5 C 25/2019-64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 189 525 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 189 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [výměra], k. ú. [obec], zapsaného na [list vlastnictví] (dále také jako„ pozemek žalobkyně“), s tím, že organizační složka žalobkyně ([anonymizováno 7 slov]) je příslušný k hospodaření s ním na základě zápisu o předání majetku státu ze dne [datum], [číslo] [rok]. Na pozemku žalobkyně je od roku [rok] až do současnosti umístěna stavba č. e. [číslo] ve výlučném vlastnictví žalovaného (dále také jako„ stavba žalovaného“), přičemž žalovaný využívá celý pozemek žalobkyně tvořící oplocený areál ke své podnikatelské činnosti, fakticky k prodeji výrobků stavebnin, a to aniž by mu k takovému užívání svědčil právní důvod, neboť mezi účastníky řízení nebyla uzavřena nájemní či jiná smlouva o způsobu užívání pozemku žalobkyně. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, když žalovaným nebyla zaplacena požadovaná náhrada za toto bezsmluvní užívání pozemku žalobkyně za období od [datum] do [datum] ve výši 4 195 309 Kč, k jehož úhradě byl žalovaný vyzván dopisy ze dne [datum] a ze dne [datum] Touto žalobou se žalobkyně vzhledem k promlčecí lhůtě domáhá toliko částky 1 189 529 Kč za období od [datum] do [datum], která byla vyčíslena za pomoci cenové mapy stavebních pozemků [anonymizováno] [obec] zjištěné na 1 metr čtvereční ve výši 2 000 Kč s tím, že žalobkyně se domáhá náhrady bezdůvodného obohacení ve výši 5 % z této zjištěné ceny pozemku žalobkyně, což činí 419 900 Kč za kalendářní roky [rok] a [rok], resp. 349 725 Kč od [datum] do [datum].

2. Žalovaný nárok žalobkyně v celém rozsahu neuznává a navrhl proto žalobu zamítnout. Důvodem uvedl, že pozemek žalobkyně má v držení od roku [rok], kdy se na základě Hospodářské smlouvy o převodu nemovitostí ze dne [datum] stal vlastníkem budovy stojící na tomto pozemku, a jako takový se stal rovněž právním nástupcem dosavadního držitele pozemku žalobkyně, [anonymizována dvě slova] [okres] (dále jen„ [anonymizováno]“). Uvedl, že pozemek žalobkyně od samého počátku užívá bezúplatně, udržuje jej jako řádný hospodář, řádně a včas z něj odvádí daň z nemovitosti. Jako řádnému a oprávněnému držiteli mu tak svědčí věcné břemeno spočívající v právu bezúplatného a neomezeného užívání pozemku žalobkyně a v právu stavby na něm ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 130, § 134 odst. 2 a § 151o zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění platném k [datum]. V závěrečném návrhu poté žalovaný doplnil svá tvrzení tak, že v minulosti navrhl odkoupení předmětného pozemku, ze strany [stát. instituce] mělo být jeho nabídce vyhověno po zpracování znaleckého posudku, k čemuž však nikdy nedošlo. V dohodě o zrušení výpůjčky ze dne [datum] obě smluvní strany ([stát. instituce] a [příjmení]) byly informovány o tom, že žalovaný užívá pozemek žalobkyně, ale žalovanému o této změně ničeho nesdělily. Žalovaný nadále užíval předmětný pozemek bezúplatně, a to i poté kdy správou předmětného pozemku byla pověřena žalobkyně. Po celou dobu užívání nebylo žalovanému ze strany žalobkyně ničeho vytýkáno, zejména nebyl vyzván k uzavření nájemní smlouvy. Až v roce [rok] byl vyzván žalobkyní k vydání náhrady za bezdůvodné obohacení, které je pak od roku [rok] žalobkyní soudně vymáháno. Takový výkon práva žalobkyní považuje žalovaný za zneužití práva, které podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nepožívá právní ochrany, a žalobkyně tak podle žalovaného těží ze svého nepoctivého činu (více jak desetileté prodlení s uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným) ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 o. z. a podle ustanovení § 3030 o. z.

3. Žalobkyně následně doplnila svá tvrzení tak, že podle jejího názoru žalovanému nevzniklo oprávnění odpovídající věcnému břemenu či služebnosti, když takové tvrzené a neprokázané oprávnění není zapsáno v katastru nemovitostí. V souhlasném prohlášení ze dne [datum] mezi [anonymizováno], žalovaným a [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] bylo konstatováno, že v hospodářské smlouvě ze dne [datum] neprojevili žalovaný a [anonymizováno] vůli k převodu pozemku žalobkyně a prohlásili, že na základě této smlouvy k převodu vlastnického práva k pozemku žalobkyně na žalovaného nedošlo. Žalovaný se touto smlouvou stal pouze vlastníkem budovy na něm stojící. Vlastníkem pozemku žalobkyně se žalovaný ani stát nemohl, neboť [anonymizováno] ani nebyla jeho vlastníkem. Nadto žalobkyně rozporuje tvrzení žalovaného, že by na něj přešlo právo odpovídající věcnému břemeni či služebnosti vztahující se k pozemku žalobkyně formou vydržení podle § 151o a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť žalovaný naplnění zákonných podmínek vydržení neprokázal, a nebyly u něj splněny ani podmínky oprávněné a nepřerušované držby po stanovenou zákonnou dobu. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný musel celou dobu vědět, že mu pozemek žalobkyně nepatří, stejně jako nepatří ani [anonymizováno], od které nabyl toliko stavbu na něm stojící, což nesvědčí o jeho dobré víře. Pro naplnění dobré víry nepostačuje samotný výkon držby, ale podstatné je objektivní přesvědčení žalovaného, že mu právo náleží. Přestože měla [anonymizováno] na základě rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [okres] ze dne [datum] k pozemku žalobkyně právo trvalého užívání, jednalo se o právo obligační, nikoli věcné, a jako takové nemohlo přecházet na jiné subjekty či jeho právní nástupce. K žádnému přechodu práva užívání na žalovaného proto podle žalobkyně nemohlo dojít. V závěrečném návrhu žalobkyně zopakovala, že tvrzení žalovaného, že na něj přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě hospodářské smlouvy z roku [rok] mezi převodcem [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [okres] a žalovaným v postavení nabyvatele, je nesprávné a převod tohoto pozemku musel být neplatný z důvodu, že toto [anonymizováno] ke dni uzavření této smlouvy nedisponovalo vlastnickým právem k předmětnému pozemku a touto smlouvou tak došlo pouze k převodu budovy č.e. [číslo]. Žalobkyně současně doplnila, že žalovaná částka jí nebyla ze strany žalovaného zaplacena, a to ani z části. Podivuje se přitom nad tím, že žalovaný za období bezesmluvního užívání předmětného pozemku ode dne [datum] do [datum] (tj. mimo žalované období od [datum] do [datum]) zaplatil žalobkyni souhrnnou částku ve výši 1 127 458 Kč (70 175 Kč + 419 900 Kč + 35 565 Kč + 278 826 Kč + 87 205 Kč + 209 327 Kč + 26 460 Kč). Z této skutečnosti má tak žalobkyně nepřímo v souladu s ustanovením § 2054 odst. 2 o. z. za to, že zaplacením těchto náhrad v podstatě žalovaný uznal svou odpovědnost za bezdůvodné obohacení, resp. i za zaplacení náhrady tvořící žalovanou částku dle této žaloby. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s námitkou žalovaného o nespravedlivosti uplatnění příslušenství žalované pohledávky ve formě úroků z prodlení, neboť v případě vyhovění žalobě má zákonné právo vůči žalovanému nejen na zaplacení žalované jistiny pohledávky, ale i na zaplacení požadovaných úroků z prodlení. Kromě toho žalobkyně je povinna úroky z prodlení ve smyslu zákona o majetku České republiky vymáhat.

4. Zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení o doplnění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 189 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II.) a dále je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 59 477 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozsudek ve znění doplňujícího usnesení byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

5. Právní zástupce žalovaného se k jednání soudu dne [datum] nedostavil, omluvil svou účast a požádal o odročení jednání z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu. Této žádosti však nebylo soudem vyhověno s odkazem na to, že v průběhu celého roku [rok] se nepodařilo realizovat žádné z nařízených jednání vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu právního zástupce žalovaného, který opakovaně omlouval svou účast a žádal o odročení jednání vzhledem ke své pracovní neschopnosti. V případě jednání dne [datum] přitom právní zástupce žalovaného doložil rozhodnutí o pracovní neschopnosti již ze dne [datum], a soud má z tohoto důvodu za to, že vzhledem k této časové prodlevě bylo v silách právního zástupce žalovaného zajistit substituci pro nařízené jednání. Za této situace soud informoval právního zástupce žalovaného o tom, že žádosti o odrok nebude vyhověno a nařízené jednání se bude konat, a požádal jej, aby o této skutečnosti informoval žalovaného. Ten se na jednání soudu však rovněž nedostavil, a soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jednal v nepřítomnosti žalované strany. Na jednání dne [datum] byly poté provedeny písemné závěrečné návrhy účastníků s tím, že v závěrečném návrhu žalovaného vyjádřil tento prostřednictvím svého právního zástupce souhlas, aby bylo jednání konáno v nepřítomnosti žalované strany.

6. Při nařízeném jednání provedl soud dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož potřeba provedení dalších důkazů najevo nevyšla (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), soud při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které před ním byly provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

7. Na základě provedeného dokazování z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav:

8. Z listu vlastnictví [číslo] k. ú. [obec], [územní celek], bylo zjištěno, že v katastru nemovitostí je žalobkyně zapsána jako vlastník pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [výměra]. Na pozemku žalobkyně stojí stavba č. e. [číslo], která je ve vlastnictví žalovaného (prokázáno listem vlastnictví [číslo] [číslo] k. ú. [obec]). Z ortofotomapy pozemku žalobkyně bylo zjištěno, že celý pozemek je kromě jeho části, na kterém stojí stavba žalovaného, užíván k umístění materiálu (prokázáno barevnou verzí ortofotomapy z katastru nemovitostí). Žalovaný je držitelem živnostenského oprávnění v předmětu podnikání„ silniční motorová doprava“, pod [IČO], s provozovnou na adrese [adresa], [obec a číslo] – [obec], IČ provozovny [číslo] (prokázáno výpisem z živnostenského rejstříku a propagačním letákem žalovaného). Jednota jako převodce a žalovaný jako nabyvatel uzavřeli dne [datum] hospodářskou smlouvu, kterou bylo převedeno vlastnické právo k provozní budově č. e. [číslo] s veškerým příslušenstvím podle znaleckého posudku, situovanou na parcele [číslo] v k.ú. [obec] (prokázáno hospodářskou smlouvou ze dne [datum]). Pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] byl rozhodnutím [anonymizována tři slova] [okres] ze dne [datum] odevzdán do trvalého užívání [anonymizováno]. Podle čl. II dohody o zrušení výpůjčky pozemku uzavřené mezi [anonymizováno] [stát. instituce] a [anonymizováno] došlo následně dnem [datum] ke změně trvalého užívání pozemku žalobkyně ve výpůjčku (prokázáno dohodou o zrušení výpůjčky pozemku ze dne [datum]). Ke specifikovanému pozemku byl v tehdejší evidenci nemovitostí evidován duplicitní zápis vlastnictví, neboť na základě hospodářské smlouvy došlo k nesprávnému zápisu vlastnického práva k pozemku na žalovaného. Žalovaný se však vlastníkem pozemku nestal, neboť [anonymizováno] nebyla v době uzavření hospodářské smlouvy vlastníkem tohoto pozemku, nadto žalovaný a [anonymizováno] shodně konstatovali, že v hospodářské smlouvě neprojevili vůli k převodu vlastnického práva k pozemku a na základě této smlouvy tedy k převodu vlastnického práva nedošlo (prokázáno vyjádřením [stát. instituce] ze dne [datum] a Souhlasným prohlášením ze dne [datum]). Žalovaný rovněž dopisem datovaným v [anonymizováno] [rok] požádal [stát. instituce] vzhledem existenci duplicitního zápisu k pozemku parc. [číslo] o možnost jeho odkupu. [anonymizováno] následně objednalo vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení výše kupní ceny specifikovaného pozemku (prokázáno objednávkami znaleckého posudku ze dne [datum] a ze dne [datum]). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisy ze dne [datum] a [datum] k úhradě náhrady za bezdůvodné obohacení v důsledku užívání pozemku žalobkyně bez právního důvodu ve výši 5 % z částky určené na základě cenové mapy stavebních pozemků na území [anonymizováno] [obec], v k. ú. [obec]. Žalovanému byly dopisy doručeny dne [datum], resp. dne [datum] (prokázáno dopisy ze dne [datum] a [datum] s doručenkami). Cena pozemku žalobkyně byla v letech [rok] [rok] stanovena na 2 000 Kč/m2 (prokázáno Cenovými mapami stavebních pozemků [anonymizováno] [obec] pro rok [rok], [rok] a [rok]). Žalobkyně při výpočtu výše ročního nájemného, resp. výše náhrady za bezesmluvní užívání pro komerční využití používala obvykle sazbu 5 %, resp. v některých případech i sazbu 7,5 % z ceny pozemku (prokázáno vyjádřením odboru [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ze dne [datum]). Žalovaný využívá pozemek žalobkyně za účelem svého podnikání, a to bezúplatně od samého počátku, tj. od roku [rok] (prokázáno shodným tvrzením účastníků).

9. Z provedeného dokazování plyne skutkový závěr, podle něhož pozemek parc. [číslo] získala [anonymizováno] v roce [rok] k trvalému užívání, které bylo následně v roce [rok] přeměněno toliko ve výpůjčku. Hospodářskou smlouvou z roku [rok] přitom [anonymizováno] převedla vlastnické právo ke stavbě na tomto pozemku vystavěné na žalovaného. Jelikož [anonymizováno] nebyla vlastníkem pozemku parc. [číslo] nedošlo touto smlouvou k převodu vlastnického práva též k tomuto pozemku. Žalovaný pozemek od roku [rok] užívá ke své podnikatelské činnosti bezúplatně, tedy i v rozhodném období od [datum] do [datum], z čehož žalobkyně dovozuje svůj nárok uplatňovaný v tomto řízení.

10. Soud právní poměr mezi účastníky posoudil podle o. z. s přihlédnutím k právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Aktivní legitimaci žalobkyně soud posoudil v souladu s § 2 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 11 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

11. Podle § 130 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. (odst. 1). Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. (odst. 2). Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují. (odst. 3).

12. Podle § 134 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. (odst. 1). Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125) (odst. 2). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. (odst. 3). Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby. (odst. 4).

13. Podle § 151o obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. (odst. 1). Smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám. (odst. 2). Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. (odst. 3).

14. Podle § 1240 odst. 1 o. z. může být pozemek zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou. Podle § 1243 odst. 1 o. z. se právo stavby nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.

15. Komentářová literatura k obč. zák. dovozovala, že„ předpoklady vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni jsou totožné s předpoklady nezbytnými pro vydržení vlastnického práva. Jako je předpokladem dobré víry u oprávněného držitele věci jeho přesvědčení, že mu věc patří jako vlastníkovi, tak předpokladem dobré víry oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni je přesvědčení, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Toto přesvědčení musí být podloženo konkrétními skutečnostmi, které ho k němu opravňují. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemeni musí být„ se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stal subjektem práva na základě zákonem předpokládaného způsobu vzniku věcného břemene, tedy že právo, které k cizí věci vykonává, mu náleží, neboť řádně vzniklo anebo na něj řádně přešlo. (…) Otázka existence dobré víry držitele se pak posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo a že mu náleží.“ (srov. SPÁČIL, Jiří. § 134 (Vydržení). In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 776–777, marg. č. 8). Ke stejným závěrům dospěl i Nejvyšší soud, který např. ve svém usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009 dále konstatoval, že„ (d) obrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.“ K tomu srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, podle něhož„ (s ) kutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.“ V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 Nejvyšší soud obdobně judikoval, že„ (d) obrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ 16. Vzhledem k výše uvedeným závěrům odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu je tak nutné uzavřít, že žalovaný se zřetelem ke všem okolnostem nebyl a nemohl být v dobré víře, že se stal subjektem věcného práva na základě zákonem předpokládaného způsobu vzniku věcného břemene (tj. vydržením, jak žalovaný namítal), tedy že právo, které k cizí věci (pozemku žalobkyně) vykonává, mu náleží, a to s přihlédnutím k hledisku běžné opatrnosti, které na něm lze spravedlivě požadovat. Z hospodářské smlouvy ze dne [datum] vyplývá, že jejím předmětem byl toliko převod vlastnického práva k provozní budově č.e. [číslo] postavené na specifikovaném pozemku, nikoliv také pozemek samotný. Žalovaný nemohl být objektivně (s přihlédnutím k okolnostem věci) v dobré víře ani stran nabytí vlastnického práva k pozemku žalobkyně, a musel mít minimálně pochybnosti o tom, že se na základě takového titulu nemohl stát subjektem práva odpovídající věcnému břemeni k pozemku žalobkyně či dokonce jeho vlastníkem. Soud neshledal, že by na straně žalovaného existoval omluvitelný právní omyl, pro který by se mohl domnívat, že na základě uvedené hospodářské smlouvy disponuje právním titulem způsobilým založit (příp. převést) právo odpovídající věcnému břemeni, a na straně žalovaného tak nelze shledat oprávněnou držbu tak, jak ji předpokládá § 130, resp. § 134 obč. zák., když žalovanému muselo být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží. V souhlasném prohlášení ze dne [datum] žalovaný rovněž výslovně deklaroval, že v hospodářské smlouvě nebyla z jeho strany projevena vůle k převodu pozemku žalobkyně a dále prohlásil, že na základě této smlouvy k převodu vlastnického práva k pozemku na něho jako na nabyvatele nedošlo. Současně z provedeného dokazování soud neshledal existenci jiného právního důvodu, z něhož by na dobrou víru žalovaného bylo možno usuzovat. Pouhý faktický výkon práva, tj. skutečnost, že žalovaný pozemek od samého počátku užívá bezúplatně, udržuje jej jako řádný hospodář, řádně a včas z něj odvádí daň z nemovitosti, přitom nemůže na shora učiněném závěru ničeho změnit. Tytéž závěry lze obdobně vztáhnout rovněž k žalovaným namítanému vydržení práva stavby.

17. Soud nadto přisvědčuje žalobkyni v tom, že právo trvalého užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, svědčící [anonymizováno] na základě rozhodnutí [anonymizována tři slova] [okres] ze dne [datum] (které bylo navíc dnem [datum] změněno ve výpůjčku) nemohlo přejít na žalovaného jakožto na právního nástupce, neboť se jedná o právo obligační (závazkové), nikoli právo věcné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008).

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § [číslo] odst. 1 věta první není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

19. Podle § 1958 odst. 2 neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 1968 dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Jelikož žalovaný, jak vyplynulo z provedeného dokazování, užíval pozemek žalobkyně bezúplatně, aniž by mu k takovému užívání svědčil právní titul (důvod), pak v souladu se shora citovanou právní úpravou naplnil skutkovou podstatu § 2991 o. z., neboť získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalobkyně má tak v souladu s § 2999 odst. 1 o. z. právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (neboť vydání předmětu bezdůvodného obohacení není v této věci zjevně možné). Výše žalovaného nároku žalobkyně vychází přitom z ceny pozemku žalobkyně určené cenovými mapami stavebních pozemků za žalované období ([datum] [datum]), konkr. ve výši 5 % ročně z takto učené ceny pozemku. Jak bylo zjištěno z vyjádření odboru [anonymizována čtyři slova] v [anonymizováno 7 slov] (§ 127 odst. 1 věta první o. s. ř.), [anonymizováno] při výpočtu výše ročního nájemného (resp. případné výše náhrady za bezesmluvní užívání) pro komerční užívání (žalovaný pozemek žalobkyně užíval k výkonu své podnikatelské činnosti) obvykle používal sazbu ve výši 5 % z ceny pozemku určené cenovými mapami, přičemž v některých případech komerčního využití byla užita i sazba ve výši 7,5 %. S ohledem na tuto skutečnost má soud za to, že žalobkyní uplatňovaný nárok ve výši 5 % ročně z ceny pozemku takto určené, odpovídá požadavku„ obvyklé ceny“ upravené v § 2999 odst. 1 o. z. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012 či rozsudek ze dne 6. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, v nichž Nejvyšší soud uvedl, že výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu odpovídá částce, kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně“ obvyklou” vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5441/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009).

22. Soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, podle níž jednání žalobkyně, která po celou dobu užívání pozemku nevyzvala žalovaného k uzavření nájemní smlouvy, naplňuje znaky zneužití práva nepožívajícího právní ochrany, resp. že tak žalobkyně těží ze svého nepoctivého činu ve smyslu § 8 a § 6 odst. 2 o. z. Jak vyplývá z komentářové literatury,„ zásada zákazu zneužití subjektivního práva brání především takovému výkonu práva, který směřuje k účelu, jejž právní důvod (zákon nebo smlouva), o nějž se opírá subjektivní právo, jež má být vykonáno, vůbec nepředpokládá. Nositel subjektivního práva tedy realizuje subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný (…) Rozpor s účelovým určením práva se může projevovat i dalšími způsoby. Za zneužití práva se tak považuje situace, kdy je vykonáno právo, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu; výkon práva se pak jeví spíše jako záminka k dosažení účelu právem nepředpokládaného nebo nekalého (srov. LAVICKÝ, Petr. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 59, marg. č. 19). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018. či v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 uvedl, že lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Takové okolnosti soud v posuzované věci neshledal, a tvrzení žalovaného o zjevném zneužití práva ze strany žalobkyně (učiněná navíc až závěrečném návrhu) považuje za účelová.

23. S ohledem na shora uvedené soud žalobě jako důvodné zcela vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O příslušenství bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení je dán dnem následujícím po uplynutí 30 denní lhůty ke splnění peněžitého dluhu, která byla žalovanému určena v upomínce k úhradě bezdůvodného obohacení ze dne [datum] (doručena žalovanému dne [datum]), když poslední den této lhůty připadl na [datum] (§ 1958 odst. 2 o. z.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za splnění podmínky § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které žalobkyni, jež nebyla zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a která nedoložila výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, náleží za návrh ve věci samé, písemné podání (duplika žalobkyně) a za čtyři účasti žalobkyně na jednání soudu dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] paušální náhrada hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč (§ 2 odst. 3 cit. vyhlášky).

25. Lhůta k plnění byla ponechána obecná třídenní dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., když soud neshledal důvod pro její prodloužení.

Poučení