5 C 214/2025 - 46

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 31 654 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 478 Kč s tím, že je tuto povinnost oprávněn splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 26 176 Kč zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 196,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 31 654 Kč s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně (žalobkyně vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ a OP, kontroly v ISIR a CEE, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie žalovaného u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalovaného a z vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného dle jím vyplněných podkladů) spolu dne 9.8.2024 uzavřeli smlouvu o úvěru ve výši 58 176 Kč (skládající se z půjčené částky 32 000 Kč a souhrnného poplatku 26 176 Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 970 Kč, zaplatil však toliko 26 522 Kč, tato částka přitom byla započtena na úhradu nákladů na vymáhání, na úhradu smluvních pokut, na úhradu poplatku za prodlení se splácením, na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek a zbytek v rozsahu 83,47 % na úhradu jistiny a v rozsahu 16,53 % na úhradu úroku za poskytnutí úvěru. Ke dni 20.2.2025 byl pak úvěr zesplatněn.

2. Žalovaný nesporoval, že si dané peníze zapůjčil, má však za to, že je předmětná smlouva neplatná. V době sjednání předmětné smlouvy nebyl sto správně vyhodnotit svoje možnosti a podmínky smlouvy, přičemž na rizika s jejím uzavřením spojená nebyl ze strany žalobkyně nikterak upozorněn. RPSN sjednaná ve smlouvě je dle jeho názoru nepřiměřená, když cca 23krát převyšuje obvyklou výši RPSN v dané době (k tomu odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005, dále rozhodnutí SDEU sp. zn. C-377/14 ve věci Radlingerovi vs. FINWAY a.s. a KS v HK sp. zn. 47 Co 77/2003-200). Dále má pak za to, že žalobkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, když k uzavření smlouvy postačil toliko doklad totožnosti žalovaného (k tomu co do povinnosti uvedené tvrdit a prokázat, a to i doložením archivovaných listin odkázal na rozhodnutí SDEU sp. zn. C 449/13 ve věci CA Consumer Finance vs. Bakkaus a rozhodnutí ČNB 2022/50710/570).). S ohledem na svou současnou osobní a majetkovou situaci pak požádal o úhradu zbývající výše neuhrazené jistiny 5 478 Kč formou splátek ve výši 1 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně i žalovaný se z nařízeného jednání soudu omluvili, o odročení nepožádali. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Podle evidenční karty žalovaný žalobkyni dne 9.8.2024 požádal o spotřebitelský úvěr ve výši 32 000 Kč s požadovanou dobou splatnosti 60 týdnů, kdy uvedl, že žije sám, nemá vyživovací povinnost, bydlí v rámci spolubydlení, má učňovské vzdělání, je ženatý/registrovaný, nevlastní vozidlo ani nemovitost, měl úvěr u jiné společnosti, pracuje na plný úvazek na dobu neurčitou s příjem 30 380 Kč, jeho výdaje na bydlení činí 8 932 Kč měsíčně a měsíčně hradí 1 576 Kč na nebankovní závazky, kdy nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou. V tomto formuláři přitom není označen žádný doklad, který by byl ze strany žalobkyně po žalovaném vyžádán.

6. Z výplatních pásek za květen a červen r. 2024 vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání v této době činil 30 799,50 Kč.

7. Ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace a smluvních podmínek soud zjistil, že spolu dne 9.8.2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 32 000 Kč a žalovaný se jí jej zavázal vrátit formou 60 týdenních splátek po 969,60 Kč spolu s úrokem 6 336 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 70,89% ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 9 600 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalovaného do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalovaného/ a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 10 240 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalovaného). RPSN bylo sjednáno na 212,77 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky, formulář pro standardní informace a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalovaného, čímž žalovaný potvrdil vyplacení částky 32 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky.

8. Z přehledu výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR dostupných na internetových stránkách ČNB má soud za prokázané, že v srpnu r. 2024 dosahovala obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 8,62 % ročně a RPSN u úvěru na spotřebu 9,25%.

9. Z výpisu z úvěru plyne, že žalovaný uhradil na daný úvěr celkem 26 522 Kč.

10. Podle návrhu smírného řešení žalovaný vystavil na jméno žalobkyně dne 24.4.2025 návrh na smírné vyřešení věci, kdy navrhl úhradu formou splátek ve výši 1 000 Kč měsíčně.

11. Dle předžalobní upomínky a výpisu podání zaslala žalobkyně v této věci dne 15.7.2025 žalovanému předžalobní upomínku.

12. Návrh na provedení důkazu návrhem na zahájení řízení u finančního arbitra, oznámením o zahájení řízení a dokladem o odeslání smírného návrhu byl pro nadbytečnost zamítnut, když má soud za to, že na základě ostatních ve věci provedených důkazů je možné učinit adekvátní závěr o skutkovém stavu.

13. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

14. V období květen a červen r. 2024 byl průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání 30 799,50 Kč.

15. Žalovaný požádal dne 9.8.2024 žalobkyni o spotřebitelský úvěr ve výši 32 000 Kč s požadovanou dobou splatnosti 60 týdnů, kdy uvedl, že žije sám, nemá vyživovací povinnost, bydlí v rámci spolubydlení, má učňovské vzdělání, je ženatý/registrovaný, nevlastní vozidlo ani nemovitost, měl úvěr u jiné společnosti, pracuje na plný úvazek na dobu neurčitou s příjem 30 380 Kč, jeho výdaje na bydlení činí 8 932 Kč měsíčně a měsíčně hradí 1 576 Kč na nebankovní závazky, kdy nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou. V tomto formuláři přitom není označen žádný doklad, který by byl ze strany žalobkyně po žalovaném vyžádán.

16. Dne 9.8.2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 32 000 Kč a žalovaný se jí jej zavázal vrátit formou 60 týdenních splátek po 969,60 Kč spolu s úrokem 6 336 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 70,89% ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 9 600 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalovaného do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalovaného/ a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 10 240 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalovaného). RPSN bylo sjednáno na 212,77 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky, formulář pro standardní informace a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalovaného, čímž žalovaný potvrdil vyplacení částky 32 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky.

17. V srpnu r. 2024 dosahovala obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 8,62 % ročně a RPSN u úvěru na spotřebu 9,25 %.

18. Žalovaný uhradil na daný úvěr celkem 26 522 Kč.

19. Dne 15.7.2025 zaslala žalobkyně v této věci žalovanému předžalobní upomínku.

20. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále ZSÚ).

21. Ust. § 419 o.z. stanoví, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

22. Podle § 2390 o. z. přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

23. Dle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

24. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

25. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo 26. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

27. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

29. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

30. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

31. Dle § 84 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

32. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

35. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

38. Dle § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

39. Ust. § 1970 o.z. poté uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

41. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

42. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalovaném z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla mezi ní a žalovaným uzavřena dne 9.8.2024. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému v pozici spotřebitele na základě dané smlouvy 32 000 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (rozsudek NSS ze dne 1.4.2015, č. j. 1 As 30/2015-39) a prověřením jeho osoby i v rámci veřejných rejstříků jakými jsou evidence dlužníků (rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či IR, CEE, SOLUS, BRKI a NRKI (rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z uvedeného tedy plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při tomto posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě po obsahové stránce prověřit, a teprve na základě takového náležitého prověření učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná, či nikoli.

43. Žalobkyně v této věci tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ a OP, kontroly v ISIR a CEE, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalovaného a z vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů žalovaného, zcela však absentuje tvrzení, kdy byla ona kontrola provedena, jakým způsobem, s jakými zjištěními a s jakým výsledkem, rovněž pak zcela absentuje tvrzení, o tom, o jaké předložené dokumenty ze strany žalovaného se jednalo, když bylo žalobkyní odkázáno toliko na doklady zaškrtnuté v evidenční kartě klienta, zde však ničeho zaškrtnuto nebylo. Dále absentuje uvedení, jaká zjištění z nich byla učiněna, resp. jak tedy byla ona tvrzení uvedená v žádosti o úvěr/v evidenční kartě klienta ověřena a jaký závěr v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl na základě uvedeného ze strany předchůdce přijat. K doložení posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně soudu předložila právě toliko evidenční kartu klienta, v této kartě jsou však dle žalobkyně zaznamenány toliko informace poskytnuté ze strany žalovaného, není zde však žádný záznam o jejich ověření doklady (jak je uvedeno výše, není zde uvedeno ani jaké doklady žalovaný poskytl, ani jaká zjištění z nich byla učiněna co do osobních, a majetkových poměrů žalovaného, včetně příjmů a výdajů žalovaného, když je zde nadto uvedeno, že má další mimobankovní závazky) a výplatní pásky žalovaného za květen a červen r. 2024, ty však slouží toliko k potvrzení příjmů, nikoli výdajů a celkových osobních a majetkových poměrů žalovaného. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soud omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

44. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že žalovaný na základě předmětné smlouvy plnil, jelikož je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet), kdy je primárním chráněným zájmem ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele tedy představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod.

45. Následkem absence tohoto posouzení je pak neplatnost dané smlouvy ze dne 13.11.2024, a to neplatnost absolutní, protože porušení této povinnosti odporuje zákonu (ZSÚ) a zároveň tím narušuje i veřejný pořádek, když by v opačném případě docházelo ke shora popsaným negativním důsledkům ve společnosti (rozsudek NS ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Uvedený závěr přitom podporuje rovněž rozhodnutí ÚS ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde je uvedeno, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň k tomu soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 - OPR-FINANCE S.R.O. V. GK v rámci řešení předběžné otázky, kterou soudu předložil Okresní soud v Ostravě, kdy Soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Konečně je uvedený závěr podpořen i tím, že bylo předmětné ustanovení v r. 2022 novelizováno právě co do stanovení absolutní neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti. Soud tedy dospěl k závěru, že je daná smlouva absolutně neplatná, strany, resp. žalobkyně a žalovaný s ohledem na předmětné postoupení pohledávky, tedy nejsou povinné si na základě tohoto právního titulu ničeho plnit.

46. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků, RPSN a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

47. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

48. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s úrokem ve výši 70,89 % ročně tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 8,62 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. K obdobnému závěru by poté soud dospěl při hodnocení výše RPSN.

49. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalovanému plnění ve výši 32 000 Kč, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a byl tak povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Zároveň ovšem bylo v řízení prokázáno, že žalovaný na základě této smlouvy žalobkyni uhradil toliko 26522 Kč, zbývá tedy vydat 5 478 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II).

50. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu, právu žalobkyně na jeho úhradu, postoji žalovaného k věci i jeho tvrzeným finančním možnostem. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 1 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.

51. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s 151 odst. 3 o.s.ř., kdy měl žalovaný ve věci přibližně 82,70 % úspěch a žalobkyně přibližně 17,30 % úspěch. Soud tedy žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 65,40 % z částky, na kterou by měl nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o náhradu hotových výdajů, kdy žalovanému vznikly celkové náklady ve výši 300 Kč za jeden úkon ve věci (vyjádření k žalobě) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a soud mu přiznal jejich náhradu ve výši 196,20 Kč (65,40 %) odpovídající poměru jeho úspěchu ve věci (výrok III). Lhůta k úhradě byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení