5 C 161/2022-136

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 222, jehož součástí je stavba [adresa], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. [číslo] zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, pro obec Bratčice, katastrální území Bratčice u Potěh.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 140 087,42 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky Mgr. [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 222, jehož součástí je stavba [adresa], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. [číslo] zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, pro obec Bratčice, katastrální území Bratčice u Potěh (dále jen„ předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva, kterou se žalobkyně zavázala předmětné nemovitosti žalované prodat za kupní cenu 2 450 000 Kč. Před uzavřením kupní smlouvy bylo (formálně) s manželem žalobkyně uzavřeno několik smluv o zápůjčce či úvěru. V roce 2016 se žalobkyně stala výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž na ni přešel i dluh jejího otce z hypotečního úvěru. Žalobkyni vznikly drobné dluhy, které v roce 2019 činily zhruba 200 000 Kč Tyto nebyla žalobkyně schopna společně se splátkami z hypotečního úvěru splácet. Žalobkyně se proto svěřila manželům [příjmení] a následně byla mezi společností [právnická osoba], [IČO] (zastoupenou [jméno] [příjmení] jako jednatelem), a manželem žalobkyně dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce na částku 295 000 Kč. Manželu žalobkyně byla na základě této smlouvy zaslána částka 200 000 Kč a zbývající částka 95 000 Kč byla započítána na provizi společnosti [právnická osoba], [IČO]. [jméno] [příjmení] následně navrhl zprostředkování nebankovního úvěru k zaplacení zbývajícího dluhu na hypotečním úvěru a dne [datum] byla mezi [jméno] [jméno], [IČO], a manželem žalobkyně uzavřena smlouva o zápůjčce na částku 1 024 000 Kč. Manžel žalobkyně přitom celou částku na základě této smlouvy neobdržel, z účtu [jméno] [jméno] byla manželu žalobkyně zaslána celková částka 214 300 Kč. Na úvěrový účet byla dále zaslána částka 302 000 Kč, čímž došlo k úhradě celého dluhu z hypotečního úvěru. Dále měl být ze smlouvy o zápůjčce uhrazen dluh u společnosti [právnická osoba], [IČO], o čemž ovšem žalobkyně ani její manžel potvrzení neobdrželi. [jméno] [příjmení] v listopadu 2019 kontaktovala rodinu žalobkyně s tím, že pohledávka [jméno] [jméno], byla zesplatněna a dluh činí 1 127 000 Kč. [jméno] [příjmení] proto kontaktovala [právnická osoba] s.r.o., [IČO] (dále též„ zprostředkovatel“), která dne [datum] uzavřela s manželem žalobkyně zprostředkovatelkou smlouvu, kterou se jmenovaná společnost zavázala zprostředkovat uzavření smlouvy o úvěru za odměnu 120 000 Kč.

2. Dne [datum] tak byla mezi manželem žalobkyně a společností [právnická osoba], [IČO] (dále též„ Věřitel“), uzavřena smlouva o úvěru, k níž dohodou z téhož dne žalobkyně přistoupila. Dále byla téhož dne mezi Věřitelem a žalobkyní uzavřena zástavní smlouva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky Věřitele. Věřitel se smlouvou o úvěru zavázal poskytnout manželu žalobkyně částku 1 367 000 Kč tak, že částka 20 000 Kč bude započtena na úhradu nákladů spojených se zřízením zástavního práva a zápisem do katastru nemovitostí, částka 1 127 000 Kč bude uhrazena na účet [jméno] [jméno], částka 100 000 Kč bude uhrazena na účet úvěrovaného a částka 120 000 Kč bude uhrazena na účet zprostředkovatele jako odměna. Ve smlouvě o úvěru bylo dále dohodnuto splácení úvěru včetně sjednaného úroku a smluvní pokuty pro případ prodlení. Žalobkyně a její manžel zprvu splátky ve výši 17 088 Kč měsíčně hradili, nicméně tento stav byl neudržitelný a úvěr byl zesplatněn s tím, že dluh činí 2 840 876,93 Kč a sestává se z jistiny ve výši 1 367 000 Kč, úroku ve výši 341 748 Kč, smluvních pokut v celkové výši 1 017 432,15 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 114 696,78 Kč. Při úhradě do [datum] měl Věřitel uplatňovat pouze pohledávku ve výši 2 030 000 Kč. Za tohoto stavu se po kontaktování žalobkyní do situace vložila žalovaná, která navrhla odkup předmětných nemovitostí oproti vyplacení závazku žalobkyně [příjmení]. Dne [datum] tak byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena kupní smlouva, jíž se žalobkyně zavázala převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou. Žalovaná se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 2 450 000 Kč tak, že částka 2 100 000 Kč bude uhrazena Věřiteli, částka 300 000 Kč bude započítána na náklady spojené s převodem nemovitostí a částka 50 000 Kč bude uhrazena na účet žalobkyně. [příjmení] dne byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva, kterou se žalovaná po dobu jednoho roku od nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem zavázala předmětné nemovitosti žalobkyni pronajímat za 8 000 Kč měsíčně. [příjmení] dne byla dále žalobkyní uzavřena zástavní smlouva k předmětným nemovitostem se [právnická osoba] a.s., [IČO] (dále též„ Zástavní věřitel“), čímž měla být zajištěna její pohledávka vůči žalované, které poskytla částku 2 450 000 Kč na zaplacení kupní ceny. V katastru nemovitostí žalobkyně dohledala listiny mající prokazovat složení částky 2 450 000 Kč do advokátní úschovy. Kvitanci o zaplacení dluhu u Věřitele ale žalobkyni nikdo nepředal. Po uzavření těchto smluv byla dále vedena jednání o zpětném odkupu nemovitostí za cenu 4 300 000 Kč, ve kterých vystupoval Zástavní věřitel. Taktéž byla žalobkyně kontaktována žalovanou, že pokud předmětné nemovitosti neodkoupí zpět, budou nemovitosti prodány třetí osobě.

3. S ohledem na shora uvedené žalobkyně považuje uzavřenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Dle žalobkyně absentovala vážná vůle žalované nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti a cílem bylo zajistit nejspíše fiktivní pohledávku zástavního věřitele vůči žalované. Lze dovodit úmysl Věřitele, žalované a Zástavního věřitele obejít zákon, když primárním cílem žalované nebylo nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, nýbrž pohledávku Věřitele uspokojit nikoliv výtěžkem z prodeje zástavy, ale vyplacením sjednané kupní ceny, která odpovídala výši jeho pohledávky. Cílem uvedených smluv bylo sjednat tvz. propadnou zástavu. Dále uvedla, že nejen kupní smlouva odporuje právnímu řádu, když jednání žalované i dalších subjektů zainteresovaných v této věci popírá zásadu spravedlnosti, poctivosti, ochrany spotřebitele a uzavřené smlouvy nesou znaky lichvy a neúměrného zkrácení. Celý řetězec smluv o zápůjčce/úvěru neplatných pro rozpor s dobrými mravy byl pro žalobkyni a její rodinu likvidační a výsledkem těchto smluv nesoucích znak lichvy byla skutečnost, že v konečném důsledku žalobkyně za prodej předmětných nemovitostí obdržela pouze částku 50 000 Kč. Všechny zúčastněné osoby včetně žalované pouze využily bezvýchodné situace žalobkyně. Vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy nebylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno a současný stav v katastru nemovitostí tak neodpovídá skutečnosti, přičemž žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

4. Žalovaná se s podanou žalobou neztotožnila. [ulice] část žaloby, ve které žalobkyně uvádí, jakým způsobem se dostala do ekonomické nouze, je pro posouzení této věci zcela irelevantní. Žalovaná předmětné nemovitosti nekupovala za účelem jejich užívání, ale s úmyslem je dále zpeněžit. Kupní cenu přitom financovala ze zápůjčky poskytnuté Zástavním věřitelem, přičemž byla sjednána poměrně krátká doba splatnosti v očekávání brzkého prodeje předmětných nemovitostí. Zůstatek z následného prodeje nemovitostí měl být ziskem žalované, a proto žalovaná rozhodně měla vůli nemovitosti nabýt do svého vlastnictví, aby s nimi dále mohla obchodovat. Podstatná část kupní ceny měla být hrazena k rukám Věřitele na úhradu jeho pohledávky vůči žalobkyni a jejímu manželu. Pokud byla Věřitelem vystavena kvitance o uhrazení pohledávky za žalobkyní, je zřejmé, že kupní cena byla skutečně uhrazena a zápůjčka poskytnutá Zástavním věřitelem žalované nebyla pouze fiktivní pohledávkou. Zástavní věřitel pak s žalobkyní uzavíral zástavní smlouvu právě k zajištění zápůjčky poskytované žalované k uhrazení kupní ceny. Závěry o obcházení zákazu propadné zástavy tak nemají v žalobních tvrzení ani v navržených důkazech oporu. Mezi žalobkyní a žalovanou žádný jiný závazkový vztah kromě uzavření kupní smlouvy neexistoval. Žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy nebyla v tísni, která ji nutila smlouvu uzavřít. Žalobkyně pak i k vyplacené částce 50 000 Kč z kupní ceny přehlíží, že další část kupní ceny byla vyplacena k rukám Věřitele na úhradu jejího dluhu. Jde-li tak o vzájemná plnění z kupní smlouvy, tato nejsou v hrubém nepoměru, když hodnota nemovitostí činila 3 200 000 Kč, max. 3 980 000 Kč, čímž ve vztahu ke sjednané a poskytnuté kupní ceně 2 450 000 Kč nebyla překročena hranice hrubého nepoměru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Nezkoumání úvěruschopnosti manžela žalobkyně [příjmení] a dalšími předchozími věřiteli nemá na posouzení věci vliv, neboť manžel žalobkyně od Věřitele čerpal podnikatelský úvěr na refinancování dříve uzavřeného podnikatelského úvěru. Nelze tak aplikovat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru na projednávanou věc. Navrhla proto žalobu zamítnout.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.s.ř.“), z nichž zjistil následující skutečnosti:

6. Na základě zprostředkovatelské smlouvy se [právnická osoba] s.r.o., [IČO], zavázala zprostředkovat zájemci [jméno] [příjmení], [IČO] (dále jen„ manžel žalobkyně“), uzavření smlouvy o úvěru se společností [právnická osoba], [IČO], jejímž předmětem budou peněžní prostředky ve výši minimálně 1 367 000 Kč, za což byla sjednána odměna za zprostředkování ve výši 120 000 Kč (prokázáno zprostředkovatelskou smlouvou ze dne [datum]). Téhož dne byla mezi Věřitelem a manželem žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, kterou se Věřitel zavázal do [datum] poskytnout manželu žalobkyně úvěr v celkové výši 1 367 000 Kč, kdy částka 20 000 Kč měla být započtena na úhradu nákladů spojených se zřízením zástavního práva a zápisem do katastru nemovitostí, částka 1 127 000 Kč měla být uhrazena na účet [jméno] [jméno] jako úhradu podnikatelského závazku manžela žalobkyně, částka 100 000 Kč měla být uhrazena na sjednaný účet manžela žalobkyně a částka 120 000 Kč měla být uhrazena zprostředkovateli. Smluvní strany si sjednaly, že jistina úvěru včetně úroku ve výši 15 % ročně budou splaceny do [datum] prostřednictvím 24 splátek. Manžel žalobkyně se zavázal hradit pro případ prodlení se splácením úvěru smluvní pokuty ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení, 5 000 Kč pro případ nesplacení úvěru k datu splatnosti a 5 % z jistiny pro případ, že úvěru nebude uhrazen ke dni [datum] (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne [datum]). Vzhledem ke skutečnosti, že manžel žalobkyně byl ve smlouvě identifikován jako podnikatel ([příjmení]) a poskytovaný úvěr byl vázán účelově na refinancování podnikatelského úvěru manžela žalobkyně, Věřitel schopnost manžela žalobkyně splácet úvěr nezkoumal, neboť ten ve vztahu k němu nevystupoval jako spotřebitel (prokázáno sdělením Věřitele ze dne [datum]). K úvěrové smlouvě ze dne [datum] uzavřené mezi Věřitelem a manželem žalobkyně přistoupila v postavení dlužníka sama žalobkyně a zavázala se dluh z úvěrové smlouvy zaplatit, s čímž Věřitel vyslovil souhlas (prokázáno dohodou o přistoupení k dluhu ze dne [datum]). Mezi Věřitelem a žalobkyní byla dále téhož dne uzavřena zástavní smlouva, kterou byla zajištěna pohledávka Věřitele z výše uvedené úvěrové smlouvy až do výše 2 750 000 Kč, a to zřízením zástavního práva k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně. V případě nesplnění zajištěné pohledávky bylo ujednáno, že Věřitel bude oprávněn uspokojit zajištěnou pohledávku zpeněžením zástavy a) ve veřejné dražbě dobrovolně, b) ve veřejné dražbě nedobrovolně, c) soudním prodejem zástavy, a to dle svého výběru (prokázáno zástavní smlouvou ze dne [datum]). Shora uvedené smlouvy byly sepsány dne [datum] JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou se sídlem v [obec], o čemž byl i pořízen notářský zápis (prokázáno notářským zápisem ze dne [datum], NZ 716/ 2019). Dne [datum] byla Věřitelem na účet sjednaný ve smlouvě uhrazena částka 100 000 Kč a na účet zprostředkovatele částka 120 000 Kč (prokázáno výpisy z účtu).

7. Žalobkyně a její manžel na účet Věřitele uvedený v úvěrové smlouvě zaplatili v období od [datum] do [datum] deset splátek po 17 088 Kč (prokázáno potvrzeními o provedených úhradách). Věřitel pro neplnění závazků z úvěrové smlouvy vyčíslil dluh na 2 840 876,93 Kč, přičemž pro případ úhrady částky 2 030 000 Kč do [datum] a uzavření smlouvy o narovnání by požadoval pouze tuto částku. Zároveň souhlasil se zatížením předmětných nemovitostí věcným právem třetí osoby jakožto druhého v pořadí (prokázáno vyčíslením dlužné částky a souhlasem se zatížením).

8. Smlouvou ze dne [datum] se žalobkyně zavázala převést na žalovanou vlastnické právo k předmětným nemovitostem za kupní cenu ve výši 2 450 000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit část kupní ceny ve výši 2 100 000 Kč na účet Věřitele, zbylou část kupní ceny po odečtení nákladů spojených s přípravou převodu nemovitostí čítajících 300 000 Kč, tj. částku 50 000 Kč, se zavázala uhradit na účet uvedený ve smlouvě (prokázáno kupní smlouvou ze dne [datum]). Stejné smluvní strany uzavřely téhož dne nájemní smlouvu, kterou se žalovaná zavázala s účinností od nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem tyto žalobkyni na dobu jednoho roku přenechat k užívání a žalobkyně se zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 8 000 Kč (prokázáno nájemní smlouvou ze dne [datum]). Žalovaná je stále v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí (prokázáno výpisy z katastru nemovitostí).

9. Dne [datum] žalobkyně zároveň podepsala smlouvu o zastavení předmětných nemovitostí, kde v postavení zástavního věřitele byla uvedena [právnická osoba] a.s, [IČO], kterou měla být zajištěna pohledávka jmenované společnosti za žalovanou, a to do výše 2 450 000 Kč Smlouva byla uzavřena dne [datum] (prokázáno zástavní smlouvou ze dne [datum]). Zápůjčka v částce 2 450 000 Kč byla Zástavním věřitelem žalované poskytnuta na základě smlouvy uzavřené dne [datum], kdy celá částka byla složena do advokátní úschovy, přičemž do pěti dnů po podání formálně perfektního návrhu na vklad zástavního práva a zákazu zcizení k předmětným nemovitostem měla být částka 350 000 Kč vyplacena na účet žalované č. [bankovní účet] a částka 2 100 000 Kč vyplacena na účet Věřitele č. [bankovní účet] (prokázáno smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] a smlouvou o úschově peněžních prostředků ze dne [datum]). [příjmení] 2 450 000 Kč byla do advokátní úschovy složena dne [datum], přičemž dne [datum] byla částka 350 000 Kč zaslána na účet žalované a částka 2 100 000 Kč na účet Věřitele (prokázáno potvrzeními o provedených transakcích, kvitancí advokátní kanceláře ze dne [datum] a prohlášením Věřitele ze dne [datum]). Dne [datum] byla žalovanou částka 50 000 Kč zaslána na účet žalobkyně dle kupní smlouvy (prokázáno výpisem z účtu).

10. Žalovaná na základě faktury [číslo] ze dne [datum] zaplatila Zástavnímu věřiteli částku 30 000 Kč jako administrativní poplatek za přípravu dokumentace k poskytnutí zápůjčky (prokázáno fakturou [číslo] potvrzením o odchozí platbě). Žalované byly dále vystaveny faktury„ za obchodní případ [obec]“ ve výši 130 000 Kč, za úkony notářské činnosti N 45/2021 ve výši 13 636,70 Kč a za právní služby advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] ve výši 10 890 Kč (prokázáno [číslo] ze dne [datum], fakturou č. N20210014 ze dne [datum] a fakturou [číslo] ze dne [datum]); žalované bylo dále vyúčtováno pojistné ve výši 1 563 Kč za pojištění k předmětným nemovitostem a byla vyzvána k zaplacení správního poplatku ve výši 2 000 Kč za návrh na vklad vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne [datum] (prokázáno pojistnou smlouvou [číslo] vyúčtováním pojistného ze dne [datum] a výzvou k zaplacení správního poplatku ze dne [datum]). Odhadem opatřeným před uzavřením kupní smlouvy byly nemovitosti oceněny realitní kanceláří ke dni [datum] na základě nabídky srovnávaných nemovitostí. Vycházelo-li by se při stanovení hodnoty předmětných nemovitostí z nejnižší a naopak nejvyšší jednotkové ceny srovnávaných nemovitostí, pak by hodnota předmětných nemovitostí činila minimálně 3 164 670 Kč a maximálně 5 791 014 Kč. Průměrná hodnota předmětných nemovitostí byla dle srovnávaných nemovitostí stanovena částkou 4 477 842 Kč (prokázáno odhadem [číslo] ze dne [datum]).

11. Po postupu podle § 132 o.s.ř. učinil soud závěr o skutkovém stavu, že mezi manželem žalobkyně a zprostředkovatelem byla dne [datum] uzavřena zprostředkovatelská smlouva, na jejímž základě se zprostředkovatel zavázal zprostředkovat manželu žalobkyně uzavření úvěrové smlouvy s Věřitelem, za což se manžel žalobkyně zavázal zaplatit odměnu za zprostředkování ve výši 120 000 Kč. Po uzavření této smlouvy byla mezi Věřitelem a manželem žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, kterou se Věřitel zavázal manželu žalobkyně poskytnout peněžní prostředky ve výši 1 367 000 Kč, kdy mj. částka 1 127 000 Kč neměla být vyplacena přímo manželu žalobkyně, ale na účet [jméno] [jméno] za účelem refinancování podnikatelského úvěru. Částky 20 000 Kč a 120 000 Kč byly použity na administrativní náklady a odměnu za zprostředkování, a proto byla manželu žalobkyně zaslána částka„ pouze“ 100 000 Kč. K dluhu z úvěrové smlouvy přistoupila žalobkyně, která zároveň jako tehdejší výlučný vlastník předmětných nemovitostí zajistila splnění dluhu zřízením zástavního práva k předmětným nemovitostem ve prospěch Věřitele. Jelikož manžel žalobkyně a žalobkyně nespláceli úvěr dle uzavřené smlouvy o úvěru, vyzval je Věřitel k zaplacení celého dluhu včetně sjednaných smluvních pokut a příslušenství. Žalobkyně tehdejší situaci vyřešila uzavřením kupní smlouvy s žalovanou, která byla na základě této smlouvy zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí. K zaplacení kupní ceny žalované částku 2 450 000 Kč poskytl Zástavní věřitel na základě smlouvy o zápůjčce, přičemž část zapůjčených prostředků ve výši 350 000 Kč byla zaslána na účet žalované a druhá část ve výši 2 100 000 Kč přímo na účet Věřitele k úhradě jeho pohledávky za žalobkyní a jejím manželem. K zajištění pohledávky Zástavního věřitele za žalovanou byla uzavřena zástavní smlouva, kterou Zástavní věřitel uzavíral s žalobkyní jako stále tehdejším vlastníkem předmětných nemovitostí, které byly předmětem zástavy. Žalovaná nemovitosti i po převodu vlastnického práva stále užívala, neboť s žalovanou jako novým vlastníkem uzavřela nájemní smlouvu.

12. Soud zamítl návrhy žalobkyně na doplnění dokazování zástavní smlouvou ze dne [datum], zástavní smlouvou ze dne [datum], zprávou banky o výši dluhu ze dne [datum] a potvrzením o jeho splacení ze dne [datum], úvěrovým výpisem za období od [datum] do [datum], prohlášením [právnická osoba] o vzdání se zástavního práva, výslechem sestry a manžela žalobkyně, výslechem žalobkyně a znaleckým posudkem na ocenění předmětných nemovitostí ke dni [datum], neboť již na základě shora provedeného dokazování soud učinil závěry o skutkovém stavu umožňující právní posouzení věci, a tudíž by další dokazování ve věci bylo nadbytečným a pouze by navyšovalo náklady řízení a prodlužovalo jej.

13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 věty první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 1315 odst. 2 písm. b) o.z. dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat.

16. Podle § 1315 odst. 3 o.z. je-li zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem, nepřihlíží se k ujednání s obsahem uvedeným v odstavci 2 písm. b), ať již k němu došlo před dospělostí zajištěného dluhu nebo i poté, co zajištěný dluh dospěl.

17. Podle § 1359 odst. 1 věty první o.z. jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona.

18. Podle § 1796 o.z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

19. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

20. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 80 o.s.ř., určovací žalobu lze úspěšně uplatnit pouze v případech, kdy je na takovém určení dán naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dle již dlouhodobě ustálené judikatury dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]). Účelem takové žaloby je tedy předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva a nastolit jistoty v ohrožených právních vztazích. Nutno dále zdůraznit, že citované ustanovení předpokládá využití určovací žaloby v případech, je-li mezi účastníky sporné právo či právní poměr. Předmětem určovací žaloby tak může být (ne) existence právního poměru nebo práva, v zásadě je tak až na výjimky nemožné domáhat se úspěšně takovou žalobou určení (ne) existence jednotlivých právních skutečností (typicky např. platnosti či neplatnosti smlouvy), neboť rozhodnutí vydané v takovém případě totiž zpravidla není způsobilé zjednat pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky řízení. Účastník tak zásadně nemůže být úspěšný s žalobou, kterou se domáhá určení pouhé právní skutečnosti, jelikož takové určení má totiž povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci právního poměru nebo práva. Je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou v relaci k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, jenž je nezbytným předpokladem úspěšnosti určovací žaloby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011). S ohledem na uvedené má proto žalobkyně v projednávané věci na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž tento i v podané žalobě tvrdila a prokázala. Žalobní tvrzení a dokazování ve věci pak byly vedeny k otázce (ne) platnosti kupní smlouvy k předmětným nemovitostem uzavřené mezi účastníky, kterou soud posuzoval jakožto předběžnou otázku k předmětu řízení, kterým bude v návaznosti na vyřešení předběžné otázky určeno, kterému z účastníků svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

21. Žalobou namítaná neplatnost kupní smlouvy k předmětným nemovitostem byla spatřována ze dvou stěžejních důvodů, a to, že kupní smlouva jednak představuje sjednání tzv. propadné zástavy, a jednak nese znaky lichevní smlouvy.

22. Jde-li o problematiku tvz. propadných zástav, tak zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Dle shora citovaných ustanovení § 1315 o.z. se zakazuje (není-li zajištěný dluh ještě splatný a v případě, že zástavcem nebo zástavním dlužníkem je spotřebitel nebo malý či střední podnikatel, i po splatnosti dluhu) ujednání, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu ponechat. Požívat právní ochrany pak nemůže obcházení zákona spočívající ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, aby bylo záměrně dosaženo výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího, a proto jednání obcházející svými důsledky kogentní zákonnou úpravu jsou neplatná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 119/01). V relaci s žalobními tvrzeními je proto nutno uvést, že kupní smlouva, která byla uzavřena jen za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je s ohledem na výše uvedené závěry neplatným právním úkonem (srovnej již citovaný nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 119/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3997/2007). Zástavnímu věřiteli je tak mj. stanovena povinnost postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase, přičemž institut propadné zástavy nelze považovat za přijatelné omezení vlastnického práva už jen z toho důvodu, že umožňuje zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje (srovnej nálež Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 383/05).

23. Je vhodné na okraj dodat, že protiprávní je nejen sjednání tzv. propadné zástavy, při níž zástava připadne na úhradu zajištěné pohledávky přímo zástavnímu věřiteli, ale každá smlouva, podle níž převezme zástavu do vlastnictví po dohodě se zástavním věřitelem na úhradu zajištěné pohledávky třetí osoba, a to za stejných podmínek, za nichž by byla sjednána propadná zástava. Smlouvou uzavřenou zástavním dlužníkem s třetí osobou, jednající v dohodě se zástavním věřitelem (a v jeho intencích), podle níž tato osoba přebírá do vlastnictví zástavu na úhradu zajištěné pohledávky, je zástavnímu věřiteli umožněno uspokojit se obdobně jako při sjednání tzv. propadné zástavy, a proto je taková smlouva neplatná (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3997/2007).

24. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu soud nicméně jednoznačně dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků ze dne [datum] k předmětným nemovitostem nemůže být považována jako ujednání o tzv. propadné zástavě. Předně je třeba přisvědčit žalované v tom, že v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení nebyl žádný další vztah. Ke dni [datum] byla věřitelem žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], která v té době byla i zástavním věřitelem ve vztahu k předmětným nemovitostem. Žalovaná pak v tomto případě nemohla uzavřením kupní smlouvy fakticky realizovat„ propadnutí zástavy“, neboť vůči žalobkyni neměla žádnou pohledávku, a proto uzavřenou kupní smlouvu nelze považovat za realizaci uspokojení ze zástavního práva. Ačkoliv shora uvedená judikatura připouští, aby za určitých okolností jako ujednání o propadné zástavě byly posuzovány i případy, kdy zástavním věřitelem a kupujícím z kupní smlouvy není tatáž osoba, závěr soudu na projednávanou věc tím není dotčen, neboť za zjištěného skutkového stavu nebylo možno uzavřít, že žalovaná a další osoby (zejména Věřitel) jednaly ve vzájemné shodě se snahou obejít zákonem zakázaná ujednání.

25. Soud se totiž nemůže spokojit s úzce formalistickým přístupem, že skutečným smyslem uzavřených smluv bylo sjednání propadné zástavy, ale musí hledat ekonomickou kauzu a hospodářský účel, ke kterému jednotlivé právní kroky zainteresovaných stran směřují. Proto ne každá transakce, při níž je kupní cena za převod nemovitostí započítávána vůči pohledávce kupujícího (či třetí osoby), musí být automaticky neplatná z důvodu existence propadné zástavy. Je nutné brát zřetel na princip autonomie vůle účastníků a dávat mu - dovolují-li to okolnosti případu - přednost před výkladem vedoucímu k závěru o neplatnosti právního jednání (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3646/13, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 34/17). V projednávané věci tak bylo zcela legitimním postupem Věřitele, pokud se tento splatnou pohledávku rozhodl uspokojit jiným způsobem, než zpeněžením zástavy, k níž mu svědčilo zástavní právo, pokud s tímto způsobem souhlasila uzavřením kupní smlouvy i žalobkyně. Věřitel měl v této věci zkrátka zájem domoci se zaplacení pohledávky, kterou evidoval za žalobkyní a jejím manželem, a ještě před přikročením k výkonu práva zástavního věřitele se mu naskytla možnost uspokojení pohledávky tak, že podstatná část kupní ceny z uzavřené kupní smlouvy nebude vyplacena žalobkyni jako prodávajícímu, nýbrž přímo jemu jako jejímu věřiteli. Nutno dodat, že uspokojení pohledávky touto cestou bylo pro Věřitele zcela jistě rychlejší a pohodlnější než zpeněžení zástavy. Bylo pak i prokázáno, že dohodnutá část kupní ceny předmětných nemovitostí byla Věřiteli skutečně žalovanou zaplacena. Tím tak byla pohledávka Věřitele uspokojena, aniž ten by se nějak obohatil tím, že namísto zpeněžení zástavy mu do vlastnictví připadly předmětné nemovitosti, jejichž výše nemusela odpovídat výši jeho pohledávky. Žalovanou přitom taktéž nemusela tížit otázka, zda dohodnutou kupní cenu zaplatí žalobkyni či přímo jejímu Věřiteli, neboť na podstatě její povinnosti uhradit kupní cenu by se nic nezměnilo. Lze pak zcela chápat i postup Zástavního věřitele, který chtěl mít svoji pohledávku zajištěnu, neboť peněžní prostředky na zaplacení kupní ceny poskytl žalované jako zápůjčku, přičemž i k její výši musel mít eminentní zájem na zajištění její návratnosti. Jelikož kupní cena (a tím pádem dluh žalobkyně vůči Věřiteli) mohla být zaplacena až po poskytnutí zápůjčky Zástavního věřitele žalované, nebylo by ze strany Zástavního věřitele opatrné, pokud by ke sjednání zástavního práva k předmětným nemovitostem mělo dojít až po zápisu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, tedy až po poskytnutí prostředků. Zástavní věřitel musel mít zájem pohledávku zajistit zástavním právem ještě před uzavřením smlouvy o zápůjčce, a proto byl i nucen zástavní právo v jeho prospěch ujednat s žalobkyní, která v té době stále byla vlastníkem předmětu zástavy. Nelze tak dovodit a ztotožnit se s názorem žalobkyně, že žalovaná, Věřitel a Zástavní věřitel jednali koordinovaně ve snaze krátit práva žalobkyně a že uzavření kupní smlouvy představuje zakázané ujednání ve smyslu § 1315 o.z. Soud proto nemohl dospět k neplatnosti mezi účastníky uzavřené kupní smlouvy z žalobou tvrzeného důvodu existence tzv. propadné zástavy.

26. Soud se pak vzhledem k žalobním tvrzením zabýval tím, zda mezi účastníky uzavřená kupní smlouva nese znaky lichevní smlouvy. Objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Tento hrubý nepoměr pak nelze zpravidla určit pouhým zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, nýbrž je nutné přihlédnout k okolnostem každého jednotlivého případu při rozsáhlém zhodnocení celé věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3308/16). Subjektivním znakem lichevní smlouvy je pak některá ze slabostí uvedených v ustanovení § 1796 o.z., přičemž tento jejich výčet je pouze demonstrativní. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti je lichevní smlouvou, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že osoba profitující z lichvy věděla anebo musela vědět (úmysl profitujícího), že druhá strana je postižena některou z okolností spadajících pod subjektivní znak lichvy a této okolnosti využila (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014). Ačkoliv je tak ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti korigovat zásadou ochrany slabšího a tuto dále s ústavními principy spravedlnosti a přiměřenosti do svého rozhodování promítnout.

27. Jde-li o naplnění objektivního znaku lichvy v projednávané věci, naproti sobě stojí hodnota převáděných nemovitostí (plnění poskytnuté žalobkyní) a„ hodnota kupní ceny“ (plnění, které poskytla žalovaná). Předně je nutno uvést, že soud nemá hodnotu převáděných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy v tomto řízení postavenu najisto, nicméně vzhledem k dále uvedeným důvodům shledal, že není třeba k jejímu bližšímu zjišťování přistoupit. Vzal-li totiž soud výši plnění poskytnutého žalovanou, neshledal, že toto plnění dosahuje hodnoty sjednané kupní ceny ve výši 2 450 000 Kč. Podstatná část kupní ceny ve výši 2 100 000 Kč byla uhrazena na dluh, který Věřitel evidoval za žalobkyní a jejím manželem. Soud se ovšem s takovou výši pohledávky Věřitele nemohl ztotožnit. Přitom nebylo ani třeba provádět dokazování do vzdálenější minulosti k prvním smlouvám o zápůjčce/úvěru zatěžujícím rodinu žalobkyně od samých počátků. V řízení totiž bylo prokázáno, že Věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy ze dne [datum] nezjišťoval schopnost manžela žalobkyně splácet úvěr, neboť se dle Věřitele mělo jednat o vztah mezi podnikateli. K této problematice je nutno podotknout, že východiskem pro právní posouzení povahy vztahu dvou subjektů a aplikaci příslušných ustanovení na ochranu spotřebitele je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti kontraktačního procesu, znalost práva a možnost stanovovat podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 1930/11). Postavení jedné smluvní strany jako spotřebitele či podnikatele tak nelze dovozovat z pouhé formální stránky vztahu mezi subjekty (např. označení stran), nýbrž je nutno vztah účastníků smlouvy uchopit materiálně, tedy s ohledem na obsah smlouvy a průběh jejího uzavírání. To znamená, že i osoba s živnostenským oprávněním může v konkrétním vztahu vystupovat jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že ve smlouvě je uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva„ skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanovení blíže neurčené označení„ podnikatelské účely“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1176/21).

28. Byť v projednávané věci nebyl účel úvěru sjednán skrytě ve formulářových ustanovení úvěrové smlouvy a ze smlouvy se i podávalo, že bude použit na úhradu dluhu manžela žalobkyně vůči podnikateli, nebylo možno jen z těchto formulací dovodit, že manžel žalobkyně předmětnou úvěrovou smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností a že dluh vůči předchozímu věřiteli vznikl v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a proto bylo v jeho případě nutno vycházet z příslušných ustanovení na ochranu spotřebitele. Lze jen dodat, že dluhy zatěžovaly nejen manžela žalobkyně, nýbrž jeho celou rodinu, a proto lze zadlužování manžela žalobkyně považovat za„ vytloukání klínu klínem“ ve snaze řešit aktuální neutěšený stav rodinných financí než jako opatřování si prostředků sloužících k jeho podnikání. Soud má tedy za to, že Věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy s manželem žalobkyně porušil své předsmluvní povinnosti plynoucí z ustanovení § 86 zákona [číslo] 2016, o spotřebitelském úvěru, a proto uzavřel, že smlouva uzavřená dne [datum] mezi Věřitelem a manželem žalobkyně je absolutně neplatná (srovnej § 588 o.z., rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK). Proto Věřitel nemohl po právu požadovat zaplacení smluvního úroku a smluvních pokut a měl toliko právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, které je nutno v případě absolutní neplatnosti smlouvy v souladu s ustanovením § 2991 odst. 2 o.z. považovat za bezdůvodné obohacení na straně manžela žalobkyně (žalobkyně), ke kterému došlo bez právního důvodu. I pokud by soud připustil, že dluh manžela žalobkyně vůči [jméno] [jméno] činil 1 127 000 Kč, a připustil platnost zprostředkovatelské smlouvy ze dne [datum] (odměna totiž náleží zprostředkovateli za skutečně vykonanou činnost vyhledávání smluvního partnera dle požadavků zájemce, o čemž lze vzhledem k uzavření zprostředkovatelské i úvěrové smlouvy téhož dne pochybovat) a z toho plynoucí povinnost manžela žalobkyně hradit zprostředkovateli odměnu ve výši 120 000 Kč, bezdůvodné obohacení na straně manžela žalobkyně by vzniklo v rozsahu 1 347 000 Kč (1 127 000 Kč a 120 000 Kč plněno Věřitelem na dluh manžela žalobkyně jiným osobám a 100 000 Kč poskytnuto přímo manželu žalobkyně), přičemž manželem žalobkyně a žalobkyní na bezdůvodné obohacení již bylo plněno 170 880 Kč. Věřitel tak ke dni uzavření kupní smlouvy mezi účastníky dne [datum] mohl po žalobkyni (jejím manželovi) požadovat zaplacení maximální částky 1 176 120 Kč, nicméně s velkou pravděpodobností by se jednalo o částku ještě nižší. Zaplatila-li pak žalovaná [příjmení] částku ve výši 2 100 000 Kč, přebytek přesahující reálnou výši dluhu žalobkyně (jejího manžela) vůči Věřiteli představuje naopak bezdůvodné obohacení na straně Věřitele, jemuž bylo plněno více, než mohl po právu na zaplacení pohledávky požadovat. [příjmení], kterou přitom žalovaná [příjmení] plnila nad rámec skutečného dluhu nelze započíst do hodnoty protiplnění poskytnutého žalovanou z uzavřené kupní smlouvy. Jelikož Věřiteli bezdůvodné obohacení převyšující existující dluh žalobkyně vzniklo úhradou prostředků žalované, je pak jednoznačně záležitostí žalované, aby se tohoto přebytku jako ochuzená domáhala. Tuto skutečnost tak nelze přičítat k tíži žalobkyně s tvrzením, že Věřitel se bezdůvodně obohatil právě na úkor žalobkyně, neboť se nejednalo o její peněžní prostředky. Soud proto uzavřel, že uzavřením kupní smlouvy žalobkyně žalované poskytla plnění v hodnotě minimálně 3 164 670 Kč (pravděpodobně však v hodnotě vyšší) a žalovaná poskytla žalobkyni plnění v hodnotě maximálně 1 176 120 Kč (pravděpodobně však v hodnotě nižší). I porovnáním těchto hodnot vzájemného plnění tak soud musel uzavřít, že tato plnění jsou vzájemně v hrubém nepoměru, když hodnota plnění žalované nedosahuje ani 40 % hodnoty plnění poskytnutého žalobkyní. Proto soud shledal, že objektivní znak lichvy je v případě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky splněn. Lze doplnit, že tím soud nekonstatuje, že žalobkyně by neměla své dluhy plnit, nicméně by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou. Byť se těchto nemravností dopustil Věřitel (příp. předchozí věřitelé žalobkyně a jejího manžela), žalované jde v projednávané věci k tíži, pokud plnila nad rámec řádných dluhů žalobkyně, když toto plnění se nemůže započíst do jí poskytnuté hodnoty proti převáděným nemovitostem.

29. Na druhou stranu lze nicméně uzavřít, že žalobkyně kupní smlouvu uzavírala v tísni a sama žalovaná věděla o této tísni, přičemž se této rozhodla pro nabytí předmětných nemovitostí do svého vlastnictví využít. Žalovaná si musela být vědoma finanční tísně žalobkyně již jen z toho důvodu, že takřka celou kupní cenu se zavázala hradit Věřiteli na dluh žalobkyně, a tudíž byla seznámena s neutěšenou finanční situací žalobkyně. Tíseň žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy lze dovodit i z toho, že kupní cena byla sjednána ve výši, která zřejmě nemohla odpovídat reálně hodnotě předmětných nemovitostí a kdy tato takřka„ kopírovala“ výši pohledávky, kterou po žalobkyni [příjmení] požadoval zaplatit. Uzavřená kupní smlouva mezi účastníky tak byla pouze dalším neuváženým krokem žalobkyně (či člena její rodiny), jak vyřešit akutní nedostatek prostředků s tím, že celá situace se vyřeší následně. Lze jen podotknout, že soudu pak nepřísluší hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel (v tomto případě kupující) nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadě férovosti (srovnej již citovaný nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3308/16). Tíseň žalobkyně lze dovodit dále i z toho, že zároveň s uzavřením kupní smlouvy s žalovanou uzavřela i nájemní smlouvu k převáděným nemovitostem. Z toho je patrné, že žalobkyně měla nadále zájem užívat předmětné nemovitosti za účelem bydlení. Přitom by nedávalo smysl, aby převáděla vlastnické právo k nemovitostem, které měla zájem nadále obývat a jako nevlastník za jejich užívání novému vlastníku platit nájemné. Uzavření kupní smlouvy a převod vlastnického práva na žalovanou tak pro žalobkyni v danou chvíli představovalo způsob, jak urgentně uspokojit Věřitele. Všech těchto skutečností si přitom žalovaná musela být vědoma a taktéž se je rozhodla při uzavření kupní smlouvy využít. To se podává i z toho, že kupní cena byla sjednána ve výši 2 450 000 Kč, ačkoliv sama žalovaná disponovala oceněním předmětných nemovitostí provedeným realitní kanceláří, která nemovitosti ohodnotila na částku 4 477 842 Kč (minimálně na 3 164 670 Kč). Žalovaná si pak musela být jista, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy bude akceptovat i tuto podhodnocenou kupní cenu jen proto, aby mohla rychle uspokojit Věřitele. Nelze pak přehlédnout ani to, že žalovaná si z kupní ceny účtovala 300 000 Kč na náklady spojené s převodem nemovitostí. Byť žalovaná prokázala, že některé částky jí byly v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy fakturovány (a soud nemá ani pochybnosti o tom, že dílčí náklady na převod nemovitostí jí skutečně byly hrazeny), celkovou sjednanou částku na náklady spojené s převodem nemovitostí ve výši 300 000 Kč lze považovat za způsob, jak zkrátit faktickou kupní cenu předmětných nemovitostí tak, aby žalobkyni jako prodávající byla žalovaná povinna hradit částku co nejnižší. Žalovaná si tak musela být vědoma, že kupní cena neodráží skutečnou hodnotu převáděných nemovitostí, přičemž jí muselo být známo, že žalobkyně je vzhledem k dalším okolnostem a její situaci„ nucena“ předmětnou kupní smlouvu uzavřít, přičemž sama žalovaná si dále účtovala náklady, aby částku reálně vyplacenou žalobkyni ještě ponížila.

30. Soud tak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v případě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne [datum] k předmětným nemovitostem byly naplněny objektivní i subjektivní znak lichevní smlouvy, které jsou v příčinné souvislosti a dále se žalovaná jako osoba profitující rozhodla subjektivního znaku lichvy (tísně žalobkyně) využít ve svůj prospěch, aby nabyla vlastnického práva k předmětným nemovitostem za kupní cenu v hrubém nepoměru k hodnotě nemovitostí. Proto soud dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená kupní smlouva je jako příčící se dobrým mravům neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 o.z., a proto žalobě vyhověl a určil, že při neplatnosti takové smlouvy je žalobkyně nadále výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, a proto jí náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Konkrétně má žalobkyně nárok na náhradu částky: -) 5 000 Kč (zaplacený soudní poplatek), -) Advokát žalobkyně učinil v řízení celkem pět úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d/; vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), účast na jednání před soudem dne [datum] a dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g/ adv. tarifu), další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. c/ adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za pět úkonů právní služby činí 5 x 26 220 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 5 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), -) 1 687,42 Kč - náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. Ford, [registrační značka], v roce 2022 při dvou cestách [obec] - [obec] a zpět (jednání před soudem dne [datum] a dne [datum]) o celkové vzdálenosti 224 Km, při ceně 44,50 Kč za litr pohonných hmot a náhradě 4,70 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., -) 800 Kč (náhrada za promeškaný čas advokáta dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 adv. tarifu). Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 140 087,42 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud při stanovení tarifní hodnoty předmětu řízení vycházel z hodnoty předmětných nemovitostí, přičemž tuto pro potřeby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stanovil v částce 4 477 842 Kč jako průměrné ceny těchto nemovitostí, jak se podávalo z žalovanou předloženého ocenění realitní kanceláří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1332/07, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Soud pak žalobkyni náhradu nákladů řízení přiznal, ačkoliv neprokázala, že před podáním žaloby žalovanou vyzývala k plnění (tj. např. souhlasnému prohlášení o vlastnickém právu do katastru nemovitostí) předžalobní výzvou ve smyslu § 142a odst. 1 o.s.ř. Jelikož byla žalované žaloba řádně doručena, byla seznámena s podstatou žaloby a v řízení aktivně žalobou uplatněný nárok i přes jeho důvodnost popírala, dospěl soud k závěru, že absence předžalobní výzvy není překážkou, aby žalobkyni náhradu nákladů řízení přiznal (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013).

Poučení