5 C 279/2025 - 35

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 19 130 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 19 130 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 18. 9. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 5 687 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 19 130 Kč s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že po posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně (žalobkyně vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ, kontroly v ISIR, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie žalované u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalované a z vyhodnocení aktuální finanční situace žalované dle jí vyplněných podkladů) spolu dne 24.7.2024 uzavřely smlouvu o úvěru ve výši 63 630 Kč (skládající se z půjčené částky 35 000 Kč a souhrnného poplatku 28 630 Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 1 061 Kč, zaplatila však toliko 44 500 Kč, tato částka přitom byla započtena na úhradu nákladů na vymáhání, na úhradu smluvních pokut, na úhradu poplatku za prodlení se splácením, na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek a zbytek v rozsahu 83,47 % na úhradu jistiny a v rozsahu 16,53 % na úhradu úroku za poskytnutí úvěru. Ke dni 17.9.2025 byl pak úvěr zesplatněn.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Potvrdila, že spolu strany daného dne uzavřely předmětnou smlouvu, má však za to, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou, a to jednak pro absenci řádného posouzení její úvěruschopnosti před uzavřením dané smlouvy ze strany žalobkyně a jednak pro sjednání nepřiměřené odměny za poskytnutí daného úvěru v rozporu s dobrými mravy. Pro úplnost poté uvedla, že jí byly finanční prostředky poskytnuty bezhotovostním převodem z bankovního účtu pí [jméno FO], se kterou uzavření smlouvy sjednala.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaná se k jednání soudu bez omluvy nedostavila, o odročení nepožádala. Předvolání k jednání jí bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Podle evidenční karty žalovaná žalobkyni dne 24.7.2024 požádala o spotřebitelský úvěr ve výši 35 000 Kč s požadovanou dobou splatnosti 60 týdnů, kdy uvedla, že žije ve spolubydlení, je svobodná, nemá nezaopatřené dítě, nevlastní vůz ani žádnou nemovitost, měla další úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek na dobu neurčitou s příjem 35 368 Kč měsíčně, její výdaje na bydlení činí 8 932 Kč měsíčně a měsíčně hradí 9 467 Kč na nebankovní závazky, kdy nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou. V tomto formuláři přitom není označen žádný doklad, který by byl ze strany žalobkyně po žalované vyžádán.

6. Ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace, protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta a smluvních podmínek soud zjistil, že spolu dne 24.7.2024 žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 35 000 Kč a žalovaná se jí jej zavázala vrátit formou 60 týdenních splátek po 1 060,50 Kč spolu s úrokem 6 930 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 70,89% ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 10 500 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalované do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace, osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalované/ a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 11 200 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalované/. RPSN bylo sjednáno na 212,77 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky, formulář pro standardní informace a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalované, čímž žalovaná potvrdila vyplacení částky 35 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky.

7. Z přehledu výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR dostupných na internetových stránkách ČNB má soud za prokázané, že v červenci r. 2024 dosahovala obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 9,2 % ročně, RPSN pak činilo 9,45 %.

8. Podle výpisu z bankovního účtu žalované jí byla dne 24.7.2024 poskytnuta z bankovního účtu s názvem [jméno FO] částka 30 000 Kč.

9. Podle RCS chatu s číslem [tel. číslo] žalovaná řešila splácení úvěru s osobou podepsanou [jméno FO].

10. Z výpisu z úvěru plyne, že žalovaná uhradila na daný úvěr celkem 44 500 Kč.

11. Dle předžalobní upomínky a výpisu podání zaslala žalobkyně v této věci dne 2.11.2025 žalované předžalobní upomínku.

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

13. Žalovaná žalobkyni dne 24.7.2024 požádala o spotřebitelský úvěr ve výši 35 000 Kč s požadovanou dobou splatnosti 60 týdnů, kdy uvedla, že žije ve spolubydlení, je svobodná, nemá nezaopatřené dítě, nevlastní vůz ani žádnou nemovitost, měla další úvěr u žalobkyně, pracuje na plný úvazek na dobu neurčitou s příjem 35 368 Kč měsíčně, její výdaje na bydlení činí 8 932 Kč měsíčně a měsíčně hradí 9 467 Kč na nebankovní závazky, kdy nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou. V tomto formuláři přitom není označen žádný doklad, který by byl ze strany žalobkyně po žalované vyžádán.

14. Dne 24.7.2024 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 35 000 Kč a žalovaná se jí jej zavázal vrátit formou 60 týdenních splátek po 1 060,50 Kč spolu s úrokem 6 930 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 70,89% ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 10 500 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalované do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalované/ a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 11 200 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalované). RPSN bylo sjednáno na 212,77 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky, formulář pro standardní informace a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalované, čímž žalovaná potvrdila vyplacení částky 35 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky.

15. V červenci r. 2024 dosahovala obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 9,2 % ročně, RPSN pak činilo 9,45 %.

16. Dne 24.7.2024 byla žalované poskytnuta z bankovního účtu s názvem [jméno FO] částka 30 000 Kč. Žalovaná řešila přes RSC chat splácení úvěru s osobou podepsanou [jméno FO].

17. Žalovaná uhradila na daný úvěr celkem 44 500 Kč.

18. Žalobkyně zaslala žalované v této věci dne 2.11.2025 předžalobní upomínku.

19. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále ZSÚ).

20. Ust. § 419 o.z. stanoví, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

21. Podle § 2390 o. z. přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

22. Dle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

23. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

24. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo 25. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

26. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

28. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

29. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

30. Dle § 84 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

31. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

34. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

36. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

37. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba nedůvodná.

38. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalované z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla mezi ní a žalovanou uzavřena dne 24.7.2024. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované v pozici spotřebitele na základě dané smlouvy 35 000 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně poskytovala žalované tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (rozsudek NSS ze dne 1.4.2015, č. j. 1 As 30/2015-39) a prověřením jeho osoby i v rámci veřejných rejstříků jakými jsou evidence dlužníků (rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či IR, CEE, SOLUS, BRKI a NRKI (rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z uvedeného tedy plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při tomto posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě po obsahové stránce prověřit, a teprve na základě takového náležitého prověření učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná, či nikoli.

39. Žalobkyně v této věci tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ, kontroly v ISIR, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalované a z vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů žalované, zcela však absentuje tvrzení, kdy byla ona kontrola provedena, jakým způsobem, s jakými zjištěními a s jakým výsledkem, rovněž pak zcela absentuje tvrzení, o tom, o jaké předložené dokumenty ze strany žalované se jednalo, když bylo žalobkyní odkázáno toliko na doklady zaškrtnuté v evidenční kartě klienta, zde však ničeho zaškrtnuto nebylo. Dále absentuje uvedení, jaká zjištění z nich byla učiněna, resp. jak tedy byla ona tvrzení uvedená v žádosti o úvěr/v evidenční kartě klienta ověřena a jaký závěr v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byl na základě uvedeného ze strany předchůdce přijat. K doložení posouzení úvěruschopnosti žalované pak žalobkyně soudu předložila právě toliko evidenční kartu klienta, v této kartě jsou však dle žalobkyně zaznamenány toliko informace poskytnuté ze strany žalované, není zde však žádný záznam o jejich ověření doklady (jak je uvedeno výše, není zde uvedeno ani jaké doklady žalovaná poskytla, ani jaká zjištění z nich byla učiněna co do osobních, a majetkových poměrů žalované, včetně příjmů a výdajů žalované, když je zde nadto uvedeno, že měla další mimobankovní závazky). Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

40. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že žalovaná na základě předmětné smlouvy plnila, jelikož je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet), kdy je primárním chráněným zájmem ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele tedy představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod.

41. Následkem absence tohoto posouzení je pak neplatnost dané smlouvy ze dne 24.7.2024, a to neplatnost absolutní, protože porušení této povinnosti odporuje zákonu (ZSÚ) a zároveň tím narušuje i veřejný pořádek, když by v opačném případě docházelo ke shora popsaným negativním důsledkům ve společnosti (rozsudek NS ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Uvedený závěr přitom podporuje rovněž rozhodnutí ÚS ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde je uvedeno, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň k tomu soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 - OPR-FINANCE S.R.O. V. GK v rámci řešení předběžné otázky, kterou soudu předložil Okresní soud v Ostravě, kdy Soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Konečně je uvedený závěr podpořen i tím, že bylo předmětné ustanovení v r. 2022 novelizováno právě co do stanovení absolutní neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti. Soud tedy dospěl k závěru, že je daná smlouva absolutně neplatná, strany tedy nejsou povinné si na základě tohoto právního titulu ničeho plnit.

42. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

43. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

44. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s úrokem ve výši 70,89 % ročně tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 9,2 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. K obdobnému závěru by poté soud dospěl při hodnocení výše RPSN.

45. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu. Strany tedy byly povinny si vrátit toliko bezdůvodné obohacení, které se jim na jejím základě dostalo. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalované plnění ve výši 35 000 Kč, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatila (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a byla tak povinna toto obohacení žalobkyni vydat, jak je uvedeno výše. Zároveň ovšem bylo v řízení prokázáno, že žalovaná na základě této smlouvy žalobkyni uhradila již 44 500 Kč, soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I).

46. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, soud jí proto přiznal dle § 142 odst. 1 o.s.ř. plnou náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady na zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna zástupci žalobkyně tedy byla stanovena ve výši 1 900 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 3 800 Kč za 2 úkony (převzetí věci, vyjádření) dle §6, §7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky a paušální náhradou hotových výdajů po 450 Kč za úkon, celkem tedy 900 Kč za 2 úkony ve věci (§ 13 vyhlášky). Odměna zástupci byla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., při sazbě 21 % tedy o 987 Kč, když je zástupce žalobkyně dle ARES plátcem DPH. Soud tak žalované přiznal náklady v celkové výši 5 687 Kč. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná zastoupena ve věci advokátem, je žalobkyně povinna zaplatit náklady řízení k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta k zaplacení soudem přiznaných částek byla žalobkyni stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II).

47. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž uhradila soudní poplatek 800 Kč v souladu s položkou 2 bod 1 písm. c/ Sazebníku poplatků, soud však ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení. S ohledem na uvedené je tak nutné doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 bod 2 Sazebníku poplatků do výše dle položky 1 Sazebníku, tj. do 1 000 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozhodnutí. Lhůta k úhradě doplatku byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení