5 C 147/2020-175

Rubrum

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Ing. Jindřišky Pánkové a Drahoslava Menčíka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. Bc. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 180 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud připouští změnu žalobního petitu ve smyslu rozšíření žaloby tak, že nadále zní: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 180 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši: 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 118 000 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 180 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši: 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení, 8,05% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení, 8,5% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení, 9,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, 9,75% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 29 500 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, 10,0% p.a. z částky 118 000 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, to vše nejpozději do 30. 6. 2023.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 211 510 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], nejpozději do 30. 6. 2023.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 354 000 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení částečně z titulu náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru a částečně z titulu náhrady platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 5. 2017 do 30. 4. 2018. V průběhu řízení navrhla podáním doručeným soudu dne 30. 6. 2022 připuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření na částku 1 180 000 Kč s příslušenstvím s tím, že rozdíl mezi původně požadovanou částkou a nově požadovanou částkou představuje náhrada platu při překážkách v práci na straně žalované za další období od 1. 5. 2018 do 31. 8. 2020 a zaplacení odstupného. Při nezměněném skutkovém stavu se tak jedná o rozšíření žaloby o nároky za další časové období a výsledky dosavadního řízení tak mohou být podkladem pro řízení o změněném rozšířeném návrhu. Soud proto změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření na částku 1 180 000 Kč s příslušenstvím výrokem I. rozsudku dle § 95 odst. 1, 2 o.s.ř. připustil.

2. Skutkově žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že byla od roku 2000 u žalované zaměstnána jako učitelka, od 25. 5. 2006 byla zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou. Dne 2. 7. 2010 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru s uvedením výpovědního důvodu dle § 52 písm. f/ zákoníku práce s tím, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila a sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná tento nesouhlas neakceptovala. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 C 11/2011-146, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, bylo určeno, že předmětná výpověď je neplatná. V následném sporu mezi stejnými účastnicemi pod sp. zn. 5 C 223/2017 o náhradu platu za období do 30. 4. 2017 byla žalované rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 C 223/2017-120, uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 824 554 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 82 496 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastnicemi a nákladech řízení státu. Následně žalovaná žalobkyni přiznanou částku s příslušenstvím zaplatila a žalobkyně vzala žalobu zpět. Přes nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 49 Co 8/2019-149, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku I. a souvisejících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, zamítavý výrok II. rozsudku nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Žalobkyně svůj zájem pokračovat v pracovním poměru u žalované písemně sdělila nejen v reakci na výpověď dne 30. 5. 2011, ale rovněž i dopisem ze dne 2. 8. 2017, na který žalovaná nereagovala. Z další korespondence mezi účastnicemi vyplývá, že žalovaná měla dát žalobkyni dne 29. 5. 2017 další výpověď z pracovního poměru, nicméně tato tvrzená výpověď nabyla žalobkyni doručena a nemůže být proto účinná. Dle názoru žalobkyně tak pracovní poměr trval až do 31. 8. 2020, kdy byl ukončen dohodou účastnic, a až do tohoto dne žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele., přičemž pro účely výpočtu náhrady ušlého platu vycházela pouze z tarifního platu v rozhodném období 29 500 Kč měsíčně bez případných příplatků a valorizací. Zdůraznila, že po celou předmětnou dobu byla připravena práce pro žalovanou dle pracovní smlouvy vykonávat.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně dle jejího názoru neměla a nemá právo na náhradu ušlého platu za období od srpna 2014 do dubna 2017 včetně vyplaceného jí v listopadu 2018 na základě nepravomocného a následně zrušeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018 a má tak vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení, a nemůže mít proto právo na náhradu platu ani za období následující. V návaznosti na výsledek sporu o určení neplatnosti výpovědi mezi účastnicemi dala žalobkyni další výpověď datovanou 29. 5. 2017, kterou považuje za platnou, a dle jejího názoru proto zanikl pracovní poměr žalobkyně u žalované uplynutím výpovědní doby k 31. 8. 2017. Žalovaná se rovněž domnívá, že uplatnění žalobou požadovaných nároků žalobkyní je vzhledem k okolnostem věci v rozporu s dobrými mravy, a i k této skutečnosti by měl soud přihlédnout. V této souvislosti poukázala na svoji argumentaci v předchozích skutkově souvisejících soudních řízeních mezi stejnými účastnicemi.

4. Okresní soud v Třebíči ve věci již rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 5 C 147/2020-76, že základ žalobního nároku je opodstatněn. Vyšel přitom ze závěru, že výpověď datovaná 29. 5. 2017 nebyla žalobkyni řádně doručena a není proto účinná, žalobou uplatněný nárok neshledal právním jednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Z důvodů procesní ekonomie v zájmu předcházení dalších sporů mezi účastnicemi považoval za vhodné rozhodnout nejprve mezitímním rozsudkem o základu nároku žalobkyně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2022, č.j. 49 Co 29/2021-109, tento rozsudek zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, a to zejména s tím, že závěr soudu prvního stupně o opodstatněnosti základu nároku žalobkyně považuje z podrobně popsaných důvodů za předčasný a vzhledem k tomu, že žalobou byly uplatněny dva nároky, též za pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.

5. V dalším řízení soud prvního stupně respektoval právní názor odvolacího soudu o tom, že žalobou uplatněný nárok je částečně za období od 1. 5. 2017 do 9. 5. 2017 nárokem na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru a ve zbývající části je nárokem na náhradu platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele s tím že nárok na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba posuzovat dle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011, a nárok na náhradu platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, vzniklý právní mocí rozsudku o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni, tedy dnem 10. 5. 2017, je třeba posuzovat podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 7. 2017.

6. Podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 6. 2011 dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle § 208 zákoníku práce ve znění účinném do 13. 7. 2017 nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedené v 207, přísluší mi náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87).

7. Z oznámení žalobkyně datovaného 30.5.2011 zaslaného doporučeně žalované vyplývá, že žalobkyně před dnem skončení své pracovní neschopnosti, kterým měl skončit její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi danou jí žalovanou dne 2.7.2020 dle § 52 písm. f/ zákoníku práce, sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání žalovanou dle pracovní smlouvy. Toto další zaměstnávání nebylo žalobkyni žalovanou jako zaměstnavatelem umožněno. Z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 C 11/2011-146, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, vzal soud dále za prokázané, že tímto rozsudkem byla určena neplatnost shora uvedené výpovědi. Právní vztah mezi účastnicemi se tak po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně, kterým měla uplynout výpovědní doba, i nadále řídil pracovní smlouvou mezi účastnicemi.

8. Vzhledem k uvedenému shora se soud musel nejprve zabývat otázkou účinnosti výpovědi dané žalobkyni datované 29. 5. 2017. Podle § 334 odst. 1 zákoníku práce ve znění platném k tomuto dni písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Podle § 334 odst. 4 zákoníku práce je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle § 336 odst. 2 věta druhá zákoníku práce zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam. Sama žalovaná nezpochybňuje, že výpověď datovaná 29. 5. 2017 nebyla žalobkyni zaslána do vlastních rukou a nemohla proto být žalobkyni doručena dle shora citovaných zákonných ustanovení. Soud proto nemohl k této výpovědi při rozhodování přihlížet a musel vycházet ze skutečnosti, že pracovní poměr mezi účastnicemi zanikl až dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 8. 2020.

9. K argumentaci žalované o uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu i náhrady platu při překážkách v práci podle § 208 zákoníku práce v rozporu s dobrými mravy se již soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 C 223/2017-120, i ve zrušeném mezitímním rozsudku z 12. 1. 2021, přičemž na závěrech v těchto rozhodnutích i nadále trvá. Podle § 19 odst. 3 zákoníku práce (dříve § 19 odst. 2 věta před středníkem) neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. V projednávané věci je zcela zřejmé, že žalobkyně neplatnost původní výpovědi i neúčinnost výpovědi datované 29. 5. 2017 nezpůsobila. K tíži žalobkyně nelze ani klást délku soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi mající vliv na dobu trvání jejích žalobou uplatněných nároků, neboť ta byla způsobena bez procesního zavinění žalobkyní skutečnostmi, které žalobkyně nemohla ovlivnit. Rovněž dle názoru soudu nelze klást k tíži žalobkyně, že se v obtížné životní situaci po výpovědi při dlouhotrvajícím soudním sporu o neplatnost výpovědi s nejistým výsledkem nechala zaměstnat u jiných zaměstnavatelů a následně požádala o přiznání starobního důchodu. V této souvislosti již Nejvyšší soud ČR dovodil ve svém rozsudku ze dne 26.1.2017 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 19/2016, že vzhledem k odpadnutí dřívějších omezení není možné nadále dovozovat, že zaměstnanec, který se stal poživatelem starobního důchodu, není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci dle pracovní smlouvy. Připravenosti žalobkyně konat v období od 1. 5. 2017 do 31. 8. 2020 pro žalovanou práci dle pracovní smlouvy přitom nasvědčuje i zpráva lékaře ze společnosti [právnická osoba], podle které nebyla žalobkyně v tomto období v pracovní neschopnosti, i zpráva ČSSZ, podle které nebyl u žalobkyně v období od 1. 5. 2017 do 31. 8. 2020 evidován pracovní vztah k nějakému zaměstnavateli. Uplatnění obou žalobou požadovaných nároků žalobkyní proto dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy není.

10. Nelze ani souhlasit s názorem žalované, že má vůči žalobkyni pohledávku způsobilou k započtení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout v listopadu 2018 v souvislosti s plněním žalované na základě rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 C 223/2017-120. Je sice skutečností, že tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl v přisuzujícím výroku ve věci samé a souvisejících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 49 Co 8/2019-149, zrušen, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Ke zrušení rozsudku a zastavení řízení odvolacím soudem došlo poté, co byla po poskytnutí plnění dle rozsudku soudu prvního stupně žalobkyní přes nesouhlas žalované vzata žaloba zpět. Dovolání žalované proti tomuto usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2019, č. j. 21Cdo 2255/2019-174, odmítnuto, a byla rovněž usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, č. j. I. ÚS 3522/19, odmítnuta ústavní stížnost žalované proti oběma shora uvedeným usnesením.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 19 odst. 3 zákoníku práce neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.

12. Žádný ze shora uvedených předpokladů pro vznik povinnosti žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení žalované dle názoru soudu nemůže být dán. Pokud za trvání pracovního poměru mezi účastnicemi splnila žalovaná povinnost k náhradě platu v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru výpovědí uloženou jí soudním rozsudkem, byť dosud nepravomocným kvůli jejímu odvolání, nelze toto plnění považovat za plnění bez právního důvodu ani plnění z právního titulu již odpadlého. Nejednalo se o právní jednání neplatné, a již vůbec o jednání způsobené výlučně žalobkyní. Ze stejných důvodů pak nemůže být po právu ani požadavek žalované na vydání bezdůvodného obohacení ohledně částky 50 318 Kč, která byla žalovanou žalobkyni vyplacena jako náhrada platu za měsíce srpen 2014 a leden 2016 (č. l. 71 spisu), která byla žalovanou nejprve označena jako vzájemný návrh, a posléze při jednání soudu dne 1. 12. 2022 pouze jako obrana žalované směřující k započtení této částky na nároky žalobkyně. K případnému bezdůvodnému obohacení žalobkyně v souvislosti s jí vyplaceným odstupným pak při rozhodování nemohl soud přihlížet, neboť tuto skutečnost již žalobkyně v rozšíření žaloby zohlednila tím, že nepožaduje jinak jí příslušející náhradu platu za měsíce únor, březen a duben 2020, a již dříve učinila podáním datovaným 2. 6. 2020 platný úkon směřující k započtení obou pohledávek (č.l. 16 spisu), na základě kterého nárok žalované na vrácení vyplaceného odstupného ve výši 88 500 Kč dle § 1982 a následujících občanského zákoníku zanikl započtením.

13. Při úvaze o výši náhrady platu příslušející žalobkyni za jednotlivé měsíce lze dle názoru soudu souhlasit s názorem žalobkyně, že rozhodným obdobím pro uplatnění nároku na náhradu platu dle § 69 odst. 1 i § 208 zákoníku práce je dle § 354 odst. 1 zákoníku práce první čtvrtletí roku 2017, neboť rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni nabyl právní moci dne 10. 5. 2017. Protože pak žalobkyně pro překážky v práci na straně zaměstnavatele neodpracovala v rozhodném období alespoň 21 dnů. musel soud dle § 355 odst. 1 zákoníku práce použít pravděpodobného výdělku. Lze souhlasit i s názorem žalobkyně, že při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně lze vycházet při požadavku žalobkyně na náhradu pouze základního platu bez jakýchkoliv dalších složek platu z tehdy platného nařízení vlády č. 564/2006 Sb. o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Soud proto z tohoto nařízení vlády vycházel a nepovažoval proto z důvodů procesní ekonomie za nezbytné doplnění dokazování o znalecký posudek ke zjištění výše náhrad navržený žalovanou, a to tím spíše, že z důvodů, které budou uvedeny dále, se žalobkyně domáhá náhrady nižší, než by jí příslušela, a postup soudu tak nemůže žalovanou poškodit.

14. Soud při rozhodování vycházel i v tomto řízení z právního názoru v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10. 2. 2017 ve věci vedené u něj mezi stejnými účastnicemi pod sp. zn. II. ÚS 3350/15, podle kterého žalobkyně prokázala absolvování pedagogického studia a také úspěšné přezkoušení svých vědomostí a dovedností v oblasti psychologie a pedagogiky tak, jak stanoví vyhláška č. 139/1997 Sb., a naplňuje tak kvalifikační předpoklady pedagogického pracovníka dle § 30 zákona č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících ve znění platném ke dni 2. 7. 2021. Ve svém nálezu Ústavní soud ČR výslovně zdůraznil, že při rozhodování zohlednil skutečnost, že žalobkyně pracovala u žalované jako učitelka na druhém stupni základní školy od roku 2000 a na základě pracovní smlouvy z 25. 5. 2006 jí byl pracovní poměr na dobu určitou s účinností od 1. 7. 2006 změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou, a touto praxí nabyté praktické zkušenosti žalobkyně.

15. Na žalobkyni se tak vztahuje zákon č. 564/2006 Sb. o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě ve znění platném do 30. 6. 2017, tedy znění platném v rozhodném období. Podle § 5 odst. 7 tohoto zákona zaměstnanci, který je pedagogickým pracovníkem podle § 2 zákona o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, přísluší platový tarif stanovený podle stupnice platových tarifů. uvedené v příloze č. 7 k tomuto nařízení. Tímto pedagogický pracovníkem žalobkyně nepochybně byla. Nařízením vlády upravujícím platové tarify v rozhodném období první čtvrtletí roku 2017 bylo nařízení vlády č. 316/2016 Sb. podle kterého s účinností od 1. 1. 2017 dle jeho přílohy č. 7 obsahující stupnici platových tarifů podle platových tříd u pedagogických zaměstnanců. Při obvyklém zařazení pedagogických pracovníků na druhém stupni základních škol do dvanácté platové třídy, což je skutečnost známá soudu z jeho činnosti, činil měsíční plat u zaměstnanců od 9 do 12 let praxe 30 620 Kč, tedy více, než se žalobkyně domáhá ve formě náhrad za jí vymezené období. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru i náhradu platu při překážkách v práci na straně zaměstnavatele ve žalobkyní požadované výši 29 500 Kč měsíčně je tak třeba považovat za oprávněný. Ohledně těchto náhrad za žalobou vymezené období představujících v souhrnu částku 1 180 000 Kč proto soud žalobě jako důvodné vyhověl.

16. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo platu nebo některou jejich složku. Prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla splatná náhrada mzdy příslušející žalobkyni, se tak žalovaná vůči žalobkyni ocitla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, a žalobkyni vzniklo dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroků z prodlení vedle náhrady mzdy příslušející jí za každý měsíc přiznané náhrady vycházející co do výše ze závěrů uvedených shora. Žalobkyní požadovaná výše úroků z prodlení z jednotlivých měsíčních náhrad přitom odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení i repo sazbě ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Soud proto rovněž v části týkající se příslušenství pohledávky žalobě jako důvodné vyhověl.

17. Při úvaze o lhůtě k plnění soud zohlednil, že zřejmě nebude v možnostech žalované zaplatit přiznanou částku s příslušenstvím i náklady řízení žalobkyni z vlastních prostředků a bude žalovaná zřejmě nucena řešit vzniklou situaci se svým zřizovatelem. Je tak odůvodněno výjimečné poskytnutí delší lhůty žalované k plnění, než je obecná třídenní lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Za přiměřenou lhůtu k opatření potřebných finančních prostředků žalovanou shledal soud lhůtu do 30. 6. 2023 a v této lhůtě proto žalované povinnost k plnění ohledně sporné částky s příslušenstvím i nákladů řízení přiznaných žalobkyni uložil.

18. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl soud dle § 142 odst.1 o.s.ř., podle kterého přiznal ve věci plně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, a to zaplacených soudních poplatků ve výši 59 000 Kč, nákladů právního zastoupení advokátem, cestovních náhrad advokáta za jízdy k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět a DPH z odměny a náhrad, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Odměna advokáta činila v původní tarifní hodnotě sporu 354 000 Kč celkem 38 960 Kč za čtyři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 12. 1. 2021 a písemné vyjádření ve věci samé datované 6. 4. 2021) po 9 740 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, za dva hlavní úkony při tarifní hodnotě sporu 708 000 Kč po 1 140 Kč (rozšíření žaloby a účast na jednání soudu dne 28. 6. 2022) rovněž dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a za čtyři hlavní úkony při tarifní hodnotě sporu 1 180 000 Kč po 13 020 Kč (výzva žalované před rozšířením žaloby, rozšíření žaloby datované 30. 6. 2022, písemné vyjádření ve věci samé a účast na soudním jednání dne 1. 12. 2022) rovněž dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění. Dále v souvislosti s právním zastoupením advokátem přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení 10 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a náhrady za ztrátu času ve výši 8 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovní náklady spojené s jízdami právního zástupce žalobkyně k jednáním soudu vozidlem [jméno] – [příjmení] EG/MA N005. Při jednání soudu dne 12. 1. 2021 činila výše cestovních náhrad 2 525 Kč (356 km při paušální náhradě 4,40 Kč za 1 km, průměrné normované spotřebě vozidla 9,9 litrů na 100 km a ceně použitého paliva motorová nafta 27,20 Kč za 1 litr) dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 589/2020 Sb.. Při jízdě k jednání soudu dne 28. 6. 2022 činila výše cestovních náhrad 3 358 Kč (356 km při paušální náhradě 4,70 Kč za 1 km, průměrné normované spotřebě vozidla 9,9 litrů na 100 km a ceně použitého paliva nafta doložené nákupním dokladem 47,80 Kč za 1 litr motorové nafty) dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 511/2021 Sb. a při jízdě k jednání soudu dne 1. 12. 2022 činila výše cestovních náhrad 3 030 Kč při stejné normované spotřebě a dle stejné vyhlášky při ceně použitého paliva nafta v doložené nákupní ceně 38,50 Kč za 1 litr. Celkem tak výše cestovních náhrad činila 26 477 Kč a 21% DPH z odměny a náhrad právního zástupce žalobce činila 26 477 Kč Celkem tak náklady řízení vzniklé žalobkyni přiznané soudem činily 211 510 Kč a v této výši proto soud také žalované povinnost k náhradě nákladů uložil. Naproti tomu soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu dalších dvou požadovaných odměn za převzetí věci při rozšíření žaloby a návrh na doplnění dokazování včetně paušálních náhrad a DPH, neboť tyto úkony nejsou dle názoru soudu úkony právní služby dle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění.

Poučení