5 C 202/2022 - 194

Rubrum

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobkyní: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] 2 b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] c) [Jméno žalobkyně C], narozená [Datum narození žalobkyně C] bytem [Adresa žalobkyně C] všechny zastoupeny advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) [Jméno žalobkyně A] částku 478 275 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) [Jméno žalobkyně B] částku 358 706 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) [Jméno žalobkyně C] částku 358 706 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

IV. V části, ve které se žalobkyně a) [Jméno žalobkyně A] domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí další částku 159 425 Kč, se žaloba zamítá.

V. V části, ve které se žalobkyně b) [Jméno žalobkyně B] domáhala, aby byla uložena žalovanému povinnost zaplatit jí další částku 119 569 Kč, se žaloba zamítá.

VI. V části, ve které se žalobkyně c) [Jméno žalobkyně C] domáhala, aby byla uložena žalovanému povinnost zaplatit jí další částku 119 569 Kč, se žaloba zamítá.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) [Jméno žalobkyně A] náhradu nákladů řízení ve výši 61 518 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

VIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) [Jméno žalobkyně B] náhradu nákladů řízení ve výši 58 111 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

IX. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) [Jméno žalobkyně C] náhradu nákladů řízení ve výši 58 111 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

X. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b) a c) a z řízení již vystoupeným vedlejším účastníkem [Anonymizováno]., IČ [IČO], nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

XI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 59 784 Kč na účet Okresního soudu v Třebíči do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 8. 2022 domáhaly vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni [Jméno žalobkyně A] částku 637 700 Kč, žalobkyni [Jméno žalobkyně B] částku 478 275 Kč a žalobkyni [Jméno žalobkyně C] částku 478 275 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnily tím, že žalobkyně [Jméno žalobkyně A] byla matkou a žalobkyně [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] byly sestrami pana [jméno FO], narozeného [datum], který zemřel na následky pracovního úrazu utrpěného dne 8. 8. 2019 při plnění svých pracovních povinností v rámci pracovního poměru u žalovaného. V rámci šetření tohoto pracovního úrazu provedeného Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu i Policií ČR, územním odborem [adresa], pod sp. zn. KRPJ-87234-77/TČ-2019-161071-BOU, byla zjištěna řada závad na straně žalovaného souvisejících s bezpečností práce u žalovaného a s tímto pracovním úrazem. Odpovědný pracovník žalovaného [jméno FO] byl v této souvislosti i trestně stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Je tak dána odpovědnost žalovaného za pracovní úraz [jméno FO]. Úmrtí syna i sourozence žalobkyň bylo pro všechny žalobkyně šokem, ze kterého se dosud plně nevzpamatovaly, neboť s ním měly všechny vzájemný krásný a hluboký citový vztah. Jsou si sice vědomy, že dle zákoníku práce platného v době pracovního úrazu [jméno FO] byl okruh oprávněných osob na jednorázové odškodnění omezený a na žalobkyně se nevztahoval, nicméně tato tvrdost zákona byla již odstraněna novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 285/2020 Sb., po jejíž účinnosti by již žalobkyním právo na jednorázové odškodnění vzniklo. Žalobkyním však přesto vzniká právo na odškodnění nemajetkové újmy dle občanského zákoníku, přičemž odkázaly na aktuální soudní judikaturu citovanou v žalobě. Žalobkyněmi požadovaná výše nemajetkové újmy co do výše odpovídá platné právní úpravě v zákoníku práce, a to dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdě na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Žalovaný se žalobkyním v souvislosti s úmrtím [jméno FO] dosud neomluvil, žádnou náhradu nemajetkové újmy jim neposkytl a nereagoval ani na výzvu žalobkyň zaslanou mu před zahájením řízení.

2. Žalovaný i z řízení již vystoupivší vedlejší účastník navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dle zákoníku práce platného v době smrtelného pracovního úrazu pana [jméno FO] žalobkyním právo na jednorázové odškodnění nevzniklo. Dle jejich názoru jim nevzniká ani právo na náhradu nemajetkové újmy dle občanského zákoníku, neboť nebyly prokázány nadstandardní rodinné vztahy mezi žalobkyněmi a [jméno FO]. Vedlejší účastník dále uvedl, že veškeré oprávněné nároky žalobkyň již uspokojil, a žalobou uplatněné nároky nemají oporu v hmotném právu.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 11. 2022, č.j. 5 C 202/2022-107, byla žaloba všech žalobkyň ve věci samé zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se žalovanému ani vedlejšímu účastníku právo na jejich náhradu nepřiznává. Soud při rozhodování vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, a to že žalobkyně [Jméno žalobkyně A] byla matkou a žalobkyně [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] byly sestrami pana [jméno FO], narozeného [datum], zemřelého dne 8. 8. 2019 na následky pracovního úrazu utrpěného v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností ve prospěch žalovaného jako jeho zaměstnavatele. Za tento pracovní úraz odpovídá žalovaný, u kterého byla následně příslušným inspektorátem práce i Policií ČR zjištěna porušení důležitých povinností uložených mu zákonem podrobně popsaných v usnesení Policie ČR, územní odbor [adresa], ze dne 18. 5. 2020, č.j. KRPJ-87234-77/TČ-2019-161071-BOU, a usnesení OSZ v Třebíči ze dne 17. 8. 2020, č.j. ZT 78/2020-18. Sporným tak zůstalo, zda, a případně v jaké výši přísluší žalobkyním právo na zaplacení nemajetkové újmy či zadostiučinění při porušení jejich práva na soukromí a rodinný život vzniklé jim v souvislosti úmrtím jejich syna či bratra. Na základě dalších důkazů v řízení provedených, zejména výpovědi svědka [jméno FO], dospěl soud k závěru, že dle jeho názoru v projednávané věci při respektování shora uvedených závěrů existující judikatury nelze dovodit, že by v souvislosti se smrtelným pracovním úrazem [jméno FO] došlo k narušení práva na soukromí a rodinný život některé ze žalobkyň v takové intenzitě, že by byly dány důvody pro přiznání zadostiučinění některé z nich dle ustanovení § 81 odst. 2 občanského zákoníku.

4. Na základě odvolání žalobkyň byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2024, č.j. 49 Co 9/2023-143, zrušen, a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem zdejšího soudu v tom, že s ohledem na znění § 271i odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném v době úmrtí [jméno FO] nemají žalobkyně nárok na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy a je třeba nárok uplatněný žalobou posuzovat podle právní úpravy občanského zákoníku ohledně nemajetkové újmy. Se závěry soudu I. stupně ohledně důvodnosti uplatněného nároku však nesouhlasil s tím, že již ze samotné skutečnosti, že žalobkyně byly nejbližšími příbuznými zemřelého zaměstnance žalovaného [jméno FO] (žalobkyně a/ byla matkou a žalobkyně b/ a c/ jeho sestrami) nepochybně vyplývá, že úmrtí syna a bratra pro ně muselo a nepochybně i znamenalo citovou ránu, kterou nečekaly. Ve vztahu k žalobkyni a/ nelze pominout, že se jednalo o jejího jediného syna, kterého ztratila v době, kdy jí samotné bylo 69 let. Ztráta dítěte, a to jakéhokoli věku, je pak bezesporu pro matku tou největší ztrátou a ránou osudu, jaká může matku v životě potkat, a je zásahem do jejího soukromí a rodinného života o to větším, dojde-li ke ztrátě dítěte zcela nečekaně, a navíc v jeho relativně mladém věku tak, jak tomu bylo i v projednávané věci. Fakt, že ztráta dítěte je zásahem do soukromí matky nemůže zpochybnit ani skutečnost, že se v posledních dvou letech matka se synem nestýkala osobně, ale pouze telefonicky. Pro žalobkyně b/ a c/ pak znamenala smrt [jméno FO] ztrátu jejich staršího bratra (byť ve vztahu k žalobkyni c/ pouze polorodého), se kterým vyrůstaly a který jim byl jako nejstarší sourozenec nepochybně oporou, stejně tak ony byly oporou jemu, tak, jak to mezi společně vyrůstajícími sourozenci bývá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti měl odvolací soud za to, že žalovaný, který je plně odpovědný za smrtelný pracovní úraz [jméno FO], zasáhl do soukromí žalobkyň a/ a b/ způsobem, který třeba odčinit podle výše citovaných ustanovení občanského zákoníku. Ve vztahu k nároku žalobkyně c/ je otázka zásahu žalovaného do jejího soukromí ještě otevřena, neboť soud I. stupně ve vztahu k ní žádná relevantní skutková zjištění neučinil, a z pouhého sdělení žalobkyně b/ „že se nestýkali“ nelze posoudit, do jaké míry byl její vztah se zemřelým bratrem pouze formální založený na polorodém sourozenectví a do jaké míry byl skutečný, jinými slovy, nelze dosud učinit závěr o tom, zda žalovaný neoprávněně zasáhl v souvislosti s úmrtím [jméno FO] i do soukromí žalobkyně c/ takovým způsobem, který vyžaduje, aby byl odčiněn. Uložil soudu I. stupně, aby se v dalším řízení nárokem žalobkyň na náhradu nemajetkové újmy, která jim vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem žalovaného do jejich soukromí, znovu zabýval, a to z výše uvedených hledisek. Po doplnění dokazování za účelem zjištění intenzity zásahu do soukromí žalobkyně c/, kterou se soud I. stupně dosud nezabýval (pokud dosud žalobkyně c/ v tomto směru neoznačila k prokázání svých tvrzení adekvátní důkazy, bude připadat v úvahu postup dle § 118a odst. 3 o.s.ř.), soud I. stupně posoudí intenzitu neoprávněného zásahu žalovaného do soukromí každé jednotlivé žalobkyně, a na základě toho určí výší náhrady nemajetkové újmy tak, aby tuto intenzitu zásahu do jejich soukromí adekvátně odrážela.

5. V dalším řízení soud doplnil dokazování o výpovědi navržených svědků [jméno FO], [jméno FO] [adresa] [jméno FO], účastnickou výpověď žalobkyně [Jméno žalobkyně C] i fotodokumentaci dokladující rodinná setkání širší rodiny žalobkyň a při respektování právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná.

6. Podle § 2959 věta první občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Soudní judikatura již v této souvislosti dovodila, například nově v žalobkyněmi citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 2669/2021, že okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zákoníku práce (dnes § 271i odst. 1, 3 zákoníku práce), nelze rozšiřovat prostřednictvím ustanovení § 2959 občanského zákoníku, které neobsahuje skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání jakož i způsob a rozsah náhrady této škody (újmy) jsou obsažena v zákoníku práce, který – jak vyplývá z ustanovení § 1 písm. a/ zákoníku práce – upravuje (mimo jiné) právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (Individuální pracovněprávní vztahy) a který se na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z těchto vztahů použije přednostně před občanským zákoníkem. Tomu odpovídá i zvláštní (oproti úpravě v občanském zákoníku) úprava způsobu a rozsahu náhrady škody (újmy) vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání v ustanoveních zákoníku práce, která vylučuje použití úpravy a způsobu náhrady újmy obsažené v ustanoveních § 2951 a následujících občanského zákoníku. Aplikace ustanovení § 2959 občanského zákoníku je tak ve vztahu mezi účastníky vyloučena.

7. Ve shora uvedeném rozsudku i dalších rozhodnutích v něm citovaných však Nejvyšší soud ČR dovodil, že pokud mezi fyzickými osobami existují sociální, morální, citové a kulturní vztahy vytvořené v rámci jejich soukromého a rodinného života, může porušením práva na život jedné z nich dojít k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé z těchto osob. Způsobení úmrtí člena rodiny je tak při zaviněném porušení stanovené zákonem škůdcem ve smyslu ustanovení § 2910 věta první občanského zákoníku neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny a tyto závěry lze plně vztáhnout na právo na soukromí, které požívá ochrany dle ustanovení § 81 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku se po smrti člověka může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.

8. V projednávané věci byly žalobkyně ve vztahu k zemřelému [jméno FO] nepochybně osobami blízkými ve smyslu ustanovení § 22 věta první občanského zákoníku. Ze shora uvedených usnesení Policie ČR a Okresního státního zastupitelství v Třebíči je rovněž zřejmé, že na smrtelném pracovním úrazu [jméno FO] měl minimálně ve formě spoluzavinění v nedbalostní formě odpovědnost za újmu jemu vzniklou žalovaný jako jeho zaměstnavatel. Vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu je v této souvislosti dána povinnost žalovaného nemajetkovou újmu žalobkyním poskytnout. Je proto třeba posoudit, v jaké míře jsou dány podmínky pro přiznání práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobkyním dle shora citovaných ustanovení občanského zákoníku.

9. Soudní judikatura již v této souvislosti dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2018 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 25 Cdo 894/2018, že na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako například omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.

10. V projednávané věci žádná ze žalobkyň netvrdila, že by na zemřelém [jméno FO] byla existenčně závislá nebo jí v souvislosti s jeho úmrtím vznikla nějaká majetková újma. I z účastnických výpovědí žalobkyň [Jméno žalobkyně A], [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] je zřejmé, že poslední dva roky před úmrtím [jméno FO] se s ním nestýkaly a komunikovaly s ním pouze příležitostně telefonicky, žádné rodinné oslavy v rámci širší rodiny v posledních letech nemívaly. Do roku 2017 u [Jméno žalobkyně A] a [Jméno žalobkyně B] zemřelý střídavě bydlel a nepřispíval jim na náklady spojené s bydlením a stravováním. Z výpovědi sestry [Jméno žalobkyně B] naopak vyplývá, že za zemřelého platila výživné na dceru jeho bývalé družce a doplatila za něj dluhy za energie. [jméno FO] bydlel v k bydlení nevyhovující budově v obci [adresa] ve spoluvlastnictví [Jméno žalobkyně B] a její sestřenice, požíval alkohol, a to zejména z důvodu křivdy, kterou pociťoval v souvislosti s tím, jak se k němu chovaly dcera a její matka. Ze všech účastnických výpovědí žalobkyň i svědeckých výpovědí vyslechnutých svědků vyplývá, že intenzita vztahu žalobkyň s [jméno FO] byla v posledních dvou letech minimální a omezená pouze na příležitostné telefonické hovory, přičemž v minulosti byl naopak [jméno FO] finančně a existenčně závislý na své matce a sestře [Jméno žalobkyně B]. Z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] [adresa] [jméno FO] i účastnické výpovědi žalobkyně [Jméno žalobkyně C] vzal soud dále za prokázané, že žalobkyně [Jméno žalobkyně C] po dobu pobytu [jméno FO] v [adresa] udržovala pravidelně kontakt s [jméno FO] při jejích pravidelných návštěvách matky i sestry a byl mezi nimi normální sourozenecký vztah. Z účastnické výpovědi žalobkyně [Jméno žalobkyně C] vzal soud dále za prokázané, že [jméno FO] nebyl uspořádán pohřeb s obřadem a dosud nebyla urna s jeho ostatky uložena v rodinném hrobě. Pokud žalobkyně tvrdily, že se měl žalovaný vůči [jméno FO] špatně chovat, pak dle názoru soudu nelze z žádného v řízení provedeného důkazu tento závěr dovodit. Z diáře [jméno FO] za rok 2018 sice vyplývá, že mu mzda nebyla vyplácena jednorázově jednou za měsíc, ale postupně v menších částkách několikrát měsíčně, nicméně tuto skutečnost nelze dle názoru soudu klást k tíži žalovaného. I z tvrzení žalobkyň [Jméno žalobkyně A] a [Jméno žalobkyně B] je zřejmé, že [jméno FO] po dobu svého bydlení u nich nebyl schopen jim přispívat na náklady spojené s bydlením či stravováním a nebyl tedy schopen, přestože byl zaměstnán, racionálně finančně hospodařit. Postupné vyplácení mzdy dle jeho aktuálních potřeb lze tedy považovat spíše za benefit poskytovaný mu žalovaným.

11. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobou uplatněné nároky co do výše skutečně odpovídají dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy za rok 2018 dle údajů [právnická osoba]. Při úvaze, na kolik se od této z judikatury vycházející výše u žalobkyň odchýlit směrem k vyšší či nižší náhradě, dospěl soud k závěru, že nebyly shledány žádné důvody pro případné stanovení náhrad některé ze žalobkyň vyšší oproti dvacetinásobku průměrné hrubé mzdy za rok 2018. Naopak dospěl soud k závěru, že jsou dány důvody pro snížení této náhrady. Tyto důvody shledal soud zejména v prakticky neexistující komunikaci všech žalobkyň s [jméno FO] v posledních dvou letech jeho života, za významnou okolnost svědčící o vztahu žalobkyň ke [jméno FO] považuje soud skutečnost, že zemřelému nebyl vystrojen pohřeb s obřadem a dosud se žádná ze žalobkyň nepostarala ani o úpravu rodinného hrobu a umístění ostatků [jméno FO] na něm. Žalovaný přitom netvrdil, že by přiznání žalované nemajetkové újmy mohlo mít vůči němu likvidační následky a takovýto závěr nelze dovodit ani z žádného důkazu provedeného v řízení. Vzhledem ke všem okolnostem věci dospěl soud k závěru, že za odpovídající lze považovat snížení obvyklé náhrady nemajetkové újmy o 25%, což ve finančním vyjádření odpovídá u žalobkyně [Jméno žalobkyně A] částce 478 275 Kč a u žalobkyně [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] částce 358 706 Kč. Ohledně těchto částek proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost je žalobkyním zaplatit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť vzhledem k výši přiznaných částek považoval za vhodné poskytnout žalovanému delší lhůtu k plnění oproti obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a poskytnutou lhůtu shledal za odpovídající okolnostem věci. Ve zbývající části pak žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.

12. O nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšné byly v řízení žalobkyně a soud jim proto přiznal právo na poměrnou část nákladů řízení odpovídající výsledku řízení. Náklady řízení vzniklé žalobkyni [Jméno žalobkyně A] představují odměnu advokáta za 11 hlavních úkonů (převzetí a příprava zastoupení, výzva žalovanému před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci, podání žaloby, dva úkony za účast na jednání soudu dne 6. 10. 2022 v délce přesahující 2 hodiny, dvě písemná vyjádření ve věci samé datovaná 20. 10. 2022 a 9. 11. 2022, účast na jednání soudu dne 24. 11. 2022, podání odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 29. 11. 2023 a účast na dalším jednání soudu prvního stupně dne 28. 5. 2024) po 10 860 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění snížené o 20% dle § 12 odst. 4 téže vyhlášky při společných úkonech při zastupování více osob, 11 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, jednu třetinu náhrad za ztrátu času advokáta představujících 13 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, jednu třetinu cestovních náhrad advokáta při cestách k jednání soudu prvního stupně i odvolacího soudu [adresa] a zpět vozidlem Volkswagen Passat a jednu třetinu DPH z odměny a náhrad, neboť zástupce žalobkyň osvědčením o registrace plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Náklady řízení vzniklé žalobkyním [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] jsou shodné s náklady vzniklými žalobkyni [Jméno žalobkyně A] s výjimkou výše odměny advokáta za jeden hlavní úkon, která u každé z nich činí 10 200 Kč. Oproti vyúčtování nákladů řízení předloženého žalobkyněmi soud nepřiznal žalobkyním pouze odměnu a paušální náhradu za vyjádření žalobkyň datované 21. 3. 2024, neboť toto podání obsahující pouze návrhy na doplnění dokazování dle názoru soudu nelze považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 či 2 shora uvedené vyhlášky. Výše cestovních náhrad při cestách k jednáním soudu konaným dne 6. 10. 2022 a 24. 11. 2022 činila za každou z cest 2 649 Kč (337 km při paušální náhradě 4,70 Kč za jeden km, průměrné normované spotřebě použitého vozidla 7,1 litrů na 100 km a ceně paliva motorová nafta 47,10 Kč za jeden litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 511/2021 Sb., výše cestovní náhrady k jednání odvolacího soudu [adresa] a zpět stejným vozidlem činila 3 445 Kč (424 km při paušální náhradě 5,20 Kč za 1 km a ceně motorové nafty 34,40 Kč za jeden litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 467/2022 Sb.) a výše cestovní náhrady za jízdu k dalšímu jednání prvostupňového soudu stejným vozidlem dne 28. 5. 2024 činila 2 801 Kč ( 337 km při paušální náhradě 5,60 Kč za 1 km a ceně paliva motorová nafta 38,70 Kč za jeden litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 398/2023 Sb.). Celková výše přiznaných cestovních náhrad tak činí 11 544 Kč, jedna třetina z nich odpovídá částce 3 848 Kč. Z důvodů uvedených shora tak náklady řízení žalobkyně [Jméno žalobkyně A] činí včetně DPH 123 036 Kč a náklady řízení žalobkyň [Jméno žalobkyně B] a [Jméno žalobkyně C] činí shodně 116 222 Kč.

13. Protože však poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyň činí 75% ku 25%, přiznal soud podle výsledků řízení převážně úspěšným žalobkyním právo na zaplacení 50% jim vzniklých nákladů řízení (100 – 25 – 25), tedy náhradu ve výši 61 518 Kč žalobkyni [Jméno žalobkyně A] a náhradu ve výši 58 111 Kč oběma dalším žalobkyním. Z důvodů uvedených již shora uložil žalovanému zaplatit žalobkyním přiznané náklady řízení rovněž ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku.

14. O nákladech řízení mezi žalobkyněmi a vedlejším účastníkem, který již po rozhodnutí odvolacího soudu z řízení vystoupil, rozhodl soud za analogického použití § 146 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve vztahu mezi nimi neshledal důvody k aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věta první či věta druhá o.s.ř..

15. Protože byly žalobkyně dle § 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění osvobozeny od soudních poplatků, přešla dle § 2 odst. 3 téhož zákona poplatková povinnost v rozsahu žalobkyním přiznaného plnění na žalovaného, u kterého podmínky pro osvobození od soudních poplatků splněny nejsou. Soud proto uložil žalovanému povinnost soudní poplatek stanovený dle položky 1.1 b/ přílohy k sazebníku soudních poplatků ve výši 59 784 Kč zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči, a to rovněž ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku.

Poučení