5 C 335/2020-136

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou JUDr. Kateřinou Perthenovou sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] o 137 467 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinní zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 64 843 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 64 843 od 6. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 34 121 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 34 121 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení zamítá.

III. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 64 843 Kč od 28. 7. 2018 do 5. 8. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 64 843 Kč od 6. 8. 2020 do zaplacení zamítá.

IV. Žaloba se co do částky 38 503 Kč zamítá.

V. Žaloba se co do úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 79 659,58 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 377 683 Kč, zamítá.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovaným zaplatit částku 137 467 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 28. 11. 2017 uzavřela s žalovanými smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované č. 1 poskytnuta částka 80 000 Kč. Žalovaní se zavázali poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 151,58 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 6 557 Kč. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované č. 1 zasláno poštou s dodejkou. Žalobkyně prověřila platební schopnost žalovaných prostřednictvím dokladů o příjmech, prohlášení žalovaných a databází SOLUS a NRKI. K výdajům žalovaných uvedla, že vycházela z paušálně stanovených výdajů ve výši 3 410 Kč s tím, že jiné výdaje by měli uvést žalovaní. Žalovaní nehradili splátky řádně a včas. Celkem zaplatili 15 157 Kč. Jelikož se žalovaní dostali do prodlení s úhradou splátky splatné dne 22. 5. 2018 po dobu delší 65 dnů, byl celý úvěr zesplatněn ke dni 26. 7. 2018. K tomuto dni se dosud nezaplacené úroky staly součástí jistiny úvěru. Dle smlouvy byla žalobkyně oprávněna po zesplatnění úvěru požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny a úroků za každý den prodlení s jejich úhradou. Smluvní pokutu žalobkyně požadovala od 28. 7. 2018 do data vypracování žaloby v celkové výši 38 503 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, která se skládala ze tří smluvních pokut po 499 Kč, každá za prodlení s jednotlivou splátkou delší 30 dnů. Žalovaní se octli v prodlení se splátkami č. 2, 6 a 7. Dále žalobkyně požadovala náhradu nákladů ve výši 800 Kč, vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaných se splátkami 1, 2, 6, a 7 ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou delší 15 dnů. Dále žalobkyně požadovala úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,9 % ročně z dlužné částky jistiny ve výši 79 659,58 Kč za dobu od 28. 7. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaní se k věci nevyjádřili.

3. Soud zjistil následující skutkový stav. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 11. 2017, předsmluvního formuláře, prohlášení klientů a společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu, soud zjistil, že žalovaní navrhli žalobkyni uzavření smlouvy, podle které by žalobkyně poskytla žalované č. 1 úvěr ve výši 80 000 Kč za úrok ve výši 151,58 % ročně. Celkem měli žalovaní společně a nerozdílně vrátit žalobkyni částku 314 736 Kč. Žalovaní se zavázali splatit úvěr a úroky ve 48 měsíčních splátkách po 6 557 Kč. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce trvání 30 dnů se žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každý takový případ prodlení. Žalovaní se dále zavázali nahradit žalobkyni náklady spojené s vymáháním splátek, s jejichž plněním by se dostali do prodlení v délce trvání 15 dnů, a to ve výši 200 Kč za každý takový případ prodlení. Dále se žalovaní zavázali pro případ prodlení se zaplacením úvěru po jeho zesplatnění, zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dosud nesplacené jistiny úvěru a nezaplacených úroků za jeho poskytnutí.

4. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 11. 2017 včetně dodejky, soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh žalovaných ze dne 28. 11. 2017 na uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. Žalobkyně zaslala akceptační dopis žalované č. 1 na adresu, která byla v návrhu smlouvy uvedena jako doručovací. Zásilka byla poštou připravena k vyzvednutí dne 1. 12. 2017, a po uplynutí úložní lhůty se vrátila zpět žalobkyni s poznámkou, že nebyla adresátem vyzvednuta.

5. Ze splátkového kalendáře ze dne 30. 11. 2017, soud zjistil, že žalovaní měli zaplatit celkem 48 splátek po 6 557 Kč, z nichž první byla splatná dne 22. 12. 2017 a poslední dne 22. 11. 2021.

6. Z výpisu registru SOLUS ze dne 28. 11. 2017, výpisu účtu [číslo] pracovní smlouvy žalované č. 1 ze dne 29. 12. 2016 včetně dodatku ze dne 27. 11. 2017, platových výměrů ze dne 1. 1. 2017 a 1. 11. 2017, výplatních pásek za měsíce 9 a 10/2017, potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 11. 2017, kopie [číslo obč. průkazu], pracovní smlouvy žalovaného č. 2 ze dne 31. 5. 2017, výplatních pásek za měsíce 9 a 10/2017, kopií průkazu o povolení k trvalému pobytu č. [anonymizováno] [číslo], soud zjistil, že žalobkyně prověřovala schopnost žalovaných splácet úvěr zjištěním jejich příjmových poměrů a jejich dluhů. Žalobkyně zjistila, že oba žalovaní jsou zaměstnaní na dobu určitou, mají pravidelný příjem přibližně 18 000 Kč žalovaný u zaměstnavatele [právnická osoba] 10 800 Kč žalovaná u [územní celek]. Žalobkyně předložila výpis z účtu na jméno [jméno] [celé jméno žalované] za období od 1. 9. 2017 do 28. 11. 2017, ze kterého vyplývá, že pravidelně na účet přichází mzda od [právnická osoba], počáteční zůstatek účtu byl - 174,32 Kč a konečný zůstatek byl 16,30 Kč.

7. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018, soud zjistil, že žalobkyně má povolení od České národní banky k poskytování spotřebitelských úvěrů s platností od 11. 5. 2018.

8. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře, soud zjistil, že žalovaní požádali o odklad splátek za měsíce únor, březen a duben 2018.

9. Z karty klienta ze dne 3. 8. 2020, soud zjistil, že žalovaná č. 1 zaplatila dne 12. 1. 2018 částku 6 557 Kč, dne 27. 2. 2018 částku 3 400 Kč, dne 28. 2. 2018 částky 3 157 Kč a 43 Kč, a dne 9. 3. 2018 částku 2 000 Kč.

10. Ze zprávy ze dne 23. 3. 2018, soud zjistil, že žalobkyně vyhověla žádosti žalované č. 1 a odložila splatnost splátek, které byly splatné dne 22. 2. 2018, 22. 3. 2018 a 22. 4. 2018 s tím, že po dobu odkladu těchto splátek od 23. 1. 2018 do 22. 4. 2018 neběží sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Podle nového splátkového kalendáře byla poslední splátka úvěru splatná dne 22. 2. 2022.

11. Z výzev k zaplacení ze dne 22. 2. 2018 a 22. 6. 2018, soud zjistil, že žalovaní se dostali do prodlení s placením splátek č. 2, 3., 6. a 7.

12. Z předžalobních výzev ze dne 15. 7. 2020 včetně podacího archu, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení dlužných částek do 15 dnů od odeslání oznámení. Z podacího archu zjistil soud, že k odeslání došlo 16.7.2021.

13. Soud neprovedl důkaz odborným vyjádřením znalce [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], ze dne 25. 10. 2018, jelikož vyjádření se netýká konkrétní věci a nelze jím tak žádné skutečnosti uvedené žalobkyní prokázat.

14. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný č. 2 je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaný má bydliště hlášené dle ISZR [ulice a číslo], [obec]. Soud tedy uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavření smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. sídlo (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české.

15. Soud posuzoval právní vztahy mezi účastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a to s ohledem na to, že všechny rozhodné skutečnosti nastaly za jeho účinnosti a zároveň dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

16. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1872 odst. 1 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

21. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

27. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

28. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

29. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

30. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

31. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

32. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

33. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

34. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

35. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

36. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

37. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 32 až 35 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

38. Z výše uvedeného soud uzavřel, že jelikož je povinností, jejíž nedodržení je stiženo absolutní neplatností dle § 588 o. z. ověřovat nejen příjmy, ale i výdaje osob a vyhodnocovat je k posouzení, zda je v možnostech klienta spotřebitelský úvěr splácet, nelze uzavřít, že žalobkyně tuto svou povinnost splnila. Žalobkyně sice uvedla, že žalované lustrovala v několika databázích, že posuzovala jejich příjmy. Soud tedy dospěl k závěru, že příjmy žalovaných se žalobkyně zabývala, zjistila jejich výši přes výplatní pásky i pracovní smlouvy. Žalobkyně má však povinnost ve stejném rozsahu posuzovat výdaje žalovaných. K tomu v tomto případě přistoupila paušálně dle zákona o životním a existenčním minimu. Uvedla, že za takové výdaje považuje částku 3 410 Kč. Dále odkázala na povinnost žalovaného jiné výdaje tvrdit. Soud uvádí, že posouzení úvěruschopnosti je institutem, který chrání dlužníky před situací, kdy nebude v jejich možnostech hradit splátky dle smluv. Toto posouzení nemůže vycházet z paušálně stanovených dat, to by odporovalo smyslu takového posouzení. Povinností žalobkyně tak bylo zkoumat skutečné výdaje žalovaných a posoudit je společně s příjmy. Pouze z takových údajů by bylo možné říci co je a co není v možnostech žalovaných. S ohledem na to, že žalobkyně výdaje žalovaných nezjišťovala vůbec, soud dospěl k závěru, že žalobkyně své povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Smlouva je tak absolutně neplatná.

39. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovanými nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně dle ustanovení § 2993, věty první, o. z. nárok na vrácení peněžité částky představující jistinu úvěru, coby bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila žalované č. 1 částku 80 000 Kč, přičemž žalovaní uhradili žalobkyni celkem částku 15 157 Kč. Žalovaným tak zbývá zaplatit částku 64 843 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že soud přiznal žalobkyni v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. nárok na úrok z prodlení ode dne následujícího po podání žaloby.

40. Soud z výše uvedených důvodů zamítl uplatněný nárok na smluvní pokuty, úroky z úvěru, úroky z prodlení z nesplacené části jistiny za dobu do podání žaloby, a části úroků z prodlení od 6. 8. 2020 ve výši rozdílu zákonné sazby a sazby uplatněné v žalobě, jelikož smlouva, ze které žalobkyně tyto nároky dovozovala je absolutně neplatná.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na to, žežalovaní byli ve věci úspěšnější, než žalobkyně, kterým však žádné náklady v řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal soud důvody.

Poučení