5 C 180/2015 - 319

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 1/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 2/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 2/0] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o 4 814 622 Kč, s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobcům nárok na náhradu škody (ušlý příjem) za dobu od 1. 1. 2007 do 15. 5. 2017, a to ve výši za jednotlivé měsíce a roky: 38 950 Kč měsíčně od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007, tj. 467 400 Kč za rok 2007, 38 950 Kč měsíčně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008, tj. 467 400 Kč za rok 2008, 38 950 Kč měsíčně od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, tj. 467 400 Kč za rok 2009, 38 950 Kč měsíčně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, tj. 467 400 Kč za rok 2010, 38 889 Kč měsíčně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, tj. 466 668 Kč za rok 2011, 38 664 Kč měsíčně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, tj. 463 968 Kč za rok 2012, 38 537 Kč měsíčně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, tj. 462 444 Kč za rok 2013, 38 480 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, tj. 461 760 Kč za rok 2014, 38 252 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, tj. 459 024 Kč za rok 2015, 38 252 Kč měsíčně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, tj. 459 024 Kč za rok 2015, 38 252 Kč měsíčně od 1. 1. 2017 do 15. 5. 2017, tj. 172 134 Kč za rok 2017, tj. celkem částku 4 814 622 Kč, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Původní žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] se žalobou podanou k soudu dne 25. 5. 2015 domáhal na žalovaném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. ( dále též jen zákon ). V žalobě uvedl, že po absolvování [adresa] (které začal studovat dne 27. 8. 1978 ) a absolvování základní vojenské služby při vysoké vojenské škole byl dne 1. 1. 1979 přijat do služebního poměru jako voják z povolání. V letech 1980 – 1984 vykonával službu v různých základních funkcích u raketového vojska, v letech 1984 – 1990 byl důstojníkem štábu armády, z toho v době od roku 1982 do roku 1990 jako náčelník kontroly raketového vojska. V letech 1990 – 1993 absolvoval postgraduální studium na [Anonymizováno]. V letech 1993 – 2003 zastával různé funkce u dělostřelectva, zpravidla jako štábní a jako náčelník štábu. Od 1. 12. 2003 byl zařazen na místo velitele 13. dělostřelecké brigády v hodnosti plukovníka. Pro uvedené místo je předepsána bezpečnostní prověrka na stupeň „Tajné“. Od roku 1979 byl prověřen pro stupeň „Přísně tajné – zvláštní důležitost“, toto prověření bylo v roce 1984 změněno na „Přísně tajné – zvláštní režim utajení“ Dne 12. 5. 2005 bylo zahájeno řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň „Tajné“. Po pohovoru, který se konal dne 12. 7. 2006, vydal [Anonymizováno] ( dále jen „[Anonymizováno]“ ) dne 5. 9. 2006 rozhodnutí č.j. [adresa], kterým se osvědčení nevydává. Pohovor však s původním žalobcem nevedl orgán k tomu ze zákona určený ( § 30 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. ), tedy příslušná zpravodajská služba, a v rámci pohovoru ani nebyl původní žalobce seznámen se skutečnostmi, ve kterých by mohlo být spatřováno bezpečnostní riziko a které následně vedly k vydání uvedeného rozhodnutí, a nemohl se tedy k nim vyjádřit. Důvody pak nejsou srozumitelně uvedeny ani v citovaném rozhodnutí, to obsahuje pouhé tvrzení, že „bezpečnostní riziko je spolehlivě zadokumentováno a doloženo informací poskytnutou příslušným orgánem státu, která je klasifikována stupněm utajení „Vyhrazené“ a nemůže být proto v rozhodnutí sdělena.“ Původní žalobce neměl možnost se vyjádřit ani k podkladům, z nichž byla existence bezpečnostní rizika dovozována, ani k jejich hodnocení. Původní žalobce proti citovanému rozhodnutí podal dne 21. 9. 2006 rozklad, který doplnil dne 24. 11. 2006. Aniž bylo o rozkladu rozhodnuto, bylo dne 14. 11. 2006 Ředitelstvím personální podpory vydáno rozhodnutí č.j. 18-76/2006-4614, kterým byl původní žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení a následujícím dnem zařazen do zálohy. Rozhodnutím ředitele [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 byl původním žalobcem podaný rozklad ze dne 21. 9. 2006 zamítnut, napadené rozhodnutí [Anonymizováno] o nevydání osvědčení ze dne 5. 9. 2006 bylo potvrzeno a stalo se tak pravomocným. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal původní žalobce dne 26. 1. 2007 žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem č.j. 6A 84/2011-136 ze dne 29. 6. 2011 potvrzující rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil [Anonymizováno] k dalšímu řízení. Ředitel [Anonymizováno] v návaznosti na to pak rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011, č.j. [Anonymizováno], zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 pro nezákonnost a věc byla vrácena [Anonymizováno] k dalšímu projednání. V rámci dalšího projednávání bylo řízení o žádosti o vydání osvědčení rozhodnutím [Anonymizováno], č.j. [Anonymizováno], ze dne 16. 1. 2012 zastaveno podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., neboť původní žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky žádosti – nedoplnil potvrzení odpovědné osoby. Původní žalobce však již uvedené doplnit nemohl, neboť mezitím byl propuštěn z armády. Původní žalobce proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, ten však byl rozhodnutím ředitele [Anonymizováno], č.j. [Anonymizováno], ze dne 16. 4. 2012 zamítnut, napadené rozhodnutí bylo potvrzeno a nabylo právní moci 30. 4. 2012. Řízení o žádosti o vydání osvědčení, které pro původního žalobce mělo zásadní význam, tedy trvalo od 12. 5. 2005 do 30. 4. 2012, tj. téměř sedm let. Touto nepřiměřenou délkou řízení jakož i popsanými nezákonnými rozhodnutími byla žalobci kromě majetkové újmy, kterou vyčísluje částkou 4 000 000 Kč, způsobena i újma nemajetková. V předdůchodovém věku byla zničena jeho celoživotně budovaná vojenská kariéra a po služebním poměru vojáka z povolání trvajícím 30 let a 4 měsíce se náhle ocitl bez zaměstnání. Uvedené jej psychicky poškodilo, přivodilo mu značnou frustraci, trauma a stres, neboť dopad nezákonných rozhodnutí poznamenal nejen jeho profesní ale i osobní život. Byly zpřetrhány vazby k lidem, které znal, a s nimiž se profesně stýkal. Byl nuceně vytržen z prostředí, v němž se pohyboval od roku 1972, ačkoli měl legitimní očekávání, že při řádném výkonu služby a plnění povinností zůstane v celoživotní službě až do doby odchodu do důchodu. Dopad nezákonných rozhodnutí [Anonymizováno] do majetkové sféry původního žalobce byl značný. Podle posledního platového výměru k 7. 3. 2006 byl zařazen do 13. platové třídy s úhrnným platem ve výši 49 350 Kč měsíčně. Mimo to pobíral dalších 60 000 Kč až 120 000 Kč v průměru ročně a 10 100 Kč měsíčně jako příplatek na bydlení. V případě setrvání ve služebním poměru vojáka z povolání mohl jít do důchodu nejdříve až po dovršení věku 55 let, tj. v roce 2012. Namísto toho byl jeho celoživotní, déle než 30 let trvající, služební poměr v důsledku nezákonných rozhodnutí ukončen nedobrovolně již k 30. 12. 2006. Od 1. 1. 2007 do 31. 8. 2007 byl evidován na [Anonymizováno]. Od 9. 9. 2007 měl živnostenský list jako fyzická osoba pro inženýrskou činnost v investiční výstavbě. Od 5. 5. 2008 vlastnil osvědčení [Anonymizováno] jako nezávislý externí finanční poradce. Od 3. 3. 2014 byl zaměstnán u [právnická osoba]. jako likvidátor pojistných událostí s ročním příjmem 222 230 Kč. Původnímu žalobci tak vznikla majetková škoda v podobě ušlého příjmu, kterou v žádosti o projednání nároku předběžně vyčíslil na částku 4 000 000 Kč. Nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (na níž se nepodílel) žalobce vyčíslil částkou 200 000 Kč, a újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími částkou 1 500 000 Kč. Po pravomocném skončení uvedeného řízení se žalobce dne 25. 2. 2012 obrátil na [Anonymizováno] ( dále jen „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“ ) se žádostí o náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 1 700 000 Kč, jakož i o konstatování, že postupem a uvedenými nezákonnými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivé, kontradiktorní řízení v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů, a právo na svobodnou volbu povolání, a omluvu za tato porušení jeho práv a svobod. Uvedenou žádost [Anonymizováno] postoupilo věcně příslušného [Anonymizováno]. Ten žalobci odpověděl dopisem ze dne 17. 12. 2012, doručeným jeho právnímu zástupci dne 7. 1. 2013, jímž žádosti žalobce odmítl vyhovět s tím, že nárok na náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč nepovažuje za prokázaný a nárok na zadostiučinění ve výši 1 700 000 Kč a ve formě omluvy považuje za promlčený. Ohledně dalších finančních nároků vedl žalobce a posléze jeho právní nástupci řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 148/2013. V podání ze dne 17. 2. 2022 žalobci navrhli, aby soud postupoval obdobně jako v související věci sp. zn. 48 C 148/2013, tj. aby soud nejprve rozhodl mezitimním rozsudkem o základu věci s tím, že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že k ukončení služebního poměru původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] došlo na základě rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2006, č. j. 18-76/2006-4614, kterým bylo rozhodnuto o ukončení služebního poměru vojáka z povolání ke dni 30. 12. 2006, tedy na základě rozhodnutí jiného subjektu, odlišného od žalovaného. Předchozí rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa] o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“ přitom v té době ještě nebylo v právní moci, neboť o rozkladu, tedy opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí, bylo rozhodnuto až následně, a to rozhodnutím ředitele [Anonymizováno], o zamítnutí rozkladu ze dne 19. 12. 2006. Nejednalo se přitom o rozhodnutí, které by bylo podle zákona předběžně vykonatelné (jako je tomu např. u rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby). Právní důsledky rozhodnutí o nevydání osvědčení jsou naopak ze zákona spojeny až s jeho právní mocí. Žalovaný přitom rozhodoval o tom, zda původní žalobce splňoval podmínky nutné pro přístup k utajovaným informacím a nijak nezkoumal jeho způsobilost být nadále vojákem z povolání. Takové rozhodování mu zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě je žalovaný oprávněný vést bezpečnostní řízení se žadatelem o vydání osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím, nepřiznává. Za situace, kdy žalobce nevyužil proti rozhodnutí o ukončení služebního poměru žádný opravný prostředek (ani podle zákona o služebním poměru vojáků z povolání ani žalobu ke správnímu soudu), se navíc nabízí otázka, zda rozhodnutí žalovaného neposloužilo pouze jako záminka pro postup [Anonymizováno] v daném případě, zejména vezmeme-li v úvahu skutečnost, že již 15. 10. 2006 byl jmenován nový velitel do funkce zastávané do té doby původním žalobcem. Žalovaný tedy činí spornou otázku příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou [tituly před jménem] [jméno FO] v podobě ztráty na výdělku a rozhodnutím žalovaného a tvrdí, že ke vzniku škody nemuselo dojít pouze v příčinné souvislosti s jeho postupem, ale, a to zejména, v souvislosti s postupem organizační složky státu vystupující v pozici zaměstnavatele, tedy [Anonymizováno], neboť rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno, aniž zaměstnavatel vyčkal právní moci rozhodnutí žalovaného o nevydání osvědčení fyzické osoby. Podle názoru žalovaného je tedy právě rozhodnutí zaměstnavatele o ukončení služebního poměru příčinou vzniku škody.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 1. 2018, č. j. 5 C 180/2015 – 118, které nabylo právní moci dne 11. 3. 2018, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení namísto zemřelého žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], zemř. dne [datum], s procesními nástupci žalobce, a to a) [Jméno zainteresované osoby 1/0], b) [Jméno zainteresované osoby 0/0] a c) [Jméno zainteresované osoby 2/0].

4. Mezitimním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 C 180/2015 – 232, bylo rozhodnuto tak, že žaloba je co do základu po právu.

5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 62 Co 319/2022 – 266, které nabylo právní moci dne 3. 2. 2023, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud mj. uvedl, že je třeba postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat usnesením žalobce, aby doplnili žalobu. Dále odvolací soud uvedl, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí resp. nesprávného úředního postupu či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012).

6. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 2. 2023, č. j. 5 C 180/2015 – 270, soud vyzval žalobce k doplnění žaloby, a to konkrétního požadavku za jaké časové období je nárok na ušlý příjem uplatňován (od kdy do kdy), jakou konkrétní částku v tom kterém měsíci, příp. roce, žalobci požadují jako ušlý příjem původního žalobce z titulu odpovědnosti za vzniklou škodu, jaká je celková výše nároku, když předběžné vyčíslení nároku na částku 4 000 000 Kč matematickému výpočtu zjevně neodpovídá a poučil je o následcích nesplnění této výzvy.

7. Podáním ze dne 19. 4. 2023 žalobce upřesnil žalobu v souladu se shora cit. usnesením (viz. výrok I. tohoto rozsudku).

8. V průběhu řízení žalobci uvedli, že s původním žalobcem bylo dne 12. 5. 2005, tj. dostatečně včas, ještě před skončením předchozího osvědčení pro stupeň „Přísně tajné“ (v březnu 2006), u [Anonymizováno] zahájeno řízení o vydání nového osvědčení pro stupeň „Tajné“. Teprve dne 12. 7. 2006 (až po uplynutí 14 měsíců) proběhl s původním žalobcem pohovor na [Anonymizováno], a teprve dne 5. 9. 2006 (tj. až po uplynutí 16 měsíců), tedy až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro vydání osvědčení, vydal [Anonymizováno] rozhodnutí, že se požadované osvědčení původnímu žalobci nevydává. Mezitím ovšem, v březnu 2006, tj. o 6 měsíců dříve, skončila původnímu žalobci platnost předchozího osvědčení. Proto i když proti tomuto rozhodnutí [Anonymizováno] podal původní žalobce dne 21. 9. 2006 rozklad, který má jinak podle zákona odkladný účinek, ale fakticky k žádnému odkladnému účinku nedošlo a v té době již dojít nemohlo. Původní žalobce byl totiž v té době (již po dobu 6 měsíců) „trpěn“ ve funkci [Anonymizováno], která vyčkávala na vydání nového osvědčení od [Anonymizováno]. Na základě toho byl proto původní žalobce dne 15. 9. 2006 odvolán z funkce velitele brigády a dne 14. 11. 2006 vydalo [Anonymizováno] rozhodnutí, kterým byl původní žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení a následujícím dnem byl zařazen do zálohy. Jiné řešení z důvodu zamítavého rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 a dosud neskončeného (přitom nepřiměřeně dlouho trvajícího) řízení o žádosti o vydání nového osvědčení (zatímco platnost osvědčení původního zanikla již v březnu 2006), možné nebylo. Rozhodnutím ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 byl rozklad podaný původním žalobcem zamítnut a rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006 bylo potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal původní žalobce dne 26. 1. 2007 žalobu k Městskému soudu v Praze, který (po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem) rozsudkem č. j. 6 A 84/2011 – 136 ze dne 29. 6. 2011 zrušil druhostupňové rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 12. 9. 2011 vydal ředitel [Anonymizováno] nové rozhodnutí, kterým zrušil i původní (prvostupňové) rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, a věc vrátil [Anonymizováno] k dalšímu řízení. Jednalo se o rozhodnutí nezákonné. Žalobci brojí proti obraně žalovaného, který uvádí, že rozhodnutí [Anonymizováno] o nevydání osvědčení původnímu žalobci ze dne 5. 9. 2006 nebylo pravomocné a [Anonymizováno] nevyčkalo na rozhodnutí o rozkladu žalobce (zamítavé rozhodnutí o rozkladu bylo vydáno až dne 19. 12. 2006), tudíž je zpochybněna příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. Rozklad podaný žalobcem (mající jinak vliv na právní moc rozhodnutí), totiž nemohl na stavu věci vůbec nic změnit, protože platnost předchozího osvědčení žalobce vypršela již v březnu 2006, neboť [Anonymizováno] vedl řízení s průtahy a nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě, kdy jenom z důvodu trpělivého vyčkávání zaměstnavatele žalobce na vydání rozhodnutí (v době od března do září 2006) nebyl žalobce odvolán z funkce velitele brigády a jenom proto nebyl (zatím) propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání (pro nezpůsobilost k dalšímu výkonu služby) dříve. V důsledku toho byl původní žalobce již dne 15. 9. 2006 odvolán z funkce velitele brigády a dne 14. 11. 2006 vydalo [Anonymizováno] rozhodnutí, kterým byl původní žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení a následujícím dnem byl zařazen do zálohy. Jiné řešení z důvodu zamítavého rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006 a dosud neskončeného řízení o žádosti o vydání nového osvědčení možné nebylo. Proto následek způsobený v majetkové sféře právního předchůdce žalobců je prima facie v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce ([Anonymizováno]), které spočívalo ve vydání nezákonného rozhodnutí a v průtazích řízení, v důsledku kterých proto ani rozklad podaný původním žalobcem dne 21. 9. 2006 proti zamítavému rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006 fakticky neměl (a nemohl mít) odkladný účinek. Právě tyto dvě okolnosti (příčiny), které se seběhly současně, měly za následek vznik škody na straně právního předchůdce žalobců. Na vzniku majetkové újmy (škody) v majetkové sféře původního žalobce se podílelo kumulativně více příčin, totiž nesprávný úřední postup i vydání nezákonného rozhodnutí, a proto nárok na náhradu škody (bez ohledu na to, že podle ustálené soudní judikatury právní kvalifikace nároku není povinnou náležitostí žaloby a případnou právní kvalifikací nároku není soud vázán a může věc po právní stránce posoudit jinak) uplatňují žalobci z obou těchto právních důvodů současně. K otázce příčinné souvislosti žalobci uvedli, že na vznik škody měla zcela zásadní vliv skutečnost, že i když původní žalobce podal dne 21. 9. 2006 rozklad proti nezákonnému rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006, který má jinak podle zákona odkladný účinek, fakticky k žádnému odkladnému účinku nedošlo, a v té době již dojít nemohlo, protože již o 6 měsíců dříve (v březnu 2006) skončila [tituly před jménem] [jméno FO] platnost předchozího osvědčení. Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 336/2021 – 168 ze dne 22. 3. 2022, dále na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/2001 ze dne 24. 4. 2003 a sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 ze dne 24. 3. 2011, dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 ze dne 1. 11. 2007. Žalobci proto navrhli, aby soud opětovně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku žalobců je po právu.

9. Žalovaný v průběhu řízení uvedl, že k ukončení služebního poměru původního žalobce došlo na základě rozhodnutí [Anonymizováno] č. j. 18 – 76/2006 – 4614 ze dne 14. 11. 2006, kterým bylo rozhodnuto o ukončení služebního poměru vojáka z povolání ke dni 30. 12. 2006, tedy na základě rozhodnutí jiného subjektu, odlišného od žalovaného. V dané věci je podstatné, že předchozí rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa] o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“ přitom v té době ještě nebylo v právní moci, neboť o rozkladu, tedy opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí, bylo rozhodnuto až následně, a to rozhodnutím ředitele [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], o zamítnutí rozkladu ze dne 19. 12. 2006. Nejednalo se přitom o rozhodnutí, které by bylo podle zákona předběžně vykonatelné (jako je tomu např. u rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby). Právní důsledky rozhodnutí o nevydání osvědčení jsou naopak ze zákona spojeny až s jeho právní mocí. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 1954/2019 – 249, s tím, že podmínku, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze, pokud bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno pravomocné rozhodnutí, splňuje v dané věci pouze rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, neboť právě toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno v době, kdy bylo pravomocné. Dále žalovaný poukázal na závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2020, č. j. 14 Co 440/2016 – 286, kde MS vyšel ze závazného závěru NS a dovodil, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 nesplňuje atributy rozhodnutí § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., není u posuzovaného žalobního nároku splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí jako první podmínka pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). MS konstatoval, že v této věci je jediným nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno]. Toto rozhodnutí ovšem nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou újmou již z toho důvodu, že podle tvrzení samotného původního žalobce došlo k újmě v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, tedy v době časově předcházející rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006. S ohledem na uvedené závěry MS dovodil, že původním žalobcem tvrzená újma není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím ze dne 19. 12. 2006. Žalovaný dále poukázal na závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3137/20 (bod 18), kdy ÚS dovodil, že závěr MS, že tvrzená újma nemůže být v příčinné souvislosti s rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, když podle tvrzení samotného původního žalobce došlo k újmě v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru rozhodnutím [Anonymizováno] č. j. 18 – 76/2006-4614 ze dne 14. 11. 2006 (které nebylo pro nezákonnost zrušeno) a tedy v době časově předcházející rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, považuje ÚS za ústavně souladný. Žalovaný proto setrval na stanovisku, že v daném případě není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi újmou (škodou vzniklou původnímu žalobci v podobě ztráty na výdělku) a rozhodnutím ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno], které je ve věci jediným nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že poukázal na to, že odpovědnost za škodu je podle cit. zákona postavena na kumulativním splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože v daném případě není podmínka příčinné souvislosti splněna, navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

10. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 C 180/2015 – 293, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 C 180/2015 – 296, soud navrhovanou změnu žaloby v podání žalobců ze dne 19. 4. 2023 připustil.

11. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení ( § 120 odst. l o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Protože potřeba provedení dalších důkazů najevo nevyšla (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), soud při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které před ním byly provedeny ( § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soud zopakoval při jednání dne 18. 10. 2023 listinné důkazy potřebné pro rozhodnutí soudu ve věci samé.

12. V řízení byl prokázán následující skutkový stav, který účastníci v průběhu řízení učinili nesporným: Dne 12. 5. 2005 bylo zahájeno řízení o obnovení prověrky původního žalobce pro stupeň „Tajné“. Po pohovoru, který se konal dne 12. 7. 2006, vydal [Anonymizováno] ( dále jen „[Anonymizováno]“ ) dne 5. 9. 2006 rozhodnutí č.j. [adresa], kterým se osvědčení se nevydává. Pohovor však s původním žalobcem nevedl orgán k tomu ze zákona určený ( § 30 odst. 2 zák.č. 148/1998 Sb. ), tedy příslušná zpravodajská služba, a v rámci pohovoru ani nebyl původní žalobce seznámen se skutečnostmi, ve kterých by mohlo být spatřováno bezpečnostní riziko a které následně vedly k vydání uvedeného rozhodnutí. Důvody jsou v citovaném rozhodnutí specifikovány takto : „bezpečnostní riziko je spolehlivě zadokumentováno a doloženo informací poskytnutou příslušným orgánem státu, která je klasifikována stupněm utajení „Vyhrazené“ a nemůže být proto v rozhodnutí sdělena.“ Původní žalobce proti citovaného rozhodnutí podal dne 21. 9. 2006 rozklad, a ještě před tím, než bylo o rozkladu rozhodnuto, bylo dne 14. 11. 2006 [Anonymizováno] vydáno rozhodnutí č.j. 18-76/2006-4614, kterým byl žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení a následujícím dne zařazen do zálohy. Rozhodnutím ředitele [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 byl žalobcem podaný rozklad ze dne 21. 9. 2006 zamítnut, napadené rozhodnutí [Anonymizováno] o nevydání osvědčení ze dne 5.9.2006 bylo potvrzeno a stalo se tak pravomocným. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal původní žalobce dne 26. 1. 2007 žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem č.j. 6A 84/2011-136 ze dne 29. 6. 2011 potvrzující rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil [Anonymizováno] k dalšímu řízení. Ředitel [Anonymizováno] v návaznosti na to pak rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011 č.j. [Anonymizováno] zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 pro nezákonnost a věc vrátil [Anonymizováno] k dalšímu projednání. V rámci dalšího projednávání bylo řízení o žádosti o vydání osvědčení rozhodnutím [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2012 zastaveno podle § 113 odst.1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., neboť původní žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky žádosti – nedoplnil potvrzení odpovědné osoby – poskytovatele utajované informace (vzhledem k ukončení služebního poměru v resortu obrany pominula nutnost přístupu žalobce k utajovaným skutečnostem bez dalšího). Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, ten však byl rozhodnutím ředitele [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 4. 2012 zamítnut, napadené rozhodnutí bylo potvrzeno a nabylo právní moci 30. 4. 2012. Po pravomocném skončení uvedeného řízení se původní žalobce dne 25. 10. 2012 obrátil na [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“ ) se žádostí o náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 1 700 000 Kč, jakož i o konstatování, že postupem a uvedenými nezákonnými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivé, kontradiktorní řízení v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů, a právo na svobodnou volbu povolání, a omluvu za tato porušení jeho práv a svobod. Uvedenou žádost [Anonymizováno] postoupilo věcně příslušného [Anonymizováno]. Ten původnímu žalobci odpověděl dopisem ze dne 17. 12. 2012, doručeným jeho právnímu zástupci dne 7. 1. 2013, jímž žádosti původního žalobce odmítl vyhovět s tím, že nárok na náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč nepovažuje za prokázaný a nárok na zadostiučiní ve výši 1.700.000,- Kč a ve formě omluvy považuje za promlčený. /prokázáno rozhodnutím [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, rozhodnutím [Anonymizováno] č. j. [adresa] ze dne 5. 9. 2006, rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 21. 4. 2006, rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa], rozhodnutím [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2006, usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 28/2007 ze dne 11. 3. 2010, rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 AS 29/2001-113 ze dne 8. 4. 2011, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 6A 84/2011-136, rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 12. 9. 2011 č. j. [Anonymizováno], rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2012 č. j. [Anonymizováno] rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 16. 4. 2012 č. j. [Anonymizováno]OP, žádostí o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 25. 10. 2012, sdělením [Anonymizováno] ze dne 15. 11. 2012 č. j. [právnická osoba], dopisem [Anonymizováno] ze dne 17. 12. 2012 č. j. [adresa]/.

13. Z mezitimního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2016, č. j. 48 C 148/2013 – 113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 14 Co 440/2016 – 151, které nabylo právní moci dne 9. 3. 2017, bylo zjištěno, že odvolací soud mezitimním rozsudkem ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v neskončení bezpečnostního řízení zahájeného 12. 5. 2005 v zákonné lhůtě potvrdil a ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa], a ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno], změnil tak, že se žaloba zamítá. V odůvodnění se mj. odvolací soud zabýval otázkou promlčení uplatněné nemajetkové újmy vzniklé na základě nezákonného rozhodnutí a dospěl k závěru, že došlo k promlčení tohoto nároku. Nicméně v odůvodnění rovněž citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30Cdo 338/2014: „Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost). Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30Cdo 443/2013). Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení § 8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu byla splněna. Otázka dalšího vývoje řízení může však být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých případech je tedy konečný výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I kdyby se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné, na jeho nezákonnosti ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013). V některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30Cdo 190/2013). Mohou nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Pro uvedené posouzení je zásadní, jakým způsobem žalobce svoji újmu, jež mu měla být vydáním nezákonného rozhodnutí způsobena, vymezil. Shodný závěr přijal NS i v žalobcem namítaném usnesení ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 30Cdo 2259/2012, podle kterého pro otázku vzniku újmy je třeba zvažovat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v nemajetkové sféře účastníka nějakou újmu. V tomto případě, jak je uvedeno již výše, ze žalobcem uváděných tvrzení vyplývá, že jeho újma nastala již v důsledku nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006, jelikož byl dne 14. 11. 2006 propuštěn ze služebního poměru a již od té doby pociťoval úkorně zpřetrhání profesní kariéry, kolegiálních i osobních vazeb a ztrátu životní jistoty povolání vojáka z povolání. Žalobci tedy vznikla újma po 14. 11. 2006. Je naopak ve prospěch žalobce, že počátek subjektivní promlčecí doby je počítán zde až od 17. 1. 2012, tedy den poté, kdy nejpozději nabylo právní moci rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 12. 9. 2011, č. j. [Anonymizováno].“ 14. Rozsudkem NS ČR ze dne 11. 9. 2019, č. j. 31 Cdo 1954/2019 – 249, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2019, byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2016, č. j. 14 Co 440/2016 – 151, s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé zrušen a věc byla ve zrušeném rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud věc rozhodl ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia pro řešení otázky výkladu § 8 odst. 1 Odpšk ve vztahu k pojmu nezákonné rozhodnutí v situaci, kdy mělo být takové rozhodnutí vydáno v řízení, které po jeho zrušení stále pokračuje, neboť jde o otázku řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu rozdílně. Podle § 8 odst. 1 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Pro poměry projednávané věci dovolací soud uzavřel, že není správná úvaha odvolacího soudu o tom, že podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 Odpšk splňuje rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, neboť poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 A 84/2011-136, zrušil pro nezákonnost potvrzující rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006 a věc vrátil [Anonymizováno] k dalšímu řízení, bylo rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006 zrušeno ředitelem [Anonymizováno] rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011, č. j. [Anonymizováno], již jako nepravomocné. Jeho právní moc totiž zanikla společně s právní mocí rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno]. Proto podmínku § 8 odst. 1 OdpŠk splňuje pouze rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno], neboť právě ono bylo pro nezákonnost zrušeno v době, kdy bylo pravomocné. Dle NS zákon k naplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk nevyžaduje přistoupení dalších okolností, spočívajících například ve výsledném rozhodnutí ve věci, v níž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Z uvedeného důvodu se velký senát neztotožnil se závěrem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, a uzavřel, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 Odpšk je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno. Velký senát dále neshledal důvod se odklánět od závěrů judikatury Nejvyššího soudu v tom, že případné pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a příčinná souvislost konstruována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/2013). V posuzované věci to znamená zabývat se otázkou, zda vůbec mohlo být rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno], příčinou původním žalobcem tvrzené nemajetkové újmy spočívající ve zničení jeho celoživotně budované vojenské kariéry s dopady do profesního i osobního života, a to v situaci, kdy k propuštění původního žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby došlo rozhodnutím [Anonymizováno] dne 14. 11. 2006, č. j. 18-76/2006-4614, tj. v době časově předcházející původním žalobcem označené příčině vzniku jeho újmy, tedy rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4677/2016, bod 29). Teprve ve chvíli, kdy by odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená příčinná souvislost není zcela vyloučena, bude na místě se zabývat otázkou promlčení žalovaného nároku.

15. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2020, č. j. 14 Co 440/2016 – 286, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2020, bylo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. března 2016, č. j. 48 C 148/2013 – 113, a po částečném zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 14 Co 440/2016 – 151, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2019, č. j. 31 Cdo 1954/2019 – 249, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně se ohledně nároku původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa], a ředitele žalovaného ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno] mění tak, že se žaloba zamítá. V odůvodnění odvolací soud mj. uvedl, že nezákonným rozhodnutím dle § 8 odst. 1 Odpšk je rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno], jak je již výše uvedeno. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 A 84/2011-136, který nabyl právní moci 1. 8. 2011. Promlčecí doba počala běžet nejpozději 2. 8. 2011 a dle § 32 odst. 3 zákona tak uplynula nejpozději 2. 2. 2012. V této době již původní žalobce dlouhodobě pociťoval svou pokračující újmu, když sám tvrdil, že již ode dne 14. 11. 2006, kdy byl propuštěn ze služebního poměru, pociťoval úkorně zpřetrhání profesní kariéry, kolegiálních i osobních vazeb a ztrátu životní jistoty povolání vojáka z povolání. Pokud byla podána žaloba až 11. 1. 2013, byla podána opožděně. Přitom promlčecí doba se neprodlužovala ve smyslu § 35 odst. 1 zákona, neboť žalobce uplatnil předběžně svůj nárok až 25. 10. 2012, tedy rovněž až po skončení promlčecí doby. V tomto případě původní žalobce podal dne 11. 1. 2013 žalobu (po předchozím uplatnění u žalovaného dne 25. 10. 2012) se zřejmým názorem, že promlčecí doba bude posuzována shodně u obou jím uplatněných nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu i z nezákonného rozhodnutí. Pokud se tento názor ukázal právně nesprávným (nárok z nesprávného úředního postupu promlčen není a nárok z nezákonného rozhodnutí promlčen je), nelze tento právní omyl žalobce přičítat k tíži žalovaného. Žalovaný žádným způsobem nebránil žalobci uplatnit nárok z nezákonného rozhodnutí včas. Žalovaný v zákonných lhůtách reagoval na uplatnění nároku žalobce. Na podání žalobce ze dne 25. 10. 2012 odpověděl dopisem ze dne 17. 12. 2012, doručeným zástupci žalobce dne 7. 1. 2013, tedy ve lhůtě dle § 15 odst. 2 Odpšk, a již v odpovědi namítl promlčení. Promlčení svého nároku zavinil svým postupem sám původní žalobce. Odvolací soud závěrem shrnul, že nárok žalobců není oprávněný. Mezi tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost. Navíc by byl nárok promlčen. Na základě shora uvedeného postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a změnil rozsudek soudu I. stupně ohledně nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí ve výši 1 500 000 Kč tak, že se žaloba zamítá.

16. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 1307/2020 – 325, bylo dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2020, č. j. 14 Co 440/2016 – 286, odmítnuto.

17. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 10. 2020, č. j. 48 C 148/2013 – 337 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2021, č. j. 14 Co 6/2021 – 391, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2021, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nemajetkové újmy ve výši 171 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 8. 1. 2013 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. (výrok I.) a soud dále rozhodl tak, že se žaloba, co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nemajetkové újmy ve výši 29 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 8. 1. 2013 do zaplacení, zamítá. (výrok II.). O nároku žalobců bylo rozhodováno v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudů.

18. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3137/20 ze dne 6. 4. 2021 byla ústavní stížnost žalobců odmítnuta. V odůvodnění ÚS uvedl, že v daném případě neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. V bodě 19. odůvodnění ÚS výslovně uvedl, že závěru Městského soudu v Praze, že nárok stěžovatelů není oprávněný, když mezi stěžovateli tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V bodě 18. Odůvodnění ÚS uvedl, že v posuzované věci městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dovodil, že podmínkou podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., splňuje jen rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno] kterým byl zamítnut rozklad původního žalobce proti rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 5. 9. 2006, č. j. [adresa] kterým bylo rozhodnuto, že původnímu žalobci se osvědčení pro stupeň „tajné“ nevydává. Stěžovatelé však tvrdili vznik nemajetkové újmy spočívající ve zničení celoživotně budované vojenské kariéry původního žalobce s dopady do profesního i osobního života rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2006, č. j. 18-76/2006-4614, jímž byl ukončen jeho služební poměr. Závěr městského soudu, že toto rozhodnutí nemůže být v příčinné souvislosti se stěžovateli tvrzenou újmou, když podle tvrzení samotného původního žalobce došlo k újmě v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, tedy v době časově předcházející rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

19. Soud ve věci postupoval dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ( dále jen „Odpšk“ ).

20. Podle § 8 odst. 1 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 8 odst. 2 Odpšk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

22. Podle § 8 odst. 3 Odpšk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

23. Podle § 13 odst. 1 Odpšk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

24. Podle § 14 Odpšk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Byl-li nárok uplatněnu úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

25. Podle § 15 odst. 1 Odpšk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odst. 2 domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Podle § 31a odst. 1 Odpšk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

27. Podle § 31a odst. 2 Odpšk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

28. Podle § 31a odst. 3 Odpšk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

29. Podle § 32 odst. 1 Odpšk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doruční (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 cit. ustanovení zákona se nejpozději nárok promlčí za dese let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 cit. ustanovení zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

30. Podle § 35 odst. 1 Odpšk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

31. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je existence takového rozhodnutí a prokázání vzniklé újmy. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že za takové rozhodnutí žalovaného je možné považovat dle § 8 odst. 1 Odpšk pouze rozhodnutí ředitele [Anonymizováno] ze dne 19. 12. 2006, č. j. [Anonymizováno]. Tímto rozhodnutím byl žalobcem podaný rozklad ze dne 21. 9. 2006 zamítnut a napadené rozhodnutí [Anonymizováno] o nevydání osvědčení ze dne 5. 9. 2006 bylo potvrzeno a stalo se tak pravomocným. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 A 84/2011-136, který nabyl právní moci 1. 8. 2011. V důsledku zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2006 došlo ke vrácení věci k dalšímu projednání žalovanému. Výsledkem tohoto řízení však bylo zastavení řízení podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., a to rozhodnutím žalovaného č. j. [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2012, neboť původní žalobce neodstranil ve lhůtě nedostatky žádosti. Výsledkem celého řízení bylo, že rozklad podaný původním žalobcem proti rozhodnutí o zastavení řízení byl zamítnut rozhodnutím ředitele žalovaného ze dne 16. 4. 2012, napadené rozhodnutí bylo potvrzeno a nabylo právní moci dne 30. 4. 2012. Původní žalovaný už dále proti tomuto rozhodnutí nijak nebrojil a po nabytí právní moci rozhodnutí podal na [Anonymizováno] žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy včetně dalších nároků. Pokud soud v daném případě musí vycházet z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, musel by být v daném případě shledán vznik konkrétní újmy následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tj. muselo by být konkrétní jednání orgánu státu, v daném případě [Anonymizováno], a vznik škody na straně původního žalovaného ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Pokud žalobci tvrdí, že následek způsobený v majetkové sféře původního žalobce je prima facie v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce, [Anonymizováno], které spočívalo ve vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž za jediné nezákonné rozhodnutí vydané žalovaným lze považovat v souladu s rozhodnutími soudů rozhodnutí ze dne 19. 12. 2006, nelze tomuto stanovisku žalobců dle názoru soudu přisvědčit. Nelze ani přisvědčit žalobcům, že škoda vznikla původnímu žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného. Odkaz žalobců na jimi citovanou judikaturu není v dané věci přiléhavý.

32. Soud s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2019, č. j. 31 Cdo 1954/2019 – 249, a s ohledem na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 62 Co 319/2022 – 266, které nabylo právní moci dne 3. 2. 2023, a dále i s ohledem na závěry Ústavního soudu v usnesení IV. ÚS 3137/20 ze dne 6. 4. 2021 dospěl k závěru, že s ohledem na tvrzené skutkové okolnosti v žalobě a zejména v doplnění žaloby ze dne 19. 4. 2023, nelze dospět k závěru, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2006 a jeho nesprávným úředním postupem vznikla původnímu žalobci škoda. V řízení totiž bylo jednoznačně prokázáno, že za takové rozhodnutí by bylo možné považovat rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2006, které předcházelo vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2006 a na základě kterého byl ukončen služební poměr původního žalobce. Proti tomuto rozhodnutí však původní žalobce nijak nebrojil, nepodal proti němu žádný opravný prostředek a jeho postup ve věci nelze klást k tíži žalovaného. Soud proto žalobu zamítl.

33. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

34. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, měl by tak mít nárok na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle výsledku sporu. V § 150 o. s. ř. je však upraveno zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu, které je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a soud je využije v případech, kdy by důsledná aplikace ustanovení § 142 o. s. ř. vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Toto ustanovení neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07), má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III.ÚS 3517/22). V daném případě nelze majetkové poměry stran objektivně hodnotit, když na straně žalované, tj. oprávněné, je stát Česká republika za niž vystupuje [Anonymizováno]. Náklady žalované tak činí pouze paušální náhrady nezastoupeného účastníka, tj. 300 Kč za každý jednotlivý úkon. Přestože by moderační právo soudu (§ 150 o. s. ř.) mělo být aplikováno pouze výjimečně, dospěl soud k závěru, že s ohledem na to, že žalobu podal právní předchůdce žalobců, manžel žalobkyně b) [Jméno zainteresované osoby 1/0] a otec žalobců a) a c), přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. 48 C 148/2013 byli žalobci úspěšní a mohli tak legitimně očekávat i případný úspěch v tomto řízení, jevilo se soudu jako nepřiměřeně tvrdé, aby za této situace hradili žalovanému náhradu nákladů řízení. V těchto okolnostech případu spatřuje soud důvody hodné zvláštního zřetele vedoucí k aplikaci § 150 o. s. ř. Soud proto rozhodl II. výrokem tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení