5 C 283/2021-28

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 28.556 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8.170 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25% od 7. 5. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení 37.787,18 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 9% jdoucími z částky 12.000 Kč od 16. 1. 2021 do 6. 5. 2021 a dále jen z částky 4.580 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení a ve výši 0,75% z částky 7.420 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5% z částky 9.294,01 Kč od 16. 1. 2021 do 6. 5. 2021, z částky 8.544,01 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení a ve výši 0,25% z částky 750 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení a spolu s úroky ve výši 23,72% ročně jdoucími z částky 21.294,01 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“), domáhala po žalovaném zaplacení částky 28.556 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také jen jako„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byly žalovanému v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 2.100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 406 Kč Poslední splátka byla stanovena na 7. 5. 2018. Na uvedený dluh žalovaný zaplatil částku 14.250 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 7. 5. 2018 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 9.294,01 Kč od 8. 5. 2018 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % ročně. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 14.256 Kč. Po žalovaném tedy žalobkyně požaduje z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] zaplacení celkové dlužné částky ve výši 12.256 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 9.294,01 Kč a dlužných úhrad ve výši 2.961,99 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6.025,74 Kč (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 9.294,01 Kč od 8. 5. 2018 do 15. 1. 2021), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.159,31 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení z částky 9.294,01 Kč od 8. 5. 2018 do 15. 1. 2021), úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9.294,01 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9.294,01 Kč od [datum] do zaplacení. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dále dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále také jen jako„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byly žalovanému v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč. Poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal vrátit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 1.680 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč Poslední splátka byla stanovena na 23. 9. 2018. Na uvedený dluh žalovaný zaplatil částku 4.580 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 23. 9. 2018 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 12.000 Kč od 24. 9. 2018 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % ročně. Pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností od tohoto data. Téhož dne bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno žalovanému. Ke dni postoupení činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 18.300 Kč. Po žalovaném tedy žalobkyně požaduje z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] zaplacení celkové dlužné částky ve výši 16.300 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 12.000 Kč a dlužných úhrad ve výši 4.300 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6.681,13 Kč (tj. úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 12.000 Kč od 24. 9. 2018 do 15. 1. 2021), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.535 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení z částky 12.000 Kč od 24. 9. 2018 do 15. 1. 2021), úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením výše uvedených smluv posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry především na základě zhodnocení informací a dokladů požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly ověřeny zejména výplatními páskami, pracovní a nájemní smlouvou. Žalovaný dále prohlásil, že poskytl právní předchůdkyni žalobkyně úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné k posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a nebylo její povinností prověřovat, zda se žalovaný nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Dle právního názoru žalobkyně případné neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum] a ze dne [datum], neboť ty byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání se pak žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný se zdržuje na adrese uvedené shora. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.

4. Pokud jde o hmotné právo je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 3 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V daném případě byla volba provedena ve smlouvě o půjčce, a to zejména odkazem na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozhodné je tak právo české.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal v hotovosti vrátit částku v celkové výši 26.506 Kč v 58 týdenních splátkách po 457 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Částka 26.506 Kč kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15.000 Kč zahrnovala též sjednaný úrok ve výši 2.100 Kč, administrativní poplatek ve výši 3.000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč a pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 406 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 23,72 % p.a., roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 205 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky.

6. Z karty zákazníka ze dne [datum] má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z povolení k trvalému pobytu [anonymizováno]. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty kolonky s označením výplatní pásky, pracovní smlouva/ DPP/DPČ a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. Žalovaný dále uvedl, že bydlí sám v nájmu od května roku 2014. Je svobodný a nemá žádné nezaopatřené děti. Žalovaný je od června roku 2016 zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem v [obec] jako operátor výroby. Žalovaný uvedl, že pobírá mzdu ve výši 27.000 Kč čistého měsíčně. Jako měsíční výdaje uvedl částku 5.000 Kč na bydlení, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) v částce 4.000 Kč, vyživovací povinnost ve výši 2.200 Kč a částku 1.500 Kč jako splátku závazku, který má u [právnická osoba] v celkové výši 15.000 Kč. Žalovanému tak zbývá pro úhradu poskytnutého úvěru měsíčně částka 14.300 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal v hotovosti vrátit částku v celkové výši 20.880 Kč v 58 týdenních splátkách po 360 Kč s tím, že první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Částka 20.880 Kč kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 12.000 Kč zahrnovala též sjednaný úrok ve výši 1.680 Kč, administrativní poplatek ve výši 2.400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 23,72 % p.a., roční procentní sazba nákladů byla spočítána na 195 %. Obsahem smlouvy je mj. i prohlášení zákazníka o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky.

8. Z karty zákazníka ze dne [datum] má soud prokázáno, že totožnost žalovaného byla ověřována z povolení k trvalému pobytu [anonymizováno]. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty kolonky s označením bankovní výpisy – příjmy, výplatní pásky, pracovní smlouva/ DPP/DPČ a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v nájmu od května roku 2014, kde sdílí domácnost s jiným rodinným příslušníkem a má jedno nezaopatřené dítě. Žalovaný je zaměstnán od května roku 2016 u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem v [obec] jako brousič. Žalovaný uvedl, že pobírá mzdu ve výši 24.000 Kč čistého měsíčně. Žalovaný uvedl, že nemá žádné další zápůjčky či úvěry mimo [právnická osoba] [anonymizováno]. U [právnická osoba] [anonymizováno] má žalovaný další zápůjčku/úvěr, který měsíčně splácí částkou 2.057 Kč. Jako měsíční výdaje uvedl částku 5.000 Kč na bydlení, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) v částce 4.000 Kč, vyživovací povinnost ve výši 2.000 Kč a částku 2.057 Kč jako splátku dalších závazků. Žalovanému tak zbývá pro úhradu poskytnutého úvěru měsíčně částka 10.943 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávek za žalovaným.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], Slovensko, zaslána výzva k zaplacení dlužné částky a současně byl vyrozuměn o postoupení pohledávek.

11. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] na adresu [adresa žalovaného], Slovensko, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do [datum].

12. Z dokumentu označeného jako zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne [datum] má soud prokázáno, že žalovaný vzal na vědomí, že byl zařazen do pojistného programu pro zákazníky [právnická osoba].

13. Z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. září 2020, č. j. 5 C 41/2020-49 má soud prokázáno, že žalovaný dne [datum] uzavřel se [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal zaplatit zapůjčiteli, v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou, částku ve výši 62.981 Kč, sestávající se z jistiny, obchodního úroku ve výši 25.381 Kč a administrativního poplatku ve výši 12.600 Kč, a to ve 35 měsíčních splátkách po 1.750 Kč s tím, že 36. splátka činí 1.731 Kč, počínaje dnem 1. 9. 2017. Soud má dále za prokázané, že žalovaný uvedl v žádosti o sjednání spotřebitelského úvěru se [právnická osoba] [anonymizováno], že měsíčně platí výživné ve výši 3.300 Kč.

14. Z žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 7 C 167/2021 má soud prokázáno, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o zápůjčce [číslo]. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč, přičemž tento se zavázal na poskytnutou zápůjčku uhradit zapůjčiteli částku ve výši 17.202 Kč. Částka 17.202 Kč pak představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4.472,00 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 6.050,00 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 6.680,00 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 704,00 Kč.

15. Shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, současně se však jedná o spotřebitelský úvěr (ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016) a spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o.z. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 - 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.

23. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

24. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnuté úvěry v celkové výši 27.000 Kč zaplatit celkem 47.386 Kč. Z předložených zákaznických karet je zřejmé, že společnost [právnická osoba], při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že žalovaný informace uvedené v zákaznické kartě stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v období mezi uzavřením jednotlivých úvěrových smluv, tj. mezi dny 27. 3. 2017 a 13. 8. 2017 (dále jen„ rozhodná doba“) žalovaný uzavřel další úvěrové smlouvy, a to dne [datum] se společností [právnická osoba] (na částku 25.000 Kč) a dne [datum] se [právnická osoba] s.r.o (na částku 25.000 Kč). Tyto skutečnosti ovšem neodpovídají doložené zákaznické kartě ze dne [datum], kde je uvedeno, že žalovaný nemá žádné další závazky mimo společnost právní předchůdkyně žalobkyně a zároveň hradí této společnosti další závazky měsíční splátkou 2.057 Kč. S ohledem na to, že měsíční splátky úvěru, poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně ze dne [datum], činí částku 1.828 Kč (4x 457 Kč) je zřejmé, že v rozhodné době musel s žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřít i další úvěrové smlouvy. Rovněž jednotlivé zákaznické karty jsou mezi sebou v rozporu, když v kartě ze dne [datum] je uvedeno, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost a žije v domácnosti sám. Dále je uvedeno, že pracuje od června roku 2016 u společnosti [právnická osoba] jako operátor výroby. Oproti tomu v kartě ze dne [datum] je uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu s jiným rodinným příslušníkem a má jednu vyživovací povinnost, přičemž měsíční výše výživného činí 2.000 Kč. Dále je uvedeno, že žalovaný pracuje u společnosti [právnická osoba] od května roku 2016. Z rozsudku zdejšího soudu č. j. 5 C 41/2020-49 se podává, že žalovaný uvedl při žádosti o úvěr u [právnická osoba] s.r.o. dne [datum], že platí výživné v celkové výši 3.300 Kč. Dále pak nelze přehlédnout, že žalobkyně žádným způsobem vůbec neověřovala výdaje žalovaného. Obezřetnost a důslednost při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům, byť současně (na obecném formuláři) opatřené podpisem žalovaného. Především částka 5.000 Kč jako nájemné svou výší rozhodně neodpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase. Navíc náklady na bydlení netvoří jen nájemné, ale i náklady na elektřinu, vodu apod., které lze doložit poměrně snadno.

25. Soud tedy dospěl k závěru, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené proto soud shledal předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a ze dne [datum] neplatnými, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému úvěry, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěrů tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou smlouvy uzavřená mezi společností [právnická osoba], a žalovaným ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatné. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

26. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

27. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

28. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

29. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalovanému celkem částku 27.000 Kč (15.000 + 12.000), plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh uhradil jen částku 18.830 Kč (14.250 + 4.580), zbývá mu doplatit částku 8.170 Kč (27.000 – 18.830).

31. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 18.830 Kč se pak stal splatným dnem 6. 5. 2021, neboť žalovaný byl v předžalobní výzvě vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do tohoto data. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od 7. 5. 2021, neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 8,25 % p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).

32. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků zamítnout včetně příslušenství, a to i co do rozdílu mezi úroky požadovanými (9% a 8,5%) a jejich zákonnou výší viz shora. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě pak měl převážný úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, tak jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.