a cena motorové nafty 31,80 Kč l. Cestovné soud přiznal ve výši 5.392 Kč.

22. Advokát žalovaného je plátcem DPH, proto se takto vypočtené náklady řízení zvyšují o 21 % DPH, tj. o 6.938,82 Kč, činí tak celkem 39.980,90 Kč, tuto částku soud přiznal 1) žalovanému ve výroku II. rozsudku.

23. Druhému žalovanému [země] [anonymizována čtyři slova] soud přiznal náhradu nákladů řízení v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., za tyto úkony: 1x vyjádření ze dne 19. 10. 2018 1x vyjádření ze dne 13. 2. 2019 1x příprava na jednání 2x účast na jednání před soudem dne 22. 10. 2019 v době 9:00 až 11:30 hod. (odměna za 2 úkony - doba jednání přesahuje 2 hodiny) 1x vyjádření ze dne 9. 12. 2019 1x souhlas s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 30. 1. 2020 1x příprava na jednání 1x účast na jednání před soudem dne 4. 2. 2020 24. Paušální náhrada činí 300 Kč za 1 úkon, tj. 2.700 Kč za 9 úkonů.

25. K jednáním soudu cestoval zástupce žalovaného vozidlem se spotřebou 4,5 l /100 km, vzdálenost [obec] - [okres] a zpět je 255 km. Cestovné za cestu k soudu dne 22. 10. 2019 představuje částku 1.431 Kč, když dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., činila sazba základní náhrady 4,10 Kč km a cena motorové nafty 33,60 Kč l. Za cestu k soudu dne 4. 2. 2020 představuje cestovné částku 1.436 Kč, když dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., činila sazba základní náhrady 4,20 Kč km a cena motorové nafty 31,80 Kč l. Cestovné soud přiznal ve výši 2.867 Kč.

26. Žalovanému 2) tak soud přiznal ve výroku III. rozsudku celkem částku 5.567 Kč.

27. Vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných - [státní podnik ] [země], [anonymizováno], soud přiznal náhradu nákladů řízení v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., za tyto úkony: 1x písemné vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2019 1x vyjádření ze dne 8. 7. 2019 1x sdělení ze dne 26. 8. 2019 2x účast na jednání před soudem dne 22. 10. 2019 v době 9:00 až 11:30 hod. (odměna za 2 úkony - doba jednání přesahuje 2 hodiny) 1x souhlas s částečným zpětvzetím žaloby ze dne 30. 1. 2020 1x účast na jednání před soudem dne 4. 2. 2020 Paušální náhrada činí 300 Kč za 1 úkon, tj. za 7 úkonů částka 2.100 Kč, kterou soud přiznal vejřímu účastníku na straně žalovaných ve výroku IV. rozsudku.

Poučení