5 C 232/2023 - 71

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 41.794,54 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 28.254 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28.254 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 7.759 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36.013 Kč od 23. 3. 2023 do 14. 8. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.759 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení, částky 5.781,54 Kč, úroku ve výši 64,09 % ročně z částky 29.856,34 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 4. 2023 ve výši 1.226,88 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 29.856,34 Kč od 16. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 3. 2023 dosáhne částky 100.569 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.179,62 Kč k rukám [Jméno advokátky], advokátky v [Anonymizováno], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 7. 9. 2023, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 36.013 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 36.013 Kč ve výši 15 % ročně od 23. 3. 2023 do zaplacení, částky ve výši 5.781,54 Kč, úroku ve výši 64,09 % ročně z částky 29.856,34 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 4. 2023 ve výši 1.226,88 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 29.856,34 Kč od 16. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 3. 2023 dosáhne částky 100.569 Kč. Uvedl, že žalobce se žalovaným uzavřeli dne 10. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobce poskytl převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě dne 10. 11. 2022 částku ve výši 30.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobci uhradit poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 64,09 % p. a., a to ve 48 měsíčních splátkách po 1.746 Kč, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosinec 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný splátky řádně a včas nesplácel, byl celý úvěr žalobcem zesplatněn ke dni 21. 3. 2023, přičemž před zesplatněním úvěru byl žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu k tomu poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina celkem 34.615,65 Kč. Do data zesplatnění úvěru uhradil žalovaný žalobci částku ve výši 1.746 Kč, po jeho zesplatnění neuhradil žalovaný žalobci ničeho. Žalovaný dále nereagoval na upomínky a výzvy k úhradě ani na předžalobní výzvu žalobce a dlužnou částku žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. Neuvedl žádná skutková tvrzení, neoznačil, ani nedoložil žádné důkazy.

3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci dle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání postupem dle § 115a o. s. ř. Soud proto ve věci nařídil jednání na 12. 12. 2024.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 10. 11. 2022, dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 10. 11. 2022, z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru shora z 11. 11. 2022 a ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru shora má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet, spolu s úrokem ve výši 64,09 % ročně, a to ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1.746 Kč, tedy celkem se zavázal uhradit částku ve výši 83.808 Kč.

6. Ze smlouvy o úvěru shora, z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 10. 11. 2022, z karty klienta ke smlouvě o úvěru shora a ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 23. 8. 2024, bylo prokázáno, že žalobce dne 10. 11. 2022 převedl částku 30.000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě, přičemž jako variabilní symbol platby uvedl číslo uzavřené smlouvy, a že dne 11. 11. 2022 byla na tento účet, jehož majitelem byl žalovaný, tato částka připsána.

7. Z karty klienta shora soud zjistil, že žalovaný zaplatil na předmětnou smlouvu žalobci pouze dne 7. 12. 2022 částku ve výši 1.746 Kč.

8. Z výzev k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 15. 2. 2023 a ze dne 20. 3. 2023 má soud za prokázané, že žalobce žalovaného vyzval k okamžité úhradě dluhu.

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalobce prohlásil dlužné dosud neuhrazené částky za splatné ke dni 21. 3. 2023 a že žalobce žalovaného vyzval k okamžité úhradě dluhu.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 8. 2023 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Z podacího archu pak vzal soud za prokázané, že předžalobní výzvu žalobce dne 9. 8. 2023 žalovanému odeslal.

11. Z vyjádření žalobce, uvedeného v žalobě, soud zjistil, že žalobce posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení.

12. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru shora ze dne 10. 11. 2022 bylo zjištěno, že jediným pravidelným čistým měsíčním příjmem žalovaného je příjem ze zaměstnání ve výši 29.968 Kč. Výdaje žalovaného jsou tvořeny jeho osobními výdaji (životní minimum) ve výši 4.620 Kč a výdaji na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 4.316 Kč, tedy celkem výdaje ve výši 8.936 Kč. Nemá žádné spoření, splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky apod.) ani konsolidované splátky nebo splátky u žalobce. Nemá ani žádné ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod. Jeho volné zdroje činí 20.032 Kč. Žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou od 1. 2. 2021 u [právnická osoba]., [adresa], výpovědní lhůta neběží. Žalovaný je svobodný, nežije s nikým ve společné domácnosti, forma bydlení: vlastní.

13. Z detailu úhrady z účtu žalovaného u [právnická osoba]. shora soud zjistil, že dne 7. 10. 2022 byla na tento účet připsána úhrada z účtu plátce [Anonymizováno] ve výši 27.710 Kč.

14. Z potvrzení o příchozí úhradě na účet žalovaného u [právnická osoba]. shora ze dne 10. 11. 2022 soud zjistil, že dne 8. 7. 2022 byla na tento účet připsána částka ve výši 39.585 Kč z účtu totožného čísla jako číslo účtu plátce [Anonymizováno] dle detailu úhrady shora.

15. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 17. 10. 2022 soud zjistil, že zde na jméno žalovaného není uveden žádný záznam.

16. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného ze dne 10. 11. 2022 soud zjistil, že na jméno žalovaného nebyla vypočítána hodnota CBS skóre (určující výši pravděpodobnosti splácení) s tím, že mu byl přiřazen kód příznaku 14 – klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.

17. Z ostatních soudem provedených důkazů nebyly zjištěny žádné jiné rozhodné skutečnosti, jež by měly vliv na rozhodnutí ve věci.

18. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobcovy nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), jako spotřebitelský úvěr.

19. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 o. z.).

21. Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém (§ 2048 o. z.).

22. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (§ 1968 věta první o. z.).

23. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 o. z.).

24. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z. s. ú.) platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

26. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

27. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

30. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

31. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 ([právnická osoba]), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

32. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

33. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

34. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, které tuto skutečnost vůbec neosvědčují (platnost osobních dokladů předložených žalovaným), nebo jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená (lustra v insolvenčním rejstříku, registru SOLUS). Dále soud dospěl k závěru, že v případě posouzení výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného žalobce ve svém vyjádření ke způsobu jím provedeného ověření úvěruschopnosti žalovaného uvádí závěry, které z údajů v této listině obsažených nevyplývají (že v registru NRKI nejsou o žalovaném žádné údaje, resp. mu nebylo přiřazeno skóre CBS, nevypovídá nic o schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, resp. tuto schopnost nepotvrzuje). Validita výsledků vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr skóringovým systémem (uvedená žalobcem v žalobním návrhu) se soudu rovněž jeví jako velmi sporná až účelově, resp. pro forma tvrzená, neboť vychází jednak z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů, sice ověřeného dvěma předloženými výpisy z bankovního účtu, z nichž však nevyplývají vzhledem ke značně rozdílným výším doložených plateb (39.585 Kč vs 27.710 Kč) a velkému časovému odstupu mezi nimi (8. 7. 2022 vs 7. 10. 2022) jednoznačné závěry a osvědčení pravidelnosti a výše tvrzeného měsíčního příjmu žalovaného, přičemž vzhledem k omezenému počtu těchto doložených dokladů se žalobcova tvrzení z nich odvozovaná soudu jeví jako nepřezkoumatelná, a zejména pak z tvrzení o výši výdajů žalovaného. V otázce výdajové se soudu kromě výše zmíněného (zejména chybějící reflexe vyhodnocení úvěrové smlouvy žalovaného dle výstupu z NRKI shora), jeví jako zásadní absence údajů o výdajích žalovaného, resp. jejich doložení a ověření. V hodnocení klienta uvedený a žalobcem posuzovaný údaj o výdajích žalovaného ve výši 4.620 Kč (životního minima) je dle názoru soudu očividně povšechně generalizující, realitu konkrétního jedince nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporný až postrádající elementární výpovědní hodnotu, neboť je naprosto nepřezkoumatelný. Rovněž tak údaje o měsíčních výdajích na bydlení ve výši 4.316 Kč, se soudu jeví i přes svou nepřezkoumatelnost jako očividně podhodnocené a nereálné, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu, nejen v oblastech shora, žádné další, resp. vyšší výdaje (než v hodnocení klienta uvedené a kvantifikované). Dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Při jednání dne 12. 12. 2024 žalobce uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá oprávněnost žalovaného nároku, neboť vzhledem k nízké jistině bylo žalobcem s ohledem na usnesení ÚS sp. zn. I ÚS 1543/21 řádně dostáno povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu však výše citované usnesení Ústavního soudu nelze na žalovaný nárok vztáhnout již jen z ohledu na žalobcem zmíněnou výši žalované částky, označenou jako nízkou jistinu (přičemž uplatněný nárok se však neskládá pouze z jistiny předmětného úvěru), neboť na rozdíl od Ústavním soudem posuzovaného případu (zaplacení částky 3.490 Kč s příslušenstvím) se v případě předmětného žalobního návrhu nejednalo o částku bagatelní, ale o částku řádově (až dvanáctkrát) vyšší (41.794,54 Kč s příslušenstvím), přičemž dle názoru soudu při hodnocení výše částky, o níž v soudním sporu jde, z hlediska jejího případného označení za bagatelní, je v tomto případě třeba přihlížet nejen k výši žalované částky, ale i k výši jejího příslušenství, které může v případě úspěchu vzhledem k okolnostem žalovanou částku podstatně navýšit. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o hotovostním úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

35. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 30.000 Kč. Žalovaný na poskytnutou částku zaplatil pouze 1.746 Kč, proto je povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 28.254 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 28.254 Kč za dobu od 15. 8. 2023 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaný prokazatelně dostal až dnem 15. 8. 2023, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě, obsažené v předžalobní výzvě ze dne 9. 8. 2023, jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému výzvu odeslal dne 9. 8. 2023, ve výzvě stanovil lhůtu k plnění okamžitě, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 14. 8. 2023 považuje výzva za doručenou, splatnost proto nastala dne 14. 8. 2023, v prodlení je žalovaný od 15. 8. 2023). Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni druhého pololetí roku 2023, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 7 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky a za období, jak je uvedeno a zdůvodněno výše.

36. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

37. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva sestávají z nákladů za zastoupení advokátem stanovených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), dle níž náleží právnímu zástupci žalobce odměna dle § 14b odst. 1 bod 3. a. t. za tři úkony právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, sepis a podání žaloby) ve výši 500 Kč za úkon, dle § 14b odst. 3 a § 7 bod 5. a. t. za jeden úkon právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. (účast na jednání před soudem dne 12. 12. 2024 v délce nepřesahující dvě hodiny) ve výši 2.780 Kč za úkon (vše počítáno z tarifní hodnoty 41.794,54 Kč dle § 8 odst. 1 a. t.), tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jedna paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 3 písm. b) a. t., tj. celkem 4.880 Kč. Dále náklady právního zastoupení sestávají z náhrady cestovních výdajů, ve výši jedné poloviny nákladů vynaložených na dopravu ke dvěma nařízeným jednáním u téhož soudu, a to za cestu za účelem účasti na jednání dne 12. 12. 2024 z [adresa] a zpět, v celkové vzdálenosti 118 km, při průměrné spotřebě benzinu automobilového 95 oktanů 10,1 l/100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 38,20 Kč/l a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 5,60 Kč dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., celkem ve výši podílu 558,03 Kč. Dále náklady právního zastoupení sestávají z náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 a odst. 3 a. t. za čas strávený cestou do místa jednání a zpět, za jedno jednání v rozsahu šesti (2 x 3) půlhodin po 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu, ve výši jedné poloviny náhrady za čas strávený cestou do místa jednání a zpět ke dvěma nařízeným jednáním u téhož soudu, celkem ve výši podílu 300 Kč. Náklady za právní zastoupení žalobce tak činí celkem 5.738,03 Kč. Právnímu zástupci žalobce přitom náleží též daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5.738,03 Kč, což činí částku 1.204,99 Kč. Náklady za právní zastoupení žalobce tak činí včetně daně z přidané hodnoty celkem 6.943,02 Kč. Žalobci dále bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2.090 Kč za jím zaplacený soudní poplatek z žaloby. Celková částka nákladů řízení účelně vynaložená žalobcem tak činí částku 9.033,02 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 35,2 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 3.179,62 Kč. Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).