5 C 241/2021-56

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 140.115 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 86.454 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25% od 24. 1. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení 61.294,16 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10% jdoucími z částky 96.757 Kč od 17. 7. 2020 do 23. 1. 2021 a dále jen z částky 10.303 Kč od 24. 1. 2021 do zaplacení a ve výši 1,75% z částky 86.454 Kč od 24. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6.745,36 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“), domáhala po žalovaném zaplacení částky 140.115 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také jen jako„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 99.000,00 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 36 týdenních splátkách po 6.273 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 108.828 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 18.000 Kč. Žalovaný však nehradil předepsané splátky řádně a včas, a proto využila právní předchůdkyně žalobkyně svého oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 9. 4. 2020. Po zesplatnění úvěru, tj. ode dne 10. 4. 2020 se i nadále úročí nesplacená jistiny, a to sjednaným úrokem ve výši 18,98 % p.a. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 142.559,14 Kč. Po žalovaném tedy žalobkyně požaduje zaplacení celkové dlužné částky ve výši 140.115 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 96.757 Kč a dlužných úhrad ve výši 43.358 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4.999,22 Kč (tj. úrok ve výši 18,98 % ročně z částky 96.757 Kč od 10. 4. 2020 do 16. 7. 2020), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.633,94 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení z částky 96.757 Kč od 10. 4. 2020 do 16. 7. 2020), úroků ve výši 18,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 96.757 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 96.757 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy posoudila právní předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr probíhá na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitel je povinen poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tyto informace je spotřebitel povinen na žádost věřitele vysvětlit a doplnit. Žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a nebylo její povinností prověřovat, zda se žalovaný nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dle právního názoru žalobkyně případné neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum], neboť ta byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání se pak žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] spolu se splátkovým kalendářem a uvítacím dopisem ze dne [datum] má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 99.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úroky ve výši 108.828 Kč a administrativním poplatkem ve výši 18.000 Kč. Žalovaný se pak zavázal celkovou dlužnou částku 225.828 Kč splatit v 36 měsíčních splátkách po 6.273 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit dne 23. 5. 2019. Roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 87,41 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky. V článku 5. bod 5.2. smlouvy bylo sjednáno právo právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr zesplatnit jako následek nesplácení spotřebitelského úvěru.

4. Z karty zákazníka ze dne [datum] má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z [číslo obč. průkazu]. V položce dokumenty k ověření finanční situace žadatele není uvedeno ničeho. Žalovaný má vlastní bydlení. Dále žalovaný uvedl, že má vyživovací povinnost ke dvěma nezaopatřeným dětem. Žalovaný pracuje ode dne [datum] na hlavní pracovní poměr u [anonymizována tři slova], přičemž se jedná o pracovní poměr na dobu určitou. Pracovní pozice či jeho pracovní zařazení nejsou v zákaznické kartě výslovně vyplněny. Pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 25.000 Kč. Celkové výdaje žalovaného činí 12.410 Kč a sestávají z osobních výdajů ve výši 3.410 Kč, vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem ve výši 4.000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4.000 Kč a ostatních výdajů (doprava, tel., apod.) ve výši 1.000 Kč.

5. Z potvrzení o provedení transakce má soud prokázáno, že žalovanému byly dne [datum] bezhotovostně převedeny na bankovní účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky v celkové výši 99.000 Kč.

6. Z dokumentu označeného jako výzva k úhradě spotřebitelského úvěru před jeho zesplatněním ze dne [datum] má soud prokázáno, že žalovaný byl upomínán k úhradě dlužných splátek a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění v délce 30 dnů. Současně byl žalovaný upozorněn na následky nesplacení dluhu - okamžité zesplatnění celé dlužné částky.

7. Z oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru a výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] má soud prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně celý poskytnutý úvěr včetně příslušenství prohlásila ke dni [datum] za splatný. Dlužná částka pak činila 142.559,14 Kč.

8. Z výpisu z registru platebních informací ze dne [datum] má soud prokázáno, že žalovaný měl k tomuto datu JIŽ (!) dva závazky v celkové výši 54.104 Kč. Žalovaný byl však vyhodnocen jako subjekt s nízkým rizikem možnosti nesplacení závazku s pouze či převážně pozitivními výstupy o osobě žalovaného.

9. Z výpisů z bankovního účtu č. [bankovní účet] za období od 1. 2. 2019 do 28. 2. 2019 má soud prokázáno, že se jedná o bankovní účet žalovaného. Počáteční zůstatek činil 3.600 Kč a konečný zůstatek 0 Kč. Dne [datum] byla ve prospěch účtu připsána částka 24.130 Kč z protiúčtu vedeného na jméno„ Národní knihovna P-1“.

10. Z výpisů z bankovního účtu č. [bankovní účet] za období od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019 má soud prokázáno, že počáteční zůstatek činil 0 Kč a konečný zůstatek rovněž 0 Kč s tím, že celkový kreditní a debetní obrat ale činil 53.106 Kč. Z toho částka 52.086 Kč byla ve prospěch účtu připsána z protiúčtu vedeného na jméno„ Národní knihovna P-1“.

11. Z výplatní pásky za únor 2019 včetně potvrzení má soud prokázáno, že žalovanému byl vypočítán čistý příjem ve výši 52.086 Kč sestávající ze mzdy a přeplatku na ročním zúčtování daně ([číslo]). Základní mzda žalovaného přitom ale činila jen 18.008 Kč a dále byl žalovanému vyplácen osobní příplatek ve výši 6.125 Kč.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovaným.

13. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], zaslána výzva k zaplacení dlužné částky a současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávky.

14. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do [datum].

15. Z dalších listinných důkazů soud svá skutková zjištění nečinil, neboť pro právní posouzení věci nemají žádný význam.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, současně se však jedná o spotřebitelský úvěr (ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016) a spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o.z. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 - 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.

23. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

24. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr ve výši 99.000 Kč zaplatit celkem 225.828 Kč. Především z předložených bankovních výpisů zcela jednoznačně vyplynulo, že žalovaný po příjmové stránce, kterou si vylepšoval dalšími spotřebitelskými úvěry, není vůbec zajištěn a nemá žádnou finanční rezervu. Žalobkyně pak žádným konkrétním způsobem neprovedla analýzu finančního rozpočtu žalovaného. Nezjišťovala, jaké má žalovaný konkrétní výdaje (inkaso apod.). Žalobkyně tyto výdaje objektivizovala pouze částkou životního minima. Částka 3.410 Kč tedy měla být dle žalobkyně dostačující k úhradě nejen základních životních potřeb žalovaného, ale i na ošacení, dojíždění do zaměstnání apod. Uváděnou výši nákladů na bydlení, tj. 4.000 Kč, byť se mělo jednat o bydlení vlastní, lze rovněž jen stěží považovat za reálnou v daném místě a čase. Dále nelze přehlédnout, že žalovaný měl splácet další dluhy v celkové výši 54.104 Kč (k 28. 3. 2019) a přitom se hodlá zavazovat k dalšímu úvěru! Uvedený postup věřitelky v daném případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Všechny shora uvedené skutečnosti přitom svědčí o tom, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet vzhledem k výši již existujících dluhů žalovaného a jeho nízkým měsíčním příjmům. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, neměla žalovanému úvěr poskytnout. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Soud tedy dospěl k závěru, že majetkové poměry žalovaného tak nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené proto soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] neplatnou, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi společností [právnická osoba], a žalovaným ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

26. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

27. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

28. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

29. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 99.000 Kč, plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh uhradil jen částku 12.546 Kč, zbývá mu doplatit částku 86.454 Kč (99.000 – 12.546).

31. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 86.454 Kč se pak stal splatným dnem 23. 1. 2021, neboť žalovaný byl v předžalobní výzvě vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do tohoto data. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od 24. 1. 2021, neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 8,25 % p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).

32. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků zamítnout včetně příslušenství, a to i co do rozdílu mezi úroky požadovanými 10% a jejich zákonnou výší viz shora. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6.745,36 Kč, přičemž tato částka představuje 17 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5.605 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 140.115 Kč sestávající z částky 6.740 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 28.160 Kč ve výši 5.913,60 Kč. Pouze pro doplnění soud uvádí, že nepřiznal advokátovi odměnu za jím vyúčtovaný úkon ze dne 3. 9. 2021 - vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, neboť se nejedná o úkon právní služby.

Poučení