5 C 279/2023 - 94

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 23.424,66 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 23.424,66 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 23.424,66 Kč ve výši 15 % ročně od 15. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 15. 5. 2023, domáhal vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 23.424,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23.424,66 Kč ve výši 15 % ročně od 15. 5. 2023 do zaplacení. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 6. 12. 2019 smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na základě které mu poskytl úvěr ve výši 100.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně a včas nesplácel splátky úvěru, byl celý úvěr žalobcem zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka, představující novou jistinu úvěru, celkem 117.586,21 Kč. Z důvodu neplnění závazků vyplývajících ze smlouvy ze strany žalovaného žalobce vůči němu následně podal žalobu, na jejímž základě byl vydán platební rozkaz Okresního soudu v [adresa] ze dne 1. 7. 2021, č. j. [spisová značka]. Žalobci vznikl mimo jiné nárok dle čl. 6.5. smlouvy na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž dle čl. 6.10. smlouvy souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200.000 Kč. Platebním rozkazem shora soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6.1. a 6.5. smlouvy, a to částky ve výši 0 Kč a 26.575,34 Kč. Částka ve výši 26.575,34 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny do 14. 6. 2021. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 14. 6. 2021. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 28. 4. 2023, ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 117.586,21 Kč od 15. 6. 2021 do 28. 4. 2023, v souladu s limity dle čl. 6.10 smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 23.424,66 Kč. Žalovaný ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu žalobci ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, na dotaz soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci dle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání postupem dle § 115a o. s. ř., nereagoval.

3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci dle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání postupem dle § 115a o. s. ř. Soud proto ve věci nařídil jednání na 19. 12. 2024, k tomuto se dostavili žalobce i žalovaný.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 6. 12. 2019 má soud za prokázané, že mezi žalobcem jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet, spolu s úrokem ve výši 93,59 % ročně, tedy celkem částku ve výši 189.396 Kč, a to v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 10.522 Kč, splatných nejpozději 25 dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen.

6. Ze smlouvy o úvěru shora, z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 9. 12. 2019 a z karty klienta ke smlouvě o úvěru shora bylo prokázáno, že žalobce dne 9. 12. 2019 převedl částku 100.000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě, přičemž jako variabilní symbol platby uvedl číslo uzavřené smlouvy.

7. Z karty klienta ke smlouvě o úvěru shora soud zjistil, že žalovaný zaplatil na předmětnou smlouvu žalobci celkem částku 21.044 Kč.

8. Z výzev k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 17. 6. 2020 a ze dne 25. 6. 2020 má soud za prokázané, že žalobce žalovaného vyzval k okamžité úhradě dlužných částek.

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 29. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalobce prohlásil dlužné dosud neuhrazené částky úvěru za splatné ke dni 29. 6. 2020 a že žalobce žalovaného vyzval k okamžité úhradě dluhu.

10. Z žalobního návrhu ze dne 14. 6. 2021 ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod spisovou značkou [spisová značka] a z platebního rozkazu Okresního soudu v [adresa] ze dne 1. 7. 2021, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 4. 8. 2021, soud zjistil, že předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod spisovou značkou [spisová značka] byly nároky žalobce vzniklé v důsledku neplnění závazků žalovaného, vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] shora. Tímto platebním rozkazem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci pohledávku ve výši 117.786 Kč s úrokem ve výši 5.456,40 Kč (představujícím úrok ve výši 88,7 % ročně z částky 96.869,55 Kč od 1. 7. 2020 do 24. 7. 2020), s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 117.786 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 96.869,55 Kč od 25. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 1. 7. 2020 dosáhne částky 227.275 Kč, a dále pohledávku ve výši 26.575,34 Kč (představující smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 117.586,21 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby, tj. do 14. 6. 2021, přičemž v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobci od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 nevznikalo právo na zaplacení této smluvní pokuty).

11. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 4. 2023 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Z podacího archu ze dne 28. 4. 2023 pak vzal soud za prokázané, že tuto předžalobní výzvu žalobce žalovanému odeslal.

12. V obsáhlé odpovědi na výzvu soudu, aby doložil veškeré dokumenty užité k ověření úvěruschopnosti žalovaného a jeho finanční situace – jeho příjmů, výdajů a případných závazků v době uzavírání smlouvy o úvěru č. [hodnota], žalobce soudu sdělil, že posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 25.000 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 5.610 Kč a volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 18.390 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích NRKI a SOLUS. Na základě takto zjištěných údajů byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a že zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Obchodník, jednající se žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalobce soudu předložil formulář hodnocení klienta, kopii občanského průkazu žalovaného (z níž bylo zjištěno, že občanský průkaz je platný a ověřena identita žalovaného), výpis z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) s provedeným skóringem žalovaného, výpis z registru SOLUS (dokládající, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy nebyl nikde s dlužnou částkou po splatnosti), výplatní pásky (dokládající trvalý příjem žalovaného), pracovní smlouvu (dokládající, že žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnancem v ní uvedené společnosti) a informativní výpisy z bankovního účtu (dokládající, že žalovaný je majitelem účtu, na nějž má být úvěr vyplacen). V hodnocení klienta shora žalobce provedl analýzu bonity žalovaného. K výdajové stránce uvedl, že k jejímu určení zcela postačuje údaj o výši životního minima ve výši 3.410 Kč (kromě splátek úvěrů a nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají). Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. V případě nákladů na bydlení žalobce vycházel z údajů, sdělených mu žalovaným, který uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 2.000 Kč (nájemné + inkaso). Žalobce přitom vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě (§ 6 o. z.). Dále uvedl, že „oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že jeho měsíčními náklady na bydlení činí částku 2.000 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobce nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Je důležitá skutečnost, že jako své výdaje na bydlení žalovaný uvedl částku ve výši 2.000 Kč.“ Žalovaný dále neuvedl žádnou osobu, k níž by měl vyživovací povinnost, a neměl v době uzavření úvěrové smlouvy se žalobcem uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. K ostatním výdajům žalovaného nemá žalobce žádné doklady.

13. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru shora ze dne 6. 12. 2019 bylo zjištěno, že jediným pravidelným čistým měsíčním příjmem žalovaného je příjem ze zaměstnání ve výši 25.000 Kč. Výdaje žalovaného jsou tvořeny jeho osobními výdaji (životní minimum) ve výši 3.410 Kč, výdaji na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 2.000 Kč a ostatními výdaji (doprava, kurzy, záliby apod.) ve výši 200 Kč, tedy celkem výdaje ve výši 5.610 Kč. Rezerva činí 1.000 Kč, volné zdroje (příjmy mínus výdaje) činí 20.334 Kč. Žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou od 1. 5. 2014 u [Anonymizováno]-[právnická osoba]., [adresa], výpovědní lhůta neběží. Žalovaný je svobodný, s partnerkou ve společné domácnosti nežijí, forma bydlení: pronájem. Zprostředkovatel úvěru tento doporučil.

14. Z pracovní smlouvy ze dne 2. 5. 2014 a dodatku k pracovní smlouvě, uzavřených mezi [Anonymizováno]-[právnická osoba]. jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem, soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u této společnosti od 1. 5. 2014 jako servisní technik, od 1. 1. 2015 na dobu neurčitou.

15. Z výplatního lístku na jméno žalovaného od zaměstnavatele [Anonymizováno]-[právnická osoba]. za období 9/2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného za to období činila 25.015 Kč, částka k výplatě 24.280 Kč. Z výplatního lístku na jméno žalovaného od zaměstnavatele [Anonymizováno]-[právnická osoba]. za období 10/2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného za to období činila 25.059 Kč, částka k výplatě 24.324 Kč.

16. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 6. 12. 2019 soud zjistil, že je zde na jméno žalovaného uveden příznak Z, počet dlužných částek 0, jako produkt jsou uvedeny revolvingový úvěr a karty, datum vzniku příznaku 17. 8. 2019, datum zaplacení 24. 10. 2019.

17. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného ze dne 6. 12. 2019 soud zjistil, že na jméno žalovaného byla vypočítána hodnota CBS skóre (určující výši pravděpodobnosti splácení) ve výši 287 s tím, že toto skóre řadí žalovaného do kategorie I (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).

18. Z ostatních soudem provedených důkazů nebyly zjištěny žádné jiné rozhodné skutečnosti, jež by měly vliv na rozhodnutí ve věci.

19. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 o. z.).

21. Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém (§ 2048 o. z.).

22. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (§ 1968 věta první o. z.).

23. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 o. z.).

24. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z. s. ú.) platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

26. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

27. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

30. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 ([Anonymizováno]-[právnická osoba]. vs. [Anonymizováno]), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

31. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

32. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

33. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, které tuto skutečnost vůbec neosvědčují (platnost osobních dokladů předložených žalovaným), nebo jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená (lustra v insolvenčním rejstříku, registru SOLUS). Dále soud dospěl k závěru, že v případě výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) na jméno žalovaného žalobce ve svém vyjádření ke způsobu jím provedeného ověření úvěruschopnosti žalovaného vůbec nereflektoval, stejně jako v hodnocení klienta, údaje v tomto výpisu obsažené, tj. žalovanému přidělené nízké CBS skóre, a z něho vyplývající zařazení žalovaného do kategorie s nejnižší pravděpodobností splácení a s vyšším rizikem, kdy jsou žádosti o úvěr limitovány výší úvěru, popř. přímo zamítány. Tato skutečnost nebyla žalobcem nijak komentována, a přitom se dle názoru soudu jedná o skutečnost, která nepřisvědčuje tomu, že by žalobce neměl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. V otázce výdajové se soudu kromě výše zmíněného (zejména chybějící reflexe vyhodnocení CBS skóre žalovaného ve výstupu z NRKI shora), jeví jako zásadní absence údajů o výdajích žalovaného, resp. jejich doložení a ověření. V hodnocení klienta uvedený a žalobcem posuzovaný údaj o výdajích žalovaného ve výši 3.410 Kč (životní minimum) je dle názoru soudu očividně povšechně generalizující, realitu konkrétního jedince nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporný až postrádající elementární výpovědní hodnotu, neboť je naprosto nepřezkoumatelný. S argumentací žalobce, že tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele, se soud neztotožňuje. Touto logikou by vlastně v procesu posuzování a ověřování schopnosti žadatele splácet poptávaný úvěr k žádnému ověřování nemuselo docházet, neboť by vždy stačil prostý matematický úkon odpočtu životního minima od zjištěných příjmů žadatele, a zákonodárce by tento postup jako dostačující jistě postuloval v příslušném právním předpisu. Že tomu tak není svědčí dle soudu o tom, že tento postup nelze uznat obecně za postačující. V případě nákladů na bydlení žalobce vycházel pouze z údajů, sdělených mu žalovaným, který uvedl, že jeho náklady na bydlení (nájemné + inkaso) činí 2.000 Kč. Že je tento údaj očividně nereálný je zřejmě jasné i žalobci, který ve svém vyjádření sice sám uvádí, že je třeba případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům, žádné své zkoumání v této otázce však následně nedokládá ani netvrdí. Ze skutečnosti, že žalobce nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením, ve spojení s faktem, že žalovaný jako své výdaje na bydlení uvedl částku 2.000 Kč, dle názoru soudu nevyplývá závěr, že je třeba z takové částky vycházet, nýbrž závěr, že si měl žalobce v procesu zjišťování a posuzování úvěruschopnosti žalovaného nějaký takový doklad o výši nájemného, resp. o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením, obstarat (např. vyžádat od žalovaného). Žalobcova argumentace, že vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě, se soudu jeví podobně alibistická a účelová jako u částky životního minima výše (a domyšleno ad absurdum by nebylo potřeba dokládat, ověřovat a posuzovat vůbec nic – pomineme-li poctivý omyl – protože všichni přece jednají poctivě). Navíc zákon o spotřebitelském úvěru vzhledem k dikci ustanovení § 86 z této premisy zjevně nevychází, když povinnost zkoumat a posoudit žadatelovu úvěruschopnost poskytovateli úvěru explicitně ukládá. Dále žalobcovo tvrzení, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, se soudu jeví rovněž jako účelové, neboť jednak toto lze, resp. tak právní předpisy činí (normativní náklady na bydlení), přičemž dle názoru soudu sice výpovědní hodnota takto stanovených nákladů by byla obdobná jako u částky životního minima shora, a tedy v tomto případě se soud s tímto žalobcovým tvrzením ztotožňuje, avšak tento rozporný přístup žalobce k validitě podkladů pro posuzování úvěruschopnosti svědčí spíš než o účelnosti o účelovosti jeho přístupu k procesu posuzování schopnosti žadatele o úvěr tento splácet. V případě částky ve výši 200 Kč, uvedené v hodnocení klienta shora jako ostatní výdaje žalovaného (doprava, kurzy, záliby apod.), je pak dle názoru soudu nejpatrnější pro forma přístup žalobce k ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Tento údaj 200 Kč (byť zarámovaný v závorce uvedeným příkladmým výčtem onoho ostatního) je naprosto nepřezkoumatelný, neboť je uveden bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů. Z hodnocení klienta nevyplývá, že by žalobce (stejně jako v případě nákladů na bydlení výše) vůbec ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření těchto ostatních výdajů žalovaného. Navíc se soudu i přes svou nepřezkoumatelnost výše těchto ostatních výdajů jeví jako očividně podhodnocená a nereálná, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu, nejen v oblastech demonstrativně uvedených shora, žádné další, resp. vyšší ostatní výdaje (než v hodnocení klienta uvedené a kvantifikované). Shrnuto, dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v otázce výdajů žalovaného dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o hotovostním úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

34. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou a žalobci vzhledem k povaze uplatňovaného nároku právo na úhradu nároků z titulu bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobce byl v tomto řízení neúspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, resp. jejich náhradu nepožadoval.

Poučení