5 C 247/2023 - 107

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: [jméno FO], narozená [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. Vlastislavem Málkem sídlem Gen. Fr. Moravce 232, 286 01 Čáslav proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou sídlem náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, 286 01 Čáslav - Staré Město o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zveřejnit na webových stránkách města [město] a na facebookovém profilu města [město] s názvem „[název]“ do tří dnů od právním moci tohoto rozsudku text následujícího znění: „Rada města [město] [datum] ve své tiskové zprávě o jednání valné hromady [právnická osoba], na webu města [město] a facebooku města s názvem ,[název]‘ zveřejnila informace o změně ve vedení [právnická osoba]. Sdělení, že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci, že valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [právnická osoba] a obecně nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace i vzhledem k otevřeným výpadům jednatelky společnosti, a proto bylo rozhodnuto o změně ve vedení [právnická osoba], je nepodložené a nepravdivé, dotýká se lidské a profesní cti [Jméno zainteresované osoby 0/0]. Za uvedené vyjádření se Rada města [město] paní [Jméno zainteresované osoby 0/0] omlouvá.“

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 21 609,02 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Vlastislava Málka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala omluvy specifikované v žalobě za nepravdivé a nepodložené tvrzení, které neodpovídá realitě, jež žalovaný sdělil veřejnosti formou tiskové zprávy na webu města [město] a na facebooku města [adresa] s názvem „[název]“. Tvrzení žalovaného obsahovalo text: „Vzhledem k tomu, že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci, valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [právnická osoba] a obecně nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace i vzhledem k otevřeným výpadům jednatelky společnosti, bylo rozhodnuto o změně ve vedení [právnická osoba]“. Žalobkyně vykonávala funkci jednatelky společnosti [právnická osoba] na základě zvolení valnou hromadou společnosti dne 21. 7. 2020, přičemž jediným společníkem této společnosti je město [adresa]. Na valné hromadě společnosti konané dne 24. 5. 2023 byla žalobkyně odvolána z funkce jednatelky společnosti. O tomto odvolání žalobkyně se Rada města [adresa] rozhodla informovat veřejnost pomocí shora uvedených médií. Zpráva měla mnoho sdílení a šířila se na sociálních sítích, byla převzata i do tisku. Zpráva vykreslila žalobkyni v očích široké veřejnosti jako konfliktní osobu, používající v komunikaci otevřené výpady, přičemž ale žalobkyně byla osobou ucházející se o řídící funkci, ve které je schopnost komunikace jedním ze základních předpokladů pro zastávání řídící funkce. Tato zpráva žalobkyni v očích veřejnosti zásadním způsobem diskreditovala. Žalobkyně si vždy svědomitě plnila veškeré povinnosti vyplývající z pozice jednatelky a nedopouštěla se jakéhokoliv jednání, které by vyžadovalo korekci. Po celou dobu výkonu funkce neobdržela žádnou písemnou výtku, ze které by byla patrná nespokojenost s výkonem funkce ze strany Rady města [adresa]. Pokud žalobkyně komentovala jako soukromá osoba některé postoje radních města [adresa] týkající se spolupráce se společností [právnická osoba], jednalo se o soukromou iniciativu žalobkyně ve věci nesouvisející s její funkcí jednatelky. Po zjištění obsahu tiskové zprávy se žalobkyně obrátila dne 30. 5. 2023 na Radu města [adresa] s vyjádřením nesouhlasu s odůvodněním jejího odvolání. Žalovaný na to zveřejnil na facebooku města [adresa] s názvem „[název]“ dne [datum] reakci tiskové mluvčí [tituly před jménem] [jméno FO], ve které byla informována veřejnost, že rada města [adresa] obdržela od žalobkyně dne 30. 5. 2023 výzvu k omluvě, přičemž [tituly před jménem] [jméno FO] původní tiskovou zprávu hájila a text výzvy žalobkyně nezveřejnila a reagovala výběrově jen na její část. Žalobkyně se cítí dotčena na své profesní i lidské cti výroky uvedenými v tiskové zprávě o jejím odvolání.

2. Žalovaný se vyjádřil k žalobě tak, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Rada města [adresa] jednala ve funkci valné hromady obchodní společnosti [právnická osoba], a je zcela v pravomoci valné hromady jednatele společnosti odvolat, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Žalovaný odmítá, že by vyjádření, které bylo zveřejněno, mohlo způsobit v očích široké veřejnosti žalobkyni újmu, že by snad byla vykreslena jako konfliktní osoba a že by takovéto prohlášení bylo způsobilé jakkoliv snížit vážnost žalobkyně v očích veřejnosti. Dle gramatického výkladu slovního spojení „bohužel nebyla ochotna přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci“ vyplývá, že valná hromada vnímala spolupráci jako problémovou, a to však „oboustranně“. Jinými slovy přijímala rada i vlastní kritiku. Valná hromada považovala za politováníhodné, že se nepodařilo najít společnou formu spolupráce, která je nutná při řádné činnosti kterékoliv obchodní společnosti. Pokud valná hromada společnosti měla za to, že nedostávala potřebné informace, pak je to subjektivní pohled rady, která tyto skutečnosti sdělovala veřejnosti v rámci svého vyjádření. Tento subjektivní pohled vedl mimo jiné i k odvolání jednatelky společnosti z funkce. V prohlášení je velice slušně a korektně uváděno, že se nepodařilo dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace. Opět je zde připuštěna vina pro obě strany, když v prohlášení se uvádí slova „smysluplné, vzájemné“. V žádném případě není možné dovodit, že tím byla míněna jakákoliv dehonestace či diskriminace, přičemž do práv žalobkyně nemohlo být zasaženo i z důvodu absence jakýchkoliv vulgarismů v tiskové zprávě. Naopak, žalobkyni byly za výkon její funkce přiznány, v souladu s uzavřenou dohodou, odměny. Sama žalobkyně se pak zavázala, že se zdrží jakýchkoliv kroků, které by mohly způsobit jakoukoliv újmu či poškodit dobré jméno zaměstnavatele. Strana žalovaná si je vědoma toho, že zaměstnavatelem v tomto případě byla společnost [právnická osoba], avšak pořád se jedná o totožnou osobu a pořád se jedná o valnou hromadu, která rozhodovala o odměnách. Ve vysvětlujícím prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] se pak hovoří o tom, že rada ve funkci valné hromady odvolávala jednatelku korektně a zároveň se rozhodla veřejně informovat občany, že důvodem odvolání byla obtížná komunikace a oboustranně problémová spolupráce, přičemž je v prohlášení též uvedeno, že [tituly před jménem] [jméno FO] jako autorku zprávy mrzí, pokud se žalobkyně cítila být poškozena na lidské a profesní cti, což rozhodně nebylo cílem zprávy. Žalovaný tak navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, a to z důvodů, že se valná hromada nedopustila jakéhokoliv zásahu do osobnostních práv žalobkyně.

3. Soud v řízení provedl listinné důkazy, které účastníci navrhli k prokázání svých tvrzení, ze kterých zjistil následující skutečnosti a po postupu dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), i následující skutkový stav:

4. Žalobkyně byla jednatelkou [právnická osoba], IČO [IČO], se dnem vzniku funkce [datum] a s datem zániku funkce [datum]. Jediným společníkem společnosti je od [datum] (od jejího vzniku) město [adresa] (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku).

5. V období října 2022 až května 2023 probíhala mezi žalobkyní a zejména [tituly před jménem] [jméno FO] (místostarostkou města [adresa]) e-mailová komunikace, která z obou stran (města i žalobkyně) probíhala bezproblémově, brzy bylo na jednotlivé e-maily odpovídáno, e-maily jsou prosty jakýchkoliv invektiv či závadného chování stran. Předmětem e-mailů byly různé záležitosti, od uplatňování reklamací na stavbě [právnická osoba] či [právnická osoba] až po okolnosti přeložení valné hromady na jiný termín (prokázáno e-mailovou komunikací).

6. Dne 24. 5. 2023 žalovaný na svých webových stránkách zveřejnil tiskovou zprávu, v níž je uvedeno (převzato i s chybami), že „…Je zřejmé a nezpochybnitelné, že jednatel takové společnosti (Dusíkovo divadlo; pozn. soudu) musí být schopen či alespoň ochoten komunikovat s vedením města, průběžně informovat o dění ve svěřené organizaci a také o změnách, které jsou prováděny. Vzhedem k tomu, že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci, valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [právnická osoba] a obecně nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace i vzhledem k otevřeným výpadům jednatelky společnosti, bylo rozhodnuto o změně ve vedení [právnická osoba]. S platností od [datum]. byla [Jméno zainteresované osoby 0/0] odvolána z funkce jednatelky [právnická osoba] [právnická osoba] …“. Na konci textu bylo tučně napsáno „[název] ve funkci valné hromady [právnická osoba]“ (prokázáno kopií tiskové zprávy z webových stránek žalovaného).

7. Na facebookové stránce „[název]“ byl dne 24. 5. zveřejněn příspěvek následujícího textu: „Změna ve vedení [právnická osoba] ve středu 24. května se sešla valná hromada [právnická osoba] Na programu jednání byly podle programu jak organizační záležitosti, tak i body týkající se podnájmu některých prostor či výsledků hospodaření [právnická osoba]. S platností od 24. 5. byla [Jméno zainteresované osoby 0/0] odvolána z funkce jednatelky [právnická osoba]. Na tuto pozici byl zároveň jmenován [tituly před jménem] [jméno FO]. Celé vyjádření rady města ve funkci valné hromady: [adresa]“, přičemž odkaz směřoval právě na shora uvedenou tiskovou zprávu na webových stránkách města [adresa] (prokázáno kopií facebookové stránky).

8. Dále byl na facebookové stránce „[název] rádi“ dne 1. 6. uveřejněn text (převzato i s chybami): „Dne 30. května byla radě města doručena výzva bývalé jednatelky [právnická osoba] [Jméno zainteresované osoby 0/0], která požaduje omluvu za formulaci vysvětlení důvodů, jež vedly k jejímu odvolání. Uvedené skutečnosti, že valná hromada nebyla informována například o personálních změnách jsou ale jednoznačně pravdivé a také je faktem, že si lze jen těžko představit spolupráci s jednatelkou městské společnosti, která dává tak zřetelně najevo svůj dlouhodobý protest proti zástupcům zřizovatele své organizace. Jak dále uvádí, cítí se tímto být poškozena na své lidské a profesní cti. Pokud to tak [tituly před jménem] [jméno FO] vnímá, pak mě to jako autorku zprávy mrzí, rozhodně to nebylo jejím cílem. [tituly před jménem] [jméno FO]“ (prokázáno kopií facebookové stránky).

9. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 6. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně obrátila na žalovaného, dle textu opakovaně po výzvě ze dne 30. 5. 2023, aby do 14. 6. 2023 zveřejnil text omluvy: „Rada města [město] 24. 5. 2023 ve své tiskové zprávě o jednání valné hromady [právnická osoba] na webu města [město] a facebooku města s názvem [název], zveřejnila informace o změně ve vedení [právnická osoba]. Sdělení, že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci, že valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [jméno FO] a obecně nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace, a proto bylo rozhodnuto o změně ve vedení [právnická osoba], je nepodložené a nepravdivé a dotýká se lidské a profesní cti [Jméno zainteresované osoby 0/0]. Za uvedené vyjádření se Rada města [město] paní [Jméno zainteresované osoby 0/0] omlouvá.“ 10. Soud zamítl návrhy žalobkyně na provedení důkazů svědeckými výpověďmi [jméno FO], [tituly před jménem] Arch. [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], pro jejich nadbytečnost, neboť břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně „kvality“ její práce v tomto řízení tížilo žalovaného, jak je uvedeno dále. Soud zamítl návrhy žalovaného na provedení důkazů svědeckými výpověďmi [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], a dále e-mailovou komunikací a „nenávistnými“ příspěvky žalobkyně na sociálních sítích (blíže nespecifikovaných) taktéž pro nadbytečnost, přičemž důvody jsou uvedeny dále v odůvodnění rozsudku. Soud zamítl i návrhy na doplnění dokazování odborným vyjádřením Ústavu pro jazyk český, Akademie věd ČR, a zápisy z valných hromad [právnická osoba], neboť pro řešení a právní posouzení projednávané věci nemají relevanci.

11. Podle článku 10 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

12. Podle článku 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

13. Podle § 81 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

14. Podle § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

15. Soud předně zkoumal, zda žalovanému městu [adresa] v projednávané věci svědčí pasivní věcná legitimace. Totiž za situace, kdy žalobou napadené výroky pronesla (vydala) Rada města [adresa] v postavení valné hromady obchodní společnosti [právnická osoba], bylo třeba zvážit, zda tyto projevy není třeba přikládat právě přímo [právnická osoba] Nicméně dle § 102 odst. 2 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, radě obce je vyhrazeno rozhodovat ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti. Je-li tak obec jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, nepůsobí ve vztahu k této společnosti valná hromada, ale její rozhodování činí obec jakožto jediný společník, přičemž za obec přijímá rozhodnutí rada ve své vyhrazené pravomoci. Rada obce se tak nestává valnou hromadou, ta se v těchto případech vůbec nekoná, a proto se ani na její rozhodování nevztahují příslušné ustanovení ZOK pro jednání valné hromady (srovnej Potěšil, L., Furek, A., Hejč, D., Chmelík, V., Rigel, F., Škop, J. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019). Z uvedené je tak zřejmé, že jelikož Rada města [adresa] (byť tak formálně vystupovala) nebyla valnou hromadou společnosti [právnická osoba], a nadále jednala ve své působnosti jako Rada města [adresa], nelze její výroky přikládat jmenované společnosti, ale přímo žalovanému.

16. Jedním ze zákonných prostředků, které slouží ochraně lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména ve smyslu článku 10 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se žalobou, aby bylo od neoprávněného zásahu do těchto práv upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Rozhodnutí soudu, kterým se za účelem dosažení ochrany těchto práv ukládá jednotlivci povinnost omluvit se vhodnou formou, případně nahradit škodu či nemateriální újmu, však současně představuje zásah do jeho svobody projevu podle článku 17 odst. 1 Listiny, a proto vyvstává otázka, kterému z těchto dvou ústavně zaručených práv je třeba dát přednost. Jakýkoli zásah do svobody projevu musí být vždy posuzován z hlediska jeho proporcionality, pokud jde o dosažení jím sledovaného cíle. Ochrana osobnostních práv je v obecné rovině legitimním cílem takovéhoto zásahu již z toho důvodu, že slouží realizaci jiného ústavně zaručeného základního práva. Rovněž není pochyb, že omluva a případné zadostiučinění v penězích představují vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle a že v úvahu nepřichází ani šetrnější prostředek, kterým by bylo lze této ochrany dosáhnout. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tak závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17).

17. V nálezu ze dne 4. 10. 2022 spisové značky II. ÚS 2120/21 Ústavní soud uzavřel, že dříve použil při přezkumu řízení o žalobě na ochranu osobnosti (jako např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03) desetibodový test Benátské komise ze dne 17. 3. 2004. V současnosti Ústavní soud standardně používá při přezkumu týchž žalob redukovaný osmibodový test, řešící kolizi mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména. Jeho složkami (kroky) jsou podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14: 1. povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotový soud), 2. obsah výroku (druh projevu), 3. forma výroku (včetně míry expresivity či vulgárnosti), 4. postavení kritizované osoby (zda se jedná o osobu veřejně činnou, „celebritu“ či osobu aktivní v politickém životě), 5. zda je tato osoba zasažena ve své soukromé či veřejné sféře, 6. chování kritizované osoby (zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo projev (výrok) pronesl (zda se jedná o novináře, běžného občana či politika) a 8. kdy, resp. v jaké situaci tak učinil (jaké měl či mohl mít autor výroku v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel).

18. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi dospěl k tomu, že je nepochybné, že pravdivost nebo naopak lživost zveřejňované informace bude mít zásadní vliv na rozhodování o poskytnutí ochrany právu na informace, a to právě zvlášť za situace, kdy se toto právo dostává do střetu s právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména zaručeným v čl. 10 odst. 1 Listiny. Závěry soudů, které by navzdory dokazováním prokázané nepravdivosti zveřejněných informací neshledaly zásah do osobnostních práv kritizované osoby, nelze v ústavněprávní rovině přijmout. Nepravdivá skutková tvrzení (na rozdíl od hodnotících úsudků) nemohou v právním státě požívat ochrany na úkor osobnostních práv jednotlivce, kterého se dotýkají. I ve sporech o pravdivost skutkového tvrzení je pak třeba vycházet z reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku (zejména nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl nebo je k dispozici přinejmenším mít mohl). To ovšem neznamená, že by kategorie pravdivosti byla subjektivní či zcela závislá na informacích, které má autor výroku (nahodile) k dispozici. Právě naopak - ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby či v závislosti na osobě autora výroku - větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru (tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí), a naopak nižší na "běžné občany", od nichž tato očekávání požadovat nelze. Uvedené se pochopitelně vztahuje pouze na skutková tvrzení, o jejichž správnosti je jejich autor přesvědčen, tj. nikoliv na vědomé šíření nepravdy - lhaní (srovnej nález Ústavního soudu 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18).

19. V naposledy citovaném nálezu (s další tam odkazovanou judikaturou) Ústavní soud také uvedl, že je třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími úsudky, popř. tzv. hybridními výroky. Klasifikace samotných sporných výroků je prvním důležitým aspektem, který je nutno při vyvažování práv podle článku 10 odst. 1 a článku 17 Listiny vzít v potaz. V rozhodovací praxi je ustáleně vyžadováno, aby soudy braly zřetel na to, zda sporné výroky mají povahu skutkového tvrzení, nebo hodnotícího (hodnotového) soudu. Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že hodnotící soudy samy o sobě nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení (včetně výroků hybridních, ve kterých se hodnotový soud a skutkové tvrzení prolínají) je do značné míry determinována jejich pravdivostí. Přitom v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu je domněnkou dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. Prokazování tvrzených faktů kritikem samotným platí jako evropský standard. Tam, kde je pak nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný.

20. Soud tedy v nyní projednávané věci vyšel z právě citovaných rozhodnutí, jež jsou ustálenou rozhodovací praxí, a výše zmíněný postup zahrnující 8 bodů testu proporcionality k posouzení střetu práv na svobodu projevu a na ochranu osobnosti aplikoval na zjištěný skutkový stav věci, a to právě s důrazem na pravdivost nebo lživost zveřejňované informace. V této souvislosti soud v průběhu řízení poučil žalovaného zejména o jeho povinnosti tvrdit skutečnosti a navrhnout ke svým tvrzením důkazy stran klíčové skutečnosti, zda se výroky, jež žalobkyně označila v žalobě jako výroky, které ji poškozují na osobnostních právech, zakládají na pravdě, tj. že se skutková tvrzení Rady města [adresa] opírají o objektivně existující realitu, kterou lze zjistit dokazováním.

21. Soud na tomto místě znovu připomíná, že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku, 2. obsah výroku, 3. forma výroku, 4. postavení kritizované osoby, 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby, 7. kdo výrok pronáší a 8. kdy tak učiní. Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. K uvedeným faktorům lze dodat, že Ústavní soud v jeho judikatuře zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu tak musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

22. V projednávané věci lze ze žaloby zcela zřejmě identifikovat napadené výroky (obsažené v žalovaným zveřejněné tiskové zprávě, na které právě žalobkyně poukazovala): „…(1) že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci…“ a „…(2) valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [jméno FO] a (3) obecně nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace i vzhledem k otevřeným výpadům jednatelky společnosti…“. U výroků 1 a 3 jde spíše jejich povahou o výroky hybridní, kde se prolíná hodnotový soud autora výroku s objektivně zjistitelným skutkovým základem; u výroku 2 jde o výrok skutkový. Co do obsahu výroků šlo spíše o výroky vyplývající z poměrů uvnitř společnosti, a přestože jde o společnost komunální politiky ([název] založené a řízené městem), nelze je považovat za výroky čistě politické. Naopak i vzhledem k tomu, že směřovaly a týkaly se výhradně obchodní společnosti a „kvalitě“ práce jednatelky (a přestože byly činěny v kontextu celé politické situace ve městě [adresa]), je spíše uvažovat o tom, že svým obsahem nešlo o „politický“ výrok. S tím pak úzce souvisí i samotné postavení žalobkyně, kterou lze považovat (již vzhledem k náplni její funkce) za osobu veřejně činnou. Zde lze sice poukázat na obecné závěry, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost, přičemž tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Avšak povaha výroků v nynější věci (jak již bylo řečeno) spíše spočívala uvnitř vztahů společnosti, a proto nebylo lze požadovat po žalobkyni, aby kritiku ze strany žalovaného snášela ve vyšší míře tak, jak je vyžadováno u některých profesí shora uvedených. Na druhou stranu je nutno vzít v potaz, že forma výroků nebyla nikterak vulgární či v tomto směru jinak nepřiměřená. Také je nutno poukázat na to, že kritika nesměřovala do soukromé (osobní, intimní) sféry žalobkyně a dotýkala se sféry profesní, přičemž platí, že pokud kritika zasahuje výlučně či převážně sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé (srovnej např. rozsudek ESLP Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. [adresa]/95). V tomto směru je nutno konstatovat, že ačkoliv napadené výroky nejsou svým obsahem výroky „politickými“, s nimiž je spojena vyšší míra přípustné kritiky, pokud v nynější kritika směřovala do profesní sféry žalobkyně, tato byla povinna snést přísnější hodnocení.

23. Co do chování žalobkyně, nebylo prokázáno, že by svým profesním vystupováním jakkoli zavdala příčinu (kritiku vyprovokovala). Ačkoliv sama žalobkyně připustila, že směrem k vedení města [adresa] za některé kroky kritiku směřovala, tuto činila jako soukromá osoba, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že se této kritiky dopouštěla právě z pozice jednatelky obchodní společnosti, do jejíž pozice (postavení) pak naopak směřovala kritika žalovaného. Bylo třeba zohlednit i to, že ten, kdo kritiku v nynější věci pronesl, byl orgán komunální politiky. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou mnohem měkčí například ve prospěch běžných občanů. Žalovaný působí (a působil) jako orgán komunální politiky (příp. orgán společnosti vystupující ve vztahu k statutárovi), a proto tedy lze na svobodu projevu žalovaného použít přísnější měřítka při posouzení jím zveřejňovaných výroků. Konečně, pokud jde o to, kdy tak žalovaný učinil (tzn. jaké měl či mohl mít v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil), lze v okolnostech této věci uzavřít, že již z postavení žalovaného lze usuzovat na skutečnost, že informace potřebné k pronesení výroku (i z hlediska jejich validity/pravdivosti) nemohl postrádat.

24. Vzhledem k tomu, že proporcionálně se vztah mezi oběma právy (na ochranu osobnosti a na svobodu projevu) v této věci pohybuje nikoliv výrazně vychýleně ve prospěch jednoho či druhého práva, roste na významu (ještě více) pravdivostní povaha (základ) žalobou napadených výroků. Soud se tedy zaměřil na zásadní skutečnost, že jednak oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí, a jednak, že kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení.

25. Soud pak v tomto směru uzavřel, že žalovaný, kterého tížilo břemeno tvrzení o skutečnostech, jež by měly prokazovat pravdivost skutkových „difamujících“ tvrzení (že valná hromada společnosti nedostávala informace například o personálních změnách v [právnická osoba]) a současně břemeno tvrzení o dostatečném faktickém podkladu pro napadená (spíše hodnotová a hybridní) prohlášení (že bývalá jednatelka [Jméno zainteresované osoby 0/0] bohužel nebyla ochotná přistoupit na oboustranně bezproblémovou spolupráci, a že nebylo možné dosáhnout smysluplné vzájemné komunikace i vzhledem k otevřeným výpadům jednatelky společnosti), tato břemena neunesl, neboť v tomto směru žádná tvrzení neučinil. Povinností žalovaného v tomto řízení bylo prokázat přiměřený reálný skutkový základ zveřejněných výroků, tj. tvrdit jednotlivé konkrétní skutečnosti a k nim označit důkazy (nejprve tedy tvrdit např., ke kterým konkrétním změnám v [právnická osoba] došlo a tyto pak prokázat, přičemž by následně bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že o tom radu informovala). Pokud žalovaný navrhoval důkazy svědeckými výpověďmi, neučinil tak k jednotlivým tvrzením, a ani nemohl, neboť žádná tvrzení neuvedl. Přitom platí, že důkazy mají prokazovat tvrzení, která již z logiky věci musí důkazům předcházet. Proto právě soud neprováděl žalovaným navržené důkazy (navrhované obecně k prokázání pravdivosti napadených výroků), neboť aby mohla být nějaká skutečnost v řízení prokázána, je nutné ji nejdříve tvrdit. Při nedostatečných tvrzeních ani nelze určit, jaká skutečnost má být kterým důkazem prokázána, přičemž dokazování v civilním řízení nemá být prováděno „bezcílně“ za účelem, že jeho výsledkem může být (ale také nemusí) pro věc relevantní skutkové zjištění, nýbrž konkrétní označený důkaz má již směřovat k prokázání konkrétní tvrzené skutečnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Protože žalovaný neunesl toto břemeno stran skutečností rozhodných pro posouzení pravdivosti skutkových tvrzení či ohledně dostatečného faktického podkladu pro napadené výroky, nemohl být ve své obraně úspěšný, čímž se poměřování ochrany dvou základních práv v nynější věci více vychýlilo právě ve prospěch žalobkyně, neboť nepravdivé skutkové či bez faktického základu pronesené výroky nemohou požívat právní ochrany. Soud proto žalovanému uložil povinnost omluvit se žalobkyni za to, že zasáhl tvrzenými výroky do jejího práva na ochranu její profesní a lidské cti, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, když i žalobou uplatněný nárok na formu omluvy shledal zcela přiměřeným (omluva bude zveřejněna stejným způsobem jako napadené výroky), a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř.

26. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, a proto jí náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Konkrétně má žalobkyně nárok na náhradu částky: - 2 000 Kč (zaplacený soudní poplatek), - Advokát žalobkyně učinil v řízení celkem šest úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu), žaloba a podání ze dne 1. 11. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. d/; vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), účast na jednání před soudem dne 6. 10. 2023 a dne 28. 11. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. g/ adv. tarifu), jednoduchá výzva k plnění (§ 11 odst. 2 písm. h/ adv. tarifu), o Mimosmluvní odměna za šest úkonů právní služby činí 5 x 3 100 Kč a 1 x 1 550 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 6 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), - 359,02 Kč - náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. Renault, reg. zn. [SPZ], v roce 2023 při dvou cestách Čáslav - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 6. 10. 2023 a dne 28. 11. 2023) o celkové vzdálenosti 48 Km, při ceně 41,20 Kč za litr pohonných hmot a náhradě 5,20 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., - 400 Kč (náhrada za promeškaný čas advokáta dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 adv. tarifu). Celkem tak má žalobkyně nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 21 609,02 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení